Minde

6. kapitola

(Sirius)

   Naposled jsem toho kluka probodl pohledem, otočil se a zamířil zpět do svého pokoje. Nechtěl jsem si přiznat, že měl částečně pravdu, ano, bránil jsem se, nechtěl jsem pomoct, ale měl jsem jeden dobrý důvod. Já už nevěřil lidem. Po tom, co vás zklame osoba, pro kterou byste udělali cokoliv, co vás zklame člověk, kterému jsme věřili nejvíc ze všech, dokonce co se na vás vykašle vlastní rodina, už se to stane problémem. A věřit klukovi, kterého znám 24 hodin? To nebyl šálek pro mě.
   Lehl jsem do postele a zavřel oči. Přál jsem si, abych konečně splatil všechny dluhy, mohl odtud vypadnout, vypadnout od lidí, kteří mi byli silně proti srsti. Nechtěl jsem s tím mít nic společného, ale nic jiného mi nezbývalo. Musel jsem to tady nějak odklepat. Pár měsíců a zmizím, někam pryč, kamkoliv… začít znovu žít. To bylo to, co jsem chtěl.

(Alberto)

   Mlčky jsem stál u okna, svíral v prstech cigaretu a čekal na Caseyho. Vytočil mě. Nechápal jsem, o co mu šlo. Jasně jsme si mezi sebou určili pravidla a on je teď porušoval. Záměrně je porušoval před většinou osazenstva domu a to mě vytáčelo nejvíc.
   Típl jsem a otočil se ke Caseymu, který vešel do místnosti.
   „Můžeš mi vysvětlit, co to mělo znamenat?“ zavrčel jsem ne právě přátelsky.
   „Co myslíš? Snad to, že jsem Siriovi nabídl prohlídku baráku?“
   „Nevypadalo to jen jako prohlídka, docela živě jste se bavili.“
   „No a? Asi nemá strach se mnou promluvit jako ti ostatní srabi,“ zavrčel, což mě začínalo ještě víc vytáčet.
   „Jasně jsme si snad určili pravidla, ne? Jsi můj.“
   „Že s tebou šukám, neznamená, že jsem tvůj majetek.“
   „Jsi můj přítel!“ štěkl jsem.
   „To nepopírám, ale ani to neznamená, že se mnou můžeš zametat, jak chceš. Jediný, kdo tu se mnou v tomhle baráku mluví, jsi ty a stará kuchařka, protože ostatní se bojí, že jim po jednom slově střelíš do hlavy kulku. Já jsem taky člověk, potřebuju si občas s někým pokecat.“
   „Máš tu snad mě.“
   „Vždyť tě většinu času ani nezajímají moje názory. Když si chci jen tak nezávazně pokecat o blbinách, vždycky mě odbudeš tím, že na takové kraviny nemáš čas!“
   „To neznamená, že se musíš bavit s ním. Nevěřím mu!“
   „A jak na něj mám asi dávat pozor, když na mě řveš hned, jakmile s ním prohodím pár slov, to už si tak trošku nedomyslel, co?“
   „Takhle se mnou mluvit nebudeš!“
   „Musím, když nedokážeš pochopit banalitu. Nic s ním nemám, nesnáší mě. Nesnáší to tady, z nás nebudou ani kámoši, tak mě nech dělat to, co jsi mi zadal podle mě, srozuměno?“ zavrčel a probodl mě vzteklým pohledem. Zamračeně jsem ho sledoval, ale musel jsem uznat, že v něčem měl pravdu. Potřeboval jsem toho chlápka mít neustále na očích, a pokud to mělo znamenat, že s ním Casey občas prohodí pár slov, musel jsem to překousnout.
   „Fajn, ale zjistím něco, co se mi nebude líbit, odskáčeš si to.“
   „Jak jinak. Ty to jiným způsobem řešit neumíš,“ odsekl a zmizel za dveřmi koupelny. To bylo nejspíš jeho jediné štěstí, kdyby tu zůstal, neručil jsem za sebe a za to, že by nejspíš schytal ránu. Shodil jsem ze sebe oblečení a zalezl do postele. Potřeboval jsem se uklidnit a spánek mi občas pomáhal.

***

(Sirius)

   Když jsem ráno otevřel oči, neměl jsem o moc lepší náladu. Mlčky jsem se rozhlédl okolo sebe a povzdechl si. Luxusní klec, tak jsem tomu začal říkat já. Po pravdě… docela mi chyběl ten sotva zařízený byt, tam jsem byl aspoň sám sebou, tam mi nikdo neříkal, co mám udělat. Začal jsem pochybovat, že jsem se rozhodl správně, ale už jsem s tím nemohl nic dělat, prostě to jen přečkat.
   Vylezl jsem z postele a oblékl se. Potřeboval jsem ven, na vzduch, trochu se projít po městě, dělat cokoliv jiného než být tady a užírat se svým zkurveným životem.

   Vyšel jsem z pokoje a po paměti zamířil dolů k východu. Nebyl jsem si jistý, jestli jdu správným směrem, ale tak času jsem měl dost, nikam jsem nespěchal a nepředpokládal jsem, že Alberto bude chtít vařit pervitin každý den.
   Dvakrát jsem se sice musel vrátit, jelikož mi každá chodba připadala naprosto stejná a dostal jsem se pak do slepé uličky, ale nakonec jsem se dostal do vstupní haly. Tiše jsem vydechl a vyšel ven. Konečně vzduch, normální vzduch neprosycený vším tím napětím, strachem a nepřátelstvím.

   „Kam si myslíš, že jdeš, nováčku?“
   „Kam asi, projít se,“ odsekl jsem nějakému chlápkovi, který tu dělal něco jako… ochranku?
   „To těžko, vrať se do domu a nebudeme z toho dělat kovbojku.“
   „Kdo tu dělá kovbojku? Maximálně tak ty, chci se jen projít,“ zavrčel jsem a obešel ho. Zamračil jsem se, když se přede mě postavil další chlap.
   „Vrať se, nedělej si tu problémy.“
   „Chci se jen projít.“
   „To bude muset počkat.“
   „Ne, je to akutní,“ drze jsem ho obešel a prostě se rozešel pryč. Odmítal jsem tu někomu dělat debila, nebyl jsem vězeň, abych se odtud nemusel hnout.
   Cukl jsem sebou, když mi jeden z nich zkroutil ruce za záda.
   „Co si to dovolujete, to snad nemůžu jít ani ven?“
   „Dovolil ti to snad někdo?“
   „Jsem tu snad ve vězení?“ štěkl jsem a trhl sebou ve snaze se osvobodit.
   „Říkej si tomu, jak chceš, ale tohle by sis měl zapamatovat,“ napřáhl se a udeřil mě pěstí do břicha. Ztěžka jsem hekl a ohnul se bolestí, to už mi ale jeho pěst přistála i v obličeji a pak znovu.

   „Co si myslíte, že děláte, pusťte ho,“ ozvalo se nepříjemné zavrčení. „Nerozuměli jste snad?“
   Jen jsem ucítil, jak sevření povolilo. Promnul jsem si zápěstí a setřel z koutku pramínek krve.
   „Tak dozvím se, co se tu stalo?“
   „Chtěl opustit pozemky.“
   „A to jste ho museli zmlátit?“
   „Nic jiného se nenabízelo, je to jen namyšlený frajer, co si myslí, že může všechno, lekci si zasloužil.“
   „Víte co, raději zmizte,“ zavrčel. Zhluboka jsem se nadechl a zadíval se na Caseyho.
   „Neprosil jsem se tě o pomoc,“ zavrčel jsem. Pokud si myslel, že po tohle s ním začnu kamarádit, pletl se, já tady nevěřil nikomu.
   „Já vím, byla to moje iniciativa,“ řekl klidně. „Vypadáš dost hrozně, pojď,“ chytil mě za loket a zamířil zpět do domu.
   „Nech mě, nepotřebuju pomoct,“ zamračil jsem se a vytrhl se mu.
   „To tě fakt zabije, nediskutuju s tebou, prostě mě neštvi a pohni tou prdelí,“ zavrčel a téměř násilím mě dostrkal do koupelny v přízemí a donutil mě sednout si na vanu. Namočil ručník do studené vody a začal mi smývat krev z obličeje. Jen jsem nespokojeně zamrčel.
   „Zvládl bych to sám,“ probodl jsem ho pohledem. Nepotřeboval jsem jeho lítost, jeho starost, ani přes tohle jsem nepočítal, že se z nás stanou přátelé.
   „Očividně,“ ušklíbl se. „Ale někdy by neškodilo, kdybys byl prostě zticha.“ Jen jsem tiše zavrčel. Štval mě, den ode dne víc a ten jeho klid mě doslova vytáčel.
   „Proč že tě zmlátili?“
   „To je snad jedno, ne?“
   „Slušně jsem se zeptal, mohl bys mi aspoň slušně odpovědět.“
   „Tak jsem se chtěl projít no,“ zavrčel jsem.
   „Jsi blázen, pokud si myslíš, že tě teď pustí ven. Nevěří ti tu a do té doby…“
   „Jsem tu jako ve vězení?“
   „Asi bys to měl tak brát.“

7. kapitola

(Sirius)

   Mlčky jsem seděl na posteli a přemýšlel. Udělal jsem blbost, možná jsem měl nechat chlápky, kterým jsem dlužil, aby mě zabili. Přežít tohle a tady jako vězeň, to mi připadalo daleko horší. Zavrčel jsem a zvedl hlavu, když někdo zaklepal na dveře a aniž by čekal na výzvu, vešel.
   „Máš jít za Albertem, hned,“ zdůraznil nějaký bouchač poslední slovo a s úšklebkem odešel. Jen jsem tiše zavrčel, zrovna na něj jsem neměl sebemenší náladu, ale co mi zbývalo. Zvedl jsem se a vydal se do jeho pracovny, kde jsem předpokládal, byl. Zaklepal jsem a podle vzoru bouchače, jsem vešel bez vyzvání. I když, možná jsem měl počkat. To, jak se vykusuje Alberto s Caseym, jsem fakt vidět nemusel. Připadalo mi to… zvláštní. Nehodili se mi k sobě, absolutně se mi k sobě nehodili. Ani jsem nevěděl proč, když hodnoty měli podle všeho stejné. Peníze, drogy a sex.

   „Vidím, že brouček měl pravdu, mí chlapci se na tobě vyřádili,“ ušklíbl se Alberto, když se neochotně odtáhl od hnědovláska.
   „Vše, co jsi mi chtěl? Vidět můj nový monokl?“ nadzvedl jsem obočí.
   „Ne, taky jsem se dozvěděl, za co jsi to dostal a uznal jsem, že bychom si měli jasně vytyčit pravidla,“ sundal Caseyho ze svého klína, posadil ho do křesla místo sebe a sám vstal.
   „Podívej, to, že jsi skvělý vařič drog, neznamená, že si tu můžeš dělat, co chceš.“
   „Dělat si, co chci? Jsem tu ve vězení?“
   „To jistě ne,“ usmál se, přešel ke mně a objal mě okolo ramen, na což jsem reagoval jen nakrčením obočí. Páchl jako pánská štětka a já takové převoněné týpky nesnášel, jelikož všichni měli podobnou povahu jako on.
   „Ale musím přiznat, že máš povahu… která se nedá jednoznačně přečíst.“
   „Jinak řečeno, nevěří ti,“ ušklíbl se Casey a zatočil se na židli.
   „Takhle jsem to říct nechtěl, ale v podstatě má pravdu. Zatím sem nezapadáš a já nebudu riskovat, že se z nějaké procházky nevrátíš.“
   „Kam bych asi šel,“ zavrčel jsem a odtáhl se od něj, ten puch už se nedal vydržet.
   „Netuším, co se ti honí v hlavě. Může tě napadnout nějaká blbost jako zabít se a být se svým drogovým miláčkem nebo některým chlápkům dojde trpělivost a odkrouhnou tě.“ Jen jsem sevřel ruce v pěst a moc se snažil, abych mu jednu nevrazil. Jo, možná bylo jednodušší se prostě nechat zabít, ale už bylo pozdě na jiná rozhodnutí.
   „Takže srozuměno?“
   „Jistě,“ ušklíbl jsem se.
   „Super, v tom případě už tě nebudu zdržovat,“ usmál se a rozešel se zpět ke Caseymu. „Jen ještě jedna maličkost, zítra bys mohl uvařit novou dávku.“
   „Nazdar,“ ušklíbl jsem se a rozešel se zpět do svého pokoje.

(Casey)

   Klidně jsem se znovu otočil na židli a zadíval se na Alberta. Normálně bych neviděl důvod mu říct o tom incidentu se Siriem, ale když si gorily pustí hubu na špacír, kecat nemůžu. Proč taky, aspoň Siriovi jasně objasnil pravidla, která tu prostě vládnou. Může tak předejít pár monoklům. 
   „Nevěřím mu, je nějak moc suverénní.“
   „Že mu nevěříš, není žádná novinka,“ ušklíbl jsem se a znovu se zatočil na židli. „Včera mi říkal… už nemá co ztratit. Když ho zastřelíš, nic tím nevyřešíš, maximálně přijdeš o kvalitního vařiče.“
   „Nechystám se ho zabít… ne v nejbližší době. Navíc… on mě momentálně ani moc nezajímá, mám teď jiné věci, na které se potřebuju zaměřit.“
   „A to?“ nadzvedl jsem obočí a prohlídl si pár papírů, které se mu válely na stole.
   „V 11 má přistát letadlo, památky z Egypta, Mezopotámie…“ zamyslel se a lehce si promnul bradu. Jen jsem nadzvedl obočí.
   „V tom je nějaký problém? Není to poprvé, ne?“ opřel jsem se do křesla a zadíval se na něj.
   „Chlapy na přepadovku mám, ale odpadl mi Joe, nemá kdo řídit maserati,“ zamračil se a zadíval se z okna.
   „Nissana ti odřídím, ale rozdvojit se neumím,“ ušklíbl jsem se.
   „Můžeš si z toho přestat dělat prdel, díky,“ zavrčel. Jen jsem se ušklíbl. Jo, tohle byl typický Alberto, nemohl jsem říct ani kousavou poznámku bez toho, aby mě sjezdil.
   „Třeba by to Sirius zvládl.“
   „Kurva, co s ním pořád máš, jsi do něho udělaný nebo co,“ štěkl. Jen jsem nadzvedl obočí.
   „Tak sorry, že ti navrhuju alternativy a víš co, vyhrabej se z té sračky sám,“ zavrčel jsem, vstal a zamířil do ložnice. Nenechám tu na sebe řvát jen proto, že mám nějaký nápad, ať už půjde vzít v úvahu nebo ne.
   „Počkej, brouku,“ objal mě okolo pasu a přitáhl k sobě. Jen jsem se zamračil a zadíval se na něj. „Vždyť umí řídit tak škodovku.“
   „Tys s ním o tom mluvil?“ nadzvedl jsem obočí.
   „Se na něj podívej. Než jsem přišel, byl rád, že viděl teplou vodu,“ ušklíbl se. Musel jsem uznat, že má možná pravdu, ale na druhou stranu, nemohl si být jistý.
   „Tak fajn, pokud v něčem podobném někdy seděl, bude řídit.“
   „Když tě nepošle do prdele,“ ušklíbl jsem se, což na jeho tváři vyvolalo další nespokojený úšklebek.
   „Mě? Mě ne… to ty mu to řekneš.“
   „Je to snad tvoje akce,“ zamrčel jsem nespokojeně. Nebavilo mě pořád dělat poštovního holuba, jakoby nedokázal udělat těch pár kroků k němu do pokoje sám.
   „Ještě něco?“ zadíval se na mě s nadzvednutým obočím. Ten pohled jsem chápal, znamenalo to… ještě slovo a letíš oknem. Ušklíbl jsem se, ale raději se otočil na patě a zamířil ven. Po pravdě… taky se mi za ním moc nechtělo, ale na druhou stranu mě k němu něco táhl. Nikdo se tu se mnou nebavil, když už musel, odpovídal v co nejkratších větách, aby mohl zase rychle zmizet. Líbilo se mi, že on se nebál… nebál se Alberta ani toho, co by mu mohl udělat. Ano, bylo to sice statečné, ale také pošetilé a já nevěděl, která strana převažuje. Přesto… v jeho přítomnosti jsem se cítil sám sebou.

   Zaklepal jsem na dveře a chvilku počkal, ale když se ani potom nic neozývalo, pomalu jsem vešel. Okamžitě mi padl pohled na něj, jak seděl na okenním parapetu a prsty bubnoval do nohy. Lehce jsem naklonil hlavu, připomínalo mi to abstinenční příznaky, ale mohl jsem se mýlit. Sirius přece drogy nebral. Ze zamyšlení mě probral jeho hlas.
   „Co tu chceš?“ Zadíval jsem se na něj, probodával mě pohledem a já si všiml, jak přestal bubnovat prsty a místo toho je sevřel v pěst. Chvilku jsem nerozhodně stál ve dveřích, než jsem vešel, zavřel za sebou a zamířil k němu.
   „Neříkal jsem, pojď dál, ptal jsem se, co chceš.“
   „Chci ti něco říct.“
   „To snad šlo i ode dveří.“
   „To mě tak nesnášíš, že od tebe musím být nejméně pět metrů daleko?“
   „Jo, dalo by se to tak říct,“ zabodl do mě svůj pohled a já si uvědomil, že mi to vadí. Vadilo mi, jak se mnou jedná. Jediný člověk, který se odváží se mnou promluvit a chová se ke mně jako ke kusu hadru. Ale nejspíš to tak být mělo. Už jsem si mohl zvyknout na to, že mě nikdy nebude nikdo brát jako Caseyho, vždycky budu jen Albertova šukací panna, na kterou nikdo nesmí promluvit pod pohrůžkou kulky v hlavě.

   „Mám pro tebe nabídku,“ opřel jsem se ramenem o zeď a zadíval se na něj.
   „Pokud se nejedná o moji laboratorní práci zde… nemám zájem,“ ušklíbl se a znovu přetočil pohled k oknu.
   „Mám pro tebe nabídku, která bude ve tvůj prospěch, tak si ji aspoň poslechni.“
   „Co nedokážeš pochopit na větě – nemám zájem?“
   „Já ji chápu, to ty nechápeš, co ti říkám,“ zavrčel jsem. Znechuceně se na mě znovu zadíval. Snažil jsem se ten pohled ignorovat, brát ho s klidnou tváří, ale asi mi to moc nešlo.
   „Alberto potřebuje řidiče. Řidiče, co umí jezdit s rychlými auty.“
   „Asi jsi špatně slyšel, já jsem vařič, ne řidič.“ Tuhle poznámku jsem ignoroval, momentálně jsem měl chuť mu vrazit, ale udržel jsem se.
   „Jak jsem řekl, je to ve tvůj prospěch. Odřídíš to a já zařídím, aby tě Alberto pustil ven.“
   „Jasně, už to vidím. Díky, jedna nakládačka mi stačila.“
   „Zařídím to, když s tebou někdo půjde, sice neochotně, ale pustí tě.“
   „A kdo by se mnou asi tak šel,“ ušklíbl se na mě.
   „Já.“

8. kapitola

(Sirius)

   Mlčky jsem hleděl na kluka před sebou a zpracovával jeho slova.
   „Ty? Proč bych měl chtít jít někam s tebou,“ ušklíbl jsem se na něj. Moc jsem ani nechápal, proč to vlastně dělal on, i když… jeden důvod mě napadl a byl to nejspíš jediný a správný. Kvůli Albertovi. Nechápal jsem, jak ho někdo může mít rád, jak s ním může žít, spát, ale… nejspíš se někdo takový našel. Buď ho oblbl natolik, že do něj byl fakt bezmezně zamilovaný, což mi tak moc nepřipadalo, nebo měl jen své vlastní potřeby a cíle, kterých díky němu dosahoval.
   „Protože se mnou tě pustí a ty přece chceš ven. Nebo tu snad chceš být zavřený do konce svého života? Alberto ti nevěří, to jsi snad pochopil. Nepustí tě, a pokud ano, bude to tvoje poslední procházka před smrtí.“
   „Chápu, jsem tu vězeň, tečka,“ zamrčel jsem a znovu začal bubnovat prsty do nohy. Jo, byl jsem v depresi, potřeboval jsem se uklidnit a jediný způsob… teda momentálně jediný způsob byl teď tak trochu vzdálený. A přitom stačilo tak málo, prostě vyjít ven, zamířit do trafiky, koupit si krabičku cigaret a někam se projít. Ale místo toho jsem tu trčel, frustrovaný, naštvaný a nesnášel jsem všechny a všechno okolo sebe.

   „Podívej, Sirie, nedělám to jen pro Alberta, chápu, že tohle je nepříjemné, tak ti chci pomoct, to ty mě pořád odstrkuješ.“ Otočil jsem k němu hlavu a zadíval se na něj. Ano, odstrkoval jsem ho a právem. Nechtěl jsem, aby se mi tu někdo dostal pod kůži a pak se mi stalo to samé… nebo něco podobného, co s Adrianem. Ztratit ho. Proto jsem na něm hledal všechny ty špatnosti, myslel si o něm jen to nejhorší… musel jsem.
   „Já tu nikomu nevěřím… s nikým se tu nechci kamarádíčkovat nebo někomu něco viset. Chci prostě jen udělat svoji práci a vypadnout.“
   „Alberto tě nenechá odejít. Jednou jsi sem přišel, už neodejdeš. Tohle je jen jednosměrná jízdenka,“ šeptl. Chvilku jsem ho sledoval, než jsem znovu převrátil oči k oknu.
   „Vítej ve vězení, Siriusi,“ ušklíbl jsem se. Čekal jsem, že jasně pochopil moje stanovisko, ale pomalu jsem začal zjišťovat, že Casey se jen tak nevzdává.
   „Nemusíme se kamarádíčkovat, nemusíme se spolu ani bavit. Prospěje to nám oběma… Alberto bude na pár dní v klidu a ty můžeš ven. To je tak těžké přijat to? Nedělám to kvůli tobě,“ zavrčel a já si přitom zavrčení vzpomněl na Adriana. Vždycky, když lhal a moc se snažil, abych mu na to nepřišel, použil, nejspíš nevědomky, tón hlasu, který ho vždycky prozradil. A vždycky to znělo podobně, jako teď Casey.
   Znovu jsem k němu přetočil pohled a zamyslel se. „O co jde?“
   Všiml jsem si, jak mu po tváři přeletěl lehký úsměv, ale hned lehce nakrčil obočí.
   „Řídil jsi někdy nějaké… lepší auto?“
   „Co si představuješ pod pojmem ´lepší´?“ nadzvedl jsem obočí.
   „Já nevím… já jen, jestli bys zvládl řídit maserati… trochu upravené.“ Nadzvedl jsem obočí a chvilku si ho prohlížel.
   „Kdy?“
   „V 11 přistává letadlo, po deváté pro tebe přijdu.“ Kývl jsem a znovu přetočil pohled k oknu, pokládal jsem debatu za uzavřenou. Už jsem ani moc nevnímal, že Casey odešel, připomněl mi jednu uzavřenou kapitolu mého života. Jednu, která se už nevrátí.

   „Siriusi?“
   „Ahoj mami,“ lehce jsem ji políbil na tvář a klidně strčil hlavu do lednice, nijak mi nevadilo, že jsou čtyři ráno a já jsem se teprve vrátil ze zátahu. Měl jsem hlad a nehodlal jsem jít spát dřív, než se pořádně najím.
   „Kde jsi byl?“
   „Venku s přáteli.“
   „Zase jsi byl s tím Adrianem?“
   „Mami, už jsme se o tom bavili. Adrian je můj přítel, ano, byl jsem s ním. Chci trávit čas s osobou, kterou mám rád.“
   „Změnil ses,“ přešla ke mně a přejela mi dlaní po ruce. Napřímil jsem se a zadíval se na ni. Bylo vidět, že celou noc nespala. Měla kruhy pod očima, zabalená byla v županu a sledovala mě starostlivýma očima.
   „Nepřipadá mi, jen teď trávím víc času s ním.“
   „Já vím, zlato, ale…“
   „Ale co! To, že není podle vašeho gusta, není moje starost,“ zamračil jsem se.
   „Otec našel u tebe v pokoje…“
   „Vy už mi prohrabáváte i pokoj?“
   „Máme o tebe strach. Takže to byly drogy? Siri, prosím…“
  „Že je mám, neznamená, že je beru,“ odsekl jsem, vzal jsem si nějaké jídlo a oddupal do pokoje.

   Věděl jsem, že to se mnou myslela dobře. Měla strach, ale já bez Adriana být nemohl, a dokud to kontroloval, nechtěl jsem se ho vzdát. Nechtěl jsem se ho vzdát ani potom, ale už bylo pozdě všechna rozhodnutí měnit.

   „Máš dvě možnosti. Vykašleš se na toho feťáka, kterému říkáš přítel, nebo si sbalíš pár švestek a táhneš,“ praskl otec dlaní do stolu, když už jsem se doma zdržoval minimálně. Sousedé nosili našim zvěsti o tom, v jaké díře bydlím, s jakými individui se scházím a pro uznávanou lékařku a výborného právníka to bylo ponížení.
   „Fajn… půjdu,“ zavrčel jsem.
   „V tom případě si sbal jednu tašku a běž. Klíče mi dej hned,“ natáhl ruku. Sevřel jsem ruce v pěst, ale hodil jsem mu je po stole, pak jsem se otočil a rozešel se sbalit si do pokoje.

   To byl můj poslední den v luxusu. Jediné, co jsem si s sebou vzal, byl můj mobil a kreditka. A to taky brzo vzalo za své. O autě jsme si mohli nechat jen zdát, jelikož moje mitsubishi zůstalo taky doma. Už jsem na něj neměl právo.
   Ani rodiče už jsem od té doby neviděl. Možná snad jednou jsem je zahlédl, jak šli po ulici, mamka se po mně ohlédla, ale jinak oba dělali, jako bych byl úplně někdo cizí. Zklamal jsem je a ani teď, po smrti Adriana, ani po tom, že jsem do drog nespadl, že jsem je jen vařil, jsem se neodvážil jen přijít jim na oči. Sám sobě jsem se hnusil. Tolik lidí mnou uvařené drogy dostali do srabu.

   Povzdechl jsem si a zavřel oči. Vadilo mi, jak se Casey choval. Jak byl… skoro přátelský. Nechtěl jsem ho pustit k sobě, bál jsem se, že bych se do něj mohl zabouchnout. Že by mohl být mým typem nejen po stránce fyzické, ale také povahové. Nechtěl jsem se s ním sblížit, být jeho kamarád, protože by mi to mohlo přestat stačit a to jsem nechtěl. Nechtěl jsem se dívat na někoho, kdo se mi líbí a přitom vědět, že se ho nikdy nebudu moct dotknout.

   Casey byl krásný kluk a já se nedivil Albertovi, jak přehnaně majetnicky se k němu choval. Byl to typ člověka, co měl rád věci pod kontrolou a nejen věci i lidi. Byl žárlivý, a kdo je žárlivý, je vůči věcem, které mu patří, daleko vnímavější. Nestál jsem o problémy kvůli tomu, že jsem se na Caseyho díval o 5 sekund déle, než trvá normální bezvýznamný pohled. Proto jsem nechtěl zkoumat, jaký je ve skutečnosti, jaká je jeho povaha, jeho názory, zájmy, záliby. Nechtěl jsem s ním trávit čas. Chtěl jsem se prostě jen sám užírat svým podělaným životem a čekat jen na šanci začít znovu nebo to prostě skončit. Byl jsem k němu hnusný, ale neviděl jsem jinou možnost.

   Ani jsem netušil, proč jsem mu nakonec na tu akci kývl. Proč jsem se chtěl plést do další nelegální činnosti, do které mi vůbec nic není. Bylo to jen kvůli tomu, abych odtud mohl na pár hodin vypadnout? Doufal jsem v to, že ano.

   Mlčky jsem se zadíval na zvonící mobil a na rtech se mi vytvořil pohrdavý úšklebek, přesto jsem stiskl na osahané klávesnici zelené sluchátko a přiložil si mobil k uchu. Neohlašoval jsem se, nebylo třeba.

   „Před námi se neschováš Siriusi.“
   „Neschovávám se,“ ušklíbl jsem se a zadíval se ven z okna. Jo, neschovával jsem se, pouze jsem přijal možnost, jak splatit dluhy.
   „Chceme svoje love.“
   „Budu je mít.“
   „Chceme je zítra.“
   „Ozvu se,“ drze jsem to položil a opřel hlavu o stěnu. Z tohohle už nešlo vycouvat. Tohle byl můj nový život.

9. kapitola

(Sirius)

   Pomalu jsem sešel za Caseym do podzemní garáže a rozhlédl se. Nebylo tu jedno auto, ani dvě, bylo jich tu… hodně. Vypadalo to jako menší ´car park´. Přešli jsme ke skupince několika mužů, v jejichž čele stál Alberto a skenoval nás pohledem. Nadzvedl jsem obočí a pohled mu oplatil, jestli mě chtěl tím svým kukučem ´bububu já jsem velkej zlej gangster´ zastrašit, tak se mu to nepovedlo, což vzápětí nejspíš pochopil i on, jelikož ode mě odvrátil pohled a přejel očima zbylé muže.

   „Instrukce máte, takže předpokládám, že všechno půjde podle plánu.“ Neodolal jsem, prostě jsem se musel ušklíbnout a tiše se uchechtnout. Jistě, já byl jen nějaký týpek, který měl něco udělat, ale nikdo mu neřekl co. Řídit auto… otázka kam, za jakým účelem, na jak dlouho, jak rychle byla nezodpovězena. Moje tiché uchechtnutí ovšem hned přilákalo Albertův pohled. Netvářil se moc příjemně, jako obvykle, ale nejspíš uznal za vhodné mi o mé úloze něco říct.

   „Budeš řídit maserati,“ ukázal na poblíž stojícího fešáka. Musel jsem uznat, že pokud byla technická úprava tak dobrá jako vzhledová, mohlo to být dobré auto.
   „Kam?“ přetočil jsem oči zpět k Albertovi.
   „Na letiště, v autě je navigace, kdybys tam netrefil,“ ušklíbl se a já bezděčně sevřel rty v úzkou linku. Štval mě, nelíbilo se mi, když mi někdo dával najevo, jak moc mnou pohrdá, i když to by mi nevadilo tolik, jako když ze mě dělal totálního vypatlance, nevzdělance, podvratný živel z ulice, a že bych měl být rád, že mu můžu alespoň lízat boty.
   „Všechna auta jsou propojena vysílačkou, jako obvykle se budete slyšet navzájem a uslyšíte i mě, kdyby se něco podělalo, což se ale jako obvykle nestane, budete se řídit mými pokyny, je to jasné?“ Mlčel jsem, nebyl jsem idiot, aby mi to musel slabikovat jako malému děcku.
   „Fajn, ať to jde podle plánu.“
   Jako na povel se všichni otočili a vydali se k autům. Taky jsem se rozešel k tomu, které mi bylo přiděleno, ale zastavil mě Casey a zadíval se na mě.
   „Neudělej žádnou hloupost. Ta auta jsou hlídaná, a i kdyby se ti podařilo zdrhnout, on si tě najde,“ sykl. Sjel jsem ho pohledem a ušklíbl se. Myslel si snad, že chci utéct? Ano, sice nemůžu říct, že mě to nenapadlo, ale v čem by mi to pomohlo. Měl bych svobodu, ale to by bylo tak všechno. Během pár dnů bych byl mrtvý, jelikož by mě zabili chlápci, kterým jsem dlužil, pokud by mě dřív nenašel Alberto. Navíc… takhle jsem měl zajištěné bydlení, jídlo a svým způsobem i práci. A kvůli tomu jsem svobodu musel obětovat.
   „Ještě něco?“ nadzvedl jsem obočí. Zarazil se a mlčky na mě koukal. Raději jsem se otočil a nasedl za volant. Na jednu stranu mi ho bylo líto, nejspíš to myslel dobře, ale já nebyl žádný ubožák, kterého museli vodit za ručičku.

   Ignoroval jsem muže vedle sebe, bylo mi jedno, kdo to je, jak se jmenuje. Nebyl jsem tu kvůli němu, kvůli tomu, abych se vyptával, byl jsem tu, abych řídil. Nastartoval jsem, zařadil a rozjel se za ostatními.
   Prakticky celá cesta proběhla mlčky, teprve když jsme se blížili k letišti, můj společník promluvil.
   „Zaparkuješ zezadu hangáru vedle ostatních, motor necháš běžet, abys mohl co nejdřív odjet, rychle odjet, je to jasný?“
    „Vypadám snad jako debil?“ nadzvedl jsem obočí a zastavil vedle ostatních aut. Neodpověděl, jen se ušklíbl a vysedl. Motor jsem nechal běžet, jak mi řekl a jen jsem se pohodlněji opřel do sedadla. Čekal jsem, co jiného mi zbývalo, i když bych si nejraději zapálil, ale mělo to dva háčky. Momentálně jsem si neměl co zapálit a za druhé by mě teď Alberto asi už fakt zabil, kdybych si dovolil zajít tak daleko. Proto jsem raději seděl, do blba hleděl a čekal.

   Napřímil jsem se ve chvíli, kdy jsem z dálky uslyšel policejní sirény. Nebyl to příjemný zvuk a já měl neodbytný pocit a myslím, že odůvodněný, že se blížily sem, a že to bylo kvůli nám. Zamračil jsem se a rozhlédl jsem se kolem. Věděl jsem, že musím čekat, dokud se ten chlápek nevrátí, ale měl jsem nutkavou tendenci prostě šlápnout na plyn a odjet. Nevěřil jsem policii, nesnášel jsem je, a pokud to šlo, střetu s nimi jsem se obloukem vyhnul i tehdy, když jsem nic neudělal. Jenže teď jsem něco udělal a to nutkání bylo ještě větší.

   Zařadil jsem, když jsem konečně uviděl ty chlápky. Každý něco nesl, ale momentálně mě absolutně nezajímalo, co to je. Prostě už jsem chtěl být odtud pryč. Nemusel mě ani pobízet, jen co nasedl, prudce jsem sešlápl plyn a smykem se rozjel pryč.
   „Rozdělte se, máte v patách fízly,“ ozval se z vysílačky Albertův vrčivý hlas. Ani jsem ho nemusel vidět, abych věděl, že mu z očí metají blesky. Jen jeho hlas dokonale vyjadřoval, že je nasraný, protože se něco podělalo. Prudce jsem odbočil, když jsem zaregistroval, kterou ulici mi určil a dál se řídil značkami, abych se alespoň zhruba držel směru, kam mám dojet. Po očku jsem mrkl na malou obrazovku, která ukazovala pohyb všech pěti aut, které na tuto akci vyrazily. Ušklíbl jsem se, každý vyrazil jiným směrem, bylo zábavné to sledovat, ale momentálně jsem na to neměl čas.

   „Mám problém s autem a v patách dvě policejní auta,“ ozval se z vysílačky další hlas, Caseyho hlas.
   „Tak se jich zbav!“ štěkl po něm Alberto.
   „Jak asi, blikají mi kontrolky, jestli nezastavím, brzo mi to stejně chcípne.“ Stiskl jsem k sobě zuby a mrkl na malou obrazovku. Netušil jsem, které auto je Casey, proto jsem drze vstoupil do Albertova ´kurvování´.
   „Kde jsi?“
   „Co?“
   „Kde momentálně jsi, co na té jednoduché otázce nechápeš,“ zavrčel jsem.
   „Wall Street.“ Rychle jsem se zorientoval a prudce odbočil.
   „Co děláš, zbláznil ses?“ rozječel se můj spolujezdec.
   „Drž hubu, řidič jsem tu já,“ probodl jsem ho pohledem a znovu stočil volant. Vlastně jsem netušil, proč to dělám, prostě mi to momentálně přišlo jako správná volba. Ignoroval jsem i Albertův hlas, jen jsem sledoval cestu a blížil se ke zvukům policejních sirén.

   Prudce jsem smykem zabrzdil, načež museli stejně zareagovat i policajti, kteří to ale nečekali, na rozdíl ode mě.
   „Ty jsi šílenec!“ zaječel můj spolujezdec. Jen jsem se ušklíbl.
   „Jo… já vím,“ dupl jsem na plyn a rozjel se ke Caseymu. Prudce jsem zastavil u auta, ze kterého oba muži hned vyskočili, jen jsem zaregistroval, že ten druhý chlápek do auta ještě něco hodil, než nasedli k nám. Znovu jsem sešlápl plynový pedál a rozjel se, to už se nejspíš vzpamatovali i policajti, jelikož jsem ve zpětném zrcátku zahlédl majáčky. Ovšem to nebylo to poslední, co jsem viděl, než jsem odbočil směrem k Albertově haciendě, poslední byl výbuch, při kterém vyletělo auto, které ještě před chvíli Casey řídil, do vzduchu. To bylo nejspíš to, co tam ten chlápek vhodil. Menší bomba, která zastavila policejní auta a zároveň skryla stopy.
   Zbytek cesty proběhl v tichosti. Nikdo nejspíš neměl potřebu nic říct a mně to tak vyhovovalo.
   Zastavil jsem v podzemní garáži a vysedl. Okamžitě jsem byl natisknut zpět k autu a u hlavy zaslechl odjištění zbraně.
   „Mám chuť tě na místě odprásknout,“ štěkl Alberto a v očích se mu vztekle blýskalo.
   „Proč, že jsem ti zachránil prdel?“ ušklíbl jsem se a zadíval se mu do očí. Vztekle zavrčel a pustil mě.
   „Tohle… tohle sis dovolil naposled.“
   „Udělal jsem, cos po mně chtěl? Jo promiň, já udělal víc.“
   „Vypadni… vypadni, než ti do hlavy vpálím kulku,“ zasyčel a předpokládal jsem, že tohle myslí vážně. Chvilku jsem si hrál s myšlenkou, že zůstanu a nechám ho to do mě napálit, ale nakonec jsem se jen s úšklebkem otočil a zamířil do svého pokoje. Jeden by čekal, že mu ještě poděkuje a oni ho akorát zdrbou. Na jednu stranu jsem nechápal, proč jsem to udělal, ale zatraceně mě potěšilo, že jsem tím Alberta vytočil. Protože díky tomuhle jsem věděl, že on není jediný, kdo tu dokáže mít navrch.

   „Sirie!“ Zamračil jsem se, ale přesto jsem se otočil a zadíval se na Caseyho, který mě doběhl. Lehce jsem nadzvedl obočí a zadíval se na jeho tvář. Měl roztržený ret a vypadalo to, že bude mít i hezkou ozdobu na oku.
   „Děkuju,“ pousmál se, když se zastavil přede mnou. Mlčel jsem, jen jsem ho sledoval. Nechápal jsem, proč mně nic neudělal a svého mazlíčka nechal zmlátit a co víc… sralo mě to.
   „Měl by sis na to dát led,“ šeptl jsem a lehce přejel palcem po oblasti pod jeho okem. Zaraženě zamrkal a teprve v té chvíli jsem si uvědomil, co dělám. Stáhl jsem ruku a znovu přesedlal na svůj netečný výraz.
   „Koupíš mi za to zítra cigarety,“ otočil jsem se a zapadl do svého pokoje.

10. kapitola

(Casey)

   Ležel jsem v posteli, koukal do zdi naproti sebe a pokoušel se ignorovat Albertovo protivné chrápání. Nemohl jsem za to, že se prostě něco stalo. Něco s autem, které mělo být zkontrolované. Ale podle Alberta to moje vina byla, jak jsem jasně ucítil, když mi vrazil několik facek.
   Tiše jsem si povzdechl a přetočil se na záda. Nemohl jsem usnout. Pořád jsem nad tím musel přemýšlet. Nebýt Siriuse, už jsem nejspíš seděl na policejní stanici a ve vězení se na mě třáslo volné místečko. Nechápal jsem, proč to udělal, co tím sledoval. Mohli nás chytit, mohli se dopídit až k Albertovi, mohli chytit jeho. Ale on to přesto otočil, aby nás z toho průseru vytáhl.

   Zavřel jsem oči a tiše vydechl. Ještě teď jsem cítil, jak mi Sirius přejel prsty po oblasti pod okem, kde jsem ráno očekával krásný monokl. Nečekal jsem to. Jeho chování bylo… netušil jsem, jak to popsat. Choval se ke všem s takovým opovržením, jakoby mu už bylo jedno, co se stane a možná mu to i jedno bylo, ale tohle… prostě jsem nevěděl, co si myslet. Byl zvláštní a zajímal mě čím dál tím víc. Dokonce jsem se těšil na zítřek a doufal, že Alberto dodrží své slovo, které mi dal, že mě s ním pustí na pár hodin ven.

(Sirius)

   Jen jsem hleděl do stropu a přemýšlel. Bylo ještě docela brzo a stejně se mi nikam nechtělo, do ničeho se mi nechtělo. Chtěl jsem jen spát, nevědět o ničem, o nikom. Na chvilku zmizet z tohoto zasraného světa. Ale po ledové sprše, kterou jsem byl nucen absolvovat, by to byl nadlidský výkon.

   Byl jsem naštvaný a frustrovaný. Dnešní ráno bylo… šílené, celá noc byla šílená, protože se mi do snů pořád montoval Casey. Pořád tam byl, usmíval se, dotýkal se mě a mně se to líbilo. Pak ale přišlo probuzení do kruté reality s tvrdou erekcí. Štvalo mě to, nechtěl jsem si tu dělat přátele, nemohl jsem se tu zabouchnout a už vůbec jsem se nemohl zabouchnout do mazlíčka svého ´šéfa´. Namlouval jsem si, že je to jen fyzická přitažlivost, ale hluboko ve svědomí jsem držel pod krkem myšlenku, že se mi fakt líbí a pokoušel se ji uškrtit.

   Zatřásl jsem hlavou a přeci se jen odvážil vykopat svoji prdel z postele. Oblékl jsem se a zamířil dolů na snídani. Doufal jsem, že třeba budu mít štěstí, že většina ještě vyspává a já se jim vyhnu. No… sice většina ještě vyspávala, ale Alberto i Casey už seděli u stolu a mlčky jedli. Alberto vypadal upjatě, skoro nasraně, ale to on vypadal vždycky, takže se nebylo čemu divit. Jen Casey zvedl hlavu, když jsem přišel a lehce se pousmál.
   „Dobré ráno.“ Neměl jsem sílu mu odpovědět, po tom ránu už vůbec ne, proto jsem pouze přikývl, posadil se a nalil si kafe. Nešlo si nevšimnout, jak Casey vypadá. Ret měl pořád trochu opuchlý a modřinu pod okem se skrýt ani nesnažil.

   „Půjdu ven, potřebuju si něco koupit,“ řekl klidně Casey. Jen jsem na něj mrkl, na Alberta se ani nepodíval a klidně dál jedl. Nevypadalo to, že by se mu Alberto nějak chystal odpovědět, nejspíš mu to bylo jedno, nebo byl pořád nasraný kvůli včerejšku.
   „Sirius půjde se mnou.“ Lehce jsem nadzvedl obočí a už mi to nedalo se na něj na delší dobu nezadívat. Na krátkou chvíli mi pohled oplatil a pak ho otočil k Albertovi.
   „To jako proč,“ zavrčel a prošpikoval ho pohledem. Nebylo pochyb, že byl nasraný. Nasraný na něj a já si byl jistý, že tohle prostě nevyjde. Ani Casey nejspíš neměl imunitu pořád.
   „Protože ho tu nemůžeš 24 hodin denně držet jako nějakého vězně.“
   „Proč bych nemohl, sám si tohle zvolil.“
   „Ne, přišel kvůli práci, za kterou jsi mu nedal ještě ani korunu. Práci odvádí dobře, řekl bych víc jak dobře, dokonce pro tebe udělal i něco, na co se ti klidně mohl vysrat, takže bys ho se mnou mohl na chvíli pustit ven,“ zavrčel černovlásek a probodl Alberta pohledem. Jen jsem lehce nadzvedl obočí. Takhle vyjíždět na něj jsem ho snad viděl poprvé a po pravdě docela jsem se tím i bavil.
   „Nemysli si, že mě máš v hrsti,“  práskl Alberto příborem na stůl a vstal. Ve tváři už byl zase rudý a mně se zdálo, že poslední dobou mu k vytočení stačilo fakt málo.
   „Vím, že nemám, ale to ani ty nemáš mě.“ Jen jsem sledoval, jak Alberto stáhl rty do úzké vzteklé linky, probodl mě pohledem, otočil se na podpatku a odkráčel. Nějak jsem asi nechápal. Znamenalo to, že mi dovolil jít s Caseym nebo že na mě u vchodu do vily bude čekat nějaký bouchač, který mě při pokusu o překročení prahu odpráskne? Raději jsem se rozhodl to neřešit, dojedl jsem, dopil a vstal.
   „Kam jdeš?“
   „No nejspíš k sobě.“
   „Maximálně se převléct, čekám tě v hale, máš pět minut… a nekoukej tak, řekl snad ne? Neřekl, takže jdeš se mnou.“
   „To mám teď poslouchat tebe?“
   „Co ti zase vadí, můžeš snad jít ven, ne?“
   „Třeba se mi už dneska nechce,“ řekl jsem klidně. Jen jsem sledoval, jak se Caseymu na čele tvoří vráska. Jo, mluvil jsem s ním hnusně na to, že mi vybojoval aspoň nějakou volnost, ale vadilo mi… prostě jsem byl ještě pořád nakrknutý za tu erekci a studenou sprchu, za kterou mohl, a taky se mi nelíbil ten jeho tón. Prostě jdeme a přes to nejede vlak, nic jiného mě nezajímá.
   „Máš pět minut, pak si tu klidně shnij,“ zavrčel, zvedl se a odešel. Musel jsem lehce zkroutit koutek úst, ale nakonec jsem se rozešel za ním. Chvilku jen mlčky stál, teprve když jsem v očekávání nadzvedl obočí, otočil se a vyšel z domu. Nevěděl jsem, jestli dělám správně, po dnešní noci s ním jít někam sám, ale nebyl jsem srab a hnít mezi těmihle čtyřmi stěnami se mi fakt nechtělo. To mě Alberto mohl rovnou odprásknout.

   Ani jsem se neptal, kam jdeme, momentálně mi to bylo jedno. Proto jsem jen šel a mlčky koukal před sebe.
   „Dlužím ti ta cigára… co kouříš,“ mrkl na mě a zamířil ke stánku. Zadíval jsem se na něj. Včera jsem to jen tak plácl, abych vyplnil to trapné mlčení a napětí, které v tu chvíli zavládlo, když jsem se ho dotkl, ale neprotestoval jsem.
   „LM… modré,“ odpověděl jsem klidně. Černovlásek jen kývl, zaplatil a podal mi je i se zapalovačem. Rovnou jsem krabičku rozbalil, jednu vytáhl a zapálil si. Potáhl jsem a klidně vydechl, tohle mi chybělo. Mrkl jsem na Caseyho a nabídl mu.
   „Nekouřím,“ ušklíbl se.
   „Podle tvého výrazu to spíš nesnášíš,“ ušklíbl jsem se.
   „Vadí mi to, ale venku to zvládnu. Vadí mi, když někdo kouří v místnosti.“
   „To snad dělají jen hovada, ne?“
   „A Alberto.“
   „To je to samé,“ cukl jsem rameny a znovu potáhl.
   „Hodně si zahráváš, Alberto nemá nervy z oceli, jednou mu prasknou a budou lítat kulky.“
   „Není tu, můžu si říkat, co chci, pokud mu to teda nevytelíš,“ ušklíbl jsem se.
   „Mám snad důvod?“ nadzvedl obočí a založil si ruce. Uchechtl jsem se a zadíval se na něj.
   „Důvod se vždycky najde, ať už existuje, nebo ne. Vyjde to nastejno.“ Znovu jsem se rozešel. Bylo mi jedno kam. Prostě se projít a snažit se nepřipadat si jako na vězeňské procházce.

   „Byl jsi vždycky takový?“
   „Jaký myslíš,“ střelil jsem po něm pohledem a dál šel.
   „Nepřístupný, uštěpačný, sarkastický…“
   „Možné to je.“
   „Myslím si, že jsi takový nebyl.“ Zamračil jsem se. Proč do toho musel rýpat, co mu bylo do mého života, do mé osobnosti, absolutně nic.
   „Mysli si co chceš, ale nic ti do toho není,“ naposled jsem potáhl z cigarety a típl.
   „Možná není, ale chtěl bych tě pochopit. Pochopit, proč se tak chováš.“
   „A jak jinak se mám chovat. Všichni nemají štěstí jako ty. Když budeš milej, povolnej, zdvořilej, čestnej… tak se rovnou můžeš rozloučit se životem,“ zavrčel jsem.
   „Myslíš si, že mám štěstí? To samé si myslím já o tobě.“ Zasekl jsem se a nechápavě se na něj zadíval.
   „Možná jsem blázen, ale… závidím ti. Nebojíš se, pořád jsi to ty. Nenecháš nikoho, aby s tebou zametal nebo tě ovládal. Obdivuju tě,“ zadíval se na mě a já asi poprvé netušil, co mu na to říct. Nadechl jsem se, ale v mluvení mě předběhl někdo jiný.
   „Siriusi, rád tě zase vidím.“