Důležité osobnosti
- Maximilien Robespierre (1758-1794)
Většina lidí si při vyslovení jeho jména vybaví v první řadě gilotinu. Někteří jdou ještě dál a rovnou ho označí za masového vraha. Jenže pokud se člověk začne o Robespierra doopravdy zajímat, rychle zjistí, že všechno bylo ve skutečnosti úplně jinak!
Maximilien totiž takzvaný revoluční Teror vůbec nerozpoutal, naopak se ho v mnoha případech snažil zmírnit! Nakonec zemřel proto, že chtěl potrestat muže, kteří se dopustili těch nejohavnějších zločinů, ke kterým za Revoluce došlo - což se těm dotyčným přirozeně vůbec nezamlouvalo.
A věděli jste, že to byl právě on, kdo měl nejvýraznější podíl na zastavení protináboženského fanatismu, který propukl především v Paříži? A že to byl
on, kdo jako jediný bojoval proti tomu, aby se Francie pustila do šíření revolučních myšlenek ohněm a mečem a vyhlásila válku Rakousku? "Nikdo nemá rád ozbrojené misionáře", prohlásil tehdy. Věta, která je více než aktuální až do dnešních dnů a dle mého názoru by si ji měli zapamatovat představitelé mnohých světových mocností, v první řadě USA.
A jaký byl Maximilien jako člověk? Ti, kteří ho znali, ho obvykle líčí jako muže čestného, neústupného, ale zároveň laskavého. Měl velice rád zvířata, především psy a ptáky. Na škole vynikal v latině, jeho spolužáci mu dokonce přezdívali Říman. Později ho přezdili ještě jinak. Neúplatný, Advokát chudých…
A co Robespierre a ženy? Většina lidí neví, že se ze všech politiků své doby těšil vůbec největšímu zájmu opačného pohlaví! On si však na milostná dobrodružství nepotrpěl. Zasnoubil se s dcerou svého bytného, Eleonorou Duplayovou. Oženit se s ní ale už nestihl. Eleonora ho podle všeho velice milovala - po jeho smrti se odmítla provdat, ačkoli ho přežila o celých 38 let! Až do své smrti nosila černé šaty a opatrovala medailon s jeho podobiznou.
- Jean-Paul Marat (1743-1793)
Jeho současníci mu přezdívali Přítel lidu, podle titulu novin, které vydával. Nenechte se ale zmást. Marat totiž zdaleka nebyl přátelský ke všem. Byl to muž značně temperamentní, a když se rozčílil, míval podivné nápady. Rozhodně se mu nedala upřít bohatá fantazie. Podle toho, co píše ve svých novinách, je jasné, že nepochyboval o to, jak je třeba nakládat s "nepřáteli revoluce". Navrhoval je upalovat, vyrvat jim jazyky, případně usekat palce… Své politické odpůrce v Národním shromáždění pro změnu plánoval nabodnout na kůl přímo na jejich poslaneckých sedadlech. A pokud měl zrovna dobrou náladu, spokojil
se s tím, že žádal hlavy. Začal na skromných pěti stech a postupně se dopracoval až k závratnému číslu pět set tisíc.
Těžko říct, kam až
by došel, kdyby ho v létě roku 1793 nezavraždila girondistka Charlotte Cordayová. Ironií osudu je, že tohoto muže, který proslul jako mistr neupravenosti a ze kterého špína málem kapala, dostihl nůž jeho vražedkyně ve vaně.
Ale abychom Maratovi nekřivdili, nesmíme zapomenout ani na to, že tento milovník rozmanitých způsobů popravy, původním povoláním překvapivě lékař, celý život pomáhal chudým a rozdal jim téměř celý svůj majetek. Ač to zní neuvěřitelně, jeho neutěšenou existenci, která se skládala především z pobytu v jeho sklepní redakci, s ním sdílela milenka, která kvůli němu dokonce opustila svého muže.
- Georges Danton (1759-1794)
I on byl muž značného temperamentu, ovšem směřoval ho zcela jinam než Marat. Danton si potrpěl na všechny požitky, které je jen život schopen člověku nabídnout. Rád se dobře najedl - a ještě raději měl krásné ženy. Byl sukničkář a nijak se tím netajil. I přes své četné avantýry však velice miloval svoji manželku, a když roku 1793 zemřela, zatímco byl v Belgii, vykopal ji po svém návratu z hrobu, aby se jí mohl ještě naposled podívat do tváře. Ovšem už o čtyři měsíce později se oženil s teprve šestnáctiletou dívkou a dokonce kvůli tomu přestoupil zpět na katolickou víru!
Jeho vášeň pro opačné pohlaví byla také důvodem, proč se nakonec definitivně zprotivil Robespierrovi. Danton si totiž dovolil na Elizabeth, mladší sestru Maximilienovy snoubenky.
Krom toho vynikal mimořádně vulgárním slovníkem a mnohé své současníky dráždil i nezdolným cynismem, se kterým se posmíval ctnostným lidem a ctnosti jako takové.
I přes jeho charakterové
nedostatky - nebo že by právě díky nim? - nebyla role, kterou sehrál během Revoluce, nikterak malá. Vynikal především jako přesvědčivý řečník, který dovedl strhnout davy. Jako téměř jediný z poslanců si své projevy nepsal, ale mluvíval spatra.
Později se však zjistilo - a moderní dějepisci toto obvinění prokázali - že hrál dvojí hru. Neboli byl placeným agentem královského dvora. Není jisté, jaké služby za obdržené peníze poskytoval - podle některých pouze shrábl odměnu a neudělal nic, podle jiných byl agent provokatér. Rovněž nelze popřít jeho nemalou zálibu v přepychu - mnozí ho podezřívají z tunelování veřejných financí a rovněž z krádeží cenných předmětů během invaze do Belgie.
- Hrabě Mirabeau (1749-1791)
Říkali mu Pochodeň z Provence. Ač pocházel ze staré provensálské šlechtické rodiny, byl zvolen do Generálních stavů za třetí stav, tj. za měšťany. Stejně jako Danton byl vynikající řečník.
A dlužno říct, že jeho krátký život byl mimořádně bouřlivý - dokonce i na revolucionáře. Povahou se v mnohém podobal Dantonovi - potrpěl si na přepych, dobrodružství - a na ženy. Jednou se v Holandsku seznámil s půvabnou Sophií, na neštěstí manželkou jistého markýze - a následně s ní utekl. Při tom stihl ještě sepsat pamflet proti absolutní monarchii, který mu vysloužil vězení ve věži ve Vincennes.
Tím seznam jeho skandálů zdaleka nekončí. Jeho rodině brzy došla trpělivost - a Mirabeau se ocitl bez peněz. S finančními problémy se potýkal až do své smrti a zemřel značně zadlužený.
Díky svému řekněme zají
mavému způsobu života a především mimořádným řečnickým schopnostem byl velice oblíbený. Když zemřel, lid si vymohl vyhlášení státního smutku. A hrabě Mirabeau se stal vůbec prvním velkým mužem Francie pohřbeným v Pantheonu.
Jenže ouha! Brzy se provalilo, že srdnatý obhájce třetího stavu byl ve skutečnosti placeným poradcem královského dvora, který se pokoušel zachránit monarchii! To se revoluční vládě ani trochu nezamlouvalo - a tak byla roku 1794 jeho rakev z Pantheonu vyhozena a zahrabána na hřbitově, kde končily oběti gilotiny. Ovšem roku 1847 ho exhumovali podruhé - a vrátili na původní místo. Hrabě Mirabeau neměl zkrátka klid ani po smrti…
