Minde

6. kapitola

18+

(Percy)

   Zůstal jsem na něj šokovaně zírat. Chtěl prodat pláž? Vždycky ji miloval, žilo tu tolik lidí, kteří ho vždycky měli rádi.
   „Prodat? To nemyslíš vážně, že ne.“
   „Proč bych neměl?“ opřel se do židle a zadíval se na mě. „Já už tady nebydlím, mám svůj život v New Yorku, všechno tohle by mě jen zdržovalo a tolik času já nemám. Navíc už se mi ozvala společnost, která by to chtěla odkoupit. Chtějí tu udělat lázeňské středisko. Přímo na pláži.“
   „Přímo na pláži? Vždyť tu bydlí lidé, mají tu práci.“
   „Mají to tu jen pronajaté, ale nemusíš se bát, dám jim čas na vystěhování, nepřijdou ze dne na den o střechu nad hlavou.“
   „Je to jejich domov, milují to tady, nemůžeš jim to jen tak vzít.“
   „Podívej se na to město. Viděl jsi to vůbec? Viděl jsi tu nějakého turistu? Člověk sem už maximálně zabloudí, všechno je staré, spousta věcí je nefunkčních, lidi to neláká. Chtějí novotu, chtějí zážitky, nechtějí strávit dovolenou v polorozpadlé barabizně, kde nefunguje teplá voda a sotva funguje elektřina.“ Oba jsme se měřili nasupenými pohledy, ano, nebylo to tady ideální, ale všeho se zbavit jen proto, že to potřebuje trochu opravit?

   „Víš, nemuselo tomu tak být, kdyby tvůj otec nebyl hrabivý hajzl. Za ty roky zdražil nájem na trojnásobek, kde měli ti lidé brát peníze na opravy, z čeho je máme uhradit.“
   „Percy, podívej… já bych rád pomohl, ale už do tohohle města nepatřím.“
   „Máš pravdu… stal se z tebe tvůj otec.“
   „Nejsem jako můj otec!“ vyjel a prudce vstal, až spadla židle, na které seděl, a znovu jí upadla už jednou uražená noha, kterou jsme spolu před lety opravovali. Zaklel, zvedl ji a snažil se to nějak napravit, než to rozčileně znovu shodil na zem.
   „Vidíš? Všechno se rozpadá. Když tu budou lázně, všechno bude nové, modernizované.“
   „Nebude to Norfolk.“

   „Co je to tu za kravál, děsíte zákazníky,“ káravě se na nás zadívala Bella, která vyšla z kuchyně s velkým košem na jídlo.
   „Tady máte jídlo a běžte si udělat piknik třeba na pláž,“ strčila mi to do rukou.
   „To není nutné, Richard spěchá a já musím dodělat to světlo.“
   „Ale no tak… tak dlouho jste se neviděli. Světlo vydrželo do teď, tak ještě pár hodin počká. Musíš si taky odpočinout a Richard si určitě ještě čas udělá, viď?“ poplácala ho po tvářích a doslova nás vystrkala z místnosti. Stiskl jsem k sobě zuby, ale pomalu se rozešel. Nechtěl jsem s ním být sám. Všechno, co jsem v sobě zamkl, se valilo ven a bolelo… a bolelo ještě víc zjištění, že už je mu úplně jedno, co všechno v tomhle městečku zažil, co pro něj znamenalo a toužil se ho zbavit.

   „Percy… prostě to tak je, nechci se sem vracet, moje práce je v New Yorku, nemám čas starat se ještě o Norfolk.“
   „Nemáš čas nebo nechceš… všichni ti věřili, měli tě rádi a ty…“ zakroutil jsem hlavou, vrazil mu do rukou koš s jídlem, otočil se a spěšně se vydal pryč. Bylo mi na nic. Dobře, kdyby to prodal… všichni se budou muset vystěhovat, mladší se třeba přizpůsobí někde jinde, ale žila tu převážně starší generace a ti už se mohli těžko někde přizpůsobit.

(Richard)

   Mlčky jsem se zadíval za Percyho mizejícími zády. Byl naštvaný a já se mu ani nedivil. Vyrostl tady, miloval to tu, stejně jako já… dřív. Stejně jako jsem dřív miloval jeho a jak jsem každou chvilkou cítil, milovat jsem ho nepřestal, i když jsem chtěl. Přál jsem si, aby všechny moje city vůči němu vymizely. Měl jsem se ženit! Miloval jsem Patricii. Ale on… vadilo mi, jak se na mě díval. Vidět bolest a vztek v jeho očích. Vztek na mě… ale nemohl jsem mu vyhovět. Tohle muselo být naposledy, co jsem ho viděl. Musel jsem zapomenout. Vždyť to byl on, kdo všechno zničil. Nehodlal jsem si hrát na chudáka, který se k němu doplazí, jestli by ho milostivě vzal zpět.

   Nadechl jsem se a zamířil zpět do restauračky. Bella nebyla nadšená, ale když jsem jí řekl, že Percy musel odejít něco si zařídit, jen se na mě pochybovačně zadívala, ale nevyptávala se. Ona se nikdy nevyptávala, jen se tak vševědoucně dívala. Myslím, že věděla i dřív než my dva, že se dáme dohromady, když jsme byli ještě mladí. Vždycky se tak usmívala, jakoby toho věděla víc, než všichni ostatní.

LÉTO 2006

   Usmál se, když se mu na okno ozvalo zaťukání. Rychle na sebe hodil tenkou mikinu a otevřel ho. Ano, mohl jít dveřmi, ale přes okno to bylo něco napínavějšího. Přehodil nohy přes parapet a sklouzl do náruče staršího chlapce, který si ho k sobě hned přitiskl a začal toužebně dobývat jeho rty. Tak moc mu chyběl, tak dlouho ho neviděl, když byl na škole. Psali si, ale ani sto dopisů nemělo na jeden takový polibek.
   „Chyběl jsi mi,“ zašeptal Richard, když nechal blondýnka se nadechnout. Ten se jen spokojeně uculil a obtočil mu ruce okolo krku.
   „Já vím,“ usmál se, laškovně ho líbnul na rty a se smíchem se rozběhl na pláž k moři, přičemž cestou začal odhazovat veškeré svoje oblečení. Tak moc se těšil na dnešní den, těšil se, kdy ho zase uvidí a teď byl tady, opět ho měl celé dva měsíce pro sebe a nehodlal z toho času promarnit ani chvilku.

   Richard se tiše zasmál a rozešel se za svým blonďatým třeštidlem, přičemž taky začal sundávat oblečení, než se vnořil do vln, kde už si užíval nahý blondýnek. Percy si s ním chvilku hrál, ale nakonec se nechal chytit a jen spokojeně obtočil ruce okolo Richardova krku, když si ho natiskl na své tělo.
   „Taky jsi mi chyběl,“ šeptl nakonec blondýnek a usmál se. Nečekal na svolení, přitiskl se na rty staršího chlapce a prsty mu vjel do vlasů. Miloval dotýkat se ho, miloval, když se mohl probírat jeho vlasy, když ho mohl líbat nebo když on líbal jeho. Spokojeně mu vydechl do rtů a obtočil nohy okolo Richardova pasu, když sjel dlaněmi na jeho zadeček, vyzvedl ho a rozešel se na potemnělou pláž, kde ho položil do vyhřátého písku.

   „Myslel jsem na tebe každý den,“ zašeptal Richard, když se o pár milimetrů poodtáhl od blondýnkových horlivých rtů.
   „Ano, chci se s tebou milovat,“ usmál se, aniž by čekal, jestli bude ve větě pokračovat a prohrábl staršímu chlapci vlasy. Richard se usmál a mazlivě se natiskl na rty mladšího chlapce. Cítil jeho ruce, které bloudily po jeho mokrém nahém těle jako už tolikrát před tím. Přesně věděl, kde se ho má dotknout, kde jsou jeho slabá místa, ze kterých dokázal šílet. Cítil, jak roztáhl nožky, když si prsty razil cestičku k jeho otvůrku. Nebylo to jejich první milování a oba věděli, že není ani poslední.

   Richard sjel rty na opálený krk a zásoboval jeho kůži chutnající po moři polibky. Vychutnával si každý milimetr kůže, prsty objížděl každou křivku dokonalého těla pod sebou. A poslouchal spokojené vzdychání, které se ozývalo do zvuku vln narážejících na skaliska. Vyloudil z něj i tichý sten, když nechal jejich těla se o sebe otírat, ale udusil ho v dalším dech beroucím polibku, kdy jejich jazyky hrály vyrovnaný souboj o nadvládu.
   Odtrhl se a zasténal, když ucítil blondýnkovu ruku ve svém klíně. Už tak byl vzrušený a cítil, jak mu v podbřišku tepe jeho touha. Touha po jeho blonďatém andílkovi, kterého snad stvořilo samo moře, jeho oči toho byly důkazem. Tak modré a hluboké jako mořská hladina. Sledoval, jeho slastí přivřené oči a ret, který uvěznil mezi zuby, když se prsty dobýval do jeho těla a dělal si tam místo pro svoji touhu.
   Znovu zasténal, když se blondýnek natáhl, rty přitiskl pod jeho ucho a přejel po jeho kůži špičkou jazyka. Přesně věděl, co dělat, aby šílel.
   „Vem si mě,“ zašeptal Percy a znovu zašmátral v Richardově klíně, kde se jeho chlouba už nutně dožadovala pozornosti.
   „Po ničem jiném netoužím,“ zašeptal mu do rtů, které okamžitě zajal v dalším polibku, nastavil se k jeho otvůrku a najednou do něj pronikl. Blondýnek zvrátil hlavu, hlasitě zasténal a zaryl Richardovi nehty do zad. Ten se na okamžik zastavil a zasypával jeho tvář lehkými polibky, než se pomalu, téměř lenivě začal v jeho těle pohybovat. Byli znovu jedno tělo. Když se k němu blondýnek natiskl, znovu si přivlastnil jeho rty a přirazil proti jeho bokům, zrychlil. Přesně věděl, co chce. Noc byla dlouhá a patřila jen jim. Zrychlený dech a steny se mísily se zvuky vln, spalovala je touha, která nemohla být uhašena. Už dávno našli svůj společný rytmus a jejich těla do sebe zapadala, jakoby k sobě patřila odjakživa.
   „Miluji tě, Percy,“ zašeptal Richrad mezi polibky, kterými neustále zahrnoval Percyho už tak od líbání nateklé rty. Cítil, že brzo vybuchne. Zasténal a hluboce se do blondýnka zanořil, když ho začal zaplňovat. Ještě několikrát se pohnul, než se na něj položil a zavřel oči. Usmál se, když ucítil prsty ve svých vlasech. Nadzvedl se a zadíval se na svého mladšího partnera. Jeho oči byly nyní tmavě modré a odrážel se v nich lesk z noční oblohy a taky úsměv a radost, které z něj neustále vyzařovali. Všechno to, co na něm milovat.
   „Vím, že mě miluješ… já tebe taky.“

7. kapitola

(Percy)

   Zhluboka jsem se nadechl teplého nočního vzduchu a pomalu se rozešel po písečné pláži. Bosé nohy se mi bořily do jemného vyhřátého písku a já si neuměl představit, že bych tohle místo měl někdy opustit. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel, miloval jsem to tady a najednou jsem měl o všechno přijít? O svůj domov? O veškeré vzpomínky tady? Nechtěl jsem, nemohl! Bylo to všechno, co jsem měl. A přijít o to kvůli němu… nechtěl jsem ho nechat, aby mi zasadil další krutou ránu, ale prozatím se mu to docela dařilo.

   Pousmál jsem se, když jsem na rozpálené pokožce ucítil kapky deště. Nepršelo tu často, ale o to víc jsem měl déšť rád. Líbilo se mi nechat se smáčet kapkami deště, líbilo se mi v dešti plavat a nestarat se o nic.
   Prohrábl jsem vlasy, zaklonil hlavu a nechal je, aby mi smáčely obličej, jako už tolikrát. Teprve, když se na mě začalo lepit oblečení, rozešel jsem se směrem k moři. Bylo mi jedno, že jsem oblečený, stejně už na mě nebyla nit suchá, prostě jsem se ponořil do vody a užíval si vlnky, které se rozbíjely o moje tělo. Nechal jsem se jimi unášet a přestal myslet na všechno, tohle pomáhalo vždy, na všechny starosti, které se mi kdy honily hlavou. Nevýhodou bylo to, že jen na několik málo okamžiků, než jsem byl donucen vrátit se zpět do tvrdé reality.

(Richard)

   Nemohl jsem spát, jen jsem se převaloval na posteli. Možná bylo ještě brzo, ale cokoliv bylo lepší než sedět dole u večeře a poslouchat všechno, co jsem kdy udělal špatně a nejhorší, že jsem ani nedorazil na pohřeb svého vlastního otce, který byl tak štědrý a přenechal mi celou pláž. Mlčel jsem, i když jsem měl tu největší chuť matce vpálit do obličeje všechno, co udělala špatně ona. Proto jsem první etapu přetrpěl a než stihla nabrat nový dech, zvedl jsem se s tím, že jsem unavený a šel spát.

   Zvedl jsem se z postele, přešel k balkonu a zadíval se na zapadající slunce. Vypadalo jinak než v New Yorku, možná to bylo tím, že tam bylo zakryté smogem a mrakodrapy nebo tím, že tam pro mě západ neznamenal nikdy nic. Patricie upřednostňovala večeře v drahých restauracích než někde na louce v otevřené krajině, kde bychom spolu západ mohli pozorovat.

   Zakroutil jsem hlavou, natáhl na sebe tříčtvrťáky, nátělník a vyšel z domu. Spíš jsem se rozběhl, běžel jsem, dokud jsem nezahlédl první baráčky u pláže, teprve pak jsem zpomalil do kroku a rozešel se po pláži. V té tmě… jakoby se skoro nic nezměnilo, jako bych se vrátil o pár let zpět, dokonce začalo pršet. Pamatoval jsem si, jak jsem pozoroval blondýnka, který se bláznivě točil mezi kapkami deště. Smál se a já se usmíval taky, teď tu ale chyběl, nebyl tu nikdo, jen já.

   Otočil jsem se a zamířil zpět, když jsem si v moři všiml postavy. Nemohl jsem se plést, najednou to bylo doopravdy jako před několika lety, když jsem na něj čekal, než se vyblbne v moři a pak půjdeme k němu na čaj a nazí se budeme tulit pod dekou u krbu. Ale přesto to bylo jiné, jeho postava se změnila, když vystupoval z moře a voda z něj jen crčela. Dospěl, byl nádherný a už jen z toho jsem pocítil mírné pnutí v kalhotách.
   Zastavil se, když jsem si mě všiml. Dlouho jsem ho jen sledoval, než jsem se k němu sám rozešel.

(Percy)

   Naposled jsem se zadíval do dálky na moře, než jsem se otočil a vydal se zpět na pláž. Teprve když mi voda sahala po kotníky, všiml jsem si siluety slabě ozářené světlem měsíce. Zastavil jsem se a mlčky ji sledoval. Srdce se mi znovu splašeně rozbušilo. Dnes ne… dnes jsem se nepletl, byl zpět a byl jsem si jistý tím, že je to on. Mlčky jsem stál a sledoval ho, stejně jako on mě. Měl jsem chuť odejít, být co nejdál od něj, ale nedokázal jsem se pohnout. Nakonec se pohnul on a přiblížil se ke mně. Vypadal jinak než odpoledne, uvolněně a tak hrozně mi připomínal toho Richarda, kterého jsem znal, kterého jsem miloval.

   „Nezměnil ses,“ zašeptal a já ucítil konečky jeho prstů na své tváři.
   „Oba jsme se změnili,“ snažil jsem se udržet pevný hlas, ale zradil mě a tak jsem to jen zašeptal, zatímco jsem se jako už tolikrát začal utápět v jeho tmavých očích.
   „Možná… ale něco se nezmění nikdy,“ zašeptal a přiblížil se. Očima jsem sklouzl na jeho pootevřené rty, cítil jsem jeho teplý dech na své tváři, prsty, kterými mi jemně vjel do vlasů a sklouzl na krk, za který si mě lehce přitáhl a přitiskl svoje rty na mé. V tu chvíli nemělo nic smysl, nedokázal jsem myslet, tak moc jsem toužil znovu ochutnat jeho rty, znovu se zavrtat do jeho náruče, ve které jsem vždycky cítil bezpečí a lásku, chtěl jsem být znovu u něj. Automaticky jsem přesunul dlaň na jeho rameno a vyšel mu vstříc. Ani jsem nezaváhal, když jazykem objel mé rty, pootevřel jsem je a on vybídl můj jazyk ke spolupráci, ke hře, které jsem se vždycky tak rád účastnil. Cítil jsem jeho druhou ruku, kterou putoval po mých zádech na bok, který lehce promnul a nakonec jí skončil na mém zadku, za který si mě k sobě víc přitiskl.
   Možná to bylo vzpomínkou, která mi vytanula na mysli po tomhle gestu, možná tím, že jsem ucítil jeho erekci, která mě tlačila do podbřišku, ale v tu chvíli, jako bych se vrátil do reality. Prudce jsem se od něj odtrhl, o krok ustoupil a začal se vydýchávat.

   „Percy,“ udělal krok ke mně, ale já o stejný ustoupil.
   „Ne… nepřibližuj se! Neublížil jsi mi už dost?“
   „O čem to mluvíš.“
   „Ty sám moc dobře víš, o čem mluvím! Nebo si snad myslíš, že za 6 let na to znásilnění zapomenu?“ prskl jsem jedovatě. Bylo mi z něj nanic. Dojel si sem, kvůli němu se mi vrátily všechny vzpomínky a on ještě dělá, jakoby se skoro vůbec nic nestalo. Naposled jsem se na něj zadíval, než jsem se otočil a spěšně se vydal domů.

LÉTO 2007

   Blondýnek se zadíval na hodinky, šel akorát v čas na schůzku se svým přítelem, který se měl za pár dní znovu vrátit do školy. Byl nervózní, Richard mu nechal vzkaz, že se s ním potřebuje nutně sejít. Netušil proč, jestli se něco stalo, měl z toho divný pocit. Ano, sice se včera nepohodli, křičeli na sebe a pak každý vztekle odešel svou cestou, ale nebyla to přeci jejich první hádka, vždycky to vyřešili.
   Zavadil pohledem o nějakého chlapa, ale nevěnoval mu pozornost, nebyl to Richard.
   „Hele, tak ono nás to škvně bude ignorovat,“ zasmál se ten chlap a zadíval se na svého společníka, který šel kousek za ním. Blondýnek se na ně zadíval a lehce nadzvedl obočí.
   „A měl bych vás brát na vědomí? My se snad známe?“ zeptal se klidně. Ti chlapi mu nic neříkali, z Norfolku nebyli určitě, neznal je a ani se mu nelíbili.
   „Osobně ne, ale slyšeli jsme o tobě. Posílá nás Richard.“ Tohle na chlapce fungovalo, hned vstal a pohledem těkal z jednoho na druhého.
   „Stalo se mu něco? Měl přijít a ještě nepřišel.“
   „A ani nepřijde, škvně, přišli jsme my, to ti musí stačit,“ uchechtl se ten druhý a zadíval se někam za blondýnkovo rameno. Když pootočil hlavu, uviděl za sebou další dva chlapy a něco mu říkalo, že tohle už dobře doopravdy nevypadá.
   „Proč poslal vás, proč nepřišel sám, co chcete.“
   „Ujasnit váš vztah.“
   „Co je vám do našeho vztahu,“ prskl a rozešel se pryč. Tohle Richard přehnal, nehodlal se nechat urážet od nějakých cizáků, se kterými neměl nic společného, a které jejich vztah nemusel vůbec zajímat.
   „Hodně,“ chytil ho jeden chlap za paži a odtáhl bokem do úkrytu za skalisky. Percy se začal cukat, vůbec se mu nelíbilo, jak se to všechno vyvíjí, chtěl pryč, ale nedovolili mu ho. Vyjekl, když z něj servali triko a kalhoty a zatlačili ho na chladivou skálu.
   „Tohle ti Richard posílá,“ ušklíbl se jeden a nešetrně mu začal do zadečku cpát prsty. Bolelo to, zkoušel křičet, ale zacpali mu ústa a ani snaha bránit se nepomáhala. Bylo jich moc, byli moc silní a on, on začínal být čím dál víc zoufalý. Pokud chtěl Richard rozchod, proč… proč ho přitom musel tak ponížit.
   „Víš, měl tě rád, ale nedokážeš pochopit, že on má život i jinde, ve městě, ve škole a to s tebou nemá budoucnost. Bude právník, nemůže se tady zahrabat s tebou,“ zašeptal blondýnkovi do ucha, než se do něj nešetrně zasunul. Percy přivřel oči a kousl se do rtu. Bolelo to… to, co mu dělali, i slova, která vypouštěli z úst. Ano, chtěl Richarda pro sebe, chtěl, aby byl s ním a pohádali se kvůli tomu, ale nikdy si nemyslel, že by zašel až takhle daleko… nikdy.

   Přestal vnímat, nepřítomně hleděl před sebe a nechal je, ať si užijí. Dokázal to, zlomil ho, dobře věděl, že po tomhle už ho nikdy nebude chtít vidět a to byl jeho účel.
   „Musel to udělat, nejsi pro něj budoucnost a nikdy bys ho nenechal odejít,“ zašeptal ještě jeden z nich, než se upravili a nechali blondýnka ležet na studené skále, kam začalo pomalu zasahovat i moře. On se ale nehýbal, nemohl, nechtěl, chtěl umřít, jeho život jakoby ztratil smysl, stal se jen jednou velkou šmouhou. Nikdy nebyl kdovíjaká citlivka, ale i jeho city, trpělivost a odolnost měli své hranice a ty byly dnešním dnem pokořeny.

8. kapitola

(Richard)

   Šokovaně jsem pootevřel pusu. On byl ublížený? On? To já jsem tady byl ten, kdo by se měl vztekat. Podvedl mě a ještě bude říkat, že já jsem ho nechal znásilnit? Stiskl jsem k sobě zuby, doběhl ho, sevřel mu loket a otočil k sobě.
   „Nech mě být, je ti to jasné? Co po mně ještě chceš?“
   „Já? Já jsem ti chtěl dát novou šanci, chtěl jsem dát novou šanci nám, ale odmítám se nechat urážet. Netušíš, jak mi tehdy bylo!“
   „Novou šanci? Ty sis vážně myslel, že ti dám novou šanci?“ zvýšil hlas, až mu vzteky přeskočil.
   „Měl bys mi za ni líbat nohy, po tom, cos udělal!“
   „Já? Jdi do hajzlu, Richarde, jsi odporný. Podruhé tě nenechám, abys mi ublížil tak, jako předtím.“
   „Pořád se tváříš jako oběť, jako neviňátko a já jsem tomu celé ty roky, co jsem s tebou byl, věřil… a teď se ani nedokážeš postavit čelem tomu, cos udělal.“
   „A co jsem udělal! Bránil se tvým kamarádům, které jsi na mě poslal, aby mě znásilnili, protože jsi mi nedokázal říct do očí, že kariéra je pro tebe důležitější než já?“
   „O čem to sakra mluvíš! To tys mě podvedl!“
   „Je mi z tebe zle, lituju dne, kdy jsem tě vytáhl z moře,“ zavrčel, otočil se a rozběhl se domů. Mlčky jsem za ním zíral a snažil se to celé pochopit. On obviňoval mě z toho, že mě podvedl?

   Zhluboka jsem se nadechl a krátce zavřel oči. Promnul si spánky a snažil se překonat nesnesitelné bušení v hlavě. Pomalu mi docházelo, co se před chvílí vlastně stalo. Vyjel jsem po něm. Nepřemýšlel jsem, vrátil se zpět o šest let a chtěl jediné… cítit ho u sebe. Pak ale následoval návrat do kruté reality. On už nebyl ten samý Percy, co před šesti lety… něco se stalo a každý z nás to nejspíš vnímal jinak. Otázkou zůstávalo, kde byla pravda.

   Otočil jsem se a pomalu se začal vracet domů. Bylo mi nanic, neměl jsem se vracet, měl jsem zůstat v New Yorku. Tady… všechno mi tu připomínalo Percyho, všechno, co jsme spolu zažili… v tom moři jsme spolu plavali, na pláži se milovali, na té modré lavičce u promenády jsme se k sobě tiskli a sledovali západ slunce, do malé cukrárny na rohu jsme chodili na zmrzlinové poháry a Percy vždy snědl svoji porci a ještě polovinu mé a já se mu za to hrozně smál a říkal mu otesánek a pak si ho udobřoval polibky. Tohle město bylo přesyceno vzpomínkami na blonďaté stvoření a ať jsem se hnul kamkoliv, nedokázal jsem ty vzpomínky zastavit, vybavit si někoho jiného, něco jiného.

   Stiskl jsem ruce v pěst a prudce za sebou práskl dveřmi. Musel jsem tu pláž prodat a vrátit se do New Yorku, už jsem s tím městem nechtěl mít nic společného. Percy mě nenáviděl a já… já ani netuším, co jsem cítil. Byl jsem naštvaný, jak na mě shazuje svoji vinu, chtěl jsem na něj křičet, ale pak… stačil by mi jeden pohled do jeho očí, stačila mi jen vzpomínka na jeho úsměv a už jsem ho nikdy nechtěl pustit z náruče.

   „Richarde?“
   Trhl jsem sebou, když se ve dveřích objevila matka oblečená do županu.
   „Ahoj… promiň, nechtěl jsem tě vzbudit,“ zahučel jsem a mrkl na dveře, jako bych je chtěl obvinit z toho, že ji probudily.
   „Co se děje?“
   „Nic, byl jsem se projít,“ obešel jsem ji a vydal se do svého pokoje.
   „No tak, poznám, že se něco stalo,“ rozešla se za mnou.
   „Stalo se toho hodně, šest let jsem tu nebyl,“ zrychlil jsem. Už jsem chtěl být u sebe, chtěl jsem, aby mi dala pokoj, abych nemusel na nic myslet.
   „Potkal jsi Percyho?“ Zastavil jsem se. Od té doby, co jsem ho jednou přivedl k nám domů, se o něm ani slovem nezmínila, natož aby vyslovila jeho jméno, ona ani otec. Oba dělali, jakoby nikdy neexistoval. Otočil jsem se a zadíval se na ni. Tvářila se… zvláštně. Připadalo mi, jakoby to ani nebyla ona. Vždycky byla perfektně upravená, a co nebylo perfektní, to hned kritizovala a shazovala. Teď… teď byla rozcuchaná, místo sundaného make upu jej měla rozmazaný přes celou tvář, pod očima tmavé kruhy a ve tváři místo své obvyklé kamenné a přísné masky strhaný a nešťastný výraz.
   „Proč se na něj ptáš.“
   „Vím, jak moc jsi ho miloval.“
   „Miloval… jo, to je ale minulý čas. Po tom, co se stalo…“ Sklopila hlavu a zadívala se na špičky svých bot. Zamračil jsem se, absolutně jsem ji nepoznával. Nikdy se nezdála na rozpacích. Ale teď… jakoby netušila, co má dělat.
   „Chceš mi snad něco říct?“ nadzvedl jsem obočí. Začínal jsem mít neblahé tušení a něco mi říkalo, že to má co dělat s mým rozchodem s Percym a s dnešním nepříjemným rozhovorem, který se vlastně rozhovorem ani nazývat nedal, když jsme po sobě ječeli přes celou pláž.
   „Percy… tě nikdy nepodvedl,“ zašeptala po dlouhé chvíli.
   „Rozveď mi to, buď tak laskavá,“ zamračil jsem se. Pomalu mi začalo docházet, co přesně se tehdy stalo a ani trochu se mi to nechtělo věřit.
   „Můžeme si promluvit někde jinde a ne v polovině chodby?“ Mlčky jsem se na ni zadíval, ale otočil jsem se a zamířil k sobě do pokoje. Posadil jsem se do jednoho křesla a znovu se na ni zadíval. Posadila se naproti mně, složila ruce do klína a mlčela. Vytáčela mě tím a já po chvilce začal netrpělivě klepat nohou do podlahy.

   „Přestaň, všechno ti povím,“ zadívala se na mě a zhluboka se nadechla. „Percy… byl milý hoch, ale nepatřil do našeho světa, byl…“
   „Obyčejný?“ doplnil jsem za ni větu. Zaváhala, ale nakonec přikývla.
   „Ano, byl obyčejný, obyčejný kluk z pobřeží a otec… po tom, co se smířil s tím, že se ti líbí nejenom ženy… tohle už na něj bylo moc.“
   „Neudělali jste to, co si myslím, že jste udělali, že ne…“
   „Otec chtěl, aby z tebe něco bylo, abys tu nezkysnul na nějaké podřadné škole kvůli… kvůli obyčejnému klukovi. Najal nějaké kluky, aby ho tvým jménem znásilnili a nechal to natočit…“ Musel jsem špicovat uši, abych vůbec slyšel to, co říkala a i tak jsem jim nemohl uvěřit. Tohle prostě bylo silné kafe i na lidi, jako byli moji rodiče, tohle nemohli udělat.
   „Nahrávku ti poslal s tím, že je od Percyho,“ zašeptala nakonec. Zhluboka jsem oddechoval a zatínal prsty to opěrky křesla.

   „Vy jste… nechali mého přítele znásilnit mým jménem,“ zavrčel jsem a snažil jsem se udržet klidný hlas. Konečně mi všechno dávalo smysl, Percyho chování, jak jsem mohl byť na chvilku uvěřit, že by mi to udělal.
   „Otec…“
   „Jistě, je jednoduché hodit všechno na otce, když je mrtvý,“ vyštěkl jsem, zprudka vstal a přešel k oknu.
   „Neříkám, že jsem v tom nevinně, ale… tvůj otec nesnesl nic, co nebylo perfektní a to ani mě, Richarde.“
   „Nenávidí mě a já ho taky šest let nenáviděl… bezdůvodně,“ zavrčel jsem.
   „Je mi to líto.“
   „Líto? K čemu je mi lítost! To sis za šest let nemohla najít chvilku a říct mi pravdu?“ vyštěkl jsem. Pitomých šest let jsme byli od sebe jen proto, že se Percy mým rodičům nezdál dost perfektní. A dostali nás od sebe nechutnou lží.
   „Je mi z vás na nic,“ zhnuseně jsem ji sjel pohledem a vyšel z pokoje. Tady jsem nehodlal zůstat už ani sekundu.

(Percy)

   Lehl jsem na postel, objal polštář a silně se kousl do rtu, abych zadržel vzlyk. To, co mi udělal, byla jedna věc, ale to, že se k tomu ani po takové době nepřiznal, byla věc druhá. Podvedl jsem ho? Já? Jak to mohl říct, znal mě přece tak dlouho, dobře věděl, jak jsem ho miloval a že takovouhle odpornou věc bych nikdy neudělal. Vždycky jsem s ním jednal na rovinu, řekl jsem mu i věci, o kterých jsem věděl, že se mu nebudou líbit…

   Byl jsem zmatený, nic nedávalo smysl a já netušil, čemu mám věřit. Tolik jsem si teď přál, aby se z New Yorku nikdy nevrátil a já dál mohl pokračovat v předstírání, že mi nechybí, že na něj nevzpomínám. Bohužel tu teď byl a s ním se vrátilo všechno. Netušil jsem, jak se s tím mám vypořádat.

   „Percy? Percy, prosím, otevři mi,“ začalo se ozývat vytrvalé klepání na dveře. Neodpověděl jsem, nechtěl jsem s ním mluvit. Vím, že by mě dostal, podlehl bych mu a to já nechtěl. Potřeboval jsem si udržet aspoň svoji hrdost.
   „Percy, prosím, je to důležité. Musím s tebou mluvit. Percy…“ Zavřel jsem oči a přestal poslouchat. Nechystal jsem se mu otevřít, dnešek mi dokázal, že mu pořád nedokážu čelit, pořád měl na mě silný vliv a já nechtěl znovu vidět jeho záda a kruté sbohem.

9. kapitola

(Percy)

   Hodně dlouho trvalo, než se mi podařilo usnout, Richard na dveře bušil vytrvale, ale nechystal jsem se mu čelit, nechtěl jsem. Dnešek mi dokázal, že mě má pořád omotaného okolo prstu a to já nechtěl. Byl moje první velká láska, nikdy se mi nikdo nedostal tolik pod kůži, jako on. Děsilo mě to. Děsil jsem se sám sebe, netroufal jsem si odhadnout, co udělám příště, až se zase potkáme, když posledně to dopadlo tak, jak to dopadlo. Nechtěl jsem mu podlehnout, nechtěl jsem klesnout na úplné dno.

   Probudil jsem se brzy. Ještě bylo šero, ale mně to nevadilo, vždycky jsem tak vstával. Oblékl jsem se a sešel dolů. Odemkl jsem, vyšel ven a zarazil se. Pořád tu byl. Seděl v malém ratanovém křesílku u dveří zamotaný do mikiny a spal. Nechápavě jsem na něj zíral. Byl tu celou noc? Kvůli čemu, myslel si snad, že když bude bušit dostatečně silně a vytrvale, nechám se ukecat i k sexu? To se chlapec přepočítal. Zavřel jsem za sebou a rozběhl se po pláži na krátký ranní běh. Nehodlal jsem ho budit nebo čekat až se probudí, nechtěl jsem s ním mluvit, nechtěl jsem znovu podlehnout. Chtěl jsem, aby se vrátil zpět do toho svého milovaného New Yorku, kde měl svoji práci a kariéru, kterou bych mu zničil, kdyby se mnou zůstal, a aby mě nechal na pokoji.

   Rovnou z pláže jsem zamířil do restauračky. Bella už tam byla a pekla jablkové šátečky. Usmál jsem se, popřál jí dobré ráno a rovnou jí jeden ukradl. Usmál jsem se a uskočil, když mě chtěla plácnout po rukách a spokojeně se do něj pustil.
   „Musím zajet do města na nákup, včera jsem dělala seznam věcí, co mi chybí.“
   „Klidně ti tam zajedu,“ usmál jsem se a dál spokojeně baštil.
   „To bys byl hodný, stejně by tu někdo musel zůstat a nechci, abys mi spálil další várku sušenek,“ káravě se na mě podívala. Rozesmál jsem se.
   „Ale no tak, bylo to jen jednou a byla to nehoda, rozptyloval mě Richie a…“ zarazil jsem se. Bylo to tu zase. Vzpomínky.
   „A co, rozdali byste si to v kuchyni, kdybych nedošla?“ ušklíbla se. Pokusil jsem se pousmát a lehce pokrčil rameny. Přešla mě chuť i na ten šáteček. Štvalo mě to. Šest let skoro nic, dařilo se mi vyhýbat se vzpomínkám, zmínkách o něm a najednou… najednou byl všude. Štvalo mě to.
   „Percy, stalo se něco?“ Zvedl jsem hlavu a zadíval se na Bellu, která si mě zkoumavě prohlížela. Asi jsem se moc zamyslel, nebo za to mohl ten rozdrcený zbytek šátečku, který jsem svíral v ruce, i když… ona by to nejspíš poznala i tak. Vždycky všechno poznala, hlavně když jsem něco provedl nebo mě něco trápilo.
   „Něco s Richardem? Pohádali jste se?“
   „Jo, totiž ne… já… jen je teď všechno trochu jiné… když se vrátil,“ zašeptal jsem a vyhodil zbytky.
   „Nikdy jsi mi neřekl, proč jste se rozešli.“
   „Šel studovat do New Yorku,“ pousmál jsem se. To jsem říkal všem. Nikdy jsem se nechlubil tím, že mě nechal jako dárek na rozloučení znásilnit.
   „Víš, že se mnou si můžeš popovídat o všem.“
   „Vím, Bello, díky. Určitě toho někdy využiju,“ zasmál jsem se. „Vždyť ty o mně víš… no všechno,“ zasmál jsem se.
   „Všechno určitě ne, jsi teď samé tajemství,“ mrkla na mě a vytáhla z trouby další várku. „Proč se vlastně Richard vrátil?“ otřela si ruce do zástěry. Zarazil jsem se, úplně jsem na to zapomněl.
   „On… chce to tu prodat… prodat pláž…“ zašeptal jsem.
   „Takže budeme mít nového nájemce?“
   „Ne, Bello… chce to prodat společnosti, která tu plánuje postavit lázně.“ Zarazila se a zůstala na mě koukat.
   „To by ale znamenalo…“
   „Že se všichni budou muset vystěhovat,“ přikývl jsem a nedechl se. Vzpomínky byly náhle zatlačeny do pozadí a nahradil je vztek. Dobře věděl, jak moc tohle místo pro místní obyvatele znamená a stejně mu to bylo jedno. Ne, tohle už nebyl ten člověk, na kterém mi záleželo, kterého jsem měl rád. Tohle byl někdo úplně jiný, bohatý chlapec z velkého města, který si myslel, že může cokoliv.

   „Pojedu do toho města, ať to stihnu do oběda, máš někde ten seznam?“
   „Hned ti ho přinesu i s penězi. Klíče od auta mám v tašce, tak si je vezmi,“ zmizela. Zadíval jsem se na tác s jablečnými šátečky a zamyslel se. Vlastně nebyly ani moje nejoblíbenější, byly Richardovy nejoblíbenější.

(Richard)

   S trhnutím jsem se probral. Bolelo mě úplně všechno od prstů na nohou po kořínky vlasů. Měl jsem ztuhlé všechny svaly v těle a pořád mi byla zima, i když slunce už pomalu nabíralo na intenzitě. Zamračil jsem se. Pamatoval jsem si, že Percy byl ranní ptáče a chodíval do restaurace už brzo ráno před otevírací dobou, takže to vypadalo, že jsem ho prošvihl. Přesto jsem ještě jednou zkusil zabušit na jeho dveře.
   Jak jsem očekával, nic ani nikdo se neozval. Takže jsem se otočil a spěšně vyrazil do restaurace.

   Doběhl jsem tam v rekordním čase. Vletěl jsem dovnitř a zamířil přímo do kuchyně.
   „Je tu Percy?“ vyvalil jsem hned, aniž bych se první obtěžoval pozdravit Bellu a už jsem bloudil očima po okolí, jestli ho nezahlédnu.
   „Taky tě ráda vidím, Richarde a přeji ti dobré ráno,“ nadzvedla žena obočí a usmála se. Zhluboka jsem se nadechl, věděl jsem, jaká je. Potrpěla si na zdvořilost.
   „Dobré ráno, Bello. Prosím tě, viděla jsi Percyho? Nutně s ním potřebuju mluvit.“
   „A co tak důležitého mu potřebuješ říct?“
   „Potřebuju mu něco vysvětlit. Jednu záležitost… mezi námi… něco nevyřešeného. Prosím, víš, kde je?“ Zadívala se na mě zkoumavým pohledem, ale přikývla.
   „Před chvilkou odjel do města na nákup. Vrátí se kolem poledne. Můžeš tu na něj počkat. Aspoň mi pomůžeš.“ Lehce jsem přikývl a posadil se na židli. Včera byl doma a nechal mě stát přede dveřmi a v noci mrznout, musel kolem mě ráno projít a stejně mě tam nechal spát, to byl vážně tak naštvaný? I když… asi na to měl právo. Šest let si myslel, že jsem ho nechal znásilnit, myslel si takovou stupiditu, jak si to vůbec mohl myslet? To mě neznal? Nikdy bych nic takového neudělal a rozhodně ne jemu.

   „Percy říkal… že tady plánuješ velké změny,“ zadívala se na mě Bella.
   „No… já ne, jen to chci prodat. Jedna společnost má zájem,“ začal jsem ze sebe neochotně dolovat. Nebylo mi to příjemné a pod jejím zkoumavým pohledem, skoro vyčítavým, už vůbec ne. „Bello, nedívej se na mě tak. Můj život je v New Yorku, nemám čas pendlovat mezi ním a zastaralou pláží. Vždyť tu už skoro nic nefunguje, všechno je staré, ztrouchnivělé, zrezlé… kde vidíš nějaké turisty, nikde, protože sem přestali jezdit. Tohle prostě dál nejde, sama to víš.“
   „Vím, že všechno jde, když se chce. Všichni ti lidi měli možnost odejít, když tvůj otec zvyšoval nájem, ale oni tu i tak zůstávali. Tohle je jejich domov, náš domov. Nikdo odtud nechce pryč. Nikoho ses na to neptal. Rozhodl jsi to všechno sám, za nás.“
   „Bello…“
   „Nechceš si to ještě rozmyslet?“
   „Nemůžu, dnes mi mají přijet ti chlapi, chtějí si to tu projít a…“ zasekl jsem se. Dnes mají přijet! Já na to zapomněl.
   „Sakra, já zapomněl. Prosím tě… až se Percy vrátí… ať mi zavolá,“ naškrábal jsem na kus papíru svoje číslo. Je to nutné, musím s ním mluvit,“ podal jsem jí ho.
   „Vyřídit mu to můžu, ale neslibuju, že to udělá. Není nadšený z toho, že ses vrátil.“
   „Já vím, ale tohle mu musím vysvětlit. Vím, že mě má za hajzla, ale není to pravda… teda ne tak, jak si to myslí on. Řekni mu… že jsem to neudělal, ať mi zavolá a já mu to vysvětlím. Zatím, Bello,“ mávl jsem na ni a rozběhl se domů. Už teď jsem měl určitě zpoždění a ukázat se před investory v kraťasích, zpocený, neupravený, to se mi moc nezamlouvalo. Každý z velkoměsta hledí na vzhled, věděl jsem to, protože i já si na to potrpěl. Změnil jsem se.

   Matka si mě odchytla u dveří s tím, že už tu ti chlapi doopravdy byli, přesto jsem ještě rychle vletěl do sprchy a oblékl si něco slušnějšího, teprve pak jsem za nimi sešel. Oba seděli u velkého plánu, na kterém byla vyobrazená pláž, ale ne tak, jak jsem ji znal. Byla radikálně přestavěna a já si uvědomil, že tu nehodlají nechat absolutně nic ze součastného Norfolku. Jejich vize byla nový moderní Norfolk – vyhledávaná turistická destinace.

10. kapitola

(Richard)

   Poslouchal jsem oba muže a sledoval, jak je v počítačovém programu dům po domu nahrazován velkým lázeňským komplexem. Vypadalo to dokonale, úplně jsem viděl, jak se sem turisti vrací a jak Norfolk znovu ožívá vším ruchem a smíchem. Přesto jsem v hrudi cítil podivný svíravý pocit, který jsem se bál někam zařadit. Ano, bylo to sice místo, kde jsem vyrostl a odkud jsem měl spousty krásných vzpomínek, protože jsem to tady jako kluk miloval, ale můj život šel dál, můj život byl teď v New Yorku a ne tady. Tady to už dávno skončilo.

   „Co na to říkáte, pane Lockwoode,“ zadíval se na mě skoro holohlavý muž, pan Brown, který tuším byl hlavním projektantem a ten druhý, pan Albrecht, byl investorem.
   „Líbí se mi to. Vypadá to, že tu bude potřeba ještě spousta práce, ale myslím si, že je to krok k tomu, aby se sem vrátili turisté.“
   „Taky si to myslíme, jsou tu k tomu dokonalé podmínky. Starší páry si sem pojedou léčit klouby a rodinky s dětmi se vydovádět v moři a na atrakcích,“ rozesmál se Albrecht. Zdvořile jsem se usmál a přikývl.
   „Navrhuji, abychom si zašli někam na oběd, pokud zde tedy ještě nějaká restaurace funguje, a poté bychom si ještě jednou mohli projít pláž a upřesnit, co by kde bylo.“
   „Znám tady jednu dobrou restauraci.“
   „Když to říkáte vy.“
   Kývl jsem a rozešel se ven. Oba muži hned začali rozhazovat rukama a ukazovali a rozvíjeli své nápady. Já jen přikyvoval a občas něco zahučel na souhlas. Bylo mi z toho divně a ještě divnější pocit jsem pocítil, když jsme vešli do města a všichni lidé, co byli momentálně venku, se po nás začali otáčet. Chápal jsem je, tři muži v obleku tady nebyli moc zvykem a taky jsem nevěděl, jestli už to Percy neroznesl. Percy… musel jsem ho co nejdříve najít, co nejdříve si s ním promluvit, vysvětlit mu to. Leželo to na mně jako těžký balvan a já to takhle nechtěl nechat, nechtěl jsem, aby mě do konce života bezdůvodně nenáviděl.

   „No moc přívětivě to tu nevypadá… ostatně jako nic z tohoto města,“ ušklíbl se Albrecht nad Fontánou, když jsem jim ukázal, že tady budeme jíst.
   „Vždycky tu vařili dobře,“ usmál jsem se zdvořile a přemáhal se, abych mu něco neodsekl. Na jídlo z Fontány jsem vzpomínal i v New Yorku.

   Vešel jsem dovnitř a téměř okamžitě se střetl s pohledem očí barvy moře. Než jsem se ale zmohl na slovo, přesunul pohled k mým společníkům, zdvořile se usmál a hned všem ukázal místa k sezení a jídelní lístek, načež zmizel, aby donesl pití.
   Nadechl jsem se, ale vybral jsem si jídlo a dal se opět do hovoru se svými společníky. Připadal jsem si sice hloupě, že tu o demolici téměř vyřvávali a to i přes to, že jsme tu byli téměř jediní zákazníci. Možná to bylo hlavně kvůli tomu, že ostatní byli zdejší obyvatelé a celou konverzaci poslouchali. Bylo to sice neslušné, ale nedivil jsem se, jednalo se o jejich domovy a navíc to řvaní nešlo ignorovat. Byl jsem proto rád, když jim jídlo aspoň na chvilku zalepilo pusy.

   Spokojeně jsem přivřel oči. Byl jsem zase puberťák a svět byl dokonalý. Alespoň jsem se tak cítil s každým soustem Belliny domácí pečeně. Něco takového jsem nejedl ani v té nejlepší restauraci v New Yorku a podle výrazů ostatních dvou mužů, taky se cpali jak neurvaní.

   „Musím říct, že mě to doopravdy překvapilo, na takovou díru to chutnalo dobře.“
   „No tu kuchařku můžeme pozvat na casting, někoho na vaření tam budeme potřebovat,“ rozesmál se ten druhý. Jen jsem v prstech protočil skleničku, ale aspoň jsem se zdvořile usmál. Cítil jsem na nás pohledy všech, kteří byli momentálně v místnosti.
   „Chutnalo vám, pánové?“ přitočil se Percy s úsměvem a začal sklízet talíře. Snažil jsem se zachytit jeho pohled, ale záměrně mě ignoroval, jako bych tam vůbec ani nebyl a existovali jen ti dva pošukové.
   „Byli jsme příjemně překvapeni, to jídlo bude nejspíš to jediné, kvůli čemu mi bude trošku líto to tu zbourat,“ zasmál se Albrecht.
   „No něco o bourání jsem zaslechl, ale oficiálně se tu o ničem neví, můžete mi to trochu přiblížit?“ přitáhl si židli blíž ke stolu. Přivřel jsem oči a zadíval se na něj, připadalo mi, jakoby měl něco za lubem a já netušil co.
   „Něco zaslechl?“ střelil po mně Albrecht zkoumavým pohledem.
   „Ještě nebyl čas,“ zamumlal jsem a znovu upil vody. Nebo možná jsem si ten čas nechtěl udělat a všem těm lidem říct, že se musí vystěhovat.
   „Nevadí, každopádně… z tohohle všeho tu nezbude nic. Všechno se chystáme srovnat se zemí a postavit tu nový Norfolk, turistické centrum, kterému budou dominovat lázně.“
   „Aha a kdyže to hodláte uskutečnit?“
   „V co nejbližší době. Všechny plány už máme hotové a zbývají nám jen detaily.“
   „No nic mi do toho nejspíš není, já jen, že všichni máme ve smlouvě, že nás majitel nesmí vyhodit ze dne na den. Máme měsíc na vystěhování, a jelikož prozatím o ničem nevíme…“ nechal větu vyznít do prázdna. Mlčky jsem ho sledoval, o co mu šlo? Znemožnit mě tu?
   „Jsem si jistý, že pan Lockwood tenhle nedostatek rychle napraví.“
   „Pracuji na tom.“
   „Pak je to v pořádku,“ usmál se Percy, ale z jeho očí jsem vyčetl, že tohle je jen začátek a on jde do bitvy. Což mi potvrdila hned jeho další slova.
   „Jen doufám, že se nová výstavba nijak nedotkne našeho památného stromu, o kterém vám pan Lockwood zajisté řekl. Určitě jste okolo něj procházeli, uprostřed náměstí ten majestátný strom,“ usmál se a já v ruce pevně stiskl skleničku, na ten zatracený strom jsem zapomněl.
   „Památný strom?“
   „Ano, zapomněl jsem na něj. Neměl by se skácet.“
   „Nesmí se skácet,“ zdůraznil Percy a já se přinutil ke klidu.
   „Ten strom už svá nejlepší léta zažil a jeho zdravotní stav se rychle zhoršuje, neměl by se skácet, ale na druhou stanu by neměl být problém ochranu zrušit.“
   „To je možné, ale co když se to nepovede, určitě byste kvůli tomu museli překopat celé plány a aby vám uprostřed luxusních lázní trčel starý šeredný strom…“
   „Prostě bychom ho skáceli, když bude skácený, už se s tím nic nenadělá, co říkáte, pane Lockwoode,“ otočil se na mě Albrecht.
   „Následovala by maximálně nějaká pokuta. U právnické osoby je to tuším do sta tisíc, u podnikající fyzické osoby do jednoho milionu, ale pochybuju, že by se ta částka vyšplhala tak vysoko. Ten strom vážně není nic extra,“ usmál jsem se a byl jsem rád, že mi Albrecht úsměv oplatil.

   „Co už, hlavně, že vám řekl o té zemědělské půdě. Nejsem sice expert, ale tuším, že na zemědělské půdě se stavět nesmí, to byste neudělali moc dobrý kup.“
   „Ehm… o jaké zemědělské půdě?“
   „No pokud vím, za několika domy se nachází pás půdy, která je vedená jako zemědělská.“
   „A pokud vím já, už několik let tam nevyrostlo ani proso, což může znamenat, že půda je pravděpodobně znehodnocená a po určité žádosti by se na ní dala provést zástavba. Všechno bude samozřejmě vyřízeno ještě před tím, než podepíšete smlouvu, abyste si nemyslel, že vás chci nějak oklamat. Nepřipadalo mi důležité vám o tom říkat, když byste tam potom už nic nemusel řešit,“ odpověděl jsem klidně.
   „Jistě, mám ve vás absolutní důvěru, pane Lockwoode,“ usmál se Albrecht a mrkl na hodinky. „Bohužel se můj čas krátí a měli bychom vyrazit, na další schůzce se domluvíme telefonicky.“
   „Budu s tím počítat,“ usmál jsem se, vstal a potřásl si s oběma muži rukou, než jsem je vyprovodil ven. Počkal jsem, než oba zmizeli a vletěl zpět do restauračky, chytnul jsem Percyho za loket a vytáhl ho dozadu na dvůr.
   „O co se snažíš?“
   „O co asi? Sprostě to tu chceš všechno prodat, všechny tu připravit o domov, všechny, kteří tu vyrostli. Kam půjdou, kde si budou znovu zvykat?“
   „Život je změna a tohle je jedna z nich.“
   „Říkáš ty, ale nikoho ses ani nezeptal, bereš to jako hotovou věc a přitom skoro nikdo ještě ani neví, že si bude muset hledat jiný domov.“
   „Nevěděl jsem o tom, to můj otec tě nechal znásilnit. Mně zase řekl, že jsi mě s těmi chlapy podvedl,“ vyhrkl jsem z ničeho nic. Absolutně to nemělo souvislost s naším předchozím hovorem, i když… možná ano. Percy mě nesnášel za to, co si myslel, že jsem udělal a nesnášel mě za to, že jsem to tu chtěl prodat, bylo jasné, že mi to chtěl překazit a to jakýmkoliv způsobem. Možná jsem chtěl aspoň něco uvést na pravou míru a zmírnit jeho vztek a zapálení do záchrany starého Norfolku.
   „Cože? Co to sem pleteš, myslíš že… cože?“ zarazil se a zadíval se na mě.
   „Nikdy bych to neudělal, jak sis to vůbec mohl myslet. Miloval jsem tě, šíleně moc. Nikdy jsem ti nechtěl ublížit. Mrzí mě to, všechny ty roky…“ natáhl jsem ruku a přejel mu prsty po tváři.
   „Myslíš si, že ti teď skočím okolo krku?“ odtáhl se. „Jak sis ty mohl myslet, že bych tě podvedl, miluju tě… miloval jsem tě, byl jsi pro mě všechno.“ V očích se mu míchal vztek se zoufalstvím, mně se v mysli ale usadilo jen jedno, to, jak řekl ´miluju tě´. Bylo snad možné, že i po tom všem, po všech těch letech, po tom, co si myslel, že jsem mu udělal… bylo možné, aby mě pořád miloval?
   „Percy, oba jsme udělali chybu…“
   „A jeden z nás ji pořád dělá. Pokud si myslíš, že přestanu za starý Norfolk bojovat, jsi na omylu, Richarde,“ řekl pevným hlasem, načež se otočil a zmizel.