Minde

Trust me!

   „Tak pojď, táhneš se jako slimák,“ chňapla mě Isabella za ruku.

   „Vždyť jdu, jen svým tempem.“

   „Nesnáším tvoje tempo, bolí mě z něj nohy.“

   „Jak tě z něj můžou bolet nohy, když chodím pomalu? Z toho přece nemůžou bolet nohy,“ protestoval jsem a neochotně zrychlil.

   „Jsem zvyklá chodit rychle a když se musím táhnout jako hlemýžď, tak mě prostě bolí nohy.“

   „Mě budou bolet, jestli tam hned nebudeme.“

   „Bože ty si takový lenoch, Edwarde,“ obrátila oči v sloup a ukázala před sebe. „Vidíš támhle ten světle modrý dům? To je ono.“ Zahleděl jsem se tím směrem. Domek to byl pěkný, ale nápis ´Tma´, se k němu moc nehodil. Bella mi odmítala říct, proč se to tak jmenuje, ale prý je to tam krásné a ´tajuplné´. No co, co bych neudělal pro její potěšení. Byla to moje nejlepší kámoška už od školky a taky první láska, ale nějak nám to nevyšlo a přešli znovu jen do kamarádství. Lidi říkají, že je to zvláštní, první kamarádi, pak spolu chodí a teď nejlepší kamarádi, nechápou, jak to mezi námi může fungovat. Abych pravdu řekl, funguje to vážně skvěle, lepší kámošku než je Bella bych si nemohl přát.

   „Tak prosím, až po tobě,“ usmála se čertovsky a pobídla mě, abych vešel. Moc jsem jí nevěřil, přece jen jsem ale otevřel dveře a vešel. Objevil jsem se v široké chodbě osvětlené mdlým světlem. Po bocích byly botníky s pohodlnými papučemi a věšáky na kabáty. Podle Bellina vzoru jsem si sundal bundu a nazul papuče.

   „Tak pojď.“ Hlas se jí třásl rozrušením, nechápal jsem, co je na téhle kavárničce tak zvláštního, jedině, že to tu zatím vypadá jako u někoho doma.

   „Tak běž,“ popohnala mě ke dveřím. Nedůvěřivě jsem jí pohled oplatil a otevřel dveře. Překvapeně jsem zamrkal, když jsem uviděl… neviděl jsem nic, jen tmu a pouze kousíček pokoje osvětlovalo mdlé světlo z chodby, dokud Bella nezavřela dveře.

   „Bell, co má tohle být?“

   „Tohle je kavárna ´Tma´, obsluhují tu nevidomý, teď jsi v jejich světě.“

   „Bello? Jsi to ty?“ ozval se vedle nás tichý smyslný hlas.

   „Timothy, tak ráda tě vi… totiž slyším,“ zasmála se. „Pomůžeš nám prosím k nějakému volnému stolu?“

   „Jasně, pojď.“ Bella po mně ve tmě zašmátrala, čapla mě za mikinu a někam táhla. Málem jsem se o něco přerazil, nejspíš o stolek, který mi sahal do poloviny lýtek, zasyčel jsem bolestí.

   „Musíš dávat bacha, Edý, jsou tu nízké stolky.“

   „Díky, to už jsem zjistil,“ zavrčel jsem. „A neříkej mi Edý, dobře víš, že to nesnáším.“ Isabella se jen zasmála.

   „Timothy, tohle je můj kamarád, už jsem ti o něm kdysi říkala, Edwarde, tohle je Timothy,“ představila mě, ani nevím komu.

   „Ehm, ahoj,“ řekl jsem rozpačitě do tmy. Neviděl jsem vůbec nic.

   „Ahoj,“ řekl ten někdo.

   „Sedni si, na zemi jsou polštářky. Co si dáš?“ chrlila na mě Bella. Ještě jsem se ani nevzpamatoval ze šoku, že jsem v kavárně, kde obsluhují slepí.  

   „Já nevím, to je jedno,“ čapnul jsem si a nahmatal jeden polštářek, na který jsem se posadil do tureckého sedu.

   „Time, dones nám prosím dvakrát kokosovou čokoládu.“

   „Jasně,“ slyšel jsem tiché vzdalující se kroky. Ani jednou nikde nezaváhal, nejspíš to tu dobře znal.

   „Kdo to je?“ zeptal jsem se Belly tiše. Nikdy o žádném slepém klukovi nemluvila.

   „To byl Timothy, kamarád. Poznali jsme se loni v obchodě. Pospíchala jsem, vrazila jsem do něj a ještě se na něho rozkřikla, aby příště dával pozor. Neumíš si představit, jak mi bylo trapně, když jsem zjistila, že je nevidomý. Přešel to jen s úsměvem a řekl, že se nic nestalo, když jsem se mu omlouvala. No, pak jsem ho pozvala na kafe, jako omluvu.

   „Nikdy jsi mi o ničem takovém neřekla,“ zabručel jsem. Říkali jsme si všechno.

   „Byl jsi zrovna s rodiči v Anglii a já se přece můžu bavit s kým chci, ne?“ odsekla.

   „Jasně, že můžeš. Jen mě to zarazilo, vždycky jsme si všechno říkali.“

   „No víš, Tim není moc komunikativní typ, spíš má radši svůj klid a nemá rád lidi, kteří ho litujou.“

   „Hmm,“ netušil jsem, co na to říct. Navíc mi dělalo zle, že jsem mluvil a přitom ani nevěděl, jestli mluvím na Bellu nebo ne. Viděl jsem jen jedno a to byla tma.

   „Dvakrát kokosová čokoláda.“ Trhl jsem sebou, když se blízko ozval hlas. Dva šálky cinkly o stůl, když je položil.

   „Moc děkujeme. Jak se vůbec máš?“ zeptala se Bella vesele. Jí nejspíš vůbec nevyvádělo z míry, že nic nevidí, mě to na rozdíl od ní hodně deprimovalo.

   „Fajn, pomalu si tady zvykám a líbí se mi tu.“

   „A Alaric?“

   „Vzadu je dvůr, čeká tam než tu skončím. Jsou tam i jiní psi, takže není sám.“

   „To je fajn.“

   „Rád jsem tě slyšel, Bell, ale myslím, že jedna skupinka právě marně hledá východ. Jdu jim pomoci,“ slyšel jsem, jak se usmál, není to divné? Slyšet to?

   „Je to skvělý kluk.“

   „Co se mu vůbec stalo?“

   „Nemyslím, že bych ti to měla říkat, zeptej se ho sám. Řekne ti to, když bude chtít.“

   „Bell, vůbec ho neznám,“ ušklíbl jsem se a nahmatal na stole šálek s čokoládou. Zasyčel jsem, když jsem se opařil o hrnek.

   „Hele, máš dopito?“ zeptal jsem se po nějakých patnácti minutách.

   „Ještě ne, proč?“

   „Nějak se tu necítím, nemůžeme už jít?“

   „Jsi strašný padavka, Edý. To se bojíš tmy nebo co.“

   „Znervózňuje mě, že tě nevidím, když s tebou mluvím,“ zamumlal jsem.

   „Jsi strašný nevychovanec, víš to?“

   „Jasně, pořád mi to opakuješ.“

   „Fajn, tak jdeme. Time?“ zavolala někam do tmy. Za okamžik jsem u našeho stolku zaznamenal pohyb.

   „Už jdete Bell?“

   „Jo, Edward je jak na trní, nemá moc rád tmu.“

   „To jsem neřekl, prostě je to tu divné.“

   „Aspoň vidíš, jak se oni cítí!“ okřikla mě. Zmlkl jsem, musel bych jí říct něco peprného. „Omlouvám se, někdy si nevidí do huby.“ Zavrčel jsem, ale radši jsem mlčel.

   „To je v pořádku, Bell. Pojďte, vyvedu vás.“ Isabella mě zase čapla za mikinu a někam táhla.

   „Hele, Time, v pátek chceme jít do kina na Záměnu, odmítnutí neberu jako odpověď.“

   „Bell, víš, že už mi filmy moc neříkají.“

   „To, že máš radši hudbu neznamená, že si občas nemůžeš vyjít do kina.“

   „No dobře,“ souhlasil.

   „Super, takže v půl páté před kinem,“ zaradovala se Bella. Úlevně jsem vydechl, když jsem skrze otevřené dveře spatřil matné světlo, které vyzařovalo z chodby. Vrhl jsem se k němu jako k záchraně. Ani jsem si nevšiml, jak ten tajemný Timothy vypadal, než jsem se obutý otočil, zavřela Bella dveře a zamračeně na mě hleděla.

   „Tohle od tebe nebylo zrovna dvakrát slušné.“ Naštvaně jsem se narovnal.

   „Tak hele, neměl jsem tušení, kam mě vedeš, vyvedlo mě to z rovnováhy a nebyl jsem na něco takového připravený.“ Jen si odfrkla a nazula si vysoké kozačky na teňoulinkém podpatečku.

***

   „Tváříš se, jako bych tě vraždila.“

   „Prostě mě ta recenze na film nezaujala,“ zahuhlal jsem s rukama hluboko v kapsách.

   „Mě taky nezaujala recenze na Počátek, co jsi vybral ty a šla jsem na to. Nakonec to byla pěkná hovadina.“

   „Co kecáš, úžasný film!“

   „Jasné,“ ušklíbla se a zrychlila krok. „Pospěš si, už jsme tam měli být.“

   „Vždyť jdu,“ zabručel jsem. Vůbec se mi na ten film nechtělo, vypadalo to na pěkný propadák. Ale s Bell jsme měli takový ´rituál´, že každý měsíc jsme na něco šli. Jednou vybírala ona, podruhé já. Úplně jsem zapomněl, že má s námi jít i Timothy, trklo mě to až ve chvíli, když jsem před kinem spatřil vysokého kluka se slunečními brýlemi na očích. Měl černé krátké vlasy nedbale rozhozené okolo obličeje a vedle něj seděl mohutný zlatý retrívr v takovém tom směšném postroji.

   „Ahoj Time,“ přiřítila se ke klukovi Bella a políbila ho na tvář.

   „Ahoj Bell, rád tě slyším,“ zasmál se. Pak se otočil mým směrem. „Edward?“ zeptal se. Měl jsem takový divný pocit? Vidí mě snad?

   „Ehm… jo,“ zamumlal jsem. „Ahoj.“

   „Ahoj,“ pousmál se Timothy.

   „Super, můžeme jít?“ podívala se na nás zezdola Bella, která se mazlila s obrovským retrívrem.

   Film byl nakonec neskutečná nuda, alespoň pro mě. Bella, jak to vypadalo, se bavila a Tim… nevím, nedokázal jsem určit, co si myslí. Usmíval se, ale pravé emoce se většinou hledají v očích. Jenže přes oči měl tmavé brýle, takže jsem nevěděl nic. Navíc mě to docela štvalo. Nesnášel jsem, když jsem s někým mluvil a neviděl jsem mu do očí, bylo to divné.

   „Jejda kluci, já musím běžet, mám ještě dramaťák. Edwarde, že Tima doprovodíš domů.“

   „Cože? Ale…“

   „Já to zvládnu, Bell. Alaric přece není začátečník,“ pohladil po hlavě chlupatou kouli, která byla po dobu promítání u mladé holky, která prodávala vstupenky.

   „Zamítá se. Ne, že bych nevěřila Alaricovým schopnostem, je to pašák, ale už je… tma a já vážně chci, abys přišel v pořádku domů.“

   „Tma? Tos mi nemohla říct dřív? Bell, o to jediné jsem tě vždycky prosil!“ Jeho hlas zněl trošku zoufale s podtextem začínající paniky.

   „Promiň, neuvědomila jsem si, že ten film bude tak dlouho. Edward tě doprovodí, viď?“ podívala se na mě tak nebezpečným pohledem, že jsem si nedovolil nesouhlasit.

   „Jo, jasně, stejně nemám… co na práci.“

   „Jestli se ti nechce, nemusíš, nějak to zvládnu,“ polkl.

   „Ne, půjdu s tebou.“

   „Super, mějte se kluci, vážně už musím letět,“ zamávala nám a zmizela ve tmě.

   „Netuším, kde bydlíš.“

   „Alaric to zvládne. Byl bych ti vděčný, kdybys… kdybys šel prostě vedle mě,“ povzdechl si a jeho bledé tváře mírně zrudly.

   „Jasně,“ přikývl jsem a dál vedle něj mlčky kráčel. Až po dlouhé době jsem se odvážil zeptat na to, co jsem měl už hezkou chvíli na jazyku.

   „Ty se bojíš tmy?“ Zasmál se.

   „To by bylo trošku paradoxní, nemyslíš? Ne, jen… před asi dvěma lety mě v noci přepadli. Alaric na to byl dost zle, bál jsem se, že o něj přijdu, druhého takového psa bych si dovolit nemohl a žádný by nejspíš už nebyl jako Alaric. Mě zůstala hezká památka na noze, kam mě bodli. Okradli mě a pak utekli. Nechci to znovu zažít.“

   Otřásl jsem se nad tou představou. Neuměl jsem si představit, co bych dělal, kdyby mě někdo v noci přepadl, natož aby mě někdo přepadl, kdybych neviděl.

   „To muselo být děsivý.“

   „A stále je.“

   „A co já, nebojíš se, že tě napadnu?“ To byla docela debilní otázka. Timothy pevněji sevřel postroj svého psa a sevřel rty.

   „Nemůžu říct, že mě to nenapadlo,“ řekl tiše. „Promiň, jestli jsem tě urazil, ale… nejsem k většině lidí moc důvěřivý. Najde se jich hodně, kteří chtějí člověka jen opít rohlíkem.“

   „Přesto se mnou jdeš.“

   „Věřím Belle a když věří ona tobě, tak doufám, že by se nic takového nemuselo stát.“

   „Ale jistý si nejsi.“

   „Ne, nejsem, promiň.“

   „V pohodě, ale myslím, že bychom si měli pospíšit, začíná pršet,“ zamračil jsem se na obrovské kapky, které padaly z nebe.

***

   „Pojď dál,“ otevřel Timothy dveře menšího rodinného domku. Jeho hlas nezněl moc jistě, nejspíš měl vážně docela strach. Možná jsem ho chápal, slepí lidé byli hodně zranitelní a pokud prošel tím, čím prošel, nedivil jsem se, že se tak choval.

   „To je dobrý.“

   „Neblázni, určitě jsi stejně mokrý jako já. Přece se v tomhle lijáku nepotáhneš domů.“ Byla pravda, že se mi v tohle domů opravdu nechtělo. Už teď jsem byl promočený na kost. Nejistě jsem tedy vstoupil za Timem do domu.

   Bylo to tu hezky jednoduše zařízené, takové… útulné. Jen jsem si sundal bundu, už přede mě ten pes položil papuče. Odvážil jsem se ho pohladit po hlavě, i když jsem tyhle velké zablešené potvory neměl moc v lásce.

   „Alaricu, pojď ke mně,“ poručil Tim. V rukou držel ručník, kterým psa alespoň trochu vysušil. Sledoval jsem, jak ho vytírá od vody, i když sám je promoklý na kost a třese se zimou.

   „V pořádku,“ postavil se a přehodil ručník přes topení. „Pojď, v patře mám pokoj, snad… se tam najde něco, co by ti mohlo být?“

   „Jo, myslím, že bychom mohli mít stejné číslo,“ vyhrkl jsem, když mi došlo, že čeká odpověď. Netušil, jak vypadám, jak jsem vysoký, široký nebo tak. Jen se pousmál a naznačil mi, ať jdu za ním.

   Bylo vidět, že se v domě vyzná, zdí se dotýkal jen občas, aby se zorientoval. Se zájmem jsem to sledoval. Nedokázal jsem si představit, že bych byl slepý já. Teprve, když jsme došli ke schodům, zaregistroval jsem, jak se křečovitě drží zábradlí.

   „Něco si tu vyber, snad ti to padne,“ otevřel skříň s poměrně strohým oblečením. Nevadilo mi to, byl jsem rád, že je to suché. Ještě mi podal ručník, abych se osušil.

   „Díky,“ usmál jsem se na něj, i když to nemohl vidět. Rychle jsem se převlékl. Hned jsem pocítil úlevu, i když mi pořád byla ještě trochu zima. Tim už byl taky převlečený a někam se ztratil. Odvážil jsem se vyjít z pokoje a podívat se po něm. Našel jsem ho nejspíš v obýváku, jak zápolí se sirkami.

   „Ukaž, udělám to,“ vzal jsem mu z rukou krabičku a sám škrkl, abych podpálil v krbu.

   „Díky.“ Zarazil jsem se, když jsem se na něj podíval. Poprvé od doby, co jsem ho spatřil, na sobě neměl brýle.

   „Proč mlčíš? Co se děje?“

   „Máš… krásné oči,“ řekl jsem. Smutně se zasmál.

   „Kdysi možná,“ zakroutil hlavou a na malý sušák před krbem rozvěsil naše oblečení. „Po čase je začneš nenávidět. Možná vypadají pořád hezky, ale…“

   „Chybí v nich jiskra.“

   „Jo, taky se to tak dá říct,“ přikývl. Měl krásné oči. Jasně modré, na okrajích až tmavé a okolo panenky paprsky hnědé. Byly zvláštní, ale krásné.

   „Co se stalo?“ zeptal jsem se. Tim mlčel a když už jsem byl přesvědčený, že neodpoví, posadil se vedle mě před krb.

   „Před pěti lety ve škole… byla to sranda. Jen tak jsme se pošťuchovali, ze srandy. Nebylo to úmyslné, ale strčili do mě víc, než jsem čekal a nestihl jsem se zachytit zábradlí. Spadl jsem ze schodů a o jeden z nich si rozrazil týlovou část lebky. Hned v nemocnici jsem zjistil, že je něco špatně. Začal jsem mít problémy se zrakem a nakonec ho ztratil úplně.“ Nevěděl jsem co říct. Byl to pech, zatracený pech.

   „Edwarde?“

   „A-ano?“ vytrhl mě ze zamyšlení. Tim se sice díval mým směrem, ale jakoby skrze mě. Děsilo mě to, bylo to strašně… podivné.

   „Teď toho o mě víš tolik, mohl bych… můžu se podívat, jak vypadáš?“ zarazilo mě to. Chtěl se podívat, jak vypadám?

   „Já nevím.“

   „Věř mi,“ pousmál se.

   „Dobře,“ přikývl jsem nejistě. Tim zvedl ruce a nahmatal ty mé, které jsem měl položené na kolenou. Bylo to zvláštní. Dotýkal se mě opatrně, ale přitom s takovou pečlivostí. Mrazilo mě z toho a rozbušilo se mi srdce, ani nevím proč. Putoval rukama víš po těch mých – na ramena, krk, do vlasů, kterými se jemně probíral… Měl jsem rád svoje hnědé vlasy, které byly nyní zplihlé od deště.

   Jeho doteky byly… příjemné, až mě z nich mrazilo. Zavřel jsem oči a užíval si to. Z vlasů přešel na čelo a celkový tvar obličeje, oči, nos… Zachvěl jsem se, když prstem obkroužil mé rty.

   „Díky,“ zašeptal. „Musíš mít hodně obdivovatelek, jsi krásný.“

   „Jak to můžeš vědět, jen jsi se mě… dotýkal.“

   „Když nevidíš, osvojíš a hlavně zlepšíš si jiné smysly.“

   Ten večer jsme jen tak seděli před krbem a povídali si. Ze mě opadala nervozita z Timovy přítomnosti, začal jsem brát jeho slepotu jako samozřejmost a jako přednost než jako nedostatek. Alespoň jsem se mohl dívat do jeho nádherných očí, aniž bych byl přistižen nebo vypeskován.

***

   „Dobrý den, přišel jsem za Timem, je doma?“ Od té doby jsme se spolu vídali docela často. Byl to příjemný společník, zábavný a já k němu začal cítit větší náklonnost než jen přátelství. Z části mě to děsilo, proto jsem si zakázal nad tím uvažovat.

  „Ještě se nevrátil z práce,“ zamračila se nervózně jeho mamka. Příjemná padesátnice, která svého syna nadevše milovala.

   Mírně jsem se zamračil, už se stmívalo, tohle Timovi nebylo podobné. „Asi se zdržel, půjdu mu naproti.“ Děkovně přikývla. Spěšně jsem se vydal cestou ke kavárně ´Tma´. Bylo to jen pár ulic od Timova domu, ovšem když jsem proti sobě spatřil zmateného psa v tom divném postroji a navíc bez pána, zatmělo se mi děsem před očima.

   „Alaricu, Alaricu, kde je páníček? Hledej, rychle,“ poplácal jsem psa po hlavě. V tuhle chvíli jsem byl neskonale rád, že je to cvičený a velmi chytrý pes. Okamžitě se otočil a pospíchal k tmavnoucímu parku, přitom se nezapomněl dívat, jestli ho následuju.

   Už z dálky jsem vyděl dva výrostky, kterým nemohlo být víc než šestnáct, jak kopou do někoho zkrouceného na zemi.

   „Hej! Nechte ho!“ zakřičel jsem. Oba kluci se hned otočili a utíkali, jakoby jim za patami hořelo. Bylo mi to jedno, i kdybych je nejraději profackoval, důležitější byla pro mě osoba na zemi.

   „Timothy? Time,“ zvedl jsem ho opatrně do sedu. Třásl se a stále si kryl obličej.

   „Time, no tak, to jsem já, Edward,“ zašeptal jsem a přitiskl si ho do náruče.

   „Edwarde?“ zakuňkal.

   „Jo, jsem tady, všechno je v pořádku.“

   „A Alaric?“

   „Je tu taky,“ přitáhl jsem psa blíž a položil Timovi ruce na chlupaté tělo zlatého retrívra. Okamžitě ho objal okolo krku.

   „Bál jsem se, poslal jsem ho pryč. Nechtěl jsem, aby mu ublížili.“

   „To jsi celý ty,“ povzdechl jsem si. Alarica měl nejraději ze všech okolo a nepřežil by, kdyby se mu něco stalo. „Jsi v pořádku?“ pečlivě jsem si ho prohlédl.

   „Asi budu mít pár hezkých modřin… Díky.“ Jeho oči se zase dívaly skrze mě, ale i přesto se mi z nich tajil dech. Sehnul jsem se a přitiskl se jemně na černovláskovy rty. Ztuhl, cítil jsem to. Odtáhl jsem se, když mi bolestivě stiskl ruku.

   „Edwarde, já…“

   „V pořádku,“ usmál jsem se a pomohl mu na nohy. „Pomůžu ti domů.“

   „Počkej, Edwarde já… já…“ Položil jsem mu prst na rty a počkal, dokud neznehybněly.

   „V pořádku,“ usmál jsem se a přejel dlaní po jeho tváři. „Měli bychom jít, vaši o tebe určitě mají strach.“

   Mlčky jsme přišli až k nim domů. Když jsem ho dovedl do pokoje, rozloučil jsem se a vyrazil ke dveřím. Tušil jsem, že teď bude chtít být nejspíš sám.  

   „Edwarde, počkej!“ Otočil jsem se a zadíval se na postavu sedící na posteli. „Víš, co jsem ti říkal, když jsme se poprvé potkali… mám problém důvěřovat lidem, tobě věřím, ale… potřebuju ještě čas.“

   „Do ničeho tě nenutím, Time. Dám ti času kolik budeš chtít,“ pohladil jsem ho po ruce.

   „Díky.“ Usmál jsem se a odešel. Před domem jsem se nadechl nočního vzduchu a vydal se domů.

   Když mě Bella poprvé zavedla do kavárny nevidomých, netušil jsem, že se do jednoho z nich zamiluju. Nikdy jsem si nepomyslel, že bych s těmito lidmi mohl mít něco společného, tehdy to pro mě bylo divné, ale dnes už ne.

   Věřil jsem Belle, věřil jsem jejímu úsudku ohledně Tima, věřil jsem jemu, když jsme se začali přátelit. Třeba časem uvěří i on mě, že všichni nejsou stejní hajzlové, kteří ho chtějí jen využít, protože je slepý. Třeba mi jednou uvěří…