Minde

1. kapitola

   Byla tma, jen občas ji prořízlo matné světlo pouliční lampy. Rádio řvalo na plné pecky… Z ničeho nic se ze zatáčky vyřítilo další auto. Spousta světla… náraz… bolestný křik dívky na sedadle spolujezdce… a pak ticho… tepavá bolest v hlavě a ticho…

   Prudce jsem se posadil na posteli a setřel si z čela pot. Tahle noční můra, která mě před pár lety sužovala téměř každý den a nejen ve snu, se mi už dlouho nezdála. Byl to den, kdy jsem jel se sestrou z rozlučkového večírku její třídy. Netušil jsem, že šťastný výraz na její tváři vidím naposled v životě.

   Do zatáčky vjelo auto v protisměru a já už nestihl nic udělat. Kamča to nepřežila, byla na místě mrtvá. Ještě teď slyším její poslední výkřik bolesti a strachu, který se mi zarývá hluboko do paměti a pak to mrtvolné ticho, které nastalo.

   Já přežil… vyvázl jsem jen s otřesem mozku, dvakrát přelomenou nohou, pár zlomenými žebry a několika lehčími zraněními.

   Vyhrabal jsem se z postele a snažil se na děsivý zážitek zapomenout. Vlastně zapomenout… nikdy nezapomenu, ale můžu ho potlačit, abych na něj nemusel pořád myslet. Přeci jen už jsou to tři roky.

   „Dášo, budeš tam ještě dlouho?“ zaklepal jsem na koupelnu, odkud byla slyšet tekoucí voda.

   „Kdo dřív přijde, ten dřív mele. Musíš vydržet, Štěpánku,“ zasmála se zpoza dveří. Tiše jsem zaklel a šel si uvařit aspoň kafe. Dáša byla moje spolubydlící, byla to potrhlá holka, která studovala pedagogiku, absolutně mi to k ní nesedělo, ale byla s ní sranda.

   Měl jsem hezký byt blízko od školy a pokoj volný, proto jsem ho pronajal. Ovšem podmínkou byla jako spolubydlící holka. Nehodlal jsem riskovat, že se mi sem přistěhuje nějaký fešák a já se na něj v noci vrhnu. To ne! Dáši jsem na rovinu řekl, že jsem gay. Dokonale mě překvapila, když mi se smíchem řekla, že si to myslela, jinak bych totiž nehledal spolubydlící. Pokud jsem tedy nebyl nějakej nadrženej frajírek, což se jí nezdálo.

   O byt jsme se dělili už druhým rokem a měli jsme vcelku poklidné soužití. Občas jsme si spolu zašli do baru nebo na zábavu, prostě jako kamarádi.

   Právě jsem pojídal rohlík s máslem, když se vyloudala z koupelny sušíc si vlasy ručníkem.

   „To to trvalo,“ zahuhlal jsem s plnou pusou. Jen se na mě zářivě usmála a sebrala mi hrnek s kouřící tekutinou.

   „Hej! To je moje!“ zaprotestoval jsem.

   „Bylo, Štěpánku,“ zasmála se a vypila mi moji ranní dávku kofeinu. Zamračeně jsem přešel ke konvici a nalil si další hrnek.

   „Ty jdeš dneska do toho psychouškého ústavu co?“ nadhodila.

   „Je to léčebna, Dášo, a ano, jdu tam.“

   „Doufám, že se mi tam nezblázníš. Bláznivého spolubydlícího bych nesnesla, stačí mi jeden gay,“ zachichotala se. Zašklebil jsem se na ni a nijak na poznámku nereagoval, podobných měla denně desítky. Za ty dva roky jsem si na to zvykl a bral to s humorem.

   „Štěpí? Dneska je v Nightu zábava, půjdeš se mnou?“ zaškemrala.

   „Nikam nejdu. Vem toho svýho přítele.“

   „Na to zapomeň! To bych šla radši s ropuchou než s ním!“ otřásla se a založila ruce na prsou. Vzápětí nasadila psí oči, které na mě upřela.

   „Prosím. Já budu doopravdy hodná.“

   „Jo, to znám. Vydrží ti to půl hodiny a pak čert to vem, co?“ ušklíbl jsem se.

   „Nebuď labuť. Udělám co budeš chtít. Já se chci zase jednou pobavit.“ Teprve když jsem mučednicky přikývl, bylo mi dovoleno obsadit koupelnu, kterou tak šikovně blokovala. Líbla mě na tvář a zmizela ve svém pokoji. Divil jsem se, že tam vůbec něco najde. Když jsem tam jednou nahlédl, nemohl jsem uvěřit, že takový bordel udělala holka. I když u Dáši bylo možné všechno.

   „Tak měj hezký den, psychologu,“ ušklíbla se, když jsem vyšel z koupelny a nasadila si brýle s tenkými obroučkami. Úplně ji to změnilo, teď by nikdo neřekl, jaká je to fúrie. Vypadala jako dokonalá paní profesorka, což se k její povaze moc nehodilo.

   Trochu ve spěchu jsem se převlékl, zamkl byt a pospíchal pryč. Neměl jsem sice stanovený čas, kdy tam přijít, bylo mi ale řečeno, že mě tam od osmi bude čekat někdo z personálu.

   Před léčebnu jsem dorazil za dvě minuty osm. Trochu jsem se vydýchal a vstoupil do budovy.

   „Dobrý den, jsem Štěpán Kraus. Mám tu mít praxi,“ ohlásil jsem se na recepci.

   „Oh, to jste vy. Dobře, tak pojďte,“ vyzvala mě usměvavá sestra a vedla někam chodbou. Vyšli jsme do velké zahrady s lavičkami okolo cest.

   „Támhle je Anička, je to anorektička. David je schizofrenik, často si povídá s neviditelným kamarádem a má někdy dost nebezpečné nápady. Někdo na něj musí dávat pořád pozor,“ ukázala na asi patnáctiletého chlapce, blízko kterého seděla nějaká ošetřovatelka. I na dálku jsem viděl, že ten kluk s někým mluví.

   „Patrik je sebevrah. Kdykoliv a kdekoliv se snaží zabít. V posledních měsících se to zlepšuje, ale stejně ho nenecháváme o samotě.

   Helenku spolužáci dohnali až k sebepoškozování.

   Jen si s nimi popovídejte, nic víc se od vás neočekává,“ usmála se na mě sestra a odešla.

   Pomalu jsem vstoupil do zahrady a rozhlédl se okolo sebe. Přemýšlel jsem, za kým jít. David vypadal zaujatý rozhovorem se svým neviditelným kamarádem, Anička si četla nějakou knížku, Patrik se jen tak toulal a nejspíš nad něčím přemýšlel, snad ne nad další sebevraždou. Jediná Helenka seděla na lavičce jako hromádka neštěstí a bezradně koukala před sebe.

   Byla trošku víc při těle, měla brýle s tlustými obroučkami a na tváři akné. Ovšem měla krásné dlouhé hnědé vlasy, které jí v prstýncích padaly na záda. Rozhodl jsem se jít za ní.

   „Ahoj, můžu si přisednout?“ zeptal jsem se jí s úsměvem. Podívala se na mě skrze brýle a nejistě přikývla.

   „Já jsem Štěpán.“

   „Helena,“ zamumlala a podívala se stranou. I když bylo horko, měla na sobě tričko s dlouhým rukávem, pod kterým zřejmě skrývala jizvy od ran, které si sama způsobila.

   „Vy jste doktor? Co chcete!“ vyjela na mě bojovně. Vůbec jsem to nečekal.

   „Jsem student psychologie,“ usmál jsem se. Nějak jsem vycítil, že tahle by poznala, kdybych lhal a navíc myslím, že ani nemělo cenu lhát.

   „Co po mě chcete!“

   „Nic. Maximálně si popovídat,“ pokrčil jsem rameny.

   „Na povídání vám kašlu! Se mnou si nikdy nikdo povídat nechtěl,“ zamračila se a naštvaně založila ruce.

   „Proč si s tebou nechtěli povídat?“

   „Jste slepej? S brejlovcema a ošklivkama se nebaví,“ odfrkla si. „Nikdy mě nikdo nebral vážně, všichni se mi jen smáli a uráželi mě.“

   „Brýle nejsou vada na kráse. Je zbytečné kvůli nim někoho odsuzovat, já si třeba myslím, že i když brýle nosíš, máš za nimi moc hezké oči.“ Helenka se zarazila. Nejspíš nikdy moc chvály neslyšela. Ale já jsem nelhal, měla doopravdy moc hezké hnědé oči.

   „Děkuju,“ zamumlala a konečně se přestala aspoň trošku mračit. První úspěch, musel jsem si pogratulovat. Nebylo důležité věřit tomu, co vám říkali ostatní, důležité bylo věřit sám sobě.

   S Helenkou jsem se rozloučil až okolo poledne, kdy byl oběd. Nakonec se rozmluvila, za což jsem byl rád. Já ji většinou jen poslouchal. Řekla mi proč si ubližuje, že se jí spolužáci smáli, nadávali jí a dělali různé naschvály. Nakonec už to neunesla a sáhla po nůžkách. Přede dvěma lety si na ruce udělala první ránu, po které jí zůstala dlouhá jizva. A pak už to šlo samo. Když měla obzvlášť hektické období, nůžky byly její nejlepší přítelkyně. Popisovala mi, jak sledovala krev, která stékala do umyvadla a zanechávala po sobě růžovou cestičku. Ale také mi popisovala, jak si v noci přísahala, že už to neudělá, že už se nechce řezat.

   Nikdy to nedodržela, bylo to silnější než ona. Teprve před měsícem, kdy v koupelně málem vykrvácela, se dostala sem a pokoušela se naučit žít s pocitem, že se dá žít i jinak než s nůžkami po ruce.

2. kapitola

   V Nightu bylo jako vždy narváno. Hudba řvala na plné pecky a parket okupovaly hory párů.

   Dáša se mi ztratila hned u vchodu, nejspíš spatřila svůj nový objev a šla na lov. Nechápal jsem ty její zálety. No dobře, trochu jsem to chápal. Já si občas taky nezávazně užil, zatím jsem totiž neobjevil nikoho, s kým bych chtěl víc.

   „Colu s rumem,“ objednal jsem si u baru a prohlížel si tančící lidi. Pár se jich na mě usmívalo a lákalo k tanci. Já je ale okatě přehlížel, vůbec se mi tančit nechtělo. Obvykle jsem se nechal přemluvit až s pár promile v krvi.

   Dáša se ke mně uříceně přiřítila, se zvednutým obočím jsem na ni hleděl, nechápal jsem, že se za tak krátkou chvilku dokázala uhnat.

   „Co tu sedíš jak pytel ovsa! Jde se tančit, popadla mě za ruku.“

   „Nenene, já nikam nejdu, Dášo!“

   „Štěpí! Nebuď takový suchar.“

   „Já nejsem suchar, prostě se mi teď nechce.“ Vyplázla na mě jazyk a vytratila se mezi tanečníky. S úšklebkem jsem zakroutil hlavou, když začala tančit s dvěma neznámými kluky najednou.

   „Copak, přítelkyně zlobí?“ posadil se vedle mě špinavý blonďák.

   „To není moje přítelkyně,“ zasmál jsem se. „Spolubydlící,“ upřesnil jsem.

   „Jo tak,“ usmál se. „Já jen, že se k tobě tak měla.“

   „To je pro Dášu typické.“ Když flirtovala s nějakým klukem a pak se ho nemohla zbavit, posloužil jsem jí jako přítel. Když s tím přišla poprvé, málem jsem se zadusil vlastním pitím. Teď už jsem byl připraven na nejrůznější situace, ze kterých si Dáša pomáhala prostřednictvím mé osoby.

   „Jsem Erik,“ napřáhl ke mně ruku.

   „Štěpán.“

   „Už jsem tě tu několikrát viděl, kam chodíš na školu?“

   „Na Fakultu sociálních studií Masarykovy univerzity.“

   „Budoucí psycholog?“ zvedl obočí.

   „Doufám,“ ušklíbl jsem se. Dáša se ke mně nečekaně přiřítila a vytrhla mi z ruky colu s rumem.

   „Hééj!“ chňapl jsem po skleničce. Vrátila se ke mně, ale už prázdná. Nevinně se na mě usmála, zato Erik se vedle mě rozřehtal na plné kolo.

   „To není vtipný. Člověk by řekl, že si za ty dva roky zvyknu, co ji znám, ale pořád jsou to šoky,“ ušklíbl jsem se a objednal si další pití, které jsem před nenechavou Dášou chránil vlastním tělem.

   „Ani mě nepředstavíš,“ strčila do mě a zamrkala dlouhými řasami na Erika.

   „Dášo, Erik, Eriku, Dáša.“

   „Těší mě,“ zazubil se na ni.

   „Mě taky, zatančíš si?“ Ani jí nestihl odpovědět, už ho táhla na parket. Pobaveně jsem je sledoval. Vypadalo to, že se oba dobře baví. Snažil jsem se vzpomenout, jestli jsem tu toho kluka už někdy viděl, ale nějak jsem si ho nemohl nikam zařadit. V Nightu bývalo vždycky narváno a nebylo možné si zapamatovat ty masy lidí.

   „Ahoj Štěpáne, můžu ti koupit pití?“ přisedl si ke mně jeden student psychologie. Byl o rok výš než já a už pekelně dlouho se o mě snažil. Bohužel to nebyl můj typ. Já potřeboval být ve vztahu ten dominantní a s ním by to určitě nešlo. Milan byl ten typ plážovýho beachboye, ty jsem moc nemusel. To bylo samé já a zase já, děsně nafoukané ego.

   „Jasně, proč ne,“ usmál jsem se na něj. Drink si klidně koupit nechám, moje kapesný nebylo kdovíjak závratné a v Nightu právě nízké ceny nebyly.

   Objednal mi něco velice podivné barvy. Na spodu to bylo žluté, ta přecházela do zelené a úplně nahoře to bylo modré. Název Bolavá palice se mi ani trochu nelíbil, přesto jsem se odvážil se napít. Okamžitě jsem si byl jistý, že tohle má v sobě daleko víc alkoholu než nějaká whisky s ledem, kterou jsem si občas, hlavně když byly peníze, dal.

   „Jaké to je?“ zeptal se Milan s poťouchlým úsměvem na rtech.

   „Hodně alkoholické,“ odpověděl jsem.

   „Slyšel jsem, že jsi na praxi,“ opřel se o barový pult a zabodl do mě oči. Pokrčil jsem rameny a znovu se napil. Sice to bylo hodně silné, ale mělo to zvláštní neobvyklou chuť a to se mi na tom líbilo.

   „Jo, přiřadili mi psychiatrickou léčebnu.“ Milan si pohrdavě odfrkl. Jistě, on by tam nevkročil ani kdyby musel. Studoval psychologii reklamy, já chtěl být klinický psycholog. Bavila mě práce s lidmi a chtěl jsem jim pomáhat.

……………………….

   „Sorry, že se tak ptám, ale Štěpán je gay?“ zeptal se najednou Erik. Překvapeně jsem se na něj podívala a pak naštvaně přivřela oči.

   „Jo, máš s tím snad nějaký problém?“

   „Ne, to ne, jen mě to trochu překvapilo,“ začal se bránit. Změřila jsem se ho pohledem a pak se podívala směrem, kterým on.

   „Ten hajzl!“ zavrčela jsem a už sem si to šinula k baru. Vypadalo to, že Štěpí je na mol, čehož samozřejmě plně využíval Milan.

   „Hele, dej si laskavě odchod!“ odstrčila jsem ho od Štěpána. „Myslíš si snad, že když ho opiješ, bude ti zobat z ruky?

   A ty pojď, dneska už máš dost,“ čapla sem ho za ruku a táhla za sebou ke dveřím. Nutno poznamenat, že jsem ho táhla téměř doslovně. Zajímalo by mě, jak se za tak krátkou chvíli stihl tak ztřískat.

   „Pomůžu ti s ním,“ připojil se ke mně Erik.

   „To je dobrý, tohle není poprvý, co se tak zlil,“ mávla jsem nad tím rukou. „Nebývá to často, ale když už, tak pořádně. Občas má trochu… sebeobviňovací nálady,“ pokrčila jsem rameny.

   „To každý,“ povzdechl si. Podezíravě jsem se na něj podívala, určitě to mělo hlubší význam.

   „Co tím myslíš?“ Zadíval se na noční oblohu a pak zpět před sebe.

   „Udělal jsem věc, která mě bude až do smrti mrzet. Zničil jsem bráchovi život,“ povzdechl si. Nějak jsem tušila, že se mu o tom nechce mluvit, tak jsem se i přes mou ohromnou zvědavost přestala ptát.

   Shodila jsem Štěpána do postele. Ani jsem se nenamáhala ho vysléct, pouze jsem mu sundala boty a zavřela v pokoji.

   „Díky za pomoc,“ pousmála jsem se na Erika.

   „Není zač. Uvidíme se ještě?“

   „Budu ráda,“ zašklebila jsem se. Teprve když odešel jsem si uvědomila, že tohle je vlastně poprvé, co jsem s klukem vydržela až do normálního rozloučení a nemusela od něj prchat nebo se vymlouvat. S podivným, přesto příjemným pocitem jsem šla spát.

……………………

   Když jsem procitl, připadal jsem si, jakoby se po mě přehnalo stádo slonů. Ve spáncích mi bušilo a v hlavě jsem měl jedno velké okno. Vůbec jsem si nepamatoval, co se dělo v Nightu nebo jak jsem se dostal domů. Ovšem podle pečlivě uložených bot vedle dveří jsem typoval, že mě sem zase dostala Dáša. Je to docela ironie, ona má v pokoji bordel jako v tanku, ale když se jedná o boty, ty musí mít své vlastní místo a neexistuje, že by byly nějak rozkopané po pokoji – tak je mívám většinou já.

   „Dobré ranko, Štěpánku, tak jak je na tom hlava?“

   „Jako po velkém flámu. Dělo se něco, co bych měl vědět?“ zeptal jsem se a s díky přijal hrnek kávy.

   „No pokud chceš vědět, že se po tobě plazil Milan a ty ses ani moc nebránil, tak ti to teda říkám.“

   „To jsem zrovna vědět nemusel,“ zamrmlal jsem.

   Do ústavu jsem šel s bolavou palicí, jak hlásal název onoho drinku, který jsem včera vycucl. Přísahal jsem, že už si od Milana nenechám nikdy nic koupit, ani kdyby to mělo být mé vytoužené Porsche.

   „Pane Krausi, chtěl by s vámi mluvit doktor Polák,“ usmála se na mě sestřička u informací. Poděkoval jsem jí, když mě navedla k jeho kanceláři a vydal se za ním.

   Když jsem klepal na dveře, představil jsem si miniaturní osůbku, která mi přesně takhle buší v hlavě.

   „Dále,“ ozvalo se zevnitř. Vstoupil jsem do menší místnosti, kde za stolem seděl nějaký doktor. Podíval se na mě skrze tenké obroučky brýlí a mile se usmál. Musel jsem uznat, že vypadal vážně dobře. Mohlo mu být tak čtyřicet, ale na kráse mu to neubralo.

   Když se postavil, aby ke mně přišel a podal mi ruku, všiml jsem si perfektního zadku v úzkých kalhotách.

   „Jsem doktor Polák, ty budeš určitě Štěpán, nemám pravdu?“

   „Ano… ano jsem Štěpán Kraus,“ přikývl jsem a posadil se do nabízené židle.

   „Slyšel jsem, že sis včera hezky popovídal s Helenkou.“ Mlčky jsem přikývl, nevěděl jsem, co jiného říct. „Je to hodná holka a potřebuje přátele, ale sama se špatně přizpůsobuje kolektivu.

   Ale možná bych ti mohl říct, jak to tady chodí,“ opřel se do židle a zadíval se na mě.

   „Někteří naši pacienti tu chodí do školy, jsou tu různé zájmové kroužky nebo přednášky. Snažíme se jim tu navodit příjemnou atmosféru. Tohle není vězení a ani to není za trest, jen se jim snažíme pomoci.“

   Dělalo mi velké problémy pobrat všechno, co doktor Polák říkal. S bolením hlavy to byl problém, protože nestíhala dvě věci naráz – prohlížet si sexy doktůrka přede mnou a ještě stíhat vnímat, co říká. Proto jsem raději jen přikyvoval a mlčel.

   Když jsem se konečně dostal z Polákovy kanceláře, zamířil jsem ven, abych se nadýchal čerstvého vzduchu.

   Promnul jsem si kořen nosu, takže jsem chvíli na cestu nedával pozor vůbec. Osoba naproti mně nejspíš taky ne, jelikož jsme do sebe vrazili.

   „Omlouvám se,“ pousmál se nějaký kluk, než zmizel v doktorově kanceláři. Stihl jsem zaregistrovat jen šedomodré oči a blonďaté vlasy.

3. kapitola

   Vztekle jsem vrčel, když se Helenka smála mé kocovině a popichovala mě, že když neumím pít, tak to radši ani nemám zkoušet. Byl jsem ale rád, že se už nemračí jako kakabus, když se smála, docela jí to i slušelo.

   U dveří na zahradu jsem zahlédl nějakého blondýna. Rozhlédl se okolo sebe a pak neomylně zamířil k nám. Když přišel blíž, poznal jsem v těch blonďatých vlasech a šedomodrých očích toho kluka, do kterého jsem na chodbě vrazil.

   „Měj se, Hel,“ usmál se na dívku a krátce ji objal.

   „Ty už zase odcházíš?“ pozvedla obočí.

   „Jo, musím přece chodit do školy,“ zazubil se na ni a sklouzl pohledem ke mně.

   „Tohle je Štěpán, psychológ,“ schválně to protáhla a zašklebila se na mě. „vlastně ještě student,“ zachichotala se a já ji obdaroval jedním ze svých úžasných šklebů. „a tohle je Filip,“ představila mi blonďáka. Stiskl mi ruku a pousmál se.

   „Tak ahoj,“ kývl na nás a otočil se na patě.

   „Jasně, doufám, že tě tu dlouho neuvidím!“ zavolala za ním. Ten se se smíchem otočil.

   „Budu se snažit.“

   Dlouho jsem se za tím klukem díval a přemýšlel, co mu asi je. Vypadal normálně, sice byl trochu hubený, ale na anorektika nevypadal.

   „Proč tu je?“ zeptal jsem se Helenky. Pokrčila rameny, což mě docela překvapilo.

   „Filip je… prakticky normální. Nechce o svém ´problému´ mluvit, nikdo neví, co mu je. Občas má nějaký záchvat, prostě z ničeho nic. Z některých se dlouho vzpamatovává, z jiných je za chvilku v pohodě. Nerad o tom mluví, takže co se s ním děje ví nejspíš jen on, i když ani to není jisté.“

   Helenčina slova mi vrtala hlavou. Zajímalo by mě, co mu je, prostě jsem byl od přírody zvědavý.

……………………….

   Do psychiatrické léčebny jsem chodil téměř každý den. S Helenkou jsme byli velcí přátelé a bavili se o všem možném. O knihách, filmech, hrách, vyprávěla mi o svých tajných láskách a tahala ze mě rozumy co s kým mám. Nakonec mě udolala a já jí vykecal, že jsem gay. Jen se na to zazubila a ptala se na podrobnosti. Nutno poznamenat, že při jejích otázkách jsem byl snad rudší než rajče.

   A pak jsem se dozvěděl, že ji budou propouštět. Bylo jí to líto, ale vyměnili jsme si čísla, že mi může kdykoliv zavolat, kdyby jí bylo smutno nebo si chtěla jen popovídat. Trochu mě to mrzelo, že budu muset začít s někým od znova, ale zase jsem byl rád vůči ní. Mohla se vrátit zpět do běžného života a nebýt zavřená v léčebně.

   „Už zase lapíš u bedny?“ mračila se na mě Dáša jako anděl pomsty. Pokrčil jsem rameny a podíval se na ni. „Proč nejdeš s někým ven nebo se jen tak pobavit?“ sedla si vedle mě a zadívala se na obrazovku počítače, co mi to tam vlastně jde.

   „Death note movie? Už zase? Prosím tě co na tom vidíš?“

   „Ten Light vypadá dobře,“ ušklíbl jsem se na ni. Praštila mě po hlavě a natáhla se k mému PC. „Počkej, co to děláš? Teď to bylo zrovna zajímavý!“ ječel jsem, když mi přehrávání křížkem zavřela.

   „Žádný notebook, jdeš se mnou a Erikem ven.“

   „Jasně, dělat vám křena, fakt díky,“ ušklíbl se a sekl sebou na gauč. Jo, Dáša už nějaký ten pátek chodila s Erikem a musel jsem uznat, že jim to spolu slušelo.

   „Ne, říká ti něco pojem jídlo? Mě už fakt nebaví jíst ty blafy v ledničce. Jdeme někam na večeři a ty se taky potřebuješ najíst.“

   „Pokud si dobře pamatuju, s nákupem jsi na řadě ty, takže jsem to já, kdo by si měl stěžovat na nedostatek poživatelného jídla v ledničce.“

   „Fajn, tak nemudruj a padej se převléct, jde se jíst,“ cloumla se mnou, že jsem spadl z gauče. Naštvaně jsem se na ni podíval a poslušně jsem se šel převléct. Věděl jsem, že Dáša neustoupí, dělala čest svému znamení – beranovi.

   „Nazdar Štěpáne, dlouho jsme se neviděli,“ zazubil se na mě Erik.

   „Hmm,“ zahučel jsem ne zrovna nadšeně.

   „Asi nemáš moc dobrou náladu co?“ ušklíbl se.

   „To bude v pohodě, on je jen naštvaný, že jsem mu vypnula jeho oblíbený film,“ zasmála se Dáša a zavěsila se do nás. „Tak kam razíme, kluci?“

   „Kousek odtud je fajn restaurace,“ prohlásil Erik a nasměroval nás tam.

   Jo, restauračka to byla pěkná, moc lidí tam nebylo, což mi vyhovovalo a dokonce jsem dostal velkou chuť na to jídlo, které jsem si vybral.

   „Hele, ty jsi jedináček?“ zeptal jsem se, když nám donesli jídlo. Při pohledu na něj se mi zlepšila nálada ještě víc, takže jsem byl schopný se zapojit do konverzace.

   „Ne, mám mladšího brášku,“ řekl zamračeně.

   „Dělá problémy?“ Sám jsem měl staršího bratra a u nás byly dříve hádky na denním pořádku. A vlastně nejen hádky, mlátili jsme se a v pozdějších letech došlo na velice ostrá slovíčka, za která nás maminka pohlavkovala.

   „Ne, vůbec. On je skvělej, jen…“ zarazil se, když mu v kapse zazvonil mobil. Zamračeně ho vzal. I Dáša si všimla jeho náhlé změny nálady. V očích se mu objevil strach a výrazně zbledl.

   „Moc se omlouvám, ale musím jít. Dášo, zavolám ti.“

   „Dobře, děje se něco?“

   „Jo, promiň, já ti to pak vysvětlím,“ vyhrkl, položil na stůl pětistovku a už ho nebylo. Zmateně jsem se s Dášou po sobě podívali, nějak jsme nepochopili, co se právě stalo.

   „Vždycky, když se téma stočí na jeho bratra, jeho nálada se obratem změní,“ řekla Dáša zamračeně a šťouchla do brambory na talíři. „Kdysi říkal, že mu zničil život, raději jsem se na nic podrobnějšího neptala.“ Erikovo chování mi připadalo trochu divné, ale rozhodl jsem se tím prozatím nezabývat. Dáša vypadala zklamaně, i když se to snažila předstírat a to jí doopravdy neslušelo. Zavedl jsem řeč na záživnější témata a po večeři jsme si zašli do kina na nějakou komedii. Když jsme se vraceli do našeho malého bytečku, byli jsme oba rozesmátí a vlastně jsme strávili docela hezký večer.

……………………………..

   Měl jsem chuť s tím budíkem švihnout. Jo, včera jsme nepřišli zrovna brzo a já tedy neměl absolutně chuť na nějaké vstávání.

   Když už ani pod polštářem jsem nebyl tomu protivnému zvuku ušetřen, naštvaně jsem ho vypnul.

   Dnes jsem měl výjimečně štěstí, že Dáša ještě nevstala a byl jsem v koupelně první. Takže jsem si mohl dát dlouhou sprchu.

   V kuchyni jsem pak do sebe hodil horké kafe a vzal si suchý rohlík, na nic jsem neměl ani moc chuť.

   „Měj se Dášo,“ kývl jsem na ni, když vycházela z koupelny a vypadl jsem z bytu. Vlastně se mi do té léčebny ani nechtělo. Včera sem se sice seznámil s jedním schozofrenikem, ale skoro mě nebral na vědomí. Tedy prvních pár minut jo, pak zase upadl do toho svého světa neexistujících přátel.

   „Eriku?“ podíval jsem se překvapeně na špinavého blondýna, který právě odcházel od informací.

   „Štěpáne, ahoj,“ poškrábal se rozpačitě ve vlasech a pevněji sevřel v ruce sportovní tašku.

   „Co tu děláš?“ zeptal jsem se nechápavě. Erik byl normální, zcela normální, že by tu někoho měl?

   „Já… donesl jsem bráchovi nějaké věci,“ povzdechl si.

   „Bráchovi? Ty tu máš bráchu?“

   „Očividně,“ povzdechl si a kývl na mě, abych šel za ním. Mířil k pokojům, ve kterých byli pacienti. Před jedním z nich se zastavil a naznačil mi, abych počkal venku, že se vrátí. Moje zvědavost byla ale větší a tak jsem se proskleným okýnkem podíval dovnitř. Překvapeně jsem zamrkal, když jsem na posteli spatřil stočeného v klubíčku toho blondýnka, kterého mi představovala Helenka – Filipa.

4. kapitola

   „Filipe? Jak ti je?“ posadil jsem se k bráškovi na postel.

   „Fajn,“ zahuhlal a zvedl ke mně unavený obličej. Přitáhl jsem si ho k sobě a přejížděl mu rukou po zádech. Kdybych aspoň věděl, jak mu pomoct!

   „Spal jsi?“ Ani jsem se nemusel ptát, tmavé kruhy pod očima mi byly jasnou odpovědí. I přesto mi Filip odpověděl zakroucením hlavy.

   „Můžu pro tebe něco udělat? Cokoliv?“

   „Eriku, prosím… prosím přestaň s tím,“ promnul si spánky. „Nemůžeš za to, rozumíš? Prostě se to stalo, nemůžeš za to, tak se o mě přestaň tak starat. Vím, že to děláš proto, že máš výčitky.“

   „To možná taky, ale dělám to hlavně proto, že jsi můj bratr. Filipe, já ti chci vážně pomoct, jen nevím jak, když nikomu nechceš nic říct.“

   „Už jsem to říkal, prostě slyším hlasy a vidím různé věci, spoustu věcí, někdy ani nepoznám, co to je… vlastně skoro nikdy to nepoznám,“ povzdechl si.

   „Jsi si jistý, že to nemůže být…“

   „To není schizofrenie! Já nejsem blázen, Eriku… nejsem,“ zakňučel poslední slovo a objal si kolena.

   „Vím, že nejsi blázen, to jsem ani říct nechtěl, jenom… že musíme brát v úvahu všechny možnosti, dostaneš se z toho… určitě.“

   „Stačilo by mi naučit se s tím žít, ale… vždycky to přijde tak nečekaně, z ničeho nic, bez varování a já nedokážu být připravený.“

   „Odpočiň si, přijdu tě navštívit.“

   „Nedělej si starosti, vím, že toho máš hodně do školy. Za pár dní mě máš zase doma, tak si užij klidu,“ usmál se unaveně.

   „Vyspi se,“ rozcuchal jsem mu vlasy a zvedl se z postele. Na stolíku jsem spatřil počmáraný papír. Vzal jsem ho do ruky a chvilku ho prohlížel. Nechápal jsem, co to má znamenat, byla tam nějaká slova, čísla a pokus o nějaký… nejspíš obrázek.

   „Vyhoď to, prosím,“ zamumlal Filip a skoro celá jeho blonďatá hlava zmizela pod přikrývkou.

   Když jsem vyšel z pokoje, pohled mi okamžitě padl na mírně se mračícího Štěpána, který stál u okna.

   „Co mu je?“ Tuhle otázku jsem sice čekal, ale neznal jsem na ni odpověď.

   „Štěpáne, já teď musím do školy na přednášku. Co kdybychom zašli na oběd? Vysvětlím ti to tam.“ Pokrčil rameny, což jsem bral jako souhlas.

   „Fajn, tak v půl jedné U Kohouta?“

   „Budu tam,“ přikývl. Pousmál jsem se a spěšně opustil léčebnu, už teď jsem sice na přednášku meškal, ale půlku snad ještě stihnu.

……………………………..

   Čekal jsem v restauraci a každou chvíli jsem zavadil pohledem o vstupní dveře. Netušil jsem, proč jsem tak moc toužil vědět, co se stalo, ale Filip… sakra co mu mohlo být? Vždyť… vypadal normálně, choval se normálně. A navíc to Erikovo chování, když se na něj zavedla řeč. Prostě mi to nedávalo smysl a já doslova nesnášel, když jsem nebyl v obraze.

   Konečně do dveří vešel špinavý blonďák a hned jak si mě všiml, zamířil ke mně.

   „Ahoj,“ pozdravil mě a složil se na židli naproti mně.

   „Čau,“ kývl jsem a napil se vody. Jídlo jsem si ještě neobjednal, chtěl jsem počkat na Erika. Prohodili jsme pár obyčejných frází, nadiktovali jsme servírce svou objednávku a pak… pak nastalo u stolu ticho. Mlčel jsem, nechtěl jsem Erika do ničeho nutit, i když mě to všechno hrozně zajímalo.

   „Všechno se stalo přede dvěma lety. Filipovi bylo patnáct a byl takové třeštidlo. Vždycky jsme spolu byli zadobře, jen jsme se občas škádlili a jen málokdy na sebe vyjeli. Snažili jsme se vycházet si vstříc a tak…

   Byl začátek prosince a všude byl první sníh a zamrzlé potoky a jezera. Filip mě přemluvil, ať nechám učení a jdu s ním na rybník bruslit, trávili jsme totiž víkend u babičky v Čechách a rybník byl pro nás téměř vzácností,“ odmlčel se.

   „Všechno bylo v pohodě, nasadili jsme si brusle a blbli na ledu. Už nevím, koho napadlo, že si dáme závody, ale stalo se tak. Byl jsem rychlejší než Filip a pozdě jsem si uvědomil, že za mnou nejede. Led byl nejspíš příliš tenký a prolomil se pod ním. Těžké brusle, stejně jako vodou nasáklé oblečení ho táhlo ke dnu. Nemohl jsem ho vytáhnout, led se lámal i pode mnou a Filipova ruka mi proklouzávala.

   Snažil… snažil jsem se ho držet alespoň nad vodou, ale ani to se mi nevedlo a pak jsem ucítil, že jeho sevření povoluje. Křičel jsem o pomoc a vážně… vážně se ho snažil vytáhnout.

   Pak přiběhl nějaký muž a chytil ho z druhé strany díry. Společně jsme ho vytáhli, ale už nedýchal. Studuju na doktora, takže jsem naštěstí znal první pomoc a měl jsem kurz umělého dýchání. Zatímco jsem ho oživoval, volal ten muž záchranku.

   Podařilo se mi ho oživit, ale pořád byl v bezvědomí. Odvezli ho do nemocnice a nechali si ho tam na pár dní. Vypadalo to, že až na zápal plic je v pořádku a brzo se z toho dostane, pak ale…“ mírně se zamračil a napil se, než pokračoval ve vyprávění.

   „V noci mě probudil křik, když jsem vběhl do Filipova pokoje, vůbec jsem ho nepoznával, krčil se u zdi, oči doširoka otevřené a třásl se. Po tváři mu stékaly slzy a jeho pohled byl plný zoufalství. Myslel jsem, že jen blouzní, pak mi ale řekl, že byl vzhůru. Četl si, když začal slyšet nějaké hlasy, výkřiky a pak viděl i nějaké obrazy, které nedokázal přesně popsat.

   První jsme si mysleli, že to nic není, jen nějaké halucinace, ale začalo se to objevovat častěji. Někdy v menší míře, kdy třeba uslyšel jen nějaký výkřik, nebo si vzpomněl na někoho, koho v životě neviděl, ale také v té míře horší, kdy propadal panickým záchvatům a nemohli jsme ho uklidnit. Jednou, když měl při takovém záchvatu v ruce propisku, začal něco čmárat, psát slova nebo čísla. Snažili jsme se z toho něco pochopit, ale nemělo to hlavu ani patu. Lékaři nám doporučili, abychom, když se něco takového přihodí, mu dali do ruky tužku a papír, aby se měli šanci od něčeho odrazit a určit, co mu je. Na všem ale pohořeli.

   Jejich diagnóza zní, že je zdravý. Má jen nejspíš halucinace a časem se to ztratí.“

   „Třeba mají pravdu, ztratí se to,“ promluvil jsem, když Erik dlouhou dobu mlčel. Nejspíš řekl všechno, co chtěl.

   „Štěpáne, zhoršuje se to. Ty ´halucinace´ má čím dál častěji, neumí s tím žít, neví, co se to s ním děje.

   Tohle nakreslil dnes. Po velkých záchvatech většinou přichází série menších a tohle je nejspíš výsledek,“ podal mi nějaký papír. Zamračeně jsem se na něj díval a snažil se pochopit, co to je. Byla tam nějaká čísla, slova, některá napsána přes sebe a nějaká rozmazaná šmouha, nakreslená nejspíš plochou měkké tužky. Ať jsem se na to díval ze všech stran, nic jsem tam neviděl.

   „Nevíme, co máme dělat, doktoři taky neví, co mají dělat. Nemohl bys… aspoň si s ním promluvit? Třeba něco zjistíš.“

   „To pochybuju, pokud nic nezjistili zkušení doktoři nebo jeho nejbližší, já těžko.“

   „Doktoři se na to dívají hlavně z lékařského hlediska, ze situací, které už zažily, se kterými mají zkušenosti. Ale třeba tvůj pohled… pohled začínajícího psychologa, který to třeba vidí ještě jako běžní lidé. Třeba právě proto jim něco uniká, dívají se na to až moc profesionálně. Štěpáne, prosím.“

   „Promluvit si s ním můžu, ale nemusí se mi podařit nic zjistit, tak na to moc nespoléhej.“ Opět u stolu zavládlo ticho. Pustili jsme se do jídla, které nám přinesli a mlčeli jsme. Každý jsme se zabývali svými myšlenkami.

   „Nechtěl jsem mu ublížit. Měl jsem tušit, že ten led ještě nebude úplně pevný, je to moje vina.“

   „Byla to náhoda, Eriku, nemůžeš za to.“

   „Možná, ale nikdy si to nepřestanu vyčítat.“

5. kapitola

   Nemohl jsem na to přestat myslet. Pořád mi v uších zněla Erikova slova o jeho bratrovi. Sebral jsem z nočního stolku ´obrázek´ a znovu si ho prohlížel. ´5´ ´21´ ´silnice´ a několik dalších slov, které jsem nedokázal rozluštit. Nedávalo mi to smysl a nejspíš ani psychiatrům a jiným doktorům.

   Promnul jsem si oči, odložil obrázek a zhasnul lampičku, bylo pozdě, ale spánek se mi vyhýbal. Usnul jsem až hodně pozdě.

   Do léčebny jsem se vydal s rozporuplnými pocity. Jak se mám chovat, když Filipa potkám? Asi jsem mu nemohl říct ´ahoj, hele, nechceš mi říct, jak přesně fungují ty tvé vidiny?´, to by mu asi moc nepomohlo a ani z psychologického hlediska by to nebylo nejlepší. Musel jsem si první vybudovat jeho důvěru, musel jsem se s ním seznámit, to byl bod číslo jedna, vlastně už byl z poloviny splněn, seznámila nás Helenka. Takže je na řadě navázat s ním hovor. 

   Částečně se mi podařilo na Filipa zapomenout, když jsem se začal ´bavit´ s Davidem – schizofrenikem. Sám jsem si na to sice netroufal, ale sestřička, co ho měla na starost si musela vzít volno, jelikož jí onemocněla tří roční dcerka a druhá sestra, která ji měla zaskočit, ještě nedorazila, bydlela na druhém konci města a zasekla se v zácpě způsobené vážnou dopravní nehodou.

   „Já vím, že mám jedenáct prstů a vážně nemám rád mrkev. Maminka mi vždycky říkala, abych ji jedl, ale já ji vážně nemám rád. Vážně nemám rád mrkev, proč ji jím? Nechci ji jíst.“ Když jsem toho kluka tak poslouchal, začal jsem se děsit toho, do čeho jsem se to uvrtal. Na druhou stranu jsem takovým lidem chtěl pomáhat, bylo mi líto, že žijí někde na pokraji reality a fikce a nedokáží odlišit, co je skutečné a co ne.

   David měl občas světlé chvilky, kdy působil jako normální kluk jeho věku. Dokonce mi vyjmenoval i všechny jeho bývalé spolužáky, pak se ale zarazil a začal zase mluvit o psovi, který má metr dlouhé špičáky a všude na něj číhá, aby ho zakousl.

   Byly to náročné dvě hodiny, ale docela obstojně jsem je zvládl. Sestřička mi byla strašně vděčná, že jsem na něj dal pozor, protože nápady, které občas dostává jsou nebezpečné nejen pro něj, ale i pro jeho okolí.

   Ten den jsem Filipa nikde nezahlédl a ani ten další. Nejspíš se zdržoval u sebe v pokoji. Teprve třetí den od mého rozhovoru s Erikem jsem na něj narazil.

   Už od rána pršelo, proto bylo nemožné, aby byl někdo venku. Pro takové případy tu fungovala společenská místnost. Byly tu různé hry, knížky, stolky, křesla, prostě všechno, co by mohlo pacienty vytrhnout z nudy a myšlenkami nad důvody jejich přítomnosti zde.

   Chvilku jsem si povídal s Patrikem. Byl to inteligentní kluk a nebýt jeho snahy vždy a všude se zabít, byl by zcela normální a v životě myslím i úspěšný. Nebavili jsme se o jeho důvodech k sebevraždám, prostě jsem si jen tak povídali, o ničem a o všem.

   Rozloučili jsme se teprve, když za ním přišli rodiče na návštěvu. Chvilku jsem se jen tak rozhlížel po místnosti, načež jsem pohledem zakotvil na blonďaté postavě zkroucené v jednom z křesel. Byl to Filip, na kolenou měl knížku a vždy když došel na konec stránky, opatrně převrátil na další.

   Zvedl jsem se a posadil se do křesla naproti.

   „Ahoj, ty jsi Filip, že?“ usmál jsem se přátelsky. Zvedl ke mně své šedomodré oči a chvilku si mě prohlížel.

   „Štěpán, psycholog, pokud se nemýlím,“ řekl nakonec.

   „Student, do psychologa mám ještě daleko,“ usmál jsem se. „Co to čteš?“

   „Povinnou školní četbu – Zločin a trest.“

   „Když jsem byl na střední, nesnášel jsem povinnou školní četbu, byla to děsná nuda. Přečetl jsem Romea a Julii a to bylo to poslední, co jsem zvládl. Ostatní jsem vyžebral od spolužáků a u matury prošel z literatury s odřenýma ušima.“ Dlouho jsem si na svá studentská léta na gymnáziu nevzpomněl. Filip se na mě tak zvláštně díval.

   „Řekl jsem něco špatně? Otravuju?“ zeptal jsem se nejistě.

   „Ne, jen… každý psycholog, který za mnou přišel se hned začal chovat tak nechutně profesionálně, naučené fráze, odborné výrazy, kterým jsem vůbec nerozuměl a hned se mě ptal na problém.“ Rozesmál jsem se. Ten pohled, kterým na mně zkoumal, co přehlédl, mě pobavil.

   „Říkám, že nejsem psycholog, ale student. Navíc já se raději první seznamuju a kdo říkal, že s tebou chvi mluvit o tvém problému?“

   „Každý to chce. Chce mi pomoci, chce pro mě to nejlepší,“ zamumlal znechuceně. „Ale nikdo nedokáže pochopit, že nejsem schizofrenik a nevymýšlím si.“

   „Třeba se s tvým případem ještě nesetkali. Možná to nevíš, ale většina lidí má strach z toho, co nezná.“

   „Možná,“ pokrčil rameny a znovu se zahleděl do knížky. Nejspíš to znamenalo, že náš rozhovor skončil, nechtěl jsem být vtíravý, tak jsem se raději zvedl a nabídl se, že budu točit kolečkem u Twistera.

   Smáli jsme se, kreace, které vznikaly, byly vážně vtipné, když navíc byla ke hře přemluvena jedna starší otylejší sestřička, mohli jsme se potrhat smíchy.

   „Máš pravdu, je to nuda,“ dopadla vedle mě na stůl bichle od Dostojevského. „Nechápu, jak jsem se dostal na tři sta padesátou stranu.“ Zasmál jsem se.

   „Nesměj se, kdyby sis dělal ze školy holubník tak jako já, taky by ses snažil, aby tě nevyrazili.“

   „Pravá ruka na modrou… jak to vůbec zvládáš? Pendlovat mezi léčebnou a školou?“

   „Dost těžko, vždy když přijdu do školy, jsem přezkoušenej ze všeho, co po dobu mé nepřítomnosti brali. Ale Erik – brácha – mi hodně pomáhá.“

   „Levá noha na zelenou… jo, sourozenci jsou dobrá věc.“

   „Hele, Štěpáne, teď hraješ ty,“ sebrala mi sestřička z rukou tu věc, čím jsem točil a popohnala mě k hernímu plánu. Bránil jsem se, ale všichni byli tak nadšení, že jsem jim nemohl zkazit tu srandu, jak ze sebe budu dělat vola.

   „Pojď taky,“ kývl jsem na Filipa. Ten zakroutil hlavou a zvedl ze stolu knihu.

   „Ale no ták, Dostojevskij počká,“ sebral jsem mu ji a postrčil ho k Twisterovi.  

   „Štěpí, začínáš… levá ruka na červenou.“ Poslušně jsem se sehnul a položil levou ruku na jedno z červených polí.

   „Filipe, levá noha na zelenou.“ Blondýn se ušklíbl a udělal nepatrný krůček na modrý kruh.

   „Pravá noha na zelenou.“

   „To snad nemyslíš vážně, vy mě chcete vyřadit hned na začátku,“ zabručel jsem a natáhl pravou nohu na druhý konec plátna.

   „Pravá noha na modrou.“

   „To je nefér! On si tu jen tak pochoduje a mě tu dáváte takové kreace.“ Stěžoval jsem si nahlas. Ovšem po pár minutách už jsme v sobě byli tak zapletení, že mi dělalo velké potíže nesvalit se. Navíc nás všichni rozesmívali. Ovšem nemůžu tvrdit, že se mi to nelíbilo, Filipův smích byl upřímný a srdečný, krásně se poslouchal.

   Nakonec jsem to projel, když jsem nedokázal přehodit pravou nohu z červeného pole na modré. V cestě mi stál Filip a moje druhá noha.

   „Tady jsi, všude jsem tě hledal,“ ozval se za Filipem hlas.

   „Ahoj Eriku,“ usmál se na kluka.

   „Nazdar, rád tě vidím a nemůžu uvěřit svým očím, tys místo učení hrál Twistera?“ nadzvedl překvapeně obočí.

   „Dostojevskij snad chvilku počká a tu matiku se doučím,“ zamračil se a popadl ze stolku knihu. Na cestě ke dveřím se zarazil a ještě se na mě otočil.

   „Díky, třeba… zase někdy,“ zamumlal a odešel. Zamračeně jsem hleděl na Erika, který odcházel za ním. Byl jsem rozhodnutý na něj počkat a nechat si to vysvětlit. Čekal jsem na něj asi půl hodiny po tom, co jsem odešel z léčebny.

   „Hele, co to mělo být?“

   „Musí se učit. Už teď ho profesoři nemají rádi.“

   „To si ani jednou nemůže nic zahrát? Eriku tohle mu nepomůže. Tímhle mu všechno pořád předhazujete, jeho neschopnost chodit každý den do školy, pořád mu to připomínáte. Víš vůbec, jak se smál, když s námi hrál?“

   „Já jen nechci, aby propadl nebo ho vyhodili, je to náročné. Víš vůbec kolik času v té léčebně tráví a jaké jsou výsledky? Sakra je ve třeťáku, příští rok ho čeká maturita, jen chci aby se nestresoval ještě z toho, že to kvůli tomu problému nezvládne.“

   „Nechápu, proč by to neměl zvládnout. Když ho budete k něčemu nutit, nic tím nedocílíte. Filip je určitě natolik způsobilý, aby si všechny možné následky uvědomil. Nechte ho taky trochu žít.“ Erik mlčel. Mírně se mračil, díval se před sebe a mlčel.

   „Dozvěděl ses něco?“

   „Jo, že Dostojevskij je nudný. Sakra ty si myslíš, že za ním přijdu a začnu se ho na všechno ptát? Myslíš si, že se mně – neznámé osobě – svěří se svým… problémem? Buď trošku realistický,“ zamračil jsem se na něj a otevřel dveře od bytu. Nechal jsem ho stát na chodbě, však ona si ho Dáša najde, mě nějak přešla chuť ho hostit. Chápu že měl o Filipa strach a chtěl pro něj to nejlepší, ale tímhle toho moc nedokáže. Ten kluk potřebuje taky trochu normálního života, trochu zábavy, nejen stres a učení.