Minde

1. kapitola

(Baltazar)

   Stál jsem u chladné zdi rozlehlého sálu a sledoval lidi okolo sebe. Věnovali mi jen málo pozornosti, což bylo ale dobře, nejspíš nebylo právě nejbezpečnější tu být, ale nedokázal jsem si pomoci. Tolik se o nich vyprávělo, ale to mi nestačilo, chtěl jsem elementály vidět na vlastní oči. Musel jsem uznat, že mi dalo práci se sem dostat. Eurídie byla velmi dobře chráněná země, zvláště pro nezvané hosty, ale i tak se mi to nakonec podařilo. Musel jsem se naučit lhát, krást, podvádět a spoustu dalších věcí, bez kterých bych tam venku nepřežil. Tam venku… jak blízko se to zdálo, ale jak markantní rozdíl to byl. Za hranicemi Eurídie, tam byl jiný svět, tak odlišný od toho tady, chudý, zpustošený a bídný, zatímco tady všechno vzkvétalo a nikdo neměl sebemenší snahu na tom zlepšit svět i tam. Nejspíše právem za hranicemi nenáviděli zdejší lid a především jejich vládce – elementály.

   Zbystřil jsem, když se shluk lidí konečně trochu rozestoupil a umožnil mi tak výhled na dlouhý stůl v čele sálu. Uprostřed něj seděl nejstarší z elementálů – z pěti bratrů, kteří ovládali elementy a pod jejichž vládu a ochranu země spadala. Rigel mi nebyl sympatický od prvního okamžiku. I když seděl, viděl jsem, že je vysoký, měl vypracovanou postavu a kratší šedé vlasy, přesto mu pár dlouhých pramenů spadalo na záda. Z této dálky jsem to sice neviděl, ale vyprávělo se, že jeho oči byly hnědé a ve vzteku žhnuly až do ruda. A že ten vztek nebyl výjimečný. Nedivil jsem se, snad každý, kdo by měl moc ovládat oheň, už zákonitě musel být cholerik. Oheň je divoký, prudký a nebezpečný. A rozhodně mohl být dost nebezpečný v i Rigelově nadvládě.
   Pohled se mi zastavil na druhém elementálovi, který se k Rigelovi naklonil a něco mu pošeptal do ucha. Měl krátké tmavé vlasy, které, když zasvítilo sluneční světlo, házely temně modré odlesky. Byl jsem si jistý že tohle byl Dimitri, který měl moc ovládat vodu. Znovu jsem nezabránil pohrdavému úšklebku, v jeho tváři se zračila inteligence a já věřil, že Dimitri byl velmi inteligentní, podle toho, co jsem ale slyšel, to bylo i dost na škodu. Kolikrát tento elementál tak usilovně chtěl pro ostatní to nejlepší, že než dospěl k rozhodnutí, jak to udělat, byly nejlepší volby už tabu.
   Stáhl jsem se víc do rohu sálu, když kolem mě zavířily dlouhé tmavě zelené vlasy. Druhý nejmladší elementál Keid měl moc ovládat zemi a nejspíš také dívčí srdce, téměř se v té záplavě sukní, které byly všude okolo něj, ztrácel, ovšem bylo dobře vidět, jak si takovou pozornost užívá. Nechápal jsem, co na něm ty dívky vidí, Keid sám měl postavu i rysy tváře spíše ženské. Rozhodně nic, co by mě přitahovalo.

   Ať jsem se ale rozhlížel, jak jsem chtěl, zbylé dva bratry jsem nikde neviděl. Všude chodilo množství lidí. Někteří si něco šeptali, jiní se hlasitě smáli a diskutovali. Neměl jsem rád davy, ale jiná možnost, jak vidět bratry, tu nebyla. Jen výjimečně se zde slavily tak velké slavnosti, aby bylo možné se v množství lidí bezpečně ztratit.
   Teprve po dlouhé chvíli, když už jsem to chtěl vzdát a nenápadně se vytratit, mě zaujaly dlouhé bílé vlasy nejmladšího elementála. Nashira ovládal vítr a docela to k němu i sedělo. Byl to drobný chlapec a stejně jako Keid se víc podobal ženě se svými jemnými rysy. V jeho výrazu jsem zahlédl plachost, kterou se před ostatními marně snažil skrýt. Bylo vidět, že je to ještě dítě, i když už dosáhl osmnácti let, o světě toho věděl pramálo.
   Zadíval jsem se na osobu, která Nashirovi položila dlaně na ramena. Dlouhé štíhlé prsty mu je lehce sevřely, jako by mu dodávaly odvahu. Patřily poslednímu z bratrů, tomu, který mě z nich zaujal nejvíce – Caiovi. Mlčky jsem zíral na jeho štíhlou postavu. Dlouhé šedé vlasy, téměř stříbrné, které mu spadaly až pod zadek, byly už od pohledu jemné jako pavučina. Výraz v jeho tváři jsem nedokázal rozluštit. Jeho oči byly ledově klidné, až chladné, rty stažené do úzké linky v přísném výrazu a alabastrově bílá pokožka ostře kontrastovala s jeho tmavým oblečením. Cai byl elementál energie, ze všech elementálů jsem z něj cítil největší auru moci, díky čemuž si lidi držel od těla. Co jsem slyšel, nebyl společenský, nejvíce se vyskytoval ve společnosti Nashiri, stejně jako teď, nebo ve společnosti svých vojáků a to jen při výcviku. Snad od doby, co se naučil chodit, měl své pevné místo v armádě, se kterou Eurídiané vybojovali nespočet bitev, než se v křehkém míru s ostatními uzavřeli za své vlastní hranice. Ovšem i teď byly nutné výjezdy k hranicím, kde docházelo k povstáním a snahou pokořit hranice.

   Téměř mi přeběhl mráz po zádech, když se Cai neomylně zadíval přímo na mě. Přestože mě nemohl vidět, alespoň ne dostatečně zřetelně, připadal jsem si před ním jako vystavený kus zboží na prodej. Využil jsem chvilky, kdy se otočil k mladšímu bratrovi, přehodil jsem si přes hlavu kápi a zmizel ve stínech rozlehlé zahrady. Co jsem chtěl, už jsem viděl.

***

(Cai)

   Vešel jsem do zahrady a rozhlédl jsem se okolo sebe. Nashira seděl přesně tam, kde jsem si myslel, že bude. Seděl se zavřenýma očima pod nejrozložitější sakurou a lehký vánek mu čechral jeho dlouhé bílé vlasy, aniž by o tom měl tušení. Pořád měl s ovládnutím svého živlu problémy, měl jsem pocit, že se toho bojí, toho, co by mohl dokázat a instinktivně si proto držel odstup. Ovšem v nestřežených chvílích, jako byla tato, bylo nadmíru jasné, že vzduch je s jeho životem spjat, ať se mu to líbilo nebo ne.

   „Nashiro?“ oslovil jsem ho tiše a posadil se vedle něj. Nemusel ani otevírat oči, dobře věděl, že jsem to já. „Měl by ses vrátit dovnitř,“ řekl jsem a zadíval se na tmavnoucí modrou oblohu. Věděl jsem, proč tam nechtěl být, ani já nijak zvlášť netoužil po společnosti tolika lidí, ale byla to naše povinnost. Stočil pohled ke mně a zadíval se na mě svýma ledově modrýma očima.

   „Nechci se vrátit dovnitř,“ povzdechl si.
   „Netěší mě to o nic víc, než tebe, ale je to jen dnes.“
   „Já vím,“ přikývl lehce a natočil si pramen svých dlouhých bílých vlasů na prst. Dělal to vždycky když byl nervózní. Pomalu jsem se zvedl a natáhl k němu ruku, abych pomohl na nohy i jemu. Neochotně ji přijal a vydal se po mém boku do hlučícího sálu. Neměl jsem rád lidi, jen málu z nich se dalo skutečně věřit, ostatní byli jen intrikáni hrající ve svůj vlastní prospěch. Hlavně díky mému odporu k tomu s takovými lidmi jednat, jsem odmítl otcovu žádost stát se hlavním vládcem Eurídie. Měl jsem svoji armádu, muže, kterým jsem věřil alespoň v boji, nebyl jsem stvořený pro diplomacii. Hodně jsem ho tím zklamal a až do své smrti se mnou otec už téměř nepromluvil. Hlavním vládcem se nakonec stal Rigel jako nejstarší z nás, ale tušil jsem, že to ta nejlepší volba nebyla.

   Jen co jsme vešli do sálu, kde to hučelo jako v úle, ucítil jsem v zádech pichlavý pohled. Ano, sledovala nás spousta lidí, ale tenhle pohled byl jiný, znervózňoval mě, téměř mi z něj běhal mráz po zádech, podobné pocity jsem měl na bojišti, když jsem cítil nebezpečí. Otočil jsem se a zadíval se do tmavého rohu místnosti, osobu v něm jsem ale nebyl schopen rozeznat. Kryl ji stín a já neviděl nic víc než její obrys.
   Přetočil jsem se zpět k Nashirovi, který udělal váhavý krok zpět dozadu, ale nedovolil jsem mu to. Proto si jen rezignovaně povzdechl a pospíšil si ke stolu. Než jsem se vydal za ním, znovu jsem se zadíval do rohu, odkud jsem onen pohled cítil, ale byl prázdný a poslední paprsky zapadajícího slunce v něm sehrávaly působivou hru barev. Lehce jsem se zamračil, ale vydal jsem se ke svému místu u stolu, vedle Rigela.

***

   Když se konečně začala většina hostů rozcházet, rozhodl jsem se vytratit také. Potřeboval jsem se projet, provětrat hlavu, nechat odvát odér drahých parfémů a planých sladkých slov, ze kterých mě jen bolela hlava. Vyčerpávalo mě to snad více než boj.
   Prošel jsem okolo stráží k poslednímu boxu, ve které stál sametově černý hřebec. Zabořil jsem prsty do jeho hřívy a lehce ji pročechral. Calistovi jsem mohl věřit vždy, i kdybych ho z důvodu nějakého zranění nedokázal ovládat, on by mě stejně donesl bezpečně domů. Spěšně jsem ho osedlal, vyvedl ze stáje, vyhoupl se na jeho hřbet a rozjel se směrem k lesu. Chvilku jsem jel po dobře viditelné lesní cestě, než jsem z ní Calista svedl skrze hustější porost stromů. Vyznal jsem se tu, jezdil jsem sem často a příliš mnoho lidí o zdejším jezírku nevědělo, což mi vyhovovalo. Teprve u něj jsem zastavil a seskočil z koně.

   Sundal jsem si pás s mečem, z boty vytáhl dlouhou štíhlou dýku a shodil veškeré oblečení. Nakonec jsem z vlasů vyndal i sponu v podobě delší dýky a uvolnil tak i zbytek pramenů, které i spadly na záda. Teprve pak jsem vstoupil do chladivé vody. Hned jsem pocítil úlevu, tíha celého dne jako by se rozplývala a mně se konečně podařilo odpoutat od bolesti hlavy.

   Zavřel jsem oči a vstoupil pod menší vodopád. Kapky vody mi bičovaly obličej a celé tělo. Když jsem se potopil a vynořil o kus dál, cítil jsem tíhu svých mokrých vlasů rozprostřených po hladině křišťálově čisté vody. Cítil jsem, jak mi z obličeje a řas odkapává voda a snad poprvé za celý den jsem se cítil uvolněně.

   Teprve po dlouhé chvíli jsem vystoupil na břeh a oblékl se. Mokré vlasy jsem si spletl do copu a zbraně jsem vrátil na svoje místo. Ovšem, když jsem si dýku zasouval do boty, znovu jsem v zádech ucítil ten pichlavý pohled, jako v sále, ale když jsem se otočil, zaslechl jsem už jen kopyta vzdalujícího se koně. Na vteřinu jsem zaváhal, než jsem přeběhl ke Calistovi, vyšvihl se na jeho hřbet a začal špeha pronásledovat.

2. kapitola

(Baltazar)

   Seděl jsem ve vchodu do jeskyně a hleděl na kulatý měsíc. Nemohl jsem spát, pořád se mi hlavou honily myšlenky na elementály. Chtěl jsem o nich vědět víc, potřeboval jsem o nich vědět víc, ale zdálo se to být nemožné. Nepatřil jsem do Eurídie a jestli jsem chtěl přežít, musel jsem být nenápadný. Nevěděl jsem, kolik toho elementálové vědí, ale čím míň, tím pro mě líp, prozatím nemělo moc cenu to riskovat, pokud to nebylo zcela nezbytné a to zatím nebylo.

   Shlédl jsem dolů ze skály, jelikož jsem tam zaregistroval pohyb. Byl to kůň s jezdcem na hřbetě. Ale ty vlasy… poznal bych je kdekoliv. Byl jsem si jistý tím, že jezdcem je Cai. Mírně jsem přivřel oči a zvedl se. Zajímalo mě, kam má namířeno, proto jsem neváhal a obratně sešplhal ze skály dolů, odvázal jsem ukradeného koně, vyhoupl se na jeho hřbet a pobídl ho k trysku, abych elementála neztratil z očí. I když jsem od něj měl velký odstup, jeho vlasy v temném lese zářily, takže nebylo potřeba sledovat ho z větší blízky, kdy by si mě určitě všiml. Jel na jistotu, určitě tu nebyl poprvé, což se mi potvrdilo, když jsem v dálce uslyšel šumění vody.

   Zastavil jsem v dostatečné vzdálenosti, abych nebyl spatřen a sledoval jeho počínání. Připadal jsem si jako nějaký úchylný perverzák, když se Cai svlékl a vstoupil do vody, ale nemohl jsem z něj spustit oči. Jeho pokožka byla bílá skoro jako sníh, jako by snad nikdy nezažila doteky slunce. I když byl štíhlý a nijak zvlášť vypracovaný, bylo vidět, že jeho svaly jsou pevné. Při každém jeho pohybu se napínaly a jeho šlachovité ruce zvyklé držet meč mě uchvacovaly.

   Když se už oblečený posadil na břeh, kde si začal zaplétat vlasy do copu, neopatrně jsem se přiblížil blíž. Věděl jsem, že blíž už mu nikdy nebudu a já ho toužil vidět z blízka. Ovšem jakmile jsem si všiml, jak jeho ramena ztuhla, věděl jsem, že o mně ví, a že by asi nebylo nejlepší nechat se chytit, obzvlášť když nevím, co by udělal. Proto jsem raději otočil koně a zmizel ve stínech lesa.

   Trochu mě znervóznilo, když se Cai vydal za mnou, byla to moje blbost, ale momentálně by bylo větší blbostí nechat se chytit. Nevěděl jsem, co můžu čekat, jak by reagoval on a ostatní elementálové na to, kdo jsem, kdyby se to dozvěděli. Ne, momentálně bylo nejlepší možností zmizet. Chvilku jsem mu unikal, ale když to nevypadalo, že by se toužil vzdát, musel jsem se skrýt. Tma byla mým přítelem, součástí mého života, takže jsem se dokázal velmi snadno schovat před Caiovýma očima. Byl jsem mu teď doopravdy blízko, tak blízko, že jsem si mohl prohlédnout jeho nádherné až děsivé oči. Byly světlé se zlatavými odlesky, jen po okraji byly lemovány temně fialovým proužkem. Chvilku podmračeně otáčel koně a poslouchal, zda nezaslechne dusot cizích kopyt, než ho obrátil a vydal se zpět do paláce. Přesto jsem ještě nějakou dobu vyčkával, než i já pobídl svého koně a rozjel se zpět k jeskyni, která mi momentálně poskytovala útočiště.

(Cai)

   Když jsem dorazil do paláce, byla už hluboká noc a já s úlevou zjistil, že sál už je téměř prázdný. Postaral jsem se o Calista a teprve potom jsem se vydal do svého pokoje.

   Ani mě nepřekvapilo, když se na mé posteli choulila postavička přikryta závojem bílých vlasů. Pousmál jsem se, Nashira byl jediný, na koho jsem se dokázal usmát. Hodně mi připomínal naši matku. Bohužel byl stejně jako ona i hodně zranitelný a já se ho snažil ochránit, co nejlépe to šlo. Cvičil jsem s ním i ovládnutí jeho živlu, snažil jsem se být trpělivý, i když mu to vůbec nešlo a vzdával to, ale já mu to nedovolil. Musel se to naučit, bylo to důležité pro něj, i pro celou zemi.

   Posadil jsem se na postel a odstranil mu prameny dlouhých vlasů z čela. Nashira se zavrtěl a pootevřel oči.
   „Kde jsi byl, Cai?“
   „Potřeboval jsem se projet,“ řekl jsem a svlékl se do poloviny těla. Nashira mě pořád sledoval a nepřestal ani ve chvíli, kdy jsem si začal rozčesávat ještě pořád vlhké vlasy.
   „Zase jsi byl u toho jezírka?“ zeptal se po dlouhé chvíli. Jen jsem přikývl, pořád jsem byl myšlenkami u toho cizince, který mě sledoval. Vadilo mi, že jsem si ho nevšiml dřív, že jsem nevěděl, kdo to byl a co chtěl a neměl jsem z toho příjemný pocit. Dokonce jsem ho i chvilku pronásledoval, ale překvapilo mě, jak dobře les znal, že se mi brzo ztratila z doslechu i kopyta koně. Jako by se z ničeho nic propadli oba do země. Všude byla jen nezvyklá tma a až příliš velké ticho.

   „Cai, co se děje?“ dotkl se Nashira bříšky prstů mé tváře. Trhl jsem sebou, ani jsem si nevšiml, že se přesunul až ke mně. „Jsi úplně duchem nepřítomný. Co se stalo?“
   „Jsem jen unavený,“ zakroutil jsem hlavou.
   „Lžeš, na mě si jen tak nepřijdeš, já tě znám,“ zamračil se na mě, sebral mi z ruky hřeben a sám mi začal rozčesávat vlhké vlasy.
   „Nedělej si s tím starosti, není to nic, co by ti mělo tížit hlavu,“ pokusil jsem se na něj pousmát, ale podle jeho výrazu mi to nijak zvlášť nevěřil.
   „Cai, mně přece můžeš věřit.“
   „Vím, ale vážně to není nic důležitého. Někdo mě sledoval a pak mi zmizel v lese, nevím, kdo to byl ani kam se poděl, to je všechno,“ povzdechl jsem si nakonec. Nashira uměl být umíněný a já neměl sílu teď s jeho umíněností bojovat.
   „Myslíš, že ti chtěl někdo ublížit?“
   „To by byl dost hloupý, nemyslíš?“ ušklíbl jsem se. Byl jsem voják, byl jsem generál, uměl jsem bojovat víc než dobře. A i kdyby mě porazil v boji, stačilo se mě dotknout, abych byl schopen útočníka omráčit. „Nashi, o mě si nemusíš dělat starosti,“ postavil jsem se, když odložil hřeben a otevřel jsem okno, abych dovnitř vpustil chladivý noční vzduch. Teprve pak jsem se položil do postele a přehodil přes sebe tenkou přikrývku. I když jsem zavřel oči, pořád jsem na sobě cítil Nashirův zamračený pohled, než to konečně vzdal a lehnul si ke mně. Měl sice svůj vlastní pokoj, ale nerad býval sám, obzvlášť teď, když ho trápily noční můry, které se mu každou noc vracely, ale nikdy si z nich po probuzení nic nepamatoval. Přitáhl jsem si ho k sobě a s tváří zabořenou do jeho jemných vlasů, jsem brzy usnul.

   Klidný spánek mi ale nebyl dopřán, stejně jako už několik týdnů zpátky. Nashira se ze spánku nepokojně převracel a něco nesrozumitelně mumlal. Na čele se mu leskl pot a oblečení se na něj lepilo. Cítil jsem, jak se v místnosti silně ochladilo, když se jí prohnal ledový závan větru.
   „Nashiro,“ zatřásl jsem s ním, ale nemělo to žádný účinek. Znovu sebou divoce zazmítal a zachrčel, jako by se mu do plic dostávalo málo vzduchu.
   „Nashi, probuď se,“ chytil jsem ho pevněji za ramena a nedovolil mu se vysmeknout. Bojoval se mnou, bránil se a jeho výkřiky mi drásaly nervy. Vypadal, jako by ho ve snu někdo mučil, ubližoval. Občas se mi i zdálo, že jsem mezi jeho výkřiky zaslechl i slovo ´prosím´.
   Nevěděli jsme, co se to s ním děje, proč ty noční můry má, čeho se týkají a hlavně jsme nevěděli, jak se jich zbavit. Občas jsem měl štěstí a Nashiru se mi podařilo probudit pouhým zatřesením a voláním jeho jména, ve většině případů jsem ale musel sáhnout po nepříjemnějším způsobu, stejně jako teď. Povzdechl jsem si a vyslal jsem do konečků svých prstů vlnu energie, která Nashiru zasáhla jako menší výboj elektrického proudu. Hlasitě vykřikl a prudce otevřel oči. Přitáhl jsem si ho do náruče a pevně objal.
   „Omlouvám se, už je to dobré,“ zašeptal jsem a prsty prohrábl jeho zacuchané bílé vlasy. Lehce se mi třásl v náručí a já cítil, jak mu v hrudi prudce bije srdce a prsty mi zarývá do paží.
   „Pamatuješ si něco?“ zadíval jsem se na něj, i když jsem tušil jeho odpověď. Krátce zavrtěl hlavou a teprve po dlouhé chvíli povolil sevření mého těla.
   „Nevadí, běž se opláchnout, dobře?“ pustil jsem ho a sledoval, jak se neochotně odtáhl a pomalu se postavil na vratké nohy. Sledoval jsem ho, dokud nezmizel ve vedlejší místnosti.

   Položil jsem se zpět do postele a tiše si povzdechl. Trápilo mě to, už to trvalo téměř měsíc a nebylo noci, kdy by noční můra nepřišla. Občas se Nashira i bál jít spát, sám to nepřiznal, ale já to na něm viděl. Viděl jsem jeho obavy, nervozitu z toho, co opět přijde a bezmoc s tím něco udělat. Nepomáhaly ani žádné bylinkové čaje, které mu měly klidný spánek dopřát, nepomáhalo ani zaříkávání, u kterého jsem stejně nevěřil, že by vůbec mohlo být k něčemu dobré, ale zkusit se muselo všechno. Nepomáhalo nic, spíše se mi zdálo, že se to jen zhoršuje.

   Zadíval jsem se na blondýnka, když se vrátil z koupelny zabalený v županu, s mokrými vlasy svázanými v pevném drdolu.
   „Jak ti je?“
   „O něco líp,“ zašeptal a vlezl ke mně do postele.
   „Omlouvám se za ten výboj.“
   „Nemusíš, jsem rád, že jsi mě probudil,“ pousmál se lehce a stočil se na okraji postele. Ještě chvilku jsem ho sledoval, než jsem se sám položil a zavřel oči.

3. kapitola

(Nashira)

   Mlčky jsem sledoval měsíc z okna Caiovi ložnice. Bál jsem se jít spát. Opět. Měl jsem možná štěstí, že jsem si z těch nočních můr nic nepamatoval, protože i bez nich mě vždy k večeru sevřel děs, že se to stane znovu. Znovu se probudím s prudce bijícím srdcem, strachem, díky kterému se mi nedostávalo vzduchu, který mi zalézal až do morku kosti a stačila jen myšlenka, aby mi po zádech přeběhl mráz.
   Pevněji jsem si k sobě přitáhl přikrývku, byla už hluboká noc a já doufal, že se Cai co nejdříve vrátí z výjezdu k hranicím, kde byly hlášeny další ozbrojené nepokoje. Nechtěl jsem usnout sám, ale nikdo jiný to nechápal, měli mě za malé dítě, které se bojí vlastního stínu.
   Když to před několika týdny začalo, Rigel se mi jen vysmál, že se musím naučit být statečnější a pak porazím i své sny, Keida zajímalo asi jen to, že měl každou noc v posteli jinou dívku, i když se alespoň zajímal, jak mi je. Dimitri se snažil, četl knihy, radil se s léčiteli, ale zatím žádná jeho rada nebyla úspěšná. A Cai se kvůli mně už hodně dlouhou dobu pořádně nevyspal. Bylo mi trapně, nechtěl jsem ho zneužívat, ale u něj jsem se cítil alespoň trochu v bezpečí, věděl jsem, že on mě vždycky probudí, abych to nemusel snášet. Často jsem si přál být víc jako ostatní, být statečnější. Copak někdy existoval elementál, který se bál svého vlastního živlu? A aby toho nebylo málo, teď i vlastních snů.
   Stočil jsem se do klubíčka, a i když jsem se bránil, víčka mě odmítala poslouchat, a nakonec se mi zcela zavřely oči.

***

   Nepokojně jsem se převracel na posteli, cukal jsem sebou ve snaze vymanit se z noční můry, studený pot mi stékal po čele, přál jsem si, ať to skončí… a pak to skončilo, něco mě vzbudilo. Když jsem otevřel oči, byl jsem v pokoji sám. Všude byla tma a nezvyklé ticho. I přes otevřené okno jsem nezaslechl ani zahoukání sovy, ani pohyb listů stromů ve větru. Pomalu jsem sundal nohy z postele a postavil se na zem. Okamžitě jsem se otřásl chladem, který mi prošel přes bosá chodidla do těla, přesto jsem se donutil rozejít se. Dveře pokoje byly pootevřené, i když jsem byl přesvědčený, že jsem je zavíral, když jsem šel spát.
   „Cai?“ zavolal jsem a pomalu vyšel z pokoje. I chodba byla tmavá, nehostinná, a přestože jsem byl doma, cítil jsem se tu jako cizinec. Pomalu jsem se rozešel chodbou, Cai už musel být zpět, nikdo jiný do jeho pokoje nechodil.
   Cuknul jsem sebou, a prudce se otočil, když jsem zaslechl zvuk, jako by špička meče přejížděla po kameni. Chodba však byla stále až děsivě prázdná, ale zvuk se ozval znovu tentokrát z druhé strany. Cítil jsem, jak se mi prudce rozbušilo srdce a když jsem zaslechl sípavý dech a kroky na kamenné podlaze, rozběhl jsem se. Neznámý pronásledovatel se však rozběhl taky, a i když jsem nic a nikoho neviděl, cítil jsem, jak se přibližuje, slyšel jsem jeho dech, tiché chechtání.

   „Cai!“ zakřičel jsem. Schody jsem sbíhal po dvou, ale jakmile jsem seběhl poslední, podklouzly mi na podlaze nohy a já sebou prudce praštil o zem. Srdce mi bilo jako o závod, cítil jsem na krku dech neznámého, křečovitě jsem sevřel oči a čekal. Žádná rána ale nepřišla, ani bolest, kroky zmizely a když jsem otočil hlavu a odvážil se otevřít oči, zjistil jsem, že jsem tu vážně pořád sám. Tiše jsem vydechl a několika nádechy se pokusil uklidnit splašeně bijící srdce. Rukou jsem si přejel po tváři, abych setřel studený pot, a teprve teď jsem si uvědomil, že tekutina, na které jsem uklouzl, je lepkavá a podivně teplá. Odtáhl jsem ruku od obličeje, abych se na ni zadíval a hlasitě vykřikl, když jsem zjistil, že tekutina na mých prstech má rudou barvu. Všude okolo mě byla krev, na mých rukou, na oblečení, i své bílé vlasy jsem jí měl slepeny. Pokusil jsem se zvednout, ale jen jsem do ní znovu upadl. Slzy zoufalství mi začaly stékat po tvářích, měl jsem šílený strach. Netušil jsem, co se děje, čí je to krev, proč jsem tu sám. Snažil jsem se odplazit pryč, přes slzy jsem téměř neviděl, chtěl jsem jen jedno, pryč.
   Pod rukou jsem nahmatal nějaký chuchvalec chlupů. Zatáhl jsem za něj ve snaze tu věc odstrčit z cesty, ale přetočila se ke mně jako kulatý míč a zůstaly na mě zírat dvě vytřeštěné oči zasazené do obličeje staženém v agónii bolesti. Zakřičel jsem a prudce se od hlavy odsunul. Narazil jsem však do další věci, kterou bylo bezvládné tělo a pak další a další. Křičel jsem, šílel jsem, tolik mrtvých těl a usekaných hlav, všechno lidi, které jsem znal, stráže, sloužící, šlechtici. Musel jsem se těmi těly brodit, měl jsem pocit, jako by se po mně některá natahovala. Volala moje jméno.
   Když jsem se konečně dostal ven, padl jsem na všechny čtyři končetiny a sevřel v prstech trávu. Slzy mi padaly z očí, vzlykal jsem, že jsem skoro nemohl dýchat, dusil jsem se nedostatkem vzduchu a lapal po dechu.
   „Je to tvoje vina,“ ovanul mi tvář horký dech a tichý šepot mi zůstal rezonovat v hlavě. Bezmocně jsem vykřikl a pokusil se postavit, chtěl jsem utéct, kamkoliv, jen daleko odtud. Při prvním kroku jsem ale zamrzl na místě, oči se mi rozšířily hrůzou. Stály přede mnou čtyři kůly, viděl jsem krůpěje krve, které po nich stékaly, ale nechtěl jsem tomu uvěřit. Na každém kůlu bylo jedno tělo – Rigel, Dimitri, Keid a Cai. Viseli několik stop nad zemí a kůl jim procházel krční páteří do hlavy a vycházel ven jejich ústy.
   „Ne! NE!“ vykřikl jsem.
   „Tvoje vina,“ ozval se znovu ten hlas. Přitiskl jsem si ruce na uši a začal kroutit hlavou. Tohle nemohla být pravda, nemohla.
   „Ne, prosím, ať to přestane,“ vzlykl jsem. Cítil jsem, jak se kolem mě zvedl vítr, bičoval mě do obličeje, trhal oblečení. A pak znovu ty kroky, smích, špička meče táhnoucí se po kamenné podlaze. Rozběhl jsem se, pryč od těch kroků, od těl mých bratrů a všech ostatních těl. Běžel jsem, nevnímal jsem kameny bodající mě do bosých nohou, chtěl jsem jen pryč od veškeré té hrůzy.
   Vyděšeně jsem vykřikl, když se mi okolo pasu omotaly paže, chvilku jsem s útočníkem zápasil, než ho ode mě vítr odtrhl, snad jsem to byl já, kdo ho větrem odhodil, teď na tom nezáleželo. Ztěžka jsem se zvedl na nohy a znovu se rozběhl. Hlavně běžet, pryč, co nejdál. Slyšel jsem své jméno, někdo volal mé jméno, pronásledovali mě. Slyšel jsem Caie, ale ten by mrtvý. Byl mrtvý kvůli mně. Poslední krok, poslední výkřik, který snad vyšel z mých úst, než jsem cítil, jak se propadám do temnoty.

(Cai)

   Byl jsem utahaný. Celý den jsem strávil v sedle, ale odmítl jsem návrh rozdělat tábor a noc přečkat ve stanech. Chtěl jsem se ještě dnes vrátit domů. Částečně i kvůli Nashirovi, částečně i kvůli tomu, že jsem se nechtěl zdržovat na místech, kde to nebylo potřeba. Vzpoura na hranicích byl spíš jen planý poplach, než jsme tam dorazili, zbylo tam jen málo odhodlaných, kteří chtěli pokořit hranice. Byl to téměř ztracený den a já nesnášel ztracené dny.
   Vyjel jsem na kopec a konečně v dálce uviděl palác, který ozařoval jasný měsíc. Něco se mi na tom ale nezdálo, přitáhl jsem koni uzdu, abych zastavil a znovu se zadíval do dálky. Teprve po chvilce mi to došlo. Stromy všude okolo paláce a prohýbaly pod nápory větru, listí rotovalo všude kolem, ale na místě, kde jsem byl já, se nepohnul ani lísteček. Tohle nebyl obyčejný vítr, tohle dělal Nashira a jelikož Nashira svoji moc plně neovládal, vůbec se mi to nelíbilo. Prudce jsem pobídl Calista a rozjel se k paláci, mohlo jít jen o nějaké další noční můry, ale i kdyby to bylo jen to, rozhodně jsem nechtěl nechat Nashira se trápit, ale uvnitř mě svíral nepříjemný pocit, že tohle nejsou jenom ty noční můry, něco se dělo. A to něco bylo rozhodně zlé.

   Hnal jsem Calista celou cestu až k paláci, kde jsem seskočil a hned se vydal ke strážím. Jakmile mě stráže spatřily, okamžitě se postavily do pozoru, přičemž se tvářily víc než pokorně, nejspíš čekaly trest za hru v kostky, které hrály místo hlídání, ale to mi teď bylo jedno.
   „Kde je princ Nashira, viděly jste ho?“ uhodil jsem na ně hned. Na okamžik se zatvářily zmateně, než zakroutily hlavou.
   „Od večeře ne, můj princi.“ Skoro jsem ho ani neslyšel dopovědět, jelikož jsem zaslechl něco jiného, výkřik. Okamžitě jsem se tam rozběhl a když se ještě víc zvedl vítr, věděl jsem, že tohle není dobré. Křik vycházel z boční strany paláce, kde byl vchod pro služebnictvo, moc jsem nechápal, co tu tedy dělal Nashira.  I ve tmě jsem zahlédl bílé prameny vlasů divoce poskakující ve větru za prchající postavou. Netušil jsem, proč utíká, před čím utíká, ale ani trochu se mi nelíbilo, kam utíkal. Za sebou jsem zaslechl hluk, snad stráže a nejspíš i hlasy mých zbylých bratrů, kteří se snažili zjistit, co je to tu uprostřed noci za povyk. Bylo mi to jedno, neměl jsem čas jim něco vysvětlovat.
   Zarazil jsem se, když se ze stínů vynořila mužská postava a chytla Nashira okolo pasu, jako by se ho snažila zastavit, ale ten znovu jen vykřikl a začal se s neznámým prát, netrvalo moc dlouho, než ho od sebe pomocí své moci dokázal odhodit, ale alespoň se mi podařilo zmenšit náskok.
   „Nashiro! Nashi, stůj!“ zakřičel jsem, když se před námi objevil starý, rostlinami obrostlý kamenný oblouk. „Nashiro, nedělej to!“
   Ale bylo pozdě. Bratříčkův výkřik byl to poslední, co jsem slyšel, než zmizel. Prostě byl pryč, jako by se rozplynul. Musel jsem pro něj, ať už za tím obloukem bylo cokoliv. Chybělo mi k němu snad deset metrů, když mě někdo prudce srazil k zemi.
   „Je pozdě, je pryč, už s tím nejde nic dělat.“ Probodl jsem muže, který se nade mnou skláněl, pohledem. Byl to ten samý, který se snažil zastavit Nashira, ale to mi teď bylo ukradené, já musel za svým bratříčkem. Bez přemýšlení jsem muže od sebe odhodil, pravděpodobně jsem ho i omráčil, momentálně jsem svoji sílu korigoval jen málo, byl jsem frustrovaný, cítil jsem se za Nashira zodpovědný. Ale ani podruhé se mi nepovedlo projít obloukem. Bolestně jsem hekl, když se mi okolo těla omotal Rigelův ohnivý bič.
   „Co si myslíš, že děláš?“
   „Pusť mě, to ho tam mám nechat?“ zasyčel jsem vztekle.
   „Ani nevíš, kam to vede, co tam je, nemůžeš tam jen tak bezhlavě skočit.“
   „Takže to mám nechat být? Ať si poradí, ať je kde je?“ zvýšil jsem hlas.
   „Ty tou věcí neprojdeš, nevíš, proč tama prošel Nashira.“
   „To ani ty ne!“
   „Přesto ti to nedovolím.“
   „A jak mi chceš zabránit!“
   „Možná jsi můj bratr, ale já jsem pořád tvůj vládce. Cai, nechtěj, abych tě dal zavřít a hlídat. Jsi unavený, odpočiň si a ráno probereme, co dál. Nenechám ho tam, jen musíme probrat možnosti a ne se bezhlavě vrhnout do neznáma.“
   „Nepotřebuju odpočívat!“
   „Dobře, tak se tedy sejdeme v sále.“
   Supěl jsem vzteky, tady nebylo nač čekat. Nashira byl nejspíš na místě, které nezná, mohl tam umřít a my tady ztráceli čas tlacháním. Ale nakonec jsem byl přinucen kývnout.

   „Pane, co s ním?“ Pootočil jsem hlavu ke strážím, které zvedaly ze země ještě napůl omráčeného muže.
   „Probuďte ho a odveďte do sálu,“ poručil Rigel a znovu se zadíval na mě. Tiše jsem zaskřípal zuby, ale rozešel jsem se do paláce, doufal jsem jen, že je Nashira v pořádku, a že to zvládne do doby, než se mi podaří ho najít.

4. kapitola

(Cai)

   Přecházel jsem po sále jako lev v kleci. Únava mě zcela přešla, zbyl jen adrenalin, vztek a strach. Nechápal jsem, co se stalo, proč to Nashira udělal, prostě to k němu absolutně nesedělo.
   „Tak už si sedni, tím svým pochodováním nikomu z nás nepomáháš,“ zavrčel Rigel. Jen jsem ho na oplátku probodl pohledem. Jak já teď litoval toho, že nevládnu já, ale musel jsem poslouchat jeho. Zatnul jsem pěsti, stiskl k sobě zuby a postavil se bokem, zatímco stráže přitáhly toho muže. Mlčky jsem ho sjel pohledem. Mohl být o palec maximálně o dva vyšší než já, měl krátké černé vlasy, pár pramenů mu padalo do očí, které byly stejně tmavé, jako dva uhlíky. Byl urostlý, postavou mi připomínal mé vojáky, široká ramena a útlý pas, jeho ruce byly pevné, zřejmě zvyklé držet zbraň.

   „Kdo jsi?“ uhodil na něj okamžitě Rigel.
   „Myslím, že tady nejsme kvůli mně.“ Jeho hlas byl klidný, tichý, ale přesto jistý a taky trochu posměšný.
   „Ty tady nebudeš rozhodovat o tom, kvůli čemu tu jsme. Máš ty vůbec ponětí, s kým mluvíš? Bez mrknutí oka tě můžu nechat pověsit!“
   „Rigele!“ okřikl jsem ho, na tohle jsme neměli čas a já ztrácel trpělivost. Ten muž měl z části pravdu, momentálně bylo hlavní to, co dělal u paláce a co má společného se zmizením Nashiri.
   „Proč jsi byl v zahradě, když se princ Nashira ztratil,“ převzal výslech Dimitri, zatímco Rigel zuřil, nesnášel, když mu někdo odporoval, jeho oči začínaly rudnout, byl horkokrevný, ale na tom se nebylo čemu divit.
   „Řekněme, že jsem měl nepříjemnou předtuchu, že se děje něco zlého. Prince jsem se pokusil zastavit, bohužel jsem neočekával tak silný odpor.“
   „Odpor?“
   „Ano, odhodil mě od sebe, tedy jeho element – vzduch.“
   „Nashira neovládá svůj živel natolik, aby s ním někoho dokázal odhodit, lžeš!“ vyštěkl Rigel, prudce vstal z křesla a oči mu znovu zrudly hněvem.
   „Viděl jsem to, říká pravdu, tak se uklidni,“ zavrčel jsem tiše a znovu přetočil pohled na neznámého muže. Se zájmem si mě prohlížel a já měl na chvilku ten samý pocit jako na slavnosti a potom v lese.
   „Proč ses ho pokusil zastavit?“ pokračoval Dimitri ve výslechu, když se Rigel konečně opět posadil na své místo. Muž se jen tiše uchechtl.
   „Proč? Vy snad nevíte, kam ten oblouk vede?“
   „Oblouky dříve vedly do ostatních zemí, ale desetiletí už se nepoužívají, už nefungují,“ zamračil se Dimitri.
   „Vzhledem k tomu, že váš bratr právě jedním z nich zmizel, bych si troufnul tvrdit, že přeci jen fungují.“
   „Tak kde je?“ štěkl Rigel, kterému doopravdy docházela trpělivost, což mně taky, ale já se dokázal ovládat, alespoň prozatím.
   „Podle všeho buď v Silénii, Isménii nebo v Tartaru.“ Ostře jsem se nadechl, tohle nebylo dobré, ani trochu to nebylo dobré.
   „Silénie ani Isménie už dlouho neexistují.“
   „To ale neznamená, že neexistují ani oblouky, pár jich nejspíš stále existuje.“
   Přestal jsem poslouchat, pokud měl ten muž pravdu, musel jsem jít, musel jsem Nashira dostat zpět za každou cenu. Bylo to už několik desetiletí od Velké války, kdy se zaklínači z Tartaru pokusili převzít nadvládu nad Isménií a podrobit si tamější vládnoucí vrstvu – léčitele. Elementálové se přidali na stranu léčitelů, zatímco mágové – vládnoucí vrstva ze Silénie – podpořila zaklínače. Byla to krutá válka, o život přišlo nespočet lidí a Silénie s Isménií byly téměř kompletně zničeny, než se zaklínači stáhli a díky velkým ztrátám jsme se stáhli i my a uzavřeli se za pevnější hranice. Eurídie a Tartar zůstaly bez větší újmy, ale zbylé země mezi námi téměř zmizely. Začaly se tam tvořit osady přeživších, několikrát jsme se pokusili otevřít hranice a pomoci, ale vždy to dopadlo jen vzpourou a touhou po pomstě. Hodně lidí nám dávalo za vinu smrt léčitelů i mágů a chtěli pomstu za to, že my jsme vyvázli. Pokud tam někde Nashira byl, mohl se dostat do velkého problému díky tomu, kým byl.

   „Co o těch obloucích víš?“ zamračil se Dimitri, nejspíš se mu moc nelíbilo, že tady někdo věděl o něčem víc, než on.
   „Jen to, že existují.“
   „Odkud to víš?“
   „Uši i oči mi slouží dobře,“ jeho hlas zněl pořád klidně a v očích mu pohrávaly plamínky. Ten muž toho věděl daleko víc, než dával najevo.
   „Je to špeh, zavřete ho,“ zavrčel Rigel. Stiskl jsem k sobě zuby, ale mlčel a nechal stráže, aby ho odvedly. Začínal jsem mít svůj vlastní plán a bylo lepší si právě teď nehnat Rigela proti sobě.

   „Měli bychom se podívat do knihovny, zeptat se kněží v chrámu, nemůžeme tam Nashiru nechat,“ zamračil se Dimitri a poklepal si prsty na bradu. Jistě, knihovna nebo kněží, to bylo snad to jediné, co on dokázal vymyslet.
   „Fajn, půjdu se poradit s kněžími do chrámu, Cai, ty půjdeš se mnou a vy dva prohledejte knihovnu.“ V duchu jsem se ušklíbl, bylo až příliš zřejmé, jak mě chtěl Rigel u sebe, abych neudělal něco, co by se jemu nemuselo líbit, ale mlčel jsem a poslušně se s ním vydal do chrámu.

   Kněží byli moudří muži. Jejich předností bylo právě vědění. Vědomosti si předávali po celé generace, a to i ty, které většina lidí už nepamatovala a vypustila z mysli.
   Hned u vchodu jsme museli odložit veškeré zbraně a bosí vstoupili na posvátnou půdu. Chrám byl rozložitý, postaven do tvaru pěticípé hvězdy, kde každý její cíp náležel jednomu z elementů. V jednom cípu hořel oheň, ve druhém rašila bohatá vegetace, ve třetím dopadala na kameninovou podlahu voda, která mizela ve žlábku zapuštěném do země, v dalším probleskovaly paprsky elektrických výbojů a v posledním si vítr pohrával se suchým listím. Všechny přítomné elementy byly spjaty s našimi životy, kdyby jeden z nás zemřel, zmizel by s ním i element přítomný zde. Náš život je udržoval v činnosti, stejně jako udržoval v činnosti ochrany přítomné na hranicích.

   Ujal se nás nejstarší z kněžích. Byl to už suchý shrbený stařec, ale oko měl pořád dost jasné stejně jako mysl a paměť která sahala až k vládě našeho praděda.
   „Co vás sem přivádí, mí princové,“ zeptal se konečně, když nás zavedl do prosté místnosti, kde jsme měli soukromí. Byla zde cítit silná vůně kadidla, ze které se mi zvedal žaludek, ale přinutil jsem se na to nemyslet.
   „Princ Nashira se ztratil, propadl obloukem v Zakázané zahradě, co nám o tom oblouku můžeš říct, jak ho můžeme dostat zpět?“ začal Rigel. V jeho hlase byla znát netrpělivost, ale prozatím se ji pokoušel krotit.
   „Oblouky dříve sloužily k průchodům mezi zeměmi. Používaly se k cestování, je to ale již mnoho let, ještě dlouho před Velkou válkou, kdy neexistovaly hranice mezi zeměmi.“
   „To všechno víme! Jak je možné, že najednou fungují?“
   „Moc oblouků byla zničena, aby je nikdo nemohl zneužít, pokud se někomu povedlo je uvést znovu do chodu, není to dobré znamení.“
   „To víme taky k sakru!“ zvýšil Rigel hlas a už to vypadalo, že na starého muže vystartuje, aby z něj odpovědi vytřásl násilím. Pevně jsem ho chytil za zápěstí, aby se uklidnil a nechal kněze pokračovat.
   „Oblouky jsou navzájem propojeny, jakmile jím osoba projde, přenese ji tam, kde leží její myšlenky, tedy alespoň k nejbližšímu oblouku toho místa.“
   „Takže říkáte, že stačí tím obloukem projít a dostaneme se k Nashirovi?“ zadržel jsem na okamžik dech. Možná bylo jeho nalezení daleko jednodušší, než jsme se obávali, že vlastně bude.
   „Bohužel, oblouky se týkají pouze míst a ne osoby. Pokud nevíte, kde se princ nachází, rozhodně není bezpečné oblouk použít. A i kdybyste věděli, kde je, pořád je tu otázka, kdo je uvedl do chodu a proč. Neporadím vám, jak prince dostat zpět. Prozatím nás může uklidnit, že žije a najde cestu zpět,“ natáhl ruku a vložil mi do dlaně řetízek s přívěškem ve tvaru pěticípé hvězdy s pěti aktivními elementy. Stiskl jsem zuby, ale přikývl a pověsil jsem si jej okolo krku. I přes to všechno jsem byl ochotný to risknout.

   Když jsme se vrátili, Dimitri s Keidem pročesávali knihovnu a shromažďovali veškeré knihy, ve kterých by mohla být alespoň zmínka o těch proklatých obloucích. Nebylo tam toho mnoho a už vůbec nic co by nám mohlo pomoci. Přesto jsem se k jedné z knih posadil a začal jí listovat, zatímco jsem si v hlavě vytvářel svůj vlastní plán. Nehodlal jsem sedět na zadku v bezpečí paláce, k tomu jsem nikdy nebyl stvořený, já nastalé situace řešil, ale potřeboval jsem víc informací, které jsem podle všeho mohl získat pouze na jediném místě.

   Čekal jsem dlouho do noci, než jsem se odvážil vyklouznout z paláce. Nestál jsem o to, aby mě Rigel znovu zadržel, tady nemělo smysl čekat na to, že si to Nashira jen tak sám od sebe nakráčí zpět, tušil jsem, že to se prostě nestane.
   Nehodlal jsem riskovat, že Rigel nechal v blízkosti dveří mého pokoje hlídat stráže, aby mi zabránily v jakémkoliv šílenství, proto jsem popadl jen malý vak s pár věcmi, svoje zbraně a vyhodil z okna pokoje lano, po kterém jsem obratně sešplhal dolů. Přehodil jsem si přes hlavu kápi svého pláště a skrytý ve stínech jsem přeběhl ke kamenným schodům vedoucím dolů do vězení. Ten muž toho věděl víc, než nám řekl, nevěřil jsem mu, jako nikomu, ale potřeboval jsem se alespoň něco dozvědět.
   Potichu jsem sešel kamenné schody a na okamžik se zastavil u věcí, které tomu muži patřily. Jako první mě zaujal luk, byl masivnější a tvarovaný jinak, než jsem byl zvyklý, do jeho povrchu byly vryty nějaké značky, ale v přítmí jsem nepoznal, co je to zač. Toulec byl plný šípů a všiml jsem si, že u opeření jsou vždy označeny barevným proužkem. Kromě toho jsem si mohl prohlédnout i meč, jehož pochva už byla značně obitá, a jednu menší dýku. Na obyčejného člověka byl až příliš dobře ozbrojený. Nechal jsem jeho věci být a zamířil chodbou dál k celám.

5. kapitola

(Baltazar)

   Seděl jsem na zemi u zdi své soukromé cely a sledoval pavouka, který si v rohu splétal svoji síť. Štvalo mě, že jsem skončil tady, měl jsem zmizet, dokud to šlo, věděl jsem, že s Rigelem nebude řeč a nejspíš mě nechá jako špeha popravit, pokud se mi nepodaří se odtud dostat.
   Konečně jsem našel jednu z méně nepohodlných poloh, abych se na chvilku vyspal, když jsem z dálky zaslechl tiché kroky. Na okamžik se zastavily, než se znovu rozešly mým směrem. Lehce jsem se pousmál, stačilo by mi hádat jednou a uhodl bych, kdo byl oním návštěvníkem. Moje tušení se potvrdilo, když se postava zastavila před mou celou a sundala kápi, čímž se ve světle jediné louče zaleskly Caiovy stříbřité vlasy.
   „Víš toho daleko víc, než jsi řekl,“ uhodil hned. Nepáral se s tím, vypadalo to, že nemá právě času nazbyt.
   „Možná ano, možná ne,“ naklonil jsem lehce hlavu na stranu. Zajímalo mě, co má Cai v plánu, rozhodně to nebyl jeden z těch, co sedí na zadku čekajíc, až se věci samy vyřeší.
   „Na tyhle hrátky nemám čas.“
   „O těch obloucích už toho mnoho nevím, většina je zničena, zbořena, existuje jich jen pár.“
   „Takže nevíš nic,“ ušklíbl se a otočil se k odchodu. Zaváhal jsem jen na vteřinu, než jsem vstal a přistoupil k mřížím.
   „Možná toho nevím víc o obloucích, ale vím, co je za nimi.“ Cai se zastavil, jako by něco zvažoval a pomalu se otočil zpět, potvrdil mi tím moji teorii.
   „Ty chceš tím obloukem projít,“ spíše jsem konstatoval. „To není zrovna nejbezpečnější, když ani nevíš, kde se objevíš,“ nepodlézal jsem mu, neoslovoval jsem ho jako ostatní s úctou, nejspíš ho to zarazilo a asi se mu to moc nelíbilo, ale já ze sebe nehodlal dělat něco míň.
   „Nemám jinou možnost.“
   „Koho si s sebou bereš?“ nadzvedl jsem se zájmem obočí.
   „To není tvoje věc,“ zamračil se a znovu se otočil k odchodu.
   „Takže jdeš sám, to není nejchytřejší.“
   „To si myslíš, že po jednom nechám do neznáma naskákat celou armádu? Navíc jsem se tě neptal na názor.“
   „Vezmi mě s sebou.“
   „Proč bych to měl dělat?“ zamračil se.
   „Znám ty země, znám lidi tam, se mnou máš šanci to přežít a najít Nashira, beze mě těžko.“
   „To říkáš ty.“
   „Nebuď tak hloupý, jako Rigel, ti lidi tam vás nenávidí. Co uděláš, když budeš sám? Zabijí tě jako nic, když se jich na tebe nahrne deset nebo dvacet, ani tvoje moc ti nepomůže. Nepomůžeš ani sobě, ani Nashirovi.“
   „S tebou snad budu mít nějakou šanci?“ ušklíbl se.
   „Rozhodně větší, než sám. Znám ty lidi tam, vím, jak se mezi nimi pohybovat, abych nezpůsobil podezření,“ zadíval jsem se na něj klidně. Ano, trochu jsem lhal, věděl jsem, že pohybovat se tam s elementálem po boku snadné nebude, Cai vyčníval ať už minimálně svými vlasy nebo i očima. Ale nehodlal jsem zůstat tady v téhle zatuchlé cele a čekat na popravu.
   „Nevěřím ti, neznám tě. Jak je možné, že znáš ty lidi za hranicemi, a přitom jsi tady v Eurídii,“ mračil se, zřetelně jsem viděl ztuhlost v jeho ramenou, nejspíš odtud toužil co nejdříve vypadnout, aby mu to opět někdo nepřekazil.
   „Nedostal jsem se sem právě čestně, ale ne se zlými úmysly. Chápu, že mi nevěříš, ale máš se mnou větší šanci, navíc… už jednou jsi mě uzemnil, určitě bys to dokázal znovu,“ lehce jsem zvedl jeden koutek v náznaku úsměvu. Nebylo to právě příjemné, když mnou prošel Caiův proud, byla to ostrá bolest, která mě na chvíli poslala omráčeného k zemi a vzpamatovat se z ní taky nebylo jednoduché.
   Pousmál jsem se, když Cai po chvilce uvažování přešel ke zdi, na které visely klíče od cel a přešel odemknout tu moji.
   „Nepokoušej se mě podrazit,“ zašeptal varovně a zadíval se mi do očí, než klíč v zámku lehce cvaknul. Pousmál jsem se, nechtěl jsem ho podrazit, ale ve svém zájmu jsem musel intrikařit, což se mi prozatím dařilo.

   Vyklouzl jsem z cely a zamířil chodbou za Caiem. Pobaveně jsem se usmál, když se zastavil u mých věcí a sebral všechny moje zbraně, nebránil jsem mu v tom, vzal jsem si jen ten zbytek, co jsem měl u sebe a pokračoval cestou ven. Přes hlavu jsem si přehodil kápi pláště, stejně jako Cai a spěšně ho následoval do oné zahrady s obloukem. Tušil jsem, kam se tím obloukem Nashira dostal, ale rozhodně jsem neplánoval jít na to samé místo, určitě ne přímo. O spoustě věcí jsem se mohl jen dohadovat a nehodlal jsem skákat do pasti.
   Zrychlil jsem, stejně jako Cai, když jsme za sebou zaslechli hlasy a spěšné kroky. Vypadalo to, že v paláci už věděli o Caiově nepřítomnosti a hodlali se ho opět zastavit.

   „Cai, nedělej to, může to být past!“ vyštěkl Rigel, když se za námi objevil zpoza palácové zdi. Koutkem oka jsem zahlédl, jak se mu v ruce objevil ohnivý bič, kterým se nám nejspíš chystal překazit útěk.
   „Přidej!“ vyštěkl jsem na postavu před sebou a sám o něco zpomalil. Zadíval jsem se na Rigela a lehce zvedl koutky úst v samolibém úšklebku, když se přede mnou rozlezla tma a zahalila nás před očima pronásledovatelů. Ještě jsem zahlédl Rigelův zmatený výraz, který se v okamžiku změnil v pochopení a nenávist, než jsem se znovu rozběhl za Caiem. Ani se neotočil, což bylo dobře, potřeboval jsem, aby mi věřil, alespoň částečně a prozatím. Všiml jsem si, jak před obloukem zpomalil, ale já ne, chytil jsem ho za paži a proskočil skrz.

(Cai)

   Nevěděl jsem, jestli tomu muži věřit. Na jednu stranu jsem mu nevěřil ani slovo, nevěřil jsem, že mu záleží na tom, abych Nashira našel, aby mi pomohl, na tu druhou… pokud ta místa za obloukem znal, mohl mi být vážně dost užitečný. Dobře jsem věděl, že ti lidé tam nejsou sdílní, že je žene jen touha po pomstě a našem zničení.
   Také se mi vůbec nelíbilo, že se dostal do Eurídie, nemohl to být žádný obyčejný člověk, už jen jeho zbraně dokazovali, že to není nějaký sedlák, spíš mi připadal… jako lapka. Musel jsem se rozhodnout a to rychle. Mí bratři mohli každou chvíli zjistit, co chystám a překazit mi to. Proto jsem nakonec sebral klíče a s výhružkou mu otevřel. Mohl mi lhát, určitě byl mazaný, ale já si věřil, že v případě nouze bych ho znovu dokázal uzemnit.

   Pobral jsem všechny jeho zbraně, nehodlal jsem mu nechat výhodu a tiše se rozběh do zahrady, tady už šlo doopravdy o sekundy. Už jsem slyšel i hluk v paláci a hlasy. Hledali mě. Nezastavil jsem se ani když jsem uslyšel Rigela. Věděl jsem, že za obloukem mohla být past, ale hodlal jsem to riskovat. Zrychlil jsem, zbraně navíc mě zdržovaly a já měl nutkání je prostě odhodit, ale nakonec jsem to neudělal. Zaslechl jsem jen poslední Rigelův výkřik, než mi ten muž sevřel paži a proskočil se mnou obloukem.

   Byl to šílený pocit, zvedal se mi žaludek, všechno se točilo, nemohl jsem dýchat. A pak jsem dopadl na nohy, sice jsem se zakymácel, ale dokázal jsem to ustát, alespoň tedy na krátkou chvíli, než mě ten muž znovu srazil k zemi. Tiše jsem zavrčel, když se mi do boku bolestivě vmáčkl jílec meče a probodl jsem pohledem muže nad sebou.
   „Mohl bys mě laskavě přestat srážet?“ zavrčel jsem tiše.
   „Chtěl jsem si být jistý, že na nás hned někdo nezaútočí,“ pousmál se, zatímco mi hleděl do očí. Ty své měl doopravdy jako dva uhlíky, teď se mu v nich navíc třpytil pobavený lesk. „Nebo se mi to líbí,“ usmál se. Zamračil jsem se, nešetrně ho ze sebe shodil, vstal a rozhlédl jsem se kolem.
   Kousek od nás stál oblouk, byl v ještě zbědovanějším stavu, než ten u nás, držela jen základní konstrukce, zbytek se bortil a vypadalo to, že by stačilo jedno lehké zatřesení a bylo by po něm. Všechno okolo bylo zarostené, jako by sem roky nevstoupila noha.

   „Není tady a ani tu nebyl.“
   „To vidím taky. Kde to jsme?“ zamračeně jsem se rozhlédl kolem a skončil pohledem na černovlasém muži. K sakru, ani jsem netušil, jak se vůbec jmenuje.
   „Pravděpodobně v Silénii.“
   „A to víš jak?“
   „Mám přece oči,“ usmál se a ukázal na oblouk. Chvilku jsem se mračil a nechápal, proč by mi starý oblouk měl říct, kde jsem, dokud jsem si nevšiml značek na každém kameni, které oblouk tvořily. Nevěděl jsem, co znamenají, ale věděl jsem, co to je. Runy. Runovou magii ovládali mágové, značky, které vytvářeli, měly nejrůznější moc. Dokázaly posílit, oslabit, skrýt a spoustu dalších věcí, pokud s nimi zacházel zkušený mág.
   „Aha,“ zamračil jsem se a odvrátil od oblouku hlavu, byl jsem naštvaný, že jsem si těch značek nevšiml sám.
   „Co teď? Znovu projít obloukem?“ jen ta myšlenka se mi ani trochu nezamlouvala, můj žaludek protestoval ještě teď a rozhodně neměl zájem si nepříjemnou zkušenost v brzké době zopakovat.
   „Nemyslím, že je to dobrý nápad. Jednou se to povést mohlo, podruhé nemusí.“
   „Nebudu tady sedět a čekat,“ zamračil jsem se.
   „To je mi jasné,“ ušklíbl se. „Myslím, že vím, kde tvůj bratr je.“ Zřetelně jsem v jeho hlase slyšel zaváhání. Nelíbilo se mu, že by mi to měl říct, ale já mlčel a čekal.
   „Myslím, že jediní schopní zprovoznit oblouky, jsou v Tartaru. Nevím jak, ale pochybuju, že kdokoliv jiný ze Silénie nebo Isménie by to dokázal, ti lidé nemají žádnou moc, zaklínači ano.“ Musel jsem si přiznat, že samotného už mě to napadlo a rozhodně se mi to nelíbilo.
   „Takže Nashira nalákali do oblouku jako návnadu na nás ostatní?“
   „Je to dost pravděpodobné.“
   „Jak?“
   „To se musíš zeptat jich.“ Chvíli jsem ho sledoval a zvažoval všechny svoje možnosti. Ať už to byla léčka nebo ne, musel jsem se alespoň pokusit odtamtud Nashira dostat. Sám jsem to dokázat nemohl, ale když myšlenka na zaklínače napadla mě, musela i Dimitriho a já doufal, že ti tři brzy vyrazí na cestu do Tartaru.
   „Dostal jsem tě z vězení, teď ty pomoz mně. Jak se dostaneme do Tartaru?“ V jeho obličeji jsem zahlédl krátký úsměv, ze kterého jsem rozhodně neměl dobrý pocit.
   „Musíme na severozápad k moři. Bude to nejrychlejší a nejbezpečnější cesta.“ Přikývl jsem, v tomhle jsem mu musel věřit, pokud ty země znal, měl pravdu, měl jsem s ním daleko větší šanci.
   „A tvoje jméno?“
   „Říkej mi Zar.“