Minde

21. kapitola

(Cai)

   Vyhlédl jsem z okna a upravil na sobě oblečení. Brzy mělo svítat, byl nejvyšší čas dostat se nepozorovaně z lodi, která před chvílí zakotvila v přístavu Tartaru. Byli jsme tady a já z toho neměl dobrý pocit. Nikdy jsem nebyl pověrčivý a nevěřil jsem na osud, ale všechny ty problémy a překážky, které jsme museli zvládnout nevěstily nic dobrého.

   „Můžeme?“ Pootočil jsem hlavu k Zarovi, který mi položil ruku na rameno. Naposled jsem zkontroloval svoje věci, přikývl a rozešel se za ním na palubu. Byla ještě tma, v tichu bylo slyšet jen šumění vln narážejících na bok lodi. Ani v přístavu nebylo vidět živáčka, snad jen v dálce matně svítilo několik lamp na hradbách temného hradu, kde pravděpodobně hlídkovali vojáci.
   Odtrhl jsem pohled od stavby a zadíval se na Zara, okolo kterého se začala vznášet temnota. Bylo to poprvé, co jsem ho viděl používat jeho moc zaklínače. Nebyl to příjemný pocit, jako bych v něm najednou viděl někoho jiného, zlého, ale snažil jsem se tyhle pocity potlačit. Už jsem pochopil, že nezáleží na tom, co umíme a kde jsme se narodili, záleželo hlavně na našich rozhodnutích a na tom, co jsme dokázali.
   „Jdeme,“ krátce se na mě podíval, když i okolo mě se zformoval stín tmy a vyrazil po můstku z lodi. Držel jsem se u něj a obezřetně sledoval každý pohyb, každý temný kout, okolo kterého jsme šli. Oba jsme mlčeli a svižně pokračovali kupředu. Temnota sice tlumila naše kroky, ale rozhodně by neztlumila naše hlasy. Proto mi Baltazar už na lodi vysvětlil, jak se do hradu dostaneme. Měli jsme jen jednu šanci dostat se dovnitř a snažit se nepozorovaně dostat i ven. Byl to hodně naivní plán, oba jsme pochybovali, že Nashira je v cele, která není hlídaná, ale museli jsme to risknout, pokusit se. Netušil jsem, kde jsou mí bratři, jestli jsou vůbec na cestě a jak dlouho bychom na ně museli čekat. Bezpečná nebyla ani jedna možnost, proto jsme se rozhodli spíše riskovat, než čekat, až někdo na lodi najde elementála a uprchlého zaklínače.

   Odbočili jsme do zapadlé uličky, na jejímž konci byla železná branka a za ní svažující se schody do kanalizačního systému pod městem. Okamžitě mě do nosu udeřil zápach linoucí se z podzemí, proto jsem s vděkem přijal šátek napuštěný octem, který jsem si hned omotal okolo nosu a úst, teprve pak jsem Baltazara následoval do podzemí. Sestoupali jsme po příkrých schodech až k úzkému chodníčku, po kterém začaly ihned utíkat krysy vyděšené nečekanými návštěvníky, a rozešli se po něm. Vedle chodníčku líně tekla voda, ze které se vznášely plyny z rozkládajících se exkrementů, ostatků a moči, které mě okamžitě začaly štípat v očích. Bylo to odporné, hnusné, snažil jsem se mrkat, abych zahnal slzy, které se mi začaly hromadit v očích a rozostřovaly mi tak vidění. Baltazara jsem následoval v matném světle kamene, který zářil díky runě, jenž na ni Zar nakreslil, než jsme se vylodili. Stejný kámen nyní spočíval i v mé kapse, byla to jistota, jak se sám proplést kanalizačními tunely, kdybychom se museli rozdělit. Podobné myšlenky se mi nelíbily, ale museli jsme myslet i na horší scénáře než se konejšit, že všechno určitě hladce proběhne.

   Strop chodby se začal snižovat a za chvíli už jsme museli jít v nepříjemně hlubokém sklonu. Odpudivý puch ještě zesílil a začal být cítit i skrze octový hadr na tváři. Měl jsem pocit, že cítím i hnilobu, což se ukázalo jako pravda.
   „Občas se tu ukrývají i zloději nebo jiná individua, která prchají před oprátkou,“ pootočil ke mně hlavu Zar, když zpomalil před rozkládající se mrtvolou, od které teď neochotně prchaly další krysy.
   „To je tu nikdo nehledá?“ přitiskl jsem si šátek víc k nosu.
   „Ne, nikdo tu dlouho nevydrží. Buď zloděje vypudí ten smrad zpět nahoru, kde ho chytnou nebo se tu postupně otráví. Zemře tak jako tak,“ odpověděl, zatímco špičkou boty skopl ostatky do vody, abychom mohli projít. Chodníček pod mrtvolou byl kluzký a místo se v nepříjemně skloněné pozici nedalo dost dobře překročit. Musel jsem se přidržovat oslizlé zdi, abych také neskončil v nevábně vypadající vodě.
   „Jak daleko to ještě je?“ zamračil jsem se. Nesnižoval se totiž jen strop, ale zároveň se zužoval i chodník a někde rozdrolený chyběl úplně.
   „Ještě tak deset minut. Jak už jsem řekl, dostaneme se ke stájím. Nashira může být na dvou místech, buď v cele ve sklepení nebo ve věži.“
   „Pamatuju si to.“
   „Vím, ale pro jistotu,“ mrkl na mě přes rameno a ještě jednou mi popsat chodby, kterýma by se mělo dát k Nashirovi dostat a místa, na které je třeba si dát pozor, protože bychom tam někoho mohli potkat. Nutno podotknout, že tohle riziko bylo úplně všude. Necron klidně mohl nechat zvýšit bezpečnostní opatření, mohl nasadit víc vojáků, mohl nasadit svoje oživlé mrtvoly a Kaan mohl připravit ne moc hezké runové pastičky. Byla tu spousta otázek a ani jeden z nás netušil, do čeho doopravdy jdeme.

   „Tohle je poslední úsek, musíme do vody, zadrž dech a pokus se udržet hlavu nad hladinou,“ zadíval se mi do očí, když jsme se dostali k velmi nízkému tunelu, kterým se nedalo projít suchou nohou. Zvedl se mi už jen z té představy žaludek, ale podle jeho rady jsem zadržel dech a vkročil do vody. Byla hlubší, než jsem předpokládal, okamžitě mi byla po pás a nohy se mi zabořily do měkké bahnité země. Oči mi začaly slzet víc než dřív, pálily, řezaly, ale stále jsem je upíral na svítící bod pohybující se přede mnou. Dělalo se mi zle, chtělo se mi zvracet a začínal jsem mít pocit, že každou chvíli omdlím, když se z ničeho nic světýlko ztratilo. Než jsem ale stihl začít panikařit, uchopila mě za paži ruka a vytáhla na úzkou římsu.

   „Je to dobrý, jsme tu,“ zašeptal Zar, zatímco mě chytil okolo pasu, abych znovu neskončil ve vodě. Chvilku jsem musel rozmrkat všechny slzy, které se mi nahromadily v očích, než jsem se dokázal rozhlédnout okolo sebe. Stáli jsme pod jedním z mnoha poklopů, pod kterými jsme prošli. Vedlo k němu pouze několik skob zatlučených do kamene, ale bylo to lepší než vůbec nic. Převzal jsem od Zara svítící kámen a zvedl ho do výšky, aby skoby našel a dostal se po nich nahoru. Sledoval jsem, jak chvilku zápasil s těžkým poklopem, než se mu ho povedlo nadzvednout a vyklouzl ven. Počkal jsem na znamení, než jsem se vydal za ním. Obratně jsem vyšplhal nahoru a pomohl mu poklop usadit zpět. Z nedaleké stáje se ozvalo zabušení kopyt a podrážděné zafrkání, pro koně jsme nebyli tak tiší, aby si nás nevšimli, ale s tím se nedalo nic dělat. Sundal jsem si z obličeje hadr a zhluboka se nadechl dýchatelného vzduchu. Smrad ze stájí nebyl nic oproti tomu, co bylo tam dole. Zar nás znovu zahalil do temnoty, než jsme se skryti ve stínech vydali do útrob hradu.

   Pohybovali jsme se rychle, co nejtišeji jsme dokázali. I když z nás stále ještě kapala voda, na černé mramorové podlaze to neštěstí nebylo vidět. Podařilo se nám vyhnout několika hlídkám a já začínal věřit tomu, že by to možná i mohlo vyjít, než se Baltazar prudce zastavil a vmáčkl nás do jednoho tmavého výklenku. Slyšel jsem kroky a během chvilky jsem spatřil i jejich majitele. Byl to štíhlý blonďák s jasně modrýma očima, které byly tak chladné, až mi přeběhl mráz po zádech. Po jedné straně obličeje se mu táhlo černé tetování, ve kterém jsem poznal několik symbolů run, bylo mi jasné, kdo se teď nachází jen pár kroků od nás, byl to Kaan. Zadržel jsem dech a přál jsem si i ztišit tlukot srdce, jen aby to nezaslechl a chvilku to i vypadalo, že nás bez jakéhokoliv podezření přejde, dokud se několik kroků od nás nezastavil. Lehce nakrčil nos a pootočil hlavu. Chvilku jen tak stál a zdálo se, že poslouchá, než se s úšklebkem v obličeji otočil.
   „Baltazare! Smrdíš jako kopa hnoje a chcánek,“ uchechtl se a přejel pohledem celou chodbu včetně výklenku, ve kterém jsme se skrývali. V duchu jsem zaklel, své čichové buňky jsem měl stále natolik odumřelé, že já žádný zápach necítil, ale bylo mi jasné, že to z nás doopravdy musí táhnout, zvláště po té koupeli. „Tak se ukaž, bratříčku, dlouho jsme se neviděli. Nebo si tě mám sám najít?“ nadzvedl obočí a pomalu se rozešel zpět. „Stýskalo se nám. Proto tu přece jsi, ne? Taky se ti po nás stýskalo,“ ušklíbl se a zadíval se přímo na nás.
   „Zůstaň tady, nehýbej se, ať se děje cokoliv, musíš najít Nashira,“ zašeptal mi do ucha tak tiše, že jsem měl skoro problém mu rozumět, chtěl jsem něco namítnout, ale to už opustil úkryt a postavil se před Kaana.
   „Baltazare, konečně, byla to dlouhá doba,“ usmál se chladně. Lehce jsem nadzvedl obočí, když se vedle Kaana objevila jeho dokonalá kopie. „Myslím, že bys měl odložit všechny svoje zbraně, tady je nebudeš potřebovat,“ propíchla ho pohledem ona projekce, načež se objevila další. „Jak vidíš, dost jsem cvičil.“
   „Nepřišel jsem bojovat.“
   „Tak odlož svoje zbraně, ostatní tě také chtějí vidět.“
   Nelíbilo se mi to, vůbec se mi to nelíbilo, ale snažil jsem se stát absolutně nehybně. Zarova tma mě pořád kryla a zdálo se, že Kaan netuší, že je tu kromě Baltazara ještě někdo jiný. Původně jsem měl v plánu zasáhnout, jednoho jsme mohli v pohodě přemoci, ale teď… teď jsem si nebyl jistý, který z nich je ten pravý a jestli je vůbec některý z nich pravý, klidně to mohly být všechno jen projekce a já mohl věci ještě víc zhoršit. Bezmocně jsem sledoval, jak se Zar vzdal všech zbraní a obklopen horou astrálních projekcí odešel s Kaanem. Zbyl jsem tu sám. Ještě nějakou dobu jsem zůstal nehybně stát, než jsem se znovu vydal kupředu. Chvíli jsem váhal, zda se nevydat za nimi a pokusit se Zara dostat zpět, ale nakonec jsem se toho nápadu neochotně vzdal. Oni momentálně mířili ke zbytku zaklínačů a proti takové přesile jsem sám nejspíš neměl šanci. Musel jsem první najít Nashira.

   Vyhnul jsem se několika hlídkám, které odporný puch sice komentovaly, ale naštěstí byly nejspíš tak hloupé, že jim nedošlo, co by se tu mohlo dít. Když jsem začal sestupovat do sklepení, všiml jsem si, že Zarova temnota, která mě obklopovala, zmizela. Nebylo to dobré znamení, něco se mu muselo stát, ale já byl tak blízko k tomu, abych dostal Nashira! Donutil jsem se pokračovat dál.
   „Hej ty!“ Prudce jsem se otočil na dva vojáky, kteří se vynořili z chodby. Neváhal jsem, jednomu jsem zabodl dýku do krku, vyhnul se druhému a výbojem ho poslal k zemi. Na okamžik jsem se zaposlouchal, zda potyčku někdo neslyšel a pak oba prošacoval, abych našel klíče od cel.

   Spěšně jsem procházel okolo cel a modlil se, aby Nashira v jedné z nich byl. Nebyla šance, že bych se bez Zarova krytí dokázal nepozorovaně dostat až k věži, což byla druhá možnost, kde bratříčka mohli držet. Prudce jsem se zastavil u jedné, kde v tmavém koutě svítila záplava bílých vlasů.
   „Nashiro,“ zašeptal jsem a začal zkoušet jednotlivé klíče. Hned u jednoho z prvních jsem měl štěstí a zámek cvakl. Postavička se lehce zatřásla a zvedla obličej, ve kterém se zračily dvě vyděšené oči.
   „Cai?“
   „Jsem tu, bude to dobré,“ objal jsem ho a pohladil po dlouhých vlasech. Cítil jsem, jak mě křečovitě sevřel a zaslechl jsem i tichý vzlyk úlevy. Taky se mi ulevilo, zbývalo už jen dostat ho ven, což ale nebyl ten nejjednodušší úkol.

22. kapitola

(Baltazar)

   S trhnutím jsem se probral, když na mně přistála pořádná sprška ledové vody. Chvilku jsem netušil, co se děje a kde to jsem, ale pulzující bolest hlavy mi rychle připomněla tvrdou ránu neznámým předmětem, po které jsem skončil v bezvědomí. Nohy i ruce jsem měl připoutány k dřevěnému X pouty, díky kterým jsem nemohl využívat svoji moc.
   „Konečně se zase vidíme, Baltazare.“
   Zvedl jsem hlavu a zadíval se na osobu, které hlas patřil. Ani za ty roky se Necron skoro nezměnil. Černé vlasy mu sahaly až k pasu, na tváři mu hrál zákeřný úsměv a oči se mu rudě blýskaly.
   „Je od tebe hezké, že ses vrátil, všichni máme radost,“ usmál se falešně a já přejel pohledem po zbylých osobách v místnosti. Raynor se zamračeně opíral o dveře a probodával mě nenávistným pohledem, zatímco Kaan stál v těsné blízkosti Necrona, jako jeho osobní děvka. Udělalo se mi zle, když jsem si uvědomil, že před několika lety jsem nejspíš vypadal úplně stejně. Ošálený jeho řečičkami, jeho krásou a pozorností, kterou mi věnoval. I když jsem se ale rozhlédl po celé místnosti, jeden člověk tu chyběl – Shax. Mohlo se stát cokoliv, klidně mohl být mrtvý, ale rozhodně se mi jeho nepřítomnost nelíbila, když jsem netušil její důvod.
   „Měl jsem na tebe vztek, když jsi odešel a chtěl jsem ti hodně ublížit, až se vrátíš,“ přešel ke mně Necron a palcem přejel po mé tváří, vztekle jsem ucukl hlavou a trhl rukama v marné snaze se osvobodit.
   „Nešahej na mě,“ zavrčel jsem mu do tváře, ve které se mihlo jen pobavení.
   „Ale no tak, přece jsi měl rád moje doteky na svém těle. Nemravné doteky,“ zašeptal mi u ucha, roztrhl košili a dlaněmi začal pomalu přejíždět po mém těle. Nenáviděl jsem se za to, že se mi to líbilo, přesně věděl, kam sáhnout, znal mě dokonale.
   „Jsi ještě hezčí, než předtím a ta tvoje snaha odporovat mi mě ještě víc vzrušuje,“ zašeptal těsně u mého ucha a neomylně zamířil rukou níž ke kalhotám. Snažil jsem se odtáhnout, ale nebylo kam. Teprve když se ozvalo tříštění skla, ruka se zastavila a Necron otočil hlavu ke Kaanovi, kterému z očí lítaly blesky a u jeho nohou se válela roztříštěná karafa na víno. Necron se jen ušklíbl a znovu se zadíval na mě.
   „Šíleně smrdíš, Baltazare, klidně sis tu výpravu kanalizací mohl odpustit, do hradu bychom vás vpustili i přední bránou,“ odtáhl se a o pár kroků ustoupil.
   „Nás?“ přivřel jsem oči, tohle se mi ani trochu nelíbilo.
   „Samozřejmě. Ten dárek, co jsi nám přivezl je skvostný, Shax už ho šel přivítat. Původně jsem měl sice trochu jiný plán, ale jelikož Raynor nechal upláchnout toho skrčka, musel jsem trochu improvizovat. Ale neboj se, Shax se o Caie hezky postará,“ zvedl koutky úst do děsivého úsměvu a mně se téměř zastavilo srdce. Nashira tu nebyl, Cai v cele mohl najít jedině Shaxe, který jako Nashira vypadal.
   „Ty svině, jestli se ho jen dotkneš!“ štěkl jsem a vztekle zacloumal řetězy.
   „Neboj se, možná ti ještě umožním ho vidět, jen nevím, jestli živého nebo mrtvého. Tohle se mi moc líbí, sice jsem tě tehdy chtěl nechat upálit, ale nakonec bylo od Caie hezké, jak šlechetně tě tam zachránil.“
   Byl jsem vzteky a zoufalstvím bez sebe. Naletěl jsem mu, věděl o nás už od toho incidentu ve vesnici, věděl, že jsme jen dva, věděl všechno. A teď jsem byl v pasti já, Cai, Nashira pravděpodobně ve vesnici naháněla tlupa vojáků, takže bylo jen otázkou času, kdy jej dostanou, a ostatní elementálové byli kdoví kde. Necron vyhrál. Ale tušil jsem, že se mnou ještě neskončil, tušil jsem, že můj život bude dlouhý, hodně dlouhý, abych každý den mohl vzpomínat na to, jak zabil člověka, kterého jsem miloval a kterého jsem donutil něco cítit ke mně, věřit mi a jeho důvěru jsem zradil.

   „Mrzí mě, že tě tu teď musím nechat, ale toužím po tom osobně se seznámit s Caiem. A víš co? Myslím, že jeho poslední myšlenky budou na to, že naletěl zaklínači. V posledních sekundách života tě bude ze srdce nenávidět, že ti uvěřil a přitom byl tohle všechno jen tvůj plán, jak ho dostat sem a zabít.“
   „Ne, prosím,“ zašeptal jsem.
   „Ale Baltazare, zaklínač přece být zaklínačem nepřestane. Uvidíme se později,“ přejel dlaní po mé hrudi a rozešel se ke dveřím.
   „Prosím! Udělám cokoliv, nech ho žít, prosím!“
   „Věř, že je to pro tvé dobro, nenáviděl by tě celý život, kdybychom zabili jen jeho bratry a jeho ne. Takhle tě bude nenávidět jen malou chvilku.“
   „Udělám cokoliv,“ zopakoval jsem.
   „Už jsi udělal vše, co jsem chtěl,“ ušklíbl se a společně s Kaanem a Raynorem, kteří mě obdarovali posměšným úšklebkem, odešel.

(Cai)

   „Omlouvám se, tohle jsem nechtěl,“ zašeptal Nashira, když jsem povolil sevření.
   „To nic, ale musíme jít,“ zvedl jsem se.
   „A ostatní?“ vstal a zadíval se na mě.
   „Jsou v pořádku.“ Na okamžik jsem zaváhal, nevěděl jsem, co mu říct, ale v tomhle jsem mu nelhal, podle přívěsku měli být všichni v pořádku.
   „Nejsou tu, že?“ šeptl.
   „Teď se odtud musíme dostat ke stájím,“ přešel jsem zpět ke dveřím cely a nahlédl do chodby. Stále bylo všude ticho. Přišlo mi divné, že tu byli jen dva strážní. „Drž se u mě,“ rozešel jsem se zpět.
   „Jak ses sem vůbec dostal? Sám? To tě nikdo neviděl?“
   „Měl jsem pomoc, teď co nejtišeji,“ pospíšil jsem si po schodech nahoru. Baltazar mi popsal více chodeb, kudy se dalo zmizet, zbývalo si teď jen vybrat. Všude mohly být stráže, těžší bylo si tipnout, kde jich bylo nejméně. Prsty jsem přejel po jílci svého meče, abych se ujistil, že je stále na své místě a jednu cestu si prostě zvolil. Pořád jsem musel myslet na Baltazara, pokud všechno, co mi řekl, byla pravda, zřejmě to s ním nevypadalo dobře. Netušil jsem, kde je a ani jak bych mu mohl pomoct. Teď jsme sice byli dva, ale bohužel jsem nemohl spoléhat na Nashirovu moc, měl ji, to ano, ale jeho ovládání pořád kulhalo.

   Prudce jsem se zastavil před další zatáčkou, za kterou jsem zaslechl několik spěšných přibližujících se kroků. Otočil jsem Nashira a začal pospíchat zpět.
   „Tudy,“ zatáhl mě do jedné užší chodby. Nebránil jsem se, bylo to tady jako bludiště a už teď jsem začal ztrácet pojem o tom, kudy bychom mohli jít. Stačilo se dostat ke stájím, tohle jediné jsem si pro sebe pořád opakoval. Čím dál víc mi to ale připadalo jako zoufalé hledání. Často jsme museli měnit směr, vyhýbat se vojákům, bylo to jako honěná s kočkou a myší, nekonečná a marná. Chtěl jsem se vyhnout tomu jít do přímého střetu, protože i kdybych nějakou skupinku zvládl, hluk by určitě přivolal další a já nebyl všemocný, abych všechny porazil sám.
   Pak jsem ale na konci jedné chodby zahlédl matné sluneční světlo a lehký vánek se otřel o moji tvář.
   „Tudy,“ šeptl jsem a vyrazil k naději, která se před námi objevila. Byla to cesta ven, a dokonce jsem viděl i stáje, ale byl to obrovský risk. Objevili jsme se na velkém nádvoří, které bylo z části vydlážděné stejným černým mramorem, jako zbytek hradu, a z části seschlou trávou, která se do ponurého vzezření vlastně celého města absolutně hodila. I když bylo celé nádvoří prázdné, bylo na něj vidět z minimálně poloviny oken celého hradu a my jej museli přejít celé, abychom se ke stájím dostali. Jak mně teď chyběl Baltazar a jeho zaklínačská schopnost, s ní by to nejspíš reálné bylo, ale bez něj jsme mohli jen doufat.

   Nerozmýšlel jsem se dlouho, v chodbě za námi jsem totiž zaslechl další kroky, takže jsme ani neměli na výběr.
   „Musíme to risknout,“ zadíval jsem se na Nashira, který měl ve tváři podivný výraz. Všiml jsem si ho už v cele, ale teprve teď na denním světle jsem si jej mohl lépe prohlédnout. Jeho vždy jiskřivé oči byly chladné a pohrdavé, jako by v sobě neměl špetku radosti. V obličeji mu sice byl vidět strach, ale oči k němu neseděly. Nebyl čas ptát se, co se stalo, co mu tu vůbec dělali, spěšně jsem skryl jeho vlasy pod šátek, sám si přes hlavu přehodil kápi a začal se plížit ve stínu podél hradní zdi ke stájím.
   Nelíbilo se mi to, připadal jsem si jako zahnaný do kouta. I když jsem doufal, že se střetům dokážeme vyhnout, tohle bylo až příliš podivné, tušil jsem, že je něco špatně.

   Zrychlil jsem, když jsme byli v polovině cesty přes nádvoří, chyběl kousek, mohli jsme to zvládnout, ale pak ze stájí vyšel Kaan.
   „Dost už bylo her, přece bys neodešel bez seznámení,“ usmál se a zabodl do mě své oči. Měl jsem nepříjemný pocit z toho, že o mně celou tu dobu věděl. Sáhl jsem po meči a vytáhl ho z pochvy.
   „Ale no tak, vážně si myslíš, že nás porazíš?“ Prudce jsem se otočil a zadíval se na muže s krátkými černými vlasy. V obličeji mu svítily žluté oči a pohrdavý úsměv. Připomněl mi dravce, který spatřil svoji oběť a chtěl si s ní pohrát, než ji zabije. Musel to být Raynor, zaklínač, který se mi dostal do snu a skoro se mu podařilo mě utopit.
   „Konečně tě poznávám, Cai, bylo od Baltazara hezké, že nám tě přivedl – jak se to říká – přímo na stříbrném podnose,“ ušklíbl se poslední zaklínač, který se k nám pomalu rozešel z druhé strany nádvoří. Okolo jeho štíhlé elegantní postavy povlávaly dlouhé černé vlasy, byl dokonalý, každá křivka jeho těla, které bylo obtaženo přiléhavým černým oblečením, každý pohyb… ale zároveň to byl ten nejděsivější člověk, kterého jsem měl tu čest poznat. Možná to bylo i tím, co jsem o Necronovi věděl, ale nejspíš i kdybych ho neznal, jeho aura ho předcházela.
   „Se Shaxem, už se znáš, jak vidím,“ zasmál se tiše a přeskočil pohledem na Nashira. „Nechtěl jsem, aby ses tu ztratil, tak jsem ti zařídil doprovod,“ usmál se. Otočil jsem se na bratříčka, který sundal šátek z vlasů a s tichým smíchem se rozešel k Necronovi. Cestou jeho vlasy začaly tmavnout a zkracovat se, postava se mu vytáhla, v uších se mu objevilo několik naušnic a na prstech pár těžkých zdobných prstenů a když se otočil, pochopil jsem, co se mi na něm nezdálo. Ty chladné oči Nashirovi nepatřily, nenašel jsem ho. A oni o mně celou dobu věděli, nechtěl jsem věřit tomu, že by mi Baltazar lhal, ale byla to jedna z možností. Stiskl jsem k sobě zuby, stál jsem sám proti třem zaklínačům a mágovi, teď už mi mohl pomoct jen zázrak.

23. kapitola

(Nashira)

   S trhnutím jsem se probral. Bylo už ráno a v přístavu to taky začalo ožívat. Rybářské lodě už byly pryč vyjeté na moři, místo nich kotvila poblíž mola nová loď – Luna. Musela připlout v noci, když jsem i se vším sebezapřením usnul. Její název mi ale nic neříkal a kdyby v ní dopluli mí bratři, pravděpodobně by to už vyšlo najevo. Přesto jsem měl ze svého usnutí nepříjemný pocit, na horizontu nebylo vidět nic nového, všechno vypadalo jako včera, ale něco bylo jinak. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, co tu chybí. Chyběli tu vojáci, nikde nebyl ani jeden, žádný dusot koní, žádný křik, přestali mě hledat. Bylo zvláštní, že to tak rychle vzdali, chápal bych to, kdyby mě chytili, ale to se nestalo.
   Netušil jsem, co mám dělat, z toho špatného pocitu mě až mrazilo. Zaťal jsem ruce v pěst a zavřel oči, kdybych dokázal použít svůj element, kdybych dokázal ovládnout vítr, mohl jsem zjistit víc o tom, co se děje nebo alespoň náznak toho, co se děje. Už jednou se mi to přece podařilo, sám jsem se dostal z vězení, měl jsem tu moc, jen jsem se jí nesměl bát.

(Baltazar)

   Zarýval jsem nehty do svých dlaní a snažil se uklidnit, něco vymyslet, ale bylo to k ničemu. Neměl jsem šanci. Podcenil jsem Necrona, což byla moje největší chyba. Snažil jsem se dávat si pozor, ale on byl stejně krok napřed, vždycky byl krok přede mnou. Vytáčelo mě to, dohánělo mě to k šílenství, obzvláště teď, když kvůli tomu měl zaplatit někdo jiný.

   Ani jsem nechtěl zvedat hlavu, když jsem zaslechl tiché klapnutí dveří, nechtěl jsem vidět Caiovo tělo, ani posměch v očích zaklínačů, ale nakonec jsem ji pomalu zvedl.
   „Aso,“ zašeptal jsem tiše. Skoro jsem nemohl uvěřit tomu, že ji vidím. Vypadala pořád stejně a probodávala mě pořád stejnou nenávistí.
   „Proč ses vrátil?“
   „Aso, prosím, pomoz mi.“
   „Proč ses vrátil,“ zavrčela a sebrala z hromádky mých zbraní dlouhou dýku. Nenáviděla mě, tolikrát jsem jí ublížil a tolikrát se mi to líbilo, protože to těšilo Necrona, ale teď, když jsem na to zpětně vzpomínal, jsem se nenáviděl sám, bylo mi ze sebe zle.
   „Je tady Nashira, pomáhal jsem Caiovi – jeho bratrovi – dostat se sem, zachránit ho. Ale Necron o nás věděl a teď jsme všichni v pasti.“
   „Proč bych ti měla věřit, jsi jen další zaklínač, proč bych ti nemohla ublížit tak, jako jsi to s oblibou dělal ty mně.“
   „Zasloužím si to, pokud to chceš, tak to udělej,“ zašeptal jsem nakonec. I kdybych ji přemlouval a sliboval hory, doly, měla právo mi nevěřit a opovrhovat mnou. Možná byla smrt i lepší, pokud měl zemřít Cai, nechtěl jsem s tím pocitem žít. Proto jsem se na Asu překvapeně zadíval, když cvakly zámky na mých nohou a pak i na rukou.
   „Přísahám, Baltazare, že jestli vycítím z tvé strany nějakou nekalost, zabiju tě,“ namířila na mě hrot mé dýky, než ji ve své ruce přetočila a nabídla mi rukojeť.
   „Nezklamu,“ vzal jsem si ji, pobral i zbytek svých věcí a vyrazil z pokoje.

(Cai)

   Mlčky jsem sledoval čtyři osoby rozestavěné do půlkruhu okolo mě. Nebyla možnost úniku, aniž bych se s nimi nesetkal v přímém střetu. Lehce jsem se otřásl, když mi studený vítr shodil z hlavy kápi a otřel se o můj obličej. Zaměřil jsem pohled na Kaana, který se ke mně rozešel jako první. Cestou se kolem něj začaly ale objevovat jeho další a další kopie, každá vypadala jako samostatně uvažující člověk, nebyly to žádné stíny pohybující se stejně jako originál, byly to dokonalé osoby a já netušil, který z nich je pravý Kaan.
   „Zahrajeme si hru, který Kaan je ten pravý.“ Všechny kopie se po těch slovech ušklíbly a vytáhly meč. Neměl jsem jinou možnost než se začít bránit jeho útokům. Nebyl tak dobrý šermíř jako já, ale měl převahu v množství možných útoků. Přesto se mi podařilo nejbližšího Kaana zasáhnout do břicha, žádná krev ale nevytryskla, postava jednoduše zmizela.
   „Ten nebyl pravý, smůla,“ zachechtali se všichni. Musel jsem zrychlit, i když jsem se pár Kaanu zbavil, začali se objevovat další, začali útočit najednou a já ucítil na několika místech ostrou bolest, kdy čepel meče prořízla mou kůži.
   Tiše jsem zaskučel, když jsem byl sekem přes zápěstí nucen upustit meč. Teprve pak útoky přestaly a Kaanové se vzdálili.

   „Jsem zklamaný, Cai. Zatím ses moc neukázal, začínám pochybovat, že jsi elementál energie,“ ušklíbl se Necron. Stiskl jsem k sobě zuby a sevřel dlaně v pěst. Neměl jsem moc šancí dostat se odtud, ale mohl jsem sebou do hrobu vzít alespoň některého ze zaklínačů a dát čas Nashirovi zmizet. Tak moc jsem doufal, že je v pořádku, že se mu podařilo utéct a je na cestě zpět do Eurídie. Skutečně to ale znamenalo, že se musím začít snažit daleko víc, zaklínači mi své životy určitě neplánovali dát zadarmo. Moc se mi nelíbilo, jak mě Necron provokoval, doslova chtěl, abych použil svoji moc, stejně jsem ale neměl jinou možnost. Prudce jsem pohnul rukou a zasáhl svou energií všechny Kaany, kteří stáli opodál v řadě. Zmizeli do jednoho, takže pravý nebyl ani jeden, neměl jsem ale čas nad tím bádat, napřáhl jsem ruce a vyslal elektrický zásah přímo ke škodolibě se tvářícímu Necronovi. Zaznamenal jsem jen záblesk a ohlušující ránu, ze které mi na okamžik zalehlo v uších. Ze země se zvedl prach a chvilku nebylo nic vidět. První ze všeho jsem zaslechl chladný smích, teprve pak, když prach klesnul, jsem spatřil i Necrona. Nepohnul se ani o píď, stál stále na stejném místě, jen teď v rukou dřímal kovovou tyč, kterou zřejmě těsně před mým útokem zarazil do země a po které se můj útok svezl.
   „Hezký pokus, už ti věřím, že jsi elementál energie, ke tvé smůle se budeš muset snažit o dost víc, abys mě dostal. Nemysli si, že nevím, co dokážeš, co dokáže každý z vás, elementálů. Je obtížné dostat se do hlavy mrtvých lidí a ovládnout je na takovou vzdálenost, bere to spoustu energie, ale výsledek stojí za to. Dnešek nepřežiješ, jsi tu sám a až to vyřídím s tebou, vyšťourám i toho tvého bratříčka.“
   „Není tu sám!“ Otočil jsem hlavu ke stájím, ze kterých vyšel Baltazar. Před sebou vedl Kaana, kterému držel ruce zkroucené za zády a přidržoval mu u krku dýku. „Necháš nás odejít nebo ho zabiju,“ zavrčel a přitlačil dýku blíž ke Kaanovu krku, až se objevilo prvních pár kapek krve a blondýn tiše zaúpěl.
   „Baltazare, to mě vážně neznáš?“ uchechtl se Necron. „Ani když se postavíš na stranu toho elementála, nemáte šanci.“
   Pootočil jsem hlavu, když se nádvoří začalo zaplňovat. Ze všech koutů se začali vynořovat mrtví lidé v různém stadiu rozkladu, někteří už dokonce bez ruky, z jiných cestou odpadávali červi nebo vnitřnosti.
   „Klidně si ho zabij, je mi to jedno, stejně dneska zemřeš i ty, Baltazare,“ ušklíbl se.
   „Necrone!“ vyjekl blondýn s tetováním na tváři, vzápětí ale vytřeštil oči a klesl na kolena. Z proříznutého hrdla mu pravidelně vystřikovala krev, i když se to rukama snažil zastavit, pochyboval jsem, že by tohle mohl zvládnout přežít. Neměl jsem čas to dál sledovat, první mrtví se dostali ke mně. Pár jsem se zbavil dýkou, abych se dostal ke svému meči. Ale i tak jich byla spousta, sami s Baltazarem jsme měli zřejmě jen malou šanci všechny porazit. Na mrtvé bychom snad ještě stačili, ale se třemi zaklínači se naše šance blížily nule.

   Zaclonil jsem si oči předloktím, do kterých mi silný vítr nebo snad malé tornádo vehnalo prach, který se zvedl ze země. O krok jsem ucouvl, abych nápor ustál, pár mrtvých takové štěstí nemělo, což bylo ale plus pro mě. Když jsem rozmrkal štípání v očích, uvědomil jsem si, že v místě, kam vítr udeřil stojí malý kluk s krátkými špinavými vlasy.
   „Nashiro?“ šeptl jsem překvapeně. Poznal jsem ho snad jen díky jeho očím, které teď vyděšeně sledovaly všechny nepřátele okolo.
   „Nashiro, zmiz odtud.“
   „Ale! Vypadá to, že nejsi tak hloupý, jak jsem si myslel. Uříznout si vlasy a zašpinit si je. Ale pořád jsi dost hloupý na to, aby ses sem vrátil,“ ušklíbl se Necron, vytrhl ze země onu kovovou tyč, který se ukázala být vlastně kovovým kopím, protočil ho v ruce a rozešel se přímo k Nashirovi.
   „Nashiro… Nashiro, běž!“ štěkl jsem na něj a usekl hlavu dalšímu mrtvému. Snažil jsem se k bratříčkovi dostat, neovládal dostatečně svůj element, nemohl se postavit Necronovi, věděl jsem, že jestli se k němu dostane, zabije ho. Moje snaha byla ale marná, i když jsem se několika mrtvol zbavil, objevilo se dvakrát tolik dalších, jejich odseknuté ruce mi chňapaly po nohou. Pokusil jsem se svým tělem vyslat i elektřinu, což bylo na krátkou chvilku úspěšné, než se na mě znovu sesypaly. Zoufale jsem se na Nahira zadíval, jak před sebou držel napřažené ruce, dokonce jsem cítil i lehký vánek, ale tohle Necrona rozhodně zastavit nemohlo. A on se k němu přibližoval, rychle, sebejistě a s cílem ho zabít.
   „Nashiro!“ vykřikl jsem znovu, když Necron zvedl ruku s kopím, poslední slabika mého výkřiku zanikla v hlasitém zazvonění kovu o kov. Zarovi se na poslední chvíli podařilo dostat se před bratříčka a útok na něj zastavit.

(Nashira)

   Povedlo se mi to, povedlo se mi ovládnout vítr a vyslat ho skrz celé město, aby mi pošeptal, co se kde děje. A jakmile se prohnal Caiovými vlasy, věděl jsem, že bratr je tu a že potřebuje pomoc. Netušil jsem, co mám dělat, nemohl jsem tam jen tak doběhnout, bylo dost pravděpodobné, že bych tam ani nedoběhl.
   „No tak! Dokážu to!“ zaryl jsem nehty do dlaní. Trvalo mi to, nevěděl jsem, co dělám, jen jsem chtěl pomoct bratrovi, který chtěl pomoci mně a padl do pasti, kterou nejspíš zaklínači nastražili. Teprve když jsem na sebe začal být vzteklý, že jsem k ničemu a nic nedokážu, znovu jsem ucítil to teplo, které se mi rozlilo v těle a vítr, který mi rozcuchal krátké vlasy. Na okamžik jsem ztratil pevnou půdu pod nohama, než jsem se objevil na nějakém nádvoří. Srdce se mi téměř zastavilo, to, co jsem uviděl, jsem si nedokázal představit ani v tom nejdivočejším snu. Mrtví lidé všude okolo, sápající se po Caiovi, lehce jsem se roztřásl. Nikdy jsem nebyl v žádné bitvě, meč jsem držel v ruce párkrát a stejně mi to s ním nikdy nešlo.
   Zadíval jsem se na černovlasého muže, který na mě promluvil a rozešel se ke mně. Bylo vidět, že mě chce zabít, v ruce svíral dlouhé železné kopí a z jeho pohledu mi přeběhl mráz po zádech. Slyšel jsem Caiův křik, slyšel jsem, jak na mě křičí, ať uteču, ale nebylo kam. Napřáhl jsem před sebe ruce ve snaze znovu přivolat vítr, poslat ho proti němu, zkusit proti němu bojovat, ale nešlo to. Třásl jsem se a nedokázal vítr zkrotit natolik, abych vyvolal něco silnějšího než vánek. Když jsem se sem snažil dostat, nečekal jsem až takovouto bitvu, vlastně ani nevím, co jsem čekal, zaměřil jsem se jen na to dostat se za Caiem.
   Když se kopím napřáhl, aby mě zabil, proběhla mi v mysli jen jedna myšlenka, zemřu tady a Cai kvůli mně taky. Zavřel jsem oči, ale místo bolesti přišlo jen hlasité zazvonění kovu. Nějaký muž se postavil přede mě a zaklínače zastavil.
   „No dobrá, Baltazare, první zabiju tebe a pak si podám toho skrčka,“ ušklíbl se zaklínač a já musel uskočit před silou, kterou vyrazili proti sobě. Zády jsem se přitiskl ke zdi a rozhlédl se okolo sebe. Nemohl jsem tu jen stát a doufat, že všechno dobře dopadne. Nemohl jsem tu umřít jako nula a srab.
   Zadíval jsem se na další postavu, která si ke mně začala brázdit cestu. Byl to ten zaklínač, který mě mučil ve snech, který se pokusil zabít Caie. Stiskl jsem dlaně v pěst, už jednou jsem mu zvládl ublížit, musel jsem to dokázat znovu.

24. kapitola

(Rigel)

   Hnal jsem svého koně kupředu cestou lemovanou ohněm, kterou jsem mezi vojáky Tartaru vytvořil, abychom se přes ně dostali. Věděli, že přijedeme, čekali na nás, i když jsme zakotvili na méně přístupné straně Tartaru. V patách se mi hnal Keid a malá skupinka našich vojáků, zbytek spolu s Dimitrim se snažil postarat o legie, které na nás čekaly. Dimitri byl vyčerpaný náročnou cestou, proto jsem ho nechal v pozadí velet. My museli dál, zaklínači tu nebyli, nebyl tady ani Cai s tím zaklínačem, ani Nashira.
   Mířil jsem přímo k temnému hradu, byl jsem si jistý, že jsou tam, viděl jsem listí prudce rotující ve vzduchu, občas jsem zahlédl i záblesk energie. Byli tam a vypadalo to, že jsou v průšvihu.
   Před zavřenou bránou jsem ani nezastavil, jednou ohnivou koulí jsem ji rozmetal na kusy a vjel dovnitř. Měl jsem ale co dělat, abych se udržel na koni, který se po vjezdu na nádvoří začal zvedat na zadní. Ani jsem se mu nedivil, to, co jsem viděl, jsem nečekal ani v těch nejdivočejších snech. Prostranství bylo plné mrtvol, oživlých mrtvol, které se hned začaly sápat po mém koni a mých nohou. Tasil jsem meč, nemohl jsem si dovolit přemrštěně používal svůj živel, netušil jsem, kde přesně je Cai s Nashirem a nechtěl jsem jim ublížit. Seskočil jsem z koně a pustil se do nich, matně jsem zahlédl stříbrné vlasy, které vířily mezi nepřáteli. Jen Nashira jsem nikde neviděl, i když vítr kolem zběsile vířil a občasné jeho šlehnutí zabolelo i mě. Zdálo se, že se Nashira dokázal zkrotit svůj živel a učil se ho používat, což se teď doopravdy hodilo.

   Mečem srazil hlavy dvěma mrtvolám, šlo to snadno, už se rozpadaly, ale i tak byly odolnější, než mi bylo příjemné. Zarazil jsem se nad postavou, na kterou se mi odkryl pohled. Bylo to jako pohled do zrcadla. Viděl jsem sám sebe se stejným mečem v ruce, jen s odlišným výrazem ve tváři, s výsměchem a pohrdavostí. Nejvíc mě šokovalo, když moje druhé já v dlani vytvořilo ohnivou kouli, tohle nebylo možné, jen já dokázal ovládat oheň. Byla to snad nějaká halucinace? Přelud? Přesto jsem instinktivně natáhl ruku, do které mi koule vrazila. Byla pravá, i když mi oheň nemohl ublížit, nebylo to příjemné. Za tu krátkou chvilku, kdy jsem se vypořádával s ohnivou koulí, se muž dostal až ke mně a měl jsem co dělat, abych vykryl jeho útok. Bylo zvláštní bojovat sám proti sobě, vyvádělo mě to z míry. Navíc jsem neměl vůbec čas sledovat, co se děje okolo, jak si vedou ostatní. Počítal jsem s tím, že když bude potřeba, zasáhnu, pomůžu třeba Keidovi, který měl jen málo zkušeností z boje. I když se ho Cai snažil něco naučit, nikdy ho to nebavilo a raději dělal cokoliv jiného, než že držel v ruce meč. Spoléhal jsem na to, že umí ovládat svůj živel a využije toho.

   Zkoušel jsem všechno, ať už výpady meče nebo ohnivé útoky, ale můj protivník dokázal všechno vykrýt a zopakovat. Vypadalo to, jako by se každým mým pohybem zlepšoval, ujišťoval se v tom, co všechno vlastně dokáže. Netušil jsem, jak ho porazit, jak porazit sebe. Cokoliv jsem zkusil, to mi vrátil. V životě jsem s protivníkem neměl takový problém jako teď.

(Cai)

   Musel jsem se hodně otáčet, připadalo mi, jako by těch mrtvol vůbec neubývalo, spíše naopak. Stále jsem se po očku snažil kontrolovat Nashira, nemohl jsem se k němu dostat a Baltazar měl teď také plné ruce práce s Necronem. Úlevně jsem se uchechtl, když další ze zaklínačů, který po něm šel, odletěl několik metrů daleko a vzal s sebou několik mrtvých. Dokázal to, sice dost neuměle a nekoordinovaně, ale ovládal vítr, díky kterému od sebe držel většinu nepřátel. Dokonce jsem si všiml, že tomu zaklínači, který se sražený větrem zvedal ze země, se přes tvář táhl krvavý šrám. Šlehnutí větru mnohdy připomínalo i šlehnutí biče, o tom jsem se sám přesvědčil před několika lety.

   Prudce jsem otočil hlavu, když se hlavní brána rozletěla. Ohořelé trámy se rozlétly na všechny strany a dovnitř se vřítila skupina jezdců na koních. Lehce jsem se pousmál, stihli to a zdá se právě včas. S ještě větší vervou jsem se pustil do nepřátel, naše šance značně stouply, nemohli jsme to vzdát. Já nikdy nic nevzdával.
   Matně jsem vnímal Rigelův oheň a šlahouny, které vyvolal Keid a zaútočil jimi na Raynora. Jediný, koho jsem tu ani nezahlédl, byl Dimitri. Bylo možné, že zůstal v Eurídii nebo bojoval jinde, nebyl čas nad tím teď bádat.
   Krátce jsem mohl vydechnout, když mrtvých okolo mě ubylo. Začali se o ně starat i naši vojáci, což mi umožnilo lepší přehled bojiště. Na okamžik jsem ulpěl pohledem na Rigelovi. Bylo jisté, že bojoval se Shaxem, nikdo jiný neuměl převzít podobu někoho jiného, co mě děsilo víc byl fakt, že kromě podoby dokázal převzít i jeho schopnosti a velmi zkušeně je i používat. Jak se zdálo, Rigelovi se to také ani trochu nelíbilo. 

   „Keide!“ Z Nashirova výkřiku a z výkřiku plného bolesti mi přeběhl mráz po zádech. Trvalo mi jen okamžik, než jsem dokázal najít zelenou čupřinu vlasů svého bratra, který právě klesl na kolena. Tiskl si k prsům krvácející pahýl své pravé ruky, po tvářích mu stékaly slzy bolesti a zoufale se snažil odplazit pryč. Odseknutá dlaň se válela o kus dál a Raynor, který ze sebe setřásl poslední zbytky zelených šlahounů, se bez zaváhání rozešel přímo ke Keidovi.
   „Keide!“ vykřikl jsem a zbavil se pár dalších mrtvých. Věděl jsem, že je v průšvihu, Raynor rozhodně nevypadal na to, že by ho chtěl ušetřit, neomylně mířil přímo k němu.
   „Ne! Keide!“ setřásl jsem ze sebe několik údů a rozběhl jsem se. Cestou jsem sekal ho všeho, co mi přišlo pod ruku, energií odrážel všechno, co se mě pokusilo dotknout, ale nedokázal jsem být tak rychlý, abych zabránil Raynorovi dostat se k bratrovi. Viděl jsem, jak ho chytl za vlasy, viděl jsem jeho posměšný úšklebek i napřažení meče a seknutí. Zavrávoral jsem. Stalo se to. Keidovo tělo se zhroutilo k zemi a jeho hlavu stále svíral za vlasy zaklínač jako nějakou trofej.
   „Dostal jsem ho. Fňukal jako nějaká malá holka!“ rozchechtal se a zatočil hlavou ve vzduchu jako nějakým lasem.
   Vztekle jsem k sobě stiskl zuby a znovu se dal doběhu. Všiml si mě, ale jen se dál smál. Nejspíš si byl sám sebou hodně jistý, musel to se zbraní umět, ale já to se zbraní uměl taky, byl jsem voják a teď mě ještě hnala nenávist a touha pomstít svého bratra.
   Byl jsem pár kroků od něj, když mu úsměv z tváře zmizel. Koutkem oka jsem zpozoroval Nashira, který se soustředil jen na zaklínače a svým větrem ho přišpendlil ke zdi. Zmítal se, bojoval, snažil se uniknout, na okamžik mu v očích probleskla panika, když jsem se dostal až k němu. Na nic jsem nečekal, meč jsem mu zabodl do břicha a druhou rukou jsem mu dýkou podřízl krk. Pokropila mě sprška krve, která z rány vystříkla.
   „Uvidíme se v pekle,“ zavrčel jsem mu do obličeje, než jsem meč vytrhl z jeho těla. Zhroutil se mi k nohám, chvilku chrčel a snažil se rukama zastavit krvácení, než se svalil na bok, kde zůstal nehybně ležet.

(Baltazar)

   Necron byl skvělý soupeř, měl jsem co dělat, abych se mu dokázal vyrovnat. Ale dobře jsem ho znal, znal jsem jeho pohyby, jeho myšlení, dokázal jsem předvídat jeho útoky. Tolikrát už jsem s ním přece bojoval, to on mě naučil převážnou většinu věcí, co jsem uměl. Teď jsem toho mohl využít. Znal jsem jeho styl boje a on znal můj, netušil ale, o co jsem svůj styl obohatil během svých toulek zeměmi po mém odchodu z Tartaru. Navzájem jsme si uštědřili pár bolestivých ran, ale ani jedna z nich nebyla smrtelná, sám na sobě jsem však cítil, že mi začíná ubývat sil. Neměl jsem čas použít svoje zaklínačské schopnosti, na to byl Necron příliš rychlý a bránil mi v tom.
   Začínalo jít do tuhého. Zrychlil jsem své pohyby, musel jsem se Necrona co nejrychleji zbavit. Prudce jsem do vzduchu odrazil jeho útok, podrazil jeho nohy a vykopl mu meč z ruky. Čekal jsem, že zaútočí druhou rukou, díky čemuž jsem mu stihl dupnout na zápěstí a přidržel jsem mu u krku hrot své čepele. Zprudka jsem oddechoval a sledoval chechtajícího se muže pod sebou.
   „Zlepšil ses, skutečně ses zlepšil. Tohle je poprvé, cos mě dokázal dostat na zem, mám pravdu?“
   „Tohle je tvůj konec.“
   „Tak mě zabij, nebo to snad nedokážeš? Jen si to přiznej Baltazare, pořád mě miluješ!“ rozesmál se chladně.
   „Nenávidím tě, jsi mi odporný, všechno, co jsi kdy udělal,“ štěkl jsem a pevněji sevřel v ruce meč.
   „Lžeš sám sobě. A za tu dobu, co tady váháš se zdá, že jsi právě přišel o jednoho ze svých kamarádíčků,“ uchechtl se. Otočil jsem hlavu a zasekl se nad Raynorem, který vítězoslavně držel ve vzduchu Keidovu useknutou hlavu. Zahlédl jsem Caie, který se na něj řítil, cestou srážel všechny, kdo mu stáli v cestě a nakonec Raynora probodl.
   „Tvoje zaváhání bude stát tvého milého život,“ uchechtl se Necron a než jsem stihl zabodnout meč do jeho srdce a navždy ho umlčet, s tichým prasknutím zmizel. Ztuhl jsem a prudce se otočil zpět ke Caiovi, který si otíral z obličeje krev.
   „Cai!“

(Cai)

   Setřel jsem Raynorovu krev z obličeje a bleskurychle se otočil, když jsem za sebou zaznamenal pohyb. Tiše jsem vyhekl překvapením, když mi břichem projela tenká dýka.
   „Dnes jsem možná prohrál bitvu, ale jednou vyhraju válku a v tom mi ty už nezabráníš, ty už budeš mrtvý,“ zašeptal mi u ucha tichý chladný hlas. „A je to jen Baltazarova vina.“ Osoba se poodtáhla a mně se naskytl krátký pohled na dlouhé černé vlasy a tmavé, skoro až rudé oči, než Necron s tichým prasknutím zmizel. Bylo to, jako by se rozplynul, neutekl, prostě jen zmizel. Chtěl jsem se tím zabývat později, chtěl jsem pomoct dorazit poslední nepřátele, byla to přeci jen malá rána, která mě nemohla zabít, už jsem jich zažil tolik! Ale místo abych meč uchopil pevněji, vyklouzl mi z prstů, nedokázal jsem s nimi hýbat, nohy mě přestaly poslouchat, a i když jsem se ze všech sil snažil stát a jít, klesl jsem k zemi. Cítil jsem, jak mi prudce bije srdce, pohled se mi rozostřil, jen matně jsem vnímal, že jeden z Rigelů byl uvězněn ve vodní kouli, kterou musel vytvořit Dimitri. Slyšel jsem hlasy, ale nerozuměl jsem jim. S obtížemi jsem poznal Zarův obličej, který se nade mnou objevil, něco na mě křičel, něco křičel do okolí, nerozuměl jsem mu. Chtěl jsem zvednout ruku a dotknout se jeho tváře, říct mu, že měl pravdu, že mě skutečně celou tu dobu přitahoval a já se tomu jen bránil, ale nedokázal jsem to, neposlouchala mě ani jedna část mého těla. Napadalo mě jen jedno vysvětlení, proč mě dokázalo to bodnutí takhle odrovnat, čepel musela být otrávená a prudký jen už koloval v mých žilách. Jediné, v co jsem doufal, bylo, že ostatní budou v pořádku, byl jsem ochotný smířit se se svou smrtí za jejich život. Nakonec mě přestala poslouchat i má víčka, klesla a zanechala mě v temnotě.

25. kapitola

(Baltazar)

   Seděl jsem ve tmě. Bylo slyšet jen skřípání lodních prken, narážení vln na bok lodi a tlumené hlasy z paluby. Netušil jsem, co bylo za den, jestli je ráno nebo noc, netušil jsem, co je s Caiem, mohl jsem jen doufat, že pořád žije. Pořád jsem měl před očima jeho zamlžený výraz, přesně jsem si vybavoval, jak jeho rty začaly blednout a modrat.

   „Cai! Slyšíš mě? No tak, musíš vydržet. Aso!“ křičel jsem jako smyslů zbavený. Nemohl jsem o něj přijít, ne teď, když jsme se zbavili většiny zaklínačů. Konečně jsem ho mohl mít pro sebe, víc ho poznat, o tohle mě Necron nemohl připravit.
   „Aso! Aso!“ řval jsem. Musela mu pomoci.
   „Uhni mi,“ odstrčila mě a vztáhla nad něj ruce. Viděl jsem to tolikrát, viděl jsem, jak zastavila krvácení, ale tady se nedělo vůbec nic. Pořád krvácel, živě jsem si představoval, jak jed z Necronovy dýky zamořuje jeho tělo. Začínal jsem šílet, ani v nejmenším jsem si nevšiml osob, které se k nám přemístily. Překvapila mě proto rána do spánku, která mě poslala do prachu a krve na zemi. Meč už jsem v ruce dávno neměl, upustil jsem ho v okamžiku, kdy jsem se dostal ke Caiovi, ale i kdybych ho měl, neplánoval jsem ho použít.
   „Plán ti nevyšel, tohle je tvůj konec,“ zavrčel Rigel, který se nade mnou skláněl, a kterému se v ruce objevila ohnivá koule. Nadechl jsem se, ale neměl jsem co říct, Rigel by mi nevěřil ani slovo, stejně jako předtím v Eurídii, kdy ještě ani nevěděl, že jsem zaklínač.
   „Dost, přestaň, zachránil mi život,“ postavil se přede mě Nashira. Vypadal úplně jinak než tehdy, kdokoliv by si ho teď mohl splést s obyčejným venkovanem a jeho krátké špinavé vlasy měly daleko do původního vzhledu. S jeho poznáním měl problém i Rigel.
   „Nashiro, co…“
   „Přestaň, je na naší straně.“
   „Je to zaklínač, uniklo ti to snad?“ obořil se na něj nakonec.
   „Zachránil mi život, bojoval se zaklínačem!“
   Přestal jsem je poslouchat, znovu jsem se přesunul k Ase a nehybnému Caiovi, i hrudník se mu sotva zvedal a z rány stále vytékala černá krev.
   „Musí žít, musíš ho zachránit,“ šeptal jsem naléhavě.
   „Tady víc udělat nedokážu.“

   To bylo naposled, co jsem Caie viděl. Rigel se slitoval a dal na Nashirovo naléhání odložit mou smrt. Místo ní mě vzali na loď a zavřeli za mříže do podpalubí. Rozsudek nad mou hlavou měl počkat do doby, než se probere Cai nebo do jeho smrti. Pokud by zemřel, byly spočítány i mé dny, s tím jsem se ale dokázal smířit, pokud by totiž zemřel Cai, neměl jsem smysl žít. Byla to moje vina, kdybych nezaváhal a hned Necrona zabil, nic z toho by se nestalo. Byla to moje vina.

(Nashira)

   Opíral jsem se o lodní zábradlí a sledoval moře. Třpytilo se jako obrovské zrcadlo, párkrát jsem zahlédl i skotačící delfíny, ale nedokázal jsem se z toho těšit, připadalo mi, že už se nikdy z ničeho nebudu těšit. Rigel byl na mě od začátku jako pes, Dimitri si vždy jen povzdechl a radši se vzdálil, jako by nemělo cenu něco říkat. Bylo mi hrozně i bez jejich výrazů a poznámek a oni to ještě zhoršovali. Kvůli snaze o moji záchranu zemřel Keid, jehož rozsekané tělo s námi mířilo zpět do Eurídie a odnesl to také Cai, u kterého nikdo netušil, zda to přežije.
   Jako malou výhru jsem mohl brát, že jsem zabránil Rigelovi zabít toho zaklínače. Kvůli tomu se na mě dívali skrze prsty všichni, ale věřil jsem, že je na naší straně. Zachránil mě, bojoval s Necronem a to, jak se pak staral o Caie? Tohle nemohl hrát, záleželo mu na něm.
   Asa o něm mluvila… no opatrně. Jednu dobu byl zlý, když byl pod vlivem Necrona, ale i podle ní se pravděpodobně vzpamatoval, když utekl. Také díky ní, byl Baltazar pořád naživu, i když zavřený v kleci v podpalubí.

   Zadíval jsem se na vojka, který nesl džbán s vodou a misku s jídlem pravděpodobně právě do podpalubí.
   „Odnesu to,“ vzal jsem mu to z rukou a zamířil tam sám dřív, než vůbec stihl protestovat. Kašlal jsem na to, že mi Rigel zakázal tam chodit, musel jsem s ním mluvit, musel jsem ho vidět, potřeboval jsem vědět, jaký ve skutečnosti je.

(Baltazar)

   Zvedl jsem hlavu, když do podpalubí dopadl úzký kužel slunečního světla. Očekával jsem vojáka, který mi sem pravidelně nosil vodu a něco malého k jídlu, ve světle petrolejové lampy se ale zaleskly bílé vlasy.
   „Přinesl jsem ti jídlo,“ přešel Nashira ke kleci a prostrčil mřížemi talíř a džbánek vody. Umytý už se sobě podobal víc, až na tu délku vlasů.
   „Děkuji,“ natáhl jsem se po džbánku a zhluboka se napil. Tady dole bylo vedro k zalknutí, jak já toužil po procházce po palubě, po lehkém vánku, který by mě na okamžik ochladil. Jako by mi Nashira četl myšlenky nebo i jemu samotnému tady bylo vedro, začal se podpalubím prohánět chladivý vítr. Pousmál jsem se a vodu odložil, docela jsem se divil, že mladý elementál přišel a dokonce vypadal, že tu hodlá nějakou chvíli pobýt podle toho, že se pohodlněji usadil před klecí.

   „Jak je na tom Cai?“ nedokázal jsem se nezeptat, ptal jsem se na to neustále každého, kdo se v mé blízkosti objevil, ale nikdy jsem nedostal odpověď. Doufal jsem, že Nashira bude sdílnější. Lehce se pousmál, ale hned na to posmutněl.
   „Zatím žije, ale není na tom moc dobře. Neprobral se ani na okamžik,“ zašeptal. Zhluboka jsem se nadechl a zaryl nehty do dlaní, musel jsem se upínat k myšlence, že žije… zatím.
   „Asa dělá, co může.“
   „Je to skvělá léčitelka,“ zašeptal jsem. Bez ní by Cai neměl šanci nejspíš žádnou, s ní tu pořád nějaká byla.
   „Jsem Nashira, elementál větru, a ty?“ lehce naklonil hlavu. Nepochyboval jsem o tom, že už se na mě u Asy dokonale informovali, ale i kdyby ne, nehodlal jsem už v ničem lhát, neměl jsem důvod.
   „Baltazar, moje jméno je Baltazar. Jsem napůl zaklínač a napůl mág,“ zašeptal jsem a vzal si z talíře kousek ryby. Při každém mém pohybu mi na zápěstích zacinkaly stříbrné náramky. Nebránil jsem se, když mi je nasazovaly, chápal jsem jejich obavy ze mě.

   „Ty máš Caie hodně rád, že ano.“ Přikývl jsem, kdyby to bylo možné, neváhal bych a vyměnil jeho život za svůj. „Je silný, vždycky byl. Je pravý opak mě, pokud to někdo zvládne, věřím, že je to on.“
   „Musí,“ zašeptal jsem.
   „Nejde mi do hlavy, jak dokázal Necron zmizet. Pokud vím, jeho schopností je ovládání mrtvých. Máš tušení, jak to udělal? A stejně zmizel i Shax, i když byl uvězněn v Dimitriho vodní kouli.“ Nad tím už jsem také přemýšlel a proklínal jsem se za to, že mě tahle myšlenka nenapadla. Měla mě napadnout, byl to Necron, musel mít záložní plán, kdyby něco nešlo podle jeho plánu.
   „Museli mít přemisťovací hůlky.“
   „Přemisťovací hůlky?“
   „Jsou to hůlky většinou z tisového dřeva, jsou hustě pokryty runami a jejich přelomením se osoba dostane na místo, na které myslí. Musel je vyrobit Kaan, jako jediný na to mohl mít schopnosti.“
   „Ty bys je vyrobit nedokázal?“
   „Ne. Jsem mág jen napůl, a ani každý čistokrevný mág to nedokáže. Je složité takovou hůlku vyrobit, ale jiný způsob asi není nebo ho aspoň neznám.“
   „A netušíš, kam mohli zmizet? Rigel je nepříčetný, chce je dostat za každou cenu, přišli jsme o Keida, jsme teď zranitelnější,“ zašeptal a v očích se mu zaleskly slzy. Neznal jsem Keida, nic moc jsem toho o něm nevěděl, ale jeho pocity jsem chápal, přeci jen to byl jeho bratr, kterého zabili při jeho vlastní záchraně, musel se cítit za jeho smrt zodpovědný tak, jako jsem se cítil zodpovědný já za Caiovo zranění.
   „To bohužel netuším. Měl pár úkrytů, ale nikdy se se mnou o nich nebavil, a i kdybych věděl jejich přesnou polohu, určitě by je po mém útěku z Tartaru změnil. Necron je silný soupeř, nebude jednoduché ho porazit. A myslím, že pokud sám nebude chtít, nebude snadné ho ani najít. Ale nemyslím si, že by teď zaútočil. Přišel o Raynora, Kaana i o Asu a sám je zraněný.“
   „Nahání mi hrůzu, nemohl jsem se hnout, když ke mně zamířil,“ zašeptal Nashira. Všiml jsem si, jak se lehce zatřásl a vánkem, který se podpalubím proháněl, to určitě nebylo.
   „Necron je čisté zlo. Nikdy s nikým neměl dobré úmysly, ať už se k němu choval jakkoliv, vždy to bylo jen k dosažení jeho vlastních cílů.“
   „Přesto… ještě jsem ti nepoděkoval za záchranu. Děkuji ti.“
   „Kdybych to neudělal, byla výprava s Caiem do Tartaru zbytečná a on by mi to nikdy neodpustil,“ pousmál jsem se.

   Zvedl jsem hlavu, když jsem na schodech zaslechl kroky a následně uviděl i tři páry nohou. Rigel mě okamžitě probodl nenávistným pohledem a na Nashiru se naštvaně zamračil.
   „Říkal jsem ti, že sem chodit nebudeš,“ zavrčel.
   „Jen jsem mu přinesl jídlo.“
   „To je mi jedno,“ procedil skrze zuby a trhl hlavou k vojákům. Ti otevřeli dveře mé cely a nešetrně mě vytáhli ven. Bezděčně jsem polkl, něco se stalo Caiovi, ne, s tím jsem se odmítal smířit, nemohl… nemohl zemřít.