Minde

Pacient

   „Hrubý,“ zavrčel jsem do telefonu. Sotva jsem si lehl a na chvilku zavřel oči, tak se ten krám rozdrnčel. Dneska mě klidná noc rozhodně nečekala.
   „Pane doktore, máme další příjem, poranění pyrotechnikou,“ vychrlila sestra.
   „Hmm… už jdu,“ zabručel jsem a položil to. Neochotně jsem se zvedl z nepohodlného kanape na lékařáku, navlékl si plášť a rozešel se k ambulancím. Dnešek mi byl vážně čert dlužen. Každý rok jsem se službě na toho pitomého silvestra snažil vyhnout, letos na mě bohužel padl los a nikdo si to nechtěl prohodit ani za službu na Štědrý den, každému totiž bylo jasné, co tu bude – katastrofa.
   Dnes to tu vypadalo jako na den otevřených dveří. Už od čtyř hodin odpoledne jsem ošetřil čtyři idioty, co si museli hrát s pyrotechnikou, i když to neumí a nemají na to dostatečnou kvalifikaci, tři blbce, co se tak nametli, že si na zledovatělé silnici polámali hnáty nebo si rozbili hlavu, a jednoho debila, co si ožralí hrál s pistolí a prostřelil si nohu, a to bylo prosím teprve jedenáct hodit. Měl jsem čím dál horší náladu a moje příjmení čím dál více potvrzovalo latinské rčení nomen omen.
   Nesnášel jsem silvestr, nechápal jsem potřebu lidí bouchat všechny ty petardy, rachejtle a světlice, za které vyhodí akorát nehorázné prachy, dělá to bordel, který po sobě nejsou schopni uklidit a zvířata kvůli tomu šílí. Sám jsem měl doma malého poseroutka, který se teď nejspíš klepal u sestry pod postelí. Rvalo mi srdce, když jsem ho tam musel nechat, se mnou se vždycky aspoň trochu cítil v bezpečí, ale dnes to jinak nešlo.

   „Co to vezou?“ zabručel jsem na sestru, když jsem vešel do ambulance.
   „Muž, 22 let, poranění horních končetin od pyrotechniky.“
   „Zase nějaký debil, co s tím neumí. Ty lidi vážně nepochopím. A víš co? Zaslouží si to,“ zavrčel jsem a zadíval se na dveře, kterýma saniťáci přivezli pacienta. Toho kluka jsem od vidění znal, bydlel ve stejné ulici, takový hezký zajíček blonďatý. Nikdy bych do něj neřekl, že patří mezi ty magory a to mě rozčílilo ještě víc.
   „Pan Janský, 22 let, popáleniny druhého stupně a tržné poranění pravé ruky, žílu má zavedenou,“ ohlásil saniťák. Přikývl jsem a zamračeně přešel blíž. Bledou tvářičku měl stáhlou v bolestné grimase, zřetelně byly vidět i cestičky od slz a spodní ret měl uvězněný mezi zuby.
   „Sestři krev, základní náběr, alkohol, omamné látky… jako celý večer,“ mrkl jsem na sestru, než jsem pozornost přesunul k pacientovým rukám. Moc hezky to nevypadalo, hlavně ta pravá ruka, která potřebovala kromě ošetření popálenin i šití. Zakňučel bolestí, jen co jsem se ho dotkl a zadíval se na mě pronikavýma modrýma očima, které byly momentálně zality slzami.
   „Můžete si za to sám, tak držte, jste chlap, ne?“ zavrčel jsem možná trochu ostřeji, než jsem měl v úmyslu. „Dejte mu deset miligramů apaurinu a morfinu, ať tu neskučí a nachystejte mi mesokain na umrtvení, musím to sešít,“ zakroutil jsem hlavou a zatím přešel saniťákům podepsat papíry o převzetí pacienta. Vadilo mi to, vždycky jsem ho měl za slušného kluka, nedíval se na mě jako na pošuka, když mě potkal na ulici, jako většina jiných sousedů. Tak jsem byl gay no, dokud jsem neměl zájem o jejich zadky, mohlo to všem být ukradené. Ale tímhle mě vážně zklamal.

   Nachystal jsem si sterilní stůl, postupně mu mezi prsty vstříkl vždy trochu mesokainu k umrtvení a chvilku počkal, než začne působit.
   „Dnes už jste devátý pacient, vážně nepochopím, co na těch rachejtlích vidíte. Třeba si to po tomhle už zapamatujete,“ zamračil jsem se na něj, když jsem si natahoval rukavice. Ubrečenýma očima mě sledoval, brada se mu lehce třásla, ale mlčel.
   „Budete tam mít jizvu. Šlachy vypadají nepoškozeně, to máte štěstí,“ mluvil jsem, zatímco jsem čistil ránu. „Ale stejně se uvidí, jak to rozhýbete, můžete doufat,“ vyhodil jsem tampony a vzal si od sestry jehelec. Nesnažil jsem se mít to hezky sešité, spíš, aby to bylo funkční, třeba si blbeček později vzpomene, s čím si nemá hrát.

   „Pane doktore, na cestě je další nešťastník,“ zahlásila sestra, jen co položila telefon.
   „Nešťastník? To jsem akorát tak já, co vy jste za idioty,“ zamračil jsem se na blondýnka a nešetrně zatáhl za nit, až sebou i přes umrtvení a analgetika cuknul. „Je to jen blbý nový datum, který se stejně nenaučíte psát správně dříve než za měsíc. Takoví jako vy si to zaslouží, umíte jen chlastat a staráte se jen o sebe a svoje potěšení a zábavu, že někomu ty petardy vadí je vám jedno a že já se nevyspím, protože takové blby musím ošetřovat, to je vám jedno taky,“ vrčel jsem. Blondýnek mlčel, jen pokorně sklopil oči a dál trpěl moje ne moc šetrné zacházení. Po došití jsem mu ještě musel vyčistit popáleniny a překryl sterilním krytím, než jsem vstal.
   „Máte po silvestru, pár dní si tu pobudete, přijedou si pro vás z popáleninového oddělení. Snad se nebudete řídit pravidlem jak na nový rok, tak po celý rok,“ zamračil jsem se, než jsem se otočil a rozešel se přijat toho dalšího magora. Dnes jsem byl vážně hrubý, normálně bych si to nejspíš nedovolil, ale všichni ti lidé byli tak pod parou, že by mi nejspíš ráno uvěřili i to, že mi sprostě nadávali oni. Byl jsem si jistý tím, že si nebudou nic pamatovat, obzvlášť ten, co mě při ošetřování pozvracel.

   „Pane doktore…“
   „Ne, neříkej, že další příjem,“ skočil jsem sestře do řeči, zatímco jsem šil tržnou ránu na hlavě nějaké zmalované nány.
   „Ne, volá vaše sestra, nemohla se vám dovolat na mobil.“
   „A co chce?“ zamračil jsem se. Nebylo obvyklé, že by mě Lenka tak uháněla.
   „Prý byla vyvenčit vašeho psa, ale při jedné ráně se tak vylekal, že jí utekl a nemůžou ho najít, tak jestli nevíte, kam by mohl jít.“ Zasekl jsem se, až jsem si skoro propíchl prst jehlou.
   „To si dělá srandu! Co já vím, kam mohl utéct? Je vyděšený, to na něj nemohla sakra dávat pozor?“ vyjel jsem, až mi ta blbka pod rukama zaječela, ať dávám pozor, že to bolí. „Ať se zkusí podívat ke mně, třeba se vrátil a přeskočil plot,“ zamrčel jsem naštvaně a došil tu holku. Dnes byl vážně den na hovno. O Dastyho jsem měl vážně strach, ten se bál i bouřky a být teď tam někde venku sám, to se mi vůbec nelíbilo. Měl jsem chuť se tady na všechno a na všechny vysrat a jít ho hledat, ale nemohl jsem.

   Ve tři čtvrtě na jednu, jsem se svalil na kanape a zavřel oči. Nový rok jsem úspěšně zazdil u vypisování všech možných i nemožných papírů, tohle jsem na doktorování nesnášel. Aspoň na deset minut jsem si chtěl odpočinout, protože další nával potenciálních pacientů jsem ještě očekával, ale nebylo mi přáno.
   „Hrubý! Co zase?“ zaskučel jsem, když se mi rozdrnčel telefon.
   „Pane doktore, je tu policie a shání vás.“
   „Policie? Co chtějí?“ posadil jsem se.
   „To nevím, čekají vás u ambulancí.“
   „Dobře, už tam jdu,“ položil jsem to, vstal a vydal se zpět. Čekal jsem i hromadnou autonehodu, ale ne policii. Jediná věc, která mě napadla byla, že by si někdo z dnešních pacientů stěžoval na mé chování, ale to by se snad policie neobtěžovala přijet v jednu hodinu v noci.

   „Kryštof Hrubý?“ zaměřil se na mě urostlý policista, když jsem byl na doslech.
   „Ano, co pro vás můžu udělat?“
   „Je tohle váš pes?“ ukázal mi druhý z nich fotku na mobilu. S vyděšenýma očima na ní v kotci ležel špinavý retrívr, přesto jsem toho blbce poznal.
   „Ano, to je Dasty, našli jste ho?“ rozzářil se mi na tváři úsměv.
   „Nakonec ano, i když to dalo práci. Volali nás vaši sousedi, nějaký chlapec prý tomu psovi zachránil život. Za obojek mu někdo nacpal rachejtli a zapálil, ten kluk ho toho zbavil na poslední chvíli, ale rána psa vyděsila a znovu utekl,“ shrnul policajt.
   „Rachejtli? Za obojek?“ zbledl jsem vzteky, tohle už bylo moc i na mě. Ožralí smradi, kdybych věděl, kdo to byl, nového roku by se nedožili.
   „Ano, pes měl štěstí, ten chlapec už tolik ne. Rachejtle mu vybouchla v rukou, vaši sousedé mu volali záchranku, myslím, že ho převezli sem. Ale stejně mu nejvíc záleželo na tom, aby našli toho psa, že se hrozně bojí, tak aby se mu nic nestalo. Dobří lidé ještě existují, váš pes měl štěstí.“ Omráčeně jsem to poslouchal. Vybouchla v rukou? Chtěl, aby toho psa našli?
   „Jak ten kluk vypadal?“ vymáčkl jsem ze sebe nakonec.
   „Prý menší blondýn, něco přes dvacet let, měl by bydlet někde v okolí.“
   Zhluboka jsem se nadechl, bylo mi hrozně. Takže ten blonďáček si nehrál s pyrotechnikou, on mi zachránil psa a celou dobu snášel moje nadávky a urážky, když v sobě pravděpodobně ani neměl alkohol.
   „Posloucháte mě, pane Hrubý?“
   „Omlouvám se, cože?“
   „Váš pes je v útulku, postarají se tam o něj, než si ho zítra vyzvednete.“
   „Dobře, děkuju vám,“ rozloučil jsem se s muži stiskem dlaně a pospíšil si na ambulanci, kde už mě sestra volala k dalšímu přijmu.

   Bylo pět hodin ráno, když se všechno uklidnilo a vypadalo to, že už by snad nemuselo nic přijet. Pořád jsem musel myslet na to, s čím policajti přišli. Cítil jsem se trapně, bezdůvodně jsem si na tom klukovi vylil zlost, místo abych mu poděkoval.
   Dlouho jsem váhal, než jsem na sebe navlékl mikinu a vyšel z budovy. Všude okolo byla vrstva čerstvého sněhu a další pořád padal. Přitáhl jsem si oblečení blíž k tělu a pospíšil si na popáleninové oddělení, kam blonďáčka převezli. Předpokládal jsem, že bude spát a přemýšlel jsem, že mu na stolku nechám alespoň kartičku s poděkováním, protože jsem se styděl s ním mluvit.

   „Ahoj Jitko,“ kývl jsem na mladou doktorku, se kterou jsem se srazil ve dveřích oddělení.
   „Ahoj Kryštofe, co ty tady?“
   „Poslal jsem ti sem kluka… blonďák. Popáleniny horních končetin.“
   „Ano, Martin Janský, co je s ním?“
   „Kde leží? Jen bych se potřeboval na něco podívat,“ trochu jsem kecal, ale nechtěl jsem, aby mě vyhodila s tím, že mě k němu nepustí, protože spí.
   „Na šestce, ale neřvi, celá nemocnice dnes slyšela, jakou máš náladu,“ zašklebila se. Tiše jsem něco zabručel a rozešel se k pokoji číslo šest. Na chvilku jsem u dveří zaváhal, ale potichu jsem vklouzl dovnitř.

   Byly tu jen dvě postele a z toho jen jedna obsazená. Přešel jsem blíž, ale zarazil jsem se, když se na mě upřely ty modré oči. Na prázdno jsem otevřel pusu, netušil jsem, co říct, nečekal jsem, že bude vzhůru. Chvilku jsem na něj nerozhodně koukal, než jsem si nakonec přitáhl židli a sedl si k němu, co jsem si nadrobil, měl jsem si sníst.

   „Ahoj, ty jsi Martin, že?“ začal jsem. Chvilku mě sledoval, než lehce přikývl.
   „Přišel jsem se ti omluvit za své chování, nemám rád silvestr, nemám rád nezodpovědné lidi a bezdůvodně jsem tě hodil do pytle s ostatními. A tys přitom… zachránil jsi mi psa, že?“ zadíval jsem se na něj. Nejistě sklopil oči, ale znovu přikývl.
   „Přišli mi to říct policajti, našli ho, už je v bezpečí v útulku, jak mi skončí služba, tak si ho tam vyzvednu. Chtěl jsem ti poděkovat. Fakt mě mrzí, jak jsem se choval, měl jsi něco říct,“ prohrábl jsem si vlasy a tiše si povzdechl. „Máš bolesti?“ zpozorněl jsem, když při pohybu nakrčil obočí, po krátkém zaváhání přišlo další přikývnutí.
   „Řeknu sestře, aby ti něco připíchla.“
   „Děkuji,“ špitl. Bylo to vůbec první slovo, co jsem od něj dnes slyšel.
   „To je samozřejmost. Ale není samozřejmost to, co jsi udělal ty. Chtěl bych ti to nějak oplatit, co pro tebe můžu udělat? Něco ti koupit, donést?“
   Znovu na mě upřel ty zářivě modré oči, jakoby uvažoval, k něčemu se odhodlával.
   „Mohl… mohl byste mě pozvat na rande,“ špitl, sklopil oči a tváře mu zalila červeň.
   „Rande?“ nadzvedl jsem překvapeně obočí. Přikývl a skousnul si ret, nejspíš ho to stálo hodně odvahy. Ale teprve po téhle jeho žádosti mi došly ty pohledy, jak se na mě díval, když jsme se na ulici míjeli, zatímco jsem venčil psa, jak se vždycky usmál a lehce zčervenal. Nikdy jsem tomu nepřikládal žádný význam, lidé se na mě dívali různě.
   „Já se ti líbím?“ pousmál jsem se. „Vždycky, když jsi mě potkal, když ses na mě usmál…“ Tváře mu začaly hořet a jasně kontrastovaly s bílým povlečením, ale přikývl. Tiše jsem se zasmál, naklonil se blíž k němu a opřel se lokty o kolena.
   „Až tě pustí, rád tě na to rande pozvu, platí?“ nadzvedl jsem obočí. Zadíval se na mě a zarudlou tvář mu rozzářil nádherný úsměv.
   „Platí.“