Minde

11. kapitola

(Erik)

   Jen co jsme s Dášou vešli do bytu, všiml jsem si Filipových bot a batohu. Nechápal jsem, co tu dělá, když by měl být ještě pořád ve škole. Zamračeně jsem se dal na průzkum bytu a nakonec vešel i do Štěpánova pokoje. Když jsem viděl, jak se plazí po Filipovi, rozzuřilo mě to. Nikdo si nebude dovolovat na mého brášku. Sice jsem mu říkal, aby mu pomohl, ale nemyslel jsem tuhle pomoc. Vrhl jsem se na tmavovláska a odtrhl ho od Filipa, abych mu následně zasadil několik dobře mířených ran do obličeje. Překvapilo mě, když na mě bráška začal křičet a s pomocí Dáši mi zabránili v mrzačení Štěpána.

   Nevěřil jsem svým uším, nevěřil jsem tomu, co mi Filip říkal. On ho bránil? Mu nevadilo, že ho líbal? Že ho líbal kluk? Nechápal jsem, co se to děje, proto jsem očekával vysvětlení. To co přišlo, mi ale vyrazilo dech. Odmítal jsem přijmout myšlenku, že Filip je gay, to byla blbost! Řekl by mi o tom!

   Mít kamaráda homoxesuála je jedna věc, kterou jsem byl ochoten akceptovat, už kvůli Dáši a kvůli tomu, že mi Štěpán připadal jako docela v klidu kluk. Nebyl nijak zženštělý, jak by se dalo čekat, dokonce nenosil kabelku, jak bych očekával od homosexuálů. Prostě bych to na něm na první pohled nepoznal. Ale mít bratra homosexuála je věc druhá. Prostě jsem nemohl uvěřit tomu, že by Filip, můj malej bráška, letěl na kluky. Nedokázal jsem si představit jak to… jak mu to někdo dělá.

   „Dohajzlu!“ praštil jsem pěstí do sloupu a zničeně se posadil na lavičku v parku. Ještě teď jsem měl před obličejem Filipův zklamaný výraz, když jsem se beze slova zvedl a odešel. Co mi vlastně vadilo? Musel jsem počítat s tím, že si Filip někdy někoho přivede a já už nebudu jediný v jeho životě, jediný kamarád, kterého má. Co mi vadilo? Že si našel kluka? Že si našel náhradu za mě? Možná. Snad jsem Štěpánovi záviděl, že mi ho sebral. Že mi sebral jeho pozornost, že je s ním raději než se mnou.

   Povzdechl jsem si a sklonil hlavu do dlaní. Starám se o něj jako o malé děcko? Sakra mám o něj strach, pořád mám výčitky, že to kvůli mně trpí těmi záchvaty, byl jsem to já, kdo na něj nedal pozor.

   Zvedl jsem hlavu a zadíval se do parku na druhé straně ulice. Na houpačce seděl malý kluk a druhý starší ho rozhoupával. Oba se smáli a připomněli mi mě a Filipa. Nechtěl jsem o něj přijít, nechtěl jsem přijít o svého malého bratra, ale… Znovu jsem svěsil hlavu mezi ramena. Tušil jsem, že jestli chci, aby se mnou mluvil, budu to muset akceptovat, budu muset akceptovat jeho orientaci i Štěpána.

   Zvedl jsem se z lavičky a s rukama v kapsách se jen tak procházel ulicemi. Nechtělo se mi zpět ke Štěpánovi do bytu, ale věděl jsem, že budu muset. Musím si promluvit s Filipem, proč mi to vlastně neřekl dřív? Proč jsem se to musel dozvědět takhle?

   Když jsem už potřetí procházel okolo bytovky, rozhoupal jsem se a vstoupil dovnitř. Ani jsem nestihl zazvonit, když se dveře otevřely a Dáša mě pobídla, abych vešel. Zul jsem si boty a vstoupil do obýváku.

   Štěpán seděl na pohovce za stolem u svého notebooku, do kterého zamračeně hleděl. Jednou rukou si držel u tváře tentokrát nějaké maso.

   „Já… promiň, bolí to moc?“ povzdechl jsem si a posadil se na opěradlo křesla.

   „No ránu máš dobrou, takže jo, bolí to,“ ušklíbl se.

   „Promiň,“ zamumlal jsem. Štěpán si sundal ruku s masem z obličeje a zadíval se na mě.

   „Mně se neomlouvej, Eriku, myslím, že Filipovi jsi ublížil daleko víc.“ Přikývl jsem, to jsem dobře věděl. „Je u mě v pokoji, spí,“ kývl k vedlejší místnosti. Znovu jsem kývl, jakože rozumím a tiše vešel do Štěpánova pokoje.

   Filip ležel stočený na posteli a spal. Sedl jsem si k němu a pohladil ho po blonďatých vlasech. Nechtěl jsem ho ztratil a klidně snesu i kdyby si každý týden vodil domů nového kluka, ale neztratím ho.

   Dlouho jsem tam jen tak seděl, než se zavrtěl a otevřel oči.

   „Eriku?“ šeptl. Jen jsem se pousmál.

   „Odpustíš mi to? Já… já o tebe nechci přijít, bráško, mrzí mě, jak jsem se choval,“ povzdechl jsem si a sklonil pohled. Nemohl jsem se mu podívat do očí, nešlo to, až moc jsem se za sebe styděl.

   „Když mi slíbíš, že už se nebudeš chovat jako debil, tak ti odpustím,“ řekl smrtelně vážně a já věděl, že to smrtelně vážně myslí.

   „Jo, slibuju,“ přikývl jsem a pousmál jsem se. Skoro jsem přepadl, když se na mě to blonďaté stvoření vrhlo a objalo mě. Pak ale hbitě vyskočil na nohy a se slovy, že tu něco krásně voní a on má hlad vyšel z pokoje. Následoval jsem ho, nejspíš jsem se měl omluvit i Dáši. Měla Štěpána ráda a jak už jsem si stihl všimnout, byla hodně háklivá na to, když mu někdo nadával do homosexuálů.

   Postavil jsem se k Dáši a objal ji okolo pasu. Sice se trochu zavrtěla, ale jinak neprotestovala.

   „Promiň,“ šeptl jsem jí do ucha a políbil ji na krk, zatímco míchala na pánvici čínu.

   „No co mám s tebou dělat, ty idiote,“ povzdechla si a natočila se tak, abych ji mohl políbit. Když mě nakonec odstrčila, aby mohla dovařit večeři, posadil jsem se do křesla. Pohled mi okamžitě padl na dvojici na sedačce. Filip se zády opíral o Štěpána, který ho objímal okolo pasu s hlavou na jeho rameni. Teprve pak mě to trklo.

   „Filipe, neměl jsi mít dnes školu až do čtyř?“ Blondýn otevřel oči a podíval se na mě.

   „Jo, měl,“ přikývl a nejistě se podíval na tmavovláska.

   „A? Proč jsi tam nebyl?“ přivřel jsem oči. Fajn, jestli chce chodit se Štěpánem, to překousnu, ale jestli kvůli němu bude zdrhat ze školy, to už jen tak nenechám.

   „Měl jsem… měl jsi nějakou zkoušku a naši nejsou doma, já… nevěděl jsem, komu jinému zavolat. Měl jsem další halucinaci,“ zamumlal a zadíval se na svoje ruce.

   „Cože? A to mi to říkáš až teď? Proč jsi nešel hned do léčebny? Proč jsi ho neodvedl tam, Štěpáne? Můžeš mi to vysvětlit?“ zvýšil jsem naštvaně hlas.

   „Můžu ti to vysvětlit,“ zpražil mě pohledem a všiml jsem si, že Filipa, který se začal mírně třásl, objal pevněji. „Copak nevidíš, co to s ním dělá? Ta léčebna ho spíš víc deptá, on tam nepatří, není blázen a pokud není blázen, tak mu tam nepomůžou. Dokážeš to pochopit?“ zavrčel zamračeně.

   „A ty mu snad dokážeš pomoci líp? Ty snad víš, co mu je?“ sykl jsem naštvaně.

   „Ano, nejspíš to vím.“ Svou odpovědí mě dokonale šokoval a jak se zdálo, Filipa taky. Jen Dáša nás klidně sledovala.

   „C-cože?“

   „Nejspíš vím, co to všechno má znamenat,“ zopakoval.

   „A? Dovíme se to?“

   „Dejte mi ještě pár dní, potřebuju si být jistý.“

   „Jistý čím,“ nenechal jsem se odradit.

   „Jak říkám, dej mi ještě čas, Eriku, dej mi čas do sedmnáctého června, to jsou dva dny.“

***

(Štěpán)

   Tvrdě jsem hleděl na Erika. Nechtěl jsem jim zatím říct mou teorii, i Dáši připadala bláznivá. Mně sice ne tak moc, ale také jsem uznával, že je to šílenost, ale ne nemožná. Dobře jsem si pamatoval na sobotní večery, když jsem byl malý a schovával se za dveřmi babiččina pokoje, za kterými se odehrávaly nejrůznější tajemné seance. To babička mě naučila věřit na nadpřirozeno, naučila mě věřit, že existuje ještě něco vyššího. Že všechno se děje z nějakého důvodu a pokud byl Filip médium…

   Znovu jsem si vzpomněl na to, co blondýnek načmáral na kachličky na záchodě. 17.6. Byl jsem si téměř jistý, že je to datum. Sedmnáctého června se něco stane, jen nevím co. Zbytek toho, co nakreslil, jsem moc nepochopil. Ta čísla mohla znamenat úplně cokoliv.

***

   Držel jsem Filipa za ruku a oklikou jsme šli k němu domů. Před bytem jsme se rozdělili na dvě skupinky – Dáša s Erikem šli zkratkou s tím, že my za nimi přijdeme. Sice jsme jim nabízeli, že můžou přespat u nás, ale jak Filip, tak Erik měli ráno školu, takže odmítli.

   „Takže teď spolu něco jako… chodíme?“ zeptal se Filip, zatímco si rozpačitě hrál s mými prsty. Usmál jsem se na něj a mírně naklonil hlavu na stranu.

   „Co myslíš?“ Líbilo se mi, když si rozpačitě skousnul ret a odvrátil hlavu. Zvedl jsem ruku a natočil si jeho tvář ke své, nestačil ani protestovat, když jsem se mu přitisknul na rty.

   „Rád s tebou budu chodit,“ zašeptal jsem, když jsem se oddálil.

   „A to ti nevadí, že jsem blázen?“ zamumlal.

   „Ty nejsi blázen, věř mi.“

   „Tak co to teda je? Štěpáne, co se mi to děje?“ podíval se na mě zoufale. Chtěl jsem mu to říct, ale bál jsem se, že kdybych se mýlil, jen by to podnítilo jeho zoufalství.

   „Vydrž dva dny, prosím,“ usmál jsem se smutně a pevněji sevřel jeho ruku. Přikývl a zadíval se před sebe na lampami osvětlenou ulici.

   „Tehdy na rybníku, když jsem se propadl pod led…“

   Zarazil jsem se a koutkem oka se podíval na blondýnka. Nikdy o tomhle nemluvil a já na to ani řeč nezaváděl, proč teď?

   „Nikomu jsem to neřekl, protože… bál jsem se, že mě budou mít za ještě většího blázna. Já… brusle i oblečení mě táhlo ke dnu, nemohl jsem dýchat, voda se mi dostala všude a já tušil, že je to můj konec. Pak ale… najednou jsem se vznášel nad tím rybníkem. Viděl jsem díru, kterou jsem se propadl a to, jak odtamtud Erik s nějakým mužem táhnou tělo, jak odtamtud táhnou mě.“

   Posadil jsem se na lavičku a Filipa stáhl vedle sebe. Mlčky jsem ho objal okolo pasu a poslouchal.

   „Necítil jsem potřebu vrátit se do svého těla, najednou jsem si připadal tak volný, připadalo mi, že je všechno na světě možné a… uviděl jsem světlo. Bylo jasně bílé a lákalo mě k sobě. Viděl jsem v něm nějaké lidi, které jsem nikdy neviděl, ale chtěl jsem za nimi. Šel jsem, byl jsem skoro u nich, v tom světle, ale pak… uslyšel jsem hlasy, které mě volaly, známé hlasy. Slyšel jsem Erika, mamku, taťku a najednou jsem se nemohl rozhodnout. To světlo bylo tak lákavé a já si ho nakonec zvolil. Už jsem byl mezi těmi neznámými lidmi, když mě něco násilím začalo táhnout pryč. Nechtěl jsem, ale bylo to silnější a silnější. Pak si jen pamatuju, jak jsem se probudil v nemocnici.

   Od té doby… od té doby se mi to děje. První jsem to ignoroval, myslel jsem si, že to přejde, ale nepřešlo a bylo to den ode dne horší až už jsem to nedokázal udržet v tajnosti.

   Erik si myslí, že je to jeho vina, ale co když… co když je to moje vina? Rozhodl jsem se špatně, já vím, měl jsem se vrátit hned, ale nešlo to,“ řekl přiškrceně a setřel si z tváře slzu.

   „Není to vina ani jednoho z vás. Zvládneme to Filipe, uvidíš,“ přejel jsem mu rukou po tváři a zvedl ho na nohy. Erik už nejspíš šílí, kde jsme.

12. kapitola

(Štěpán)

   Seděl jsem na lavičce před školou a čekal na Filipa. Pousmál jsem se, když vyšel z budovy a s úsměvem zamířil přímo ke mně.

   „Ahoj,“ usmál jsem se a přitáhl si ho k sobě pro pusu.

   „Ahoj,“ oplatil mi a mírně se pousmál.

   „Máš něco důležitého v plánu? Pokud ne, zvu tě na pizzu.“

   „Všechno přesunuto, jde se,“ vyskočil na nohy. Jen jsem se zasmál, propletl s ním prsty a vedl si ho ke své oblíbené pizzerii.

   „Abych nezapomněl, mám tě pozdravovat od Helči, včera večer jsme si psali,“ otočil se na mě.

   „A jak se má?“

   „Prý dobře, chodí do nové školy, kde jsou k ní milí a na nůžky prý už nepomyslela hodně dlouho.“ Jen jsem se pousmál a doufal, že to byla pravda. Ono slova jsou něco jiného než činny. A přes internet lze lhát hodně snadno, přesto jsem nechtěl Helence křivdit a vážně věřil, že je na tom dobře.

   V klidu jsme si objednali a začali si povídat. Snažil jsem se vyhnout tématu ´Filipovy halucinace´ a naštěstí ani Filip sám je nevzpomínal, i přes to, že dnes bylo 17. Měl jsem nastražené oči i uši, kdyby se něco dělo, co chvíli jsem byl v léčebně připojen na wifi a sledoval nejnovější zprávy, ale nic se neobjevovalo a já si pomalu začal přiznávat, že… jsem se prostě spletl a ty halucinace nemají s předpovědí budoucnosti nic společného.

   Nakonec jsem zaplatil a vyrazili jsme ke mně do bytu. Slíbil jsem Filipovi, že mu ještě trochu pomůžu s matikou, přeci jen školní rok pomalu končil a profesoři toho na ně valili víc než obvykle, aby ještě nahonily nějaké známky. Dobře jsem to znal, když jsem chodil na gympl já, bylo to to samé. To jsem vždycky na poslední chvíli zachraňoval co se dalo.

   Ovšem když jsme došli ke mně, musím zdůraznit, že kupodivu do prázdného bytu, neodolal jsem a na sedačce si Filipa stáhl do náruče. Neprotestoval, jen mi hodil ruce okolo krku a přitulil se.

   „Máš nějaké sourozence?“ zeptal se nakonec. Jen jsem se pousmál a dál přejížděl rukou po jeho zádech.

   „Jo, mám staršího bráchu a sestru. Honza bydlí pořád doma, je mu dvacet devět a má pěti roční dceru Aničku. Monča žije v Anglii, našla si tam práci a přítele. Pak jsem měl ještě jednu sestru… mladší.“

   „Měl?“ zamračil se Filip nad minulý časem. Jen jsem se smutně pousmál.

   „Jo… před třemi roky jsem ji vezl domů z rozlučkového večírku. Do zatáčky vjelo auto, už jsem nemohl nic dělat. Kamča byla na místě mrtvá,“ řekl jsem tiše. Jen jsem cítil, jak se ke mně Filip víc přitiskl, pousmál jsem se. Byly to sice už tři roky, ale pořád jsem se nemohl zbavit pocitu, že se to třeba nemuselo stát. Ano… ten řidič byl opilý a nezvládl zatáčku, ale… prostě kdyby řídila Kamča, byla by tu… byla by tu místo mě.

   Trochu jsem se odtáhl od blondýnka, když mi v kapse začal zvonit mobil. Byla to Dáša.

   „No?“ ohlásil jsem se.

   „Jsi doma? Zapni si novu, dělej! Nejspíš je tam něco, co by tě mohlo zajímat.“ Srdce se mi rozbušilo dvakrát rychleji. Popadl jsem ovladač a zapnul obrazovku.

   „Co se děje?“ zvedl Filip obočí.

   „Ještě nevím,“ šeptl jsem a zaposlouchal se do odpoledních zpráv. Nic zajímavého, jen, že se na česko ženou bouřky, teprve po chvíli jsem zpozorněl.

   „Z vazební věznice v Brně-Bohunicích včera utekl třiadvacetiletý muž odsouzen za vraždu svého čtyřletého syna. Byl dopaden dnes dopoledne, když se pokoušel ukrýt u své švagrové. Ta ho odmítla pustit do bytu, načež muž reagoval velmi agresivně. Ženu vážně poranil, její šestiletá dcera útok nepřežila.

   John White získal české občanství před dvanácti lety, kdy se do České republiky přestěhoval z Anglie. V následujících dnech ho čeká soud a…“

   Dál už jsem neposlouchal. Mlčky jsem zíral na obrazovku. Takže… to byla pravda? Filip viděl neštěstí, která se měla stát? Všechno do sebe zapadalo, ta ´kresba´, kterou načmáral na záchodě. Mřížka bylo vězení, anglické slovo killer – Angličan přistěhovaný do ČR, vrah, který zabil svého čtyřletého syna a teď i šestiletou dceru své švagrové. A dnes… bylo 17.6.

   „Štěpáne?“ zatřásl se mnou Filip. Trhl jsem sebou a zadíval se do jeho nechápavé tváře. „Co se děje?“ Polkl jsem, podařilo se mi jen zakroutit hlavou, pak se mi znovu rozezvonil mobil, opět Dáša.

   „Tak? Znamená to něco?“ zeptala se mě okamžitě. Samozřejmě jsem jí řekl o té kresbě na záchodě a i o tom, co si myslím.

   „Přijďte s Erikem hned sem,“ řekl jsem přiškrceným hlasem.

   „Dobře, do deseti minut jsme tam,“ odpověděla a položila to. Filip mě pořád nechápavě sledoval.

   „Řekneš mi, co se stalo?“

   „Jo… myslím, že už vím… co znamenají ty halucinace,“ řekl jsem a vstal, abych z pokoje donesl Filipovy kresby a články, co sem si z internetu vytiskl o těch nehodách. Ale prozatím jsem mlčel.

   Filip seděl zaraženě na pohovce a jen mě sledoval. Posadil jsem se vedle něj a přitáhl si ho do náruče, jestli mám pravdu… zvládneme to, přeci musí být způsob, jak ty vidiny aspoň trochu ovládnout, jak je přijat.

   Doopravdy uběhlo jen deset minut a už jsem slyšel v zámku klíče. Trochu jsem povolil sevření a Filip sklouzl na sedačku vedle mě. Dáša se tvářila vážně, Erik nedůvěřivě a Filip… ten byl mírně pobledlý.

   Zhluboka se nadechnu a podám si papíry.

   „Asi… už vím, co ti je Filipe,“ zopakuju tiše a vytáhnu z papírů první kresbu, kterou mi ukazoval Erik.

   „Pět, dvanáct, silnice a nějaká šmouha…“ začnu. K tomu vytáhnu zprávu o vážné dopravní autonehodě, která se udála po Filipově vizi, kdy nakreslil tohle. Přejedu prstem vyznačená slova v textu. „Dopravní nehoda na silnici, bylo v ní usmrceno pět lidí a dalších dvacet jedna bylo zraněno. Chodkyně byla usmrcena na místě…“ Erik se jen mračí, Filip bez mrknutí oka hledí na článek.

   „Co tím chceš říct?“ zeptá se nakonec Erik a zvedne ke mně pohled. Mlčím, místo toho vytáhnu další Filipovu kresbu. Vyjímalo se na ní slovo noc, číslice 7, 49 a ta divná šedá šmouha.

   „Pamatujete na noc, kdy v Nightu hořelo?“ zeptal jsem se. Erik se na mě divně zadíval a střelil pohledem po Dáši, ta si ho nevšímala, jen kývla.

   „Noc je anglicky night… název klubu,“ zabodnu prst do slova na papíře. „Sedm lidí bylo zraněno a číslo 49 měl na mikině kluk, kvůli kterému to začalo hořet. A kouř…“ přejedu prstem po šmouze.

   „Tohle je absurdní, posloucháš se vůbec?“

   „Není to nemožné,“ zakroutím hlavou a zadívám se na Erika. Vytáhnu poslední papír, fotku, kterou jsem si vytiskl z mobilu. Nadechnu se a jako první ukážu na datum.

   „17.6. dnešní datum. Chtěl jsem si to dnes potvrdit a… nejspíš se mi to potvrdilo,“ zašeptal jsem. Ukázal jsem prstem na mřížku. „Včera utekl z vězení v Bohunicích muž odsouzen za vraždu… vrah,“ klepl jsem prstem na slovíčko killer. „Byl to angličan žijící v česku, zabil svého čtyřletého syna,“ přejel jsem na číslo čtyři. „A dnes přišla o život šestiletá dcera jeho švagrové,“ zakroužkoval jsem poslední černou číslici.

   „Tohle je blbost Štěpáne, tady nejsme v nějakém sci-fi filmu,“ vstal Erik rozčíleně. Ignoroval jsem ho, místo toho jsem sledoval Filipa. Jen seděl na gauči se založenýma rukama a hleděl do prázdna, jakoby tu s námi ani nebyl.

   „Eriku, uklidni se, neříkáme, že je to pravda, jen… je to možnost,“ stáhla blondýna na sedačku Dáša. Pořád se na mě mračil a probodával mě pohledem. Nějak mi to bylo jedno, spíš jsem chtěl znát názor Filipa.

   „Filipe?“ dotkl jsem se jeho ramene. Pootočil ke mně hlavu.

   „J-já…“ polkl. Přitáhl jsem si ho k sobě.

   „Třeba to není pravda a je to jen hloupá shoda náhod,“ zašeptal jsem mu do ucha, zatímco jsem mu přejížděl dlaní po zádech. Opřel si čelo o mou hruď a zakroutil hlavou.

   „Třeba není. Ty hlasy, co slyším…“ trhaně se nadechl. „Jsou to prosby, zděšené výkřiky… ta žena, co k sobě tiskla malé dítě… holčičku,“ polkl.

   „Je to ona?“ zašeptal jsem a posunul k němu fotku vytisknutou z internetu. Chvilku si ji prohlížel, než roztřeseně přikývl.

   „Jen mu pleteš hlavu, tyhle nadpřirozené blbosti neexistují!“

   „Jen proto, že ty tomu nevěříš, nemusí znamenat, že neexistují,“ řekl jsem klidně.

   „Eriku, co… jiného by mi mohlo být? Doktoři neví a já už vážně netuším, co mám dělat. Možná má Štěpán pravdu, možná… vidím, co se stane,“ zašeptal tak tiše, jakoby to bylo něco zakázaného.

   „To je blbost, tohle nejde!“

   „Jde to. Filip prošel klinickou smrtí a byl násilně vrácen zpět do života. Věř mi, že je to možné.“

   „Pokud jsem médium, třeba… by se s tím dalo něco dělat. Třeba by se to zlepšilo, naučil bych se s tím žít, ale takhle se toho jen bojím. Potřebuju aspoň nějakou naději, Eriku,“ kníkl blondýnek už trochu zoufale. Měl Erika rád a to, že mu nevěří… že mně nevěří, mu ubližovalo.

   „Ty ale nejsi médium, jsi prostě schizofrenik, tak se s tím smiř,“ sykl, vstal a odešel. Filip za ním kulil oči. Tohle byla rána pod pás. Setřel jsem slzu, která mu stekla z oka a přitiskl si blondýnka k sobě. Nechápal jsem, proč se Erik musí chovat jako debil.

13. kapitola

(Štěpán)

   Ležel jsem na boku na posteli a lehce se probíral blonďáčkovými vlasy. Spal ke mně pevně přitisknutý a svíral v prstech moje tričko. Bylo mi ho… bylo mi ho líto. Ne kvůli těm halucinacím, vlastně ano, samozřejmě i kvůli nim, ale daleko víc mě mrzelo, jak se k němu zachoval Erik. Jak se opět zachoval. Jako totální kretén. Dobře jsem věděl, že kdyby se něco podobného stalo mně, Honza i Monča by mě podpořili, ať už by se jednalo o cokoliv.

   Pootočil jsem hlavu ke dveřím, když se ozvalo tichounké zaklepání a dovnitř strčila hlavu Dáša.

   „Jak mu je?“ šeptla a lehce se kousla do rtu. Jo, styděla se za Erika. Tohle… tohle všechno bylo vážně do očí bijící a jen doopravdový kretén by si mohl pořád myslet, že jeho bratr je schizofrenik.

   „Usnul,“ řekl jsem jen a znovu k němu sklonil oči.

   „To je asi dobře, ne?“ Jen jsem přikývl. Jo, potřeboval to trochu strávit a takhle to bylo teď asi nejlepší.

   „Dáš si kafe… nebo něco?“ Nejspíš jsem byl trochu mimo, protože ke mně Dáša přešla a starostlivě mi položila ruku na rameno.

   „Štěpí, bude to dobrý. Už víme, co mu je, netrap se tím.“

   „Jo, víc mi ale dělá starosti Erik. Filip teď potřebuje podporu a řekl bych, že podpora od něj by mu jen pomohla,“ šeptnul jsem s pohledem stále upřeným na blonďáčka.

   „Přijde k rozumu, určitě… Pojď, uvařím ti to kafe.“ Pomalu jsem přikývl, osvobodil své triko z Filipových prstů a vstal. Ještě jsem ho přikryl, prsty mu lehce přejel po pobledlé tváři a teprve potom jsem se vydal za Dášou do kuchyně.

   Pohled mi padl na papíry, které jsem ještě neuklidil, ale nesáhl jsem po nich. Co jsem z nich mohl zjistit, už jsem zjistil, otázkou zůstávalo, jak Filipovi pomoct. Jak aspoň ztlumit ty halucinace, ty předtuchy. Nebo jak se s tím má naučit žít.

   Chápal jsem, že teď, když věděl, co se s ním děje, to muselo být ještě horší. Každá předtucha znamenala nehodu, něčí možnou smrt. A jen tomu nečinně přihlížet a nemoct nic udělat… to bylo snad to nejhorší, co mohlo být.

   Poděkoval jsem Dáši, která přede mě postavila kouřící hrnek, a sevřel ho v dlaních.

   „Co budeš dělat, řekneš to v léčebně?“ posadila se naproti a zadívala se na mě. Chvilku jsem mlčel, než jsem pokrčil rameny. Já vlastně netušil, co dělat. Možná jsem zjistil, co se děje, ale nevěděl, co dělat dál.

   „Já nevím, Dášo. Netuším, kolik lidí by se mi tam vysmálo, kolik by jich bylo stejně skeptických jako Erik a jestli by se vůbec našel někdo, kdo by uznal, že mám pravdu.“

   „A co když… se doopravdy pleteš.“ Už jsem se nadechoval, že něco řeknu, když rychle pokračovala. „Já vím, je tu spousta věcí, vlastně všechno zapadá, ale co když… to má i jiné vysvětlení.“

   „Věříš tomu? Tohle není schizofrenie, Dášo. Vím, že existuje spousta jejích typů a žádný schizofrenik se nechová stejně jako jiný, ale tohle… ne, prostě tomu nevěřím. Stojím si za svým. I v léčebně moc nevěří tomu, že tohle je schizofrenie.“

   „Třeba jsi jen moc zaujatý nadpřirozenem. Tvoje babička přece miluje všechny tyhle nadpřirozené věci, ne? Sám jsi o tom mluvil.“

   „Jo, ale ta dělá seance, vykládá karty, čte z ruky a podobné věci,“ zamyslel jsem se a upil kafe.

   „A kamarádky tvojí babičky?“ Zvedl jsem k ní oči a lehce naklonil hlavu.

   „Možná… aspoň se zeptat… Možná by mohly něco poradit,“ kývl jsem hlavou, vstal od stolu a potichu si z pokoje donesl notebook. Zapnul jsem ho a jen vyčkával, až se mi zapne skype. Babička ho sice neprovozovala, byla ráda, že si uměla na seznamu přečíst bulvár, ale Honza si s tím rady ví. Hned jsem ho vytočil.

   „Ne-e, ztracený bratr opět nalezen,“ zasmál se do webkamery a pohodlněji se opřel o stůl. „Copak potřebuješ bratříčku? Ty určitě nevoláš jen tak.“

   „Děláš, jako bych volal jen tehdy, když něco potřebuju,“ ušklíbl jsem se.

   „Fajn, beru zpět. Takže co potřebuješ?“ ušklíbl se. Jen jsem protočil oči, někdy byl vtipný, až to bolelo.

   „Je tam někde babička? Potřebuju s ní mluvit.“

   „Myslím, že teď někomu čte z ruky, když chvilku vydržíš,“ pokrčil rameny.

   „Jo, pokud tam teda nemá deset lidí, kteří chtějí znát budoucnost.“

   „I kdyby měla, myslíš, že si nechá ujít prohodit pár slov se svým vnoučkem?“ zasmál se.

   „Prohodit pár slov… spíš se jí chci na něco zeptat.“

   „Neříkej, že už tě zase zajímají paranormální jevy nebo se chceš dát taky na čtení z ruky.“

   „Jasně, koupil jsem si křišťálovou kouli,“ odsekl jsem kousavě. „Můžeš aspoň dnes vynechat fórky? Dneska na to fakt nemám náladu,“ povzdechl jsem si. To ho trochu probralo a zvážněl.

   „Tak kápni božskou, co se děje?“ Zaváhal jsem, jak to říct. Věděl jsem, že Honza se mi nevysměje, alespoň už ne teď, když ví, že mluvím vážně.

   „Filip, můj přítel… jak jsem vám o něm říkal. My se vlastně potkali v léčebně.“ Jen jsem viděl, jak Honzovi vyletělo obočí vzhůru, ale ignoroval jsem to a chtěl pokračovat, když se v záběru webkamery objevila babiččina usměvavá tvář.

   „Štěpánku! Ahoj, tak ráda tě vidím,“ vystrnadila Honzu z křesla a sama si sedla. Ten se jen ušklíbl a opřel se zezadu o opěradlo.

   „Jak se máš? Povídej, co nového?“

   „Docela dobrý jen… babi, chtěl jsem se tě něco zeptat.“ Jo, to už zpozorněla a trochu zvážněla, asi jsem ji svým tónem docela vyděsil, což jsem nechtěl, ale nemohl jsem svůj tón ovládnout. Prostě jsem měl o Filipa strach.

   „Můj přítel, Filip… Už jsem vám o něm říkal. On… má halucinace, vlastně to nejsou halucinace, jsou to… předtuchy. Vidiny,“ nadechl jsem se. „Prostě vidí budoucnost, vidí, co se stane, nehody, které se mají stát. Bojí se toho, neví, co má dělat. Všichni ho posílají do léčebny, ale tam se ho snaží léčit spíš jako schizofrenika, což je blbost… Babi, chtěl jsem se zeptat, ty se zajímáš o podobné věci, jestli nemůžeš poradit,“ nadějně jsem se na ni zadíval. Lehce se mračila a poklepávala prsty do desky stolu.

   „Ano, Štěpánku, o podobné věci se doopravdy zajímám, ale s osobním případem jsem se nikdy nesetkala. Neřeknu ti takhle spatra, co dělat. Možná by bylo lepší, kdybych tvého přítele viděla, popovídala si s ním o tom. Třeba by mi mohly něco říct čáry v jeho ruce,“ zamyslela se.

   „Jak se to stalo? Z ničeho nic se to objevilo?“

   „Z ničeho nic ne. Před pár lety se propadl na rybníku pod led. Skoro se utopil, oživovali ho. Říkal mi, že už viděl i světlo, které ho lákalo, ale pak ho něco nutilo rozhodnout se a on se probral. Pár dní po tom měl první… předtuchu.“

   „Klinická smrt? Řekla bych, že co se stalo, je klidně možné. Prostě se z druhého břehu vrátil s darem navíc.“

   „Ale on to nebere jako dar, ale jako prokletí. Neumí s tím žít. Vidí umírat lidi, slyší je křičet.“

   „Věřím, že to není nic příjemného, ale určitě najdeme způsob, jak to ztlumit nebo jak mu pomoci. Ale musím ho vidět. Přivez ho a uvidíme, co se dá dělat.“ Povzdechl jsem si a nakonec přikývl. Jo, nic jiného se asi teď dělat nedalo.

   „Dobře, díky, babi.“

   „Není zač, Štěpánku, držte se. I s Filípkem a přijeďte.“ Opět se okolo jejích očí a úst objevily tolik známé usměvavé vrásky. I já jsem se musel pousmát, takhle jsem svou babičku měl nejraději.

   „Přijedeme, děkuju ti.“

   „Není zač. Zkusím ještě něco zjistit od holek, ale jak říkám, víc budeme nejspíš vědět, až se s Filípkem potkám.“

   „Dobře, díky. Mějte se a pozdravujte to tam.“

   „Jasná páka, brácho. Zdarec,“ zazubil se Honza. Jen jsem viděl, jak se natáhl k myši a vypnul rozhovor. Zavřel jsem okno, zaklapl notebook a zhluboka se nadechl.

   Dáša seděla pořád na stejném místě a jen zamyšleně koukala z okna.

   „Co myslíš… dá se s tím něco dělat?“ šeptl jsem.

   „Určitě. Sama tvoje babička říkala, že to nějak půjde. Jen… se musí přijít na to jak,“ přetočila pohled ke mně a pousmála se. „Chce to jen… trpělivost. Filip je úžasný kluk, vy to zvládnete.“

   „Jo, já vím. Jen nechci, aby se trápil.“

   „Já vím, Štěpí a věř mi. Už teď jsi toho pro něj udělal víc než doktoři v léčebně. Určitě na něco přijdete a Filip bude normálně žít.“

   „Já vím,“ pousmál jsem se a mlčky se zadíval na jednu z Filipových kreseb. Pomůžu mu, dokážu to. Když to odmítá udělat Erik, já ho podržím, protože mně… mně na něm záleží.  

14. kapitola

(Štěpán)

   „Vážně si myslíš, že je to dobrý nápad?“ zeptal se mě trochu nejistě Filip. Přeřadil jsem a usmál se na něj.

   „Jo, bude se ti tam líbit.“

   „To jo, bude to daleko od velkoměsta, ale… já nevím, co tvoje rodina? Jsem divný.“

   „Nejsi divný, u nás není divné nic, pokud ti na hlavě neroste třetí oko,“ zasmál jsem se. „Babička je čarodějnice, alespoň se jí tak říká,“ usměju se. „Čte z karet, z křišťálové koule a jak už jsem ti říkal, chce ti pomoct.“

   „Já vím, jen… je trošku blbé, že mě zatím ani neznají a už tam budu oxidovat několik dní,“ ušklíbl se. Jen se se rozesmál.

   „Na to ani nemysli. Znám tě já, chodím s tebou, tak na tom nevidím nic divného,“ usmál jsem se a znovu přetočil pohled na silnici. Jo, těšil jsem se domů, konečně jsem měl prázdniny a Filip taky. Klidně jsem přeřadil a přišlápl plyn. Byl jsem rád, že jsem mohl z Brna konečně vypadnout. Nebylo špatné žít ve městě, ale po pravdě… domov, vesnice a klid od všeho toho shonu velkoměsta, to mi chybělo. A strávit teď pár dní s Filipem… jo, těšil jsem se a taky jsem doufal, že bábi najde nějaká způsob, jak mu pomoci.

   Erik… ten se choval pořád jako vůl. Ano, s Filipem sice mluvil, i když se urputně vyhýbal tématu jeho záchvatů, ale se mnou… mě ignoroval, jako bych neexistoval. Když byl u nás v bytě za Dášou a já přišel, jakoby mě ani nezaregistroval a ani Dášiny nadávky a výhružky nepomohly… ne že jsem o ně stál.

   Filipovi rodiče… jo, taky se na mě dívali zprvu jako na blázna. Sám uznávám, že moje teorie byla šílená, ale další vize, kterou měl Filip před pár dny, jo, přesvědčilo je to a hlavně díky tomu dovolili, abych si ho na pár dní odvezl k nám na Moravu. Odpočinout si od všeho.

   Doktorům v léčebně jsem neřekl nic. A Filip tam vlastně už dlouho nebyl, nechtěl tam a já taky nechtěl, aby tam byl. Spíš mu to víc ubližovalo, on nebyl blázen, nebyl schizofrenik, jen nevěděl, jak se svým darem naložit… nebo snad s prokletím? A kdybych doktorům řekl svou teorii, nebyl jsem si jistý, jestli bych v léčebně ve svěrací kazajce neskončil i já. Z vlastních zkušeností, které jsem získal na několika praxích, jsem věděl, že doktoři musí mít všechno podložené, dokázané vědecky a tohle… tohle vědecky dokázat nešlo. To šlo jen přijmout… nebo odmítnout.

   „Už tam budeme,“ pousmál jsem se a zabočil na polňačku. Ne, nebydleli jsme na poli, mohl jsem to objet dědinou, ale na co, když tady jsem zaparkoval hned u druhého domu.

   Jen jsem vystoupil, už se z branky vyřítil velký leonberger a začal se ke mně lísat.

   „Betty, ty tele jedno velké, budu samý chlup,“ zasmál jsem se, ale pořádně ji podrbal na hlavě. Jen co se ode mě odlepila, aby přivítala i Filipa, ušklíbl jsem se na své černé kalhoty, které teď už moc černé nebyly. Spíš pěkně chlupaté.

   Usmál jsem se na Filipa, který u toho monstra čapěl, drbal ho a útrpně si nechával olizovat obličej.

   „Ta je tvoje?“ zvedl ke mně hlavu a usmál se.

   „Ne, koupil ji taťka, ale stará se o ni bábi,“ zasmál jsem se. „No tak, Betty, stačí, mazej domů,“ plácl jsem ji. Uskočila jako koza a široce rozčapenýma nohama se rozběhla domů. No jo, těžká váha, moc často se jí běhat nechce.

   Tašku do jedné ruky, Filipa za druhou a vyšel jsem směrem k domu. U branky už postávala mamka v pracovním, s kloboukem na hlavě a rukavicích od hlíny na rukou. Zase zahradničila, ale co jiného se dá od aranžérky čekat, že?

   „Ahoj mami,“ usmál jsem se a líbl ji na tvář.

   „Štěpánku, tak ráda tě vidím,“ lehce mě objala, aby mě neušpinila.

   „Já tebe taky. Tohle je Filip, můj přítel,“ usmál jsem se. Mamka si hned sundala rukavice, otřela ruce do kraťasí a podala mu ruku.

   „Moc ráda tě poznávám. Jsem Eva, říkej mi tak.“

   „Moc mě těší,“ usmál se Filip. Jo, jen za ten jeho úsměv bych ho sežral. Stačilo by mu se na mě jen usmát a snesl bych mu modré z nebe.

   „Ostatní jsou doma?“

   „Táta je ještě v práci, babička zase čaruje s tetou Lídou a Honza jsou doma,“ kývla k baráku naproti. Jo, bráška zůstal v rodné vesnici, jen se s rodinou přestěhoval do protějšího baráku, aby jich v jednom domě nebylo moc. „Ale vsadím se, že během chvilky tu máš alespoň Aničku,“ zasmála se a znovu si natáhla rukavice.

   „Kulihráška,“ zasmál jsem se. „To je moje malá neteř,“ vysvětlil jsem Filipovi, jen se usmál a přikývl.

   „No kluci, zatím se vybalte, zabydlete, já to tu dodělám a nachystám vám něco k jídlu,“ usmála se mamka a znovu se pustila do zvelebování svojí zahrádky.

   „Pojď,“ usmál jsem se, znovu vzal Filipa za ruku a zamířil do domu.

   „Tak tohle je můj pokoj,“ usmál jsem se a hodil tašku k posteli. „Ahoj, Pepíčku,“ usmál jsem se na modrou andulku, která seděla v kleci.

   „Ahooj, ahooj.“

   „Andulky umí mluvit?“ zamrkal Filip a přistoupil blíž, jen jsem se zasmál.

   „Dokáží se naučit pár slov, když se jim věnuješ od malička. Dědeček je choval, chtěl jsem to po něm převzít, ale nějak bych na to neměl čas, když jsem teď většinu času v Brně,“ usmál jsem se. „Třeba až budu starší, někde usazený, tak se k tomu vrátím.“

   „Je krásná.“

   „Jo, klidně si ji vezmi na ruku, je krotká,“ usmál jsem se, otevřel dvířka a nechal Pepíčka, aby si přeskočil na mou ruku. Vytáhl jsem ho a pohladil pod krkem.

   „Pepíčku, blbečku!“ zacvrlikal. Filip jen nadzvedl obočí a rozesmál se.

   „To bylo co?“

   „No, s bráchou jsme ho naučili říkat slovo Pepíčku a on potvora strašně rád ozobává zlato a hlavně když mamce přistane na ruce a ozobává jí zlaté prstýnky, tak mu vždycky nadává do blbečků a pak z toho vzniká tohle,“ zasmál jsem se. Znovu se rozesmál, klidně jsem ho s úsměvem sledoval. Měl krásný smích a ještě krásněji se poslouchal. Najednou byl jako obyčejný kluk bez podivného daru.

   „Ještě nějaké zvířátko?“ usmál se a lehce mě objal okolo pasu. Usmál jsem se, nechal jsem Pepíčka přeskočit na klec a taky ho objal.

   „No… brácha doma chová pavouky a měl i leguána, myslím ale, že mu chcípl a nevím, jestli mu Klára, jeho žena, koupila nového,“ zasmál jsem se. „Jinak s rybičkami už táta ztratil trpělivost a fretka pořád spí.“

   „Wow, takový zvěřinec,“ zasmál se.

   „Tak trochu,“ ušklíbl jsem se. „Jo babička má vlastně ještě kočku, černou jako každá správná čarodějnice.“

   „Bože, no myslím… že se mi tu bude líbit. Mně doma dovolili tak křečka,“ ušklíbl se.

   „No tak tady si toho zvěřince užiješ dost a dost,“ usmál jsem se.

   „To jo,“ natáhl se a lehce mě políbil na rty. Neváhal jsem, víc jsem si ho k sobě natiskl a polibek mu oplatil. Cítil jsem jeho štíhlé ruce, jak se mi obmotaly okolo krku a jeho rty se dožadovaly větší pozornosti.

   Sedl jsem na postel a jeho jsem si stáhl na klín, pevně jsem ho objal okolo pasu a vyžádal si vstup do jeho úst. Okamžitě mi ho poskytl a já tak měl možnost prozkoumat jeho ústa. Spokojeně jsem zaregistroval, jak mi prsty vjel do vlasů a začal se jimi probírat.

   Myslím, že bych ho líbal ještě hodně dlouho, kdybych na schodech nezaslechl rychlé cupitavé krůčky. Odtáhl jsem se a pousmál se.

   „Neteřinka sem vtrhne za tři… dva… jedna…“ zasmál jsem se, když vrazila do dveří a oba nás svalila do postele.

   „Štěpí!“ objala mě a spokojeně se přitulila.

   „Ahoj, broučku, jakpak ses měla? Doufám, žes poslouchala?“

   „To víš, že jo,“ zazubila se a přeskočila zvědavým pohledem na Filipa.

   „Čau, já jsem Filip.“

   „Anička,“ uculila se.

   „Tady jsi ty třeštidlo, neříkal jsem, že máš počkat, až Štěpán přijde a nepřepadat ho takhle?“ vešel do pokoje Honza a káravě se na blondýnku na mém klíně podíval.

   „No… možná?“

   „Možná? A mazej dolů,“ ihned ze mě seskočila a vypálila z pokoje. Jo, brácha vypadal někdy děsivě.

   „Takhle ji děsit, že tě to furt baví,“ zasmál jsem se, vstal a pozdravil se s ním.

   „Nebaví, ale vychovat ji musím,“ ušklíbl se. „Rád tě vidím, brácha.“

   „Já tebe taky, jinak tohle je Filip.“

   „Wow, moc mě těší, nečekal jsem, že budeš až tak hezký,“ zasmál se a potřásl si s ním rukou. Filip jen zčervenal se zamumláním, že ho taky těší.

   „Nebal mi ho nebo to řeknu Kláře.“

   „Ne, jen to ne!“ Zasmál jsem se a stáhl si blondýnka do náruče. „Jinak mamka vám vzkazuje, že jídlo je na stole, tak naklusejte dolů. Přikývl jsem a pomalu vyrazil dolů. Jen jsem se pousmál, když jsem uviděl babičku s mamkou u plotny, jak o něčem živě debatují.

   „Ahoj babi,“ lehce jsem ji políbil.

   „Štěpánku, tak ráda tě vidím,“ objala mě a stočila své jiskřivé oči na Filipa. Všiml jsem si, jak se lehce ošil pod tím pohledem, ale babička se jen usmála.

   „Ty musíš být Filip, moc ráda tě poznávám,“ objala ho.

   „Já… vás taky,“ nejspíš byl vřelým objetím trochu překvapený, ale babička tak zdravila všechny. A mohlo se jí říkat horem dolem, že se to někdy nehodí, ona měla svou hlavu.

   Nakonec se o kousek poodtáhla a pořádně si ho prohlédla.

   „Přiznám se, že s tím, co mi vyprávěl Štěpánek, jsem se ještě nesetkala, ale uvidím, co se s tím dá dělat.“

   „Děkuju,“ pousmál se a já v jeho očích viděl, že doopravdy doufá v to, aby ty vidiny přestaly, aby zmizely, nebo alespoň, aby se s tím naučil žít. A já si nepřál nic jiného a hodlal jsem kvůli tomu udělat cokoliv.

15. kapitola

(Štěpán)

   Upíjel jsem kafe a sledoval Aničku, jak soustředěně s vyplazeným jazykem kreslí nějaký obrázek. Vrtěla se mi na koleni a pusinka jí jela o sto šest. Vlastně by mě zajímalo, po kom je tak ukecaná. Ale když jsem se zamyslel… jo, muselo to být po babičce, jinak jsem to neviděl.

   Pohledem jsem střelil po dveřích babiččina ´čarodějného pokoje´. Byl tam zakázán přístup všem, komu ho bábi nepovolila a momentálně i mně, takže jsem se mohl jen domýšlet, o čem si tam s Filipem povídá nebo jak krutému výslechu ho podrobuje.
   Ošil jsem se, jo, chtěl jsem jít s ním, ale to mi bylo okamžitě zatrhnuto, že tam nejsem potřeba. Věděl jsem, že bábi mu nic neudělá, ale přece jen… Filip ji neznal a viděl jsem mu na očích, že by byl raději, kdybych tam byl s ním. Ale bábi byla nekompromisní. Prostě ho zatáhla do svého doupěte a zabouchla mi dveře před nosem. Co jsem mohl dělat, jít proti ní se nikdy nevyplatilo, takže mi zbývalo jen čekat a doufat, že to Filip přežije.

   „Jak dlouho zůstanete?“ pousmála se mamka od sporáku, kde právě dělala večeři. Zamyslel jsem se, ale nakonec jen pokrčil rameny.
   „Nevím, podle toho, jak bude potřeba, jak se nám tu bude líbit a jak budou ostatní otravní,“ ušklíbl jsem se.
   „Nebuď drzý,“ přivřela oči a namířila na mě vařečkou. Jen jsem se tiše zasmál, vzápětí jsem ale musel uhýbat vařečkovému pohlavku.
   „Já nejsem drzý, jen odpovídám na tvoji otázku,“ uculil jsem se a dopil kafe.
   „Táta říká, že vždycky blbě pindáš,“ pronesla Anička naprosto vážně, odložila pastelky a zadívala se na mě. Nadzvedl jsem obočí a rozesmál se, mamka taky tlumila smích a Honza hleděl na malou, jakoby ji viděl poprvé.
   „No, co se to nedozvídám za novinky, bráško,“ zasmál jsem se.
   „Kdo má vědět, že to škvrně poslouchá, když vypadá, že neposlouchá.“
   „No vy dva jste nebyli jiní,“ usmála se mamka a položila na stůl hrnec s gulášem. Znovu jsem střelil pohledem po dveřích babiččina doupěte a po hodinách. Skoro hodinu a půl už tam seděli a já fakt doufal, že Filipa nevyždímá.

   „Jsi jako na trní,“ ušklíbla se mamka. Jen jsem něco zamrčel.
   „Nemůžu za to, nejraději bych tam byl taky.“
   „Neboj, bábi ti ho nezakousne, ani nesbalí,“ ušklíbl se Honza.
   „Jo, ona ne, ale ty bys mohl.“
   „Co to slyším? Kdo chce koho sbalit?“ vešla do kuchyně hezká blondýnka. Usmál jsem se, posadil Áňu na židli místo sebe a políbil Kláru na líco.
   „Ty jenom kveteš, švagrová. Ten kluk ti prospívá,“ zasmál jsem se a lehce přejel po jejím kulatém bříšku.
   „No jo, ale už kope a nezamlouvejte to, kdo koho balí?“
   „Nikdo nikoho, Štěpán…“
   „Zase blbě pindá!“ dořekla Anička za Honzu hrdě, jen jsem se ušklíbl, zatímco Klára se se smíchem posadila.

   Mamka jen pobaveně zakroutila hlavou a podala mi talíře, abych nachystal na stůl. Vzal jsem to, zatímco ona se přitočila ke dveřím a rázně na ně zaklepala.
   „Mami, už ho nech a pojďte se najíst.“ Odezva… jako vždy žádná. Jen jsem si povzdechl, jestli mi ho bábi odradí, tak úcta ke starším lidem půjde bokem a já ji snad přetrhnu jak hada.

   Naštěstí jen co jsme se poskládali ke stolu, dveře tajného doupěte se otevřely a oba jeho momentální obyvatelé vyšli. Usmál jsem se na Filipa, který zrovna moc zdravě nevypadal, ale statečně se držel. Lehký úsměv mi oplatil a sednul si vedle mě, přičemž jsem ho seznámil se zbylými členy rodiny.
   „Všechno dobrý?“ šeptl jsem mu do ucha, zatímco mamka nakládala jídlo na talíře a pod stolem mu chytl ruku. Stiskl mi ji a pousmál se.
   „Jo, dobrý,“ pootočil ke mně hlavu. Přikývl jsem a přejel palcem po jeho zápěstí, teprve pak jsem ho pustil, abychom se mohli najíst.

(Filip)

   Cítil jsem se… já nevím, trochu nepatřičně. Na tolik lidí v jedné místnosti… nevím, nebyl jsem na to zvyklý. Snad proto, že my měli velký dům a obývali jsme ho jen čtyři obyvatelé a tak mi bylo stále záhadou, jak se do takové malé jídelny dokáže vlézt tolik lidí, ale… líbilo se mi to. Cítil jsem z toho tu pravou rodinnou atmosféru, tohle jsem doma nezažil.
   Ale to nebylo to jediné, proč jsem se cítil zvláštně. Po rozhovoru se Štěpánovou babičkou… pořád mě mrazilo, když jsem si na to vzpomněl, na její hlas, jak ke mně mluvila, jak se na mě dívala… takhle nějak jsem si představoval čarodějnici, když jsem byl malý. A ne, tohle neměla být urážka, jen prostě… nikdy jsem nic podobného nezažil.

   Poděkoval jsem za večeři a podle slušnosti jsem i pomohl s úklidem nádobí, i když mě od toho odháněli. Přece se tu nebudu živit, nebudu se tu válet jen tak. Ale musel jsem uznat, že Štěpánova rodina se mi líbila. Všichni byli milý a hodně mě překvapilo… jak berou homosexuální orientaci. Ano, mí rodiče už si sice taky zvykli, že jim domů nikdy nepřivedu nevěstu ani vnoučky, ale… přeci jen ve městě je záruka větší anonymity, zná vás tam jen pár lidí a homosexualita se tam snáze ztratí. Na vesnici ne. Proto mě tenhle přístup překvapil, nutno poznamenat… že pozitivně.

   „Nechceš se projít?“ objal mě zezadu kolem pasu Štěpán. Usmál jsem se, položil svoje dlaně na jeho a natočil k němu hlavu. Netušil… jak moc pro mě tohle všechno znamená, jak moc pro mě znamená on. A já netušil, co bych bez něj dělal… vlastně ano, bez něj… bych teď šílel v psychiatrické léčebně a netušil, co se se mnou děje a jak se s tím vyrovnat. To jsem vlastně netušil ani teď.
   „Jo,“ pousmál jsem se. Přikývl, vzal mě za ruku, spěšně jsme se obuli a vyrazili ven. Teprve teď jsem si to tady pořádně prohlédl. Domek na konci vesnice, v okolí stromy, pole, louky… moc se mi tu líbilo. Spokojeně jsem propletl se Štěpánem prsty a vyrazili jsme nahoru po cyklostezce. Tušil jsem, že ho na jazyku pálí otázky, chtěl vědět, o čem jsem se bavil s jeho babičkou. U večeře se nikdo nic nedozvěděl, jakoukoliv otázku utnula paní Marie s tím, že u večeře se o tom nebudeme bavit.

   „Prý je to dar,“ prolomil jsem po chvilce ticho. „Vidím věci… budoucnost, co se má stát… a musím se naučit s tím žít.“ Jo, zatím jsem nic nového neřekl, tohle už si myslel i Štěpán, ale ono toho ani moc nového nebylo.
   „Tvoje babička… myslí si, že ty záchvaty mám proto… že jsem ho nepřijal, že ho nechci a má pravdu. Nechci ten dar, děsím se každé další vize. Každý mě má za blázna… já se s tím nejspíš nedokážu naučit žít,“ šeptl jsem s pohledem na cestu.
   „To je všechno, co ti řekla?“ zeptal se tiše a pevněji mi sevřel ruku.
   „Ne, jen… kdybych to přijal… tvoje babička si myslí, že by to nemělo tak hrozný průběh. Že bych neviděl jen rozmazané skvrny občas s nějakým záchytným bodem… viděl bych všechno,“ polkl jsem.

   Zastavil jsem se a odvážil se ke Štěpánovi zvednout hlavu.
   „Ale já nevím, jestli to dokážu. Už takhle… mě to ničí. Ničí mě vidět ty nehody, chlapa, který vraždí… já… to nechci vidět,“ zašeptal jsem a kousl se do rtu. Ono bylo jednoduché říct ´přijmi ten dar´, ale nejspíš jim unikalo… že já ty pohledy do budoucnosti… do kruté budoucnosti, která má nastat, nezvládnu. Kdo by dobrovolně toužil po tom vidět vraždy, které se stanou, kdo by dobrovolně chtěl vidět umírat lidi. Já o to nestál.

   „Takže podle babičky máš jen dvě možnosti… ten dar přijmout a vidět ty věci jako by ses díval na televizi… nebo s tím bojovat tak jako doposud,“ zašeptal a zadíval se na mě. Když to takhle řekl… znělo to ještě hůř, ale… ano, takhle to paní Marie myslela. Přikývl jsem. Obě možnosti byly kruté, ani jedna se mi nelíbila a já netušil… která z nich je menší zlo.
   Cítil jsem, jak mi omotal paže okolo pasu a přitiskl k sobě.
   „Ať už si vybereš jakoukoliv možnost… pomůžu ti,“ zašeptal a políbil mě do vlasů. Přikývl jsem a natiskl se k němu. Potřeboval jsem ho, ale ne jen kvůli tomu, co pro mě dělal… miloval jsem ho.