Minde

16. kapitola

15+

(Andreas)

   Naštvaně jsem zavrčel a ještě rozespalý vytáhl z kapsy mobil.

   „Co je?“ docela naštvaně, připadalo mi to ani ne pět minut, co jsem šel spát.

   „Archie? Promiň, já jen…“ Okamžitě jsem byl vzhůru a napřímil jsem se na posteli. Archie? Do hajzlu, my si nevyměnili mobily!

   „Promiň, Briane, já jen…“ Kurec, co vymyslet? „…jsem vynervovaný z těch přijímaček.“

   „Jo, to věřím, jen jsem ti chtěl popřát hodně štěstí.“

   „Jo, díky,“ pousmál jsem se a v koutku duše si uvědomil, že… Archiemu závidím. Závidím mu, jakého má kamaráda. Který si s ní normálně povykládá o běžných věcech, který mu popřeje hodně štěstí při důležité zkoušce. Ti debilové, co se drží mě, se jen smáli tomu, že bych něco nevyhrál nebo nedal. Jo, potěšilo mě, že mi tak věří, ale… co kdybych někdy přeci jen nevyhrál? Ty pochybnosti jsem měl. I na tom konkurzu… tam byli jen ti nejlepší.

   Nejspíš… víc by mě potěšilo, kdyby mi prostě popřáli hodně štěstí a že když to projedu… prostě se nic nestane nebo já nevím.

   Byl jsem snad už za takového namyšleného machra, že si myslí, že bych jiná slova nepřijal? Byl jsem takový? Jo… možná by mě to dřív nasralo ale ne… ne po těch pár rozhovorech s Brianem. On vlastně… byl to v pohodě kluk, Archie měl štěstí. Já měl kolem sebe kupu přátel a stejně jsem si teď… připadal jako pitomec.

   Najednou jsem na Briana dostal takový vztek, ale tak strašný, že jsem dokázal jen pevně sevřít mobil v ruce. Dokud jsem si s ním nezačal psát, dokud jsem se nevydával za Archieho, byl jsem v pohodě, šťastný, byl jsem bezstarostný, měl jsem přátele. A teď… teď jsem si kvůli němu připadal jako ten největší kretén světa.

   „Určitě to dáš, no nic… musím zpět do práce. Zatím, držím ti pěsti.“ Téměř jsem viděl, jak se teď usmál a položil to a já měl takovou chuť mu ten úsměv z tváře smazat. Byl jsem naštvaný, možná bezdůvodně, ale… Zatracený Brian!

   Mrštil jsem mobilem do křesla a znovu se natáhl na postel. Zamračeně jsem hleděl na strop a přemýšlel.

   Pohledem jsem zabloudil k hodinám a jen zavrčel, půl jedenácté, teprve! To mě ten pitomec doopravdy musel vzbudit.

   Naštvaně jsem vstal, protože jsem nějak cítil, že už neusnu, sáhl jsem po elektrice, zapojil a hrábl do strun. Neřešil jsem to, že naši jsou doma, tohle je aspoň ujistí, že jsem to doopravdy já, protože jsem netušil, kolik si toho Archie z hraní na kytaru pamatoval, ale asi toho moc nebylo. Nehrál… ani nepamatuju jak dlouho. Nebo… jsem to jen nevnímal…

   Zakroutil jsem hlavou a začal hrát, hudba duněla celým domem, ale mě to uklidňovalo, hudba mě vždycky dokázala uklidnit, přivést na jiné myšlenky, byl to jen můj svět. Bez starostí, bez ostatních…

***

(Archie)

   Nervózně jsem postával před katedrou a sledoval hodinky. Ještě jsem měl čas a věděl jsem, kam mám jít, ale moc se mi tam nechtělo. Jo, chtěl jsem do Anglie na výšku, ale zároveň jsem se toho trochu děsil. Jiná země, jiní lidé, jiné mravy… ale žádný Andres, žádné ponižování od něj. Vlastně jsem pořád netušil, proč jsem na sebe tuhle habaďůru s výměnou vzal. Nakonec… jo, byl jen jeden důvod. I přesto jak se choval, to byl můj bratr a já nebyl takový hajzl jako on, i když jsem někdy vážně chtěl.

   Tiše jsem si povzdechl a vydal se směr do školy. Velká posluchárna a do lavice. Mlčky jsem se rozhlédl okolo sebe a prohlédl si ostatní. Byli stejně nervózní jako já, někteří víc, ale jiní se chovali, jakoby už to měli v kapse a další ještě na poslední chvíli doháněli nějaké vědomosti.

   Sáhl jsem do kapsy a vytáhl mobil, na který mi došla sms. Teprve teď jsem si uvědomil, že jsme si je s Andrém nevyměnili. No jo, nebyl čas. Ale taky se to teď mohlo hezky zkomplikovat. Jen jsem nad svým myšlením zakroutil hlavou, nemusím hned kreslit čerta na zeď.

   Překvapeně jsem zamrkal nad pisatelem zprávy. Psal mi Kyle: „Hodně štěstí“. Chvilku jsem uvažoval, jestli třeba nechtěl psát Andreasovi, ale byla to blbost, Andreas teď měl být s ním. A proč by psal hodně štěstí jemu, když teď vlastně nic nedělá?

   Mlčky jsem zíral na mobil a zamyslel jsem se. Nechápal jsem, proč si Andreas nechal utéct někoho, jako Kyle. Nechápal jsem, proč si se všemi tak hrál. Jo, letěli na něj holky i kluci, mohl si vybírat, ale to neznamenalo, že musí všem ubližovat a po pravdě… ani trochu se mi jeho chování nelíbilo. Kyle vlastně udělal dobře, že se s ním rozešel, dal mu takovou lekci, že on není střed vesmíru a že by měl brát ohledy i na ostatní.

   Zaváhal jsem nad tlačítkem odpovědět, aspoň ´díky´ mu napsat. Ale když už jsem ho skoro mačkal, vešel kantor a vyzval nás k vypnutí svých mobilních telefonů. Naposled jsem si aspoň přečetl sms a mobil vypnul.

***

(Andreas)

   Měl jsem špatnou náladu, hodně špatnou a bylo mi úplně jedno, že si sousedi ztěžují na hluk, který jsem hrou na kytaru způsoboval, dneska mi bylo jedno úplně všechno a všichni. Neměl jsem náladu jít na žádnou párty, ale zase jsem se tam mohl nějak odreagovat.

   Ani hudbu k té nové písničce jsem nemohl vymyslet. Pořád mi něco rušilo myšlenky, nemohl jsem se soustředit a děsně mě to štvalo. Měl jsem zůstat v Texasu a na Archieho se vykašlat! Stejně by neodjel, na to jsem ho už nějaký ten pátek znal a on byl… až moc fér. To, že jsme se vyměnili, bylo vlastně jeho největší podvod.

   Zamračil jsem se, když se domem ozval zvonek. Pět hodin, přesný jako hodinky… vždycky býval přesný. Naštvaně jsem zavrčel, zaklapl notebook a přešel ke skříni se převléknout.

   „Můžeme?“ vešel Kyle. Neodpověděl jsem, neměl jsem náladu a na něj ještě míň. Hodil jsem na sebe mikinu a beze slova okolo něj prošel ven.

   „André, mohl bys trochu ubrat?“ otočil se ke mně v autě.

   „Ne, nemám náladu.“

   „To je sice hezké, ale ulehčil bys to mně i Archiemu. Zítra se zase přehodíte, jestli si to uvědomuješ.“

   „Je mi to fuk.“

   „Jsi hajzl,“ zakroutil hlavou. Sežehl jsem ho hnusným pohledem a měl chuť okamžitě vystoupit, ale to by vyhrál. Proto jsem se spokojil jen se suchým konstatováním: „Já vím“.

   „Uvědomuješ si vůbec, co pro tebe dělá a co by pro tebe dělat nemusel?“

   „Byla to jeho volba,“ cuknul jsem rameny a vystoupil. Od Gaela už se ozývala hlasitá hudba, okamžitě jsem tam zamířil.

   Pár lidí… spíš pár lidí tu chybělo. Hned se ke mně přiřítili kluci a vrazili do ruky nějaký chlast, zase jejich pokus smíchat něco dohromady, ale tohle bylo dobré, i když docela silné. Bylo mi to jedno, dneska ať se klidně ztřískám jak prase.

   Netrvalo dlouho, než se ke mně přitočil Chase a začal se mnou flirtovat, nebránil jsem se. Dělal jsem to vždycky, budu to dělat i teď, Kyle mi byl doslova v háji zeleném. I když se mě pokoušel brzdit v pití nebo tahat od Chase, já si dělal, co chtěl a bylo mi to jedno. Dokonce jsem spíš uvítal, když mi Chase zajel dlaní pod kalhoty na zadek a lehce ho stiskl. Už v podnapilém stavu jsem se k němu přitiskl a naklonil se k jeho uchu.

   „Klidně si to s tebou rozdám, ale jsi dole.“

   „A Kyle?“

   „Chceš ho snad do trojky?“ ušklíbl jsem se. Jen se spokojeně pousmál a za pas si mě zatáhl do koupelny. Hned se vrhl na mé rty a já se nebránil, líbat uměl, to se mu muselo nechat. Dlaněmi jsem sjel k zapínání jeho kalhot a obratně vklouznul pod ně. Jo, v tomhle jsem byl dobrý, i když jsem byl napitý. Ihned mi vydechl do úst, když jsem ho vzal do dlaně a rozhodl se nezůstávat pozadu.

   Nikdy jsem nebyl na nějaké předehry, vždycky mi šlo hlavně o jedno, prostě si užít, takže jakmile jsem byl připravený, otočil jsem ho čelem k zrcadlu a párkrát do něj zajel prsty, aby se neřeklo.

   Bylo mi jedno, že se někdo dobývá do koupelny, bylo mi jedno úplně všechno, teď jsem měl jen jediný cíl, své uspokojení. Bez veškerých výčitek jsem do Chase vstoupil a začal přirážet. Ignoroval jsem jeho sténání, bylo mi jedno, s kým si to momentálně rozdávám, chtěl jsem se jen uspokojit a chopil jsem se příležitosti.

   Pevněji jsem ho sevřel za boky a zrychlil tempo, jeho uspokojení mě nezajímalo, musel si pomoct sám.

   Kousnul jsem se do rtu a tiše spokojeně zasténal. Ano, blížil se vrchol, znovu jsem tvrději přirazil. Ve chvíli kdy jsem došel uspokojení, jsem před sebou uviděl Brianovu tvář. To pro mě bylo jako ledová sprcha. Nechápal jsem. Jak… proč on? Co to…

   Vystoupil jsem z Chase, otřel se a aniž bych vnímal jeho slova, odešel jsem z koupelny. Lidi měli docela hezké pokoukání, jelikož jsem z koupelny vystřelil, ještě když měl spuštěné kalhoty a myslím, že každý s pohledem na něj zjistil, že já byl ten nahoře. Bylo mi to jedno, vystřelil jsem ven, pokud jsem si myslel, že se mi sexem uleví, pletl jsem se, sakra jsem se pletl. Bylo to naopak ještě horší.

   Trhl jsem sebou, když mě Kyle chytil za loket a otočil k sobě.

   „Cos udělal.“

   „Vyspal se s ním,“ odsekl jsem. „A co je tobě vůbec do toho, jsi pro mě nikdo.“

   „Dokážeš myslet jen na sebe, Andreasi. Zklamal jsi mě a už teď lituju tvou další oběť.“ Nechal mě tam stát a odešel. Zhluboka jsem se nadechl a sedl na obrubník. Co se to se mnou zatraceně dělo?

17. kapitola                    

(Archie)

   Mrknul jsem na hodiny v letištní hale a v klidu dopil kelímek kafe. Přijímačky jsem měl za sebou, s jak velkým úspěchem… to se dozvím později. Za chvíli mi mělo letět letadlo zpět do USA a já doufal, že tam Andres nestihl napáchat nějaké škody. Z telefonátu jsem toho moc nepoznal, tedy jednu věc ano, že má kocovinu a to mě… trochu znervóznělo. Netušil jsem, co všechno André prováděl, když byl napitý, ale snad se… aspoň pro jednou krotil.

   Vstal jsem a vyrazil k odbavovacímu terminálu a následně do letadla. Tiše jsem vydechl a zabořil se do pohodlného sedadla. Anglie byla krásná, nádherná, ale teď… už jsem si nebyl tak moc jistý, že tam chci. Ani vlastně nevím proč. Možná jsem si uvědomil, jak je to daleko, jak jiné prostředí to je, nebo… Rychle jsem zavrtěl hlavou. Ne… chci do Anglie, chci začít nový život, kde mi ho nebude otravovat bratr.

   V letadle jsem nakonec zaspal celý let, probudila mě až letuška. Jen jsem se pousmál, popadl tašku s notebookem a směr ven. Andreas mě tu měl čekat a dát mi klíče od auta, netušil jsem, proč ho nedovezl Kyle, možná s ním nechtěl být déle, než bylo třeba, ale stejně jsem měl pocit, že mi tu něco unikalo, že se něco stalo.

   Čekal jsem asi deset minut, než jsem ho konečně uviděl zamračeně mířit za mnou.

   „Čau, tak co?“ pousmál jsem se.

   „Co, co!“ utrhl se na mě a vrazil mi do ruky klíče, jen jsem se zamračil, tak já se snažím být milý a on už je na mě protivný jak prdel.

   „Laskavě zklidni,“ zastoupil jsem mu cestu. Musel jsem vědět, co se tu děje, nejsem blázen, abych jel zpět domů, vydával se za Andrého a přitom netušil, co se tam celou dobu mé nepřítomnosti dělo.

   „Co se stalo?“ uhodil jsem na něj nekompromisně. Jen se na mě vzdorovitě zamračil a přivřel oči, teď už jsem si byl jistý tím, že se mi to líbit nebude.

   „Rozešel jsem se s Kylem,“ prohodil jakoby nic. Bezděčně jsem pootevřel pusu a zamrkal.

   „Co? Proč? Jsi normální? Netušíš, jak mi pomáhal, teď všechno může během pár dnů prasknout!“

   „Moment… nebo jsem se spletl a rozešel se on se mnou?“ zamyslel se. Znovu jsem nevěřícně zamrkal. Proč by to Kyle dělal? Přece se sám nabídl, že pomůže, tak proč…

   „Co se stalo… proč rozchod?“

   „Proč ne?“ trhnul rameny a otočil se k odchodu. Nasraně jsem ho chytil za loket a přetočil zpět k sobě.

   „Odpověz mi, co se stalo,“ zavrčel jsem lehce. Musel jsem to vědět, jak jinak jsem se měl vcítit do Andreasovy role.

   „Vyspal jsem se s Chasem a ví to minimálně všichni, co byli na párty,“ zadíval se mi pevně do očí. Jen jsem zamrkal. Ten idiot… já věděl, že něco provede a teď… mi vykopal hrob, já se bez Kyla nedokážu chovat jako André, netuším jak!

   „Spokojený? Můžu konečně jít? Rád bych stihl letadlo do Texasu.“ V očích se mi zablýskalo hněvem. Spletl jsem se, zase… zase jsem se v něm spletl.

   „Myslel jsem si, že jsi jiný, ale nejsi, jsi jen egoistické namyšlené hovado, které myslí jen a jen na sebe!“ zařval jsem, až se po nás nejeden člověk otočil. Otočil se a nadzvedl obočí.

   „Ještě něco máš na srdci?“

   „Jo… já končím. Končím s tebou, končím s touhle šaškárnou a je mi jedno, jak velký z toho bude průser.“ Jo, pěnil jsem, vztekle jsem na něj hleděl, dlaně sevřené v pěst a neměl jsem daleko k tomu, abych supěl jako lokomotiva. Člověk se mu tady snaží pomoct a on mu odstřihne záchranné lano.

   „Fajn,“ šeptl jen, otočil se a než jsem se stihl vzpamatovat, zmizel v davu lidí ke svému letadlu do Texasu.

   Ještě chvilku jsem hleděl směrem, kterým odešel, než jsem se i já otočil k východu z letiště a vyšel ven.

   Netrvalo mi dlouho najít auto, zapadl jsem dovnitř a pomalu se rozjel směr domů. Jo, byl jsem rozhodnutý s touhle šaškárnou skončit, musel jsem… musel jsem dřív, než by se to provalilo, to by totiž bylo ještě horší. A po pravdě… ne, už mi bylo jedno, jak velký z toho bude mít Andreas ve škole nebo i u rodičů průser, bylo mi jedno, jak z toho vyváznu já. Už mi to bylo všechno jedno, všechno, co se týkalo Andrease.

***

   Domů jsem dorazil s jasným záměrem už nepředstírat, nezapírat rodičům, že jsem Archie. Ale v kuchyni na mě čekal vzkaz, že rodiče odjeli k tetě a vrátí se až zítra ráno. Bylo mi to docela fuk, nasraně jsem vydupal nahoru do pokoje a hodil sebou na postel. Teprve pak jsem si uvědomil, že jsem v Andreasově pokoji a to mě naštvalo ještě víc.

   Proč jednou jedinkrát nedokázal Andreas udělat něco pro mě? Proč? Věděl jsem, že bez Kyla, který by mě podržel, byla možnost prozrazení daleko vyšší. Jo, pořád jsem se ztrácel v Andrého chování k ostatním, jinde než ve škole. A Kyle mi pomáhal, naváděl mě na správnou cestu, ale teď?

   Zamračeně jsem zabloudil pohledem k oknu, na které něco kleplo, a málem mi vypadly oči z důlků, když jsem za ním spatřil Kyla, jak si jen tak visí na stromě. Ihned jsem přešel k oknu a otevřel ho.

   „Co tu děláš?“ sykl jsem nechápavě.

   „Jen tak si tu visím,“ ušklíbl se a jen co jsem odstoupil, vskočil do pokoje.

   „Zbláznil ses? Proč jsi nešel dveřmi?“

   „Jistota,“ pokrčil rameny a sedl na postel. „Nejspíš už víš, co se stalo,“ zadíval se na mě. Mlčky jsem přikývl, dobře jsem to věděl.

   „Jo, Andreas se na párty vyspal s Chasem a všichni to ví.“ Přikývl a zamyšleně se na mě zadíval, trochu mě to znervózňovalo, netušil jsem, co s rukama.

   „Já končím. Už tohle nebudu hrát. Nebudu ze sebe dělat kreténa a pomáhat jak vůl Andreasovi, když on pro mě není schopen jednou něco udělat,“ šeptnul jsem.

   „Bylo to kvůli mně. André se prostě nedokáže smířit s tím, že jsem to ukončil já.“

   „Ale i tak mohl brát ohledy na mě.“

   „Jo, já vím,“ přikývl, ale dál mě zkoumal pohledem. Povzdechl jsem si, nejspíš myslel na top, na co já. Jak velký z toho teď bude průser, co se stane. A já… už teď jsem cítil výčitky svědomí. Prostě jsem byl kretén, který dokázal většinou jen pomáhat a ne ubližovat, shazovat nebo zraňovat… na to tady byl expert André.

   „Co… co s tím uděláme? Praskne to, nezvládnu předstírat,“ sedl jsem na postel a bezmocně pokrčil rameny.

   „Omlouvám se.“ Zmateně jsem zamrkal, absolutně jsem netušil, o čem to mluví.

   „Cože? Za co?“ Pokrčil rameny.

   „Nedokázal jsem ho uhlídat, usměrnit.“

   „Nemůžeš za to, André už takový je,“ zadíval jsem se na Kyla.

   „Kdybychom se k sobě vrátili… jako s Andreasem… asi by to bylo už moc nápadné. Přikývl jsem, jo, dobře jsem to věděl, tohle už by nám nesežrali, minimálně by začali mít podezření a nejspíš by jim pak netrvalo dlouho, než by odhalili pravdu.

   „Budu ti pomáhat i dál, ale ne jako tvůj ´přítel´. Máme rádi stejné kluby, nemyslím, že bude divné, když se tam potkáme. Ve škole to zvládneš a s ostatními ti můžu poradit, co dělat.“

   „Proč to vlastně děláš. Proč to děláš pro Andrease? Nesnáší tě.“ Jen se lehce pousmál a zadíval se na mě.

   „Já nevím, možná proto, že už to nedělám jen kvůli němu.“ Jen jsem zamrkal, dělal… dělal to snad kvůli mně? Proč?

   „To jako… proč?“ Mlčky na mě hleděl a nakonec cuknul rameny.

   „Asi ti chci pomoct. To, jak se André chová… není to vůči tobě fér.“ Zaraženě jsem na něj koukal. Pořád mi to připadalo divné, jakoby mi něco unikalo, jakoby mi neříkal celou pravdu, ale to mi bylo jedno. Byl jsem vlastně rád, že mi bude dál pomáhat, ale ne kvůli Andreasovi. Kyle vlastně jako jediný věděl, že jsem Archie. Byl mou oporou a já mu byl vděčný. Mohl to prásknout hned, jak poznal, že já nejsem Andreas a já bych se nedivil, kdyby to udělal, ale mlčel. Navíc mi s ním bylo dobře, když jsme byli sami, povídali si… Když mě držel při tanci byť jako Andrease…

   Cukl jsem sebou, když ke mně přistoupil a položil dlaně na mé boky. Ani jsem nepostřehl, kdy jsem vstal a kdy se ke mně on přiblížil, byl jsem ztracen ve svých myšlenkách.

   „Nad čím přemýšlíš,“ šeptl. Trochu vykuleně jsem na něj hleděl, nechápal jsem. Pousmál se a lehce mě pohladil po tváři.

   „Chyběl jsi mi… řekni mi proč,“ zašeptal. Oči jsem vykulil snad ještě víc.

   „Já… já nevím,“ zajíkl jsem se, následně zrudl a raději uhnu pohledem. Slyšel jsem jen jeho tichý smích.

   „Jsi roztomilý, když jsi nervózní.“

   „Nejsem nervózní!“ ohradil jsem se možná až moc rychle. Šibalsky se mu zablýskalo v očích.

   „Dokážu ti to,“ usmál se, pevněji sevřel mé boky a přitáhl blíž. Téměř se mi zastavilo srdce, když se přiblížil svými rty k mým.

   „Nervózní, děsně nervózní,“ pousmál se a opatrně se přitiskl na mé rty.

18. kapitola    

(Kyle)

   Ležel jsem na posteli a koukal do stropu. Byl jsem… jo, byl jsem naštvaný. Naštvaný na Andrease. Ano, mrzelo mě, jak se zachoval, ale už jsme spolu nechodili, takže na to měl právo, ale víc mě to mrzelo… kvůli Archiemu.

   Během těch pár dnů jsem si na něj zvykl. Obdivoval jsem ho, jak Andrému vlastně bezdůvodně pomáhal a přitom ani nemusel. Většina lidí by se na něj po takovém přístupu vykašlala.

   Chtěl jsem mu pomoci, chtěl jsem ho mít u sebe, líbilo se mi být s ním. Byl jiný než Andreas, i když byli dvojčata.

   Mrknul jsem na hodiny a první, co mě při pohledu na ně napadlo, bylo, že Archie už je doma… a že ho chci vidět.

   Váhal jsem, ale pak… prostě jsem musel. Vstal jsem z postele, popadl mikinu, klíče od auta a spěšně vyšel z domu. Nepřemýšlel jsem, cestu jsem znal nazpaměť, a tak jsem během deseti minut zastavil před domem Donovanových.

   Byla v něm tma, svítilo se vlastně jen v jednom okně, v Andrého pokoji.

   Dveřmi jsem nešel, nechtěl jsem riskovat, aby mě někdo viděl, raději jsem přeskočil plot, pohladil Bena po hlavě a vyhoupl se na strom, který rostl na zahradě. Obratně jsem vyšplhal až k oknu a zadíval se dovnitř.

   Pousmál jsem se, ano, tohle byl určitě Archie. Andreas by teď hrál na kytaru, měl v uších sluchátka nebo by si prohlížel gay porno časopisy. Rozhodně by neležel na posteli a nekoukal do stropu.

   Ulomil jsem větvičku a hodil ji do okna. První se nedostavila žádná odezva, teprve když jsem se zavěsil za ruce na větve stromů a lehce do okna klepl nohou, zvedl hlavu. Překvapeně zamrkal, ale otevřel okno a pustil mě dovnitř.

   Vypadal… já nevím, první překvapeně, že mě vidí, ale když jsem zavedl řeč na to, co se stalo… jeho výraz se stáhl do naštvaného, zklamaného. Chápal jsem ho, chápal jsem i to, že s tím chtěl seknout, ale já byl sobec. Nechtěl jsem ho přestat vídat, navíc by z toho měl problémy nejen ve škole. A to já nechtěl.

   Když tak stál zamyšleně uprostřed pokoje, vypadal… prostě jsem neodolal. Musel jsem se ho dotknout. S úsměvem jsem na něj hleděl, na jeho vykulený nechápavý výraz a pak… neodolal. Musel jsem… aspoň jednou jsem ho musel políbit.

***

(Archie)

   Na okamžik jsem ztuhnul, ne že bych nečekal, co chce udělat, čekal… tak trochu… ale přesto mě překvapilo, že to udělal doopravdy. Nijak na mě netlačil, jen svými rty lehce hladil ty mé. Udělal to už tolikrát, ale tentokrát… bylo to jiné, začala se mi z toho točit hlava.

   Lehce jsem se dotkl jeho tváře a přidal se, ale jen na chvíli, pak jsem ho od sebe prudce odstrčil.

   „C-co to děláš,“ podařilo se mi ze sebe dostat. Jen se pousmál a dál mě svíral okolo pasu.

   „No… myslím, že tě líbám, Archie.“ Zalapal jsem po dechu, vykroutil se mu a o pár kroků poodešel. Netušil jsem, co si myslet, sakra líbilo se mi to, líbilo se mi to s Kylem. Postavil jsem se k němu zády a promnul si spánky. Cukl jsem sebou, když mě zezadu objal.

   „Jsi jiný než Andreas, André je dominanta a já také, to k sobě prostě nejde,“ zašeptal mi do ucha, až mi přejel mráz po zádech.

   „Kyle… přestaň…“ polkl jsem hlasitě.

   „Nejspíš to nedokážu,“ povzdechl si a sjel dlaněmi na mé boky. Mohl jsem se mu vytrhnout, mohl jsem odejít, ale já… se k tomu nedokázal přinutit. Jen jsem se mírně chvěl a čekal… co udělá. Zatřásl jsem se, když mi rty sjel po krku.

   „Vážně mám přestat?“ zašeptal a začal dlaněmi pomalu přejíždět po mém těle. Polkl jsem a zavřel oči. Jen jsem cítil, jak si mě k sobě přetočil čelem.

   „Archie,“ zašeptal. „Podívej se na mě, prosím.“ Nechtělo se mi, ale nakonec jsem přeci jen pootevřel oči. Usmál se a přejel mi dlaní po tváři.

   „Nechci ti ublížit, dobře? Neudělám nic, co bys nechtěl, přece jsem ti to slíbil.“

   „Já nejsem Andreas, Kyle,“ zašeptal jsem. Pousmál se.

   „Já vím a to se mi na tobě právě líbí,“ zašeptal. Polknul jsem, ale nedokázal jsem se odtrhnout od jeho, očí, i když jsem strašně moc chtěl.

   „J-já… nejsem na kluky,“ řekl jsem sotva slyšitelně. Proč mi ta věta najednou připadala tak strašně směšná. Možná… mě těch pár dní s Kylem natolik zmátlo, že jsem v tom teď neviděl žádný zásadní rozdíl. Ale já přece… ne… líbily se mi holky, líbil se mi Kyle… sakra!

   Jen se pousmál a nadzvedl mi bradu. „Tak mě zastav,“ šeptnul, pomalu se přitiskl na mé rty a jen si s nimi začal hrát. Teprve když mi je jazykem objel, nejistě jsem je pootevřel, čehož on okamžitě využil. Nebyly to ty dravé polibky, kdy mě líbal jako Andrease, tohle bylo… jiné. Krásnější, měl jsem pocit, že mi uletí srdce.

   Sotva jsem se stihl zachytit jeho ramen, když sedl na postel a stáhl si mě na klín. Pevněji mě objal a dál dobýval mé rty, přičemž jsem se pokoušel byť lehce nezkušeně odpovídat.

   Nakonec jsem se jako první odtáhl já a opřel si čelo o jeho rameno. Měl jsem přivřené oči a zrychleně jsem dýchal, připadal jsem si… já nevím, divně i krásně zároveň. Stále jsem cítil jeho rty na mých a bylo to… nádherné. 

   „Pořád si myslíš, že nejsi na kluky?“ I když jsem ho neviděl, prostě jsem věděl, že se teď usmívá a mně bylo trapně. Zakroutil jsem hlavou a odvážil se na něj zadívat.

   „Nejsem,“ špitl jsem. Mlčky se na mě díval, jakoby v mé tváři hledal stopy po lži. „Ale ty… se tomu nějak vymykáš,“ zašeptal jsem a raději sklopil pohled. Chvilku se nic nedělo, než se rozesmál. Zamračil jsem se na něj a prudce z něj vstal. Chytil mě za zápěstí.

   „Promiň, nezlob se,“ usmál se a znovu si mě přitáhl k sobě. Sjel jsem pohledem na jeho dlaň, která svírala tu mou, bylo to… zvláštní, ale já nechtěl, aby mě pustil. Líbilo se mi to, něco podobného jsem… neznal.

   Nechal jsem se stáhnout vedle něj, ale oči jsem se zvednout neodvážil. Mlčel, ale jeho pohled jsem na sobě cítil asi tak intenzivně, jako svou ruku v jeho.

   „Líbíš se mi,“ řekl nakonec. Hořce jsem se usmál.

   „Jo… vždyť vypadám jako Andreas,“ šeptl jsem a nedokázal jsem potlačit špetku zklamání. Mrzelo mě to, viděl ho ve mně, určitě. A když mu to nevyšlo s ním…

   „Ne, jsi jiný než André, i když jste dvojčata.“ Odvážil jsem se k němu zvednout pohled a najít něco… cokoliv. Usmál se.

   „Tak co… zkusíš to se mnou?“

   „Jako chodit?“ zajíkl jsem se a hned na to zrudl. Zasmál se, ale přikývl.

   „Jo, jako chodit,“ přejel mi palcem po hřbetu ruky.

   „J-já… nevím. Já nikdy… totiž…“

   „Vše je jednou poprvé,“ usmál se. „Nebudu tě do ničeho nutit, nechci tě do ničeho nutit.“ Mlčky jsem na něj hleděl a jen ho zkoumal pohledem. Hledal jsem v jeho tváři jakékoliv známky lži, toho, že si ze mě jen střílí a baví se na můj účet, ale nic takového jsem tam nenašel. Bylo snad možné… že bych se mu líbil? A co on? Jo… Kyle byl úžasný kluk, ale dokážu ho milovat jako přítele? Jsem snad gay? Netušil jsem, byl jsem zmatený, ale nakonec jsem lehce přikývl. Možná toho budu litovat, ale nenajdu odpovědi na své otázky, pokud se budu schovávat a uhýbat před nimi, jakoby neexistovaly.

   Usmál se na mě a já už tehdy tušil… že tenhle úsměv, úsměv tohohle kluka chci vídat, že chci, aby ten úsměv patřil mně.

***

(Andreas)

   Cestu do Texasu jsem téměř nevnímal. Sluchátka jsem měl strčené v uších tak hluboko, až mě z toho bolely, ale ignoroval jsem to.

   Připadal jsem si, jako v té nejhorší noční může a proč… jen kvůli tomu pitomci Brianovi! Proč mám teď výčitky svědomí, že jsem se vyspal s Chasem, vždycky mi přece bylo jedno, s kým jsem šel, hlavně že jsem si užil, ale teď… Dokonce mě sralo, že jsem celou tu ´komedii´ s výměnou posral, že je na mě Archie naštvaný a že to praskne a bude z toho hezký průser, ze kterého se jen tak nevylížu.

   Dokonce jsem měl chuť zvednout ten pitomý mobil, zavolat mu a omluvit se… ale to nebyl můj styl. Až tak jsem se nehodlal ponížit. Stačilo mi to, že jsem se cítil jako kretén teď.

   Chytil jsem si taxi a nadiktoval mu adresu. Opřel jsem se do sedadla a jen vyhlédl z okna. Hrabe mi, nejsem normální.

   Lehce jsem se zamračil, když mi na mobil přišla sms. Vytáhl jsem ho z kapsy a docela mě přešla i chuť ji otevřít, když odesílatelem byl Brian. Ale otevřel jsem ji.

   „Tak co, už ti můžu říkat pane veterináři?“

   Mlčky jsem na to hleděl. Ani jsem se Archieho nezeptal, jak dopadl. Nezajímalo mě to… proč vlastně… Protože jsem byl zvyklý se starat jen o sebe a o problémy ostatních se nestarat. Doby, kdy jsme byli doopravdy jako dvojčata… ty byly už pryč a já… asi už ani nevěřil v to, že se někdy vrátí. Každý jsme byli úplně jiní, měli jsme jiné přátele, jiné koníčky, vlastně jsme jen žili ve stejném domě a měli stejné rodiče.

   Nakonec jsem Brianovi odepsal, že jsem to nějak napsal a na výsledky si budu muset počkat. Netušil jsem, co jinak.

   Dokonce když jsem dorazil domů, neodvážil jsem se zapnout notebook. Neodvážil jsem se ho zapnout kvůli Brianovi. Netušil jsem, co bych mu měl psát, najednou… mi záleželo na tom, co napíšu a ne… nebylo to kvůli Archiemu, ale… kvůli sobě.

19. kapitola

(Archie)

   Stál jsem pod sprchou a užíval si horké kapky vody, které mi stékaly po těle. Kyle před chvílí odešel a já… pořád jsem si připadal trochu zvláštně. Měl jsem kluka, měl jsem přítele a přitom jsem si byl vždycky jistý, že mě přitahují holky. Nikdy jsem o své orientaci nepochyboval, ale Kyle mě donutil změnit názor. No, donutil… ani teď jsem neměl potřebu prohlížet si Andrého gay časopisy nebo hledět klukům na zadky, ale Kyle byl něco jiného. Vlastně ani nevím proč, možná jsem s ním strávil až příliš času, zvykl si na jeho doteky, když jsem předstíral Andrease a nevadilo mi to. Ne… od něj mi to nevadilo.

   Tiše jsem si povzdechl a vypnul vodu. Vlastně jsem netušil, co si od toho slibovat. Nechtěl jsem být zklamaný, ale chtěl jsem to zkusit. Kyle mě svým způsobem přitahoval a kdybych to nezkusil… věděl jsem, že bych litoval…

***

   „Vole kdes byl celý víkend, jsem tě od té pařby neviděl,“ ušklíbl se Gael a praštil mě do zad, hned jak jsem před školou slezl z motorky.

   „Sorry, sem nevěděl, že se ti musím zpovídat,“ ušklíbl jsem se. Jen se zasmál.

   „Tak kde ses schovával, byla po tobě sháňka,“ významně se na mě podíval a já možná radši ani nechtěl vědět, co ten výraz znamená.

   „Byl jsem v Jacksonvillu, stačí?“

   „Zase nakupovat? Tebe z těch hader jednou jebne,“ zakroutil hlavou a hned do mě strčil, aby mě upozornil na Chase, který se k nám s úsměvem blížil. Mně z něj bylo akorát zle a měl jsem chuť mu prostě jednu natáhnout.

   „Rád tě vidím, André, kampak jsi mi tak rychle zmizel?“ položil mi dlaně na boky a svou otázku téměř zavrněl. V první chvíli jsem měl chuť vybuchnout, fakt vybuchnout, ale nakonec jsem se přemohl a sladce se usmál.

   „Kam? Domů se vyspat, co bych tam ještě dělal. Napil jsem se, najedl, ukojil, rozešel, toť vše.“ Chase jen nechápavě zamrkal a pomalu sundal ruce. Jo, nehleděl na mě jako spadlý z višně jen on, ale i Gael, Colin, Brad i Lance.

   „Jak… jak to myslíš?“

   „Tak jak jsem to řekl,“ cuknul jsem rameny. „Díky, za tvou ochotu vypomoct mi v jisté oblasti, ale nic víc nečekej, brouku.“

   „Jak nic víc nečekej?“ Protočil jsem oči v sloup, to byl vážně tak pitomý nebo se jen dělal?

   „Slyšel jsi. Vyspal jsem se s tebou, tím to končí, Chase.“

   „To snad nemyslíš vážně!“ zrudl v obličeji. Jo, nejspíš ho muselo stát hodně sil, aby Andrému dovolil být nahoře a teď ho tohle pěkně nasralo.

   „Ty jedna zatracená děvko!“ štěkl po mně. Uchechtl jsem se a lehce naklonil hlavu.

   „Když já jsem děvka, co jsi po tom ty. Balit přítele svého nejlepšího kamaráda, nebylo to trochu sprosté? První se zamysli nad sebou a až pak suď druhé.“ Popondal jsem si batoh na zádech a rázným krokem jsem se vydal do školy. Pokud si myslí, že já bych s ním něco chtěl mít… má smůlu. A pokud chtěl Andreas, tak ten má smůlu taky, až takového vola ze sebe dělat doopravdy nebudu, navíc… navíc když… teď mám Kyla.

   Jen jsem sedl do lavice, hned se okolo mě sesypali všichni kluci s nechápavými výrazy ve tvářích.

   „Co to bylo, André? Proč sis s ním nic nezačal?“

   „S tím volem? Vždyť se na něj podívej, bych se styděl i vyjít s ním na ulici,“ otřepal jsem se.

   „Vždyť docela ujde, sám jsi to říkal,“ slabě zaprotestoval Lance.

   „Ksicht možná, ale chová se jako absolutní pako a co mi do toho vůbec kecáte. Je snad na mně, s kým budu nebo nebudu chodit nebo s kým budu spát a s kým ne,“ zamračil jsem se.

   „Pokud vím, tak spíš s každým a všude,“ ušklíbl se na mě kolem procházející Brian. Přinutil jsem se na něj otráveně podívat.

   „Baví se tu s tebou někdo?“

   „Jo, právě teď se se mnou bavíš.“ Jen jsem se ušklíbl, jo, tohle bylo pro Briana typické. Srát Andrease za každých okolností, jo, to mu totiž šlo.

   „Když myslíš… chceš si se mnou snad taky užít?“ uchechtl jsem se.

   „S tebou? Ani za zlatý prase, ještě bych od tebe chytl kapavku, ne-li něco horšího.“ Otráveně jsem zakoulel očima.

   „Ještě něco máš snad na srdci?“

   „Spíš ty nemáš co říct,“ uchechtl se.

   „Co k tomu mám říct? Sorry, ale každý přece ví, že debilovi jeho pravdu nikdo nevyvrátí.“ Kluci okolo mě se rozřehtali a já se ušklíbl, i když… mi to dělalo hodně velký problém. Jo, nikdy jsem s Brianem nechtěl takhle mluvit a teď jsem nesnášel Andrease ještě víc, že kvůli němu musím něco takového dělat.

   Jen se ušklíbl, sedl si do své lavice, kde jsem normálně sedával s ním, a dál si mě nevšímal. Taky jsem stočil pohled jinam, nechtěl jsem se na něj dívat, dívat se na to, jak ubližuju svému nejlepšímu a vlastně jedinému příteli. Chtěl jsem jít za ním, říct mu, že jsem konečně našel někoho, kdo by mě mohl mít rád, říct mu o Kylovi… ale nemohl jsem. Ne teď. Začal jsem ignorovat i ostatní, mohl jsem si to dovolit, byl jsem přece Andres a oni na podobné jednání byli zvyklý. André byl prostě ´king´ a mohl si dělat, co chtěl. A za to jediné jsem mu v téhle výměně byl asi vděčný, že jsem se s nimi nemusel piplat.

***

(Brian)

   Mlčky jsem seděl v lavici a poslouchal výklad nové látky. Vlastně jsem to skoro nevnímal, chemie mě nikdy nijak nebavila, na tu byl odborník Archie.

   Stočil jsem pohled k prázdnému místu vedle sebe. Jo, nebyl tu jen pár dní a už mi chyběl. Psal jsem si s ním, přes sms, přes skype, ale nebylo to ono. Choval se… nevím, trochu jinak než obvykle. Jako by to v určitých ohledech ani nebyl on. Ptal se na tolik věcí a většinu už věděl, najednou ho zajímaly jiné věci… netušil jsem, co přesně si o tom myslet. Bylo to zvláštní, ale ne nepříjemné… Zatřepal jsem hlavou nad svými myšlenkami, bloudily do míst, kde jsem je absolutně nechápal.

   Sjel jsem pohledem na Andrease, taky se poslední dobou choval jinak. Tedy… to, že byl už dlouho volný, bylo zarážející. Možná ho omrzely vztahy a chtěl si prostě jen užívat. Andrého jsem nikdy nechápal, byl to hezký kluk, stejně jako Archie, mohl by mít krásný vztah, stejně jako Archie, ale každému v tom něco bránilo. Andrému jeho ego a nutnost vystřídat každého slušného kluka na trhu a Archimu jeho povaha. Neměl potřebu si nikoho hledat. Jo, díval se se mnou po holkách, hodnotil, ale vždycky se jen smál, když jsem mu řekl, aby třeba nějakou pozval na rande. Každý z nich byl… jiný a přesto byli dvojčata. Bylo to… zvláštní…

***

   Skopl jsem z nohou boty a na celý barák zavolal, že jsem doma. Odpovědí mi bylo jediné, ticho, což znamenalo, že doma nikdo není. Jen jsem se pousmál, vešel jsem do pokoje a hned si na nb zapnul písničky. Mamka můj styl moc v oblibě neměla, ta by byla nejraději, kdybych poslouchal Bacha nebo Beethovena, ale to zase nic neříkalo mně. Proto jsem raději poslouchal, když doma nikdo nebyl.

   V klidu jsem se převlékl a sedl k notebooku. Jen jsem se pousmál, když jsem zjistil, že Archie je online. Neváhal jsem, psali jsme si často.

Brian: Čau, co že jsi se tu včera neobjevil? Já chtěl detaily z Anglie :)

Na odpověď jsem musel čekat, už jsem si myslel, že ani neodepíše, když mi zablikala odpověď.

Archie: Promiň, unavený, v Anglii jsem nespal, včera jsem po doletu hned odpadl…

Brian: Jasné, chápu… tak co, jaké to bylo?

Archie: Jak testy na veterinu…

   Rozesmál jsem se a s úsměvem vyťukal odpověď.

Brian: Ty dneska bručíš jako medvěd probuzený ze zimního spánku :D To už tě to tam tak nudí?

Archie: To ne, jen na mě asi něco leze.

Brian: Neděs! Opovaž se přijet a lehnout, už teď je ve škole děsná nuda a není s kým normálním pokecat :(

Archie: Nekecej, určitě se bavíš i beze mě :)

Brian: Ani ne, pořád stejná nuda, tvůj bráška pořád stejnej magor… prostě nuda…

Archie: Hmm… třeba vyroste

Brian: Andres? To pochybuju, ten zůstane zaseklý na úrovni pablba navždy

   Čekal jsem na odpověď, ale… té se mi nějak nedostávalo, což bylo docela divné. Archie vždycky reagovat, ať už smajlíkem nebo jedním blbým slovem. A u tématu Andreas odpovídal vždycky. Znejistěl jsem, a když se ani po pěti minutách nedostavila odezva, znovu jsem přiložil prsty ke klávesnici.

Brian: Archie? Jsi tam?

   Tentokrát jsem tak dlouho nečekal, vlastně odpověděl skoro okamžitě, jen odpověď mě trochu zarazila.

Archie: Jo, jsem… ale asi už půjdu

Brian: Dobře, tak si to užij :)

   Donutil jsem se přidal smajlíka, i když jsem měl spíš chuť se zeptat, co se děje, ale znal jsem Archieho. Pokud nechtěl sám, nic neřekl, ale to se nestávalo moc často. Vlastně se mi to s ním stalo jen jednou a to proto, že odpřísáhl, že to nikomu neřekne.

Archie: Jo, díky… ahoj

   Nestihl jsem ani odepsat. Prostě zmizel a já jen nechápavě hleděl na skype. Jo, tohle bylo divné, hodně divné a k Archiemu se to vůbec nehodilo.

20. kapitola

(Andreas)

  Mlčky jsem zíral na tabulku skypu, ze kterého jsem se právě odhlásil. Nemohl jsem, nevím, proč jsem si s ním nedokázal psát. Nechtěl… nechtěl jsem, aby si o mně myslel, že jsem jen nějaký pablb, který nikdy nevyroste. Ale… jo, Brian měl pravdu. Já takový pablb byl, byl jsem prostě namyšlený fracek, který může mít každého, na kterého si ukáže. Každého, kromě něj. A právě jeho… Briana jsem chtěl nejvíc.

   Naštvaně jsem zaklapl notebook a praštil sebou na postel. Nevěděl jsem… co mám dělat. Tohle jsem nikdy nezažil, teda nikdy ne tak silné. Kyla jsem měl taky rád, ale unavovaly mě naše roztržky o tom, kdo bude nahoře, nelíbilo se mi, když si mě k sobě tiskl. Prostě mě ten vztah přestal bavit. Byl jsem dominanta a Kyle se své taky nechtěl vzdát a ostatní, se kterými jsem chodil… Byli nudní, všichni do jednoho. Brian byl… Byl jiný, hádal se se mou, provokoval mě a teď… mi to chybělo. Chyběl mi Brian a já už se k němu nechtěl chovat jako dřív. Chtěl jsem ho mít u sebe, objímat ho, líbat ho… Polkl jsem. Jo, už jsem to nemohl popírat. Nejspíš poprvé v životě jsem se doopravdy zamiloval a nemohl s tím nic dělat. A nejhorší na tom bylo, že člověk, o kterého jsem skutečně stál, tomu jsem byl ukradený. Viděl ve mně jen sukničkáře, jen arogantního magora, který umí každého jen využít a odkopnout. A nejhorší na tom bylo, že já takový doopravdy byl.

***

(Archie)

   Tiše jsem si povzdechl, když si mě do kabinetu zavolal tělocvikář. Jo, věděl jsem, kvůli čemu, kvůli těm závodům, na které se mi absolutně nechtělo. Už se jednou odsouvali, měly být v sobotu, ani vlastně nevím, proč to zrušili a moc mě to nezajímalo. Vlastně jsem doufal, že ani nebudu muset nikam jít. Ale o tom jsem si nejspíš mohl nechat jen zdát.

   Zaklepal jsem, ani jsem nečekal na vyzvání a vešel do kabinetu.

   „Chtěl jsi se mnou mluvit, Nilsi?“ protáhl jsem otráveně. Zvedl ke mně hlavu a pousmál se.

   „Pojď dál, André, sedni si,“ pobídl mě a já poslechl, i když se mi absolutně nechtělo. Chvilku mlčel a jen se prohraboval v nějakých papírech, než to srovnal, odložil a usmál se na mě. Už tohle se mi hodně nelíbilo. V hodinách se mnou jednal jako se studentem, jo, tykal mi a já jemu, ale nic víc v tom nebylo, žádné přátelství.

   „Pozítří jsou ty závody, ze školy jsi omluvený, jen buď v deset dopoledne na hřišti,“ podepřel si bradu rukama.

   „Fajn,“ kývl jsem. „Všechno? Můžu jít?“ začal jsem se zvedat k odchodu.

   „Ještě ne,“ zvedl jeden koutek úst a já jen nevěřícně sledoval, jak přešel ke dveřím a zamknul.

   „Dlouho jsi u mě nebyl, André, to už jsem tě omrzel?“ usmál se chlípně, přivřel oči a já jen polkl, když si špičkou jazyka objel rty. Okamžitě mi bylo jasné, o co tu šlo. Andreas nebyl jen školní kurva, která snad ojela všechno, na co se dalo dívat, on měl poměr i s profesorem. Já ho asi zabiju. Měl jsem chuť se začít hystericky smát. To už jsem pro svého bratra byl tak nepodstatný, že mi tohle aspoň neřekl? Jak mi to kurva mohl udělat? Klid, Archie, hlavně klid… Ale já k sakru nebyl klidnej, zvláště ne po tom, co se ke mně začal přibližovat.

   „Neměl jsem čas, ani náladu a tu nemám ani teď,“ odsekl jsem, vzal batoh a chtěl okolo něj projít, ale nedovolil mi to. Bolestivě mě chytil za paži, smýkl se mnou a přirazil k desce stolu, přičemž mi své koleno vrazil mezi nohy, až jsem zalapal po dechu.

   „Vážně?“ šeptl mi do ucha a olíznul ho, až jsem se odporem otřásl. Já nechtěl! Měl jsem… měl jsem Kyla a tohle. Ne!

   „Nebo to možná bude něčím jiným, že ano, Archie,“ usmál se a své rty přitiskl k mému krku. Zalapal jsem po dechu.

   „O čem… o čem to mluvíš! Nech mě být!“ zapřel jsem se proti jeho hrudi a snažil se ho odstrčit, ale byl silnější, nehnul jsem s ním ani o píď. Jen se zasmál a obklíčil mě svýma rukama.

   „Měl by sis dávat pozor, kde si pícháš inzulín, po tělocviku v šatnách to není nejlepší nápad,“ zasmál se tiše a ušklíbl se. V očích se mu blýskalo a já… já z něj měl strach. Rozhodně jsem nechtěl být znásilněn v kabinetu svého profesora tělocviku a určitě ne po tom, co jsem našel někoho, kdo by mě mohl mít rád, kdo by o mě stál. Ne po tom, co jsem našel Kyla.

   „To nic nedokazuje. Nechápu, o co ti kurva jde. Nemám náladu, tak mě pusť,“ znovu jsem se do něj zapřel. Doufal jsem, že když budu pořád předstírat, že jsem Andreas, nechá mě být, že ho přesvědčím o jeho omylu, ale on se mi jen vysmál.

   „Nejsem hloupý, Archie. Samozřejmě, že jsem tě ještě pár dní sledoval, abych si byl jistý,“ ušklíbl se. „Musím uznat, že jsi vážně dobrý herec. Skoro jsem ti i uvěřil,“ zasmál se. Jen jsem polkl. Jo, tak teď jsem byl dobře v prdeli. Věděl to a já netušil, co se chystá udělat. Jestli to nahlásí, jestli mě bude vydírat… Neznal jsem ho, nevěděl jsem, co od něj můžu čekat, ale na růžovou to moc nevypadalo.

   „Asi nechcete, aby se to dostalo ven, co?“ usmál se a dotýkal se mé tváře konečky prstů. Sevřel jsem ruce v pěst, nechtěl jsem, aby se mě dotýkal, nechtěl jsem tu být.

   „Myslel jsem si to,“ usmál se. „Měli byste z toho problém oba dva, že? Ředitel nemá rád, když si z něj někdo dělá dobrý den.“

   „Co po mně chcete.“ Přešel jsem do vykání, ani nevím proč, spíš nějak automaticky.

   „Jsi teď Andreas, tak se tak chovej,“ ušklíbl se a prudce se mi přitiskl na rty. Hlavou mi proběhlo jen jediné slovo. NE! Snažil jsem se ho odstrčit, k sakru já nebyl na kluky, jen… byl jsem na Kyla, ale nic víc. Sám jsem tomu dobře nerozuměl, ale věděl jsem jedno. Tohle nechci.

   Začal jsem se bránit, dokonce jsem ho i kousnul do rtu, ale vysloužil jsem si za to jen uchechtnutí, že dravé šelmičky má on rád. Křičet jsem se neodvážil, na to jsem z něj měl asi hodně velký respekt, ale když mi dlaní zajel pod kalhoty na zadek… Jo, to už jsem se sakra potil a modlil se, aby se něco stalo, cokoliv.

   Věříte, že když něco moc chcete, moc si to přejete, splní se vám to? Já v to nevěřil, ale věřit určitě začnu, protože moje modlitby byly vyslyšeny v podobě školního poplachu, který se rozlehl chodbami školy a ne, cvičení to nebylo.

   Profesor jen naštvaně zavrčel a o kousek se odtáhl.

   „Neskončili jsme, Archie, já si tě najdu a dostanu, co chci,“ zadíval se mi pevně do očí. Jen co ode mě ustoupil, popadl jsem batoh a téměř si rozbil nos o dveře, jak jsem zapomněl, že jsou zamčené. V zádech jsem cítil profesorův pohled, jen jsem se nadechl, abych se uklidnil, odemkl a rychle zmizel ven ze školní budovy.

   Nechal jsem se unášet davem ječících studentů. Já neječel, byl jsem rád, že hoří, protože ten poplach mi zachránil život… teda zadek.

   Skoro jsem ani nevnímal Gaela s kluky, kteří se ke mně před školou připojili. Jen jsem pochopil, že příčinnou požáru je prý nehoda v chemické laboratoři či co.

   Chvilku jsme jen koukali na hasiče a já nejspíš až moc tupě, protože když jsem kluky konečně začal registrovat, zírali na mě dost divně.

   Byl jsem rád, hodně rád, když nás ředitel poslal domů s tím, že nemáme chodit ani zítra. Kluci hned začali plánovat, co se bude dít, já na to neměl náladu. Nechtěl jsem dělat nic, chtěl jsem domů, chtěl jsem za Benem, ten mi rozuměl vždycky a chtěl jsem, aby přijel Kyle. Aspoň na chvilku ho mít u sebe, aby mě objal. Věřil jsem mu a cítil jsem se s ním… v bezpečí.

   Stejně jsem musel slíbit, že zítra se domluvíme na nějaké akci, teprve pak mi bylo dovoleno sednout na motorku a odjet domů. Ještě než jsem odjel, všimnul jsem si profesora tělocviku, jak stojí u skupinky jiných profesorů a s lehkým úšklebkem na rtech mě sleduje. Nedá mi pokoj, to mi tím úšklebkem chtěl říct a já to věděl, tak hloupý jsem nebyl.

***

   Naši doma ještě nebyli, a i kdyby… stejně bych se s nimi nezdržoval a nejen proto, že jsem si teď hrál na Andrease, prostě… jsem nemohl, neměl náladu. Ale přesto jsem vzal mobil a naťukal jednoduchou sms. Máš čas? Nic víc, nevěděl jsem, co víc napsat. Odeslal jsem to Kylovi, lehl na postel a jen se zadíval do stropu.

   Odepsal mi téměř obratem, že čas má a jestli se něco děje. Neodpověděl jsem mu, napsal jsem mu jen místo a rychle se převlékl do starších riflí, mikiny a vyrazil ven směrem k lesu do polí. Někam, kde jsem mohl být sám sebou.

   Hlavou se mi honila tisíc jedna myšlenka. Chtěl jsem tohle všechno ukončit, ale… jo, byl jsem až moc velký dobrák a nedokázal prostě nechat Andrease ve štychu, i když… Nesnášel jsem ho, ale já nedokázal ublížit ani nepříteli, vždycky jsem si všechno vytrpěl sám a za to jsem se nesnášel.

   Zastavil jsem až u rozcestníku, který ukazoval turistické trasy po lese. Tohle místo jsem napsal do sms pro Kyla. Ale najednou… jsem netušil, jestli se s ním chci setkat, jestli mám teď odvahu se mu podívat do očí.

   Otočil jsem se na patě s tím, že přeci jen raději zmizím, než dorazí, ale to už blízko zastavovalo Kylova černá Toyota supra. Zhluboka jsem se nadechl a zůstal stát na místě. Jo, unáhlil jsem se, dělám jen kraviny, když jsem rozrušený.

   Vystoupil a hned mě vyhledal pohledem, zamknul auto a vydal se ke mně.

   „Archie? Děje se něco?“ lehce mě objal okolo pasu a ukazováčkem zvedl bradu. Pokusil jsem se pousmát a jen zakroutil hlavou.

   „Vsadím se, že jinak bys mi nevolal,“ šeptnul a studoval moji tvář. „Víš, že mi můžeš říct cokoliv,“ přejel mi dlaní po tváři. Nedokázal jsem se na něj dívat, znovu jsem sklonil hlavu a kousl se do rtu. Bylo mi… tak trapně.

   „Archie…“