Minde

1. kapitola

(Takeru)

   Mlčky jsem stál ve stínu a čekal. Ostražitě jsem přesunul pohled ke dveřím, které se s tichým skřípotem otevřely a pak zase zavřely. Sledoval jsem kroky starého muže, které se zastavily uprostřed chrámu, ale ani tehdy jsem nedal najevo svoji přítomnost. Naučil jsem se být ostražitý, nevěřit nikomu, jen sám sobě, to se taky stalo mým pravidlem, které už mi několikrát zachránilo život.
   „Nikdo tu není, Stíne, jen my dva,“ protrhla ticho jeho slova. Přesto jsem ještě chvilku vyčkával, než jsem vystoupil ze stínu a postavil se za něj. Nijak jsem nedával najevo, že tu jsem, mlčky jsem stál a čekal, než to zjistí sám. Nakonec se přeci jen otočil a lehce sebou cukl, když mě spatřil. Ušklíbl jsem se, ale přes moji kápi to nejspíš jen stěží zaregistroval.
   „Jsem rád, že jsi přišel.“ Na to jsem mlčel, původně jsem se přijít ani nechystal, ale nakonec jsem to přeci jen udělal.
   Muž se pousmál a posadil se na jeden z polštářů na zemi. Po jeho výzvě jsem ho následoval, prozatím mlčky, nebylo třeba mluvit. Kápi jsem si nesundával, nebylo potřeba, aby věděl, jak vypadám, moje tvář nebyla předmětem naší konverzace. Sledoval mě očima, které jsem si pořád pamatoval, přesto jsem si všiml několika vrásek navíc, které se mu okolo nich objevily.

   „Vyhledal jsem tě, abych tě požádal o službu.“
   „Vaše žádost mě překvapila.“
   „O tom nepochybuju. Žádat o pomoc nájemného vraha…“
   „Šetřil bych slovy,“ zasyčel jsem tiše. Neměl jsem rád označení… vrah. Já nebyl stroj, kterému jste řekli, a ono se to stalo. „Bojuji za spravedlnost…“
   „Spravedlnost, kterou uznáváš ty.“
   „Je v tom rozdíl? Jsem svým pánem, kdybych měl jiného pána, jak moc si myslíte, že by moje jednání bylo odlišené. Bylo by horší, to mi věřte.“
   „Na tohle budeme mít jiný názor,“ usmál se nakonec a uhladil si záhyby svých šatů. Mlčky jsem ho sledoval.
   „Císaři, kdybych byl vaším samurajem a poslal jste mě bojovat, zabil bych stovky lidí.“
   „Zabil bys je pro ochranu Japonska.“
   „To dělám i teď.“
   „Dobrá tedy, nechme to být. Nepřišel jsem tě soudit, ani se tě pokusit uvěznit… přišel jsem tě požádat o pomoc,“ zadíval se na mě a v jeho očích jakoby se promítla neskutečná tíha všeho, co na něj právě doléhalo.
   „Jsem už starý a brzo nadejde čas, aby na mé místo nastoupil můj syn… Mám o něj strach, je tu spousta vlivných lidí, kteří by moc rádi zaujali jeho právoplatné místo a jeho se zbavili. Vím, že moji prosbu můžeš odmítnout, ale věřím, že mi pomůžeš.“
   „Mám vašemu synovi dělat chůvu, pokud tomu dobře rozumím,“ ušklíbl jsem se.
   „Ichiro není bojovník, mouše by neublížil, ale bude z něj dobrý a moudrý vládce.“
   „Pokud se svého postu dožije,“ prohodil jsem sarkasticky a zadíval se na císaře. Ztěžka si povzdechl a přivřel oči. Nebylo mi ho líto, nebyl jsem zvyklý lidi litovat, lítost nikdy nikomu nepomohla. Existovaly pouze dva typy lidí… ti silní, kteří si šli za svým cílem a nezastavili se před ničím a nenechali se ničím zviklat a ti slabí, kteří se nechali vláčet osudem a nechali ho, aby si s nimi pohrával, jak se mu zlíbilo. Tady nebylo na lítost místo.

   „Jsi nejlepší ze samurajů, Stíne…“
   „A víte, proč jsem nejlepší? Protože se nenechám nikým ovládat. Hraju jen sám za sebe, nikomu nedůvěřuji, na nikoho se neohlížím a akceptuju jen nabídky, které se mi zdají správné.“
   „Ichiro by byl dobrý císař…“
   „Opakujete se, císaři.“
   „Na ceně za jeho ochranu mi nezáleží, zaplatím jakoukoliv částku.“
   „Peníze zde hrají jen malou roli,“ namítl jsem. Poté se mezi námi rozhostilo ticho. Mlčky jsem sledoval starého muže před sebou a čekal, co řekne. Když ale mlčel, proťal jsem ticho mezi námi.
   „Proč jste si vybral právě mě, císaři.“ Muž se na mě zadíval, jakoby se snažil zjistit, jestli tu odpověď znám a on ji má jen přiznat, nebo mě to skutečně zajímá. Byl jsem si jistý tím, proč volba padla na mě, ale chtěl jsem to slyšet od něj.
   „Protože jsi nejlepším samurajem v Japonsku a je lepší tě mít na své straně než ti čelit.“ Ušklíbl jsem se, věděl jsem, že mluví pravdu, byla to do očí bijící pravda. Nikdy by si mě nenajal, kdyby se nebál, že bych jeho syna mohl na příkaz někoho jiného zabít.
   „Ať už vaši prosbu přijmu či nikoliv, nepřeji si, aby se o našem rozhovoru kdokoliv dozvěděl… včetně vašeho syna,“ probodl jsem ho pronikavým pohledem. Bylo vidět, že se mu to nelíbí, ale předpokládal jsem, že se mu víc nelíbila možnost, kdybych post Ichirova ochránce nepřijal. Vstal jsem a přešel k oknu, ze kterého jsem vyhlédl ven.

   „Jak se dozvím, jak ses rozhodl,“ šeptl.
   „To se dříve či později dozvíte, císaři,“ lehce jsem zkroutil koutky úst napůl do úsměvu, napůl do úšklebku. Lehce jsem kývl hlavou jeho směrem a seskočil z okna.
   Zhluboka jsem se nadechl a nepozorovaně se propletl chrámovou zahradou. Po pravdě… sám jsem ještě nevěděl, jestli roli ochránce budoucího císaře přijmu nebo ne. Císař měl pravdu, je lepší mít mě na své straně než proti a dobře to věděla i druhá strana.
   Vydechl jsem a vydal se do města na trh, ze vzduchu jsem nežil a něco jíst jsem taky musel. Sundal jsem kápi a začal se proplétat mezi lidmi. Zde jsem se nebál o svoji identitu, většina lidí si hleděla svého a nějaký muž, který kolem nich jen prošel, je nezajímal, stejně jako oni momentálně nezajímali mě. Nestaral jsem se o to, co jsem momentálně nepotřeboval vědět. Do doby, dokud jsem nesáhl k pasu pro svou katanu, jsem byl obyčejný.

   Pobral jsem jídlo a vydal se ven z města. Pobýval jsem zde pouze tehdy, když jsem tu měl něco na práci, netoužil jsem po tom tu i žít. Mezi lidmi, které dokázalo rozdělit jedno křivé nařčení, mezi tou falší a intrikami, hnusilo se mi to. Už odmala jsem s odporem sledoval, co všechno se děje za císařovými zády, co všechno lidem může projít. Od krádeží, vydírání, obohacování se ze státní pokladny, až po chladnokrevné vraždy.
   Takhle jsem žít nechtěl, nechtěl jsem tomu všemu jen nečinně přihlížet nebo tomu ještě vypomáhat jako otec. Dříve jsem ho měl ve velké úctě, chtěl jsem být jako on, chtěl jsem být samurajem, který měl ve městě úctu, ale změnil jsem názor. Já nechtěl být loutkou v intrikách velkých pánů, nechtěl jsem zabíjet z rozmaru. Já chtěl být svým pánem. Sám se chtěl rozhodnout, kdo si trest smrti zaslouží, komu přiskřípnout prsty, když je natahuje po daních chudých lidí. A také jsem svého dosáhl. Nikdy jsem nikomu nesložil slib samuraje, jen sobě samému. Stáhl jsem se do lesů a začal spravedlnost prosazovat po svém. Někdy se mohlo zdát, že moje činy se rovnají zabijákovi bez svědomí, ale oni neviděli do hloubky. Zaslepil je povrch, pod který už nechtěli nahlédnout.

   Stal jsem se Stínem, jak mi začali přezdívat a já jim to nevyvracel. Dokázal jsem se objevit na místech, kde by mě nikdo nečekal, neslyšně jako šelma chystající se k útoku. Sledoval jsem lidi, aniž by věděli o mé přítomnosti. Dokázal jsem zabít, aniž by oběť vydala hlásku, byl jsem nemilosrdný, ale spravedlivý. To, co neviděl císař, jsem viděl já.

   Zastavil jsem se mezi stromy a pronikavě hvízdl. Během chvilky docválal černý hřebec, pohladil jsem ho po nozdrách, vyšvihl se mu na hřbet a rozjel se dál do lesa.
   Když jsem císaři řekl, že jeho prosbu zvážím a rozhodnu se, zda ji přijmu či ne, mluvil jsem pravdu. První jsem chtěl toho kluka poznat, poznat, zda císař mluvil pravdu, zda by dokázal vládnout Japonsku a nerozvrátit to, co tak dlouho budovali či ničili předchozí panovníci. Teprve pak jsem se hodlal rozhodnout, kterou nabídku budu akceptovat. Zda tu od císaře nebo od předsedy vlády, který toužil po Ichirově smrti. Dobře jsem věděl, že kdybych mladého následníka trůnu zabil, hrozil by mi trest smrti, té jsem se ale nebál. Vše, co jsem kdy udělal, jsem dělal pro Japonsko a jeho obyvatele. Kdybych Ichiru zabil, bylo by to jen proto, že postu císaře není hoden. Zatím jsem své rozhodnutí nechával otevřené, nehodlal jsem nic uspěchat, zbrklost stála životy mnoha lidí, včetně mého otce. Nehodlal jsem opakovat jeho chybu, já nebyl jako on. Já bojoval za Japonsko a ne pro papaláše, kteří toužili jen po bohatství a moci. Já netoužil ani po jednom, pro mě byla hlavní spravedlnost a moje čest.

2. kapitola

(Ichiro)

   „Otče, nepřeháníš to už trochu?“ zadíval jsem se skepticky na další muže, kteří se objevili v mé gardě. Ano, věděl jsem, že otec má strach, chápal jsem, proč chce, abych u sebe měl stráže, ale vždycky mi stačili nanejvýš dva. Číslo šest už mi připadalo přespříliš.
   „Ichiro, je to jen pro tvoji ochranu.“
   „Nikdy se nikdo o nic nepokusil. Vždy jsem si vystačil se dvěma strážci, proč teď tohle, stalo se snad něco?“ zadíval jsem se na něj. Lehce jsem se zamračil, možná se mi to jen zdálo, ale připadalo mi, jakoby se mu v očích něco promítlo. Nejistota, strach, chyba… ale všechno hned zmizelo za jeho lehkým úsměvem, který tak často používal.
   „Ne, jen chci, abys byl v bezpečí.“
   „To budu i s méně početnou gardou.“
   „Ichiro, prosím… udělej to pro mě. Jsem už starý, to dobře víš…“
   „Takhle nemluv…“
   „Musím. Oba víme, že dřív nebo později bude Japonsko potřebovat nového císaře, tebe. Tak mi prosím splň alespoň tuhle vůli. Nechci o tebe přijít, synu.“
   Mlčky jsem ho sledoval. Připadalo mi, jakoby přede mnou něco skrýval a bál se mi o tom něco říct. Nebo už jsem začínal být taky paranoidní a kvůli otcově přehnané starostlivosti jsem už začínal duchy vidět taky.
   „Dobře, vezmu si je. Ale slíbíš mi, že o mě nebudeš mít strach.“
   „To nejde, jsi můj jediný syn…“
   „Otče,“ pousmál jsem se a položil mu ruce na ramena. „Budu v pořádku.“
   Zhluboka se nadechl, ale přikývl. „Já vím, chlapče.“
   „Odpočiň si, potřebuješ to,“ usmál jsem se a zamířil ke dveřím s tlupou stráží kolem sebe. Připadal jsem si stísněně. Chybělo mi soukromí, pořád se mnou někdo byl, pořád mě někdo hlídal, dohlížel na mě. Ano, věděl jsem, že nejsem dobrý bojovník, spíš slabší průměr, ale zase jsem byl dobrý stratég. Trochu soukromí jsem měl jen ve svých pokojích a to u dveří vždycky někdo stál. Někdy mě to otravovalo, vlastně poslední dobou dost často, ale snažil jsem se to skousnout… kvůli otci.

   Venku jsem se nadechl a zamířil dolů do města. Věděl jsem, že ochranka není nadšená, ale prostě nemohl jen sedět na prdeli a nic nedělat, nebavilo mě to. Rád jsem si povídal s lidmi z města, sledoval děti, jak pobíhají po ulicích a hrají si spolu. To já nikdy nemohl, já vždycky běhal sám v zahradách paláce a za mnou většinou chůva.
   Klidně jsem zamířil ke stánkům na tržnici. Líbily se mi ručně dělané věci, které zde lidé prodávali. Bylo zajímavé některé pozorovat při práci, obdivoval jsem to. Obdivoval jsem každého, kdo něco uměl.

   Zakolísal jsem, když do mě vrazil nějaký muž, jen na poslední chvíli jsem udržel rovnováhu.
   „Omlouvám se výsosti, já…“
   „Co si to dovoluješ, ty ničemo?“ vyjeli hned strážci, jeden neznámého chytl za košili a zatřásl s ním jako by byl hadrová panenka, vypadalo to vtipně a zdálo se mi, jakoby se i v očích toho muže promítlo pobavení.
   „To stačí, nic se přece nestalo,“ poodtáhl jsem je od toho muže.
   „Je mi líto, trochu jsem se naklonil a už jsem padal,“ zatvářil se ten muž kajícně. Na jeho tváři to vypadalo docela vtipně, netušil jsem proč. Nikdy jsem ho neviděl, ale bylo na něm něco zvláštního.
   „V pořádku, to se může stát každému,“ usmál jsem se a lehce kývl hlavou. Muž mi kývnutí oplatil a během okamžiku zmizel. Ohlédl jsem se za ním, ale už jsem ho nikde neviděl. Bylo to zvláštní, vypařil se jako pára nad hrncem. Jen jsem lehce zakroutil hlavou a nechal to plavat.

***

(Takeru)

   Sledoval jsem mladého prince od té doby, co vešel na tržnici. Na první pohled bylo vidět, že on doopravdy žádný bojovník není. Nevypadal ani jako někdo, kdo by toužil jen po moci na úkor ostatních. Co mě ale nejvíc pobavilo, byla šestičlenná stráž, která ho obklopovala, teda snažila se o to. Nebyl jsem si jistý, jestli je to záměr a strategie, že byl ten kluk tak na raně jakémkoliv útoku, nebo byli doopravdy tak hloupí a nedávali si pozor, kde má jejich ochrana trhlinu.

   Ale musel jsem se pousmát. Podle toho, co jsem slyšel, se vždy pohyboval tak se dvěma strážci a teď najednou šest? Věděl jsem, co to znamená, císař se bál, že se rozhodnu jeho syna zabít místo toho, abych ho chránil. Proto posílil jeho gardu o další čtyři strážce. Podle mě to ale bylo zbytečné. Možná mohli být dobří v boji, ale jako ochránci naprosto selhávali.

   „Zase se šklebíš, komu se v duchu posmíváš,“ ušklíbl se na mě Shin, který se objevil vedle mě. Tiše jsem se zasmál a prohrábl mu vlasy. Shin jako jediný znal moje obě tváře, jemu jedinému jsem věřil a on věřil mně. Seznámili jsme se přede dvěma lety, když jsem ho našel v dešti na ulici. Neměl rodiče, příbuzné, od lidí, kde se snažil si přivydělat, ho vyhodili kvůli hlouposti. Nemohl jsem ho tam nechat, vzal jsem ho k sobě a naučil ho pár užitečných věcí. Hodněkrát už mi pomohl a nejvíc mi pomáhal v tom, že jsem si nepřipadal sám. Dřív jsem si myslel, že všechno sám zvládnu, že nikoho nepotřebuju, ale to jsem se mýlil. Každý někdy někoho potřebuje, někoho, s kým si může promluvit o všem. A tím se pro mě stal Shin, malý dvanáctiletý kluk, který mě někdy přiváděl k šílenství, ale na kterého už jsem si tak zvykl, že jsem ho považoval za mladšího brášku.

   „Vždyť se na ně podívej, ta ochranka je směšná.“
   „No pro tebe… myslím, že jo,“ zasmál se, jen jsem se ušklíbl.
   „Ale slyšel jsem o něm věci jen v kladném slova smyslu, když jsem se tak ptal.“
   „Možná, ale po pravdě… daleko jednodušší by ho bylo zabít, než chránit, jak to tak vidím. Nic, jdu zkontrolovat, jestli jsou to vážně takoví trotlové,“ ušklíbl jsem se a vydal se směrem ke skupince. Chvilku jsem dělal, že si něco prohlížím, než jsem jakoby zakopl a srazil mladého prince. Okamžitě mi bylo jasné, že ta ochranka je tu vážně jen na okrasu. Kdyby toho prince vážně někdo chtěl zabít, nebude s tím mít tolik problémů. Stačilo, kdybych měl u sebe nůž a je po následníkovi.
   Ještě jednou jsem se omluvil a propletl se zpět k Shinovi, který se svíjel smíchy.
   „Něco k smíchu?“ lehce jsem nadzvedl obočí.
   „Ty… jsi docela mizerný herec… to tvoje rádoby zakopnutí.“
   „Hele, účel to splnilo, jediný, kdo tu je mizerný jsou oni. Kdybych chtěl, dávno je po tom klukovi.“
   „Takže to nakonec bereš.“
   „Nejspíš,“ zamyslel jsem se.
   „Netvař se jako boží umučení, oba víme, že máš rád výzvy a chránit toho kluka s neschopnou ochrankou a navíc tak, aby na tebe nikdo nepřišel, výzva je.“
   „Znáš mě jako svoje boty, co?“
   „Učím se rychle,“ uculil se. Jen jsem se tiše zasmál. Jo, Shin měl pravdu. Měl jsem rád výzvy, tohle výzva byla, ale taky jsem začal věřit, že by Ichiro mohl být dobrým císařem. Když jsem ho sledoval, jak se pohyboval mezi lidmi, jak s nimi mluvil a sledoval je… tohle nebyl profil budoucího tyrana. Povýšenecké chování mu chybělo a tak dobrý herec, aby ho skryl, jsem si myslel, že není. Neříkal jsem, že své rozhodnutí ještě nezměním, mohlo se cokoliv stát, mohl jsem se mýlit, ale prozatím to vypadalo, že mladý následník trůnu má nového ochránce. Vlastně… jediného ochránce a to ze mě nemluvila ješitnost.

3. kapitola

(Takeru)

   Byla to… nuda. Děsná nuda toho kluka hlídat. Vypadal jako malý intelektuál a po pravdě, já měl raději akčnější typy. Nebavilo mě pořád jen sedět na stromě v zahradě paláce a koukat, jak si čte knížku. Podle mě to byly blbosti. Vymyšlené příběhy, které neměly s reálným životem nic společného. Jen se člověku něco snažily namluvit, přesvědčit ho, že život vždycky končí happy endem a že na všechny čeká jejich vyvolená láska… Na tu jsem já nevěřil. Neexistovala spřízněná duše, nemyslel jsem si, že by mohl existovat někdo, bez koho bych nemohl žít, koho bych miloval. A litoval jsem všechny lidi, kdo na ni věřili. Protože pokud se na někoho upnete, brzo ucítíte jen bolest, kterou po sobě zanechá, když vás zklame, ublíží, zradí…

   Klidně jsem se znovu zadíval dolů a ušklíbl se. Ty stráže kolem byly k ničemu, pokud sledovaly jen jeho a to ony sledovaly. Nejspíš si myslely, že když na něj budou koukat, udrží ho na živu. Stačilo, kdybych ze své pozice po mladém následníkovi hodil nůž nebo vystřelil šíp, bylo by po něm a dokonce bych i stihl utéct. Bylo to… směšné.

   Už několik dní jsem se pohyboval v jeho blízkosti a ani jednou se mi nestalo, že by si mě někdo všiml. I když párkrát jsem měl pocit, jakoby Ichiro něco nebo někoho hledal, jakoby cítil přítomnost někoho navíc. Musel jsem se tomu pousmát. I on si pravděpodobně něčeho všiml, že ho někdo sleduje a stráže to nejsou. Bylo směšné, jak si někdo jako oni mohli říkat samurajové. Jediné, co samuraje připomínalo, bylo oblečení a katana za pasem, to bylo vše.

(Ichiro)

   Už pár dní jsem měl nepříjemný pocit. Připadal jsem si, jakoby mě někdo sledoval. Původně jsem si myslel, že šlo jen o stráže, ale nakonec jsem si uvědomil, že to tak není. Byl tu někdo další, jen jsem netušil kde a proč. Ano, už mě napadlo, že mě třeba někdo chce zabít a čeká na vhodnou příležitost. Po pár dnech jsem o tom začal ale pochybovat. Určitě měl příležitost se mě zbavit, ale já byl pořád na živu. Proto mi to vrtalo hlavou. Kdo to byl a co chtěl. Otci jsem se o tom nezmínil, už teď měl chudák nervy na pochodu a myslím, že jeho stavu to nijak neprospívalo. Byl starý a nechtěl jsem mu přidělávat další starosti jen svým pocitem.

   Zavřel jsem knihu a klidně vstal.
   „Jdu se projít.“
   „Výsosti, brzy se bude stmívat.“
   „Neříkám, že musíte jít se mnou, říkám, co budu dělat já,“ usmál jsem se a klidně se rozešel ven ze zahrady. Bylo mi jasné, že se za mnou vydají, měli to přikázané, ale nevadilo by mi, kdyby se mě nedrželi jak ocásky a taky jsem jim to tak naznačil.

   Nijak mi nevadilo, že už se pomalu šeřilo, spíš jsem měl tuhle denní dobu rád. Líbilo se mi, jak bylo všechno kolem tak zvláštně ozářené zapadajícím sluncem. Ano, asi jsem byl romantik a nemyslím si, že bych se za to měl stydět.

   Klidně jsem přešel k okraji dlouhých schodů, když jsem se nepříjemně ošil. Připadalo mi, jakoby se pohled, který mě poslední dny sledoval, zintenzivnil… nebo znásobil. Zasekl jsem se, když jsem uslyšel svist nějakého předmětu a okamžik na to kovové zařinčení. Prudce jsem se otočil ve chvíli, kdy kousek za mě dopadly dvě dýky. Ani jsem se nestihl vzpamatovat, když se přede mnou objevil muž s katanou a chystal se mi zasadit smrtelnou ránu. Netušil jsem, kde jsou stráže a sám? Sám jsem měl v botě krátkou dýku a než bych ji vytáhl, stejně bych byl mrtvý, přivřel jsem oči a čekal na bolest, která ale nepřišla. Místo toho jsem uslyšel další zazvonění kovu o kov. V první chvíli jsem si myslel, že jsou to stráže, ale když jsem zvedl hlavu… toho muže jsem v životě neviděl. O krok jsem klopýtl dozadu a jen na to šokovaně hleděl, stejně jako stráže. Ty ani netušily, co mají dělat a nejspíš se snažily pochopit vzniklou situaci.

   Nedokázal jsem se pohnout, jen jsem ztuhle sledoval souboj, který se přede mnou odehrával. Ani jsem nestíhal sledovat jejich pohyby, dobře jsem věděl, že při střetu s jedním z nich bych byl během několika sekund mrtvý, ale podle všeho… mě ten druhý muž chránil. Byl to snad jeho pohled, který mě posledních pár dní provázel?
   Stalo se to všechno v jednom okamžiku, ani jsem si nestihl uvědomit, že muž, který mě chránil, vytáhl druhou katanu a jedním švihem svému protivníkovi proťal hrdlo. Jeho bezvládné tělo se svalilo na zem a pod ním se začala tvořit louže krve. Teprve když se můj ochránce otočil ke mně, stráže se rozpohybovaly. Ty jsem ale nevnímal, oči pana neznámého byly to jediné, co jsem momentálně sledoval a jediné, co bylo z jeho tváře vidět. Propaloval mě pohledem a já si nebyl jistý, co ten pohled znamená.
   „Tak neopatrný,“ pronesl tiše, přesto jsem v té větě zaslechl stopu posměchu. Než jsem ale stihl něco říct, lehce se vyhnul strážím a zmizel. Rychle, beze stopy.

(Takeru)

    Vydal jsem se za mladíkem, když se rozešel ze zahrady směrem do města. Stráží jsem si nijak zvlášť nevšímal, táhli se za ním jen proto, že museli, idioti. Za to jsem si všiml pohybu na opačné straně, než kterou jsem se pohyboval já. A nebyl jsem sám. I Ichiro se ošil, jakoby podvědomě vnímal osobu navíc. Pousmál jsem se, takže i o mně musel podvědomě vědět.

   Zareagoval jsem okamžitě, když se neznámému zablýskala v ruce dýka, kterou po mladém následníkovi mrštil, reflexně jsem vytáhl z boty svoji a přesně mířeným hodem první vychýlil z princova směru. Déle jsem se skrývat nemohl, když se útočník na Ichira vrhl, jelikož tam stál jak tele čekající na porážku. Tyhle typy mi ničily nervy, aspoň kdyby začaly utíkat, ale oni néé, buď se nechají zabít, nebo čekají na zázrak.
   Netušil jsem, kdo můj protivník je, kdo ho najal, s katanou to uměl, ale nebyl dost rychlý. Stačil jeden okamžik překvapení a byl mrtvý.
   Stráže jsem neřešil, byli pomalí a šokovaní, nemohli mi ublížit. Otočil jsem se na mladého následníka trůnu a neubránil se ušklíbnutí. Byl tak neopatrný. Pořád jsem v obou dlaních držel zbraně a on jen stál a se zmateným pohledem mě sledoval. Bylo by tak jednoduché ho zabít. Lehce jsem se vyhnul útoku na svou osobu a zmizel jim z dohledu, ne ale natolik, aby oni zmizeli z dohledu mně. Po tomhle útoku jsem tušil, že tohle je jen začátek. Někdo až moc toužil po tom, aby Ichiro zemřel a trůn zůstal volný. A pokud měl ten někdo alespoň z poloviny takovou povahu jako já, s prohrou se nesmíří.

(Reizo)

   „Jasně jsem řekl, že nemáte chodit s nepořízenou,“ zvýšil jsem hlas a mrštil vázou o stěnu. Byl jsem vzteklý. Chtěl jsem toho snad tak moc? Jejich úkol byl prostý a jasný a oni ho přesto nedokázali vyplnit.
   „Vyslali jsme toho nejlepšího.“
   „Asi nebyl nejlepší, když ten spratek žije,“ zasyčel jsem.
   „Bránili jej, pane.“ Vztekle jsem probodl odvážlivce pohledem.
   „Bránili? Má u sebe jen slabé strážce, kteří nikdy s nikým nebojovali přímo, to jsem si zařídil. On sám umí zacházet tak s hůlkami při jídle. Takže mi vysvětli, jak je možné, že ten spratek pořád žije,“ zavrčel jsem a chytil ho za košili.
   „Objevil… objevil se tam Stín,“ vykoktal ze sebe. Zamračil jsem se, chvilku jsem ho sledoval, jestli si ze mě nedělá srandu, než jsem ho pustil.
   „Tak Stín,“ zamračil jsem se. „Aspoň už vím, za jakou hraje stranu.“ Přešel jsem k oknu a zadíval se ven. Tímhle faktem se věci poněkud zkomplikovaly, Stín byl dobrý spojenec, ale zlý protivník, to mi bylo jasné. Najednou se jednoduchý plán zkomplikoval a to se mi ani trochu nelíbilo. Ichiro nesměl dostat trůn, neměl na něj právo. Nikdy na něj neměl právo, ale já ano. Bylo mi jedno, jak toho dosáhnu, byl jsem ochoten ho i osobně složit, pokud by mi to uvolnilo cestu k tomu, co mi po právu patřilo.

4. kapitola

(Ichiro)

   „Ichiro, slyšel jsem, co se stalo, jsi v pořádku?“ vehnal se do mého pokoje otec s děsem v očích. Chytil mě za ramena a začal pečlivě prohlížet.
   „Ano, jsem v pořádku, nic se mi nestalo,“ pousmál jsem se lehce a snažil se znít nenuceně. Ve skutečnosti jsem byl zmatený a vyděšený. Doopravdy se mě někdo pokusil zabít, otcovy obavy byly oprávněné, ale moje protesty proti kopě stráží taky. Kdyby tam ten cizinec nebyl, kdyby se neobjevil a nezachránil mi život, už bych byl mrtvý. Nikdo z nich nic neudělal, všichni jen stáli a koukali… no vlastně jako já. Částečně jsem se cítil i zahanbený. Normální člověk by alespoň vzal nohy na ramena a pokusil se utéct, ale já? Já jen stal a čekal, jako jehně na porážku.

   „Vážně jsi v pořádku? Jsi strašně bledý,“ posadil se vedle mě na postel a vzal mi lehce se třesoucí ruce do svých.
   „Jsem, nic se mi nestalo. Vážně,“ pousmál jsem se.
   „To jsem rád, vidíš, že jsem ti stráž dal oprávněně.“
   „Nemyslím si, že jí tam bylo potřeba,“ ušklíbl jsem se.
   „Jak to myslíš, Ichiro.“
   „Tak, jak to říkám. Neudělali nic, jen tam stáli a koukali.“
   „Ale pak…“ zarazil se a já si všiml, jak se mu lehce rozšířily oči, jakoby věděl něco víc než já.
   „Ten chlap, co se mě pokusil zabít, nejspíš nebyl jediný, kdo mě sledoval. Zabil ho jiný muž. Neviděl jsem mu do obličeje, měl přes tvář šátek. Kdyby tam nebyl, už vedle tebe nesedím.“
   „Tak to jsem rád, že tam byl,“ pousmál se a mně připadalo, jakoby se mu ulevilo. Napjetí, které jsem na něm několik dní pozoroval, jakoby všechno zmizelo.
   „Co se tu děje, otče,“ zpytavě jsem se na něj zadíval.
   „Někdo ti usiluje o život, to se tady děje.“
   „Ne, něco mi tajíš, takže mi to řekni.“
   „Ichiro…“ povzdechl si a bylo vidět, že se nijak nemá k tomu mi něco říct, ale hledá způsob, jak se z toho vykroutit.
   „Ne, vím, že víš něco víc než já. Ty víš o tom muži, který mě sleduje?“
   „Prosím? O tom nic nevím,“ zamračil se. Mlčky jsem se na něj díval a nevěděl, jestli mu mám věřit nebo mi lže. Ale kdyby lhal… proč?
   „Chtěl jsem ti říct, že mě mrzí ti muži, které jsem si dal jako stráž. Myslel jsem, že tě svěřuji do dobrých rukou.“
   „Myslím, že méně je někdy více,“ řekl jsem nakonec.
   „Možná to tak je.“
   „Určitě, takže nebudeš mít nic proti tomu, abys je odvolal.“
   „Nenechám tě bez ochrany, Ichiro.“
   „Tím jsem si jistý, ale myslím, že šest je přeci jen hodně.“
   „Dobře… nechám ti dva, ale slíbíš mi, že budeš opatrnější. Nebudeš v noci chodit ven a…“
   „Nemusíš mít strach, budu v pořádku.“
   „Mám o tebe strach,“ sevřel mi ruku. Zadíval jsem se na něj a chvilku mi trvalo, než jsem se na něj dokázal pousmát. Připadalo mi, jakoby to byla jen slova, kterými se mě snažil přesvědčit, že o mě má větší strach, než ve skutečnosti měl. Připadalo mi, jakoby najednou věděl, že se mi nemůže nic stát, ale přede mnou se snažil působit se stejnými obavami nebo ještě většími, než předtím. Netušil jsem, co si o tom mám myslet. Bylo tu něco, co jsem nevěděl? A proč mi o tom tedy nechtěl říct?
   „Budu v pořádku, nemusíš mít strach.“
   „V to doufám,“ usmál se, políbil mě na čelo a odešel. Zhluboka jsem vydechl a vytáhl dýku, která po útoku zůstala ležet na schodech. Vlastně tam zbyly dvě, ale já sáhl jen po jedné z nich, po té, o které jsem nějak podvědomě věděl, že patří tomu neznámému, který mě chránil. Měla na sobě zvláštní ornamenty, které jsem ještě nikdy neviděl a celkově působila… tajemně stejně jako její majitel.

   Nadechl jsem se a položil se na postel. Zavřel jsem oči a v duchu si přehrál, co se stalo. Pohyby toho neznámého muže, který mě chránil, byly tak sebejisté, přesně věděl, co má dělat, jak se pohybovat. Předvídal, co jeho soupeř udělá a pokud jsem to mohl tak říct, byl o krok napřed.
   Přešel mě mráz po zádech, když jsem si vzpomněl na okamžik, kdy svému protivníkovi prořízl hrdlo. Nikdy jsem neviděl něčí smrt a už vůbec ne násilnou a tohle bylo… děsivé. Nedokázal jsem si představit, že bych někomu zkrátil život, že bych někoho zabil.

   Přetočil jsem se na bok a znovu se zamyslel. Ty oči, které se mi téměř vysmívaly a ta jediná věta, kterou mi řekl – Tak neopatrný. – nebyl jsem si jistý tím, co znamenala. Co tím myslel.
   Lehce jsem zatřásl hlavou, vstal a zamířil do koupelny. Nechtěl jsem nad tím přemýšlet, ne teď.

(Takeru)

   Seděl jsem na stromě v zahradě a sledoval okno mladého prince. Nebyl jsem nadšený z toho, že o mně už věděl, vždycky jsem se raději držel ve stínu. Nechtěl jsem se jako Stín setkávat a zdržovat se s lidmi. Nechtěl jsem, aby znali moji druhou totožnost, ne všem se dalo věřit. A já byl hodně nedůvěřivý.

   Pootočil jsem hlavu, když jsem zaslechl šustivý zvuk, ale nakonec jsem se znovu zaměřil na okno. Chvilku na to vedle mě sedl Shin a pohodlně se rozvalil.
   „Jsem slyšel, že se někdo pokusil zabít prince.“
   „Ty máš uši všude, co?“ ušklíbl jsem se.
   „Já? Samozřejmě, proto se ti tak hodím, ne?“ uculil se a podal mi balíček s jídlem, jen jsem se ušklíbl a vzal si to.
   „No…  je to možné,“ ušklíbl jsem se. Jen se tiše zasmál a rozhlédl se kolem.
   „Víš, kdo to byl?“
   „Neznal jsem ho.“
   „Ani netušíš?“
   „Nejsem věštec a nemám křišťálovou kouli,“ protočil jsem oči. „Jen dělám to, co po mně císař chtěl. Prozatím chráním jeho syna, je mi jedno, kdo mu usiluje o život, dokud bude naživu.“
   „Takže jsi stále přesvědčený, že Ichiro bude dobrým císařem.“ Nebyla to otázka, Shin to spíš konstatoval.
   „Myslím, že by mohl být dobrým císařem,“ zamyslel jsem se. „Není to bojovník, když ho ten chlap napadl, stál tam jak kůl v plotě a čekal, až ho zabije,“ ušklíbl jsem se a zakroutil hlavou.
   „Byl v šoku, co bys čekal. Ne každého napadne se nějak bránit, a pokud to není bojovník, co měl dělat.“
   „Aspoň utéct,“ protočil jsem oči a dojedl. „Na jednu stranu je neopatrný, nehnul se, ani když jsem před ním stál a jedním pohybem ho mohl zabít, na tu druhou… od prvního dne věděl, že ho někdo sleduje, že já ho sleduju… cítil to, pořád hledal někoho, komu patřil pohled, co ho provrtával.“
   „Vypadá to, že mladý princ nakonec není tak bezbranný, jak se zdá.“
   „To, že tuší něčí přítomnost, mu život nezachrání, až ho ten někdo napadne,“ ušklíbl jsem se a znovu se zadíval do okna. Do pokoje se vrátil princ v lehkém prošívaném županu, který zvolna spadal přes téměř ženské křivky. Z delších vlasů mu ještě pořád okapávala voda a lepily se mu na štíhlý krk. Měl jemně řezané rysy tváře, na které jsem ještě nezahlédl vzteklou grimasu, jen zasněný úsměv a občas drobné znepokojení. Po pokoji přecházel s lehkostí, ale s jistotou. Ne, tenhle kluk by nikomu nedokázal ublížit.

   „To je tvoje dýka?“ probral mě Shin ze zahloubání nad povahou mladého panovníka. Ichiro ji držel mezi prsty a pečlivě si ji prohlížel.
   „Jo,“ odvětil jsem klidně. „Sebral ji ze země po tom útoku.“
   „Je tvoje oblíbená.“
   „Já vím,“ ušklíbl jsem se. „Nestihl jsem si ji vzít. Však já ji dostanu zpět.“
   „O tom nepochybuju.“

5. kapitola

(Ichiro)

   Několik dní jsem se zdržoval převážně v paláci. Zážitek, který jsem prožil, byl pořád moc živý a děsivý. Někdo mě chtěl zabít a já nevěděl kdo. K tomu jsem nemohl zapomenout na ty oči svého zachránce. Pořád jsem v nich viděl ten výraz skoro posměchu. Vadilo mi to. Věděl jsem, že nejsem bojovník, že bych se neubránil, ale až takovéhle pohrdání jen kvůli tomu, že mám jiné přednosti než mávat s mečem? Štvalo mě to a já chtěl vědět, kdo ten neznámý muž byl.

   Dalo mi práci zbavit se stráží a to jsem šel jen do zahrad. Chtěl jsem být chvilku sám, mít soukromí, i když… to jsem stejně neměl. Pořád tu někdo byl.
   „Vím, že tu jsi, tak se mi ukaž,“ rozhlédl jsem se kolem sebe a nastražil uši, aby mi neunikl sebemenší zvuk. Trhl jsem sebou, když v keři něco zašustilo, ale vyletěl z něj jen pták. Jinak bylo všude ticho, naprosté.
   „Vím o tobě, chci s tebou mluvit, slyšíš?“
   Znovu jsem se zaposlouchal do okolí, ale žádný zvuk nenaznačoval, že by se mi pan neznámý chtěl ukázat.
   „Chci ti poděkovat za to, cos udělal, ale to přece nejde bez toho, abych tě viděl. Nemůžu děkovat někomu, koho ani nevidím.“
   Nic. Nechápal jsem, proč mě sleduje, ale nechce se mi ukázat, proč se mnou nechtěl mluvit. To se bál? Čeho… vyřídil by mě jedinou ranou. Navíc jsem už o něm věděl, věděl jsem, že tu někde je, že mě teď sleduje a dokonce jsem si i pohrával s myšlenkou, že se mi někde směje. Byl dobrý, uměl se skrývat, to jsem musel uznat.
   „To se mě bojíš?“ zasmál jsem se. „Dobře víš, že nemáš čeho, tak proč se skrýváš,“ znovu jsem se rozhlédl okolo sebe. Zdálo se mi, jako bych ve vzdálené koruně stromů zahlédl pohyb, ale když jsem se podíval líp, nic jiného než listy lehce se pohupující ve větru jsem neviděl.
   „Tohle je asi tvoje,“ zvedl jsem do vzduchu jeho dýku, „ale nevrátím ti to dřív, než se mi ukážeš a sám si ji vezmeš.“ Ticho. Začínal jsem si připadat jako imbecil, který tu mluví sám se sebou, ale já věděl, že tu sám nejsem, že tu ještě někdo je, jen jsem netušil kde.

   „Možná nejsi tak dobrý, jak jsem si myslel. První dojem může být zavádějící a ty se ve skutečnosti bojíš,“ ušklíbl jsem se. Provokoval jsem, věděl jsem to, ale moc mi nebylo jasné proč. Možná abych ho vytáhl z úkrytu. Zahrával jsem si, mohl jsem ho naštvat, mohl mi ublížit, ale na druhou stranu, proč by to dělal, když mi zachránil život. Nebo to bylo jen proto, aby mě mohl zabít sám? Otřásl jsem se, tahle myšlenka mě napadla až teď. Proto jsem raději udělal krok zpět směrem k paláci. Ztuhl jsem, když se mi u ucha ozval tichý zastřený hlas. Ten samý hlas, který se mi minule tak vysmál do očí.
   „Někam snad jdeš?“
   Nejistě jsem polkl a chtěl se otočit, ale dlaně, které se objevily na mých bocích a pevně je sevřely, mi to nedovolily.
   „Kdo jsi.“
   „To není podstatné.“
   „Je to podstatné, zachránil jsi mi život, chci ti poděkovat, ale nevím, komu.“
   „Nestojím o poděkování, jsou to jen slova, která nic neznamenají.“
   „Tak proč tu teď jsi.“
   „Protože si zahráváš, neučili tě, že se nemáš bavit s cizími lidmi?“
   I když jsem k němu byl otočený zády, doslova jsem viděl, jak se při té větě ušklíbl.
   „Neublížíš mi.“ Snažil jsem se, aby to znělo rozhodně, ale možná se mi hlas trochu zatřásl, protože se tiše zasmál.
   „Jsem nestálý. Když se ukáže, že první úsudek byl chybný, jsem schopný ho během okamžiku změnit,“ zašeptal a mně z toho přeběhl mráz po zádech. Najednou jsem si nebyl jistý, jestli byl na mé straně nebo ne. Ihned jsem si v duchu několikrát nadal, že jsem hlupák, přesto jsem posbíral odvahu k odpovědi.
   „Kdybys mi chtěl ublížit, už dávno to uděláš a nebudeš mě sledovat.“
   „Možná ano, možná ne,“ zasmál se tiše. „Třeba svou oběť první rád trápím.“ Cítil jsem, jak jedna dlaň z mého boku zmizela a sevřela moji ruku, ve které jsem stále držel dýku. Ostře jsem se nadechl, když otočil hrot nože ke mně a přejel s ní po mé hrudi. Nesnažil jsem se s ním bojovat, byl silnější, to jsem věděl. Stačilo, aby trochu přitlačil a bylo po mně. Téměř jsem ani nedýchal a sledoval špičku dýky, jak mi lehce klouže po hrudi. A pak přitlačil, zavřel jsem oči a připravil se na bolest, ale žádná nepřišla. Jen jsem ucítil chladivý vítr na své kůži. Pootevřel jsem oči a zjistil, jak lehce mi rozřízl košili. Teprve pak mi to docvaklo. Znal jsem ho, ne osobně, ale z vyprávění. Muž, kterému zákony nic neříkají. Který jedná jen podle sebe a svého úsudku. Muž, kterému nikdo neřekl jinak, než Stín.

   „Ty jsi… Stín,“ vydechl jsem. Nechápal jsem, jak mi to mohlo dojít až teď. Jak to, že jsem si to neuvědomil dřív. Přece to dokonalé skrytí, umění v boji.
   „Myslím, že tak mi říkají,“ uchechtl se a já ucítil, jak mi čepel dýky přejela po tváři. Najednou jsem si nebyl tak moc jistý, že mi neublíží. Stín byl… krutý. Zkrátil tolik životů… neříkám, že někteří si to nezasloužili, ale zasloužili si spravedlivý trest určený zákonem a ne smrt. Smrt, si podle mě nezasloužil nikdo, nikdo neměl právo rozhodovat o životě a o smrti, ale on… on si to právo nárokoval.

   „Nedělej ze sebe hrdinu v situacích, ve kterých se neumíš pohybovat. Jsi neopatrný a neopatrnost už hodně lidí stála život,“ zašeptal. Ani jsem nepostřehl, jak zkušeně mi z prstů vykroutil dýku. Zamrkal jsem, když pustil moji ruku a druhá zmizela z mého boku. Otočil jsem se, ale nikde nikdo nebyl. Na chvilku mě napadlo, jestli se mi to jen nemohlo zdát, ale nezdálo. Jasně to dosvědčovala moje rozříznutá košile a zmizelá dýka.

(Takeru)

   Klidně jsem sledoval mladého prince, ale ukazovat jsem se mu nehodlal. To, že věděl, že jsem tady, nic nedokazovalo. Neměl jsem mu co říct a proto bylo výhodnější a taky pohodlnější jeho snažení jen pozorovat. Pár dní nevylezl z pokoje a mně se jen potvrzovala myšlenka, že ho incident vyděsil. Možná nebyl hloupý, ale byl slabý a ubránit by se nedokázal, což naštěstí snad věděl. Proto mě pobavilo jeho chování. Chtěl mě vytáhnout z úkrytu, chtěl se setkat s neznámým člověkem, který mu jen jednou pomohl. Byl pošetilý, neopatrný. Kdybych byl nepřítel, mohl by být během okamžiku mrtvý. Mohl jsem to hrát, že ho první zachráním a pak ho sám zabiju. Ano, i to jsem párkrát udělal.

   Nespokojeně jsem nakrčil obočí, když se s pobavením v hlase ptal, jestli se bojím. Já se nebál, jak jsem si ale myslel, snažil se mě jen vyprovokovat. A byl drzý, až moc drzý, neměl tušení, s kým si zahrával.
   Mlčky jsem se zadíval na moji dýku v jeho ruce. Chyběla mi, byla to moje malá jistota, kterou jsem vždycky nosil v pravé botě. Ano, mohl jsem ji nahradit jinou, neměl jsem jen těch pár zbraní, které jsem u sebe nosil neustále, ale tahle byla jako součást mě. A já ji chtěl zpět.
   To, že se bojím, už jsem od něj slyšel, ale tentokrát se něco změnilo v jeho tváři. Odhodlaný výraz zmizel a na okamžik jsem zahlédl pochybnosti, až strach. Jakoby si teprve teď uvědomil, jak moc riskuje, jak moc si zahrává s někým, kdo by ho během okamžiku mohl zabít. Proto, když se otočil, že odejde, vyšel jsem z úkrytu a postavil se za něj.
   „Někam snad jdeš?“ ušklíbl jsem se a přešel až k němu. Chtěl se otočit, ale já mu to nedovolil. Snažil se mě přesvědčit, že si je jistý tím, že mu neublížím, ale ve skutečnosti jsem měl pocit, že se o tom snaží přesvědčit spíš sám sebe. Měl strach, jeho dech byl krátký a rychlý a já toho využil. Rád jsem si hrál, ale taky ten kluk musel pochopit, že by si neměl zahrávat s nebezpečnými lidmi. Já jsem se ho nechystal zabít, tedy prozatím, ale ostatní nemuseli být jako já.
   Když jsem sevřel jeho ruku s mojí dýkou a hrotem mu přejížděl po hrudi, měl strach. Dokonce se i lehce napjal a nejspíš čekal bolest, když jsem přitlačil. Jeho tělo reagovalo přesně tak, jak jsem předpokládal. Ušklíbl jsem se a lehce mu rozřízl jemnou látku jeho košile.
   Pobavilo mě, že teprve teď si uvědomil, kdo jsem a jasně jsem slyšel, že se mu do hlasu vkradl stín strachu. Cítil jsem, jeho napětí, nejistotu, jeho tělo na něj všechno prozrazovalo, to, jak byl ztuhlý a napjatý, jeho dech a na jeho krku jsem zahlédl několik kapiček potu.

   „Nedělej ze sebe hrdinu v situacích, ve kterých se neumíš pohybovat. Jsi neopatrný a neopatrnost už hodně lidí stála život,“ zašeptal jsem, sebral mu z prstů dýku a zmizel jsem z jeho zorného pole dřív, než se stihl otočit.