Minde

6. kapitola

(Fredy)

   Zděšeně jsem sledoval toho… já ani nevím, co to bylo. Člověk s křídli? Bylo to vůbec možné? Odkud ho rodiče znali a… proč tohle všechno dělal?
   Z očí mi stékaly slzy, když jsem jen sledoval jeho řádění, když jsem slyšel křik rodičů a nemohl jim pomoct. Nevěděl jsem jak a to… to stvoření by si snadno poradilo i se mnou, tím jsem si byl jistý.

   Srdce se mi snad strachy zastavilo, když do mě zabodl své děsivě modré oči a rozešel se ke mně. Netušil jsem, co dělat. Nemohl jsem se hnout a i kdybych se o to pokusil, bylo mi jasné, že jemu neuteču. Strachy jsem přivřel oči, když ale náhle změnil směr a přistoupil ke stolu, odkud vzal láhev s whisky. Moje první pošetilá myšlenka byla, že se chce jen napít, ale jak jsem očekával, to v plánu neměl. Začal chlast rozlévat okolo sebe a ani trochu se mi nelíbilo, když se mu v ruce zablýskl zapalovač.

   Cítil jsem, jak mi srdce splašeně buší, přistihl jsem se při myšlence, jak si přeju, aby tohle byl jen nějaký hloupý žert nebo sen, vtip… Ale nebyl.
   Trhl jsem sebou, když podlaha vzplála jasným plamenem. Zděšeně jsem se přitiskl ke stěně. Nevěděl jsem, co mám dělat, byl jsem strnulý strachem a dokázal jen pozorovat rozšiřující se plameny a děsivou odcházející postavu. Teprve když zmizela, byl jsem schopen alespoň trochu rozhýbat ztuhlé končetiny. Vstal jsem a potácivým krokem se snažil přes plameny dostat ke dveřím. Ale nešlo to. Oheň byl všude a rozšiřoval se a já už se pomalu smiřoval s tím, že dneska na tomhle světě končím.

   Vykřikl jsem, když vedle mě dopadl na podlahu hořící obraz. Byl jsem v pasti. Už i znetvořená těla rodičů olizovaly plameny a mně se začalo špatně dýchat. Kouř se mi dostával do dýchacích cest a začal mě dusit. Oči mě pálily a slzely a já padl na kolena, abych se pokusil najít aspoň ještě trochu vzduchu k dýchání.

   Dřevo praskalo, oheň hučel všude okolo, ale i tak se mi zdálo, že jsem zaslechl někoho zavolat své jméno. Jen z posledních sil jsem překonal dávivý kašel a pokusil se ozvat se. Bál jsem se. Byla to jen halucinace? Doopravdy tady dneska končím?

   Trhl jsem sebou, když mě zezadu popadly paže a přehodily na mě mokrou deku. Bylo mi jedno, kdo to je, momentálně bych se chytil klidně i samotného ďábla, jen aby mě z tohohle pekla dostal. Přitiskl jsem se k tomu neznámému a nechal se vyvést skrze plameny ven na čerstvý vzduch.
   Shodil jsem ze sebe deku, padl na kolena a hlasitě se rozkašlal. Měl jsem pocit, jako bych měl vykašlat plíce, všechno se mi točilo, ale byl jsem venku. Pryč z rozpálené výhně.

   „Jsi… jsi v pořádku?“ ozval se vedle mě chraplavý hlas a někdo mi položil dlaň na rameno. Pootočil jsem hlavu a zadíval se na svého zachránce. Starší muž s brýlemi. Možná okolo padesátky. Neznal jsem ho, ale matně jsem si uvědomil, že už jsem ho někde viděl. Lehce jsem přikývl a znovu si přikryl ústa další vlnou dávivého kašle.
   Teprve, když jsem se uklidnil, prohlédl jsem si muže znovu. Už jsem ho viděl. V genetickém ústavu v plášti jednoho z vědců.

   „Vy… vy jste z ústavu,“ šeptl jsem. Jen přikývl.
   „Pojď, musíme odtud,“ zvedl mě za paži a pospíšil si ven z příjezdové cesty.
   „Počkejte, to přece… už jedou hasičské vozy, musíme… říct jim co se stalo,“ snažil jsem se vysvětlit. Ale muž jen kroutil hlavou.
   „Ne, nemůžeme tady zůstat. Pak ti to vysvětlím, jen… jen mi teď věř, Fredy,“ zadíval se na mě krátce, než znovu vyrazil kupředu a mě za sebou táhl jako papírového draka. Nebyl jsem schopen mu odporovat. Po prožitém zážitku, nedokázal jsem se bránit, jen jsem doufal, že později dostanu odpovědi na své otázky. A že jich nebylo málo. Teď jsem se ale nechal táhnout tmavou nocí neznámo kam, za neznámým mužem a ještě neznámější budoucností.

(Darren)

   Snesl jsem se, nebo spíš žuchl jsem na zem v jedné odlehlé uličce. Zhluboka jsem dýchal a mrkal, abych zahnal motání hlavy. Moje alter ego bylo silné, ale po dnešku už mu docházely síly a já znovu začal bojovat o nadvládu nad svým tělem.
   Silně jsem se kousl do rtu a prohnul se v zádech bolestí, když mi mizela křídla. Klesl jsem na čtyři a uklidňoval třesoucí se končetiny. Tady jsem nemohl zůstat, ne pokud jsem nechtěl být odstřelen jako nějaké nebezpečné zvíře nebo zatčen za několikanásobnou brutální vraždu. Jen při vzpomínce na to se mi zároveň dělalo zle, ale měl jsem i pocit určitého uspokojení. Zasloužili si to, to, co jsem udělal. Všichni.

   Pomalu jsem vstal a rozhlédl se kolem. V hlavě mi to šrotovalo a já se snažil přijít na nějaký rozumný nápad. Připadal jsem si… ztracený. Tak dlouho jsem byl zavřený mezi čtyřmi stěnami jedné místnosti, tak dlouho jsem se nedostal ven na ulici, že jsem teď nevěděl, kam jít, co dělat.

   Zhluboka jsem se nadechl. Na ulici jsem sice nebyl, ale město jsem znal. Z mapy, kterou jsem si často na notebooku prohlížel. Rozhlédl jsem se kolem a snažil se zorientovat, než jsem se vydal jedním určitým směrem, kde byla moje momentálně nejspíš jediná šance na přežití. Ještě než jsem vešel na setmělou ulici, svlékl jsem ze sebe bílou košili, která měla nyní barvu krve, zapálil a hodil do koše. Teprve pak jsem si pospíšil o dva bloky dál.

   Ostražitě jsem si prohlížel každého opozdilce, který bloudil nočním městem a zrychlil své kroky ve chvíli, kdy jsem na konci ulice spatřil menší nenápadný dům. Znal jsem ho. Ne na živo, ale z fotek.
   Z pod jednoho květináče jsem vytáhl klíč, odemkl, zabouchl za sebou dveře a zmoženě jsem se svezl po zdi k zemi. Opřel jsem se o kolena a snažil se zůstat při vědomí.

(Morris)

   Spěchal jsem nočním městem a táhl za sebou zmateného chlapce. Mlčel, jen občas klopýtl. Po pravdě… bylo mi ho líto. Musel přihlížet smrti svých rodičů, i když nevlastních, i když nevěděl, co byli zač… vychovali ho. A pak měl zemřít i on. Věděl jsem, že Darren není milosrdný, jeho alter ego je ještě nemilosrdnější, nedivil jsem se, ale… nemohl jsem tam toho kluka nechat. Nezasloužil si to, stejně jako si Darren nezasloužil to, co prožil.

   Doklopýtal jsem k domu a jen se zarazil, když jsem zjistil, že klíč pod květináčem chybí. Polkl jsem, byl jsem si jistý tím, kdo ho vzal a po pravdě… docela jsem se bál vejít. Pokud byl ještě ve své vraždící náladě, nebyl nejlepší nápad vstoupit dovnitř. Pevněji jsem sevřel Fredyho ruku a pomalu otevřel dveře. To, že proti mně nic nevyrazilo, jsem bral jako dobré znamení a otevřel dokořán. Tiše jsem vydechl, když jsem na zemi spatřil zhroucenou postavu. Vtáhl jsem chlapce dovnitř, zamčel za ním a pro jistotu schoval klíč, kdyby chtěl utéct, teprve pak jsem se vydal k pololežícímu tělu.

   „Darrene,“ zatřásl jsem s ním a opřel ho o stěnu. Povzdechl jsem si, když jsem za sebou uslyšel vyděšený výkřik.
   „Fredy, neboj se… pak ti to vysvětlím, dobře?“
   „Co mi chcete vysvětlovat? Zabil mi rodiče!“
   „Měl k tomu důvod.“
   „Neexistuje důvod k zabití, neexistuje, slyšíte?“ Když zjistil, že dveře jsou zavřené, svezl se po nich k zemi a z očí se mu znovu spustily slzy. „Co jste zač, co po mně chcete… zabít mě?“ šeptal.
   „Nikdo tě nezabije, uklidni se, pak ti to vysvětlím,“ zašeptal jsem a znovu se otočil k Darrenovi, který už měl otevřené oči a probodával Fredyho pohledem.
   „Pojď,“ pomohl jsem mu na nohy, podepřel ho a odvedl ho do pokoje.
   „Jak ti je?“ zadíval jsem se na něj, když jsem mu pomohl na postel. Zabodl do mě svůj pohled, chvilku jsem se snažil odolat, ale stejně jsem uhnul.
   „Sundej mi to,“ natáhl ke mně ruce, na kterých mu ještě zůstaly kovové náramky, už ale bez řetězů. Lehce jsem se zamračil. Tohle… mě začínalo pěkně štvát. Ano, Darren měl takovou povahu, že někdy neměl náladu vůbec odpovídat, ale právě pozabíjel půlku genetického ústavu. Prostě jsem potřeboval znát odpověď. Blbé ´fajn´ by ho nezabilo.
   „Odpověz mi, buď tak laskavý!“ zvýšil jsem hlas. Nejistě jsem ucouvl, když mě probodl chladným pohledem.
   „Bylo by mi líp, kdybys mi už konečně sundal ty řetězy,“ sykl. Tenhle tón hlasu jsem na něm nesnášel, byl daleko horší než kdyby na mě křičel. Teď z něj šel strach, v tyhle chvíle jsem z něj měl strach i já… i když normálně jsem věděl, že mi neublíží, teď jsem si tím nebyl jistý.

7. kapitola

(Fredy)

   Seděl jsem u dveří a třásl se. Chtěl jsem pryč, ale bylo toho na mě moc. Nebyl jsem schopen už udělat ani jeden krok. Netušil jsem, co se mnou bude. Měl jsem být v jednom domě s tím… tím tvorem, vrahem mých rodičů. A ten vědec mu ještě pomáhal. Netušil jsem, co po mně chtějí, proč se tohle stalo, nic jsem nechápal a dokonce jsem si teď i přál… abych v tom domě uhořel.

   „Fredy?“ Trhl jsem sebou, když mi ten muž položil ruku na rameno a starostlivě se na mě zadíval.
   „Pojď, všechno ti vysvětlím.“
   „Co mi chcete vysvětlovat… že jste mě nechali žít? Proč?“
   „Je to komplikované a myslím, že nejlepší to bude probrat nad hrnkem horkého čaje, pokud se první nechceš prospat,“ zadíval se na mně zkoumavě, jakoby chtěl zjistit, zda jsem unavený. Byl jsem, ale stejně bych nedokázal zamhouřit oko strachy, co se stane, když usnu. Byl tu on… vrah… a já na to nedokázal přestat myslet.
   „Řekněte mi to,“ zašeptal jsem. Vědec se pousmál a pomohl mi na nohy. Nechal jsem se dovést do kuchyně, kde jsem se sesunul na židli u stolu, zatímco on chystal čaj.

   „Jinak jsem Morris, říkej mi tak a klidně mi tykej,“ pousmál se. Mlčel jsem, pouze jsem lehce přikývl, že jeho slova beru na vědomí. Usmál se a postavil přede mě hrnek plný kouřící tekutiny. Tiše jsem poděkoval a obemkl ho zkřehlými prsty.

   „Tohle všechno… je hodně složité, Fredy,“ začal váhavě. Mlčel jsem a jen ho sledoval pohledem. Bylo mi jedno, jak je to složité, chtěl jsem odpovědi, potřeboval jsem je. Před pár hodinami jsem přišel o rodiče tvorem, se kterým momentálně sdílím dům a já netuším proč to udělal, ani kdo to je.

   „Věděl jsi… že tví adoptivní rodiče měli vlastního syna?“ Jen jsem zamrkal a zakroutil hlavou, o tomhle jsem netušil.
   „Říkali… že máma je neplodná.“
   „Ano, stala se neplodnou po tom, co porodila syna. A po pravdě se ani nedivím, když na sobě dělala tolik pokusů před i během těhotenství.“ Jen jsem zaraženě mlčel. Oni měli syna? Kde tedy byl?
   „Co se stalo?“ zašeptal jsem.
   „Víš… ten chlapec byl zvláštní, už v dětství se lišil od všech svých vrstevníků.“
   „Byl postižený?“ vyhrkl jsem. Morris se jen pousmál.
   „Ne tak, jak si myslíš a nech mě mluvit.“ Zadíval se na mě a počkal, dokud nepřikývnu, teprve potom pokračoval.
   „Rodiče ho všude hlídali, skoro si nemohl ani hrát bez dohledu. Bylo mu 7, když ho vzali do genetického ústavu…“ Jen jsem sledoval, jak ztěžka vydechl a zakroutil hlavou. Nechápal jsem to, byli tam příjemní lidé, nebylo tam nic strašného, ale mlčel jsem a čekal, až bude pokračovat.
   „Pamatuju si ten den, jako by to bylo dnes. Do té doby jsem měl tvé rodiče ve velké úctě, ale po tom, co toho malého kluka zavřely do téměř prázdné místnosti a dali pod zámek jako nějakou laboratorní krysu, veškerá úcta vymizela.“ Jen jsem pootevřel ústa. Absolutně jsem si nebyl jistý tím, co mi tady říkal.
   „Oni… oni ho…“
   „Ano, udělali z něj pokusné zvíře, protože byl jiný… nazvali ho Top secret. Patnáct let neopustil genetický ústav, patnáct let na něm dělali pokusy a tupili ho… patnáct let, až do dnes, kdy se mu podařilo utéct… a pomstít se,“ zašeptal. Jen jsem zalapal po dechu. Tohle nemohl myslet vážně. Nemohl jsem tomu uvěřit.
    „Ten tvor… co je zabil…“
   „Ano, je biologickým synem tvých rodičů… Darren Soul.“

   Jen jsem na něj hleděl neschopen slova. Byla to pravda? Nebo mi lhal a dobře se bavil? Ale byl fakt, že ten… Darren, mámě řekl mami. Jen jsem otvíral pusu naprázdno a snažil se to všechno vstřebat.
   „Co… co je vůbec zač, jak je to možné…“
   „Vaše matka, jak už jsem řekl, na sobě před i během těhotenství dělala testy, netuším, co používala, jak to fungovalo nebo jak se to přesně stalo, ale vznikl z toho Darren. Je silnější než normální člověk, má vyvinutější sluch a zrak a když zuří… objeví se jeho křídla a zároveň s nimi jeho zlejší alter ego, které touží jen po jednom… po ubližování a po pomstě,“ zašeptal.

   Jen jsem začal kroutit hlavou, tohle nemohla být pravda, nemohl jsem tomu uvěřit.
   „Máma by něco takového neudělala… byla to nejlepší žena, jakou jsem za svůj život poznal,“ zašeptal jsem a rychle setřel slzy, které mi znovu začaly stékat z očí.
   „Také jsem si to myslel. Myslel jsem, že vím, jaká je, teprve před patnácti lety mi spadla klapka z očí a mohl jsem nahlédnout pod tu slupku laskavosti a vřelosti. Vím, že je to pro tebe těžké, Fredy, ale je to tak.“
   „Vy lžete, jen chcete zničit její památku! Hájíte vraha!“ zakřičel jsem na něj. Trhl jsem sebou, když se dveře rozrazily, převrhl jsem židli a klopýtl pár kroků ke zdi. Ale neměl jsem šanci, během chvilky jsem se ocitl v drtivém sevření našpendlený na zeď a ten muž se ke mně hrozivě skláněl. Jeho ledově modré oči plály hněvem a já věděl, že nikdy jsem k nikomu neměl větší respekt a nikdy nikoho jsem se víc nebál jako jeho.

   „Mohl bys laskavě držet hubu? Slyším tě, když žvaníš normálně, natož, když řveš,“ štěkl a pevněji obemkl prsty okolo mého krku. Lapal jsem po dechu, a i když jsem věděl, že se to mine úspěchem, sevřel jsem okolo jeho ruky svoje prsty se snahou ho odtáhnout a nadechnout se tak vzduchu.
   „Darrene, nech ho,“ pokusil se ho Morris odtáhnout, ale bez úspěchu, jakoby tlačil do skály. Zpod přivřených víček jsem sledoval černovlasého muže, který z ničeho nic ztuhl. Netušil jsem, co to znamená, nedokázal jsem myslet, jen jsem visel před ním a držel mu ruku, kterou mi drtil krk.

   Z ničeho nic mě pustil na zem a sám ustoupil, jakoby se spálil. Jen jsem dopadl a sípavě popadal dech, kterého se mi nedostávalo. Nechápal jsem to, v jednu chvíli vypadal, jakoby to se mnou chtěl rychle skoncovat… dneska už podruhé… a v tu druhou se znovu slitoval.
   Vyděšeně jsem se od něj odsunul, když jsem do plic nabral trochu vzduchu. Jen koutkem oka jsem zaregistroval, jak se otočil a spěšně odešel. Mohl mě zabít, snadno a lehce… mohl mě zabít stejně jako rodiče, ale on to neudělal a já to nechápal.

(Darren)

   Ležel jsem na posteli a skřípal zuby. Snažil jsem se neposlouchat jejich rozhovor, ale nešlo to. Přes tyhle zdi jsem slyšel všechno, i to, že na půdě běhá myš. Mlčky jsem poslouchal to, co už jsem od Morrise slyšel sám. To, že moje matka ze mě udělala stvůru, mohl jsem být normální, kdyby to nebyla posedlá vědkyně toužící stvořit nadčlověka. Ale když se do toho začal montovat ten kluk, začal ji obhajovat, jak úžasná a dokonalá to byla žena, nedokázal jsem v sobě potlačit vztek a touhu toho skrčka umlčet. Prostě jsem vystřelil do kuchyně a chystal se mu zakroutit krkem, když mi štíhlými prsty obemkl zápěstí. Bylo to jako elektrický výboj, měl jsem tendenci ruku okamžitě stáhnout a nakonec to doopravdy udělal. Nechal jsem toho kluka spadnout na zem, kde se rozkašlal náhlým přívalem vzduchu, který mu předtím chyběl. Nechápal jsem to, nedokázal jsem pochopit, proč dnes už podruhé jsem ho nechal naživu, když jsem to s ním mohl tak snadno skoncovat. A už vůbec jsem nedokázal pochopit, proč jsem to nedokázal pochopit, když jsem tak moc chtěl.

   Než jsem vyšel z místnosti, stihl jsem ještě zaregistrovat Morrisův zvláštní pohled, ale nehodlal jsem na něj reagovat, nemohl jsem reagovat na něco, čemu jsem sám nerozuměl. Nechápal jsem, proč jsem ho nedokázal jednoduše zabít, zlomit mu vaz, uškrtit ho, bylo by to tak jednoduché, proti mně neměl absolutně žádnou šanci, ale já nemohl. Něco mi v tom bránilo a já nedokázal říct, co to bylo. Věděl jsem jen jediné… děsilo mě to, protože tohle byl první impuls k tomu, že se vlastně skoro vůbec neznám a děsil jsem se toho, co se dozvím příště. Měla snad matka pravdu? Bez ní nepřežiju? Co tím měla na mysli. Teprve teď jsem se jejími slovy začal trochu zabývat, teprve teď jsem nad nimi dokázal přemýšlet a ani trochu se mi to nelíbilo.

8. kapitola

(Dorien)

   Z dálky jsem sledoval doutnající trosky dříve honosného domu, momentálně už jen velkého spáleniště. Věděl jsem, kdo to má na svědomí, věděl jsem, kdo za tímto činem stojí i proč to udělal. A také jsem věděl, jaké chyby se dopustil. Nevěděl všechno, vlastně nevěděl zhola nic. Netušil nic o mně, netušil nic o tom skřetovi Fredym, kterého jsem nemohl ani cítit, netušil, co byla matka zač.
   Krutě jsem se ušklíbl. Byl volný a teď už mi nic nebránilo v tom se s ním setkat, pohrát si s ním a nakonec ho zadupat do země. To kvůli němu jsem byl neustále jen ve stínu a přitom jsem byl lepší než on, to se mnou přijde nový zítřek.

   S úšklebkem na rtech jsem sledoval hasičské vozy, které pořád ještě kropily doutnající hromadu trosek a hasiči hledaly případné přeživší. Bylo to zbytečné, obyvatelé domu byli mrtví dřív, než dům začal hořet, tím jsem si byl jistý, byl jsem si i jistý tím, že těla ani jejich počet nedokážou identifikovat a také jsem věděl, že jeden z nich unikl. Ne, tohle nebyl konec, tohle byl teprve začátek.

   Zadíval jsem se na nebe, které se začínalo pomalu rozjasňovat, což znamenalo stáhnout se. Ještě nebyl ten pravý čas, aby mě ostatní viděli, ještě ne. Ale věděl jsem, že tahle doba brzy nastane a já se setkám i s Darrenem.
   „Těš se… bratříčku,“ zašeptal jsem zlověstně a zmizel ve stínech lesa, který se měl na nějakou dobu stát mým dočasným útočištěm.

(Morris)

   Neklidně jsem se převaloval na posteli. Události včerejší noci mi nedávaly spát. Sotva jsem zamhouřil oči, stačil sebemenší šramot, abych znovu procitl. Měl jsem divný pocit… ze všeho. Nedokázal jsem se soustředit, nedokázal jsem myslet. Měl jsem v domě Darrena, od kterého jsem netušil, co můžu čekat, jeho chování mě nepřestávalo překvapovat. Dneska… už dvakrát jsem si byl jistý tím, že Fredyho zabije, i když s tím, co se mu stalo, neměl absolutně nic společného, dokonce ani nic netušil. Ale nestalo se tak. Dvakrát se nad ním na poslední chvíli slitoval a to mi přišlo… zvláštní. Tohle se nikdy nestalo. Když dostal příležitost, šel i přes mrtvoly. Dobře jsem si pamatoval den, když ho odváděli zpět do jeho cely. Stačila chvilka nepozornosti jednoho z vědců a byl na místě mrtvý, ostatní se s ním stihli vypořádat jen na poslední chvíli. Tak proč teď… proč Fredy. Nechápal jsem to a ten kluk nejspíš taky ne. Byl vyděšený, měl strach, netušil, co od Darrena může čekat a nejvíc mě děsil fakt, že já to netušil také.

   S povzdechem jsem se zadíval na budík, na kterém svítil čas 5:42. Vzdal jsem veškeré další pokusy o spánek a vstal z postele. Musel jsem do ústavu, musel jsem zjistit, co se tam děje. Věděl jsem, že včerejší masakr se nedá přejít jen tak lehce, budou se ptát, většina ani o Darrenovi neví, někteří ze včerejška ani netušili, proč je zabil.
   Navíc jsem se potřeboval dostat do kanceláře doktorky Soulové, musel jsem zjistit informace o Darrenovi, o jejích pokusech, jelikož podle včerejška… podle Darrenova chování k Fredymu jsem věděl, že tady něco nehraje. Bylo tu něco, co o sobě ani on nevěděl.

   Přešel jsem do kuchyně a dal do kávovaru novou kapsli. Opřel jsem se rukou o stůl a jen sledovat hnědou tekutinu, která plnila šálek silnou kávou. Nakonec jsem kávovar zastavil, odebral šálek a otočil se. Skoro jsem ho na sebe vyklopil, jak jsem se Darrena stojícího ve dveřích kuchyně lekl.
   „Vyděsil jsi mě,“ řekl jsem lehce podmračeně a z lednice vytáhl bílý jogurt. V mém věku už jsem si musel udržovat váhu a zažívání, kde co už mě nadýmalo a bylo mi z toho akorát těžko.
   „Jdeš do ústavu?“ zeptal se neutrálním hlasem, ale i přesto jsem v něm zaslechl špetku znechucení a nenávisti.
   „Ano. Oficiálně ještě nevím, co se tam stalo,“ zašeptal jsem a strčil si do úst lžičku s jogurtem. Možná mi to tak jen připadalo, ale dnes byl bez chuti, bez zápachu a i pohled na tu bílou hmotu mě odradil od další lžičky. Raději jsem to odložil a zadíval se na Darrena.
   „Ty zůstáváš tady.“ Mělo to být konstatování, ale spíš to vyznělo jako otázka. Probodl mě pohledem a opovržlivě vyhlédl kuchyňským oknem ven.
   „Tam už se nikdy nevrátím,“ sykl.
   „Chápu,“ přikývl jsem a celý kelímek s jogurtem vyhodil.
   „Nic nechápeš, Morrisi,“ odsekl, aniž by ke mně přetočil pohled. Zamračil jsem se, tohle mi na něm vadilo čím dál víc.
   „To, že jsem neprožil věci, které ty, neznamená, že je nechápu, Darrene. Mohl bys přestat soudit lidi okolo sebe, dělat ze sebe tu největší chudinku. Já k sakru vím, cos prožil, celých patnáct let jsem prožíval s tebou! Netušíš, jaké to bylo pro mě. Jen sledovat, co s tebou dělají a nemoct nic nedělat. Nedokázat ti pomoct.“ Chladně se ke mně otočil a sjel mě pohledem. Přejel mi z toho mráz po zádech. Po pravdě… i když byl Darren takový, jaký byl, miloval jsem ho jako svého syna a tohle odsekávání a ignorace, které se poslední dobou stávaly častějšími, hodně bolely a zvláště od něj.
   „Když to nedokázali pochopit rodiče vlastního dítěte… jak to můžeš chápat ty. Cizí člověk, který nikdy neměl vlastní děti.“
   „Křivdíš mi, Darrene. Kdy se z tebe stal takový ignorant a kus ledovce,“ zašeptal jsem zklamaně. Nechtěl jsem tohohle muže, přál jsem si vrátit zpět to dítě, které se mi zavrtávalo do náruče, říkalo mi strýčku Morrisi, a když mu ublížili… plačtivým hlasem se mě ptalo ´proč´. A i když jsem mu na tuto otázku nedokázal dát odpověď, pořád to bolelo míň, než slova tohohle muže, který se tomu dítěti už ani za mák nepodobal.
   „To vím naprosto přesně, Morrisi. Během těch patnácti let, kdy jsem vám dělal pokusnou krysu,“ zašeptal a odešel do obýváku. Bylo to, jakoby mi tímhle zabodl nůž do srdce. Už i mě počítal mezi ty, kteří s ním nakládali jako s pokusem Top secret? To už i mě nenáviděl?
   Bolestně jsem přivřel oči a dopil chladnoucí kávu. Zaváhal jsem, ale nahlédl jsem do obývacího pokoje, kde hrála potichu televize.
   „Kdyby něco, moje číslo je pod dvojkou,“ položil jsem na stolek mobil. „A pohlídej Fredyho, neměl by nikam chodit, rozhodně ne teď,“ zašeptal jsem k Darrenovým zádům a přeci jen chvilku počkal, i když jsem věděl, že se od něj odpovědi nedočkám. Tiše jsem si povzdechl, přezul se a spěšně vyrazil svým BMW do práce.

   Na první pohled byl genetický ústav pořád tou strohou budovou na konci města, jako vždy, na ten druhý, když jsem prošel kontrolou dovnitř už tomu tak nebylo. Všude vládl zmatek, smrdělo to tu krví a mrtvolným pachem. V první chvíli se mi z toho udělalo zle. Pomyšlení, že tento masakr má na svědomí Darren, mi nedělalo dobře ani tehdy, když jsem ho omlouval větou, že měl důvod.
   Zastavil jsem mladší kolegyni a dal se s ní do řeči. Musel jsem vypadat, že o tom nic nevím, nebyl jsem tu. A ona mi uvěřila. Ihned mě zasvětila do všeho, co se stalo. Že Top secret, o kterém tady tři čtvrtina institutu netušila, utekl a zanechal po sobě krvavou spoušť končící u domu manželů Soulových a že ani oni, včetně jejich syna Fredyho, masakr nepřežili.

   Poděkoval jsem jí za informace a sledoval, jak spěšně odešla. Chvilku jsem přemýšlel, ale nakonec na sebe hodil vědecký plášť a pokud možno nepozorovaně si pospíšil ke kanceláři doktorky Soulové.
   Ruce se mi potily, srdce mi splašeně bušilo, ale postupoval jsem dál. Musel jsem zjistit, co se tu dělo, protože to, co řekla doktorka Soulová svým asistentům, určitě nebylo všechno. Nebyla tak moc důvěřivá, aby svěřovala všechny nashromážděné informace, nikomu natolik nevěřila, tím jsem si byl jistý. Její přetvářku, kterou skrývala za milou a na první pohled láskyplnou tvář, jsem už dokázal dávno prohlédnout. Teď už bych jí nevěřil ani nos mezi očima a tudíž ani všem informacím, které o projektu Top secret vypustila. Bylo toho víc a já se chystal odhalit vše. Darren si zasloužil konečně normální život a já mu v tomhle chtěl pomoct.

   Proklouzl jsem do kanceláře, která zela prázdnotou, jen notebook na stole tiše hučel. Nikdy ho nevypínala, byl to její zlozvyk, ale pro mne dnes výhoda.
   Posadil jsem se za stůl a lehce pohnul myší. Zamračil jsem se, když na mě vybafla kolonka, která chtěla heslo. Zamyslel jsem se a zkusil pár kombinací jako Darren, Top secret nebo Fredy, ale žádná nepasovala a já věděl, že nemám čas zkoušet dál.
   Rozhlédl jsem se kolem sebe, skoro jsem nepřemýšlel, když jsem ze skříňky sebral tašku na notebook a strčil ho dovnitř.  Věděl jsem, že jestli mě s ním někdo načapá, jsem v průseru, ale jiné východisko jsem neviděl. Nadechl jsem se a vyplížil se zpět na chodbu genetického ústavu s notebookem v podpaží.

9. kapitola

(Fredy)

   Neklidně jsem se převracel na posteli. Usnul jsem sotva na pár minut a vždycky jsem se budil s trhnutím a zrychleným dechem. To, co jsem viděl u nás v domě… věděl jsem, že na to nikdy v životě nezapomenu. Matčin křik se mi v uších ozýval ještě teď a pokaždé mi z toho bylo na nic. Zabil je vlastní syn, ale copak… byli toho, o čem mluvil Morris, vůbec schopní? Nemohl jsem tomu uvěřit.
   Povzdechl jsem si a posadil se na posteli. Netušil jsem, co dělat. Měl jsem odejít? Ale kam bych šel. Měl jsem jen své rodiče… a ti byli mrtví. Měl jsem nevlastního bratra a to byl šílenec. Já netušil, co dělat.

   Pomalu jsem vstal a natáhl na sebe o dvě čísla větší triko, které mi tu Morris nechal. Neměl jsem tu nic, jen mobil ve své kapse a ten mi byl k ničemu. Volali mi na něj jen rodiče, ani přátel jsem nikdy neměl moc. Dříve ano, v sirotčinci jsem jich měl hodně, ale od té doby, co jsem se dostal do rodiny… vlastně ani nevím, proč jsem s nimi přerušil styky. Psal jsem jim dřív každý týden, snad i častěji… a pak dopisy od nich přestaly přicházet. Zapomněli snad na mě? Vykašlali se na mě, protože já už k nim nepatřil? Musel jsem zapomenout i já, ale nové přátele v novém domově se mi najít nepodařilo. Pro všechny jsem byl ´ten kluk ze sirotčince´ a jinou nálepku jsem si vydobýt nedokázal.

   Nad klikou dveří jsem zaváhal. Byl tu Morris? Byl tu Darren? Nadechl jsem se a pomalu vyšel z pokoje. Dům byl tichý, jen v obýváku šla potichu televize, ale nikdo u ní nebyl. Polkl jsem, srdce se mi v hrudi rychle rozbušilo, když jsem uslyšel šumění vody. Nikdo tu momentálně nebyl? Měl jsem šanci odejít a třeba… si zachránit krk. To štěstí, že už se Darren dvakrát slitoval, jsem potřetí mít nemusel a to mě děsilo.
   Musel jsem na policii, říct jim, co se stalo. Tohle přece nemohl, i kdyby mu rodiče udělali to, o čem Morris mluvil, tohle si přece nezasloužili.
   Spěšně jsem se vydal ke dveřím. Cítil jsem, jak mi v těle stoupá adrenalin, dokonce jsem zadržel dech, když jsem se natáhl ke klice a otevřel dveře. Cukl jsem sebou, když se vedle mě objevila ruka, která je ale razantně zabouchla. Ucouvl jsem dva kroky od polonahého muže pouze s ručníkem okolo pasu, kterému se oči zlostně blýskaly a z delších vlasů mu odkapávala voda. Polkl jsem a bezmyšlenkovitě sjel pohledem jeho svalnaté tělo. Uprostřed hrudi se mu táhla tenoulinká jizva a na boku pár jizviček, které snad mohly být od kulek, ale jinak měl tělo dokonalé.

   „Už ses vynadíval?“ nadzvedl obočí. Z jeho hlasu mi na chvilku přejel mráz po zádech. Byl hluboký a já z něj nedokázal poznat, co od muže před sebou čekat.
   „Není na co,“ odsekl jsem dřív, než jsem se stačil zadržet, možná proto mi ruce bezmyšlenkovitě vystřelily k ústům a já ucouvnul o další krok. Věděl jsem, že bych s ním neměl takto mluvit ne po tom, kdy jsem viděl, co dokáže.
   Tiše se zasmál, ale mně do smíchu moc nebylo, když se napřímil do celé své výšky, udělal ke mně pár kroků a následně mě obklíčil pažemi. Opřel jsem se o studenou zeď a ztěžka polkl při pohledu do jeho očí. Byly zvláštní, děsivé, ale přitom nádherné. Nedokázal jsem se na ně vynadívat. Teprve po chvíli jsem si všiml jeho zvláštního pohledu, který ale následně vystřídal opět ten netečný.

   „Chystal ses utéct, skrčku?“ naklonil hlavu lehce na stranu. Zrudl jsem vzteky. Nesnášel jsem podobná oslovení, vždycky mě to dokázalo rozpálit. Skrčku, mrně, hubeňoure… no tak jsem byl hubenější a nedorostl jsem výšky sto osmdesáti centimetrů, ale to mi každý nemusel neustále mlátit o hlavu.
   „Co si to dovoluješ! Myslíš si, že když jsi starší, můžeš si na mě otvírat hubu?“ štěkl jsem a prudce do něj strčil. Nečekal to, jelikož se mi podařilo vymanit se z jeho blízkosti a znovu sáhnout po klice. Ovšem opět bezúspěšně. Dveře mi práskly před nosem s větší razancí, než tomu bylo před tím a já tušil, že tentokrát jsem to nejspíš doopravdy přepískl. Cítil jsem ocelový stisk, kterým mi chytil zápěstí, zavrávoral jsem, když mě prudce přetočil k sobě a nebezpečně blízko se naklonil.
   „Takhle se mnou mluvit nebudeš, je ti to jasné?“ zasyčel mi u obličeje a já znovu pocítil ten závan strachu a respektu, který z něj sálal. Ale vztek a bolest vystřelující mi do zápěstí byla větší.
   „A co mi uděláš! Zabiješ mě jako moje rodiče? Už jsi k tomu měl několik příležitostí a promrhal jsi je. Tak mě zabij teď, na co čekáš!“ zakřičel jsem na něj a vztekle sledoval jeho obličej, který se čím dál víc podobal kameni. Nebylo to dobré, ale já si s vřískáním na něj nemohl pomoct. Šlo to ze mě samo, dřív než jsem o tom stačil přemýšlet.  
   „Kdybych mohl, dávno by bylo po tobě, ty chcípáku,“ zavrčel a hrubě mě od sebe odstrčil, až jsem klopýtl a skončil na zemi. Zmateně jsem zamrkal, otevřel pusu a hleděl na něj. Absolutně jsem nepochopil, jak to teď myslel. Kdyby mohl? On přece mohl… ale neudělal to, tak proč? Polkl jsem, když si ke mně dřepl a znovu se naklonil k mé tváři. Doslova jsem cítil jeho dech na své tváři, cítil jsem šampon, který ve sprše použil a téměř i teplo, které sálalo z jeho těla, ale také strach, který mi proudil v těle. Strach, který měl na svědomí on, ale i zvláštní pocit jistoty, že mi neublíží a já netušil, odkud pramenil, jen víc a víc nabíral na síle, což mě samo o sobě děsilo.
   „Ještě jednou se pokusíš zdrhnout, kontaktovat policii nebo nějakého svého kamarádíčka, najdu si způsob, jak ti ublížit a nebude se ti to ani trochu líbit, to ti přísahám,“ zašeptal, vytáhl mi z kapsy kalhot mobil, vstal, zamkl dveře, klíč si vzal a odešel. Jen závan sprchového gelu se za ním nesl jako neviditelná vlečka a já se přistihl při myšlence, že se ta vůně k němu hodí, divoká a nespoutaná.

(Darren)

   Pěnil jsem. Takhle se nikdy nikdo se mnou neodvážil mluvit. Sice se mnou nikdy moc nemluvili, ale když už, spíš stahovali ocas mezi nohy, než aby zvýšili hlas. Ale on… lezl mi na nervy. Měl jsem chuť zakroutit mu tím jeho krkem, zlomit mu vaz, cokoliv… ale nemohl jsem. Něco ve mně mi to zakazovalo, bránilo mi to a ani když jsem se snažil, nedokázal jsem to překonat.
   Naštvaně jsem sebou hodil na gauč k televizi. Lezlo mi na nervy už jen to, jak dýchal ve vedlejší místnosti, štvalo mě, že neuhýbal pohledem od mých očí jako všichni ostatní, on ne. Netušil jsem, co si o tom mám myslet. Byl jiný, zvláštní a já z něj měl divný pocit. Jen jsem ho nedokázal popsat. Netušil jsem, co je zač.

(Fredy)

   V kuchyni jsem si uvařil silnou kávu a jen sedl ke stolu. Nechtěl jsem tu být, necítil jsem se tu dobře, ale co jsem mohl dělat. Darren slyšel snad každý můj nádech i přes dvě místnosti, neměl jsem šanci uniknout a už jsem pochopil, že on mě jen tak odejít nenechá.
   Mlčky jsem upil z hrnku a zadíval se před sebe. To tady budu napořád? Ve vězení s vrahem a nějakým vědcem? Věděl jsem, že takhle žít nedokážu, ne napořád. Potřeboval jsem volnost, slunce, cítit vítr na své kůži a sedět doma a nic nedělat? Ne, to nebylo nic pro mě.

   Raději jsem dopil, vstal a umyl po sobě hrnek. Chvilku jsem přemýšlel, ale nakonec se pustil do vaření. Umřít hlady jsem tu doopravdy netoužil a po pravdě… pochyboval jsem, že Darren vařit umí, pokud strávil 15 let jen v jedné místnosti. Při té myšlence jsem se lehce otřásl. Teprve teď jsem začal uvažovat nad tím, jaké to pro něj muselo být. Patnáct let… já nedokázal vydržet v jedné místnosti 24 hodin.
   Pokusil jsem se podobné myšlenky rychle zahnat a raději se soustředit na vaření, ale šlo to těžko a neustále jsem se k tomu tématu musel vracet.

   Zadíval jsem se na nachystaný stůl. Sice jsem nachystal i pro Darrena, ale to bylo tak všechno. Volat jsem ho nehodlal, pořád na něm bylo něco, co mě děsilo, co mě nutilo být od něj co nejdál. Posadil jsem se a sám se pustil do jídla. Sotva jsem stihl sníst jednu lžíci, když se posadil naproti mně a začal jíst. Nekomentoval jsem to, spíš jsem měl tendenci jít si to sníst kamkoliv jinam, ale nehodlal jsem být za sraba, ne před ním.

   Zvedl jsem k němu hlavu, když beze slova vstal a chystal se odejít. Jen jsem se zamračil, to nebyl schopen ani základů slušného chování?
   „Není zač,“ zavrčel jsem. Zastavil se a zamračeně se ke mně otočil.
   „Říkals snad něco?“
   „Jo, říkal jsem, že není zač. A mohl bys taky přiložit ruku k dílu a třeba umýt nádobí,“ vrazil jsem mu do rukou talířky. Ani nevím, kde jsem sebral tolik odvahy znovu se mu postavit, ale bylo to tak. Kdyby pohledy zabíjely, byl jsem si jistý tím, že bych byl mrtvý.
   „Už jsem ti snad jasně řekl, že takhle se mnou mluvit nebudeš,“ zavrčel a práskl s talířky na stůl.
   „Tady nejsi doma, ani v genetickém ústavu. Tady kolem tebe už každý nebude skákat,“ zavrčel jsem, teprve pak jsem si uvědomil, co jsem řekl a jak to vyznělo. „T-to… jsem nechtěl,“ zašeptal jsem a jen ho sledoval. Mlčel, probodával mě nenávistným pohledem, ale nic neudělal, otočil se a jednoduše odešel.

10. kapitola

(Morris)

   Řítil jsem se ulicemi snad dvojnásobnou povolenou rychlostí a pořád mi to připadalo pomalu. Potil jsem se a neustále sledoval zpětná zrcátka, jestli mě někdo nesleduje. Krádež notebooku hlavní vědkyně v genetickém ústavu. Notebooku, ve kterém jsou snad všechny projekty a výsledky pokusů… za to jsem mohl shnít dobrých pár let ve vězení, ale musel jsem to udělat.
   Setřel jsem pot z čela a pevněji sevřel volant, aby se mi tak netřásly ruce. Netrpělivě jsem sledoval semafor, na kterém svítila červená barva, a prudce jsem se rozjel už na oranžovou. Chybělo mi jen jedno odbočení, než jsem zastavil u domu.
   Prudce jsem vydechl, vypnul motor, popadl tašku s počítačem a vrazil do domu. Zabouchl jsem a pomalu sjel po dveřích k zemi. Zhluboka jsem oddechoval a měl pocit, že mám infarkt.

   „Morrisi?“ zvedl jsem hlavu a zadíval se na Fredyho, který měl ve tváři ustaraný pohled. Ulevilo se mi, pořád tu byl.
   „Je ti dobře?“ přešel ke mně a čapl si.
   „Jo… jsem v pořádku, jen… spěchal jsem.“
   „Nejspíš až moc, vypadáš strašně… udělám ti čaj,“ postavil se a zamířil do kuchyně.
   „Děkuji, chlapče,“ pousmál jsem se. Ještě chvilku jsem na zemi oddechoval, než jsem se ztěžka postavil a zamířil za ním.
   „Darren… kde je?“ zadíval jsem se na něj.
   „V pokoji… teda byl tam, když jsem ho viděl naposled,“ šeptnul.
   „Stalo se něco?“ posadil jsem se, odložil notebook na vedlejší židli a s poděkováním si přitáhl hrnek s čajem.
   „Nebyl jsem na něj moc milý. Nevím, odkud se to ve mně vzalo. Hádali jsme se, pokaždé jsem si myslel, že už se na mě vrhne… ale nikdy nic neudělal. Proč… proč rodiče ano a já ne,“ zadíval se na mě a posadil se naproti. Opřel se lokty o stůl a hleděl na mě nechápavým pohledem.
   „To nevím, Fredy a obávám se… že to neví ani Darren.“
   „Mám z něj… zvláštní pocity, bojím se ho… ale něco mi říká… že mi nic neudělá. Nevím proč nebo kde se to bere.“
   „O Darrenovi… neví skoro nikdo nic a já si připadám… že ho znám taky čím dál méně,“ řekl jsem tiše, zatímco jsem sledovat tmavou hladinu kouřícího čaje.
   „O něm toho nejvíce věděla tvoje matka…“
   „Ta už toho asi moc neřekne,“ odfrkl si. Jen jsem se na něj lehce zamračil, takže hned zmlkl.
   „Ne, neřekne, ale tohle by mohlo,“ zašeptal jsem a položil ruku na tašku s notebookem ležícím na vedlejší židli.

   „Tys z ústavu ukradl počítač?“ ozval se ode dveří ledový hlas. Pomalu jsem k Darrenovi zvedl hlavu.
   „Nic jiného mi nezbylo. Něco se s tebou děje a ani ty sám nevíš, co to je.“
   Vztekle se mu blýsklo v očích a dokonce jsem zaslechl i tiché zavrčení, ale jinak se nepohnul, věděl, že mám pravdu. Nevěděl všechno, štvalo ho to a on neměl rád své slabiny.
   Odlepil se ode dveří, pár kroky se dostal ke stolu a natáhl se po notebooku. Mlčky jsem sledoval, jak rozepnul tašku, vytáhl ho a otevřel na stole. Přístroj okamžitě začal tiše hučet a obrazovka se rozsvítila logem genetického ústavu s kolonkou pro heslo.
   „Heslo, předpokládám, neznáš,“ řekl neutrálně a než jsem mu stihl odpovědět, už do klávesnice klepal nejrůznější kombinace. Vždycky mu to však vyhodilo chybu jako nesprávné heslo. Tiše jsem si povzdechl a znovu upil čaje. Ano, notebook snad se všemi odpověďmi jsme měli, ale tušil jsem, že k přístupu do něj to ještě bude dlouhá cesta.

(Fredy)

   Mlčky jsem sledoval Darrena. Jeho tvář vypadala skoro jako vytesaná do kamene. Nezobrazovala se v ní jediná emoce – radost ani vztek, smutek či zoufalství – nebylo v ní nic. Jen prázdnota. Od doby, co mi unikla ostrá poznámka, mě ignoroval, vůbec se na mě nepodíval a já nevěděl, jestli je to dobře nebo špatně.
   Znovu jsem se přistihl při myšlence, proč to mamka dělala. Proč zavřela svého vlastního syna do genetického ústavu a pak si adoptovala jiného. Štítila se ho snad? Nebo byla pyšná na to, co stvořila a chtěla víc? Nemohl jsem tomu uvěřit. Moji rodiče pro mě byli… byli vším, co jsem měl. Miloval jsem je a cítil, že i oni mě, i když otec byl občas trochu odtažitý, moc toho nenamluvil a hlavní slovo měla matka, ale měl jsem je rád oba. A najednou… bylo všechno jinak? Mohla to být jen přetvářka? Já už netušil, čemu věřit. Bylo to tak… neskutečné.

   Povzdechl jsem si a zadíval se na Darrena, který už dobrou půl hodinu bušil do klávesnice a zkoušel nejrůznější varianty hesel.
   „Takhle se nikdy k ničemu nedostaneš.“
   Ostře se na mě podíval a probodl pohledem. Ošil jsem se, ten pohled… skoro zabíjel.
   „Laskavě si hleď svého,“ zavrčel a znovu stočil pohled k monitoru. Zhluboka jsem se nadechl.
   „Já jen… máma nepoužívala jednoduché kombinace, či jména nebo názvy věcí, které měly spojitost s něčím, co měla ráda. Měla složitá hesla i na domácím počítači, takže předpokládám, že ani tohle nebude nic banálního.“
   Darren mě sjel ne moc přátelským pohledem, ale získal jsem si jeho pozornost. Přestal totiž vyklepávat do klávesnice všechno, co ho napadlo.
   „Ty snad znáš její hesla?“
   Ušklíbl jsem se a uniklo mi i pohrdavé odfrknutí, které se mi nepodařilo zadržet. „Ne, hesla mi vážně nesvěřila. Ale…“
   „Tak mi přestaň radit,“ zavrčel a vrátil se ke své předchozí činnosti, aniž by mě nechal dokončit větu.
   „Cos chtěl říct, Fredy… jaké ´ale´,“ zadíval se na mě Morris. Mrkl jsem po Darrenovi, ale když se věnoval notebooku, zadíval jsem se jen na Morrise.
   „No… řekněme, že studuju informatiku a na počítače jsem dobrý… i jako hacker,“ zaváhal jsem na okamžik. I když jsem si myslel, že černovlasého muže absolutně nezajímám, slovem ´hacker´ jsem si opět získal jeho plnou pozornost.
   „Chceš říct, že by ses dokázal do toho notebooku dostat? Že bys dokázal obejít heslo?“ zadíval se na mě Darren.
   „To nevím. Nic neslibuju, jen říkám, že bych to mohl zkusit. Pár užitečných kousků umím,“ přikývl jsem lehce. Mlčky jsem ho sledoval a zkoušel odhadnout, na co právě myslí. Nemusím snad ani říkat, že se mi to nedařilo, tvářil se… neustále stejně. Stejně chladně a nepřístupně a mně… ho bylo líto.

   „Tak to zkus,“ přisunul ke mně notebook a opřel se o lokty. Kývl jsem, zamyslel se a zadal pár příkazů, než jsem se na něj znovu podíval.
   „Nebude to hned, nemusíš kontrolovat každý můj pohyb prstů na klávesnici.“
   „Mám fotografickou paměť a nejsem hloupý, myslím, že se něco přiučím,“ odpověděl mi klidným ledovým hlasem. Raději jsem jen přikývl, co na to šlo říct. Řeknu mu ´vypadni´, stejně to neudělá. Měl svoji hlavu a ta byla snad ještě tvrdší než beraní. Bezděčně mě napadlo, ve kterém znamení se asi narodil, já bych vsadil boty na to, že to beran byl.

   Znovu jsem se sklonil nad klávesnici a začal si s tím hrát. Po chvíli jsem ale zjistil, že to doopravdy tak snadné nebude. V tomhle počítače musely být velmi tajné informace, které, jak jsem předpokládal, neměly spatřit světlo okolního světa.
   Povzdechl jsem si, ale začal se nořit hlouběji do bezpečnostních filtrů. Nebylo to snadné, a když mě Darren sledoval, připadalo mi to ještě těžší. Cítil jsem, jak pozoruje každý můj pohyb, každý můj nádech či výdech a znervózňovalo mě to. Ani jsem si nevšiml, že Morris se vzdálil, zaměstnávala mě práce a myšlenky, které se zabývaly mravenčením v částech těla, které momentálně propichoval pohled černovlasého muže.

   „Můžeš s tím přestat?“ vybuchl jsem nakonec a vztekle se na něj zadíval. Škodolibě se ušklíbl a já se divil, že se vůbec dokáže tvářit jinak než kámen.
   „Nic nedělám.“
   „Nic? Sere mě, jak pozoruješ každý můj pohyb, znervózňuje mě to,“ vyprskl jsem. Až pozdě jsem si uvědomil, že jsem to raději říkat neměl. Jeho úšklebek se rozšířil ještě víc.
   „Znervózňuje? Takže já tě znervózňuju?“
   „Ne, totiž… tak jsem to nemyslel,“ začal jsem blekotat. Nemělo to ale žádný účinek, jen se uchechtl.
   „Jsi samé překvapení, Fredy. Líbí se ti vrah tvých rodičů… co to bude příště.“
   Dokázal jsem jen naprázdno otevřít pusu. Líbit? Ne, on se mi nelíbil, jen… znervózňoval mě… to byl přece rozdíl.
   Než jsem ale stihl vymyslet nějakou trefnou odpověď, která by jeho tvrzení vyvrátila, byl pryč.