Minde

31. kapitola

(Alex)

   Byl jsem… zmatený. Netušil jsem, co je ta holka zač, možná sestra? Mohla mi pomoct? Věděla něco o Victorovi? Já jsem v to doufal, zatraceně jsem v to doufal, protože jinak jsem neměl nic. I když jsem Deana vzal do Triplu a nechal ho, aby zkusil zjistit, odkud bylo video odesláno, nepodařilo se mu ho. Pořád ho to vyhazovalo do slepých uliček. Victor nebyl hloupý.

   Mrknul jsem na hodinky. Uplynula přesně hodina od doby, co jsem odjel od domu Spinerových a ta mladá žena nikde. Objednal jsem si kafe a dál čekal, ale ona nikde.

   Servírka už na mě byla řádně naštvaná, že tam sedím dobrou hodinu a půl nad jedním šálkem netknuté vychladlé kávy a tupě hledím na dveře, proto jsem se nakonec zvedl, zaplatil a odešel. Dívka nepřišla, Deanovi se nepodařilo zjistit, odkud bylo video odesláno, i když se v tom hrabal dost dlouho, tudíž jsme netušili, kde je Victor, kde je Chris, co se sním děje nebo co se s ním stane. Netušil jsem, kdo je londýnský vrah, připadal jsem si jako ta největší policajtská lůza. Byl jsem k ničemu.

***

(Chris)

   Ležel jsem na tvrdé posteli zabalený v dece a třásl se. Nebylo to jen zimou, která mnou prostupovala, bylo to i děsem z následujících minut, z následujících dní. Nedokázal jsem usnout, při každém sebemenším škrabotu jsem se budil a očekával Victorův příchod.

   Zkoušel jsem vypnout, zkoušel jsem si představit jen dalšího zákazníka, ale nešlo to. Victor nebyl zákazník, byl už pět let mou noční můrou, která se nyní stala skutečností.

   Cukl jsem sebou, když se dveře otevřely a já v nich spatřil Victorovu postavu. Znovu se ve mně všechno sevřelo. Měl jsem z něj strach, neskutečný strach, větší než před pěti lety, teď totiž vypadal jako šílenec. Jakoby utekl z blázince a s takovými lidmi nikdy nebylo snadné pořízení.

   Přitiskl jsem se ke studené zdi, když se ke mně začal přibližovat. Neměl jsem kam utéct, takže jsem se jen kousl do rtu a zavřel oči, když mi konečky prstů přejel po tváři.

   „Máš ze mě strach, kocourku?“ zašeptal a objel kontury mých rtů. „Odpověz mi, máš?“ Jen jsem přikývl, na víc jsem se nezmohl. Tiše se zasmál, sedl na postel a rukou si mě k sobě přitáhl, druhou vjel pod deku a začal hladit mé nahé tělo, znovu jsem se roztřásl.

   „Jsi dokonalý, každá křivka tvého těla… každá slza,“ šeptl a slízl mi jednu, která si našla cestu zpod zavřených víček.

   „Proč… proč to děláš. Proč mě nezabiješ jako ty ostatní prostituty.“ zašeptal jsem bezmocně. Znovu se tiše zasmál a kousnul mě do krku.

   „Protože tě miluji, jsi moje droga. Zbožňuju tvoje tělo, teplo tvého těla, když do něj přirážím.“ Nezadržel jsem se a z očí mi vyklouzlo pár dalších slz.

   „Prosím… prosím, zabij mě,“ zašeptal jsem, jen mě pevně objal okolo pasu a přitiskl k sobě.

   „Ne… ještě ne, kocourku.“ Vyjekl jsem, když mě prudce přetočil pod sebe a strhl deku. Ihned mě ještě víc ovanul chlad. Jen jsem viděl, jak si obratně rozepnul kalhoty, přejel nasliněnými prsty po mém otvoru a hrubě do mě vstoupil. Zasténal jsem bolestí, ale ani to ho nezastavilo. Začal do mě prudce přirážet a těžce u toho vydechovat. Po tvářích se mi začaly koulet slzy a já už ani nevěřil, že něco v mém životě bude někdy ještě dobré. Už mě čekala jen jediná hezká věc, na kterou jsem myslel, jako na svou naději. Smrt… mé vysvobození.

***

(Alex)

   Pět dní… už to bylo pět dní od doby, co Chris zmizel. V Triplu ztráceli naději, já ztrácel naději a Damon na tom nebyl jinak. I když po Chrisovi začala pátrat policie a speciální jednotka, jako by se i s Victorem do země propadli.

   Mlčky jsem hleděl na obrazovku svého notebooku a koukal na tvář pohřešovaného černovláska. Štvalo mě, že jsem nemohl nic dělat. Ano, na Chrisovi mi záleželo a ne málo, už jsem to dobře věděl. Dokázal mě lapit do svých sítí, i když se choval jako namyšlené princátko. Chtěl jsem vidět na jeho tváři ten úsměv, co na tom videu s Damonem, chtěl jsem jeho znovu vidět.

   Tiše jsem zavrčel a zvedl vyzvánějící mobil s neznámým číslem na display.

   „Edwards,“ představil jsem se, ale na druhé straně se nikdo neozval. Slyšel jsem jen mělký dech volající osoby, ale nic jiného.

   „Haló? Kdo volá?“ zamračil jsem se. Měl jsem chuť to hned položit a už jsem to skoro i udělal, když se osoba, přesněji řečeno žena, ozvala.

   „Teď hned… hospoda U Lišky,“ zašeptala a položila to. Jen jsem naštvaně zavrčel. To si ze mě ta ženská dělala srandu nebo co? Ale zvedl jsem se, popadl mikinu a vyrazil z bytu. Na místě jsem byl do pěti minut a hned jak jsem vstoupil do hospody, spatřil jsem drobnou dívku sedět na samém konci toho zakouřeného pajzlu. Přešel jsem k ní a sedl si naproti. Krčila se na židli a zahřívala si dlaně o hrnek ještě horkého kafe. U znuděné servírky jsem si objednal jen neperlivou vodu a znovu se zadíval na dívku.

   „Vy… hledáte Victora…“

   „Ano, víte kde je?“ Jen zakroutila hlavou a mě to… naštvalo. Proč jsem tu teda byl? Proč na mě tak naléhala, aby se se mnou setkala?

   „Kdo jste?“

   „Connie, Victorova sestra,“ špitla sotva slyšitelně. Kývl jsem servírce na poděkování, když přede mě postavila bonaquu, která ale vypadala, že už pár let přesluhuje. Znechuceně jsem, to odstrčil a znovu se zadíval na dívku.

   „Proč jste se mnou tedy chtěla mluvit?“ Pokrčila rameny.

   „Možná… by vám něco z toho, co vám chci říct, mohlo pomoci.“ Přivřel jsem oči a nakonec přikývl. Když už… byl jsem vděčný za cokoliv.

   „Victor on… léčil se na psychiatrii.“ Tahle jediná věta mi stačila k tomu, abych doslova a do písmene ztuhnul. Únos byl jedna věc, ale únos duševně narušeným jedincem druhá. Nebylo jisté… co může udělat. Mlčky jsem ji pobídl, aby pokračovala. Nadechla se a začala tiše mluvit dál.

   „Bylo mi deset, když jsem s rodiči a Victorem jela na víkend na chatu. Pamatuju si, že bylo tehdy krásně, tak jsem s mamkou šla k jezeru. Vicky měl právě patnácté narozeniny, tak jsem mu chtěla udělat radost a natrhala jsem mu kytku…“ odmlčela se a upila kafe. Já jen pozorně poslouchal, nemuselo to být nic převratného, co mi chtěla říct, ale také mohlo.

   „Vracely jsme se domů až k večeru, byly jsme se totiž ještě podívat na jeleny. Předběhla jsem mamku a s řevem všechno nejlepší jsem vtrhla k Vickymu do pokoje a tam…“ Nadechla se, jakoby si potřebovala dodat odvahy.

   „Otec a Victor… milovali se. Vyděsilo mě to, upustila jsem kytku a utekla. Běžela jsem do lesa, ani jsem nevěděla kam přesně a netušila jsem, že otec běží za mnou. Teprve pak jsem uslyšela výkřik, a když jsem se podle toho zvuku dostala k propasti… spadl, byl na místě mrtvý.“  Mlčky jsem poslouchal, něco mi říkalo, že tohle není všechno a nebylo.

   „Od té doby se Victor choval jinak. Na oko stejně přátelsky, ale jeho oči ztvrdly, byl divný a já se ho začala bát a ještě víc tehdy, když mě pár měsíců po pohřbu vzal na procházku do lesa a pokusil se mě shodit do té propasti. Nenáviděl mě, dával mi otcovu smrt za vinu… Tehdy mě zachránil náš retrívr, který ho pokousal. Potom poprvé navštívil psychologa…“ znovu se odmlčela a napila se kafe.

   „Bylo mu šestnáct, když se pokusil zabít svého spolužáka, který se s ním odmítl vyspat a nazval ho buzerantem. Vypadal a smál se jako šílenec, když ho odváželi do léčebny. Bylo to skoro naposled, co jsem ho viděla. Mamku to tehdy hodně vzalo. Vsugerovala si, že Victor byl vždycky její hodný chlapec a nic špatného by neudělal, a když se jí někdo snaží tvrdit něco jiného… sám jste to viděl. Odmítne byť jen pomyslet na to, že by to mohla být pravda a většinou potom dostane záchvat.“

   Ještě jsem chvilku počkal, jestli mi ještě něco řekne, ale když mlčela, nadechl jsem se k otázce.

   „Víte o něm ještě něco? Cokoliv? Říkala jste, že to bylo skoro naposledy, co jste ho viděla. Chodila jste za ním na návštěvy do léčebny?“ Zakroutila hlavou.

   „Ne, matka popřela, že by tam vůbec byl. Myslela si, že odjel studovat do Ameriky… vždycky o tom básnil. Rok po tom, co ho hospitalizovali, byl propuštěn pro slušné chování. Viděla jsem ho pak jen jednou na ulici s nějakým mladším klukem. Ale je to nějakých šest let nazpět.“

   „Dobře,“ kývl jsem a zamyslel se. Ani nevím, jestli mi v něčem pomohla, snad mi jen přidělala starosti o Chrise.

   „Kdybyste si ještě na něco vzpomněla… zavolejte mi prosím, budu jen rád,“ zadíval jsem se na ni. Jen lehce přikývla. Pousmál jsem se, zaplatil za netknutou bonaquu, vstal a odešel. Byl jsem… stejně jako předtím ve slepé uličce. Vlastně jsem se pohyboval jenom v nich a netušil, jak se z nich vymotat.

   Nasedl jsem do auta a vyjel k už dobře známému bytu. U Damona jsem za posledních pár dní byl aspoň jednou denně. Nevadilo mi, že toho se mnou moc nemluvil, rozuměli jsme si i bez toho. Oba nás spojovala stejná věc, starost o Chrise a touha ho najít.

32. kapitola

(Damon)

   Mlčky jsem zvedl oči k Alexovi, který vešel do místnosti. Už podle jeho výrazu jsem poznal, že se nepohnuli ani o píď. Že neví, kde je Chris, co s ním je… nebo jestli ještě žije. Nechtěl jsem tak přemýšlet, nechtěl jsem přemýšlet o tom, co s ním ten hajzl provádí, ale nemohl jsem si pomoci. Myšlenky přicházely samy a nešly vypudit.

   Jen jsem mu kývl na pozdrav a znovu převrátil obličej k oknu.

   „Léčil se v léčebně,“ řekl najednou Alex. Zasekl jsem se a pomalu k němu přetočil hlavu, chtěl jsem se zeptat, ale bál jsem se odpovědi, kterou jsem nejspíš stejně věděl.

   „Victor?“ zeptal jsem se tiše. Stačilo jediné kývnutí z Alexovy strany a moje srdce spadlo ještě víc do kalhot. Bál jsem se, strašně jsem se bál o svého černovláska a neustále mě honila myšlenka… že je moje vina, co se s ním teď děje. Kdybych to na něj tak nevybalil… nemusel utéct, opít se a být unesen. Ale takhle… jo, byla to moje vina.

   „Kontaktovala mě Victorova sestra. V patnácti měl milostný poměr se svým otcem, který se pak nešťastnou náhodou zabil. Viktor se pak pokusil zabít svou sestru, které za jeho smrt dával vinu a pak svého spolužáka, který se s ním odmítl vyspat,“ pokračoval tiše a já trnul čím dál víc. Zhluboka se nadechl a zadíval se bokem.

   „Děsím se toho, jestli ho vůbec najdeme a pokud ano… v jakém bude stavu,“ šeptl a z jeho postoje bylo vidět, že mu na Chrisovi vážně záleží a já znovu pocítil ten nutkavý pocit prostě odjet. Nechat tu všechno, nechat Christophera žít, aby mohl dát šanci dalšímu… třeba právě Alexovi.

   „Najdeme ho… určitě,“ šeptl jsem a… vážně jsem těm slovům chtěl věřit. Musel jsem jim věřit, jinak by mi už nezbylo absolutně nic. Jinak jsem ztratil už úplně vše.

   Znovu jsem přetočil tvář k oknu a zadíval se na silnici pod oknem. Nenáviděl jsem se, tak strašně moc jsem se nenáviděl. I ta nehoda… byla to moje vina, já řídil a stejně mi připadalo, že to nejvíc odnesl Chris. Že to on ztratil svůj život, elán do života a nikdy si neodpustím, že je to moje vina.

   Pootočil jsem znovu hlavu k Alexovi, když jsem si všimnul, jak sebou trhl, jakoby ho něco polekalo. Lehce jsem nadzvedl obočí a jen ho sledoval. Měl strnulou pozici a rozšířenýma očima se díval na neurčité místo před sebou.

   „Alexi? V pořádku?“

   „Já… asi vím kde je,“ polkl a zadíval se na mě.

***

(Alex)

   Přišlo to náhle jako facka. Najednou mě to udeřilo do očí a já si byl téměř stoprocentně jistý, kde Chris je, kde by mohl být. Ignoroval jsem Damonův překvapený pohled, vytáhl mobil a v záznamech hovorů jsem vybral ten poslední, ten s Connie, Victorovou sestrou. Připadalo mi to jako věčnost, než se tiše ohlásila.

   „Potřebuju vědět, kde máte tu chatu!“ vyhrkl jsem okamžitě, ani jsem se nepředstavil, ale dívka nejspíše věděla, o koho se jedná. Její slova mě však téměř srazila na kolena.

   „Prodali jsme ji… po té nehodě s otcem.“ Polkl jsem, najednou jsem nevěděl, co dělat. Byl jsem si tak… tak strašně jistý, že právě tam Chris je, ale ona mé naděje zadupala do země.

   „Stejně… řeknete mi prosím adresu?“ Musel jsem zkusit všechny možnosti, možná to bude další slepá ulička, ale kdybych to neudělal… spíš tohle bylo stéblo, kterého jsem se jako tonoucí chtěl zachytit. Položil jsem hovor a hned vytočil Jennu, chtěl jsem vědět, jestli tam majitelé jezdí, jestli tam jsou. Vychrlil jsem na ni, co potřebuju a položil. Damon na mě pořád mlčky hleděl a možná… jsem i v jeho očích zahlédl zaplápolat plamínek naděje a já doufal, že oprávněný. Musel jsem Chrise najít, nikdy bych si to neodpustil.

   To čekání mi připadalo jako věčnost. Hleděl jsem na nástěnné hodiny a sledoval ručičku, která se pomalu sunula dopředu. Každá sekunda mi připadala snad desetkrát delší než obvykle a já zrovna teď tak moc chtěl popohnat čas nebo alespoň popohnat Jennu. Bylo to utrpení, ale nakonec se mi v ruce znovu rozezvonil mobil. Vlastně ani pořádně zazvonit nestihl, jakmile jsem ho v ruce ucítil vibrovat, okamžitě jsem ho zvedl.

   „Majitelé jsou manželé Grookenovi, ale přede dvěma měsíci chatu prodali.“

   „Prodali?“ šeptl jsem a cítil, jak se mi srdce v hrudi rozbušilo snad třikrát rychleji.

   „Ano, je teď napsaná na Johnatana Spinera.“ Polkl jsem a zhluboka se nadechl.

   „Okamžitě sežeň zásahovou jednotku, musíme k té chatě, mám podezření, že je tam držen Christopher Cohen. Hned,“ zdůraznil jsem a položil. Spěšně jsem vstal a krátce se zadíval na Damona.

   „Hodně štěstí,“ šeptl jen, mlčky jsem přikývl a spěšně odešel. Hodlal jsem být u toho, chtěl jsem být u Chrise, chtěl jsem vidět, že je v pořádku, že mu nic není… že mu není nic vážného. A nejvíc jsem chtěl rozbít držku tomu parchantovi.

***

(Chris)

   Ležel jsem na tvrdé posteli a objímal si rukama nohy. Kde to jsem, proč pro mě nikdo nepřijde, hledají mě vůbec? Dny ve Victorově přítomnosti mě každou minutou ubíjely víc a víc a já… chtěl umřít, víc než kdy předtím.

   Mlčky jsem pohlédl na tác plný netknutého jídla. Už několik dní jsem skoro nejedl, nechtěl jsem jíst, chtěl jsem třeba umřít hlady, ale nikdy jsem to nedokázal, hlad byl silnější, stejně jako teď.

   Přesunul jsem se k tácu a zahleděl se na jídlo. Tolik jsem si přál, aby mi tam Victor přidal arzenik, abych prostě chcípl! Naštván na svou vlastní bezmoc jsem v dlani sevřel vidličku a po tváři mi steklo pár vzteklých slz, které dopadly na ostré hroty. Chvilku jsem sledoval, jak se na nich třpytí, než jsem se zahleděl na vidličku jako celek.

   Polkl jsem, ano, byl to ubohý nápad, lépe řečeno hodně zoufalý nápad, ale já nechtěl zůstat v přítomnosti toho šílence. Nechtěl jsem znovu zakoušet to ponížení, kterým mě častoval. Už jsem nemohl.

   Zasunul jsem vidličku do rukávu svého trička. Nevyjde to, třeba to nevyjde, ale nic víc než zoufalé možnosti už mi nezbývaly.

   Roztřeseně jsem zvedl hlavu, když se dveře mého vězení otevřely. Stál v nich Victor a mě náhle přešla odvaha, znovu jsem se roztřásl děsem z následujících sekund, z následujících minut svého ubohého života. Bezděčně jsem se přitiskl ke stěně a vidlička v rukávu mě nepříjemně bodla do ruky.

   „Nic jsi nesnědl,“ usmál se a přešel až ke mně. Sedl na postel a svou tvář přiblížil k té mé. Strachy jsem přivřel oči, strach mě ochromil a já nebyl schopen se pohnout.

   „Kdy se mě přestaneš bát, kocourku?“

   „Nech mě jít… prosím.“

   „Nemůžu,“ zakroutil s úsměvem hlavou. „Nedokážu bez tebe žít, jsi extází mého života, nikdy se tě nevzdám.“

   Tiše jsem zakňučel, když si mou hlavu prudce přitáhl k té své a dravě si přivlastnil mé rty. To mě trochu probralo, nechtěl jsem… nechtěl jsem ho znovu cítit v sobě, nechtěl jsem, aby mě líbal, aby se mě dotýkal, chtěl jsem pryč, daleko od něj.

   Využil jsem chvilky jeho nepozornosti, napřáhl se rukou a prudce mu zabodl vidličku do krku. Okamžitě se odtáhl a bolestně zasténal. Neváhal jsem, zvedl jsem se na roztřesených nohou, prosmýkl se okolo Victora, který se teď u postele svíjel bolestí a vyrazil ke dveřím. Srdce mi splašeně bušilo, moje šance na útěk, musel jsem jí využít, musel jsem utéct. A teď… jsem měl asi jedinou šanci, věděl jsem, že pokud neuteču teď, později už se mi to nepodaří.

   Chvilku jsem bloudil neznámým domem, chatou, jak jsem si uvědomil, když se mi podařilo najít východ a vyběhnout ven. Okamžitě jsem se rozběhl do lesa, celé tělo jsem měl sice rozbolavěné sexem, ruce rozedřené od pout, ale ignoroval jsem to, musel jsem.

   Vběhl jsem mezi stromy, kterými jsem se začal proplétat. Netušil jsem, kam běžím, jestli se Victor už vzpamatoval anebo se mi podařilo zasáhnout tepnu. Bylo mi dokonce jedno, kdybych ho zabil, chtěl jsem být jen daleko od něj.

   Cítil jsem snad každý sval v těle a měl pocit, že už neujdu ani krok, natož abych běžel. Ale musel jsem. Věděl jsem, cítil jsem, že je za mnou a nechystá se mě nechat utéct. Bál jsem se ho… jeho jsem se bál.

   Hekl jsem a spadl do jehličí, které pokrývalo lesní porost. Na chvíli jsem se pokusil chytnout dech, v boku mě píchalo a ani koleno nebylo nadšené z dlouhého běhu… nebo snad krátkého? Ale musel jsem. Zvedl jsem se na roztřesených nohou a udělal několik dalších kroků. Už jsem nemohl, nohy mě odmítaly nést, ale já musel pryč!

   Zděšeně jsem se otočil, když jsem za sebou zaslechl zapraskání větviček. Byla to ale jen veverka zvědavá, kdo narušil její území. Na okamžik se mi ulevilo, vážně to byl ale jen okamžik. Když jsem se totiž zahleděl za sebe, zahlédl jsem v dálce pohyb. Téměř se mi zastavilo srdce strachy. Tenhle pohyb nepatřil žádnému zvířeti, patřil člověku.

   Roztřásl jsem se, ale podařilo se mi rozpohybovat nohy, načež jsem se znovu dal na útěk. Po tváři mi stékaly slzy vyčerpání, ale musel jsem dál.

   Vyjekl jsem, když mi na jehličí podklouzla noha a já se praštil do hlavy. Zatmělo se mi před očima bolestí a mé tělo odmítlo znovu vstát. Tušil jsem, že jsem neprohrál nejen bitvu, ale i celou válku. Nikdo netušil, kde jsem, takže šance na záchranu byla mizivá. Netušil jsem, co chce Victor dělat, ale ať už to bylo cokoliv, radši jsem si přál zemřít.

   Z posledních sil jsem vstal a zadíval se za sebe. Victorovu siluetu už jsem dokázal dobře rozeznat. Otřásl jsem se strachem a odporem, dělalo se mi z něj zle.

   „Nikdy neutečeš, Chrisi,“ zasmál se tiše Victor, když byl na doslech. Přes mikinu mu prosakovala z oblasti krku krev, ale nevypadalo to, že by mu to jinak nějak zvlášť vadilo. „Ale abych pravdu řekl, jsem rád, že jsi utekl. Netušil jsem, že ta krysa naše hnízdečko lásky objeví tak rychle,“ ušklíbl se opovržlivě, ale ve mně svitla naděje.

   „Alex…“ zašeptal jsem a srdce se mi rychleji rozbušilo. Ovšem při pohledu na Victora naději rychle povadla. Vypadal jako šílenec, jako šelma připravená ke skoku a já tušil… že je konec hry.

33. kapitola

(Alex)

   Připadalo mi to jako věčnost, než se dala skupina dohromady, než se všichni navlékli pro jistotu do neprůstřelných vest a sehnali psy. Bylo to o nervy, ale nakonec jsme přeci jen vyrazili k chatě za město.

   Modlil jsem se, vážně jsem se modlil, aby byl Chris v pořádku, aby tam byl. Oči jsem upíral na cestu před sebou a jen auta kolegů přede mnou mě brzdila. Chtěl jsem je předjet, ale já tu byl navíc. Já byl přes vraždy a ne záchranné a pátrací čety, ale nikdo mi nemohl zabránit v tom, abych nejel. Nikdo.

   K chatě jsme dorazili v rekordním čase, na to, jak byla daleko. Jakmile jsem vystoupil, okamžitě jsem vytáhl pracovní zbraň a odjistil. Klidně budu střílet, je mi to jedno, hlavně odtud dostat Chrise. Co bude s Victorem… hlavně doufám, že něco hodně hnusného.

   Potichu jsem se táhl za ostatními, jo, věděl jsem, že je třeba opatrnost, hodně opatrnosti, ale stejně jsem v duchu nadával jak dlaždič. Jo, táhli se jako slimáci, aspoň mi to tak připadalo.

   Společně s nimi jsem vrazil do chaty a spěšně jí procházel. Odevšad jsem však slyšel to samé: „Nic… nic… čisto…“

   Naštvaně jsem schoval zbraň. Byl tohle snad všechno omyl? Byl tady vůbec Victor? Musel! Byl jsem si tím přece tak jistý!
   Procházel jsem místnosti, dokud jsem nezaslechl, jak na mě někdo zavolal. Okamžitě jsem vyrazil chodbou ke dvěma posledním místnostem v chatě.

   Tu místnost, do které jsem vstoupil, jsem poznal okamžitě. Viděl jsem ji na videu, ve kterém Viktor Chrise zneužíval. Ona děsivá houpačka mi výrazně hnula se žaludkem, když jsem si vzpomněl, co… co na ní Victor černovláskovi prováděl.
   Odtrhl jsem od ní pohled a přejel pohledem zbytek místnosti. Jen jsem zatnul ruce v pěst. Všechny ty gely, umělé penisy nebo vibrátory, anální kuličky, kroužky na penis a já nevím co všechno. Tak strašně jsem teď chtěl popadnout Victora za krk a zmlátit ho do bezvědomí. Jo, zastřelit ho by bylo daleko jednodušší, ale určitě by mě to neuspokojilo tak, jako kdybych ho zabil vlastníma rukama, po čemž jsem teď toužil ze všeho nejvíc.

   „Alexi, tady je ještě něco,“ zavolal na mě jeden kolega. Jo, sevřel se mi žaludek, bál jsem se, co dalšího by tu ještě mohlo být. Co se tady všechno ještě mohlo stát.

   Přesto jsem se zvedl a šel za hlasem, který mě volal. Byla to místnost vedle a já zalapal po dechu hned ve dveřích.

   Holá místnost jen s jednou palandou. Na ní byl tác s netknutým jídlem a na zemi kaluž krve. Přivřel jsem oči a přál si… bože tak strašně jsem si přál, aby ta krev nebyla Chrisova. Ať už se tu stalo cokoliv, ať je Victor s Chrisem kdekoliv… ať je můj černovlásek v pořádku.

   V rohu místnosti byla odhozená obyčejná vidlička, jejíž hroty byly zbarveny taky krví. Nejspíš ona způsobila zranění, jeden ze dvojice jí bodl toho druhého. Otázkou bylo kdo koho. Victor Chrise, aby ho ještě víc znevýhodnil a donutil někam jít… anebo Chris Victora, když se bránil.

   Přešel jsem blíž ke kaluži krve a přičapl k ní. Byla čerstvá, což znamenalo, že tohle se mohlo stát maximálně… půl hodiny nazpět a pokud je jeden z dvojice zraněn… nebudou daleko.

   „Pane, myslím, že je vyřešen i případ londýnského vraha prostitutek,“ nakoukl do místnosti další kolega. Překvapeně jsem vstal a šel za ním.

   Otřásl jsem se odporem, když jsem vešel do další místnosti. Jedna stěna byla polepena Chrisovými fotografiemi – v Triplu, ve městě, fotky staženy z internetových stránek Triplu… Bylo mi z toho na nic a ještě víc, když jsem zjistil, že druhá stěna je pro změnu polepena novinovými články o vraždách prostitutů. Ano, nebyl do očí bijící důkaz, to jsem věděl až moc dobře, ale když jsem nahlédl do deníku, který mi onen policista ukazoval, pochopil jsem, že Victor není jen psychicky labilní člověk s vyžíváním se v bolesti při sexu a ubližovaní svých obětí. Ne, on byl i vrah.

   Otočil jsem hlavu k oknu, když jsem zaslechl výrazný štěkot psů. Nechal jsem místnost místností a vyrazil ven.

   „Chytli stopu,“ oznámili mi. Neváhal jsem a okamžitě vyrazil za psovody se zbraní v pohotovosti. Držel jsem se v první linii a očima zkoumal stíny lesa. Hledal jsem jakýkoliv náznak lidského pohybu nebo alespoň náznaku, že tudy nedávno nějaký člověk prošel, ale musel jsem se spokojit jen se zběsilým štěkotem policejních psů.

   Srdce mi splašeně bilo, každý můj krok mi připadal, že trvá dvakrát tak déle než obvykle, v uších mi hučelo a v tuhle chvíli jsem se bál jediného. Že Chrise nenajdu dost brzo. Věděl jsem, že tu ještě někde je, že ho má Victor, že jsem se nemýlil, ale pořád jsme nevěděli, jak na tom černovlásek je.

   Zbystřil jsem, když jsem ještě daleko před sebou spatřil nezřetelný obrys mužské postavy. Nestříleli jsme, nikdo z nás nestřílel. Na tu dálku to bylo i zbytečné, ale hlavně… nevěděli jsme, jestli je to Victor. Jestli to není třeba Chris nebo nějaký jiný náhodný turista.

   Nohy už jsem měl unaveny během, ale stejně jsem ještě zrychlil. Muži okolo mě už začali křičet, aby se ten člověk zastavil a pak… pak jsem spatřil i druhou postavu, zakrytou první. A když jsem uviděl zalesknutí se nějakého předmětu a následný bolestný výkřik, krve by se ve mně nedořezal.

***

(Chris)

   Srdce mi splašeně bušilo. Měl jsem ještě šanci nebo už bylo vážně příliš pozdě. Kdybych neutekl, kdybych zůstal… třeba už jsem mohl být volný.

   Do reality mě vrátila dlaň, kterou mi přejel po tváři. Ani jsem si nevšiml, že se ke mně dostal tak blízko. Otřásl jsem se a pokusil se mu vysmeknout. Nepovedlo se mi to, držel mě jako ve svěráku.

   „Proč tohle všechno děláš?“ hlesl jsem tiše. Pořád jsem to nechápal, pořád jsem se v tom ztrácel.

   „Miluji tě, kocourku, jsi moje všechno,“ zašeptal mi do ucha. „Miluji tě stejně, jako můj otec miloval mě. Říkal… neděláme nic špatného, když se máme rádi. A já mu věřil.“ Ztuhle jsem ho poslouchal. Jeho otec? On snad… znásilnil ho, když byl malý?

   „A pak se zabil… rozdělili nás,“ zasmál se tiše. „Ale nás dva nikdo nerozdělí.“

   „Victore, prosím, nech mě jít.“

   „Nemůžu, ty patříš ke mně, kocourku. Budeme spolu… navždycky.“ Roztřásl jsem se, ne… tohle ne!

   Překvapeně jsem sebou trhl, když jsem nedaleko uslyšel zaštěkat psa, polkl jsem a obrátil oči zpět k Victorovi.

   „Z tohohle už se nevykroutíš, jsou tady.“

   „Já vím,“ usmál se. Měl v očích šílený výraz a vážně jsem se začal děsit toho, co chce dělat.

   „Zdá se, že minulost se opakuje. Víš, že tady se můj otec zabil? Když hledal toho spratka sestru,“ zavrčel a někam mě začal táhnout. Znovu jsem uslyšel zaštěkat psa, a když jsem se otočil, spatřil jsem v dálce několik postav. Začal jsem se bránit, trhal jsem sebou a odmítal Victora následovat.

   „Nedělej si to horší, Chrisi.“

   „Nepůjdu s tebou, Victore. Já tě nemiluju,“ zkusil jsem ho ještě zastavit. Až teď jsem si všiml nedalekého prudkého srázu a nechtěl ani myslet na to, co chce Victor dělat.

   „Nevíš, co říkáš, ale to nevadí.“

   „Ne,“ cukl jsem sebou a pokusil se vytrhnout. Zděšeně jsem na něj pohlédl, když odněkud vytáhl nůž a bodl mi ho do boku. Vykřikl jsem bolestí, ale Victor mě nenechal klesnout k zemi. Vzal mě pod paží a táhl k propasti.

   „Stůjte!“ ozývaly se za námi čím dál hlasitější výkřiky a psí štěkot. Nohy mi ztěžkly, měl jsem je jako z olova a nebyl schopen udělat ani krok.

   „Stůj, Victore!“ ozval se výraznější hlas a odjištění zbraně. Tmavovlásek se doopravdy zastavil a otočil se.

   „Je pozdě,“ zasmál se a přitiskl si mě blíž k sobě, přičemž mi sáhl rukou do rány, až jsem zakňučel bolestí a olízl krev, která mu ulpěla na prstech.

   „Jsi nemocný, Victore, pusť ho,“ zkoušel to Alex klidně, přesto jsem v jeho očích zahlédl něco jako strach. Snad o mě?

   „Láska není nemoc,“ zasmál se.

   „Pomůžeme ti, ale musíš Chrise pustit,“ pokračoval klidně. Odpovědí mu byl jen smích. Smích blázna. Podlomily se mi nohy a téměř jsem se sesunul k zemi. Jen silou vůle jsem bojoval s mdlobami, které na mě šly.

   „Stůjte!“ zaječel Victor a napřáhl proti mně nůž, na kterém se pořád leskla moje krev. Pak si mě k sobě znovu přitiskl a pohladil po tvářích.

   „No tak, kocourku, už je to jenom kousek. Skočíme spolu, nic nás nerozdělí,“ šeptal nadšeně s šíleným leskem v očích. Znovu mě nadzvedl a táhl ke srázu.

   „Nech… nech mě být, prosím,“ hlesl jsem tiše.

   „Nemůžu, když tě nebudu mít já, tak nikdo.“ Zvedla se ve mně vlna zoufalství. Přece to takhle neskončí! Z posledních sil jsem se začal bránit, a když jsem ho udeřil do vidličkou poraněného místa, podařilo se mi uvolnit, ale vyčerpáním jsem klopýtl dozadu. Stačil jsem jen vykřiknout, než jsem ucítil, jak se řítím ze srázu dolů.

34. kapitola

(Alex)

   Pořád jsem mířil zbraní na Victora, ale střílet jsem nemohl. Držel Chrise a i nepatrný pohyb mohl znamenat černovláskovu smrt a to jsem si nemohl dovolit riskovat. Všiml jsem si, že to Victor je zraněný. To Chris ho bodl vidličkou, aby se pokusil o útěk, což se mu sice podařilo, ale zároveň… kdyby zůstal v chatě jen o chvilku déle. Mohli jsme Victora překvapit a černovlásek už mohl být v bezpečí. Místo toho jsem teď zkoušel klidně mluvit s chlapem, který to v hlavě neměl v pořádku, domluvit mu, ale skoro mě neposlouchal. Byl přesvědčený o své pravdě, o tom, že on tu není blázen a že Chris patří jemu a nikdo jiný na něj nemá nárok. Bál jsem se, co udělá, přemýšlel jsem, co mám udělat já, ale moc východisek jsem nenacházel.

   Srdce se mi splašeně rozbušilo, když ho Victor znovu začal táhnout ke srázu. Chce to udělat. Chce oba zabít, to jsem nemohl dovolit. Ale než jsem stihl něco vymyslet, něco udělat, začal se Chris z posledních sil bránit. A když Victora udeřil do poraněného místa na krku, doopravdy se mu podařilo uvolnit.

   Vzápětí mě ale zamrazilo v zádech. Bylo to skoro jako ve zpomaleném filmu, jen jsem zděšeně sledoval, jak Chris vyčerpáním klopýtl dozadu. Jeho výkřik se mi zaryl hluboko do mysli, výkřik, kdy padal ze srázu dolů.

   Na nic jsem nečekal, vystřelil jsem několik ran, které se zabořily Victorovi do hrudníku. Překvapeně se za něj chytl, oči se mu rozšířily, udělal několik kroků vzad, načež také spadl dolů do propasti.

   Odhodil jsem zbraň, která mi momentálně strašně překážela, a rozběhl jsem se k místu, odkud Chris spadl. Nemohl být mrtvý, zrovna teď, když jsem ho našel, to přece nemohl vzdát.

   Se strachem, co uvidím, jsem se nahnul přes okraj.

   „Chrisi!“ vykřikl jsem a natáhl k černovláskovi ruku. Ano, podařilo se mu zachytit se kořene, ale dobře jsem věděl, že jednou rukou a zapřený špičkami bot nemá šanci se dlouho udržet.

   „Neu-držím se,“ vyrazil ze sebe namáhavě.

   „Já vím, musíš se chytit,“ víc jsem se nahnul a natáhl ruku.

   „Ne-nedokážu to.“ Chtěl jsem toho po něm hodně. Levý bok mu krvácel a nebylo moc pravděpodobné, že se mě zvládne levačkou chytit, ale nehodlal jsem nic vzdávat předem. Musel to dokázat, zrovna teď jsem se nehodlal smířit s prohrou.

   „Dokážeš to, podej mi ruku!“ Neměli jsme moc času, viděl jsem, že se mu to klouže, že se marně pokouší zapřít se nohama a dlouho už se neudrží. A nejspíš to věděl sám. Musel využít i tuhle malou šanci než to raději vzdát úplně a pustit se.

   Natáhl jsem se, co nejníže to šlo, kolegové už mě museli držet za nohy, abych do propasti nesletěl taky. Kousnul jsem se do rtu, když ke mně Chris vymrštil levou ruku a mně se podařilo ho chytnout za zápěstí. Vykřikl bolestí, jak se mu napjala rána, a pustil se kořene. To už jsem ho ale pevně držel a s pomocí kolegů ho táhl nahoru. Jen koutkem oka jsem na dně propasti zahlédl nehybnou mužskou postavu. Ne, ani Victor tenhle pád nemohl přežít.

   Objal jsem Chrise a položil na zem kus od propasti.

   „Vrtulník je na cestě,“ přiklekl k nám jeden policista. Kývnul jsem a sklopil pohled znovu k černovláskovi. Rychle se mu zvedal hrudník a vypadalo to, že nemá daleko k mdlobám.

   „Všechno už bude dobrý, odpusť mi to, prosím,“ zašeptal jsem a chytil ho za ruku, zatímco se mu pokoušeli zastavit krvácení.

   Otevřel oči, podíval se na mě, ale neodpověděl. Viděl jsem v jeho tváři bolest, strach, vyčerpání, ale i úlevu. Netušil jsem, co viděl on, jen jsem věděl, co sám cítím. Bál jsem se o něj, bál jsem se, že teď, když jsem ho konečně našel, že ho ztratím.

   Zvedl jsem hlavu, když ticho lesa prořízl hukot motorů vrtulníku, který okamžik na to přistál na nedaleké mýtině. Ihned z něj vyskákali zdravotníci a s nosítky se k nám rozběhli.

   I když jsem nechtěl, musel jsem Chrise pustit a jen sledovat, jak ho předávají na nosítka. Napíchli mu kanylu a já se s nimi spěšně vydal vrtulníku. Ještě než ho tak přendali, mlčky se na mě podíval tím svým pohledem. Přeběhl mi z toho mráz po zádech, netušil jsem, co mi tím pohledem chtěl říct, ale předem jsem nic nehodlal vzdát. Zvláště už ne teď.

   Když vrtulník odletěl, najednou jsem se cítil… divně, tak prázdný. Duchem jsem stále byl u černovláska a doufal, že bude v pořádku. Nevěděl jsem, co dělat.

   Spolu s ostatními jsem se dostal zpět k autům. Nasedl jsem téměř automaticky a jel… kam jsem jel, to jsem zjistil teprve ve chvíli, když jsem zastavil před domem s několika byty. Tiše jsem si povzdechl, ale vypnul motor, sundal jsem si neprůstřelnou vestu a vystoupil.

   Nestihl jsem dojít ani ke dveřím, Damon už seděl na vozíku na schodech a netrpělivě mě sledoval. Mlčel jsem, jen jsem přešel za něj a zavezl ho zpět do bytu. Nechtěl jsem to řešit na chodbě. I přesto, že jsme Chrise našli, mi bylo mizerně. Kdybych nebyl takový vůl, kdybych se nezaměřil jen na něj, nic takového se nemuselo stát. Victor ho nemusel dostat. Jo, až teď mi docvaklo, jak byly ony dva případy propojeny. Victor vraždil, aby se pak dostal k Chrisovi. Byl to blázen a já ho neodhalil dřív.

   „Tak už mluv!“ vybuchl Damon, jen co jsem za námi zavřel dveře. Dokonce úlekem doletěla i ošetřovatelka, já ale dál mlčel a zaparkoval ho na jeho obvyklém místě u okna. Teprve pak jsem se sám svezl na pohovku a zabořil prsty do vlasů.

   „Našli jsme ho,“ šeptl jsem.

   „Ale? Co se stalo, co s ním je?“

   „Já nevím. Odvezli ho do nemocnice, Victor ho bodl do boku, to je všechno, co vím,“ rozhodil jsem rukama, opřel se do sedačky a zadíval se do stropu.

   „Všechno jsem to podělal, je to moje vina,“ zašeptal jsem s pohledem upřeným na jedinou malou prasklinku ve stopě. „To Victor vraždil, to on zabil všechny ty prostituty a já… kdybych ho dopadl dřív,“ sevřel jsem ruce v pěst a pevně k sobě stiskl rty. Uslyšel jsem jen slabé vrznutí vozíku a ucítil, jak se Damon dotkl mé ruky.

   „Každý někdy v životě udělá chybu. Já jich udělal hned několik a neexistuje den, který bych nelitoval toho, co se stalo a co se stát nemuselo. Chris… to zvládne, nikdy nic nevzdal bez boje. Bojoval i za mě, bojoval i tehdy, když já už všechno vzdal. On vyhraje znovu.“

    Mlčky jsem se na něj podíval. Netušil jsem, co říct. Co mu na to odpovědět. Ano, Chris musel vyhrát, musel to zvládnout, ale… překoval už v životě tolik překážek, zažil tolik situací, které by jiný nezvládl a já ho za to obdivoval. Ale zároveň jsem se děsil chvíle, kdy už nebude mít sílu překonávat další překážky, kdy se vzdá a podlehne. Já mu v tomhle chtěl pomoci, ale netušil jsem, jestli mě k sobě pustí. Neměl mě rád, byl jsem si toho vědom a chtěl… chtěl to změnit, omluvit se mu za to, že jsem mu lhal, že jsem ho neoprávněně podezříval. Ale nevěděl jsem, jestli už nebylo pozdě.

   Damon se pousmál a ruku stáhl. „Chci Chrise ještě jednou vidět, pak odjedu.“

   „Potřebuje tě,“ šeptnul jsem a zakroutil hlavou. Nechápal jsem jeho myšlení. Mohl ho mít a nechtěl ho. Měl ho a vzdal se ho. Já… být na jeho místě… asi bych to nedokázal.

   „Ne, nepotřebuje. Jsem jen jeho koule na noze. Chris musí jít dál, ty jsi jeho budoucnost, s tebou ji má.“

   „Jsi zvláštní, Damone.“

   „Vážně? Proč?“ stáhl ruku, opřel se do svého křesla a už se na mě podíval opět tím svým nic neříkajícím pohledem.

   „Já být na tvém místě… asi bych se ho nikdy nedokázal vzdát.“

   „Z mého místa vidíš už svět jinak, všechno už je jiné než dřív. Taky jsem si původně myslel, že to nezvládnu, ale na vozíku už se ti trochu pozmění žebříček hodnost, život už se ti uspořádá jinak.“

   Ještě chvilku jsem ho sledoval, než jsem mlčky přikývl.

   „Budu rád, když se mi ještě někdy ozveš,“ podal jsem mu vizitku a vstal. „Musím do Triplu, tam ještě neví nic.“ Mlčky přikývl a otočil se zpět k oknu. Znovu do své strnulé pozice. Krátce jsem se na něj zadíval, pak jsem se otočil a odešel.

***

(Chris)

   Ležel jsem na nemocniční posteli a koukal do stropu. Victor byl pryč, ten pád přežít nemohl, byl pryč, ale mně se při pomyšlení na něj pořád svíralo hrdlo strachy.

   Když jsem v lese uviděl Alexe… nikdy jsem ho neviděl raději. Ano, pochopil jsem, že měl své důvody, aby skryl svou identitu. A to, že podezříval mě… to už jsem taky pochopil. Když jsem se zpět díval na své chování, asi měl důvod. Ale já se nedokázal chovat jinak, nechtěl jsem se k nikomu vázat, nechtěl jsem zažívat znovu to, co s Damonem, ten pocit viny, bezmoci, to, že mu nemůžu pomoct.

   Tiše jsem vydechl a zavřel oči. Všechno se podělalo a já netušil, jak to bude dál. Damon chtěl odjet, netuším, jestli chce pořád, ale ze zkušeností s ním jsem věděl, že on to, co řekne, myslí vážně. Odjede… věděl jsem to a děsil se toho. Co mi tu pak zůstane, jen vzpomínky a prázdno.

   Pootevřel jsem oči, když se ozvalo zaklepání na dveře a vešla sestra.

   „Jak se cítíte, pane Cohene?“ Mlčky jsem se na ni podíval a přikývl, že fajn. Byla to usměvavá holka s jiskřičkami v očích, taky jsem takový býval… dřív, ale to už se asi nikdy nevrátí, asi nikdy už nedokážu probudit toho starého Chrise.

   „Posloucháte mě?“

   „Co prosím?“ zvedl jsem k ní oči. Jen se pousmála a zopakovala mi, co právě řekla.

   „Jsou tu vaši přátelé, chtěli by vás vidět, můžu je pustit dovnitř?“ usmála se a už byla na polovině cesty z pokoje.

   „Ne… nechci tu nikoho,“ zašeptal jsem a znovu zavřel oči. Už jsem neviděl její překvapený pohled a ani ho vidět nechtěl. Ani jsem nechtěl odpovídat na otázky jak mi je, co mě bolí a hlavně jsem nechtěl, aby se mě na to ptali ostatní.

35. kapitola

Všechno jednou končí a končí definitivně i Ďáblův advokát. Třetí díl už doopravdy neplánuju :D Vím, že některým se možná zas tak nelíbil, ale já ho po pravdě měla ráda :) Chris byl moje oblíbená postava vždycky si na něj ráda vzpomenu.

Děkuju všem, co s povídkou zůstali až do konce, děkuju za Vaše komentáře, přeju Vám nádherné svátky a užijte si poslední byť kratší kapitolu.

Tentokrát je věnovaná všem, kdo si ji přečtete :)

(Chris)

   Seděl jsem v okně a koukal ven. Tři dny… nebo to už byli čtyři, co jsem nevycházel ven z pokoje. Jídlo… po pravdě jsem za něj vděčil Zacharymu, který mi něco vždy nechal před pokojem. Ale stejně jsem nikdy nesnědl víc než tři sousta. Přešla mě chuť na všechno a nehorší bylo to, že i chuť do života.

   Opřel jsem si čelo o chladivou okenní tabulku a přivřel oči. Cítil jsem se… divně. Můj život byl bezvýznamný, ale sáhnou si na život? Podruhé bych to asi nedokázal, slíbil jsem Damonovi, že už to nikdy neudělám a ani za těch pět let jsem nehodlal svůj slib porušit. Jo, tohle byl nejspíš můj trest za všechno, co jsem kdy provedl, možná i co jsem provedl v minulém životě. Kdo ví.

   „Přišel jsem se rozloučit.“ Trhl jsem sebou při zvuku toho hlasu. Neslyšel jsem nikoho vejít, nikdo ke mně ani nechodil, nechtěl jsem, aby mě takhle viděli. Otočil jsem se a zadíval se na Damona. Věděl jsem, že to přijde, ale chtěl jsem tu chvíli co nejvíc oddálit. Ale… nepovedlo se. Přišlo to a já… nebyl jsem připraven.

   Pomalu jsem slezl z okna a zadíval se na něj. Netušil jsem, co říct.

   „Promiň,“ šeptnul jsem nakonec.

   Sklonil hlavu, tiše vydechl a zakroutil hlavou.

   „Ne, to já bych tě měl prosit za odpuštění. Těch pět let… omlouvám se, jak jsem se choval, ale tohle nejde Chrisi. Odjíždím do Španělska, chci odtud pryč. Nikdy na tebe nezapomenu, ale budu tě vždycky brát jen jako dobrého kamaráda, sbohem,“ pousmál se, otočil vozík a vyjel ven z pokoje. Mlčky jsem se za ním díval. Nepochopil to, nepochopil nic… Když jsem ležel v nemocnici a koukal do šedého stropu nemocničního pokoje… ujasnil jsem si… ujasnil jsem si všechno. A většina těch věcí mě děsila a netušil jsem, jak s ní naložit, nebo co dělat…

   Netuším, jak dlouho jsem tam stál, ale mé nohy se rozpohybovaly a spěšně se vydaly za ním. Dohnal jsem ho až venku, kde stáli ostatní a Dam se loučil se Zachem a… a Alexem.

   Nadechl jsem se a vykročil k nim.

   „Chrisi…“ povzdychl si Damon, ale já jsem rázně zakroutil hlavou.

   „Mlč,“ šeptl jsem a zadíval se mu do očí. Zmlkl a jen čekal, co ze mě vypadne.

   „Nikdy jsem nelitoval toho, že jsem tě poznal, i když nám to nevyšlo. Jsi skvělý muž, Dame a přeji ti aspoň… přeji ti, aby se ti ve Španělsku líbilo, abys tam byl šťastný,“ pousmál jsem se. Musel jsem ho nechat jít, Damon měl pravdu. To, co mezi námi bylo dřív, už se to nevrátí. Můžeme zůstat přáteli, ale nemá cenu se jeden druhému vnucovat a dělat scény. Oba jsme dospělí, oba máme svůj život a svoji oddělenou budoucnost.

   Nečekal jsem na odpověď, nechtěl jsem ji slyšet, otočil jsem se a vyrazil zpět do svého pokoje. Znovu jsem sedl do okna, objal si kolena a položil si hlavu na ruce.

   Tentokrát jsem zaznamenal otevření dveří a i to, jak si vedle mě někdo sedl. Nemusel jsem zvedat hlavu, abych věděl, kdo to je. Tenhle parfém bych poznal mezi stovkou.

   „Jsi v pořádku?“ zeptal se tiše Alex. Zvedl jsem k němu hlavu. Přesně na tuhle otázku jsem nechtěl odpovídat, ale on… on se vážně zajímal jak mi je a já… mu vlastně ještě ani nepoděkoval za záchranu.

   „Ne,“ zakroutil jsem hlavou a zadíval se na svá kolena.

   „To kvůli Damonovi?“ Znovu jsem zakroutil hlavou. Damon, ten už s tím neměl co dělat. Tohle už byl jen můj boj. Boj o to znovu vstát. I když jsem mohl chodit, připadal jsem si jako připoutaný k vozíku sám, chtěl jsem znovu vstát, ale další a další věci mě srážely zpět.

   „Tak co se děje?“ zvedl mi prstem bradu. „Choval jsem se jako hňup, je mi to líto, záleží mi na tobě, Chrisi.“

   „Záleží ti na děvce? Na někom, kdo prodává svoje tělo? Na někom, kdo tě doslova a do písmene nesnášel?“

   „Ano, záleží. Tak co se děje?“ Mlčky jsem mu hleděl do očí. Do očí, které ve mně už nerozdmýchávaly hněv, ale vděk a cit, který jsem tak dlouho odmítal. Ne, ještě to nebyla láska, ani nevím, jestli by se v to někdy mohla rozvinout, ale už teď jsem věděl, že i mně na Alexovi záleží. Věděl jsem, že chci, aby byl mojí oporou, když při pokusu vstát z křesla klopýtnu, ale to nezáleželo jen na mně.

   „Já… já už to nechci dělat,“ zašeptal jsem. Nikdy jsem si tím nebyl jistější. Po návratu z nemocnice… hnusil jsem se sám sobě. Hnusilo se mi prodávat se zákazníkům, nesnesl jsem pomyšlení, že by se mě měl zase někdo dotýkat a já mu dal sex za peníze. Já už nechtěl být děvkou z bordelu.

   „Tak to nedělej, je to tvoje volba, nikdo tě nemůže nutit,“ pousmál se.

   „Nevím, jak začat. Co mám dělat, já nic jiného neumím.“

   „Není nejhorší začít, ale odhodlat se. Odejdi z Triplu a začni žít svůj život takový, jaký ho chceš… Pomůžu ti, pokud chceš a dovolíš mi to.“

   Mlčky jsem se na něj zadíval. Ano, chtěl jsem, ale odpovědět na to bylo najednou tak těžké. Pět let jsem nikoho nežádal o pomoc a teď jsem přímo křičel. Jediné, co jsem dokázal, bylo jen lehké přikývnutí, ale i to Alexovi stačilo a já… byl za to rád.

***

   Svůj byt jsem prodal. Nechtěl jsem tam bydlet, vracet se tam. Bylo tam pět let vzpomínek a ne právě těch nejpříjemnějších. Nastěhoval jsem se k Alexovi, a abych řekl pravdu… je zvláštní bydlet s policajtem, který si o mně myslel, že jsem vrah. Ale rozhodl jsem se mu dát šanci. Byl mým pilířem, potřeboval jsem ho k tomu, abych vstal ze svého posraného života. Neodsuzoval mě za to, čím jsem byl, jak jsem se choval. A ani se k tomu nevracel.

   Snášíme se už dva měsíce a zatím nám to jde bez problémů. Dokonce jsem si našel i práci. Dělám v jednom luxusnějším baru jako barman. Sice mám maturitu, ale nic jiného neumím a po pravdě. Baví mě to. Mám tu práci rád. Mohl jsem sice dělat choreografa a občas tak vypomůžu Sussan, ale jinak už mám tanec jen jako odreagování, jen pro zábavu. Nikdy jsem si tím nechtěl vydělávat, tanec pro mě byl vždy koníčkem a vždy jím zůstane.

   Už jsou to dva měsíce, co jsem si přestal vydělávat svým tělem a je zvláštní, když na ulici potkáte bývalého zákazníka. Občas mi ještě nabízí přivýdělek, ale nikdy jsem to nezval a nikdy už ani nevezmu.

   S Damonem si občas napíšeme nebo zavoláme jako kamarádi a tak to i zůstane. Má svůj život ve Španělsku a já ten svůj v Londýně… s Alexem. I přesto byl Damon moje první velká láska a navždy jí zůstane, na první lásku se totiž nezapomíná.

   Ale teď je tu někdo jiný, někdo, s kým bych chtěl zkusit být šťastný…

   Mírně jsem se usmál na Alexe, který mě držel za ruku. Cítil jsem, že po dlouhé době ve stínu opět vysvitlo slunce, že se můžu znovu nadechnout, protože ten velký balvan, který mě dusil, už mě netíží.

   Položil jsem na matčin hrob růži a chvilku tam jen tak stál, už jsem se nemusel stydět přijít na hřbitov, myslet na to, co by řekla, kdyby se dozvěděla, že dělám děvku, že jsem děvka. Protože už jsem jí nebyl a nikdy už nehodlal být.

   Opatrně jsem se přitiskl k Alexovi a na chvíli zavřel oči. Cítil jsem, jak mi omotal paže okolo pasu a nepřál jsem si nic jiného, než aby to tak bylo napořád.

KONEC