Minde

16. kapitola

(Richard)

   Byl jsem vzteky bez sebe. Co si ten chlap o sobě vůbec myslel? Že dojede a bude mě moralizovat? Měl jsem chuť okamžitě dohodu se Stonem zrušit. Takový cucák se do mě neměl co navážet.
   „Co s ním máš!“ vyjel jsem na Percyho prudčeji, než jsem původně zamýšlel.
   „Co bych s ním měl? Hledal tě a všichni ho poslali za mnou, tak jsem mu to tu trochu poukazoval, než přijedeš,“ zamračil se na mě, ale já se zamračil ještě víc. No to určitě, si snad myslel, že jsem neviděl, jak se na něj culil a povídal si s ním jako se starým známým?
   „Viděl jsem. A co to vínečko, to chodíš s každým, kdo se na tebe usměje?“ vyštěkl jsem. Byl jsem vzteky bez sebe. A ještě víc mě snad rozčílilo, když se Percy zatvářil, jako by nechápal, o co mi jde a pak se ještě zamračil! Já se tu měl mračit!

   „Laskavě se uklidni, o nic nešlo a ani nejde.“
   „Tak o nic nejde? Až se s ním vyspíš, tak taky o nic nepůjde?“
   Zasekl jsem se a překvapeně zamrkal, když mi na tváři přistála Percyho dlaň. Vztekle k sobě tiskl zuby a vypadal, že po mně každou chvíli skočí.
   „Takhle už o mně nikdy nemluv, je ti to jasné? Já nejsem děvka, jak sis o mně samozřejmě ty roky myslel. Nevíš, o co jde, nemáš důvod žárlit, tak se uklidni,“ zavrčel a vztekle na mě namířil prstem.
   „Mám ještě práci,“ procedil nakonec skrze zuby, kdy jsem na něj jen překvapeně pomrkával. V takovéhle ráži jsem ho ještě neviděl. Než jsem ale stihl něco říct, otočil se na patě a odkráčel.

   Chvilku jsem za ním ještě koukal, než jsem se zamračil. Pokud si myslel, že za ním poběžím a budu se omlouvat, tak to byl na omylu. On tady flirtoval s tím chlapem, co vypadal jako vystřižený z módního časopisu. To mu šlo jen o vzhled? Vždyť ho vůbec neznal!
   Nasraně jsem se rozešel domů. Pronásledovat Percyho se mi absolutně nechtělo, nehledě na to, že jsem si musel obrnit nervy, pokud jsem s tím chlapem měl jednat.

(Percy)

   Soptil jsem. Copak si snad myslel, že jsem jeho majetek? Že má na mě právo? Nemohl jsem se bavit s někým jiným, než s ním? Tak to se hodně spletl. Nevrátil se po tolika letech, aby mi tu poroučel, co můžu a co ne, aby se do mě navážel, jen když se na někoho hezky usměju. Jestli si myslel, že se kvůli němu vzdám kontaktu úplně se všema, tak to jsem ho hodlal vyvést z omylu. Teď jsem se s Darenem hodlal sejít s ještě větší jistotou než před tím.

   Práskl jsem za sebou dveřmi od domu a zhluboka se nadechl. Byl jsem nasraný, a když jsem byl nasraný, nejvíc mě uklidňovala voda. Buď moře, případně sprcha, která mi momentálně připadala vhodnější. Pořád jsem na sobě nacházel zbytky barvy, které ani netuším, jak se na taková místa dostaly a nechtěl jsem působit jako pitomec.
   Shodil jsem ze sebe oblečení a vlezl do sprchového koutu. Spokojeně jsem přivřel oči a tiše vydechl, když mi teplá voda začala stékat po těle. Byl to můj živel. Narodil jsem se u moře, žil tu a hodlal tu i umřít. Nic na světě mě nemohlo přesvědčit k tomu, abych se přestěhoval do nějakého hlučného špinavého města. Sice jsem možná studoval doktora, ale do města jsem se natrvalo nechystal. Tady byli taky lidé, kteří potřebovali lékařskou pomoc. Lidé, kteří byli moje rodina.

   Nakonec jsem vypnul vodu, osušil se a navlékl na sebe čisté oblečení. Nikdy jsem to se strojením se nepřeháněl, nebyl jsem žádná fiflena a už vůbec ne zbohatlík, abych si mohl dovolit značkové věci od pumy a podobných předražených značek. Ale bylo mi to jedno, tady to každému bylo jedno, jen ve městě na vás občas zahlédali jako na nějakého vidláka z vidlákova. Podle mě nebylo důležité, co má kdo na sobě, ale hlavně v sobě.

   Nadechl jsem se, ale začal ještě trochu uklízet. Do šesti jsem měl ještě čas a momentálně se mi nikam nechtělo. Nechtělo se mi potkat Richarda, jen při vzpomínce na něj a na jeho bezdůvodnou žárlivost a obviňování jsem neudržel zamračení. Štvalo mě to, copak si fakt myslel, že bych vlezl do postele s prvním hezkým chlapem, co se objeví? Nepopírám, že Daren byl víc než hezký a určitě by za hřích stál, ale já se s ním nehodlal vyspat, ne teď, když to mezi námi s Richiem začalo znovu vypadat dobře. To mě tak málo znal? Já taková svině nikdy nebyl a to se nezměnilo.

   Zamračil jsem se, když se mi rozezvonil mobil a ještě víc, když na display blikalo neznámé číslo. Třeba to byl Richard, za ty roky si klidně mohl změnit číslo, nechtěl jsem s ním mluvit, takže jsem to prostě položil a dál uklízel. Netrvalo to ale snad ani minutu, když se mobil rozezvonil znovu. To už jsem tiše zavrčel a znovu to položil. I kdyby to nebyl Richard, neměl jsem náladu poslouchat různé přihlouplé nabídky od operátorů a prodejců rychlejšího internetu. Ale mobil se ozval i do třetice a to už jsem byl vážně nakrknutý, takže jsem stisknul tlačítko příjmu.
   „Richarde, jestli jsi to ty, tak…“ zarazil jsem se, když se ozval tichý pobavený smích.
   „Ne, tady Daren,“ ohlásil se nakonec muž na druhé straně a já jen lehce zrudl hanbou. Taky jsem to nemusel tak vypálit.
   „Ah… promiň, nečekal jsem… kdes vzal moje číslo?“
   „Vyžebral jsem ho od Belly, moc příjemná ženská, cpe tu do mě jednu dobrotu za druhou,“ zasmál se tiše a já si musel sednout. Měl příjemný hlas a ještě příjemnější smích, ten chlap prostě musel být zadaný.
   „To se nedivím,“ usmál jsem se.
   „Jo. Poslyš, volám proto… našel jsem při procházce městem jedno hezké místo na to víno a fotky, tak co kdybych tě vyzvedl?“
   „Ty víš, kde bydlím?“
   „No už ano.“ Ušklíbl jsem se, Bella byla někdy ukecaná víc, než bylo zdrávo a obzvlášť, když neznámý byl šarmantní cizinec, ze kterého se musela kolena podlamovat každé holce.
   „Dobře,“ přikývl jsem nakonec a byl jsem si jistý, že se na druhé straně Daren usmál tím způsobem, že mu zase v očích hrály jiskřičky, které se podobaly hvězdám odrážejícím se od hladiny oceánu.
   „Super, tak za hodinku jsem u tebe. Zatím.“
   Rozloučil jsem se a odložil mobil. Chvilku jsem na něj zůstal koukat, jak ztichle leží na stole, než jsem začal pokračovat v úklidu.

   Ta hodina uběhla dřív, než jsem čekal. Jen co jsem vylil poslední kýbl s vodou, hlásily hodiny za pět minut šest. Takže jsem se jen opláchl, zkontroloval v zrcadle, jak velké jsem při uklízení utržil škody a když jsem nic extra hrozného nenašel, rozešel jsem se ven. Daren už tam stál, čekal a sledoval moře. Nechápal jsem, jak v takovém vedru může nosit černou, já osobně se spíš držel pastelových barev a bílé, ale jemu to slušelo.

   „Čekáš dlouho?“ pousmál jsem se.
   „Ne a i kdyby, je to moje vina, domluvili jsme se přece na šest,“ pousmál se. „Tak co, můžeme jít?“ Lehce jsem kývl a rozešel se za ním. Docela mě překvapilo, že s sebou nic nenesl, ale nehodlal jsem to komentovat.

   „Měl jsi kvůli mně problémy s Lockwoodem?“
   „Naštval se, docela dost, ale to není tvoje chyba. On si snad myslí, že mu patřím a nemůžu se s nikým jiným bavit,“ zamračil jsem se.
   „No jo, to pak není moc dobré. Je velký rozdíl mezi přehnanou a zdravou žárlivostí.“
   „Nemá na co žárlit.“
   „S tím nesouhlasím.“
   Lehce jsem nadzvedl obočí a zadíval se na něj. Chtěl snad, aby Richard žárlil nebo jak to myslel?
   „Chrání si tě a chce tě pro sebe. A já se mu nehodím do krámu. Nikdo, kdo o tebe má nebo jen projeví zájem, se mu nehodí do krámu,“ pousmál se a mrkl na mě. To tu se mnou flirtoval? Moc jsem netušil, co si o tom všem myslet. Raději jsem se zadíval, kam máme namířeno a lehce jsem nadzvedl obočí.
   „Ty to tu znáš? To jsi tu objevil během jednoho odpoledne?“ Jo, už jsem tušil, kam máme namířeno. Na jednom z útesů byl nádherný výhled na moře, Norfolk a okolí, ale moc lidí o tom nevědělo a jinam tu nebylo kde jít.
   „Přiznám se, že mi děda dal pár typů na hezká místa v Norfolku,“ pousmál se a natáhl ke mně ruku, abych snadněji vylezl na poslední příkřejší úsek. Chytil jsem se ho a nechal se vytáhnout nahoru.
   Lehce jsem nadzvedl obočí nad dekou, skleničkami na víno, vínem, zakrytou miskou jahod, nějakým dalším ovocem a zahlédl jsem myslím i čokoládu.
   „Darene, myslím, že jsme si nerozuměli… já chtěl jen vidět fotky a tohle… vypadá spíš jako rande,“ nejistě jsem na něj mrknul.
   „Domluvili jsme se na fotkách a skleničce vína, jahody a to okolo jsou jen bonus, co mi padl pod ruku. Pokud chceš, aby to bylo rande, tak to bude rande, ale jinak je to jen víno a fotky,“ usmál se tím svým nádherným úsměvem a já se zmohl jen na krátké přikývnutí.
   „Bude to víno a fotky,“ posadil jsem se na deku a zadíval se na moře. Slunce pomalu začalo zapadat a já se najednou cítil provinile, že tu takhle sedím s Darenem a ne s Richardem. Možná mě trochu zamrzelo, že Richarda ani nic takového nenapadlo, že na to šel přes postel, obzvlášť když věděl, že já jsem romantik. Ale to už stejně nešlo změnit.

17. kapitola

(Percy)

   Smáli jsme se. Hodně. Daren byl skvělý společník a jeho poznámky mě dostávaly. Nebyl to ten nucený hovor, kdy si někdo snaží udělat ze všeho mermomocí srandu, aby vypadal vtipně, prostě to z něho samo letělo a já se bavil.
   Kromě toho, jak to tu vypadalo před pár desítkami let, jsem se dozvěděl i něco málo o Darenovi. Byl z Washingtonu, kam se kdysi jeho děda z Norfolku přestěhoval, a pracoval tam jako bodyguard. No to už jsem se nedivil, odkud měl tak vypracované tělo, když mi navíc i přiznal, že dělá několik bojových sportů včetně karate a kung fu. A taky se tím vysvětlila jeho slabost pro černou barvu, jinou v práci ani nenosil.
   Toho karate jsem se hned chytil s tím, ať mě něco naučí. Bral jsem to ze srandy, i když mě vždycky lákalo něco takového umět, ale nikdy jsem neměl odvahu se to začít učit… no a vlastně ani čas a nebylo taky kde. Docela mě překvapilo i pobavilo zároveň, že to hned se smíchem odkýval. Nebránil jsem se, už jsem měl z toho vína i trochu v hlavě, takže jsme zbytek pobalili a vydali se zpět na pláž. Rozhodně jsem totiž neměl v plánu při nějakém svém chabém pokusu skončit z toho útesu v moři. Písek byl přeci jen o něco bezpečnější.

   Zkoušel jsem po něm parodovat postoj, stejně jako nějaké výpady rukama, či nohama, ale byl jsem si jistý tím, že spíš vypadám jako kretén. Možná i proto, že jsem se u toho nevydržel nechlámat. Za to Daren… prostě no wow… jak se mu u toho napínaly svaly a všechny pohyby, jakoby pro něj byly naprosto přirozené, ani se nemusel nijak zvlášť snažit. Kdyby se u toho neusmíval, byl jsem si jistý, že bych se ho bál a zdrhal, jen co by se někde objevil. Prostě jako dobrý bodyguard.

   „Netlem se u toho tak, já se tě tu snažím něco naučit a ty se tlemíš,“ strčil do mě.
   „To nejde, vypadám u toho jak blbec.“
   „To každý v začátcích,“ zasmál se. „Ale jsi na tom líp než ostatní, ty aspoň vypadáš jako hezký blbec.“ Jen jsem se znovu rozesmál.
   „Sám si blbec a víš co, radši končím, ruce budu ještě potřebovat,“ rezignovaně jsem se posadil do písku a zadíval se na moře. Slunce už zapadlo a chabé světlo vydávalo už jen několik pouličních lamp. Ale moře neutichlo, pořád šumělo, a když jsem kotníky posunul o něco níž, omývaly mi je chladivé vlnky. 

   „Máš to tu rád, že?“ Cítil jsem na sobě Darenův pohled, ale dál jsem sledoval tmavé moře.
   „Jo, to mám. To to jde tak vidět?“ pousmál jsem se.
   „Taky… ale taky jsem si všiml… no že jsi tu téměř nejmladší, že tu prostě moc mladých není, spíš až od těch třiceti.“
   „To jo… ve městě je prostě víc možností, možnost lepšího životního stylu, uplatnění.“
   „Neláká tě to?“
   „Ani ne, už i tak, když jsem ve škole… chybí mi tohle. Mám tu spoustu vzpomínek… nejsou sice všechny šťastné, na některé bych možná raději zapomněl, ale patří ke mně. Nechci zapomenout, nechci ze sebe udělat něco, co nejsem. A dokud budu moci, zůstanu tady.“

   Na chvilku se mezi námi rozhostilo ticho, dokud Daren znovu nepromluvil.
   „Proč si to Lockwood rozmyslel? První psal dědovi, že vzal jinou nabídku,“ zadíval se na mě. Ošil jsem se, o tomhle se mi moc mluvit nechtělo.
   „Ani nevím, rozmyslel si to,“ pokrčil jsem rameny a prsty prohrábl písek vedle sebe.
   „Tak kvůli něčemu si to rozmyslet musel.“
   „Nevím, nevidím mu do hlavy. Zkoušel jsem něco na ty chlápky, co přijeli s plány, jak tu všechno zbourají, snažil jsem se jim nakecat něco o lhůtě, kterou máme na vystěhování, že nás nemůžou vystěhovat ze dne na den, něco o památném stromu, který nesmí pokácet a o zemědělské půdě, která tu je a na které se nesmí stavit,“ zamumlal jsem.
   „Wow, máš dobré nápady. Ale spíš bych řekl, jestli jsi tímhle Lockwooda nenaštval.“
   „To jo, to naštval,“ ušklíbl jsem se.
   „Pak je to pro mě ještě větší záhada.“
   „Hele, neřeš to, prostě nakonec změnil názor. Taky tady podstatnou část svého života prožil,“ pousmál jsem se.
   „No dobře, nebudu do toho šťourat, jsem rád za dědu, byl šťastný jako malý kluk, skoro jsem si myslel, že vyskočí z toho vozíku a začne tančit rejdováka,“ pousmál se, vstal a oprášil si kalhoty. „Půjdu, brzo ráno mají dojet už s nějakým materiálem na opravy, doufám, že se uvidíme.“
   „Určitě se uvidíme,“ usmál jsem se a taky vstal.
   „Tak dobrou noc, Percy,“ usmál se a o krok se ke mně přiblížil. Rozbušilo se mi z toho srdce, chtěl snad? Chtěl mě snad políbit? Rty měl zkrouceny do lehkého úsměvu a v očích mu jiskřilo. Skoro jako bych se díval do oceánu, od kterého se odrážela noční obloha. Naklonil se ke mně a já bezděčně zadržel dech. Téměř jsem už v očekávání přivřel oči, aniž bych přemýšlel nad tím, jestli to je nebo není správné, ale nakonec jeho rty skončily kousek od mého ucha.
   „Políbil bych tě, ale nechci tě dostat do problémů, už takhle mě Lockwood určitě právě vraždí pohledem,“ zasmál se tiše a odtáhl se. Zmateně jsem zamrkal, ale otočil jsem hlavu přes rameno, abych se podíval, kam koukal on. Rozeznal jsem postavu nedaleko od nás a stejně jako Daren jsem nepochyboval o tom, že to skutečně je Richard.
   Nadechl jsem se, otočil se zpět k Darenovi a omluvně se pousmál.
   „Uvidíme se zítra, dobrou noc,“ usmál jsem se, otočil se a vydal se směrem domů a zároveň taky směrem, kde stál Richard.

   „To si fakt děláš srandu,“ vyjel, jakmile jsem se k němu přiblížil.
   „S čím jako?“ nezastavil jsem se, prostě jsem pokračoval v cestě.
   „No jak s ním cukruješ, vůbec ho neznáš a skoro se s ním muckáš? Když jsi navíc zadaný?“
   „Zadaný? Richarde, donutil jsi mě se s tebou vyspat,“ zavrčel jsem.
   „Nevšiml jsem si, že by se ti to nelíbilo, myslím, že spíš právě naopak. Stejně jako to potom. Nebo sis snad myslel, že je to jen sex po dobu, co tady budu? Sakra, Percy, já tě miluju,“ chytil mě za ramena a zadíval se mi do očí. Zase, řekl to zase a já nevěděl, co mu na to mám říct. Navíc… věřil jsem mu? Mohl jsem mu věřit po tom všem? Nechtěl jsem, aby mi znovu ublížil, aby znovu zmizel a já se tolik let dostával z jeho zrady, ze které jsem se dostával ještě i teď po tom, co jsem se dozvěděl, že všechno nebylo tak, jak se na první pohled zdálo být.
   „Tak mi trochu věř,“ zašeptal jsem nakonec, i když jsem s těmi slovy krátce zaváhal. Ano, byla chvíle, kdy jsem si přál, aby mě Daren políbil a nemyslel jsem přitom na následky, ale… věřil jsem si, že bych ho nakonec odtáhl. I přesto, že jsem vlastně netušil, co přesně mezi námi s Richardem je. Chodili jsme spolu? Nebo jsme spolu jen spali? Tvrdil, že mě miluje, ale co já? Já se nejspíš bál přiznat, že ho taky pořád miluju.
   „Jen tě provokoval, věděl, že nás sleduješ. Jsme jen přátelé, Richie,“ zašeptal jsem. „Tak nežárli, dobře? Jestli hodláš žárlit na každého, kdo se mnou jen promluví, tak se mi to rozhodně líbit nebude.“
   „Dobře, věřím ti,“ kývl a pomalu si mě za boky přitáhl. Nechal jsem ho. Dlaně jsem položil na jeho paže a zadíval se na něj. Ano, miloval jsem ho a nesnášel jsem, že se kvůli tomu cítím zranitelný. Přivřel jsem oči, když se sklonil a jemně se mi natiskl na rty. Byl to omluvný polibek, ale docela rychle se přetransformoval na polibek chtivý a dravý. Cítil jsem jeho ruce, které mi bloudily po zádech, až k zadečku a jen co se k němu dostaly, okamžitě vyzkoušely jeho pevnost.

   Tiše jsem se zasmál, když zamrčel, jakmile jsem se od něj poodtáhl. Ale sklouzl jsem rukou k jeho pasu a rozešel se domů. Nechtěl jsem být sám, chtěl jsem být s ním, chtěl jsem ho mít u sebe. Nechtěl jsem myslet na Darena, Daren byl hezký, hodný, milý, ale já nechtěl přijít o něco skutečného, nechtěl jsem přijít o Richarda, se kterým jsem měl společných tolik vzpomínek, tolik zážitků, i když ne vždy těch nejpříjemnějších, za chvilkové dobrodružství, byť vypadalo víc než slibně.

   Otevřel jsem v ložnici okno a sundal si většinu oblečení, než jsem vklouzl pod deku, při pohledu na Richarda jsem se ale musel zamyslet. Pořád mi hlavou vířilo několik otázek, na které jsem potřeboval znát odpověď a u kterých jsem se té odpovědi trochu bál. Nakonec jsem přeci jen posbíral odvahu zeptat se.
   „Jak to bude dál? Chceš se vrátit do New Yorku?“
   „Musím se vrátit, mám tam práci. Ale nevím, jestli natrvalo,“ zadíval se na mě, než se ke mně pod dekou natiskl.
   „Nevíš?“
   „Nezáleží jen na mně. Pokud budu mít důvod… rád bych zůstal,“ zašeptal, čímž mi na tváři vykouzlil úsměv. Vážně mě chtěl, chtěl být se mnou. Tiše se zasmál mému výrazu a natiskl se mi na rty. Spokojeně jsem přesunul dlaň na jeho krk a začal mu odpovídat. Ano, o tohle jsem stál, o tohle už jsem nechtěl přijít.
   „Taky tě miluju, Richie,“ zašeptal jsem tiše, když se o kousek poodtáhl. Usmál jsem se, když mě pevněji objal a já se spokojeně zavrtal do jeho náruče.

18. kapitola

(Percy)

   Zářil jsem. Všechno se měnilo. Celé město začalo dostávat staronový vzhled. A nikdo nezahálel, všichni se pustili do práce. Bylo to v jejich zájmu, takhle si zajišťovali, že se z Norfolku opět stane turistické letovisko.
   „Promiňte, můžete mi pomoct?“ zvedl jsem hlavu a zadíval se na štíhlou vysokou brunetu. Vlasy měla vyčesány do vysokého culíku, do vlasů si posunula značkové brýle a ty titěrné kraťásky a tričko zakrývaly vážně jen to nejnutnější, i přesto jí to slušelo, co jsem i já jako gay musel uznat.
   „Podle toho s čím. Co potřebujete,“ usmál jsem se a přestal bušit do hřebíků, kterými jsem stloukal nový plot okolo zahrádky.
   „Přijela jsem za svým snoubencem, udělat mu překvapení, víte… ale ani když to město není tak velké, netuším, kde ho hledat,“ zasmála se. Usmál jsem se a pohled mi bezděčně sklouzl na její levou ruku a prsten s blýskavým kamenem.
   „No budu se snažit, když mi řeknete, jak se snoubenec jmenuje.“ V hlavě se mi promítlo pár jmen těch, kdo mě napadli, že by mohli mít snoubenku, kterou jsme tu ještě neviděli, ale nikdo mi k ní nějak neseděl.  
   „No já doufám, všichni mě totiž posílají za vámi,“ zasmála se. „Jmenuje se Richard… Richard Lockwood.“
   V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Ztuhl jsem na místě a šokovaně tu ženu sledoval. Richard? Snoubenec? Prudce se mi rozbušilo srdce, to nemohla být pravda, to mi nemohl udělat. Vyspal se se mnou, tvrdil mi, jak mě miluje, já mu odpustil, věřil jsem mu a on? On měl mezitím v New Yorku snoubenku? Bylo mi zle, chtěl jsem křičet, řvát, brečet. Cítil jsem se, jakoby mi ta žena pomalu odkrajovala kousky těla a ještě se u toho dobře bavila. Ten úsměv, který jí hrál na tváři, jakoby se mi vysmívala, i když jsem docela pochyboval, že ona věděla o mně.

   „Patricie? Co tu děláš?“ vytrhl mě z transu hlas, který se ozval za mnou.
   „Překvapení,“ zasmála se bruneta, vrhla se mu okolo krku a skoro ho zadusila polibky. Zvedl se mi z toho žaludek. Bylo mi zle, zle z Richarda, co provedl a nejen mně, ale i té ženě.

   „Jdu pomoct Belle,“ usmál jsem se nuceně, nechal všechny věci tak, jak jsem to odložil a rozešel se pryč.
   „Percy, počkej…“
   „Uvidíme se později, máš tu snoubenku, tu nesmíš zanedbávat,“ usmál jsem se, otočil se a přidal do kroku. Ty úsměvy mě stály spoustu sil, chtělo se mi brečet. Proč jsem byl takový debil? Proč jsem se mu poddal a přiznal, že ho miluju?

   Ani jsem si neuvědomil, že se mi po tvářích bezděčně rozkutálely slzy. Připadal jsem si… odkopnutý, zahozený jako stará použitá věc. Jako náhrada, když není po ruce originál. Setřel jsem je a pospíšil si k pláži, nechtěl jsem potkávat lidi, nechtěl jsem jim vysvětlovat, co se stalo, věděl jsem, že by se ptali, kdyby mě takhle potkali.

   Zamířil jsem do menší zátoky, kam nebylo moc vidět a rozešel se do moře. Bylo mi jedno, že mám boty, že jsem oblečený, potřeboval jsem zchladit, potřeboval jsem se uklidnit. Zavřel jsem oči a potopil se. Chtěl jsem přestat vnímat, přestat myslet na to, co se právě stalo. Přál jsem si, aby to moře odplavilo pryč, ale nešlo to. Pořád jsem měl před sebou obraz líbající se dvojice, prstenu, který se třpytil na prstu té ženy, její úsměv, v uších mi zněla její slova.

   V překvapeném výkřiku jsem otevřel ústa, když mě někdo chytil okolo pasu a táhl nad hladinu. Nad ní jsem se okamžitě rozkašlal, jak jsem se při výkřiku nalokal vody.
   „Jsi normální? To ses snažil utopit, nebo co?“ vyjel na mě Daren, zatímco mě táhl k pobřeží a já stále vykašlával vodu. Teprve když se mi podařilo trochu uklidnit pálení v krku, zadíval jsem se na obličej nad sebou. Tmavé vlasy mu spadaly do očí a odkapávala mu z nich voda, zatímco obličej měl stažený v rozčileném výrazu. Hruď se mu prudce zvedala a tmavé mokré triko se na něj lepilo a ještě víc zvýrazňovalo jeho vypracovanou postavu. Přestal jsem přemýšlet, možná jsem to chtěl udělat, možná jsem se chtěl jen pomstít, možná jsem ani netušil, co dělám. Dlaň jsem položil zezadu na jeho krk, přitáhl si ho a natiskl se mu na rty. Potřeboval jsem to, chtěl jsem, aby mě líbal, aby mě zbavil toho zhrzeného pocitu. Cítil jsem, jak na chvilku ztuhl, ale dál jsem se snažil vymoct si jeho rty, což se mi nakonec povedlo a on mi začal polibky oplácet. Dlaní jsem přejel po jeho těle až ke kraťasům, do kterých jsem vklouzl a uchopil jeho chloubu. Teprve v tu chvíli se ode mě odtrhl, chytil mi ruku a zadíval se na mě.
   „Percy, co to děláš… co se stalo?“ zašeptal. Zvedl jsem k němu oči, ale pustil jsem ho. Spodní ret se mi roztřásl a já znovu hlasitě vzlykal.
   „Percy?“ Nereagoval jsem. Dlaněmi jsem si zakryl obličej a snažil se potlačit vzlyky, které cloumaly mým tělem. Nechtěl jsem před ním brečet, ale nedařilo se mi to jinak.
   „Percy,“ zašeptal znovu, posadil mě a přitáhl k sobě. Nechal jsem se a stočil se k němu, bylo mi na nic. Na nic z Richarda a teď už i ze sebe. Cítil jsem, jak dlaněmi přejíždí po mých zádech a já se pomalu začal uklidňovat. Nakonec jsem zůstal sedět natisknutý k jeho tělu se zavřenýma očima a hlavou položenou na jeho rameni. Dlouho jsme tak seděli a mlčeli, než si k sobě nezvedl mou hlavu a palci setřel cestičky od slz.
   „Řekneš mi, co se stalo nebo se nemám ptát,“ zašeptal. Sklopil jsem oči. Moc se mi nechtělo mluvit, to co jsem se pokusil udělat… vyspat se s ním jen proto, že jsem se chtěl Richardovi pomstít, oplatit mu to, co on udělal mně. Styděl jsem se. A ještě víc, že jsem k tomu chtěl zneužít Darena a nejspíš i to, co ke mně cítil. Teprve po dlouhé chvíli jsem se odhodlal něco říct.
   „Lhal mi,“ zašeptal jsem. „Tvrdil, že mě miluje, vyspal se se mnou… a přitom měl v New Yorku přítelkyni. Vlastně… vlastně snoubenku,“ zašeptal jsem. Znovu ten pocit, jakoby mi do břicha bodali nůž. Polkl jsem, ale nechal Darena, když si mě k sobě víc natiskl.
   „Pokud udělal něco takového, je to jen hajzl a někoho, jako jsi ty, si nezaslouží,“ zašeptal a přejel dlaní po mých zádech. „Kvůli němu přece nemá smysl se zabíjet.“
   „Já se přece nechtěl zabít,“ zamumlal jsem mu do ramena. „Lekl jsem se tě, když jsi mě chytil a nalokal se vody,“ povzdechl jsem si a znovu zavřel oči. Připadal jsem si vyčerpaný, jakoby po mně přejel parní válec a pak ještě minimálně kombajn.
   „Tak to se ti omlouvám. Viděl jsem, jak míříš na pláž, nevypadal jsi dobře, a když ses z té vody nevynořil, měl jsem strach, netušil jsem, co se stalo,“ zašeptal. Jen jsem lehce kývl a tiše vydechl.
   „To nic,“ zašeptal jsem. Jeho náruč mě uklidňovala. Nechtěl jsem se hnout, nechtěl jsem, aby se hnul on.

   Dlouho jsme jen tak seděli bez hnutí. Dokonce se mi podařilo trochu i přestat myslet a vnímat jen tělo, ke kterému jsem byl natisknutý.
   „Nechceš jít jinam?“
   „Nechci být sám,“ zašeptal jsem. Teď se mi dařilo nemyslet, ale kdybych byl sám… už jen ta představa mi svírala vnitřnosti v možnosti, že by měl přijít další záchvat zoufalství.
   „Zůstanu s tebou, jak dlouho budeš chtít,“ broukl mi do ucha. Zamyslel jsem se, nechtěl jsem ho zneužívat, ale nechtěl jsem, aby odešel, takže jsem nakonec přikývl a neochotně se od něj poodtáhl, abychom mohli vstát. Nechal jsem ho, když mi položil ruku na pas a pomalu jsme zamířili ke mně domů. Vlastně mi bylo docela jedno, kam jdeme, moc jsem ani cestu nevnímal, jen jsem sledoval svoje mokré tenisky, na které se lepil písek snad z celé pláže.

(Daren)

   Byl jsem nasraný, pěnil jsem vzteky, ale snažil se to na sobě nedat zdát. Kdybych mohl, okamžitě bych se rozešel za Lockwoodem a rozbil mu ten jeho ciferník. To, co udělal, byl hnus, bylo mi z něj nanic a ještě navíc, když to udělal Percymu, který byl skvělý kluk, jak jsem za těch pár chvil zjistil. Jen díky tomu, že Percy s ním vypadal šťastný, jsem se držel dál, ale teď jsem to nedokázal. Když mě začal líbat… nedokázal jsem tomu zabránit, i když jsem tušil, že něco není v pořádku.
   Zadíval jsem se na blondýnka, ale vzal mu klíče z rukou a odemkl jsem dveře od jeho domu.
   „Nechceš si dát sprchu? Uvařím ti zatím čaj nebo něco,“ zadíval jsem se na něj. Lehce kývl a zamířil asi směrem koupelna. Na chvilku jsem se zamyslel, ale rozešel se za ním.
   „Půjčíš mi nějaký ručník prosím?“ ještě pořád jsem byl mokrý a nebylo to moc příjemné. Kývl a jeden mi z koupelny podal. Pousmál jsem se a nechal ho se umýt, zatímco jsem v obýváku ze sebe shodil mokré oblečení, osušil se a omotal si ručník okolo pasu. Až pak jsem se přesunul do kuchyně, postavil vodu na čas a trochu se snažil zorientovat, co kde má.

   Tiše jsem zavrčel, když se ozvalo zabušení na dveře a dovnitř někdo vlítnul. Vlastně mi bylo okamžitě jasné, kdo to byl.
   „Percy? Percy!“ řval Lockwood, ale přestal v okamžiku, kdy jsem se dostal do jeho zorného pole. Viděl jsem, jak ztuhl a přejel mě pohledem od hlavy až k patě.
   „Ty zasraný hajzle!“

19. kapitola

(Richard)

   Hrklo ve mně, byl jsem v šoku, když jsem venku uviděl Patricii a ještě víc, když jsem si uvědomil, že mluví s Percym. I kdyby mu neřekla, že jsem její snoubenec, to jak se na mě vrhla… bylo mi jasné, že jsem v průseru a to v pořádném. Chtěl jsem Percyho zastavit, vysvětlit mu to, i když jsem netušil, jak obhájit svoje jednání, ale zmizel dřív, než jsem se z Patriciina objetí dokázal vymanit.
   „To jsi až tak moc překvapený?“ rozesmála se a o kousek se poodtáhla, aby si mě lépe prohlédla.
   „No jsem překvapený dost, nevolala jsi, ani nepsala, že se stavíš.“
   „Zlato, to by přece jinak nebylo překvapení,“ usmála se a dlaněmi přejela po mých pažích.   
   „Stýskalo se mi. Jakmile mi skončila práce, sedla jsem na letadlo sem. Jak se držíš?“
   „Je mi fajn, jen ještě zařizuju přepsání pozemků… a trochu se odreagovávám. Domů ses přece měla vrátit až za několik dní, ne?“ zadíval jsem se na ni. Ani na okamžik by mě nenapadlo, že by se tu mohla objevit. Práci měla mít ještě několik dní, během kterých jsem chtěl vymyslet, co s tou lapálií udělat. Vlastně už jsem byl téměř rozhodnutý, po tom, co mi včera Percy řekl, že mě miluje. Nechtěl jsem ho znovu ztratit, přijít o něj, když to vypadalo, že můžeme znovu začít, byl jsem rozhodnutý zasnoubení zrušit, ale bál jsem se, že po tomhle nečekaném překvapení, jsem zničil veškerou Percyho důvěru ke mně.
   „To sice ano, ale stihli jsme to dřív, tak mě tu máš. Sice jsem zatím viděla jen kousek toho všeho tady, ale je to tu nádherné, i když trošku staré, tak mě napadlo… co se vzít tady a nejlíp ještě tyhle prázdniny, dokud ti to tu ještě patří,“ zavěsila se mi na krk a já oněměl šokem.
   „Vzít? Tyhle prázdniny?“
   „Ano, stejně už to plánujeme dlouho a nemůžeme se ničeho dobrat, tak proč to neudělat spontánně. Ty tu rodinu máš, stačí jen zavolat mým rodičům a nikoho dalšího tu ani nepotřebujeme, s ostatními to pak oslavíme v New Yorku.“
   „Patricie, já…“ začal jsem, než mě přerušilo vyzvánění jejího mobilu.
   „Chvilku, to je z práce, musím to vzít,“ usmála se, políbila mě a odešla bokem, aby si mohla vzít hovor. Zhluboka jsem se nadechl. Byla to pořádná rána pod pás, netušil jsem, co teď.

   Nohy se mi samy rozešly a potom i rozutíkaly. Rozhlížel jsem se všemi směry, jestli blondýnka nezahlédnu, ale nikde jsem ho neviděl. Dokonce jsem se jako šílený začal ptát i každého, koho jsem potkal, jestli Percyho neviděli, ale každý jen kroutil hlavou. Teprve jeden kluk ukázal k pláži, kam ho prý viděl jít. Skoro jsem mu ani nepoděkoval a rozběhl se tam. Volal jsem ho, musel jsem vypadat jako blázen, ale bylo to k ničemu. Pláž byla prázdná až na pár malých dětí, které si stavěly hrad z písku. Dokonce i zátoka, kam jsme často chodili, zela prázdnotou. Prošel jsem celou pláž, než jsem zamířil k Percymu domů a rázně zabušil na dveře, které jsem skoro vyrazil.

   „Percy? Percy!“ rozhlédl jsem se kolem a zasekl se pohledem na Stoneovi. Sakra nahém Stoneovi, který měl okolo boků obtočenou jen osušku. V tu chvíli jsem viděl rudě. To využil prvního okamžiku, aby svedl Percyho? To se Percy nechal? Aniž bych měl šanci mu všechno vysvětlit? To se radši vyspal s tím kreténem?
   „Ty hajzle,“ zařval jsem a skočil po něm. Povedlo se mi dát mu pár pořádných ran, ale on na tom nebyl o nic hůř, vlastně na tom byl dokonce i líp. Dobře věděl, kam sáhnout, kdy uhnout a co očekávat, jelikož za chvilku se mu podařilo mě přišpendlit k zemi a bolestivě mi zkroutil ruce za záda. Během toho krátkého boje mu sklouzla osuška, kterou měl omotanou okolo pasu, a jen se mi potvrdilo podezření, že pod ní vážně nic nemá.
   „Hned mě pusť, ty hajzle!“ štěkl jsem. Zuřil jsem, byl jsem vzteky bez sebe. Sahal na Percyho, na mého Percyho, využil chvíle a nejspíš ho i svedl!
   „A důvod? Abys do mě mohl znovu bezdůvodně bušit?“ zavrčel ne zrovna přátelsky.
   „Bezdůvodně? Děláš do mého přítele, ty svině,“ zařval jsem a pokusil se mu vykroutit, dosáhl jsem ale jen bolestivějšího sevření.
   „Přítele? To si vážně myslíš, že po tom, cos udělal, s tebou Percy ještě promluví? Natož aby s tebou zůstal? To ty jsi tu hajzl, Lockwoode. Držel jsem se zpět jen proto, že Percy s tebou vypadal šťastně, ale teď toho lituju, nezasloužíš si někoho, jako je on,“ zasyčel mi do ucha. Vztekle jsem trhnul hlavou, čímž se mi podařilo ho zasáhnout do obličeje, sice zaskučel, ale stisk nepovolil a ještě mi zasadil bolestivý kopanec do břicha.

(Percy)

   Jen co jsem vešel do sprchy, zatnul jsem zuby a pustil na sebe ledovou sprchu. Musel jsem se probrat, nemohl jsem se chovat tak, jako na pláži jen kvůli debilovi, kterému jsem už nikdy v životě nechtěl věřit, kterého jsem už nikdy nechtěl vidět a v obojím jsem selhal. Teprve když jsem se doopravdy začal klepat jako ratlík, pomalu jsem přetočil vodu na horkou. Nejspíš se mi i trochu ulevilo, dokázal jsem se sám rozhýbat a umýt se, i když jsem s dlaněmi spíš jen automaticky přejížděl po svém těle.

   Netuším, jak jsem tam byl dlouho, než jsem se odlepil od kachliček, vypnul vodu a vyšel ze sprchy. Zběžně jsem se osušil, natáhl si oblečení a vyšel z koupelny. Vlasy mě vůbec nevzrušovaly, momentálně mě nijak nesralo, že mi z nich voda stéká na suché oblečení a odkapává na podlahu, spíše mě znepokojily zvuky vycházející z obývacího pokoje. Zasekl jsem se hned ve dveřích na scéně před sebou. Daren byl nahý, sice se kousek od něj válela osuška, kterou jsem mu půjčil, ale tu jsem ignoroval. Prostě byl nahý a musel jsem uznat, že se bylo doopravdy na co koukat, tedy bylo by, kdyby mu z nosu neodkapávala krev a kdyby pod sebou nedržel Richarda. Nejspíš pěkně nasraného Richarda, v obličeji byl rudý a vypadalo to, že s ním Daren v rukavičkách rozhodně nejednal, podle jeho grimasy.

   „Přestaňte, co si myslíte, že děláte?“ Oba přestali bojovat o nadvládu a zadívali se na mě. Chvilku se nic nedělo, než ho Daren pustil a natáhl si svoje mokré kraťasy. Ani mě nakonec nemělo nepřekvapit, že jsem tam oba dva viděl. Vlastně jsem docela čekal, že brzy na Richarda narazím, aby mi to vysvětlil, aby si obhájil svoje lži, ale to, co od něj přišlo, to jsem nečekal.
   „Tak co, jsi spokojený? Konečně můžeš oficiálně šukat s tím panákem? To si ani na chvilku nepřipadáš blbě? Já se ti přišel omluvit, vysvětlit ti to a ty… je mi…“ Ani to nestihl doříct, když mu ve tváři přistála Darenova pěst. Musel jsem se opřít o zeď a zhluboka se nadechnout, každým slovem mě jen víc a víc přesvědčoval o tom, že jsem udělal chybu a že Richard už není ten Richie, kterého jsem znával.
   „Zmlkni, Lockwoode, jediný, kdo tu někoho podvádí, jsi ty. Percy neudělal nic špatného, nebo mi řekni, co máš za problém s tím, že jsem ho vytáhl z moře, kam kvůli tobě skočil a dovedl ho domů?“
   „Stačí,“ zašeptal jsem. Daren lhal, skoro jsem udělal to samé, co Richard, kdyby mě nezadržel. Ale já Richardovi nechtěl nic vysvětlovat, nechtěl jsem nic říkat, chtěl jsem si lehnout do postele a dělat, že poslední dny neexistovaly. Chtěl jsem zapomenout, vyrvat ze sebe ty vzpomínky a žít jako předtím… bez Richarda.
   „Stačí,“ zašeptal jsem znovu a zadíval se na dvojici před sebou. „Richarde, odejdi, nechci slyšet tvoje výmluvy. Užil sis a víc nedostaneš. Tvé… snoubence nic neřeknu, ale už teď ji lituji,“ zadíval jsem se na něj. To slovo snoubenka mi skoro nešlo vyslovit, bylo to jako další dýka do břicha.
   „Vůbec nic nevíš, já ti nelhal, miluju tě, Percy!“ vyjel vztekle a udělal ke mně rozhodný krok, ale když jsem ucouvnul, chytil ho Daren za paži a odstrčil zpět. Richard ho probodl ho vzteklým pohledem, než se znovu zadíval na mě. „Percy, vím, že mě miluješ, řekl jsi mi to, přece to takhle neskončí. Patricie je minulost, když jsem přijel sem, všechno se změnilo. Percy…“ nadechl se k dalším lžím, ale já jen zakroutil hlavou, nechtěl jsem od něj už nic slyšet.
   „Odejdi. Ty sám nevíš, co chceš, kdybys to věděl, řekl bys mi o ní, kdybys věděl, co chceš, ani by nepřijela, protože bys jí řekl o nás.“
   „Já chtěl…“
   „Ne, taktizovals. Kdybych tě odmítl, zůstala by ti. Prostě mě nech být, Richarde, dodělej si tu, co musíš a odjeď.“ Na to jsem se otočil a rozešel se k sobě do pokoje. Myslím, že jsem za sebou zaslechl ještě nějaké zavrčení a pár nadávek, když Daren nejspíš Richardovi zabránil v mém pronásledování, ale byl jsem rád. Měl jsem toho dost, byl jsem vyčerpaný. Donutil mě si s ním začít, vymohl si na mně sex, výměnou za město… už tehdy jsem měl mít rozum a uvědomit si, že pokud nedokáže vymyslet nic jiného, jak mě dostat, pokud se ke mně neumí chovat jako ke klukovi, kterému by snesl modré z nebe, nikdy to nemůže dopadnout dobře. Byla to i moje vina, mohl jsem si za to sám a teď jsem si to nadrobené musel sníst. Musel jsem vypít svůj pohár hořkosti až do dna.

   Lehl jsem si na postel a přitáhl si k sobě nohy. Jak si mohl myslet, že bych mu tohle odpustil? Když on na mě žárlivě řval a urážel mě jen při pouhém náznaku, že se mezi mnou a Darenem možná něco stalo? Byl jsem snad něco míň než on? Já nemohl žárlit? Nemohl jsem se cítit zrazeně? Co si vůbec myslel, že se ještě budu smát tomu, jak to měl skvěle vymyšlené a mě i svoji snoubenku vodil za nos?

   „Percy?“ Nehýbal jsem se, nechtěl jsem a ani jsem nevěděl, jestli bych to zvládl. Připadal jsem si, že mám tělo z olova a každá snaha o pohyb by stejně přišla na zmar.
   „Měl bys jít, asi potřebuju být teď sám,“ zašeptal jsem nakonec, když se Daren přiblížil a posadil se ke mně.
   „Chápu, jen chci, abys věděl, že tu jsem pro tebe. Kdybys cokoliv potřeboval.“
   „Děkuji,“ zašeptal jsem, zatímco jsem dál sledoval ptáky na obloze.
   „Za to nemusíš děkovat.“
   „Děkuji, za tu pláž… že jsi mě to nenechal udělat,“ pomalu jsem k němu otočil hlavu a zadíval se na něj. Krev z obličeje už měl setřenou a na sobě měl své vlhké oblečení.
   „Percy… chtěl jsem, abys to udělal, pořád chci, abys to udělal, ale taky chci, abys to udělal ze své vlastní vůle, ne proto, že se cítíš zrazeně, ale protože jsem to já a chceš to ty,“ pousmál se, lehce přejel palcem po mé tváři, otočil se a odešel.

20. kapitola

(Richard)

   Nechápal jsem, co to do mě vjelo. Chtěl jsem se Percymu upřímně omluvit a vysvětlit mu to, ale nedokázal jsem to. Stone mě tak vyvedl z míry, tak mě nasral, že jsem nedokázal racionálně uvažovat. Vztek převládl a já vybuchl. Ovšem v tu nejméně vhodnou chvíli.
   Vjel jsem si prsty do vlasů a zhluboka se nadechl. Šance, že s Percym něco napravím, byla mizivá, obzvlášť po tomhle mém výstupu.

   Vztekle jsem praštil rukou do písku a rozhodil ho kolem sebe. Nevěděl jsem, co dělat. Oženit se? Říct Patricii, že jsem ji podvedl, že ji chci vyměnit za kluka, kvůli kterému jsem si s ní vlastně začal? Byl jsem debil, ubližoval jsem dvěma lidem najednou a oba jsem měl rád.

   „Richarde?“ Lehce jsem sebou trhnul a zadíval se na Patricii. Se zamračeným výrazem se ke mně snažila přes zrádný písek dostat, ale moc se jí to nedařilo, když se jí do něj při každé kroku bořily podpatky vysokých bot. Mlčky jsem se znovu zadíval na moře. Nějak jsem netušil, co říct. Ale znovu lhát? To se mi nechtělo. Na vlastní kůži jsem okusil rčení, že lež má krátké nohy. Nakonec by se to nejspíš dozvěděla a i kdyby ne, nebylo to vůči ní fér.
   „Richarde, co se děje?“ posadila se vedle mě a poraženecky si ony vysoké boty sundala.
   „Omlouvám se, že jsem odešel, potřeboval jsem s někým mluvit,“ zašeptal jsem a znovu zabořil prsty do písku.
   „To nic, jen vidím, že tě něco trápí. Richie, co se děje?“ přejela mi rukou po paži. Trhaně jsem se nadechl, to oslovení mi znovu připomnělo Percyho, jeho nádherný úsměv, oči, nahou postavu koupající se v oceánu po našem milování.
   „Podvedl jsem tě,“ zašeptal jsem nakonec a zadíval se na ni. Všiml jsem si, jak se zasekla a překvapeně ke mně pootočila hlavu. Chvilku jsem jí pohled oplácel, než jsem očima uhnul, nedokázal jsem se na ni dívat po tom, co jsem provedl. Cítil jsem se ještě hůř, proč jsem to s ní neukončil? Mohl mít snad Percy pravdu? Byla jen hezká rezerva? Ale já ji měl rád!
   „Jen… asi bych ráda věděla proč,“ prolomila nakonec tísnivé ticho mezi námi. Chvilku jsem mlčel a přemýšlel, jak vlastně začít, než jsem jí řekl o Percym. O tom, jak se všechny mé city k němu vrátily i o mém hloupém nápadu vyměnit zájemce o Norfolk za jeho tělo. Když jsem nad tím tak uvažoval mohl jsem si za to vlastně sám. Za všechno jsem si mohl sám. Kdybych Norfolk prodal bez ohledu na ostatní, už jsem dávno mohl být pryč a plánovat svatbu s Patricií, neudělal bych takovou blbost, znovu bych neublížil Percymu a rozhodně mu neposlal do cesty Stonea. Jak mě ten chlap sral, nedovedl jsem si ty dva spolu představit bez toho, aniž by mi stoupala vzteklá pára z uší.

   Dlouho bylo mezi námi ticho, když jsem domluvil. Čekal jsem, že na mě začne řvát, nasedne na první letadlo a už ji nejspíš v životě neuvidím, ale seděla vedle mě dál a sledovala moře a slunce zapadající za obzor.
   „Vždycky jsem věděla, že mě nemiluješ tak, jako jsi miloval toho kluka, kvůli kterému ses odstěhoval do New Yorku, ale doufala jsem, že ve tvém životě přeci jen zastávám důležité místo.“
   „Patricie…“
   „Nepřerušuj mě, Richarde. Jen chci říct, že já tě miluji, bojovala jsem o tebe od prvního dne, co jsem tě poznala, ale teď je jen na tobě, jak se rozhodneš. Nevím, jak velkou mám proti němu šanci, ale doufám, že přeci jen nějakou mám. Dobrou noc,“ zvedla se, aniž by mě k tomu nechala něco říct. Vzala do ruky své boty a bosky odešla z pláže. Nechápal jsem to. Byla ochotná mi odpustit, i když jsem ji podvedl? Když jsem jí lhal? Povzdechl jsem si, ale vydal jsem se domů. Potřeboval jsem si utřídit myšlenky, promyslet si, co bude nejlepší udělat, jak se zachovat. Přes to všechno, co jsem dnes zažil, co mi řekla Patricie, jsem usínal s myšlenkou na blonďatého anděla, v jehož očích se odrážela hladina moře a hlavně bolest, kterou jsem mu způsobil.

(Percy)

   Nespal jsem. Celou noc jsem jen koukal z okna, sledoval noční oblohu plnou hvězd a poslouchal šumění moře, které naráželo na skaliska. Pořád jsem nad tím musel přemýšlet. Tolik to bolelo. Myslel jsem si, že víc, než tehdy už mi Richard nikdy nemůže ublížit, ale mýlil jsem se. Dokázal to a mně bylo příšerně.

   Rozlámaně jsem se zvedl z postele, když první sluneční paprsky pronikly oknem do mého pokoje, a v kuchyni jsem si zalil šálek horkého kafe. Byl jsem unavený, bolelo mě celé tělo, hlady mi kručelo v žaludku, ale zároveň jsem cítil nevolnost jen při myšlence, že bych měl něco sníst. Kafe prozatím muselo stačit. Navlékl jsem na sebe mikinu a vyšel před dům, abych si ho vypil při sledování východu slunce.

   „Co tu děláš,“ zašeptal jsem, když jsem si všiml osoby, která seděla na schodech domu. Richard se ke mně otočil a lehce se pousmál. Uhnul jsem pohledem. Nechtěl jsem vidět jeho úsměv, jeho oči, to, jak se na mě díval, dobře věděl, jak na mě působí, jak se mi z něj podlamují kolena, ale já nechtěl… už ne. Musel jsem to ukončit, nemohl jsem se pořád jen plácat na mělčině a vědět, že volnosti v oceánu nikdy nedosáhnu.
   „Nemohl jsem spát. Percy, počkej… musím s tebou mluvit,“ zastavil mě jeho hlas, když jsem se otočil k odchodu zpět do domu. Váhal jsem, ale nakonec jsem ruku z kliky spustil a pomalu se posadil na druhou stranu schodů.
   „O čem chceš mluvit,“ zašeptal jsem, víc se zabalil do mikiny a upil horké kávy.
   „Chci ti to vysvětlit.“
   „Co vysvětit? Tady není co vysvětlovat. Využil jsi mě, využil jsi toho, co k tobě cítím,“ stiskl jsem k sobě rty se snahou zadržet další slzy, což se mi prozatím úspěšně dařilo.
   „Percy, nechtěl jsem. Měl jsem ti o tom říct, ale netušil jsem jak. Udělal jsem chybu a vím o tom. Přesto všechno tě pořád miluju a prosím. Prosím tě, Percy, dej mi ještě jednu poslední šanci,“ zašeptal a lehce prsty překryl ty moje, kterými jsem se opíral o dřevěný schod. Mlčky jsem se na to zadíval, ale neuhnul. Proč mi to všechno musel dělat tak těžké? Miloval jsem ho a nechtěl jsem bez něj žít, ale nevěděl jsem, zda mu to všechno, co udělal, někdy dokážu odpustit.
   „Udělám cokoliv, Percy. Rozejdu se s Patricií, zruším to zasnoubení, přestěhuji se sem, za tebou nebo kamkoliv budeš chtít.“ Při jeho slovech jsem ale ucítil jen další bodnutí. Bodnutí zrady a jeho prohnanosti.
   „Ty jsi pořád zasnoubený?“ zeptal jsem se přiškrceně. Tolik jsem si přál, aby mi to vyvrátil, abych to jen špatně pochopil, ale jeho zaváhání mi stačilo. Další zrada.
   „Takže mě žádáš o další šanci, aniž by sis vyřešil svůj vztah? Tohle je… tohle je od tebe tak podlé, Richarde.“
   „Ne, Percy…“ snažil se chytit mou ruku, kterou jsem vytrhl z pod jeho a prudce jsem vstal.
   „Ale ano, je. Kdybych odmítl, prostě si ji vezmeš? Je to tvoje záloha, když to se mnou nevyjde? Kdyby ti na mně záleželo, kdybys mě doopravdy miloval, zrušil bys to ještě před tím, než bys přišel za mnou.“
   „Percy, já… Patricie spí…“
   „To se snažíš ještě obhajovat? Já už od tebe nechci nic slyšet. Vyřiď si tu, co potřebuješ a odjeď si s ní zpět do New Yorku, už tě nikdy nechci vidět, rozumíš? Je konec,“ otočil jsem se, vešel zpět do domu, prudce zabouchl dveře a snad poprvé v životě zamkl. Teprve pak jsem se po nich sesunul k zemi a přestal bránit slzám, které se mi okamžitě roztekly po tvářích. Po tolika letech zrady, která se ukázala být falešná, vysvitlo slunce, to ale dokázalo zářit jen pár dní, než jej opět udusila temnota. Byl konec.

(Richard)

   Plamínek naděje, který se ve mně rozehřál, když Percy neuhnul prsty před mými, zhasl stejně rychle jako se rozhořel. Měl jsem šanci a zničil ji. Tentokrát zřejmě navždy. Najednou jsem se cítil prázdný, mlčky jsem sledoval zabouchnuté dveře a s těžkým srdcem poslouchal tlumené vzlyky, které skrze ně pronikaly. Ublížil jsem mu, snad každým svým rozhodnutím, myslel jsem jen na sebe a ne na následky. Neměl jsem právo mu ubližovat dál. Percy měl pravdu, nejspíš jsem taktizoval, i když ne úmyslně. Ani mě nenapadlo jít první za Patricií a ukončit to. Byl jsem hlupák a musel jsem si sníst všechno, co jsem si nadrobil. Zvedl jsem se z dřevěných schodů a pomalu se vydal do města. Nevnímal jsem lidi okolo sebe, radostný ruch z pokračujících oprav, nedokázal jsem se radovat s nimi, protože jsem věděl, co za tohle štěstí obětoval jeden kluk – celé své srdce.

   Posadil jsem se ke stolku, u kterého seděla Patricie a popíjela ranní kávu. Před ní ležela netknutá snídaně a ona sama vypadala, že neměla právě klidnou noc. Přes to všechno se jí na levém prsteníčku stále třpytil zásnubní prsten. Kývnutím hlavy jsem poděkoval za kafe, které přede mě bylo položeno a tiše vydechl. Měl jsem dvě možnosti, opět lhát s tím, že jsem si vybral ji nebo říct pravdu, ovšem ani jedna varianta nebyla snadná.
   „Vrátíme se do New Yorku nebo tu máš ještě něco, co potřebuje tvoji přítomnost,“ proťala ticho, které mezi námi panovalo. Nedívala se na mě, sledovala hladinu své chladnoucí kávy, kterou občas rozvířila lžičkou.
   „Patricie… já si vybral Percyho,“ zašeptal jsem. Musel jsem jí to říct, měla na to právo a já po ní nemohl chtít, aby se mnou zůstávala. Percy měl pravdu, nemohl jsem být až takový taktik, abych si ji nechal jako náhražku, když on odmítne. Na okamžik přestala s mícháním kávy a zvedla ke mně oči.
   „Takže se se mnou rozcházíš a chceš zrušit zasnoubení.“ Z jejího hlasu jsem nedokázal nic vyčíst. Jestli je naštvaná nebo zklamaná. Prostě a bez emocí tu větu pronesla, jako holé zkonstatování.
   „Odmítl mě,“ zašeptal jsem. Bylo těžké to říct, přiznával jsem porážku, dohnaly mě mé lži a já měl pykat. Čekal jsem výsměch nebo vztek z ponížení, že jsem si ji nechal „pro jistotu“, že po mě hodí zásnubní prsten a zmizí, ale nic takového se nestalo. Odložila lžičku, pomalu dopila kafe a odložila i hrníček. Z peněženky vytáhla peníze na zaplacení snídaně a otočila se ke mně. Nedokázal jsem se na ni podívat, bylo mi ze sebe samého špatně. Proto jsem se až překvapeně zadíval na její ruku, která sevřela tu moji a teprve pak jsem se odvážil na ni podívat.
   „Pojeďme domů, Richarde.“

21. kapitola

LÉTO 2014

(Percy)

   Lehce jsem se pousmál a rozhlédl se po mrňavém bytě, který se mi podařil sehnat. Sice jsem si odpřísáhl, že se z Norfolku nikdy neodstěhuju, nikdy neopustím pobřeží, ale pak… pak jsem najednou zjistil, že si balím věci a hledám, kam jít. Nedokázal jsem tam zůstat, tentokrát se mi ty vzpomínky nedařilo zahnat do nejtemnějších koutů své mysli, nedokázal jsem potlačit žádné z těch ostrých bodnutí, kdy jsem dělal něco nebo viděl nějakou věc, která mi připomněla Richarda, a že těch věcí bylo hodně. Vlastně všechno, celý Norfolk, pobřeží, moře a já to nemohl vydržet. Dům na pláži jsem prodal, šlo to poměrně hladce, jelikož do obnoveného Norfolku se začali hrnout turisté a to i z vyšších kruhů, kteří toužili po klidném místě k odpočinku. Loučilo se mi těžko, ale každý mě chápal a věděl, že je to pro mě nejlepší. Už to bylo dlouho od doby, co jsem viděl Richarda naposled, co mi řekla Bella, odletěl s Patricií zpět do New Yorku, i když se ani jeden z nich netvářil právě šťastně. Ze začátku jsem měl výčitky, že jsem jim zničil vztah, ale nakonec jsem je přestal mít. O žádné snoubence jsem nevěděl, a když jsem se o ní dozvěděl, vztah jsem ukončil. Jak si to mezi sebou zařídili oni dva, to už nebyla moje starost.

   Ze zamyšleného pohledu do nezvykle rušné ulice města mě probudilo až zvonění zvonku. Cestou ke dveřím jsem musel odsunout několik ještě nerozbalených krabic, které jsem nestihl vybalit. Předpokládal jsem, že mě chtějí pozdravit noví sousedé, které jsem potkal na chodbě, když jsem se krabice snažil dostat do bytu, proto mě překvapila obrovská kytice růží.
   „Na kolaudaci bytu se prý hodí něco zeleného, ale když ty růže byly daleko krásnější než palma, kterou mi nabízeli,“ objevil se za pugétem usměvavý obličej.
   „Darene, co tu děláš?“ pustil jsem ho dál a nechal se vtáhnout do jeho náruče, přičemž jsem mu objetí ochotně opětoval. Když musel odjet zpět domů, ke své práci, nepřerušili jsme spolu kontakt. Často jsme si volali nebo jen psali. Povídali si o blbostech i o vážnějších věcech. Pomáhal mi myslet na něco jiného než na to, co se dělo okolo mě, komunikace s ním mi dávala alespoň na chvíli možnost vytěsnit z hlavy všechny vzpomínky.
   „Musel jsem tě konečně zase vidět, vytáhl jsem z Belly adresu,“ usmál se nevinně.
   „Přece jsem ti říkal, že tě pozvu, jakmile se trochu zabydlím, se na to podívej, jaký tu mám bordel, ještě nemám vybaleno,“ ušklíbl jsem se, odtáhl se od něj a zkusil krabice nahrnout alespoň na jednu hromadu, aby se tu dalo vůbec chodit.
   „Vím, ale nevydržel jsem. Chyběl jsi mi a nějaký bordel mi nemohl zabránit v tom tě vidět.“ Znovu jsem se k němu otočil a usmál se. Pořád byl stejně nádherný, jako když jsem ho viděl poprvé. Jeho onyxově černé oči jiskřily a mně dělalo velký problém od něj odtrhnout pohled.

   „Když se mi v některé z těch krabic podaří najít konvici, hrnky a kafe, tak ti ho i uvařím, ty nedočkavče,“ pousmál jsem se a znovu se pustil do přerovnávání a otevírání krabic, teď jsem litoval toho, že jsem si je nepopsal. Vážně jsem netušil, co ve které je.
   „A co kdybych tě místo toho já pozval na kafe do města, aspoň se podíváš, co kde je a hned se první den neztratíš,“ usmál se pobaveně a se smíchem chytil polštář, který jsem po něm hodil.
   „Kdo říká, že se ztratím?“
   „Jen to nechci riskovat po tom tvém zážitku s prvním školním dnem na výšce, o kterém jsi mi říkal.“
   „Hele, to už je dávno a nemusí to být vůbec pravda,“ zamručel jsem a otevřel další krabici. Lehce jsem se pousmál, když si mě opálená paže přitáhla do náruče. Cítil jsem se u něj v bezpečí a nedokázal jsem se na něj dlouho zlobit.
   „No dobře, možná bychom se do toho města mohli podívat,“ kývl jsem nakonec a pousmál se. Tiše se mi zasmál u ucha, než mě pustil. Ještě jsem odněkud vyhrabal alespoň vázu, do které jsem natočil vodu a dal do ní růže, než jsem za ním vyrazil z bytu.

   „Tak dám ti na výběr, buď můžeš dostat kafe v některé z těch kaváren všude okolo, nebo máš chuť na fastfood a dáš si ho k nějakému nezdravému jídlu nebo zajdeme do parku, jsou tam stánky s nějakým tím občerstvením, kávou.“
   „Park se mi líbí,“ usmál jsem se a rozešel se po Darenově boku.

   Sundal jsem boty a posadil se pod strom do trávy vedle Darena. Bylo to jiné cítit pod prsty trávu než písek, bylo to nezvyklé a věděl jsem, že mi bude dlouho trvat, než si na tu změnu zvyknu, věděl jsem, že moře a pláž mi budou chybět.
   „Jsem rád, že tu jsi.“ Otočil jsem se a zadíval se na Darena, který mě sledoval. Věděl jsem, že mě miluje, ale nikdy mě do ničeho nenutil, ani po tom, co odjel Richard, byl mi oporou, byl tu pro mě, i když jsme od sebe byli stovky kilometrů. Teď byl tady, pár ulic ode mě a už mi nic nebránilo v tom, zkusit to s ním. Chtěl jsem nový život, nový začátek a věděl jsem, že nikoho lepšího, než je Daren, k novému začátku nenajdu.
   „Taky jsem rád, že tu jsem,“ pousmál jsem se, sklopil oči a položil dlaň na hřbet jeho ruky, kterou se opíral o čerstvou trávu. Oči mu zajiskřily, že jsem v nich téměř viděl hvězdy odrážející se od tmavého oceánu. Pomalu se ke mně naklonil, jako by mi ještě dával možnost úniku, ale já nechtěl utíkat, chtěl jsem znovu pocítit to, že mě má někdo rád. Chtěl jsem jít na rande, do kina, po večerech si číst sms na dobrou noc, už jsem nechtěl být na všechno sám, když jednodušší je to ve dvou.
   Naklonil jsem se a dokončil Darenův započatý pohyb a přitiskl své rty k jeho.

(Richard)

   Seděl jsem na nemocniční chodbě a sledovat snubní prsten na své ruce. Připadala mi dvakrát tak těžká jako normálně, často jsem váhal, zda jsem udělal správně, že i přes to, co jsem udělal, jsem s Patricií zůstal. Už to nebylo jako dřív, jako by náš vztah ochladl, žili jsme vedle sebe skoro jako dva cizí lidé. Rozhovory se omezily na zdvořilostní fráze a jednou do týdne došlo na povinný manželský sex. Nebyl jsem šťastný, což jsem si asi zasloužil, ale pořád jsem doufal, že alespoň Patricii šťastnou udělám. Svatba byla vlastně jen kvůli ní, ona všechno zorganizovala a já se nebránil, souhlasil jsem snad se vším, co chtěla.

   Zvedl jsem hlavu, když na chodbu vešla sestra s uzlíčkem v náručí. Usmívala se od ucha k uchu a mířila si to přímo ke mně.
   „Máte nádhernou dcerku, pane Lockwoode,“ předala mi uzlíček do náruče a já se mohl zadívat na růžový obličejík čerstvého novorozence.
   „Je to šikovná, zdravá holčička, má tři kila dvacet a padesát centimetrů.“
   „A moje žena?“
   „Je v pořádku a odpočívá.“
   „Děkuji,“ přikývl jsem a znovu se zadíval na miminko ve své náruči. Byla nádherná, moje malá dcera, jediné světlo v ulicích milionového města.
   „Slibuji ti, že nikdy nebudu intrikařit proti tobě, i když partner, jakého si vybereš nebude zrovna podle mého gusta. Budu stát při tobě, budu tě chránit a nikdy nebudu jednat za tvými zády, Emily,“ zašeptal jsem. Tenhle slib jsem hodlal dodržet, protože právě díky intrikářství mého otce jsem stál na chodbě jedné z nemocnic v New Yorku, i když mé srdce zůstalo na mořském pobřeží v Norfolku, lapené modrýma očima blonďatého anděla, kterého už jsem nikdy v životě neměl potkat.
   „Doufám, že jsi šťastný Percy, ať už je to s kýmkoliv,“ pousmál jsem se s pohledem do zapadajícího slunce, než jsem se s miminkem v náručí rozešel do pokoje za svou manželkou.