Minde

7. kapitola

(Jesse)

   „Co je Nico zač,“ zeptal jsem se a krátce zvedl k Rileymu oči. Ten černovlasý kluk mi nelezl z hlavy. Byl trochu… docela divný. Občas dětinský, někdy až moc výbušný.

   „Nico je Nico, je to kapitola sama o sobě. Přede dvěma lety se mu podařilo ukradnout mi motorku,“ ušklíbl se. „Netrvalo mi ani hodinu, abych ho našel, mám po ulicích hodně známostí. Bylo mu patnáct a byl vyhublý na kost. Vydělával si krádežemi a tohle měla být jeho životní šance. Sice se mu to nepovedlo, ale já mu nabídl, aby zůstal se mnou.“ Napil se vody a krátce se rozhlédl po kavárně, než se znovu otočil na mě.

   „Vysmál se mi a poslal mě do prdele. Druhý den ráno už ale stepoval před barem s nevinným kukučem a prosíkem, aby u mě mohl zůstat.“

   „Takže jsi takový samaritán,“ zašklebil jsem se. V životě bych si nevzal pod střechu někoho cizího, nikdo nikdy neví, co se z něho může vyklubat, pochybuju, že Riley by si dokázal tipnout, že jsem synátor prezidenta Spojených států.

   „Když myslíš,“ ušklíbl se. Na tom výrazu se mi něco nelíbilo, jako by říkal ´Kdybys věděl…´. Jo, jenže já nevěděl. Maximálně jsem věděl to, že mu nejspíš patří ten bar, to je tak všechno.

   „Riley! Co ty tu děláš?“ přiřítila se ke stolu nějaká bloncka a zavěsila se tmavovláskovi okolo krku, načež ho vášnivě políbila.

   „Mariso, ahoj,“ objal ji okolo pasu a stáhl si ji na klín. „Neříkala jsi mi náhodou, že dnes budeš celý den zaneprázdněna?“

   „Na chvilku jsem si od toho mumraje musela odskočit, potřebuju nějaký doping a tady dělají široko daleko nejlepší kafe. Kde se na něj hrabe ten sajrajt z automatu.“ Sice jsem vůbec nerozuměl, co říkají, ale bylo mi jasné, že spolu chodí. Raději jsem se zaujatě díval do svého hrnku s kávou a snažil se zmizet. Bohužel ta bloncka si mě všimla.

   „Mariso, tohle je Jes, nový pomocník v kuchyni. Jesi, moje přítelkyně Marisa.“

   „To si pomocníky do kuchyně vodíš do kavárny?“ nadzvedla obočí. Byla ale natolik soudná, že přešla do angličtiny, za což jsem jí byl alespoň trochu vděčný. Bylo by nepříjemné, kdyby se o vás bavili a vy jste ani nevěděli, co říkají.

   „Snad nežárlíš?“ ušklíbl se na ni.

   „V žádném případě,“ pohodila hlavou a prohlédla si mě.

   „Jen jsme potřebovali probrat pár detailů a v baru bylo hlučno.“

   „Pár detailů, joo?“ protáhla a přivřela oči.

   „Jes není zdejší a dočasné ubytování má daleko odsud, nabídl jsem mu, že může na nějaký čas zůstat u mě v bytě.“

   „Takže to znamená, že se budeme míň vídat? Víš, že tě otec nemá moc rád,“ zamračila se mírně a olízla si prst, kterým si nabrala trochu šlehačky z Rileyho dortíku.

   „Ne, neznamená, zítřek platí. Nica s Jesem někam vypakuju,“ ušklíbl se a přisál se jí na rty. Otočil jsem hlavu jinam, ani vlastně nevím proč. Nevadilo mi to, ale nejspíš mi to připomínalo to, že mi tyhle chvilky chybí. Když jsem chodil s Joshem, nemohl… nebo spíš nechtěl jsem se s ním takhle na veřejnosti líbat a v soukromý to většinou spadlo hned do sexu.

   Chyběly mi letmé doteky, mazlení, dokonce i to holčičí vodění za ručičky. Můj vztah s Joshem byl vážně jen o sexu a mě to… mrzelo, jak jsem si uvědomil. Jen jsem ho využíval, ale neubližoval jsem jen jemu, ale i sobě.

   „Jesi, vnímáš mě?“ zamávala mi bloncka, tedy vlastně Marisa, rukou před obličejem.

   „Promiň, zamyslel jsem se.“

   „Měj se a pokus se nepodpálit bar, mám ho ráda,“ usmála se a vzala si do ruky kávu, kterou jí donesli.

   „Budu se snažit,“ ušklíbl jsem se.

   „Tak zítra v osm, lásko,“ políbila Rileyho na rozloučenou a zmizela na ulici.

   „Tváříš se nějak kysele,“ napil se Riley chladnoucí kávy.

   „Kdo by se netvářil. Plazíte se tu po sobě, kdo se na to má dívat?“ odfrkl jsem si.

   „Neříkej, že ty by ses po nikom neplazil,“ ušklíbl se.

   „Ne, neplazil,“ zadíval jsem se zamračeně z okna. Na veřejnosti jsem se po nikom ani plazit nemohl, byl by to skandál první třídy a vzhledem k tomu, že Joshe jsem nemiloval, nehodlal jsem to riskovat.

   „Neříkej mi, žes ještě nikoho neměl.“

   „Nechtěj mě rozesmát, nejsem malé dítě, samozřejmě, že měl. Rozešel jsem se.“

   „A teď tě to mrzí?“

   „Tohle je zpověď nebo co,“ zamračil jsem se a vstal. „Můžeme jít.“ Riley se na mě zamyšleně díval, pak se ale taky postavil, zaplatil a vyšli jsme z kavárny.

   V baru bylo už hodně lidí. S většinou se Riley zdravil a občas s někým prohodil pár slov. Držel jsem se u něj, protože mě měl zavést do kuchyně, abych si mohl začít odpracovávat svoje ´ubytování´. Začít odpracovávat, v duchu jsem se nad tím musel zašklebit, znělo to pěkně uhozeně. Nikdy jsem nepracoval a teď navíc v baru v zemi, kterou vůbec neznám. Radši bych teď seděl ve třídě se svými spolužáky a poslouchal nudné hodiny politologie. Politologie sama o sobě nebyla nezajímavá, ale když to přednáší pětapadesátnice, která má zastaralé názory a učí podle zastaralých učebnic, brzy to omrzí a tak se nejednou stane, že při té hodině usnete. Naštěstí nebo naneštěstí jsem měl hodiny politologie i doma…

   Ztuhl jsem, když jsem nedaleko v baru uviděl jednoho z kumpánů svojí drahé matinky. Mluvil s nějakým chlápkem v kožené bundě a nevypadal zrovna přívětivě. Rychle jsem se rozhlédl, jestli tu nejsou i ostatní a snažil se skrýt před zraky toho chlápka. Modlil jsem se, aby se Riley konečně vykecal a my mohli zmizet.

   „Co to tu zkoušíš za úhybný manévry?“ ušklíbl se na mě. Naštvaně jsem ho probodl pohledem.

   „Pokouším se zaujmout tvou pozornost, protože už mě to tu vážně nebaví,“ zavrčel jsem a spěšně ho následoval směrem do kuchyně. Přitom jsem nepřestal sledovat toho chlápka, který teď naštvaně mluvil s někým po telefonu. Nejspíš mě pořád hledali a já doufal, že se k nim nedostane, že mě měli nebo mají přímo pod nosem.

   „Pierre, vedu ti pomoc,“ zakoktal Riley v nějakém jazyce. Vzdáleně to připomínalo francouzštinu, ale moc mu to teda nešlo.

   „Oui! Salut! Je m´appele Pierre!“

   Ani jsem si neuvědomil, že jsem přešel do francouzštiny, kterou jsem plynně ovládal. Musel jsem ji umět, jednak to byl můj povinný školní předmět, jednak to chtěl otec, protože jsme Francii často navštěvovali. „Jsem Jes, moc mě těší,“ řekl jsem francouzsky a potřásl jsem si s obtloustlým kuchařem rukou.

***

(Riley)

   Neuměl jsem moc dobře francouzsky, ale přijetí Pierra jsem naštěstí zvládnul a byl jsem vážně rád, protože to byl nejlepší kuchař, jakého jsem si mohl přát. Překvapeně jsem zvedl obočí, když jsem od Jese uslyšel plynulou francouzštinu. Tohle o něm leccos napovídalo, třeba to, že určitě nebyl z nějaké chudé rodiny. I já měl třeba co dělat, abych se vůbec naučil plynně anglicky a francouzština nebyla vůbec jednoduchá. Takže první krok k tomu, kdo jsi, Jesi a neboj, jednou na to přijdu.

   Když jsem viděl, že ti dva si skvěle rozumí, raději jsem odešel. Pierre ho zaměstná, tím jsem si byl jistý a já mu do toho kecat nebudu, on je tu šéfkuchař a on ví, co kde potřebuje.

   Posadil jsem se do rohu místnosti, který jsem měl vyhrazený jen sám pro sebe. Otevřel jsem notebook a zapnul ho. V poště mě čekaly dva nové emaily.

   Mí zákazníci netušili, jak vypadám, nevěděli, komu práci zadávají. Kdyby mě potkali na ulici, netušili by, že jsem to byl já, kdo pro ně ukradl to a to, kdo pro ně zabil toho a toho. Skrýt svoji identitu bylo prvořadé. Nikdo ani neznal mé pravé jméno, tedy kromě mého drahého bratra, se kterým jsem se nestýkal. A ten ho nikomu neřekne, tím jsem si byl jistý.

   To, že jsem zloděj a nájemný vrah, věděl jen Nico. Marise jsem to neřekl a bratříček neměl co strkat nos do mých věcí, mě taky nezajímaly jeho aktivity a byl jsem si jistý, že kdyby na mě něco zjistil, práskl by mě policajtům. Byla to jen podlá svině, nesnášel jsem ho. Změnil se, strašně se od smrti rodičů změnil.

   Rozhlédl jsem se po baru, kde bylo stejně hlučno jako jindy, přesto jsem měl pocit, že od doby, co jsem objevil Jese, mi něco uniká. Zakroutil jsem hlavou, už vážně začínám být paranoidní.

   Klikl jsem na první mail, který obsahoval žádost o krádež, krádež náramku a náhrdelníku Kleopatry VII.

8. kapitola

(Riley)

   Zvedl jsem oči od notebooku, kde jsem měl právě budovu, ve které se oba předměty, které jsem měl ukrást, nacházely – soukromý sběratel se zatraceně dobrou ochrankou. Normálně bych se nějakým hlukem nezabýval, v baru ho bylo hodně, ale tenhle hluk vycházel z kuchyně a něco… vlastně samo o sobě se mi to nezdálo.

   Zvedl jsem se ze židle, zavřel noťas a vydal se tam.

   Zůstal jsem stát ve dveřích kuchyně s pusou otevřenou. Nevím, jestli se mi chtělo brečet nebo smát se, ale zvolil jsem obě možnosti. Začal jsem se nekontrolovatelně chlámat a po tvářích mi stékaly slzy. Scéna, která se mi naskytla vypadala opravdu… podivně a zároveň směšně.

   Pierre běhal po kuchyni, rukama si rval vlasy a vše doprovázel křikem „Mon Dieu! Mon Dieu!“

   Myčka nádobí zuřivě chrlila další a další pěnu, takže to skoro vypadalo jako o Vánocích. Uprostřed toho všeho stál Jes s kupou pěny na hlavě a bezradným výrazem.

   Probrodil jsem se pěnou až k myčce a vytrhl kabel ze zásuvky.

   „Může mi tohle někdo vysvětlit?“ ukázal jsem okolo sebe. Jes hleděl do země a mračil se.

   „Jesi?“ Hrdě zvedl hlavu a pohodil vlasy.

   „No tak neumím mýt nádobí v myčce, no, nikdy jsem to nedělal. Asi jsem tam toho prášku dal moc.“

   „Aha,“ ušklíbl jsem se a zašel do vedlejší místnosti. Sebral jsem tam kýbl, naplnil ho vodou a vzal hadru a ještě jeden prázdný kýbl.

   „Pevně věřím, že s tímhle to umíš a nevytopíš tu kuchyň,“ ušklíbl jsem se a strčil Jesovi všechno do rukou. Oči se mu leskly a nechybělo málo, aby se rozbrečel, jen nevím, jestli vzteky, ponížením nebo něčím jiným. Chvilku jsem myslel, že mi ten kýbl s vodou vychrstne do obličeje a odejde, k mému překvapení to ale neudělal. Klekl si na čtyři a začal tu spoušť uklízet. Sice mu to moc nešlo, jako by se toho hadru skoro štítil. Ale má, co si zasloužil, když s myčkou neumím, snad se zeptám, když už uměl francouzsky, stačilo jen otevřít pusu a zeptat se Pierrea.

   U výčepu jsem narazil na Nica, který se vybavoval s barmanem.

   „Nico, naklusej do kuchyně a pomoz Jesovi,“ kývl jsem hlavou ke dveřím a ometl si z kalhot chomáček pěny.

   „Cože? S čím mu mám pomoct? Nádobí neumývám, to jsme si snad ujasnili,“ zakroutil razantně hlavou.

   „Říkám, naklusej tam nebo si mě nepřej,“ zavrčel jsem a vrátil se ke svému notebooku. Někdy si Nico moc dovoloval a myslel si, že jemu nic neudělám. Já jsem nebyl hodnej chlapeček, kdybych teď potkal svého brášku, byl bych schopnej mu ustřelit palici zcela bez výčitek. Nesnášel jsem ho za to, co mi udělal, nenáviděl jsem ho.

   Znovu jsem se zadíval na obrazovku notebooku a zamračil se. Přemýšlel jsem, jak se do té ´pevnosti´ dostat a ukrást ty šperky. Ten barák jsem znal až moc dobře, už nějakou dobu jsem uvažoval, jak by se tam dalo dostat. Každý ochranný systém má někde slabinu a toho se dá využít, tohle však vypadalo, že je zcela bez slabin.

   Sakra ani Bílý dům není nedobytný, loni se mi tam podařilo nepozorovaně vkrást a aniž by mě někdo spatřil, jsem i zmizel, takže i tady musí něco být. Něco… cokoliv!

   Naštvaně jsem hleděl na model toho baráku, který mi rotoval na obrazovce. Jeden známý mi takhle posílá všechny budovy, které potřebuju, což je výhoda.

   Nebál jsem se, že někdo uvidí, co tu dělám, do rohu, kde jsem seděl, nebylo normálně moc vidět, museli byste si stoupnout přímo za mě, abyste na obrazovku viděli.

   Nohy jsem měl vyhozené na stole a klepal rukou do stolu. Očima jsem probíral všechny možnosti dostat se do domu. Byla to velká vila jednoho sběratele. Měl tam spousty vzácných kousků, o které byl určitě velký zájem mezi ostatními sběrateli a já měl dva kousky téhle obrovské sbírky ukrást.

   Po dvou hodinách jsem vztekle zavřel notebook a rozhlédl se okolo sebe. Byla tu jedna možnost, jak se do domu dostat, ale horší to bylo zpět. Navíc tu bylo příliš velké riziko a mnoho neznámých. Neměl jsem rád, když jsem přesně nevěděl, co mě kde čeká, co od koho očekávat a od tohoto sběratele jsem to absolutně netušil, byl to mistr triků a svůj poklad si žárlivě střežil.

   Protáhl jsem se a vydal se do kuchyně, kde bylo podezřelé ticho. Překvapeně jsem zvedl obočí, když byla místnost uklizena, ale Nick a Jes seděli oba na opačných koncích a občas po sobě hodili znechucenými pohledy.

   „Co se stalo?“

   „Je to pako, to se stalo,“ zavrčel Nick.

   „Ty se taky nemáš čím chlubit,“ rozcuchal jsem černovláskovi vlasy. Bral jsem ho jako mladšího bráchu, byl jeden z mála, komu jsem věřil.

   Sedl jsem si blízko Jese a pustil se do jídla, které přede mě postavil Pierre. Miloval jsem restované maso s hranolkama a zeleninou. Proto mě docela překvapilo, že Jes pomalu žvýká hranolky a zeleninu, ale maso odsouvá bokem.

   „Nechutná ti to?“ Zvedl ke mně pohled, jakoby se ujišťoval, že jsem se ptal jeho. Jen pokrčil rameny a odstrčil talíř, kde zbyla kopička masa.

   „Jsem vegetarián,“ zamumlal a přitáhl si blíž papír, na který něco čmáral. Ne, musím se opravit, tohle nebyla žádná čmáranice, ale poměrně vydařený portrét.

   „Můžu se podívat?“ Pokrčil rameny a přisunul to ke mně blíž.

   „Je to jen skica.“ Ztuhl jsem, když jsem se na portrét podíval lépe.

   „Kdo to je?“ pokusil jsem se zeptat co nejlhostejněji. „Je to dost vydařený.“

   „Ani nevíš, jak má ve skutečnosti vypadat,“ zabručel a vytrhl mi obrázek z ruky.

   „Tak kdo to je?“ vyzvídal jsem. Znal jsem někoho, kdo se tomuto dílu hodně podobal, ale neznal jsem Jesovy malířské schopnosti a navíc by byla pěkně blbá náhoda, kdyby to byla ta samá osoba.

   „Josh,“ zabručel a tvář se mu čím dál víc kabonila. Josh, jméno mi sice nic neříkalo, ale pořád nebylo vyloučené, že toho chlapa znám.

   „Tos mi toho moc neřekl,“ zasmál jsem se. „Musíš ho znát hodně dobře, když ho dokážeš zpaměti nakreslit.“

   „Je to můj bývalý přítel, stačí?“ vyštěkl rozzuřeně. Smích mě přešel, překvapeně jsem zvedl obočí.

   „Takže ty jsi…“

   „Jo, jsem buzerant, máš s tím snad problém?“ zvedl bojovně bradu. Pousmál jsem se.

   „Měl bych mít?“ V jeho tváři se na krátkou chvíli objevilo překvapení, ale pak zase lhostejnost.

   „To je tvoje věc, já se přeorientovávat nehodlám,“ odsekl, zmuchlal obrázek a hodil ho do koše.

   „Rozešli jste se?“

   „Proč tě to sakra zajímá? Jo, rozešli, já se rozešel s ním, jen jsem ho využíval, protože jsem hajzl a nikdy jsem si nevážil toho, co mám, stačí?“ Byl vzteklý, ale něco mi na tom nesedělo.

***

(Jesse)

   Nechtěl jsem o tom mluvit, proč měl pořád takové dotěrné otázky? To sakra nevidí, jak mi je? Nejradši bych se sbalil a prchal na policii, tak moc jsem se chtěl vrátit domů, tak moc jsem se chtěl omluvit otci za své chování. Ano, řízení státu bylo náročné a důležité, ale já hleděl vždy jen na sebe. Byl jsem sobec, když jsem chtěl, aby se mi věnoval. Byl jsem sobec, když jsem Joshe využíval. Mohl mít partnera, se kterým by byl šťastný a místo toho jsem mu dával plané naděje, že by mohl být se mnou.

   Otočil jsem se bokem od Rileyho, aby neviděl, jak se mi lesknou oči. Chtěl jsem domů, ale bál jsem se někomu věřit. Tady, tisíce kilometrů daleko od Spojených států, nebylo právě nejbezpečnější prásknout na sebe, že jste synem prezidenta. Narazíte na nějakého hajzla a hned se objevíte v Saúdské Arábii u nějakého šejka jako konkubína.

   „Ty brečíš?“ uslyšel jsem za sebou hlas. Zaslechl jsem v něm pobavení, což mě rozlítilo ještě víc.

   „Jo, jo brečím! A co má být?“ otočil jsem se na něj a nestaral se, že mi po tváři stéká slza.

   „Proč nejdeš domů nebo za tím Joshem?“

   „Proč se do toho montuješ? Já nemůžu domů… nemůžu,“ zašeptal jsem.

9. kapitola

(Riley)

   Na Jesovi bylo něco zvláštního, něco co jsem přehlédl a to mě znervózňovalo, nebyl jsem zvyklý přehlížet důležité věci a tohle muselo být důležité. Ovšem jak to vypadalo, on mi nejspíš neřekne, co se stalo.

   Vytáhl jsem z kapsy mobil, který se rozezvonil.

   „Nazdar Lorenzo, potřeboval bych od tebe službičku,“ řekl jsem hned osobě na druhé straně. Před chvílí jsem mu volal, ale nedovolal jsem se.

   „Potřebuju pozvánku do vily Saveria Aretina. Za dva dny tam má být večírek, potřebuju se tam dostat.“ Zamračil jsem se, když jsem uslyšel pobavený smích. Copak mě Lorenzo znal tak málo, aby věděl, že v těchhle věcech si srandu nedělám?

   „Sakra sklapni! Nedělám si srandu, dokážeš mě tam dostat nebo se mám obrátit na někoho jiného?“ Zvedl jsem oči k Nicovi, který mě zvědavě sledoval, nejspíš byl napnutý, co je to za prácičku a zrovna v téhle vile.

   „Zaplatil jsem ti snad někdy nedostatečně? Radši už mlč, zítra to chci mít.“ Ani jsem se s ním nerozloučil a vypnul hovor. Lorenzo byl ten typ člověka, který když má peníze, prošustruje je jen tak a pak hledá další prácičku, která mu něco vynese. Měl i své výhody, nikdy své klienty nepráskl, což mu dávalo větší možnost, že se na něj neobrátí jen jednou. 

   „Hele, co chystáš? A zrovna do téhle vily, která by mohla být pojmenována ´Nedobytná pevnost´?“

   „Slušně zaplacené, navíc je to výzva,“ pokrčil jsem rameny a zadíval se na Jese. Seděl na židli a hleděl z malého zašpiněného okna – vlastně na malé zašpiněné okno, skrz vidět vážně nebylo.

   „Hele, vezmeš mě s sebou?“

   „Ani nápad, sám jsi řekl, je to nedobytná pevnost, nechci riskovat,“ zamítl jsem rázně Nicovu prosbu. Bylo to prostě malé třeštidlo, které si myslelo, že dokáže všechno, nějak si neuvědomoval vážnost situací, do kterých jsem se občas dostával.

   „Hele, co vy dva proti sobě máte?“ skákal jsem pohledem z Nica na Jese a zpět. Nico si odfrkl a sjel blondýna opovržlivým pohledem.

   „Takového nafoukance, aby svět pohledal. Chová se jako rozmazlená slečinka.“

   „Vážně?“ zvedl jsem pobaveně obočí.

   „Možná se tak chovám,“ pohodil blondýnek hlavou. „Ale je to rozhodně lepší než se chovat jako degenerované pětileté dítě,“ odsekl jedovatě. Pobaveně jsem sledoval jejich slovní výměnu, kdy si nadávali do mamlasů, idiotů a dalších, mnohdy vtipných pojmenování.

   „Hádáte se jako manželé po dvaceti letech,“ zabručel jsem. Jes mě zabil pohledem, tedy zabil by, kdyby to šlo. Nico se na mě šokovaně podíval a vyskočil na nohy.

   „Já nejsem homouš!“ zařval na mě, že jsem skoro ohluchl.

   „To bylo jen obrazné přirovnání, nebylo to mířeno proti nikomu z vás,“ zahučel jsem a raději zmlkl, abych náhodou od jednoho z nich nedostal ránu. Samozřejmě bych se dokázal bránit, ale přece jsem nemohl mlátit ´malé děti´.

   „Co máš s očima?“ zeptal jsem se po chvíli Jese. Už nějakou dobu si je protíral a rychle mrkal.

   „Asi mi tam něco spadlo,“ zavrčel.

   „Ukaž, podívám se,“ přisedl jsem si k němu blíž.

   „Ne, to je v pohodě,“ odmítl rázně, na mě to ale neplatilo.

   „Přestaň se chovat jako malé dítě,“ ušklíbl jsem se a zadíval se nejprve do jednoho oka a pak do druhého. Překvapeně jsem zvedl obočí.

   „Ty nosíš čočky?“

   „No a co! Tak jsem slepej, no!“ vyštěkl a odstrčil mě.

   „Jak dlouho už je máš na sobě?“

   „Asi třetí den,“ zabručel neochotně.

   „A proč jsi nic neřekl?“

   „Ty snad nosíš čočky?“

   „Já ne, ale Marisa ano. Má u mě nějaké své věci, včetně roztoku, je to v koupelně ve skříňce. Půjč si to.“

   „Ehm… dík,“ zamumlal a seskočil ze židle. Taky jsem vstal, už bylo stejně docela dost pozdě a já se ještě potřeboval podívat na nějaké detaily ohledně loupeže. Rozloučil jsem se s Pierrem, který už uklízel kuchyni a s Nicem v patách se vydal do bytu.

***

(Jesse)

   Ty čočky už mě v očích vážně řezaly, bylo to nesnesitelné, nebyl jsem zvyklý je mívat tak dlouho na sobě, nebylo to pohodlné. Ale nemohl jsem si je vydělat bez roztoku, potřeboval jsem je, bez nich bych viděl velké prd.

   Ulevilo se mi, když mi Riley řekl, že má v koupelně roztok. Čočky byly naštěstí roční, jak mi mimochodem sdělila maminka, takže prozatím jsem měl vystarané.

   Neskutečně se mi ulevilo, když jsem si je sundal z očí. Sice se mi po tvářích rozlily slzy, jak jsem měl oči podrážděné, ale to mi nevadilo, občas se mi to stávalo i doma.

   „Tak co, lepší?“ ozval se ode dveří hlas.

   „Jo, o hodně,“ přikývl jsem a podíval se na něj. Nedokázal jsem ho zaostřit, bez brýlí nebo čoček jsem byl ztracený. Proto jsem neviděl Rileyho zaražený výraz.

   „Barevné? Proč nosíš barevné čočky?“ přešel ke mně a nadzvedl mi bradu, aby se na mě zadíval. Zděšeně jsem ucukl a skryl své čokoládové oči za vějířky řas.

   „Jsou dioptrické a… modré jsou… hezčí,“ zamumlal jsem.

   „Hnědé se k tobě hodí víc.“

   „Není to jedno?“ odsekl jsem a sáhl do kalíšku pro levou čočku. Zkontroloval jsem, jestli je převrácená správně, rozevřel jsem si rukou levé oko, abych nemrkl a opatrně si ji dal do stále trochu podrážděného oka. Pak jsem si přetáhl víčko přes oko a přejel přes něj prstem, aby se čočka lépe usadila. Měl jsem v tom mnohaletou praxi, takže se mi to podařilo napoprvé.

   „Jesi, nechceš mi říct, co děláš v Itálii?“

   „Nevidím důvod,“ odsekl jsem, ale srdce se mi rozběhlo dvakrát rychleji. Doufal jsem, že… že si mě nespojí se synem prezidenta. Několikrát jsem byl s otcem v televizi, ale to jsem měl ještě své černé vlasy, i když i takhle mě bylo možné poznat, zvláště pokud se k němu dostaly zvěsti, že Jesse Lewis byl unesen.

***

(Riley)

   Jes mě čím dál víc překvapoval – ovládal francouzštinu, podle Nica byl poněkud namyšlený, navíc jeho bouřlivé nálady, barevné kontaktní čočky, poněkud nezkušenost s kuchyní… Jes nebyl z obyčejné rodiny s průměrným platem, proč je teda tady?

   Zamračeně jsem vyšel z koupelny, zapnul televizi jako kulisu a posadil se znovu za notebook, u kterého už nedočkavě čapěl Nico. Za každou cenu chtěl vědět, na čem se chystám pracovat. Hodlal jsem mu to říct, v té makovici se občas zrodil nějaký dobrý nápad, za které jsem si černovláska cenil.

(Jesse)

   Když jsem vešel do obýváku, Riley s Nicem seděli u notebooku a o něčem se italsky domlouvali, nerozuměl jsem jim, tak mě to ani nezajímalo. Posadil jsem se na gauč, nohy skrčil pod sebe a díval se v televizi na obrázky, protože jsem zprávám zase nerozuměl.

   Zamrazilo mě, když se po nějakém úvodu objevil v televizi můj otec. Ztuhl jsem a skoro jsem se neodvážil podívat se na dvojici u počítače. Ti byli k televizi natočení bokem a nevypadalo to, že poslouchají.

   „… Prosím, vraťte mi mého syna. Dám vám peníze, jen mu neubližujte…“ rozuměl jsem mu, mluvil anglicky, jen na spodu obrazovky běžely italské titulky. Když se na obrazovce objevila moje fotka – samozřejmě černovlasá, popadl jsem do ruky ovladač a přepnul kanál. Nesměli to vědět, bál jsem se, co by udělali.

   „Jesi, děje se něco?“ trhl jsem sebou, když na mě tmavovlásek promluvil. Zjistil jsem, že zrychleně dýchám a srdce mi splašeně bije. Zakroutil jsem hlavou a obrátil hlavu zpět k televizi, doufal jsem, že si té fotky nikdo nevšiml.