Jdi na obsah Jdi na menu
 


26. - 30. kapitola TaŽ

26. kapitola

 

**Chris**

   Hodně dlouho jsem přemlouval Mickeyho, aby mě nechal jít do školy samotného. Chtěl mě zavézt, ale věděl jsem, že se chce jen ujistit, že neudělám nějakou hloupost. Nakonec jsem ho ukecal, že jsem v pohodě a zvládnu to sám.

   Zákazníci, které jsem měl o víkendu, byli v pohodě a dokonce i Victor si mě přestal všímat. Spíš jsem si všiml, jak laškoval s Felixem, jemu to zřejmě nevadilo, protože se před ním kroutil jako žížala a házel svůdné pohledy.

   Do školy se mi ani trochu nechtělo. Jeremy… to byl ten důvod. Sakra jak se k němu mám teď chovat? Hodně mě zasáhlo to, co udělal a netušil jsem, jestli mu dokážu odpustit.

   Dý… celý víkend jsem se mu neozval a on už mu taky nezavolal, za což jsem byl docela rád. Neměl jsem chuť s někým mluvit, nejvíc času jsem strávil s MJem, bylo to ukrutně hravé a především hyperaktivní kotě. Kluci si ho hned oblíbili, jen Warren z něj měl panickou hrůzu. Ani na krok se k němu neodvážil.

   „Pane Cohene! Jdete pozdě!“ zařval na mě profesor, jakmile jsem se octl ve dveřích třídy. Překvapeně jsem se podíval na hodinky a zjistil, že zvonilo už před půl hodinou.

   „Omlouvám se,“ zamumlal jsem a zamířil ke své lavici. Jeremy už tam byl, jak jsem koutkem oka zaregistroval, oční kontakt jsem s ním ale nenavázal. Posadil jsem se do lavice a zahleděl jsem se z okna. Ani věci jsem si nevytáhl, stejně za chvíli zvonilo.

   „Takže Cohen? To už si tě ten pasák osvojil?“ Zvedl jsem pohled ke svému spolužákovi, který se u lavice válel smíchy. Když uviděl můj pohled, ušklíbl se.

   „Co ti vadí, Parkere,“ povzdechl jsem si.

   „Co mi vadí? Že musím sdílet třídu se spodinou, jako jsi ty!“

   „Super, tak proč neřekneš rodičům, aby tě poslali do jiné školy?“

   „Ty! Odtáhni tam, odkud jsi přišel! To ty sem nepatříš! Hnusná špinavá prodejná děvko!“ plivl na mě. Ani nevím, jak rychle jsem se zvedl, jen židlička zaduněla o zem, ale to už jsem spolužáka držel přitisknutého u zdi a drtil mu krk.

   „Máš strach, Parkere? Máš strach, že tě ojedu?“ zašeptal jsem mu do ucha. Oči měl rozšířené děsem a já věděl, že jsem se trefil do černého. Měl ze mě strach. Se škodolibým úsměvem jsem mu strčil koleno mezi nohy a začal se otírat o jeho chloubu. Začal se zmítat, ale nemohl se z mého sevření vymanit. Dovolil jsem si víc, zajel jsem mu rukou do kalhot a začal jsem přejíždět rukou po jeho klíně. Jen něco nesrozumitelně chrčel a snažil se dostat z mého sevření. Ostatní spolužáci byli buď natolik vyděšení nebo zmatení, že jen sledovali mé počínání.

   A pak jsem ho pustil. Sesunul se po zdi na zem a chytil se za mírně zarudlý krk. Kašlal a sípal, mě to bylo ale totálně ukradené.

   „Vypadá to, Parkere, že máš v kalhotách menší problém,“ ušklíbl jsem se na dobře patrnou vybouleninu. „A víš co ti řeknu? Vzrušil jsi se pod dotekem děvky, pod doteky kluka.“ Jakmile jsem to dořekl, zvedl se Parker ze země a se slzami na krajíčku utekl ze třídy.

   Opřel jsem se o zeď a zavřel oči. Bylo mi ze sebe zle, bylo mi zle z toho, co jsem udělal. Nevím, co mě to popadlo, prostě jsem chtěl mít od nich pokoj. A nejspíš se mi to povedlo, protože urážky, které se na mě pořád valily, najednou umlkly.

   „Chrisi?“ ozval se přede mnou nejistý hlas. Otevřel jsem oči a zadíval se na Jeremyho, který přede mnou nervózně postával.

   „Chtěl… chtěl jsem se ti omluvit. Nemyslel jsem to tak, prostě… žádná holka se mi nelíbí, nevěděl jsem, co si o tom myslet, tak jsem se chtěl ujistit. Promiň, vážně jsem nevěděl, že…“

   „Snad si nemyslíš, že jsem se pokoušel zabít kvůli tobě a té puse,“ povzdechl jsem si zničeně. „To byl jen poslední hřebíček do rakve, nejspíš bych to udělal, i kdyby se to nestalo.“

   „Chrisi, děje se něco? Můžu ti pomoci.“

   „Ne, to je dobrý. Myslím, že už to bude v pohodě.“

   „Pane Ba-Cohene! Máte se okamžitě dostavit do ředitelny!“ vřískla na mě ode dveří nějaká profesorka. S povzdechem jsem se vydal ven ze třídy, jo, věděl jsem, že mám problém, Parker si stěžoval.

   „Počkej, jdu s tebou! Dosvědčím ti, že tě vyprovokoval,“ připojil se ke mně Jeremy. Chtěl jsem to odmítnout, ale nedal mi možnost…

   Spěchal jsem do studia, za chvíli mi začínala hodina a já už jsem si doopravdy potřeboval zatančit. V ředitelně to nakonec dopadlo fiaskem. Parker si vydupal, abych byl potrestán, proto jsem byl volán do ředitelny. Jenže řediteli se moc nechtělo mě trestat, i pan Cohen měl vysoké konexe a téhle škole platil dost. Když se na moji obranu připojil i Jeremy, bylo po problému a dostal jsem jen slovní pokárání.

………………………

**Dý**

   Seděl jsem na zemi a pohledem hypnotizoval dveře. Chtěl jsem Chrise vidět, ale zároveň jsem se toho trochu obával. Nechtěl se mnou mluvit, nevěděl jsem, jak bude reagovat, jak bude vypadat, chovat se…

   Dveře se otevřely a dovnitř vešel spěšným krokem Chris. Všichni byli okamžitě na nohou a nejistě ho zdravili. Zamračeně nás přejel pohledem.

   „Hele, mohli byste se ke mně laskavě chovat normálně?“

   „Víš, ono to jde trochu blbě, když jsme tě před necelým týdnem viděli ležet v kaluži krve,“ ušklíbl se Gus. Nejradši bych mu jednu ubalil.

   „Ocenil bych, kdyby mi to každý pořád nepředhazoval,“ zavrčel. Pak se otočil a zapnul rádio. Všichni, včetně mě, jsme si všimhli, že na levém zápěstí má potítko a pod ním mu vyčuhovala bandáž.

   „Sestava číslo tři, doufám, že si ji pamatujete.“ Ozvalo se hromadné zasténání. Sestava číslo tři byla psycho. Nic horšího na rozcvičení neexistovalo, nejspíš nám chtěl dát co proto nebo se chtěl vytančit. Druhá varianta byla reálnější.

   Po hodině z nás lilo a to doslovně. Téměř nikdo už nemohl a bylo vidět, že i Chris zatíná zuby, to koleno ho muselo pekelně bolet.

   „Tak fajn, pro dnešek končíme,“ řekl, když si prohlédl naše tváře. Většina se úlevně vydala do sprch.

   „Chrisi?“ přistoupil jsem k černovláskovi.

   „Neměl jsem náladu, proto jsem ti nezavolal nazpátek,“ řekl, aniž by se otočil.

   „Podívej,“ vlastně jsem nevěděl, co mám říct. Chris nechtěl slyšet větu ´jsi v pořádku´ a jí podobné, tím jsem si byl jistý. „Nelituju toho, že jsem ti zachránil život, ani když se mnou už do konce života nepromluvíš. Záleží mi na tobě.“

   „Proč,“ zeptal se a konečně se na mě podíval.

   „Tady jsi! No už jsem se začínal bát,“ ozval se ode dveří něčí hlas. Stál tam nějaký blondýn a prohlížel si mě ne moc hezkým pohledem.

   „Wille, co tu děláš?“

   „Přijel jsem pro tebe,“ usmál se zářivě.

   „Nemusel jsi, došel bych to.“

   „Přijel jsem rád, je to lepší než poslouchat ty Mickieymausovi  kecy,“ zašklebil se.

   „Vadí ti snad něco na Mickeym?“ zavrčel Chris. Ten Will ihned zkrotl a rozpačitě se poškrábal na hlavě.

   „Ne, to né, jen… pořád se mu něco nelíbí a…“

   „Tak se podívej, Wille. Jsi v Triplu nový a kluci se ti snaží pomoct. Nemůžeš si dělat co chceš a přestaň se navážet do mé rodiny!“ prskl na něj a odešel.

   „Chrisi! Promiň, já to tak nemyslel.“ Jo, vypadalo to, že nejsem jediný, komu se ten černovlásek líbil. Ale ten blondýn mi nebyl ani trochu sympatický.

   Uvědomil jsem si, že jsem Chrisovi ani neodpověděl na otázku. Ale nejspíš to tak bylo lepší, netušil jsem, co bych mu měl odpovědět.

…………………………………….

**Chris**

   William byl… takový hodně pro sebe. Ostatní kluky z pokoje neměl rád a oni na oplátku neměli rádi jeho. Já jsem ho ještě bral, ke mně se choval normálně, ale někdy až moc přátelsky. A někdy to ani příjemné už nebylo.

   Nevěděl jsem, co si o něm myslet. Spíše než s naší skupinou se bavil s dvojkou, jednička mu taky nesedla.

   Až v Triplu jsem si uvědomil, že mi Dý neodpověděl  na otázku. Sakra proč mě zachraňoval? Proč mu na mě záleží?

   „Teda Chrisi, slyšeli jsme, že jsi nám nějak zdivočel,“ rozchechtal se Warren, jen co jsem dosedl na gauč. Nechápavě jsem se na něj podíval.

   „Když nám to Cohen vyprávěl, málem jsem se počůral smíchy, chtěl bych vidět toho kluka, kterýho jsi ve škole vzrušil,“ řezal se. Okamžitě jsem byl rudý až za ušima.

   „Hej! Tohle není vtipné,“ založil jsem si ruce na prsou. „Provokoval mě a nejlepší obrana je přece útok,“ vystrčil jsem bojovně bradu.

   „Jsi machr, mrně, ale až budeš příště něco takovýho provádět, nezapomeň mi říct, strašně rád bych to viděl. Neumím si to totiž představit, ty s takovým nevinným kukučem a najednou takový zlý kluk,“ zasmál se.

   „Velice vtipné, Warrene,“ zašklebil jsem se na něj a odešel jsem se do pokoje převléknout. 

…………………………………..

   Bylo to tu, zpráva. Jo, dnes byla sobota a to znamenalo dalšího zákazníka. Zběžně jsem si přečetl na kolikátce ho mám a rychle jsem se převlékl.

   Tento týden byl… v pohodě. Ve škole mi dali pokoj a dokonce i Victora jsem přestal zajímat! Skoro jsem na něj celý týden nenarazil a když už, jen mě pozdravil kývnutím hlavy a dál se staral o něco jiného. Prostě jakoby ta znásilnění ani neexistovala. Nutno podotknout, že jsem byl rád a doufal jsem, že to takhle i vydrží.

   Před pokojem číslo sedm jsem nahodil úsměv a vešel dovnitř.

 

27. kapitola

 

**Chris**

   Ztuhl jsem ve dveřích. Rychle jsem zamrkal, ale když jsem nezaznamenal žádnou změnu, pokusil jsem se nahodit bezstarostný svůdný úsměv a zavřel jsem za sebou dveře.

   Přešel jsem k postavě u okna a začal rozepínat knoflíčky u krku, přičemž jsem se mu lehce přisál na krk.

   „Chrisi, přestaň.“ Zvedl jsem hlavu a setkal jsem se s pohledem hnědých očí. Dý se na mě zpytavě díval a sundával ze sebe mé ruce.

   „Udělal jsem něco špatně? Máš radši, když si můžeš sám dělat co chceš?“

   „Nechci se s tebou vyspat, chtěl bych si promluvit.“

   „Promiň, ale za to nejsem placený, jsem…“ na ústech mi přistála jeho dlaň a nedovolila mi dopovědět větu.

   „Pokud vím, máte se řídit přáním zákazníka.“

   „Není trochu uhozené, že jsi zaplatil za to, abys se mnou mohl mluvit? To můžeš snad i ve studiu,“ zamračil jsem se na něj a posadil jsem se na postel.

   „Tady mám aspoň nějakou jistotu, že mi neutečeš.“

   „Tak co chceš!“ Tohle bylo pěkně podlé. Jo, nemohli jsme opustit zákazníka do doby, dokud nás sám nepropustil nebo dokud to měl zaplacené. Jedině v případě týrání a zakázaných praktik na členech Triplu. Dý bohužel nic neporušoval, takže jsem musel čučet a poslouchat.

   „Prostě si promluvit, jen tak.“

   „Nemáš to v hlavě v pořádku, co? Nemyslíš si, že na povídání o ´jen tak´ je 60liber trošku moc?“

   „Ne, nemyslím.“

   „Fajn, jak dlouho tu mám být?“

   „Mám tě sice na celou noc, ale nepočítám s tím, že budeš celou noc vzhůru,“ ušklíbl se. Nevěřícně jsem zamrkal. On si mě koupil na celou noc na povídání?

   „Proč tu vlastně jsi, nemyslím, že bys to tu měl právě rád.“

   „A to jako proč,“ ušklíbl jsem se.

   „Nechtěl jsi, aby někdo věděl, že tu bydlíš.“ Hnědé oči na propalovaly pohledem a já měl pocit, že bych mu neměl lhát, ale druhá část mého já mě varovala, abych to nedělal. Neposlechl jsem ji.

   „Nemám to tu rád, ale kluci jsou fajn. Otec mě sem prodal, aby měl na chlast, tím pádem se pan Cohen stal mým ´náhradním´ otcem. Nemám kam jinam bych šel, navíc, i kdybych chtěl, musel bych se první vyplatit,“ ušklíbl jsem se. Znělo to divně. Pracoval jsem tu, ale abych mohl odejít, musel jsem svému zaměstnavateli zaplatit, fakt skvělé.

   „Co máš rád?“

   „Prosím?“ překvapeně jsem se podíval na Dýho, jestli to myslí vážně. První se mě ptá na… takovou věc a teď se bez mrknutí oka nebo nad reakcí z mé odpovědi zeptá na takovou capinu?

   „Co máš rád – já nevím… jídlo, předmět ve škole a tak.“

   „Já… tanec, miluju tanec, žiju pro něj,“ zadíval jsem se na něj zpod přivřených očí. Usmál se, musel jsem uznat, že usmívat se doopravdy umí.

   „To už jsem si domyslel a co dál?“

   „Já nevím. Poslední dobou jsem neměl moc času nad tím přemýšlet. Vlastně od smrti mamky jsem dělal jen to, co po mě chtěli, na víc jsem neměl čas.“ Mlčel a díval se na mě zkoumavým pohledem, zřejmě pořád čekal na odpověď.

   „Mám rád pizzu s hranolkama a colu. Ve škole mě baví matika a chemie a rád míchám drinky – v baru. Zachary mě to naučil.“

………………………………

**Dý**

   Tu noc jsem neusnul. Ležel jsem vedle Chrise na posteli a sledoval jeho spící tvář. První protestoval, že nemůže spát, když má zákazníka na celou noc a ani se nemilovali, ale dokázal jsem být přesvědčivý.

   Neptal jsem se na jeho důvod k sebevraždě, stejně by mi to nejspíš neřekl, akorát bych ho naštval a to jsem nechtěl. Chtěl jsem… přál jsem si, aby mě bral jako… někoho, komu na něm záleží.

   I ve snu se mírně mračil a v prstech svíral hedvábné povlečení postele. Pořád ho něco trápilo, jen jsem doufal, že ho nenapadne další blbost jako vzít si život. Tolik jsem mu chtěl pomoci, snad mi začne víc věřit a pak by mi třeba mohl i říct, co se stalo, co se děje.

   „Kolik je hodin?“ zamumlal rozespale. Ani jsem si neuvědomil, že se vzbudil.

   „Klidně spi, je teprve půl osmé,“ pousmál jsem se. Protřel si oči a zadíval se na mě.

   „Žádný ranní sex?“ zvedl obočí. „Někteří zákazníci si na to potrpí.“

   „Chrisi! Nechci s tebou spát, pokud to nebudeš chtít ty sám.“ Černovlásek pokrčil rameny a povalil mě do postele. Zamračeně jsem se na něj přetočil a zadíval se mu do očí.

   „Přestaň, ty to nechceš.“

   „Jak to můžeš vědět!“

   „Vím to, tak to nedělej.“ Uhnul pohledem a zadíval se z okna. Pomalu jsem ho pustil, ale nepřestal jsem ho sledovat.

   „Mohl bych jít?“ zeptal se nakonec a nejistě se na mě podíval.

   „Jistě.“ Okamžitě vyskočil z postele, obul si boty a spěšně se vydal ke dveřím. S rukou na klice se ale zarazil a zadíval se na mě.

   „Dý, já… děkuju,“ zamumlal. Přešel jsem k němu a opřel se zády o stěnu vedle dveří.

   „Bude ti vadit, když přijdu zas?“ Překvapeně se na mě podíval.

   „Já… ehm… ne.“ Všiml jsem si, že mu tváře mírně zrůžověly. „Ahoj,“ zabručel a zmizel za dveřmi. Zavřel jsem oči a chvilku jen tak stál, teprve pak jsem se obul, vzal mikinu, helmu a vyšel z pokoje.

………………………………..

**Chris**

   Pořád mi vrtal hlavou Dý. Proč přišel, zaplatil a… chtěl si jen povídat? Jaký to mělo význam? Ne, že by se mi to nelíbilo, byl jsem rád, protože jsem vážně nesnášel, když jsem musel prodávat své tělo. Bylo mi to… odporné, ale snažil jsem se to dávat najevo co nejméně.

   Ve studiu se choval normálně. Cvičili jsme sestavu a vypadalo to vážně dobře, pořád to ale nebylo dokonalé, něco tomu prostě chybělo a já nemohl přijít na to co.

   „Ty jdeš dneska pěšky?“ dohnal mě Dý před studiem.

   „Jo, ukecal jsem kluky,“ pokrčil jsem rameny. Ta jejich přehnaná starost už mi trošku začínala vadit. Furt se mnou někdo byl, někdo mě hlídal. Když teda nebyli rozhádaní. Poslední dobou nám to na pokoji moc neklapalo a všechno mělo jen jeden důvod – William. Warren ho nesnášel, Zachary ho nesnášel, Rickovi šel na nervy, Thomas s Clarkem se snažili zaujal nestranný postoj, i když jim to moc nešlo a Mickey se s ním snažil bavit. Bohužel právě on to pak nejvíc odnášel, protože Will ho ze všech měl rád nejmíň.

   „A bude ti vadit, když tě doprovodím?“

   „Dneska jsi nechal motorku doma?“ ušklíbl jsem se na něj. Vždycky měl ten svůj stroj s sebou.

   „Mám ho v servisu, trošku mi ho dolaďují,“ ušklíbl se. „Navíc s tebou mám kus společné cesty. Takže můžu tě doprovodit?“

   „Jo, klidně. Aspoň nějaká změna,“ zašklebil jsem se. Cestou jsme si povídali o všem možném, prostě jako bychom se znali už dlouho. Smál jsem se, po dlouhé době jsem se upřímně smál.

   „Chrisi, zamluvil jsem si tě na sobotu, nevadí ti to?“ podíval se na mě svýma hnědýma očima. Na chvilku jsem se zarazil, ale pak zakroutil hlavou.

   „Mám si připravit něco speciálního? Andrew by mi mohl dát kurz erotické masáže, nebo máš radši…“

   „Možná bych ti na oplátku mohl zodpovědět pár otázek o sobě. Na oplátku,“ přerušil mě.

   „Dý… proč to děláš. Proč předstíráš, že jsem normální, tohle není pravda. Jednou jsem členem Triplu a tak už to nejspíš zůstane, alespoň několik dalších let, dokud budu pro ostatní dost atraktivní.“

   „Nevidím v tom rozdíl. Jsi členem Triplu, nejsi členem Triplu. Já si tě nechci koupit, nechci ti ubližovat, prostě chci, abys mi věřil, bral mě jako někoho, kdo tě podrží, když budeš potřebovat.“

   „Dý, já… dej mi čas.“ Vlastně ani nevím, na co jsem ten čas chtěl. Nejspíš jsem nevěděl, jak odpovědět. Přišlo mi to trochu, jakoby chtěl říct, že mě má rád o něco víc než jako spolutanečníka.

   Krátce jsem se na něj usmál a spěšně se vydal k Triplu. Všude bylo ticho a dokonce ani Ed nebyl na recepci, což mě docela překvapilo. Pokrčil jsem rameny a zamířil k našim pokojům.

   William přepínal kanály na televizi a zářivě se na mě usmál, když jsem vešel.

   „Ahoj, Chrisi, jak je?“

   „V pohodě, kde jsou všichni?“

   „Nejspíš v pokoji,“ mávl rukou k zavřeným dveřím. Docela mě to překvapilo a ještě víc, když jsem vešel dovnitř a spatřil všechny seděl na postelích a… mlčet. Tvářili se všelijak a začal jsem mít nepříjemné tušení, že se něco stalo.

   „Ahoj,“ zamumlal jsem nejistě. Pozdravili mě kývnutím hlavy, ale slovní odpovědi jsem se nedočkal, což mě překvapilo ještě víc.

   „Co se stalo? Tváříte se jako na pohřbu.“ Netušil jsem, jak blízko pravdy jsem. Slova se ujal Mickey, který skoro nepřítomně drbal MJe pod krkem.

   „Včera večer jeden chlap v baru napadl Felixe z jedničky. Nevíme přesně proč, ale nejspíš proto, že k němu chodila žena toho chlapa. Třikrát ho nožem bodl do hrudi, než ho od něj kluci dostali.“

   „Je-je v pořádku?“ Otázka mi vyklouzla z úst aniž bych chtěl. Tušil jsem, jaká bude odpověď, ale přesto jsem doufal… doufal jsem že…

   „Zemřel při převozu do nemocnice,“ dopověděl Warren.

 

28. kapitola

 

**Chris**

   Slunce skoro nesvítilo a už vůbec nehřálo. Na hřbitově bylo jen pár lidí, kteří stáli okolo čerstvého hrobu. Před ním byla fotka mladého kluka, který se smál do objektivu. Nebyla tu Felixova ´biologická´ rodina, jen ta z Triplu.

   Nedaleko postávalo pár mladších mužů a já si jen domýšlel, že jsou to Felixovi zákazníci.

   Tu noc se mi nespalo dobře, vlastně celý týden byl promlčený a stísněný. V celém Triplu vládla pochmurná nálada a dokonce i dvojka se zklidnila, což bylo poměrně neobvyklé.

…………………………

**Mickey**

   „Vypadá to, že budu muset celou sestavu překopat,“ přecházel Paul naštvaně přes tělocvičnu. My jsme seděli u stěny a mlčky ho sledovali.

   „Kdyby tančil i Chris, bylo by nás sudo a to přeci potřebuješ, ne?“ zkusil jsem navrhnout. Paulovi tu tykali všichni, znali jsme se s ním už dost dobře, dělal pro nás nejednu sestavu.

   „O to mi nejde, Felix byl ´ten´ hlavní, byl nejlepší a jeho nebude lehké jen tak nahradit.“

   „Mohl bys to s ním alespoň zkusit. On učí tanec – hip hop a myslím, že dělal i break a tak různě,“ bránil jsem černovláska. Paul se na mě zamyšleně podíval a nakonec přikývl.

   „Fajn, zkusíme to, přiveď ho,“ kývl na mě. Zvedl jsem se na nohy a vydal se k našim pokojům. Chris nejspíš ještě spal, nebudili jsme ho, nebyl důvod.

   „Chrisi?“ zatřásl jsem s ním opatrně. „Vstávej, potřebujeme tě na zkoušce.“

   „Cože?“ zamžoural na mě očima a posadil se. Nejspíš už byl napůl vzhůru, když jsem přišel.

   „Rychle se obleč, potřebujeme tě v tělocvičně,“ hodil jsem po něm oblečení a vyšel z pokoje, aby se mohl převléknout.

   Musel jsem se pousmát, když vyšel. Vlasy mu trčely všemi směry a rozespalý vypadal jako nějaký roztomilý plyšáček, jen umačkat.

   „Slyšel jsem, že trochu tančíš,“ prohlédl si černovláska Paul.

   „Jo, trochu jo,“ přikývl a pokusil se potlačit zívnutí.

   „Proč jsi tedy na začátku nechtěl tančit?“

   „Před rokem a něco jsem měl zlomené koleno a při větší námaze to ještě zlobí. Vy máte docela náročné sestavy, tak proto.“

   „Jsem Paul, nevykej mi,“ zamračil se. „Viděl jsi tu sestavu, zvládl bys to?“ naklonil hlavu na stranu.

   „No… možná,“ rozpačitě se poškrábal ve vlasech.

   „Kroky si pamatuješ?“

   „Pustíte mi tu hudbu, prosím?“ Vyhověl mu. Chris mlčky stál, občas do podlahy klepl novou a na tváři měl soustředěný výraz.

   „Jo, myslím, že vím, jak to je,“ přikývl. Choreograf jen nadzvedl obočí. „Tak se ukaž,“ přešel k rádiu a znovu nastavil skladbu.

…………………………….

**Chris**

   Ztuhl jsem, když se za mě postavil Victor. Jo, mělo mi docvaknout, že když byl Felixovým partnerem a já se teď pokusím zastoupit jeho místo, bude partnerem mým, ale mě to nedocvaklo. Zřejmě jsem nebyl ještě plně probuzen.

   Tančil jsem to samé, co ostatní. Občas jsem se koutkem oka ujistil, že jdu správně. A pak přišel refrén. Vypnul jsem, nevnímal jsem, kdo je za mnou, jen to, co mám dělat. Když jsem se k Victorovi otočil čelem, díval jsem se skrze něj, nemohl jsem se dívat na něj. Zaměřil jsem se pouze na hudbu, kroky a pohyby.

   Jakmile Paul skladbu vypnul, spěšně jsem od něj odstoupil. V tělocvičně se rozhostilo ticho. Paul na mě hleděl nečitelným pohledem a já netušil, co si o tom mám myslet.

   „Udělal jsem něco špatně?“ zamumlal jsem nejistě.

   „Něco špatně? Právě jsi okopíroval Felixe, jen v dokonalejší formě. Trochu cviku a bude to perfektní,“ zabručel si pro sebe a stále na mě hleděl. „Ale ten nevinný kukuč mi trochu vadí.“ Jo, vypadal jsem hodně nevinně. Felix sice taky, ale on měl ve tváři něco ďábelského, něco rošťáckého, co mě chybělo.

   „Někdo z dvojky! Potřebuju bič, nejdelší co máte,“ mávl ke klukům a otočil se k nám zády. Vyvalil jsem oči a otevřel pusu, nechápal jsem, co chce dělat. Jen koutkem oka jsem zaregistroval, jak někdo odešel.

   „A Victor s tebou být nemůže, ruší mi to celou sestavu,“ zamračil se a přejel kluky pohledem.

   „Andrewe, vyměň si s ním místo,“ kývl na Victora. Jeden balvan mi spadl ze srdce. Úlevně jsem se podíval na mírně se usmívající dvojče, které se ke mně přihrnulo. Victor se znechuceně postavil vedle Williama, který vypadal trošku nakvašeně.

   Andrew měl vlasy medové, skoro hnědé, takže ke mně tvořil docela hezký kontrast. Ostatní byli spárovaní v podobném duchu, případně – pokud to šlo – ještě podle výšky.

   To už se dveře tělocvičny otevřely a vešel nějaký člen dvojky s bičem. Polkl jsem, bál jsem se toho, co s ním chce Paul udělat.

   „Podívej, Chrisi, vypadáš na ďáblíka moc nevinně, takže si vezmeš tohle, umíš s tím?“ Zakroutil jsem hlavou a nejistě v rukou svíral dlouhý kožený bič, který mi dal. „Nevadí, to se naučíš. Chci, abys s ním při příchodu práskal, dobře? Jen dej prosím pozor na své okolí, nechceme tu žádný masakr,“ pousmál se.

   „V tom případě bys mi to neměl dávat do ruky,“ zamumlal jsem, načež několik kluků krátce vyprsklo smíchy. 

   Následující hodina pro mě byla hodně náročná. První mě Markus ze dvojky učil zacházet s bičem a potom jsme se plně ponořili do cvičení sestavy. Nutno poznamenat, že s Andrewem se mi tančilo daleko lépe než s Victorem, bohužel po hodině jsem byl totálně oddělaný. Přesněji řečeno ne já, já ještě mohl, ale moje koleno protestovalo a odmítalo spolupracovat.

………………………………

   Netušil jsem, jak se mám k Dýmu chovat. Právě jsem byl na cestě k pokoji, kde na mě čekal a vůbec se mi tam nechtělo. Radši bych si nejspíš zopakoval včerejší velmi vyčerpávající noc s náročným zákazníkem.

   Nadechl jsem se a vešel dovnitř. Dý stál zase u okna a díval se ven.

   „Ahoj,“ pousmál se, když jsem vešel.

   „Ahoj,“ odpověděl jsem nejistě a přešel k němu. „Co to bude dnes?“ zvedl jsem obočí.

   „Můžeme si povídat?“ ušklíbl se.

   „Pamatuješ si na náš první rozhovor?“ založil jsem si ruce. „Tehdy jsi mi řekl, že máš po krk prázdných řečí, které denně slyšíš, proč si chceš najednou povídat a proč za to platíš? Tohle vážně nechápu, Dý,“ zamračil jsem se mírně a posadil se na postel. Dý si sedl na gauč naproti mně a zadíval se mi do očí.

   „Možná proto, že s tebou to nejsou prázdné řeči. Baví mě povídat si s tebou a co se týče peněz, nemyslím, že by to byly vyhozené peníze.“

   „Vždyť si povídáme o všem možném, o čem si můžeš povídat s ostatními a říct, že to jsou prázdné řeči?“ Pousmál se.

   „Jak už jsem ti řekl, jsem vystudovaný právník a teď se mi každý chce vetřít do přízně, nesnáším to,“ zatvářil se kysele.

   „Proč jsi šel na práva, když tě to nebaví?“

   „Rodinná tradice,“ pokrčil rameny. „Ale jak jsem už taky říkal, skoro nikdy jsem to nedělal. Raději mám tanec a adrenalin.“

   Napětí mezi námi se postupně uvolňovalo a začali jsem se bavit o normálních věcech jako přátelé.

………………………………

**Dý**

   „Ty budeš tančit na ´Triple night´?“ Tak se jmenovaly akce, který Triple pořádal.

   „Proč tě to zajímá?“

   „Přišel bych se podívat,“ ušklíbl jsem se. Rád bych ho viděl tančit z jiného pohledu než jako instruktora při hodinách. Zašklebil se na mě, ale pak mu úšklebek mírně opadl.

   „První jsem tam neměl tančit, Paulovy sestavy jsou náročné a nechtěl jsem to pokoušet s tím kolenem. Pak ale… Felix zemřel a tak jsem musel nastoupit na jeho místo.

   Takže jo, budu tam tančit,“ povzdechl si tiše.

   „Nejsi rád?“

   „To víš, že jsem, ale ty příčiny mě moc netěší. Řekni mi, kdo by nechtěl tančit pod taktovkou nejlepšího choreografa v Británii?“ ušklíbl se na mě.

   „Máš sourozence?“ zeptal se, zatímco zkoumal bílý strop.

   „Jo, dva bráchy.“ Nevím, jestli mu Jeremy řekl o tom, že máme ještě mladšího nevlastního bratříčka, kterému jsou tři, ale rozhodl jsem se to risknout, nechtěl jsem mu lhát, pokud to nebylo nezbytně nutné. Manuel je samozřejmě s matkou ve Španělsku a vzhledem k tomu, že mám rád děti a on je malý ďáblík, docela mi chybí.

   „Vždycky jsem chtěl nějakého sourozence.“

   „Někdy bych byl docela rád jedináčkem, občas je to trochu náročné, hlavně tedy psychicky.“ Usmál jsem se na Chrise, když jsem uslyšel jeho smích.

   „Máš pravdu. Vlastně kluci z trojky jsou pro mě jako bratři a někdy je to vážně docela těžké. Hlavně když je teď na pokoji často dusno kvůli Willovi. Má děsně vysoké ego.“

   „Mě spíš připadalo, že k tobě byl až moc milý,“ ušklíbl jsem se. Ve skutečnosti jsem ale docela žárlil.

   „Jo, ke mně se chová mile až moc. Není to zrovna příjemné.“

   „To věřím… Hele, Chrisi, promiň, budu muset jít,“ zadíval jsem se na hodinky. „Musím ještě něco dodělat.“ Vůbec se mi nechtělo, ale musel jsem mít na zítřek hotové nějaké papíry a Jeremy byl taky až moc dotěrný, kde jsem minule celou noc byl.

   „Kolik si účtuješ za to, že se mi to s tebou moc líbilo?“

   „Dostaneš leda tak facku, jestli se pokusíš vytáhnout byť jen libru. Dal jsi mi den volna, to je daleko víc, než si zasloužím. Díky, Dý,“ řekl a zmizel za dveřmi.

 

29. kapitola

 

   „Myslíš, že tě můžu otravovat i dnes?“ připojil se ke mně Dý, jakmile jsem vyšel ze studia. Pousmál jsem se.

   „Klidně, ale dnes mám namířeno trochu jinam. Máme službu v baru.“

   „Jo ták, škoda,“ poškrábal se rozpačitě ve vlasech.

   „No ale jestli máš chuť na nějaký drink, děláme široko daleko nejlepší,“ ušklíbl jsem se. „Musím se ti nějak odvděčit, za to tajné volno,“ zašeptal jsem poslední dvě slova.

   „Za nic se mi odvděčit nemusíš, ale drink si dám, když mi ho umícháš,“ zasmál se. Rád jsem poslouchal jeho smích, tak jsem jen přikývl a zamířil k baru. Bylo ještě poměrně brzo, tušil jsem, že zatím v baru moc lidí nebude.

   „Ahoj Chrisi, tak jak bylo?“ usmál se na mě Warren, který znuděně podupával nohou u baru. „Bylo ve škole nějaké vzrůšo?“

   „Budeš si ze mě dělat srandu ještě dlouho?“ pokusil jsem se, aby můj hlas zněl naštvaně, bohužel jsem se musel hned usmát.

   „Já si z tebe nedělám srandu, prostě bych to chtěl vidět, to musel být pohled přímo pro bohy. Nemám tě rád za to, že sis mě nepozval jako diváka.“

   „Jsi praštěný,“ ušklíbl jsem se a společně s Dým vešel do baru. Téměř veškeré osazenstvo mě vesele pozdravilo. Bylo tu už pár stálých štamgastů, se kterýma jsem se znal, takže jsem jim kývl na pozdrav. Hodil jsem batoh pod pult a podal Dýmu lístek s drinky.

   „Čau Chrisi!“ přiřítil se Zachary a začal doplňovat alkohol na poličkách.

   „Ahoj,“ pousmál jsem se a začal míchat nápoj, který si u mě jeden ze zákazníků objednal.

   „Promiň, hned ti pomůžu, ale znáš dvojku, nic tu není nachystané, takže práce jak na kostele.“

   „V pohodě, známe svoje lidi,“ ušklíbl jsem se. „Tak co si dáš?“ otočil jsem se na Dýho.

   „Něco mi vyber,“ pokrčil rameny a odložil lístek. Zachary se uchechtnul a střelil po mě pobaveným pohledem, když to zaslechl. Jen jsem nadzvedl obočí a pokrčil rameny, když chtěl, tak proč ne. Během dvou minut jsem měl všechno smíchané a ozdobené deštníčkem jsem to poslal k Dýmu.

   Zkoumavě se zadíval na různé odstíny zelených barev, načež se napil. Nečekal jsem, že pití vyprskne, takže to dopadlo tak, že jsem si drink vytíral z očí a trochu mi ho také odkapávalo z vlasů. Zachary vedle mě začal hýkat smíchy a na chvíli dokonce zmizel pod pultem.

   „Hele, nic si z toho nedělej, tohle dělá každému, kdo ho požádá, aby mu vybral sám,“ vyrazil ze sebe Zach, když se pokoušel uklidnit ze záchvatu smíchu. „Ale musím říct, že tohle se mu ještě nestalo. Dobře ti tak Chrisi, třeba si to propříště rozmyslíš.“

   „Nemám prostě rád, když mi někdo řekne ´vyber mi sám´, já neznám chuťové buňky ostatních,“ řekl jsem mírně nabručeně, zatímco jsem si utíral obličej a pokusil se aspoň trochu osušit vlasy. Ovšem sám jsem se tomu musel usmát, Dý mě dostal.

   „Promiň, nechtěl jsem porušit tradici,“ zatvářil jsem se jako andílek na ušklíbajícího se černovlasého muže. Rychle jsem smíchal pár nápojů a vytáhl zapalovač.

   „Tohle už se dá pít, je to B17,“ řekl jsem a zapálil rum, který jsem do nápoje přilil naposled. „Není to špatné.“

   „Ručím za něj, že tohle se už pít dá,“ ušklíbl se Zachary, zatímco si přičichl k drinku, který jsem Dýmu naservíroval jako první. Nadalo mu to a ochutnal. Okamžitě zbledl jak stěna a vyplivl do to dřezu.

   „Tohle by probudilo i mrtvýho,“ zachraptěl a celý obsah sklenky vylil do dřezu.

   „Snažil jsem se,“ ušklíbl jsem se a otočil se na černovlasého muže.

 

***Mickey***

   Sledoval jsem Chrise, jak si u baru povídá s nějakým černovláskem, který s ním přišel. Typoval jsem ho na toho Dýho, se kterým tančí v tom studiu, ale jistý jsem si nebyl.

   Na tváři se mi rozšířil úsměv, když jsem viděl, jak se směje. Smích byl u něj teď spíš vzácný. Okamžitě jsem k tomu muži pocítil náklonnost, neměl jsem rád, když byl Chris zamlklý a smutný. Úsměv mu slušel a každý, kdo ho na jeho tváři dokázal vykouzlit, si u mě získal body k dobru.

   „Chrisi, hoď mi sem jednu mattonku, prosím,“ sedl jsem si na barovou stoličku a žíznivě jsem se napil přímo z láhve. Když tančím, mám vždycky strašnou žízeň.

   „Já už půjdu, musím ještě něco zařídit. Co jsem dlužen?“ zvedl se ten muž ze židle.

   „Pozval jsem tě, pokud mi paměť slouží dobře. Uvidíme se ve čtvrtek, měj se,“ usmál se Chris a poslal k zákazníkům další sklenice s drinky.

   Když si mě Chris nevšímal, nenápadně jsem se prosmýkl ke vchodu a spěchal za tím mužem.

   „Hej! Počkej!“ zavolal jsem za ním. Zmateně se na mě otočil a počkal, až ho doběhnu.

   „Ty jsi Dý?“ zeptal jsem se. Jo, sice jsem s ním mluvil po telefonu, ale netušil jsem, jak vypadá, mohl jsem si to jen domýšlet.

   „Jo,“ přikývl.

   „Chtěl jsem… ti poděkovat. Chris pro mě moc znamená, je to jako mladší bráška a… díky, žes mu zachránil život.“

   „Udělal bych to znovu.“

   „Dokonce jsi ho rozesmál. Neměl teď moc příležitostí ke smíchu, je… zamlklejší než býval. Jen jsem ti chtěl poděkovat.“

   „Myslím, že není za co děkovat.“

   „Já… jen mu prosím neubliž.“

   „To nehodlám udělat,“ zakroutil hlavou, kývl mi na pozdrav a zmizel. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že ho odněkud znám, že mi někoho připomíná…

………………………………

   „Tak se snažte trochu! Dneska jste všichni jako roboti,“ zabručel jsem na tu tlupu před sebou a vypnul rádio. Seděli na zemi a vydýchávali se, zajímalo by mě tak z čeho, když jsou dneska jak ze dřeva.

   „My ze sebe dáváme všechno, co můžeme, to tobě se furt něco nelíbí,“ zabručel Gus.

   „Fajn, pro dnešek konec, můžete jít,“ mávl jsem rukou ke dveřím a napil se vody. Nemusel jsem je pobízet dvakrát, během chvilky byli všichni pryč. S povzdechem jsem přešel k rádiu a našel tam písničku Lucifer´s angel. Tréninky o víkendu mi vážně nestačily, když jsem je nikdy nevydržel celé. Slíbil jsem Paulovi, že budu cvičit po chvilkách i během normálního týdne.

   „Nepřeháníš to už trochu?“ ozvalo se ode dveří. Tak jsem se lekl, že mi podjela noha a švácl jsem se do hlavy.

   „Idiote,“ zavrčel jsem a třel si bolavé místo.

   „Promiň, jen mi připadá, že to koleno zbytečně namáháš,“ omlouval se Dý a natáhl ke mně ruku, aby mi pomohl vstát.

   „Přece si tam přede všemi neudělám ostudu,“ zamumlal jsem.

   „Ukaž,“ sundal mi Dý ruku z bolavého místa a probíral se mými vlasy. Bylo to… příjemné, dokonce jsem skoro zapomněl i na tu bolest.

   „Nic tam nemáš.“

   „To je mi jasné, zas taková pecka to nebyla,“ řekl jsem, když jsem se vzpamatoval a o krok od něj ustoupil.

   „Můžu ti to nějak vynahradit?“

   „Vlastně jo, můžeš. Nejde mi rozvinutí. Pořád do Andrewa narážím a jednou jsem mu dokonce vrazil,“ pokusil jsem se nesmát. Přeci jen ho to muselo pěkně bolet, když jsem se zapomněl podtočit a on to nečekal, takže dostal loktem do zubů.

   „Jasně,“ přikývl a chytil mě za ruku. Zběžně jsem mu vysvětlil, o co přesně se jedná a připravil se.

   „Předem se omlouvám, tohle mi vážně nejde,“ upozornil jsem ho. Jen se zasmál a pomohl mi odvinout se.

   „Promiň,“ zamumlal jsem, když jsem mu skoro vykloubil rameno.

   „Spíš já promiň, nějak mi nedošlo, že tě při tom podtočení musím uvolnit,“ ušklíbl se. „Ještě jednou.“ Přikývl jsem a postavil se před něj.

   Rozvinutí bylo parádní, pak jsem ale zakolísal a málem sletěl k zemi. Dý mě chytil na poslední chvíli, abych si k nabité hlavě nepřidal i kostrč.

   „Díky,“ vydoloval jsem ze sebe. Srdce se mi rozbušilo dvakrát rychleji a nebylo to námahou. Dý byl až moc blízko a studoval můj obličej. Cítil jsem jeho dech a během chvilky i jeho rty na mých. V duchu se mi ozvalo slovíčko ´konečně´, i když si přesně nedovedu představit proč. Dýho jsem bral jako tanečního partnera, kamaráda, vlastně jsem s ním nemohl být víc než kamarád, protože…

   Odtrhl jsem se od něj a dva kroky ustoupil.

   „Já… tohle nemůžu,“ zakoktal jsem. „Jsem z Triplu, je zakázané…“

   „Dost! Chrisi, ty si myslíš, že kdybys k nim nepatřil, nevšimnu si tě? Já tě neberu jako nějakou hračku, jak někdo.“ Mlčky jsem se na černovláska díval.

   „Promiň, musím jít,“ zamumlal jsem, spěšně vypnul rádio, popadl flašku s vodou a téměř utekl z místnosti.

 

30. kapitola

 

   Míchal jsem tři drinky zaráz a pokoušel se nezapomenout další objednávky, šlo to docela těžko, jelikož jsem stál za barem sám. Dnes jsme sice neměli mít službu, ale kluků z jedničky bylo málo a potřebovali někoho k baru. Nabídl jsem se, bylo to lepší, než poslouchat to zlověstné ticho na našich pokojích.

   Včera všechno vyvrcholilo. William se začal navážet do Jaimeho a to už i vždy klidný Mickey, který se ho snažil respektovat, vybuchl vzteky. Začali se rvát jako psi a nemohli jsme je od sebe odtrhnout. Když se nám to konečně podařilo, rýsoval se Willovi na oku parádní monokl a z rozkousnutého rtu mu stékal pramínek krve. Mickey z toho vyšel poněkud lépe, sice měl na tváři tři moc hezké škrábance, za které by se nemusel stydět ani MJ, ale jinak mu kromě roztržené košile nic nebylo.

   Oba byli potrestáni, Cohen se zlobil a to dost. Oba byli posláni na dva dny na samotku – malá místnůstka dvakrát dva metry s jednou starou postelí a dvěmi jídly denně, bez veškerého kontaktu s ostatními.

   Navíc kromě toho Thomas proseděl dlouhé hodiny v koupelně a stresem a nervozitou zvracel. Nedávno byl dávat krev a v pondělí měly být výsledky, jestli je HIV pozitivní nebo ne.

   „Hola, Chris. ¿Jak se máš?“ přisedl si k baru Jaime. Pousmál jsem se na něj.

   „Díky, dobře, ¿Co ty?“

   „Ujde to. ¿A jak je na tom Mickey?“ v očích se mu mihla starost. Měl ho doopravdy rád a já jim to přál.

   „Bude v pohodě, určitě ti zavolá, jakmile se mu do ruky dostane mobil.“ Jaime se úlevně pousmál a kopl do sebe panáka.

   „Ale ty vypadáš nějak přepadle,“ prohlédl si mě pořádně. Pokrčil jsem rameny, dobře jsem věděl o kruzích pod očima, které jsem se pokusil zamaskovat make-upem.

   „Tento víkend je náročný. Do rána byl u mě zákazník,“ bezděky jsem se otřásl. Neměl jsem v lásce noci, kdy jsem musel zůstat až do rána a ´starat se´ o zákazníka. „Dnes ráno jsme měli zase zkoušku s Paulem a teď jsem tady. A to mě vlastně ještě čeká další zá-kazník,“ zadrhl jsem se. Sakra, Dý… co mám dělat? Jak se chovat, po tom co… Třeba ani nepřijde… zkoušel jsem se v duchu uklidnit. Jaime mě zkoumavě sledoval, proto jsem se pokusil nahodit bezstarostný úsměv, jen mezi námi, moc mi to nešlo, a dál jsem míchal drinky. 

………………………….

   Pokoušel jsem se uklidnit roztřesené ruce i nohy, když jsem šel pomalu k pokoji. SMS, která mi přišla, mě utvrdila v tom, že mým zákazníkem je doopravdy Dý. Teprve před chvílí jsem vlastně přišel z baru, vyměnil si to se mnou Henry, dělal barmana, když měla službu dvojka, takže to ovládal s přehledem.

   Před pokojem jsem se zhluboka nadechl a vešel. Dý stál jako vždy u okna a díval se ven, teprve, když jsem za sebou zavřel dveře, otočil se na mě.

   „Ahoj,“ pousmál se.

   „Čau,“ přikývl jsem a pokusil se na tváři vyloudit úsměv. Netušil jsem, jak se mám chovat. Jedna část mi říkala, nech tomu volný průběh, nestarej se o to, co by se stalo, kdyby. A ta druhá na mě ječela, že tohle prostě nemůžu.

   Překvapeně jsem zamrkal, když Dý zapnul hifi věž v rohu pokoje.

   „Zatančíš si?“ pousmál se a natáhl ke mně ruku. Chvilku jsem váhal, než mu podal svoji. Položil si mé ruce na ramena a své mi obtočil okolo pasu. Nemohl jsem jinak, než dívat se do těch nic neříkajících hnědých očí.

   Pomalu jsme se pohybovali do rytmu písně Hallelujah od Rufuse Wainwrighta.

   „Možná bych se měl omluvit, za ten polibek, ale já nechci, protože ho nelituju,“ začal potichu. Mlčel jsem, nějak jsem tušil, že to není všechno, co chtěl říct.

   „Ano, ze začátku jsem měl trochu pochyby, co z toho bude, ale čím víc jsem tě znal, vídával, věděl jsem, že je mi jedno, co na to řeknou ostatní, protože jsem chtěl být s tebou. Chci být s tebou, Chrisi, miluju tě.“

   Dý se pomalu skláněl, tušil jsem, co hodlá udělat, ale nechtěl jsem ho zastavit. Když se jeho rty dotkly mých, pomalu jsem přesunul svou ruku z jeho ramene do jeho vlasů. Pootevřel jsem rty a nechal ho vklouznout dovnitř. Jeho polibky byly jiné, než tehdy při zkoušce ty Andrewovy, cítil jsem při nich něco víc a nechtěl jsem, aby to skončilo. Bylo mi jedno, jestli na mě bude Rick řvát, až se to dozví, bylo mi jedno, jak velký průser z toho bude, už jsem to nechtěl zastavit.

…………………………….

**Dý**

   Sledoval jsem Chrisovu uvolněnou tvář. Byl unavený a šlo to na něm hodně vidět, proto jsem byl rád, že usnul. Probíral jsem se jeho černými vlasy a užíval si jeho blízkost. Neskutečně se mi ulevilo, že místo očekávané facky mi polibek opětoval. Jediné, čeho jsem se bál, bylo, jaká bude jeho reakce až zjistí, že já a Damon jsme vlastně jedna a ta samá osoba. Nechtěl jsem mu lhát, ale netušil jsem, jak mu to mám říct.

………………………….....

   Mlčky jsem Kate probodával pohledem. Seděla na lavičce se sklopenou hlavou a pokoušela se zmizet. Byl jsem naštvaný, ne, tohle bylo slabé slovo, zuřil jsem. Okolo mě si ostatní špitali a šuškali. Čekali jsme vlastně na Chrise a já věděl, že bude asi stejně nadšenej, jako já.

…………………………….

**Chris**

   Zarazil jsem se ve dveřích šatny. Vlastně první věc, která mě uhodila do očí, byla bílá sádra na Kateiné noze.

   „Co… co to,“ koktal jsem. Tohle snad nemohla být pravda! Za tři týdny je konkurz a hlavní aktérka sestavy si zlomí nohu? Modlil jsem se, aby to byl jen vtip a ona si se smíchem tu maketu sádry sundala. Tváře ostatních, a hlavně tedy výraz Dýho, mě utvrdilo v tom, že tohle sranda není.

   „Chrisi, moc mě to mrzí, byla to nehoda, vážně,“ podívala se na mě plačtivě a bylo vidět, že jen taktak zadržuje slzy. Se zakňučením jsem se svezl na lavičku a dal hlavu do dlaní.

   „Tohle je snad zlý sen, co teď!“ rozhodil jsem rukama a přejel všechny pohledem. Susan už několik týdnů na zkoušce nebyla, vlastně jo, ale vždy se jen podívala, jak pokračujeme a odešla, že má moc práce. Nezazlíval jsem jí to, řídit celé studio, kde nebyl jen jeden sál, určitě nebyla procházka růžovým sadem. A jen tak mezi námi, aspoň mi do toho nekecala. Proto mě překvapilo, když jsem ji uviděl stát v rohu místnosti se zadumaným výrazem.

   „Liso, myslíš, že by ses to dokázala naučit?“ podíval jsem se nadějně.

   „Rozhodně ne v takové kvalitě jako Kate,“ zamračila se.

   „Ne, Lisa to tančit nebude,“ zakroutila hlavou Sus. Zamračil jsem se na ni.

   „Fajn a jak to chceš teda vyřešit? Pochybuju, že Gus je natolik dobrý, aby to zvládl zatančit i s neviditelnou partnerkou,“ zpražil jsem ji.

   „Ani Gus nebude tančit hlavního aktéra.“

   „Cože?“ vytřeštil oči jmenovaný.

   „Gusi, zastoupíš Dýho a já zastoupím v sestavě tebe, Chrisi. Hlavní pár budete tvořit vy dva.“ Nevěřícně jsem na ni hleděl.

   „Sus, pokud sis toho nevšimla, hlavní pár je orientován na heterogenní pár.“

   „Stačí pár nepatrných úprav a můžeme to přeorientovat na homogenní pár. Vy dva jste prostě nejlepší a navíc… takovou sestavu nikdo mít nebude,“ pousmála se tajemně.

   V duchu jsem té copaté ženské sliboval krutou smrt. Nevadilo mi, že bych měl tančit s Dým, ale většina osazenstva se na to moc netvářila, zřejmě neměla homosexuály moc v lásce a do sestavy jim to moc neštymovalo. Jo, ještě kdyby věděli, že mezi mnou a Dým začíná něco víc než čistě spolupracovnický vztah.

   Myslel jsem, že mi vytečou nervy. Snažili jsme se to přijatelně překopat pro nás dva, ale pořád to nebylo ono a mě už to vážně přestávalo bavit. Ostatní nám do toho furt kecali a po namáhavém víkendu mě ani moje koleno moc nepodporovalo.

   „Dost, přestaňte!“ zvedl jsem ruce a ulevilo se mi, když každý zmlkl. Pak jsem se otočil na Dýho, který měl na tenhle zvěřinec nejspíš stejný názor, jako já.

   „Úplně od znovu, jako bychom ještě vůbec nic neměli.“ Přikývl. Chvilku jsem přemýšlel a pak mu stručně řekl, jak by to mohlo být.

………………………………

   „Tak ve čtvrtek,“ pousmál jsem se na Dýho, když před studiem zastavil Mickey. Volal mi, že byl nakupovat a že se pro mě staví.

   „To nevydržím,“ zašeptal Dý.

   „Budeš muset,“ ušklíbl jsem se a hodil si na záda batoh. Vzal mě za ruku, přitáhl si mě k sobě a pomalu políbil.

   „Napíšu ti,“ zašeptal.

   „Budu čekat,“ usmál jsem se a vyšel k autu.

   „Vy spolu něco máte?“ pousmál se Mickey, když vyjel na silnici.

   „Tak… trochu,“ zrudnul jsem mírně. Chápavě se zasmál.

   „A to se znáte jen ze studia?“

   „Ne… chodí za mnou o víkendech,“ zamumlal jsem. „Ještě… ještě jsme spolu nespali.“ Mickey se na mě překvapeně podíval. „Jen si povídáme, prý se mnou nechce spát, dokud nebudu chtít já.“ Čekal jsem, že se Mick rozzlobí a bude na mě chrlit, jak neplním své povinnosti, nic takového se ale nestalo. Když jsem se odvážil na něj podívat, tajemně se usmíval.

   „Víš… já a Jaime jsme se poprvé potkali v baru. Tehdy jsem ho odvedl do místnosti tam vzadu, myslel jsem, že je to jen další zákazník, který chce moje tělo. On se ale posadil do křesla a chtěl o mě vědět všechno. Povídali jsme si, i když to bylo poprvé trochu náročné, já španělsky neumím a jeho angličtina taky nebyla nic moc, ale domluvili jsme se. A já k němu začal cítit velké sympatie. Nevím, kdy přesně jsem zjistil, že ho miluju.

   Takže myslím, že tě chápu, Chrisi,“ pousmál se Mickey a zastavil před Triplem.

   Na našem pokoji bylo napjaté ticho. Rick přecházel sem a tam a nervózně sledoval hodiny. Mlčky jsem se šel do pokoje převléknout, teprve, když jsem uslyšel klapnout dveře, vyšel jsem ven.

   Tom byl bledý jako stěna a opíral se o dveře, což už samo o sobě nevypadalo moc dobře.

   „Tome? Jak… jak to dopadlo?“ rozhodl se Rick zeptat. Tmavovlásek na něj upřel oči a mlčel.

   „Budeš mě mát pořád rád? Budeš mě pořád milovat?“ zeptal se tichým chraplavým hlasem. Rick na chvíli zavřel oči a povzdechl si.

   „Samozřejmě, jak o tom můžeš pochybovat,“ řekl a pevně Toma objal.

   „To je fajn… protože nakažený nejsem.“

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář