Minde

16. kapitola

(Nashira)

   Znovu ty noční můry, znovu jsem viděl mrtvoly svých bratrů, posměšný smích v mé hlavě. Chtěl jsem uhnout pohledem, ale nedokázal jsem ani zavřít oči. Musel jsem sledovat, jak na mrtvá těla sedají krkavci a trhají maso, vyklovávají jim oči. Cítil jsem, jak mi po tvářích stékají slzy, uši mi zaplňovalo krákání černých ptáků. Tahle noční můra se mi pořád vracela, pořád se mi v hlavě honily vzpomínky na to, co jsem viděl a nedokázal jsem se jich zbavit. Klesl jsem na kolena a sevřel v dlaních trávu mezi prsty, tolik jsem si přál, aby se ti ptáci snesli i na mě a zabili i mě. Složil jsem se do trávy a objal si kolena, všechno začalo černat a rozplývat se, snad jsem ztrácel vědomí, byl jsem za to vděčný. Nedokázal jsem rozlišit, co jsou vzpomínky na tu děsivou událost v Eurídii a co byly noční můry jen založené na těch vzpomínkách.

   Měl jsem pocit, jako by někdo volal moje jméno, ale bylo tak těžké otevřít oči. Po všech těch mukách, po vší té bolesti, kterou jsem musel neustále prožívat, tu vinu, kterou jsem cítil za smrt svých bratrů. Bylo to nesnesitelné.
   „Nashiro, prober se, prosím,“ ozval se znovu tichý naléhavý hlas a něco chladného se mi otřelo o čelo. Bojoval jsem s těžkými víčky, než se mi nakonec podařilo je otevřít. Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomil, že se nade mnou opět sklání ta léčitelka. Držela v ruce mokrou houbu a otírala mi obličej.
   „Musíš být statečný, musíš vydržet,“ zašeptala naléhavě.
   „Ne, já už nemůžu. Já chci… chci taky zemřít,“ roztřásl jsem se a z očí se mi spustilo několik slz. Pořád jsem nemohl pochopit, co se stalo. Proč já přežil, proč jsem tu sám, kde to vůbec jsem.
   „Ne, musíš vydržet. Tví bratři jsou na cestě sem, dostanou tě odtud, jen musíš vydržet,“ zašeptala a nervózně se ohlédla přes rameno, jako by se bála, že by ji někdo mohl slyšet.
   „Oni… oni jsou mrtví.“
   „Nikdo není mrtvý. Zatím. Nashiro, jsi v Tartaru, všechno se ti jen zdá, jsou to jen Raynorovy podstrčené noční můry, nejsou pravdivé, nic z toho. Musíš jim odolat, nesmíš tomu uvěřit,“ mluvila rychle a tiše, sotva jsem její slova stačil pochytit. Nebyla to pravda? Cai a ostatní žili?
   „Musíš odlišit pravdu od iluze, je to důležité, nesmíš se vzdát,“ zašeptala, když mi znovu přejela houbou po obličeji.
   „Jak?“ vydechl jsem tiše. V hrudi se mi rozlila vlna naděje a abych ji tam udržel a znovu mohl vidět své bratry živé, jsem hodlal udělat cokoliv. Krátce se rozhlédla, než u zdi sebrala malý černý kamínek s ostrými hranami a vtiskla mi ho do ruky.
   „Pokud ho budeš mít, je to skutečnost, pokud ho mít nebudeš, nevěř ničemu, co uvidíš nebo uslyšíš a pokus se odtamtud dostat, vzbudit se.“ Pevně jsem kámen sevřel v dlani, až mi zbělely klouby, jeho ostré hrany se mi zařezaly do kůže a přikývl jsem.
   „Najez se,“ přisunula ke mně tác se skromným jídlem, než vstala a zamířila ke dveřím.
   „Počkej. Jak se jmenuješ?“ ztěžka jsem se nadzvedl a posadil se.
   „Jsem Asa,“ pousmála se a neslyšně zmizela za dveřmi. Zůstala po ní jen lehká vůně bylinek. Tiše jsem vydechl a znovu v ruce pevně sevřel kámen, abych se ujistil, že tam pořád je. Naděje mi začala proudit celým tělem, přes to, že všechno, co jsem viděl, vypadalo jako skutečnost, jako kdyby se to doopravdy stalo. Ale i ta špetka naděje mě nutila uvěřit, že mí bratři žijí. Z toho mála, co mi Asa řekla, jsem si dokázal dát pár věcí dohromady. Byl jsem v Tartaru, kam mě nějakým způsobem dostali zaklínači a snažili se mi podstrčit myšlenky na smrt bratrů, aby mě ještě víc oslabili. Pravděpodobně jsem byl návnada k tomu přilákat ostatní, aby se nás pokusili zabít. Jak rád bych je přesvědčil, že kvůli mně nemají tolik riskovat, ale velmi dobře jsem znal minimálně Caie a byl jsem si jistý tím, že je na cestě sem.
   „Vydržím, Cai, slibuji, že vydržím,“ zašeptal jsem. Lehký vánek si krátce pohrál s mými vlasy, aniž bych si to uvědomil.

(Rigel)

   „Nemáme žádný vítr, pane, prakticky stojíme na místě,“ zasalutoval přede mnou kapitán lodi a já jen tiše zavrčel. Byla to velmi nepříjemná komplikace. Potřebovali jsme se dostat do Tartaru co nejdříve, ale bez větru to mohlo trvat i týdny. Vztekle jsem se opřel o zábradlí a zadíval se na moře. K čemu mi byl oheň na širém moři, když nás nedokázal posunout k cíli, připadal jsem si bezmocný a já bezmoc nesnášel. Jediný, kdo dokázal ovládat vítr, byl Nashira a ten tu nebyl. I když stejně by nám to nejspíš bylo k ničemu, i kdyby tu byl. To díky jeho neschopnosti jsme byli nuceni vydat se na tak nebezpečnou cestu.

   „Uklidni se, chceš podpálit celou loď?“ ozval se vedle mě vrčivě Dimitri. Neměl dobrou náladu už od vyplutí, pořád mi neodpustil moje rozhodnutí, že jedeme všichni. Zaskřípal jsem zuby, ale povolil sevření okolo lodního zábradlí, kde doopravdy zůstaly dva černě vypálené otisky mých dlaní. Zamračil jsem se a znovu se podíval na moře, než jsem přetočil pohled k Dimitrimu.
   „Jsi elementál vody, mohl bys nám cestu usnadnit.“
   „Ty ses úplně zbláznil!“
   „Já? Nemyslím. Nemáme vítr, tak nám musí pomoct voda. Nebo to snad nedokážeš?“ nadzvedl jsem obočí. Poslední, na co jsem měl náladu, byla další hádka s Dimitrim.
   „Samozřejmě, že dokážu. Dokážu vytvořit vlnu, která by nás mohla nést správným směrem, u jedné lodi to není žádný problém, ale uvědomuješ si, že po mně chceš, abych nesl celé loďstvo? Rigeli, my potřebujeme vítr, abychom se tam dostali, pokud nebudeme mít vítr a já budu muset nést celé loďstvo až k Tartaru, budu vám tam úplně zbytečný, protože na nic jiného už nebudu mít sílu.“
   „Jsem ochotný to risknout. Musíme se tam dostat dřív, než dostanou i Caie. Pokud budeš vyčerpaný, do boje nepůjdeš, naštěstí jsem doma nenechal Keida.“
   „Rigeli…“
   „Tohle je rozkaz,“ zadíval jsem se mu zpříma do očí a zarazil tím veškeré jeho další protesty. Stáhl rty do úzké linky, ale nakonec se lehce poklonil hlavou a rozešel se k přídi. Mlčky jsem ho sledoval, dělal jsem správnou věc a věřil jsem, že to nakonec uvidí i ostatní.
   Několik námořníků vyděšeně vykřiklo, když se loď zvedla na obrovské vlně, jakmile Dimitri rozpřáhl ruce, a začala klouzat po mořské hladině.

(Cai)

   Z lehkého spánku mě probral zvuk, přesto jsem dál tiše ležel a poslouchal, mohlo to být jen nějaké zvíře, jako už několikrát předtím. Pak jsem ale uslyšel zapraskání větviček znovu, tohle neznělo jako zvíře. Pootočil jsem tvář k Baltazarovi, který měl stejný názor. Dřepěl na zemi s nataženým lukem a sledoval okolí. Zvedl jsem se ze země a rukou nahmatal jílec meče. Téměř vyhaslý oheň už nevydával žádnou záři, pouze kulatý měsíc vysoko na obloze pronikal svými paprsky skrze lesní porost.

   Otočil jsem se za dalším zapraskáním a při následujícím jsem v matném měsíčním svitu rozeznal postavu. Byl to muž, měl shrbenou postavu a dělal pomalé šouravé kroky. Jako by ani nevěděl, kam jde, procházel asi dvacet kroků od nás, a vypadal, že si nás vůbec nevšiml. Nepřestával jsem ho sledovat, něco se mi na něm nelíbilo, měl nezdravě popelavou pokožku a vychrtlé končetiny pod plandavou ošuntělou halenou. Už jsem si myslel, že okolo nás bez povšimnutí projde a možná by i prošel, kdyby se koně nezačali vzpínat a rozrušeně ržát. Muž se otočil a zadíval se přímo naším směrem.
   Instinktivně jsem tasil meč a kolem mé hlavy prosvištěl jeden z Baltazarových šípů. Nebyl to člověk, nebo spíš už to nebyl člověk. Druhá polovina tváře, než která byla původně vidět, byla znetvořená, rozdrásána, z povislého koutku vedla černá cestička zaschlé krve, ze spánku volně visel plandavý kus kůže s vlasy. Z ruky odpadávaly kusy masa a odhalovaly kosti.
   Při pohledu na bytost před sebou jsem strnul. Nikdy jsem nic tak nechutného neviděl. Viděl jsem už spousty mrtvých, ale nic se ani vzdáleně nepodobalo tomuto.
   Kreatura vydala děsivý nelidský křik, když se šíp zabořil do jejího oka, ale nevypadalo to, že by ji to nějak omezilo, jelikož se vzápětí rozběhla přímo na nás.
   „Hlavu! Usekni hlavu,“ křikl na mě Baltazar, když vyslal i svůj druhý šíp, který skončil v druhém oku. Nečekal jsem, až mě zrůda popadne do kostnatých natažených rukou, jedním švihem jsem obě ruce uťal a druhým bytosti srazil hlavu.
   Uhnul jsem, když se po mně useknuté paže ještě několikrát ohnaly a chtěly sevřít alespoň mé kotníky. Hlava se odkutálela k vyhaslému ohni a tělo sebou na zemi ještě několikrát zaškubalo.

   „Spálíme ho,“ přešel Zar k ohništi a pokusil se znovu zapálit suché větvičky.
   „Co to sakra je a proč jsi mířil na oči?“ zavrčel jsem a otřel si o mech meč, který byl ulepený od černé tekutiny, která dříve byla nejspíše krev.
   „Tohle byl Necronův výtvor, takhle po nějakém čase začnou vypadat mrtvoly, které oživí. A první jsem mířil na oči, jelikož jimi se Necron dokáže dívat a myslím, že čím později se o nás dozví, tím lépe,“ zapálil oheň a nohou do něj odvalil useknutou hlavu. Nakrčil jsem nos nad smradem, který se okamžitě rozptýlil do okolí, když chytly vlasy a sehnul jsem se pro jednu z paží, která nehybně ležela kousek ode mě.
   „Dávej pozor!“ křikl Zar, ale to už jsem ruku se syknutím upustil. Na zápěstí se mi krví zalil hluboký šrám, jak po mně sekla nehty.
   „Proto se musí spálit, jinak jsou všechny části těl ještě relativně živé,“ přešel k ostatkům. Tělo rozsekal na několik menších částí a každou z nich nabodnutou na meči odnesl do ohně. Sledoval jsem ho, zatímco jsem si pevně ovázal zápěstí, abych zastavil krvácení.

   „Jsi odpočatý? Raději bych rovnou vyrazil dál, blížíme se k Tartaru a podobných bytostí tady bude víc. Na moři snad bude bezpečněji, měli bychom se k němu dostat do stmívání, pokud hned vyrazíme.“
   „Pojedeme,“ přikývl jsem, sbalil svoje věci a přešel k opodál přivázaným koním. Doufal jsem, že podobné mrtvé bytosti nebudeme potkávat častěji. Ale jedno pozitivum to mělo, blížili jsme se k Tartaru a tím i k Nashirovi. Krátce jsem v dlani sevřel amulet, než jsem se vyšvihl na koně a rozjel se za Baltazarem.

17. kapitola

(Cai)

   Byla už noc, když jsme se dostali do přístavního města, naštěstí bez větších komplikací. Drželi jsme se opuštěnějších a málo zřetelných lesních cest, kde byla pravděpodobnost narazit na obyvatele menší. Místo ale abychom zamířili k přístavu, seskočil Baltazar z koně.
   „Dál půjdeme pěšky.“ Začal sundávat ze sedla svoje věci, nadechl jsem se, ale nakonec jsem bez protestu sesednul taky.
   „Koně necháme tady, někdo už si je vezme,“ přivázal oba k jednomu ze stromů a zamířil úzkým nezřetelným chodníčkem dolů ze skály. „Dávej pozor, kam šlapeš, není to nijak zvlášť bezpečná cesta a dole jsou útesy.“
   „Nejdeme k přístavu?“ mrkl jsem na jeho záda, ale hned stočil znovu pohled na své nohy, pod kterými mi ujížděly kamínky.
   „Ne, žádná loď tam by nás do Tartaru nevzala a pokud ano, nejspíš by nás zabili ještě dřív, než bychom tam dopluli.“
   „A jak se tedy chceš do Tartaru dostat? Sice jsem elementál, ale vodu umí ovládat jen Dimitri a ten tu není.“
   „Mám svoji loď a na ní kapitána, který je můj člověk. Neptá se, udělá, o co jej požádám. Máme dohodu, každý třetí den za rozbřesku zakotví v této zátoce, pokud tu nebudu, odpluje a vrátí se znovu za tři dny.“
   „Takže zítra ráno má připlout?“
   „Pozítří.“
   „Pozítří? My ale nemůžeme ztrácet čas, potřebujeme se do Tartaru dostat do nejdříve.“ Zastavil se a otočil se ke mně tak náhle, že jsem do něj málem vrazil.
   „Nejdříve to bude lodí, která připluje pozítří. Sám jsi řekl, že ty nejsi elementál vody. Vím, že máš o Nashira strach, ale pár dní ještě musí vydržet, já ti chci pomoct, nejsem tvůj nepřítel a nedělám ta zdržení schválně,“ zašeptal. Vřelo to ve mně, bublala ve mně bezmoc, ale věděl jsem, že má pravdu a já mu spíš měl být vděčný, že se vrací do země, kde jej nečeká nic dobrého, k nevlastním bratrům, kteří jej nenávidí a vždycky ho jen využívali. Donutil jsem se přikývnout, obešel ho a pokračoval v sestupu dolů. Nesnášel jsem ten pocit bezmoci, k čemu mi bylo být generálem, k čemu mi bylo být nejlepším vojákem Eurídie, když jsem nemohl pomoci svému bratrovi.

   Byl jsem tak zabraný do svých myšlenek, že jsem si nevšiml dalšího uvolněného kamení, které mi podklouzlo pod nohou. Tvrdý dopad zmírnila ruka, která mě objala okolo pasu a tělo, které se natisklo k mým zádům. Druhý sesun kamenů ale neustál ani jeden z nás a oba jsme začali válet sudy z prudkého srázu dolů. Snažil jsem se zachytit, ale ostré kameny mi jen drásaly polštářky prstů. A pak přišel pád.

   Překvapeně jsem se nalokal studené slané vody, když jsem se ponořil pod hladinu, a stehnem narazil na jeden z ostrých útesů kolem. Bolest mi vystřelila do celé nohy, ale donutil jsem se zabrat a dostat se nahoru, kde jsem se rozkašlal. Pobřeží naštěstí nebylo daleko a pár tempy jsem se dostal na pevninu. Ze všech sil jsem přemáhal dávaní, které lomcovalo mým žaludkem. Na zvracení teď nebyl čas, místo toho jsem zvedl hlavu, abych našel Baltazara. Netušil jsem, kdy přesně jsem ho při tom pádu ztratil, jen jsem cítil, že najednou padám sám, bez druhého těla tisknoucího se k mému.
   „Baltazare!“ rozhlédl jsem se a s vykuckáním slané vody jsem přemohl další nával nevolnosti. „Zare!“ vykřikl jsem znovu a pokusil se vyškrábat na nohy. Celá jedna nohavice byla znovu nasáklá krví a já si letmo uvědomil, že za těchto pár dní se mi podařilo zranit se daleko víc než za několik let dohromady.

   Konečně jsem ho spatřil. Vznášel se ve vodě nehybně a hlavou dolů mezi ostrými útesy. Shodil jsem ze sebe veškerou momentálně přebytečnou zátěž a co nejrychleji mi to noha povolovala, jsem se rozběhl zpět do moře, abych z něj černovlasého muže dostal. Když jsem ho otočil obličejem vzhůru, znepokojeně jsem si všiml krvavého šrámu na jeho spánku.
   „Prober se, slyšíš?“ zkoušel jsem na něj mluvit, zatímco jsem ho táhnul k pevnině. „Baltazare, jedna rána do hlavy tě přece nesloží,“ zavrčel jsem, položil ho do písku a sklonil se nad jeho obličejem, neslyšel jsem ho dýchat a ani jeho hruď se nezvedala.
   „No tak!“ zapřel jsem se o jeho hrudník a několikrát ho ve středu stiskl. „Dělej, víš, že tě potřebuju,“ zašeptal jsem, zatímco jsem dál masíroval jeho hruď. „No tak, Zare!“ zacpal jsem mu nos, zaklonil hlavu, pootevřel ústa a natiskl se na jeho rty, do kterých jsem vdechl obsah vzduchu z mých úst. „Prosím,“ znovu jsem se zapřel o jeho hruď se snahou ho jakýmkoliv způsobem vzkřísit. Párkrát jsem se pokusil i o výboj do jeho těla, i když sám jsem právě neměl energie na rozdávání. Opakoval jsem to pořád dokola a dokola, už jsem začínal být i zoufalý, když začal vykašlávat vodu. Přetočil jsem ho k sobě na bok, aby se jí líp zbavil. Úlevně jsem položil dlaň na jeho krk a palcem přejel po jeho tváři. Srdce mi v hrudi divoce tlouklo, jakoby chtělo vyskočit ven a utéct co nejdál ode mě, ale přesto všechno jsem cítil hroznou úlevu.

   „Doufám, že mě budeš zachraňovat častěji,“ zašeptal chraplavě. Až teď jsem si uvědomil, že kašlání ustalo a Baltazar mě sledoval svýma tmavýma očima s lehkým úsměvem na rtech.
   „Byl bych radši, kdybych tě zachraňovat nemusel vůbec,“ zavrčel jsem tiše.
   „Teoreticky to byla tvoje vina,“ usmál se a než jsem stihl zaprotestovat, posadil se a natiskl se mi na rty. Nedokázal jsem se sebou bojovat, chtěl jsem vědět, cítit, že je v pořádku, přivřel jsem oči a pomalu mu polibky začal oplácet. Byly slané, ale ani jednomu z nás to zřejmě nijak nevadilo. Tiše jsem mu do rtů vydechl, když prsty sjel na můj krk a opatrně vjel do mých rozcuchaných vlasů.
   „Ty jsi v pořádku?“ zašeptal mi u rtů, když se o kousek poodtáhl. Lehce jsem přikývl, já tu neumíral tak, jako on, takže ano, byl jsem v pořádku.
   „Tak pojď, rozděláme oheň a trochu se osušíme,“ kývl hlavou a pomalu vstal. Nadechl jsem se, ale také jsem se zvedl.
   „Lháři,“ zamračil se na mě, když jsem odlehčil nohu.
   „To ty jsi tu umíral, takže ano, já jsem v pořádku,“ odsekl jsem.
   „Víš, že jsi hrozně tvrdohlavý?“ pousmál se. Zpražil jsem ho pohledem, ale neodpověděl jsem, měl pravdu, byl jsem tvrdohlavý, paličatý a umíněný a nerad jsem si nechával něco diktovat. „Navíc mně už se to léčí, tobě ne, tak pojď.“ Nadechl jsem se, pobral jsem své věci a zamířil za ním ke skalnímu převisu, ze kterého jsme oba sletěli. Bylo pod ním dost místa k rozdělání ohně z naplaveného dříví okolo a i na přespání.

(Baltazar)

   Jakmile se oheň konečně trochu rozhořel, přisedl jsem ke Caiovi. Když jsem otevřel oči a spatřil nad sebou jeho tvář… měl strach, strach o mě. Nevěřil jsem, že to bylo jen kvůli tomu, že by ho neměl kdo dostat do Tartaru, věřil jsem, že mu na mně záleží.
   „Není to tak zlé,“ pousmál jsem se, když jsem zkoumal jeho zakrvácené stehno. Největším nebezpečím na stehnu byla možnost zasáhnout stehenní tepnu, to se tady naštěstí nestalo, jinak by Cai vykrvácel zřejmě dřív, než by mě vzkřísil.
   „Neřekl jsem, že je to zlé,“ odtušil klidně a já se neubránil dalšímu úsměvu.
   „Potvrzuji tvoji nevyřčenou domněnku,“ zasmál jsem se tiše, vypláchl ránu a vytáhl z ohně menší větev s ohořelým koncem. Chvilku jsem čekal, než vychladla, a tak jako u Iriny, jsem začal okolo zranění kreslit runy. Druhou rukou jsem držel jeho stehno a odolával nutkání posunout ruku o něco víš.
   Když jsem skončil, obvázal jsem ránu co nejčistším kusem látky, co jsem našel.
   „Zatím to bude muset stačit, na lodi snad budou nějaké hojivé masti.“ Lehce přikývl, sebral kus mokrého plátna a sám začal smývat krev z mého obličeje. Nechal jsem ho, zatímco jsem sledoval jeho tvář. Stříbrné vlasy už nedržely v pevném copu, ale trčely všemi směry, na kráse mu to ale neubíralo, spíš mu to přidávalo na divokosti a nespoutanosti.
   „Nedívej se na mě tak.“ Pobaveně jsem nadzvedl obočí a usmál jsem se.
   „Proč?“
   „Rozptyluješ mě,“ procedil skrze zuby, zatímco hypnotizoval ránu na mé hlavě.
   „Rozptyluju tě tím, že se na tebe dívám?“
   „Vším! Ty mě rozptyluješ. Jak se díváš, jak mluvíš, jak…“ zarazil se, přičemž sklouzl pohledem na mé rty.
   „Jak tě líbám?“ pousmál jsem se. Šlehl po mně zamračeným pohledem a odložil plátno.
   „Jsem s tebou slabší. Jsem neopatrný, tohle si nemůžu dovolit, dneska nás to málem stálo život a tebe hlavně. Takže s tím přestaň.“ Chytil jsem ho za zápěstí, když se pokusil odtáhnout a nedovolil jsem mu to.
   „Nemůžu.“
   „Musíš. Jdeme do Tartaru, potřebuju mít čistou hlavu. Ten polibek po útěku z vesnice byla chyba a tenhle byla další chyba.“
   „A co když ne. Co když tě rozptyluje to, že chceš, ale snažíš se tomu bránit. Jak je to ve skutečnosti, Cai,“ zašeptal jsem s pohledem do jeho očí. „Vím, že máš problém mi věřit, když jsem napůl zaklínač, ale myslím si, že už jsem ti dal dost dobrých důvodů, že to aspoň můžeš zkusit.“
   Mlčel, než očima znovu sklouzl na mé rty. Pousmál jsem se, přitáhl si ho blíž a znovu ho políbil. Ochutnával jsem jeho rty, které mi po chvilce začaly vycházet vstříc. Objal jsem ho okolo pasu a druhou rukou opatrně rozplétal jeho rozcuchaný cop, než se mu jako stříbrná záplava nerozvlnil na zádech.
   Tiše jsem mu vydechl do rtů, když jsem ucítil, jak jeho teplé dlaně s dlouhými štíhlými prsty obratně vklouzly pod moji halenu a pomalu začaly zkoumat nové území. Na okamžik mě napadlo, jestli za příjemně teplé ruce může jeho moc, já sám měl i přes žár sálající z ohně ruce studené a ke stejnému závěru dospěl nejspíš i Cai, jelikož se lehce zatřásl, když jsem i já vklouzl pod jeho oblečení a začal se dotýkat štíhlého pevného těla. Chtěl jsem si zapamatovat každou křivku, ale doufal jsem, že na to bude ještě dost času.

   Usínal jsem natisknutý k zádům polonahého muže, toužil jsem se ho dotýkat dál, dál ho líbat, ale oba jsme si nutně potřebovali odpočinout. Sám jsem si musel přiznat, že jsem ze sebe dělal hrdinu, runy nebyly všemocné, o něco sice zmírnily krutou bolest hlavy a zastavily krvácení, ale nebyl jsem léčitel, vyléčit se to muselo časem samo.
   Cai už tiše oddechoval, když jsem ho jemně políbil pod ucho a usnul taky.

18. kapitola

(Baltazar)

   „Jsi v pořádku?“ přešel jsem k bledému elementálovi, který se opíral o lodní zábradlí a bylo na něm vidět, že mu není právě dobře a ne jednou už zde vyprázdnil obsah svého žaludku.
   „Jen nesnáším lodě,“ zachraptěl tiše a znovu v dlaních sevřel zábradlí, nejspíš v dalším návalu nevolnosti.
   „Proč jsi mi to neřekl?“
   „Co by se na tom změnilo? Tohle je nejrychlejší způsob, jak se dostat do Tartaru, sám jsi to říkal.“
   Tiše jsem si povzdechl a zastrčil mu uvolněný pramen vlasů za ucho. „Dobře, řeknu kuchaři, aby ti udělal nějaký čaj na nevolnost, přijď si ho vypít do kajuty, pak se zkusíš vyspat.“
   „Nemusíš se o mě tak starat,“ zavrčel tiše. Lehce jsem se pousmál, už jsem si dobře všiml, jak moc ho štvalo, když jsem se trochu víc staral, když jsem ho nachytal na něčem, kde se cítil zranitelný, když jsem se k němu choval, jako by potřeboval ochranu. Věděl jsem, že ji nepotřeboval, že se o sebe dokázal postarat sám, ale také jsem věděl, jak je důležité mít někoho, kdo se občas stará, kdo dá najevo, že mu ten druhý není úplně ukradený a to mi Cai rozhodne nebyl.
   „Přijď si pro ten čaj,“ přejel jsem dlaní po jeho boku a rozešel se ke kuchyni. Mořská nemoc nebyla nic příjemného, ale většinou po několika hodinách, maximálně dnech ustupovala, takže jsem doufal, že zítra by se Cai mohl cítit lépe.

   Celý včerejšek jsme strávili čekáním na pláži, nechtěli jsme se od ní moc vzdalovat, abychom nenarazili na nechtěné návštěvníky, bylo dost pravděpodobné, že v tom městě měl Necron svoje oči a uši v podobně svých oživlých mrtvol a já právě teď netoužil po setkání s další z nich, ať už kvůli tomu, že by se nás nejspíš pokusila zabít, ale také kvůli tomu, že jsem nechtěl, aby se Necron dozvěděl, jak blízko Tartaru jsme a rozhodně jsem si nepřál, aby věděl, že k nim vedu jednoho z elementálů. Necron uměl být zákeřný a čím míň toho věděl, tím větší výhodu nám to poskytovalo. Chtěl jsem ho nechat v přesvědčení, že elementálové se sice nejspíše blíží, ale že jsou všichni spolu a nemají s sebou někoho, kdo Tartar zná jako svoje boty.

   Naštěstí nebylo nutné z pláže nikam chodit, podařilo se mi ulovit pár ryb, které nás zasytily a zbytek času jsme se snažili odpočívat, regenerovat rány, které jsme oba doposud utrpěli. A také se trochu poznávat navzájem. Cai byl sice pořád trochu odtažitý, ale už se nebránil, když jsem ho objal, probíral se jeho vlasy. Dokonce jsem si všiml, že právě hraní s jeho vlasy se mu víc než líbí, že je mu to příjemné.
   Dnes nad ránem, jakmile se zvedla mlha, jsem spatřil nedaleko kotvící Lunu a po chvíli i člun, který mířil k nám. Ulevilo se mi, že kapitán držel svůj slib, i když jsem mu říkal, že netuším, zda se do Tartaru budu vůbec chtít někdy vrátit. Přivítal mě jako starého známého a vůbec se nedivil, že s sebou mám elementála, vlastně na sobě ani nedal znát, že by si všiml, že Cai není právě tuctový člověk. Pár námořníků po něm sice nejistě pokukovalo, ale když jejich kapitán neměl žádné námitky, šli si bez řečí po své práci.

   Převzal jsem od kuchaře konvici s horkým čajem, něco k jídlu, všechno naskládal na tác a zamířil k naší kajutě, kde jsem náklad složil na stolek. Nebyl to žádný přepych, ale byla tu postel, nejen kamení na zemi, které sloužilo jako polštář a jehličí nahrazující deku.
   Netrvalo dlouho, když se objevil Cai. Obličej měl stále pobledlý s nádechem zelené. Pohledem se první ujistil, že je v místnosti přítomný i kbelík, teprve pak se posadil a přijal šálek s čajem.
   „Dáš si něco k jídlu?“
   „Ne,“ ušklíbl se a upil.
   „Zítra to bude lepší.“ Lehce kývl a nechal mě, když jsem se posadil za něj a začal rozčesávat jeho vlasy. Čím blíž jsme se dostávali k Tartaru, cítil jsem nervozitu. Věděl jsem, že Cai je silný a umí bojovat, ale byli jsme dva proti třem mocným a zákeřným zaklínačům a proti mágovi, jehož schopnosti mohly být na daleko vyšší úrovni, než jsem si pamatoval. Měli armádu jak živých, tak mrtvých vojáků, naše jediná naděje byla nepozorovaně proklouznout dovnitř a s Nashirem ven, což jsem věděl, že nebude nijak jednoduchý úkol.
   „Nemysli na to.“ Sklonil jsem pohled ke Caiovi, který si mě prohlížel svýma nádhernýma zvláštníma očima.
   „Nebude to jednoduché.“
   „Nebude to jednoduché, ale ne dnes.“ Lehce jsem přikývl, odložil jsem jeho prázdný pohárek bokem a nechal ho, aby si o mě opřel hlavu a trochu se prospal. I poté, co usnul jsem ještě nějakou dobu přemýšlel a čím dál víc jsem doufal, že Caiovi bratři jsou taky na cestě a dorazí do Tartaru včas.

(Cai)

   Otevřel jsem oči a rozhlédl se po potemnělé kajutě. Byl jsem tu sám, jen pár děsivých stínů tančilo po zdech díky měsíci, který byl jediným zdrojem slabého světla, které skrze okýnko pronikalo dovnitř. Přejel mi mráz po zádech, když jsem chodidla položil na podlahu a chlad mi prostoupil až do morku kostí. Bylo tu ticho, na můj vkus až moc ticho, jen skřípání lodních prken se rozléhalo kolem.

   Prudce jsem se otočil ke dveřím, když do nich něco těžkého narazilo, sáhl jsem po svém meči a pomalu se vydal k nim. Netušil jsem, co se děje, ale ať to bylo cokoliv, nelíbilo se mi to. Otevřel jsem dveře připraven zaútočit, ale chodba zela prázdnotou. Chvilku jsem váhal, na kterou stranu se vydat, jestli směrem na palubu nebo dál do lodi. Rozhodlo tiché naříkání, které jsem zaslechl z jedné kajuty dál v temné chodbě. Pomalu jsem přistupoval k ní a zastavoval se při každém hlasitějším zaskřípání připraven zaútočit na neznámé zlo, které jsem cítil ze všech stran. Zastavil jsem se před kajutou, ze které vycházely lkavé nářky, a strčil jsem do pootevřených dveří. Na okamžik jsem si myslel, že je místnost prázdná, dokud jsem v nejtemnějším rohu nespatřil dvě vyděšené oči nějakého námořníka. Pažemi si objímal kolena a neustále se kolébal dopředu a dozadu jako dřevěný houpací kůň. Jeho oblečení bylo na cáry a celé tělo měl pokryté tmavou tekutinou, která odkapávala i z dřevěného kanape na zem. Nevěděl jsem, co přesně to je, ale nápadně to připomínalo krev.
   „Co se tu stalo?“ oslovil jsem ho, ale vypadal, jakoby moji přítomnost vůbec nevnímal. Pořád se houpal, zíral před sebe a tiše naříkal. „Námořníku, mluv se mnou, co se tu stalo,“ zopakoval jsem otázku a udělal krok k němu. Pohyb jako by ho dostal z transu, prudce ke mně otočil hlavu a zabodl do mě šílené oči podlité krví. Jen co jsem naznačil pohyb, prudce vyskočil na nohy a s uši drásajícím křikem a kostnatýma rukama s dlouhými ostrými nehty se rozběhl proti mně. Na poslední chvíli jsem uhnul jeho nečekanému útoku, chytil ho za zápěstí, které jsem mu zkroutil za záda, a vyslal do jeho těla výboj, po kterém padl k zemi jako loutka, které přestříhali vodicí nitky.

   Otřásl jsem se ledovým závanem větru, který kolem mě proletěl, a prudce se otočil za ostrým smíchem, který se okolo mě začal rozléhat.
   „Cai! Cai, pomoz mi!“
   „Nashiro!“
   „Cai, prosím… pomoz…“
   Prudce jsem se otáčel, ale hlas mého bratříčka se ztrácel v dalším cizím chladném smíchu a jeho výkřicích bolesti.
   „Nashiro, kde jsi!“
   „Pomoc… prosím, pomoz mi, Cai...“
   Bezmocně jsem se rozhlížel okolo sebe, než jsem vyšel z kajuty a rozběhl se za skřípavým smíchem ztrácejícím se v chodbě. Cítil jsem ruce, které po mně chňapaly a chtěly mě zastavit, byly jako zhmotněné stíny, ale dařilo se mi jich zbavit a které jsem nedokázal odrazit silou, odrazil jsem je dalším výbojem. Nic mi nemohlo zabránit v tom, abych nechal svého malého bratra trpět, na tuhle cestu jsem se vydal za jediným účelem, zachránit ho a pokud tohle byla možnost, jak ho zachránit, hodlal jsem ji využít.

   Mečem ve své ruce jsem se ohnal po dalších chňapajících rukou a vyšplhal po schodech na palubu. Obličej mi okamžitě skropil ledový déšť a vlasy rozcuchal silný vítr. Prudce jsem se otočil, když jsem zahlédl dlouhé bílé vlasy, byl to Nashira, musel to být on.
   „Cai, ne…“ Z dálky jsem zaslechl další hlas, ten určitě nepatřil Nashirovi, znal jsem ho, ale najednou jsem si nedokázal vybavit tvář.
   „Cai!“ Teprve při dalším zavolání jsem si k hlasu přiřadil tvář.
   „Baltazare?“ šeptl jsem, potočil hlavu a zpomalil svůj sprint za bílými vlasy.
   „Pomoz mi, Cai, pomoz!“ další Nashirův výkřik jsem ale nedokázal ignorovat a znovu se rozběhl k přídi, kde zmizely bílé vlasy. Upadl jsem, když mě cizí paže uvěznily v pevném sevření a srazily k zemi. Bránil jsem se, prudce odkopl svého věznitele, ale přišel jsem o meč, když mě něco bolestivě udeřilo do ruky, ve které jsem jej svíral. Nepřestával jsem se ale bránit, byly to stíny, další triky zaklínačů, které mě chtěly zpomalit, zabránit mi v tom dostat bratříčka zpět.

   Tlumeně jsem vykřikl, když mě další stín znovu srazil na zem a silné paže mě vtáhly do pevného obětí. Zuřivě jsem se pral a útočníkovi uštědřil pár tvrdých ran. Všude okolo se znovu rozléhal skřípavý smích a Nashirův křik slábl. Začal jsem být zoufalý, stiskl jsem k sobě zuby a skrze celé tělo jsem do okolí poslal další silný výboj. Nedbal jsem na výkřiky, na mokré vlasy lepící se na mou tvář, okamžitě jsem využil oslabeného sevření, vyšvihl se na nohy a doběhl k lodnímu zábradlí. Moře bylo rozbouřené, vlny se přelévaly jedna přes druhou a hrály si s lodí, jako by to byla jen papírová hračka. Bezmocně jsem tu masu sledoval, dokud jsem v černé vodě nezahlédl bledou ruku a znovu ten pramen bílých vlasů. Neváhal jsem, nemohl jsem váhat, nemohl jsem přijít o svého nejmladšího bratříčka. Vyhoupl jsem se na zábradlí a vrhl se z něj do rozbouřeného moře. Voda byla nesnesitelně ledová, měl jsem tendenci vyplavat na hladinu, nadechnout se, ale konečně jsem ho spatřil, jeho vyděšenou bledou tvář, ruce natažené ke mně, bublinky unikající z jeho pootevřených úst a chladné mrtvé oči. Zabral jsem nohama a natáhl k němu ruce, musel žít, musel jsem ho dostat na hladinu, takhle to nemohlo skončit.
   Bezmocně jsem vykřikl, když mě znovu okolo pasu objaly cizí paže, voda se mi nahrnula do plic, celé tělo mi ochablo a mysl i oči zahalila neprostupná tma. Poslední, co jsem viděl, byla bledá tvář mizící v hlubinách černého oceánu.

19. kapitola

(Raynor)

   Vztekle jsem mrštil o zem nejbližší věcí, která byla po ruce. Bylo mi fuk, že to odnesla právě velmi stará a cenná váza, stejně byla hnusná. Daleko víc mě štval ten bělovlasý skřet, kterému se dařilo bránit se mým snům, a ještě víc mě dostávalo do varu, že to určitě nevzešlo z jeho hlavy, někdo mu řekl, co se tady děje.

   Rozrazil jsem dveře Necronovy ložnice, ta čubka byla u něj, jak jsem si myslel, a ošetřovala mu škrábance na zádech, které mu v noci určitě udělal Kaan. Neměl jsem toho mága rád, ale rozhodně jsem ho měl radši než Baltazara, který se nám tou svou polovičatou mocí pletl do řemesla.
   Vztekle jsem ji chytil za vlasy, stáhl z postele a vrazil jí takovou facku, že se s výkřikem složila u mých nohou.
   „Uklidni se,“ zavrčel tiše Necron a posadil se na posteli.
   „Uklidni se? Já se mám uklidit? Ta čubka všechno vyzvonila tomu skřetovi, už ví, jak se bránit!“ vyštěkl jsem vztekle a napřáhl jsem se k další ráně, moji ruku, ale Necron zachytil.
   „Je to skoro ještě dítě a tobě se nedaří mu dostat do hlavy?“
   „Ví to…“
   „No a? I když to ví, měl bys to zvládnout. Jak chceš dokázat dostat se do hlavy ostatním elementálům, kteří tady nejsou, když to nedokážeš s tím, co tady je?“ jeho hlas byl ledově klidný, ale ostrý jako břitva a já se třásl vzteky.
   „Řekla mu to! Ta děvka mu všechno vyzvonila, beztak i to, že jsou ostatní na živu a jdou si pro něj!“ kopl jsem do ní, ale stihla uhnout a stáhla se do vzdálenějšího rohu.
   „Pokud se bojíš toho malého spratka, nasaď mu náramky, aby nemohl používat svoji moc, nebo se vzchop a ukaž, že jsi zaklínač a něco jako malá naděje tě nepošle do háje. A teď zmiz, tohle je moje ložnice,“ probodl mě pohledem a znovu se položil na postel. Pěnil jsem vzteky, jemu to bylo jedno, vůbec se nechystal tu čubku potrestat, někdy jsem vážně nechápal, na co ji udržuje při životě, maximálně na to, aby mu ošetřovala škrábance, které mu Kaan udělal při sexu.

   Chvilku jsem zuřivě zatínal ruce v pěst, až mi v dlaních zůstaly červené půlměsíce od nehtů, než jsem se rázným krokem vydal do věže, ve které byl ten malý spratek. Ze mě si srandu dělat nebude, jestli mu dala nějakou naději, po setkání se mnou už ji rozhodně mít nebude, chtěl jsem ho zlomit, ublížit mu a nikdo mi v tom nemohl zabránit.
   V efektivním rozražení dveří mi zabránilo několik zámků, se kterými jsem se musel chvíli s vrčením potýkat, ale i tak jsem dveře nakonec rozrazil dostatečně na to, aby se ten skrček nejistě přitiskl ke zdi. Pohled na něj mě naštval snad ještě víc, jak mě on dokázal vyhnat ze své malé hloupé hlavy, takové děcko, kterému teklo ještě mléko po bradě.
   „Myslíš, že si se mnou můžeš hrát?“ zavrčel jsem a chytil ho pod krkem. Jeho drobné ručky okamžitě sevřely tu moji se snahou ji odtáhnout od jeho krku, zamračeně jsem se ale zaměřil na jednu z nich, kterou měl stále sevřenou v pěst. Násilím jsem mu ji rozevřel a sebral z ní malý ostrý černý kámen.
   „Tohle ti ta čubka poradila?“ pevněji jsem utáhl sevření okolo jeho krku, než jsem ho hřbetem druhé dlaně udeřil do tváře. „Nemysli si, že ti to pomůže. Chcípneš tu, protože jsi slaboch a chcípnou tu i ti tví ubozí bratříčci, kteří si myslí, že tě můžou zachránit,“ ušklíbl jsem se a kopl do jeho těla, které se snažilo odplazit z mého dosahu.
   „To není pravda,“ zašeptal.
   „Není pravda? Chceš se se mnou hádat? Víš ty vůbec, kdo já jsem?“ zavrčel jsem a prudce trhl jeho vlasy dozadu, aby se mi musel podívat do tváře.
   „Zaklínač,“ zachraptěl a tiše vzlykl, když jsem znovu škubl s jeho vlasy, které jsem si omotal okolo pěsti.
   „Přesně. Jsem zaklínač, jsem tvoje noční můra a víš ty co? Možná ti před smrtí dovolím spatřit svoje bratry… všechny, až na jednoho. Až na Caie, toho jsem před chvílí utopil v moři,“ ušklíbl jsem se krutě.
   „Ne…“
   „Ale ano. Dostal jsem se mu do hlavy a pak už ho jen stačilo nasměřovat přes zábradlí lodě, kterou se sem snažil dostat. Je mrtvý, kvůli tobě, utopil se v zatraceném rozbouřeném moři,“ ušklíbl jsem se a s potěšením sledoval slzy, které mu začaly brázdit bledé tváře. Chtěl jsem je vidět, vidět jeho bolest a utrpení, naplňovalo mě to zvláštním pocitem uspokojení. Pak se v jeho tváři ale něco zlomilo, probodl mě tak nenávistným pohledem, že jsem skoro ani nevěřil, že patřil jemu, jako by se na mě dívaly dvě rozdílné osoby. Vítr, který proletěl úzkým oknem cely, mi měl napovědět, že je něco špatně, ale došlo mi to pozdě. Povolil jsem sevření jeho krku ve chvíli, kdy se zdi cely otřásly a rozletěly na kusy, když je rozmetalo tornádo, které se z ničeho nic objevilo. Stihl jsem proskočit dveřmi cely na chodbu, když se celá věž zhroutila pod náporem větru. Kamení létalo všude, pár mě jich bolestivě zasáhlo, když jsem se snažil odplazit do bezpečí a krýt si přitom hlavu. A pak najednou všechno přestalo. Vítr utichl, jen pár posledních kamenů se skutálelo z poničené místnosti. Bylo tu až moc velké ticho, jako bych tu zůstal sám.

(Nashira)

   Tvrdě jsem dopadl na zem, což mi vyrazilo dech. Srdce mi prudce bilo a já si pomalu uvědomoval, co se to vlastně stalo. Ovládl mě vztek a zoufalství, chtěl jsem tomu zaklínači ublížit, chtěl jsem ho zabít za to, co udělal mně, co udělal Caiovi. Tolik jsem si přál nebýt nejslabší ze všech, nebýt k ničemu a dokázat použít svoji moc. A pak to přišlo, teplo, které se mi rozlilo až do konečků prstů a prudký vítr, tornádo, které smetlo všechno, co mu stálo v cestě a pak pohltilo i mně.

   Pomalu jsem se zvedl a rozhlédl se okolo. Byl jsem v nějaké špinavé uličce, kde to také vypadalo jako po větrné smršti, ale nebyl jsem v cele, podařilo se mi uniknout!
   Trhl jsem sebou, když jsem na začátku uličky zaslechl nějaké hlasy a kroky, hned jsem se vmáčkl za nějaké krabice a modlil se, aby nikoho nenapadlo jít sem. Byl jsem hodně nápadný, to jsem věděl a taky jsem věděl, že se té nápadnosti musím zbavit nebo ji nějak skrýt, aby se mi podařilo schovat se nějakou dobu před zaklínači. A také jsem se musel nepozorovaně dostat do přístavu. Pokud Caie ten zaklínač utopil v moři, znamenalo to, že sem mí bratři plují, a pokud tam budu, mohli jsme se vyhnout i souboji, nechtěl jsem, aby kvůli mně přišel o život ještě někdo, když Cai… Oči se mi zaplnily slzami. Tak moc jsem chtěl, aby to nebyla pravda, tak moc jsem doufal, že mi lhal a Cai žije, ale… pokud mě pomocí pouhého snu dokázali dostat sem, a tak dlouho mě držet v přesvědčení, že jsou mí bratři mrtví, bylo už snadnější uvěřit tomu, že dokázal ovládnout Caie, aby skočil do moře.

   Otřel jsem oči, když kroky i hlasy ustaly a začal jsem se plížit kolem zadních stěn domů. Zastavoval jsem se při každém zvuku, každém zašustění. Srdce mi bilo až v krku a já doufal, že nebije ve skutečnosti tak hlasitě, jak jsem si myslel. Možná se mi jednou ve vzteku podařilo ovládnout svůj element, ale netušil jsem, zda bych to dokázal znovu. Možná ano, ale možná také ne a byl jsem si jistý že zaklínači by se postarali o to, aby se tohle už neopakovalo.

   Zastavil jsem se, když jsem za jedním domkem spatřil na natáhnuté šňůře pár kusů oblečení. Příčila se mi krádež, ale nic jiného mi nezbývalo. Chvilku jsem vyčkával a ujišťoval se, že poblíž nikdo není, než jsem přeběhl ke šňůře, sundal z ní jedny kalhoty a ošoupanou košili a skryl se v kůlně poblíž. Opřel jsem se o stěnu a znovu vykoukl ven, zda mě někdo neviděl a nehodlá po mně jít, ale všude byl klid. Jen z dálky jsem slyšel hlasy lidí vycházející z vedlejší ulice. Spěšně jsem se převlékl a svoje oblečení schoval pod několik kusů dřeva. Do obličeje mi spadlo pár pramenů bílých vlasů, ty byly rozhodně větším problémem než oblečení. Mohl jsem je něčí překrýt, to jsem si však netroufal. Stačilo, aby mi jeden pramínek vyklouzl a někdo si toho všimnul a také jsem asi mohl čekat, že mě budou hledat a určitě první půjdou po těch, kteří by si chtěli šátkem zakrýt vlasy.
   Zhluboka jsem se nadechl a snažil se donutit hlavu, aby něco vymyslela. Očima jsem bloudil po všech rozích kůlny, než mi pohled utkvěl na sekeře zaseknuté v jednom špalku. Byl to praštěný nápad, ale nic lepšího jsem neměl. Vyviklal jsem sekeru ze špalku, přiložil ostří k vlasům a začal je odřezávat. Bylo to neumělé, žádné veledílo, ale až na barvu jsem po odřezání posledního pramene vypadal jako obyčejný venkovan, ale i to už jsem měl vymyšleno.
   Sesbíral jsem bílé prameny a zahrabal je do sena, až poté jsem vyklouzl z kůlny a vrátil se o pár domů zpět. Na dvoře se tam pásl jeden čuník, já se však zaměřil na bahno, po kterém chodil a ryl do něj rypákem. Vybral jsem si jednu bahnitou louži, klekl si a strčil do ní ostříhanou hlavu. Prsty jsem si bahno vtíral do vlasů, aby zakrylo tu zpropadenou bílou barvu, která mě velice snadno mohla prozradit.

   „Hej! Co to tam děláš, holomku!“ Trhl jsem sebou a zadíval se na vychrtlého muže s rákoskou v ruce. „Ať už tě tu nevidím!“ zvedl ji výhružně do vzduchu, což mi stačilo, abych vyskočil na nohy a rozběhl se pryč. Vběhl jsem na ulici a skoro srazil malou holku, která se prohýbala pod tíhou koše plného zeleniny. Probodla mě pohledem, urovnala pár mrkví, které skoro skončily na zemi a pokračovala svou cestou, nevěnovala mi žádnou velkou pozornost. Nikdo mi nevěnoval moc pozornosti a když jsem se zadíval do louže vody na zemi, musel jsem uznat, že bahno prozatím fungovalo. Drželo na vlasech a já vypadal jako otrhaný venkovan, ani v nejmenším jsem se nepodobal Nashirovi, elementálovi větru. Teď už jsem jen musel najít cestu do přístavu a dostat se k bratrům dřív, než kvůli mně přijde někdo další k úhoně.

(Necron)

   Vztekle jsem tomu idiotovi znovu vrazil. Jeho vztek nás připravil o výhodu, kterou jsme v tom malém skrčkovi měli.
   „Já…“
   „Buď zticha,“ zasyčel jsem a v očích se mi zuřivě blýsklo. Nejraději bych mu udělal něco daleko horšího než jen pár ran, které budou za chvilku zapomenuty, ale bohužel jsem ho potřeboval.
   „Pomohl mu vítr,“ zavrčel, když se zvedl na kolena.
   „Samozřejmě, je to elementál větru, to jsi nevěděl? Říkal jsem ti, abys ho nechal na pokoji!“
   „Nemohl jsem to vědět!“
   „Měl jsi předpokládat,“ sykl jsem a zadíval se z okna. Nemohl jsem povolat mrtvé, aby toho spratka hledali, nikdy jsem je před lidmi moc neukazoval, ale vojáci toho spratka už hledali po celém městě. Bylo otázkou času, kdy ho najdou. Nebylo sice nezbytné ho najít, ale raději jsem ho chtěl mít pod kontrolou a vědět, kde je. Taky mě překvapilo, že dokázal zmizet, že dokázal svůj element ovládnout. Vztek byl nebezpečná zbraň.
   „Co budeme dělat?“ přistoupil ke mně Raynor, byl docela zřízený, na hlavě měl tržnou ránu od nějakého kamene, který ho zasáhl, když se bortila cela, z roztrženého rtu mu tekla krev a napadal na jednu nohu.
   „Ty nic, ty už jsi toho udělal dost. Zmiz mi z očí a zavolej mi Shaxe.“

20. kapitola

(Baltazar)

   Seděl jsem vedle postele, na které ležel pobledlý elementál a studeným hadříkem jsem si chladil několik popálenin, které jsem získat v zápase s Caiem. Už bylo ráno, ale on se stále neprobouzel, což mě začínalo děsit. Nedokázali jsme ho vzbudit, ne, když byl odhodlaný zbavit se veškerých lidí a věcí, které mu stály v cestě, ať už mu Raynor podstrkoval jakékoliv myšlenky.
   Jeden námořník přišel o život a pár dalších včetně mě utrpěli nehezké popáleniny. Ale ani když skočil do rozbouřeného moře, nehodlal jsem ho nechat napospas masám vody a skočil jsem za ním. Pevně jsem ho objal a nechal temnotu, aby ho prostoupila, zahalila jeho mysl a smysly. Teprve poté se posádce s obtížemi podařilo dostat nás zpět na palubu. Teď mi zbývalo jen čekat, čekat, zda jsem nepřekročil bezpečnou hranici své moci a trvale elementála neoslepil. Jen ta představa mě děsila, pochyboval jsem, že tohle by mi Cai někdy odpustil.

   Ztěžka jsem se zvedl a vyhlédl z kulatého okýnka kajuty. Do Tartaru už to nebylo daleko a my byli každým dnem, každou námořní mílí slabší. Jen co jsme nasbírali nové síly, přišla další rána, která nás poslala zpět na začátek. I když jsem nechtěl a bránil se těm myšlenkám, jak nejvíc jsem mohl, začínal jsem mít pochybnosti. My dva proti třem silným zaklínačům a mágovi, to nebylo ideální rozložení sil.

   Pootočil jsem hlavu, když jsem na posteli zaregistroval pohyb a vrátil se ke Caiovi.
   „Cai? Cai, slyšíš mě?“
   „Nashira… topil se,“ zašeptal skrze suché rty, které jsem mu okamžitě navlhčil.
   „Ne, byl to jen sen. Nic z toho nebylo skutečné. Jak se cítíš?“ položil jsem dlaň na jeho hlavu a jemně palcem přejel po jeho spánku. Napjatě jsem sledoval jeho tvář a víčka, která se zatřepotala, aby odhalila nádherné oči. A taky se tak stalo. Spadla ze mě hora kamenní, když se na mě zadíval se směsicí úlevy a zmatku.
   „Jak ti je?“ zopakoval jsem otázku.
   „Vodu… krk…“ zachraptěl.
   „To bude dobré, hodně ses nalokal mořské vody,“ podepřel jsem ho a přiložil k jeho ústům sklenici, kterou ihned žíznivě vyprázdnil.
   „Co se stalo?“ zeptal se nakonec.
   „To Raynor. Tím, jak se blížíme, a jak ti nebylo dobře, dokázal se ti dostat do hlavy a podstrčit sny, které jsi považoval za skutečnost.“
   „V jedné kajutě… byl tam námořník, choval se divně a pak se mě pokusil napadnout,“ zadíval se na mě.
   „To nevím, tam jsem ještě nebyl,“ shrnul jsem mu z čela vlasy, které měl ještě slepené slanou mořskou vodou. Jednoho námořníka jsme v kajutě našli, byl to ten, který v noci zemřel a pravděpodobně Caiovou rukou.
   „A ty stíny, co se mě snažily zastavit?“
   „To už jsme byli my.“
   „Takže jsem vám ublížil,“ zkonstatoval, lehce se nadzvedl a vzal moji ruku do své. Na dlani byla pořád vidět výrazná spálenina, já na tom ale díky runám byl líp než například kapitán. Jak se zdálo, ten do rukou kormidlo nevezme ještě dlouho.
   „Já…“
   „To nic, Cai, za to nemůžeš. Nikdo ti to nevyčítá, Raynor dokáže udělat v hlavě zmatek. Uzdraví se to.“ Mlčky hleděl na moji dlaň a zřejmě nenacházel slova.
   „Taky se omlouvám.“ Překvapeně zvedl hlavu a zmateně se na mě zadíval. „Použil jsem na tebe svoji moc. Díky mé temnotě jsi přestal v tom moři vidět, slyšet, myslet… skoro jsem to přehnal, protože to pořád nezabíralo.“ Znovu mě na okamžik přemohl ten pocit děsu, když nás námořníci dostali na palubu a já nevěděl, zda jsem mu ublížil nebo bude v pořádku.
   Zvedl jsem oči, když se jeho prsty dotkly mé brady, a zadíval jsem se na něj. Nebyl v nich vztek ani obviňování, nevěděl jsem, co z nich mám vyčíst.

   Pousmál jsem se, když si mě přitáhl a jemně přitiskl svoje rty k mým. Natiskl jsem si jeho tělo blíž k sobě a začal s ním svádět souboj o nadvládu, oba jsme ji chtěli mít, oba jsme byli zvyklí ji mít, ale bylo vzrušující o ni bojovat. Polibky byly intenzivnější, dravější, jednou měl převahu jeden, poté druhý.
   Vklouzl jsem dlaní pod přikrývku a dotkl se jeho kůže, žádná spálenina mi nemohla zabránit v tom, abych se elementála přestal dotýkat. Rty jsem přemístil k jeho krku a polibky postupoval níž. Každé nově odhalené místečko jsem políbil, u každé jizvy jsem se zastavil a jemně ji objel špičkou jazyka. Chtěl jsem si zapamatovat každý detail Caiova těla. Mohla to být také poslední příležitost. Zítra jsme měli doplout do Tartaru a kdoví, co tam na nás čeká.

(Nashira)

   V přístavu to smrdělo rybinou a nemytým těly, což byl docela paradox, když vlastně všichni ti lidé měli vodu přímo pod nosem. Na druhou stranu to bylo dobře, zapadl jsem dokonale. Bosé nohy jsem měl špinavé a zakrvácené, každý krok začínal být utrpením, ale snažil jsem se nedát to na sobě znát. Cokoliv mě mohlo prozradit, i když bahno, které jsem měl ve vlasech a taky na velké části oblečení zatím zabíralo dobře. Přesto jsem nadskočil při každém zařehtání koně, zacinkání zbroje, zaslechnutí ostrých jazyků stráží, které se neštítily kohokoliv vzít jílcem meče po hlavě, bičem přes záda. Bylo mi z toho zle, ale nemohl jsem s tím nic dělat, jen se nenápadně vytratit pryč, nemohl jsem se nechat chytit. Hledali mě, vyslýchali všechny lidi, jediné, co jsem mohl udělat, bylo v duchu se omluvit a doufat, že kvůli mně nikdo nepřijde o život.

   Vylezl jsem na jednu z odhozených beden a zadíval se na všechny kotvící lodě. Ani jedna mi nebyla známá, ani v přístavu, ani v dálce. Na okamžik mě znovu přepadl pocit beznaděje. Třeba bratry vyhlížím zbytečně, třeba se Rigel rozhodl, že ztratit jen mě je lepší možnost než přijít v boji o někoho dalšího. Nechtěl jsem tomu uvěřit, nemohl jsem ztratit naději, Cai by nedovolil, aby mě tu Rigel nechal.

   Posadil jsem se mezi bedny a sudy a zhluboka se nadechl. Měl jsem hlad, kručelo mi v břiše a celkově mi bylo na nic. Moc nechybělo tomu, abych se rozbrečel. Byl jsem slaboch, vždycky jsem si přál být jako Cai, ten se nebál ničeho, ale to nešlo, vždycky jsem byl a měl být jen Nashirou, slabochem, který dokáže každému jen přidělávat starosti.

   „Vezmi si.“
   Trhl jsem sebou, když se nade mnou ozval hlas. Musel jsem si zaclonit oči před sluncem, abych si prohlédl tvář dívky, která ke mně natahovala ruku s jablkem. Usmála se, vzala moji ruku do své a dala mi ho do ní.
   „Ale… já nemám nic, co bych ti za něj dal,“ zašeptal jsem rozmrzele. Nebylo sice čerstvé, bylo mírně otlučené a nejspíš nebylo ani pořádně uzrálé, přesto mi žaludek znovu zakručel hlady.
   „To nevadí. Třeba příště pomůžeš ty mně. Tak si dej,“ pobídla mě a já se do něj hladově zakousl. Bylo kyselé jako šťovík, ale stejně to bylo nejspíš to nejlepší jídlo, co jsem kdy jedl.
   „Děkuji, dlouho jsem nejedl,“ pousmál jsem se na ni, když jsem dojedl.
   „Bylo to vidět. Odkud jsi? Ještě jsem tě tu nikdy neviděla,“ posadila se na jednu z beden a zadívala se na mě. Bylo to poprvé, co jsem čelil tak důkladné prohlídce a doufal jsem, že jí nedojde, co jsem zač.
   „Já… přijel jsem na jedné z těch lodí, utekl jsem z domu,“ zadíval jsem se na ohryzek, nechtěl jsem jí lhát, ale nemohl jsem tu nikomu věřit.
   „Na jednu stranu jsi blázen, ale závidím ti.“
   „Proč?“
   „Jsi blázen, že ses rozhodl plout zrovna sem, to město je mi odporné a zdejší vládci mě děsí, už jen ten jejich pohled mi nahání hrůzu. A závidím, že jsi měl tu odvahu utéct, kdybych ji měla já, dávno tady nejsem,“ toužebně se zadívala do dálky na moře. Byla hezká, i když trochu špinavá, mohla být zhruba v mém věku. Vadilo mi lhát jí, když ona ke mně byla tak milá, už jsem se nadechoval k tomu, že jí řeknu pravdu, když vykřikla bolestí a vyskočila na nohy, načež bolestivé švihnutí biče donutilo vstát i mě. Tak jsem se zabral do rozhovoru s dívkou a do svých myšlenek, že jsem si nevšiml biřice na koni, který nás teď propichoval ostrým pohledem.

   „Hledáme kluka, tak ve vašem věku. S dlouhými bílými vlasy,“ vyštěkl, až mu od úst odlétlo několik slin. Srdce se mi zastavilo a v duchu jsem se začal modlit, aby mě neprohlédl.
   „Nikoho takového jsem neviděla, pane.“
   „Lžeš, takový kluk nejde přehlédnout,“ štěkl a švihl ji bičem, až znovu bolestí zakvílela.
   „Přísahám, nikdy bych vám nelhala,“ rozlily se jí z očí slzy, když bičík znovu dopadl na její tělo a roztrhl jí halenu.
   „Přestaňte, já… já ho viděl,“ postavil jsem se před ni a s tichým výkřikem se chytil za tvář, kterou mi bič rozsekl. Biřic seskočit z koně a rukou mi sevřel krk.
   „Kde ho schováváš, ty otrhanče?“ zavrčel, z jeho česnekového dechu se mi udělalo zle, ale za nic na světě jsem se nechtěl vzdát jablka, které mi teď leželo v žaludku.
   „Neschovávám, jen jsem ho viděl. Dnes ráno… přineslo ho tornádo,“ zachraptěl jsem se strachem v očích. Nevím, co mě to popadlo, klidně mě mohl odtáhnout sebou, ale nemohl jsem ho nechat mlátit tu dívku, když mi pomohla, aniž by musela.
   „Kam ho přineslo?“ zesílil sevření a já se marně snažil odtáhnout jeho ruku.
   „K lesu… tam, co je studna,“ ukázal jsem směrem, kde jsem skutečně skončil. Bylo to docela daleko od přístavu a o to mi šlo. Udržet je odtud co nejdál a co nejdéle. Chvilku mě propichoval pohledem a dýchal mi česnekový odér do tváře, než mě prudce odstrčil a znovu nasedl na koně.
   „Dnes máš štěstí, kluku,“ zavrčel, bičíkem pobídl koně a rozjel se ke skupince vojáků, kteří stáli opodál. Tentokrát jsem měl štěstí, ale věděl jsem, že to určitě nebude na dlouho, pokud začnou prohledávat tamní chalupy, najdou moje oblečení a dojde jim, že jsem si změnil vzhled. Takže se vrátí, mohl jsem jen doufat, že se dřív objeví mí bratři.