Minde

16. kapitola

(Adrian)

   Nechával jsem sebou manipulovat jako s hadrovou panenkou, neměl jsem sílu ani zvednout ruku, v krku mě pálilo, tlak a bolest na hrudi přetrvávala a byla mi zima, i když bylo horké léto a matně jsem si uvědomoval, že mě do něčeho zabalili. Nakonec jsem přeci jen pootevřel oči, ze kterých mi bezděčně stékaly slzy, měl jsem strach, skoro jsem umřel, Simon mě téměř nechal umřít.
   Ezekiel klečel přede mnou, mokré oblečení se na něj lepilo, z vlasů mu stále odkapávala voda a ve tváři se mu zračil zuřivý výraz. Zachránil mě, skočil pro mě, chtěl jsem mu poděkovat, ale nedokázal jsem ze sebe nic dostat. Jeho pohled jasně říkal, že se zlobí a zlobí se na mě. To si vážně myslel, že jsem tam skákal sám? Že jsem se chtěl utopit? Znovu jsem se rozkašlal, chtělo se mi zvracet, žaludek jsem měl jako na vodě. Matně jsem zaregistroval, že mi něco vpíchli do žíly a na tvář nasadili kyslíkové brýle, zavřel jsem oči, teď jsem chtěl jen odpočívat. Hlasy jsem skoro nevnímal, snažil jsem se nezvracet, když mě předělávali do sanitky, ale registroval jsem počínající hádku a jeden z hlasů určitě patřil Ezekielovi. Přál jsem si, aby se mnou nejel, momentálně jsem chtěl být odtud co nejdál, chtěl jsem klid a nepotřeboval jsem, aby na mě někdo křičel, nechtěl jsem nic vysvětlovat, na to jsem byl příliš vyčerpaný.

(Ezekiel)

   Vztekle jsem sledoval odjíždějící sanitku, s lékařem jsem se téměř pohádal, když mě odmítli vzít s sebou. Prý bych tam teď byl k ničemu, že se o chlapce musí postarat, protáhnout ho přes nějaká vyšetření a já se mám první osušit a pak můžu přijet.

   „Zlato? Co se tu děje?“ doběhl Simon, přes prádlo měl jen župan, z vlasů mu kapala voda, vypadalo to, že právě vylezl ze sprchy.
   „Adrian se skoro utopil,“ zavrčel jsem a rozešel se k domu.
   „Cože? To se jako snažil zabít? To mu není dost, co tady dostává?“ hbitě se vydal za mnou. Stiskl jsem k sobě zuby a cestou sbíral ze země věci, které jsem upustil, než jsem se vrhl do vody.
   „To se ti teda pěkně odvděčuje, možná bys mu taky měl pořídit ten obojek a zakázat mu vycházet z domu, říkal jsem ti, že jsi moc mír…“
   „Ticho! Tohle teď slyšet nepotřebuju,“ vyjel jsem zostra a probodl ho pohledem, až zkoprněl, bylo to asi poprvé, co jsem na něj zvýšil hlas, ani jsem nechtěl, ale samo to ze mě vyletělo, tohle bylo to poslední, co jsem teď chtěl slyšet.

   V koupelně jsem ze sebe sundal veškeré mokré oblečení a naházel je do vany, aby s tím Harry později něco udělal a navlékl na sebe něco suchého. Ručníkem jsem projel mokré vlasy a zase se rozešel ven z pokoje.

   „Kam jdeš?“ chytil mě Simon za ruku.
  „Do nemocnice,“ setřásl jsem ji ze sebe a pokračovat v cestě ze schodů.
  „Teď? Kdoví, co s ním teď budou dělat, měl bys počkat,“ rozběhl se za mnou a znovu mě chytil za ruku, ani na to jsem ale nereagoval. „Ezekieli, slyšíš? Tak vydrž, převleču se a pojedu s tebou, neměl bys takhle řídit,“ naléhal a postavil se mi do cesty.
   „Nepotřebuju, abys jel se mnou, tohle je moje věc,“ obešel jsem ho, vzal jsem klíče od auta a zamířil ven. Nechtěl jsem sebou nikoho, pořád jsem pěnil vzteky a chtěl jsem být s Adrianem sám, dostat z něj, co tak hrozného jsem mu provedl, proč sáhl až k tomuto řešení. Nebyl jsem sice moc empatický, ale nevšiml jsem si, že by se nějak trápil, navíc se mi sám ani nepokusil nic říct. Pevně jsem sevřel volant a rozjel se do nemocnice.

***

   Seděl jsem na chodbě a čekal, u Adriana byl ještě lékař a vyšetřoval ho, co jsem ale dostal ze sester, tak byl při vědomí a spolupracoval. Trochu se mi ulevilo, když jsem to slyšel. Dělalo mi zle pomyšlení, že kdybych se z práce jen o chvilku opozdil, kdybych se na ten bazén nepodíval, mohlo být pozdě.

   „Pan Bennett?“ vytrhl mě ze zamyšlení mužský hlas. Vstal jsem a zadíval se na zachovalého padesátníka v doktorském oblečení. Byl sice už trochu obtloustlý a bylo vidět, že špatně se nemá, ale vrásky ve tváři a kruhy pod očima naznačovaly, jak náročné povolání si vybral.
   „Ano. Adrian?“
   „Chlapec je při vědomí a stabilizovaný, necháme si jej zde ale na pozorování. Vyšetření, která jsme prozatím udělaly, byla víceméně v pořádku, přesto jej budeme hlídat kvůli možnému metabolickému rozvratu či poškození plic.“ Ne všemu jsem sice zcela rozuměl, ale prozatím mi stačilo, že Adrian žije a měl by být v pořádku.
   „Kde leží?“
   Neptal jsem se, jestli můžu za ním, bylo by mi jedno, kdyby řekl ne, a nejspíš to poznal i doktor, který rezignovaně svěsil ramena, řekl mi číslo pokoje a ukázal do příslušné chodby. Poděkoval jsem jen kývnutím hlavy a rozešel se naznačenou cestou.
   Neklepal jsem, prostě jsem prudce vešel do dveří a zabodl pohled do postavy ležící na posteli. Adrian sebou trhl a se strachem se na mě zadíval, očima putoval i za mě, ale když jsem zavřel dveře a sám se posadil k jeho posteli, vypadalo to, že se uklidnil.

   „Jak ti je?“ začal jsem po dlouhé chvíli mlčení. Krátce zaváhal, ale nakonec lehce přikývl.
   „Jde to,“ šeptl tiše. Moc dobře nevypadal, kruhy pod očima, v nose dvě hadičky, kterými proudil kyslík, v ruce kanyla, do které odkapávala nějaká průhledná tekutina z infuze zavěšené vedle postele a na hrudi elektrody kontinuálně zaznamenávající srdeční rytmus. Opět se mezi námi rozhostilo ticho přerušované jen pípajícím přístrojem, hučícím kyslíkem a občasným vrněním tlakoměru, který měl připevněný na paži, a v pravidelných intervalech kontroloval Adrianův tlak.

   „Proč? Udělal jsem ti něco? To sis se mnou nemohl první promluvit, určitě by se to dalo vyřešit jinak než sebevraždou,“ zavrčel jsem nakonec. Výraz v chlapcově tváři se změnil, ale nedokázal jsem rozeznat emoci, která se v ní objevila.
   „Já se ale nechtěl zabít,“ vydechl nakonec tiše.
   „Ne? Takže to byla nehoda? Neumíš plavat? Tak proč jsi tam lezl?“ útočil jsem dál. Chtěl jsem z něj dostat pravdu, chtěl jsem to pochopit, vyřešit. Měl odnosit moje dítě, a pokud se snažil zabít sebe, proč by to samé někdy nemohl udělat i mému dítěti.
   „Adriane, tak odpověz mi,“ zavrčel jsem už podrážděně. Nadechl se, krátce zavřel oči a poté se na mě unaveně zadíval.
   „Já se nechtěl zabít. To Simon se o to pokusil,“ zašeptal. V první chvíli jsem myslel, že jsem mu špatně rozuměl.
   „Simon? Proč by něco takového dělal,“ zamračil jsem se ještě víc. Tomu jsem nevěřil, Simon ať byl jakýkoliv, tohle bylo moc i na něj. Smutně se pousmál, nechápal jsem, co ten úsměv znamená.
   „Prostě mě nesnáší, chce tě jen pro sebe. Od začátku jsme si nesedli a já… chci, abys mě měl rád, abys mě bral jako něco víc, než inkubátor na dítě, ale on…“ povzdechl si a znovu unaveně zavřel oči.
   „Ne, tomu nevěřím. Simon… asi je majetnický, ale tohle by neudělal.“
   „Pak už ti nemám, co víc říct,“ zašeptal a zadíval se z okna. Zamračeně jsem ho sledoval, nevypadal však, že by k tomu chtěl ještě něco dodat.
   „Adriane!“
   „Že mi nevěříš, s tím nic neudělám. Jen tě tedy prosím, abys ke mně Simona nepouštěl. Prosím. A teď bych si chtěl odpočinout, jsem unavený,“ zavřel oči a odvrátil ode mě hlavu. Zamračeně jsem seděl u postele a sledoval ho, v hlavě mi to šrotovalo. Nevěřil jsem tomu, že by Simon byl něčeho podobného schopný, nechtěl jsem tomu věřit. Nakonec jsem beze slova vstal, vyšel z pokoje a zamířil k autu.

   Celou cestu domů mi to vrtalo v hlavě, převalovalo se to ze strany na stranu, pohrával jsem si i s myšlenkou, že mi Adrian nelhal, ale kdyby nelhal… ne, tomu jsem prostě nemohl uvěřit. Musel jsem mluvit se Simonem, musel jsem vidět bezpečnostní videa.

   Jen co jsem vysedl z auta, zaslechl jsem z domu hluk, křik, dnešek zřejmě odmítal být dnem klidu. Rázným krokem jsem vešel dovnitř a vyběhl schody do patra, hluk vycházel z mé pracovny, kde nikdo neměl co dělat, vrazil jsem dovnitř a zaraženě zůstal hledět na scénu před sebou. Vevnitř to vypadalo jako po pořádné rvačce, papíry a modely budov byly rozházené a porozbíjené všude, na zemi dokonce ležel i můj pracovní notebook s naprasklou obrazovkou, Tyler se právě sbíral ze země, z obočí mu stékala krev a ve tváři měl zuřivý výraz, George naproti tomu právě držel Simona za krk a vypadalo to, že ho škrtí.
   „Dost! Hned přestaňte, co se to tu děje,“ zavrčel jsem, dneska jsem měl podobných překvapení plné zuby, chtěl jsem svůj klid, zavřít se do pracovny a dodělat projekt, na kterém jsem pracoval. George sebou lehce cukl při tónu mého hlasu a blondýna pustil, ten se rozkašlal a okamžitě se rozběhl ke mně.
   „Napadli mě, nechápu proč, nikdo mě tu nesnáší, chtějí mě odtud dostat,“ vzlykl a zavěsil se mi okolo krku. Netrpělivě jsem ho setřásl a poodstoupil.
   „Ta krysa si jen vymýšlí, pořád si vymýšlí a lže, skoro zabil Adriana a teď to chtěl ututlat!“ vyjel Tyler, a kdyby ho George nezastavil, asi by se na blondýna znovu vrhl.
   „To není pravda, sprchoval jsem se, netuším, co se dělo na zahradě!“
   „Chtěl zformátovat bezpečnostní kamery, pokud nám nevěříš, tak se do nich podívej,“ vycukl se Tyler z Georgových rukou a ukázal na pomlácený notebook. Chvilku jsem přeskakoval pohledem z jednoho na druhého, než jsem přístroj zvedl ze země, položil na stůl a pokusil se ho zapnout. Jel, i když pavouk na display vábně nevypadal a bylo mi jasné, že si co nejdříve budu muset pořídit nový, to ale teď bylo vedlejší. Přihlásil jsem se a najel na záznamy z bezpečnostních kamer.