Minde

21. kapitola

(Darren)

   Bylo šílené, o co mě žádal. Co po mně chtěl, abych byl jeho přítel? Abych ho litoval, jak měl příšerné dětství? Že byl v domově a pak ho adoptovali mí rodiče? Nevěděl, co to je mít špatné dětství. Já nikdy neměl přátele, neuměl jsem v tom chodit, nechtěl jsem v tom umět chodit. Nelíbilo se mi, jak na mě visí, vždyť by ho zabilo jedno silnější plácnutí do zad. Byl jako koule, ale něco… něco mě donutilo váhat. Nelíbil se mi smutný výraz jeho tváře, vadilo mi, jak se tvářil, když jsem ho tak hrubě odmítnul. Bolelo ho to, to bylo vidět.
   Chtěl jsem odejít, chtěl jsem, aby mi byl ukradený. Zbavit se ho, ale když se mi natiskl na rty, jakoby mi přeskočilo. Automaticky jsem sevřel jeho boky a začal si brát jeho rty. Netušil jsem, co dělám, ale líbilo se mi to, zatraceně se mi to líbilo a nechtěl jsem přestat. Naopak, chtěl jsem zajít dál, a když se nebránil… tím líp pro něj.
   Nevím, jak daleko bych zašel, kdyby nepřišel Christian, ale to už teď momentálně bylo jedno.

   „Jak to myslíš,“ zamračil jsem se lehce. Jeho výraz se mi nelíbil a myslím, že momentálně už neměl nic společného s tím, v jaké pozici nás tu našel.
   „Tak, jak to říkám. Teď to hlásili ve zprávách… něco neznámého zničilo obchodní centrum…“
   „To ještě neznamená, že to byl Dorien.
   „Pár svědků vypovědělo, že viděli člověka s křídli a jelikož ty jsi to nebyl… zbývá Dorien.“ Zamračil jsem se. Nelíbilo se mi to, netušil jsem, co má bratříček v plánu. Proč to dělá. Anebo… nemá teď nad sebou kontrolu, tak dělá to, co mu bylo zakazováno? Bylo to možné. Třeba byl zavřený stejně jako já a teď, když dostal volnost, toho využívá. Na druhou stranu, proč by mě to mělo zajímat. Dokud se nechce zbavit mně, mohlo mi to být úplně ukradený.
   „Co to znamená?“ zeptal se tiše Fredy. Jen jsem po něm střelil pohledem, ale neodpověděl jsem.
   „Že mu o něco jde… o ničení, vraždění… nevím, neznám ho.“
   „Měli bychom ho zastavit… Darren určitě…“
   „Proč,“ ušklíbl jsem se. Oba se na mě šokovaně zadívali.
   „Jak to myslíš?“
   „Tak jak to říkám. To, že dělá problémy, není můj problém. On je kretén, že se ukazuje, pochybuju, že je nesmrtelný, bude stačit dobře mířená rána a zbaví se ho, proč bych se do toho měl montovat.“
   „Protože může ublížit spoustě nevinných lidí.“
   „No… to není moje starost.“
   „Máš proti němu největší šanci, je stejný jako ty.“
   „Ne, to není,“ odsekl jsem tvrdě. „Není jako já… on je moje dokonalejší verze.“
   „Dobře víš, že to není pravda,“ zamračil se Christian. „Každý z vás má nějakou výhodu i nevýhodu.“
   „To nic nemění na mém postoji. Když jsem potřeboval pomoc já, všichni zavírali oči, proč se mám teď já starat o někoho jiného. Mají prostředky k tomu ho zastavit, tak ať si pomůžou,“ odsekl jsem a zamířil dolů. Proč jsem si měl hrát na kladného hrdinu, já kladný hrdina nebyl a ani být nechtěl. Chtěl jsem mít pokoj od lidí, kteří nebyli nic jiného než falešní. Bylo mi jedno, co s nimi bude. Konečně jsem chtěl normálně žít, mít svůj život, dělat si, co chci já a netoužil jsem po tom, aby mi kdokoliv neustále říkal Darrene udělej to, musíš pomoct s tím, tohle nedělej, není to správné… nesnášel jsem to. Měl jsem toho dost, já nebyl loutka… už ne.

(Fredy)

   Zhluboka jsem se nadechl a zadíval se na Christiana. Nevěděl jsem, co mám dělat. Doriena někdo musel zastavit, někdo, kdo věděl, co je zač.
   „Fredy?“
   „Hmm?“ zvedl jsem k němu oči.
   „To s Darrenem…“
   „Já nevím, co si mám myslet, Christiane. Tvrdí mi, že mě nesnáší, ale já… táhne mě to k němu, věřím mu, cítím se s ním v bezpečí…“ zašeptal jsem a zadíval se na své ruce.
   „Miluješ ho?“ Polkl jsem a chvilku mlčel, nevěděl jsem, co mu mám odpovědět. Nakonec ze mě odpověď vypadla, aniž bych sám chtěl.
   „Myslím, že jo… a vadí mi, když… když mi tvrdí ty věci.“
   „Brání se. Nechce být zranitelný.“
   „Ale já takhle dál nemůžu, nemůžu se mu neustále vnucovat. Připadám si… když jsem ho políbil… že chtěl jen moje tělo,“ šeptl jsem a bezradně se na něj zadíval.
   „Nevzdávej to, myslím… že tohle všechno chce jen čas. Ten ale teď nemáme s Dorienem. Nemůžeme si být jisti, co udělá, jestli jedná na vlastní pěst, z vlastní vůle, jestli se mu to jen líbí nebo má důvod…“
   „On chce ničit… říkal to, když jsme se setkali. Chtěl Darrena na svoji stranu, chtěl, aby spolu udělali to, k čemu byli stvořeni… aby ovládli svět,“ zašeptal jsem a zadíval se na Christiana, který se zarazil. Zřejmě to bylo ještě horší, než čekal.
   „Musíme něco udělat, Darren…“
   „On váhal, Christiane. Myslím, že jedna jeho část se k Dorienovi chce připojit a jestli se znovu potkají… co když… co když se stáhne s sebou.“
   „Nepovede se mu to. Darren je silný,“ řekl a pevně sevřel rty. Zdálo se mi, jakoby ale spíš přesvědčoval sebe než mě.
   „Dorien je daleko silnější. Kdyby tehdy chtěl… zabil by ho, chtěl zabít i mě,“ zašeptal jsem. Chtělo se mi brečet, co teď bude. Co dál podnikne Dorien… bude dál vraždit? A my všichni tomu jen přihlížet? To jsem nechtěl.
   „Fredy… dokud žiješ ty, Darren se k Dorienovi nepřidá. Bude tě před ním chránit. Pouto, které k tobě cítí, je silné a on to nemůže nijak ovlivnit,“ položil mi dlaň na rameno a zadíval se mi do očí. Chvilku jsem ho sledoval, ale nakonec jsem přikývl.

   „Udělám ze sebe návnadu,“ zašeptal jsem. Christian jen na mě zůstal zaraženě hledět a i já sám jsem v první chvíli nevěřil tomu, co jsem řekl. Ale nakonec to bylo asi nejlepší řešení.
   „Počkej, jak to myslíš.“
   „Právě jsi to sám řekl… dokud budu žít… bude mě Darren chránit,“ zašeptal jsem. Jo, možná jsem o tom v koutku duše na chvilku zapochyboval, ale když jsem si zpětně přehrál všechno, co se stalo, věděl jsem, že je to pravda. Nikdy mi neublížil přímo, i když měl příležitost.
   „Jo, to možná, pořád tady je ale to dokud. Co se stane, když tě Dorien zabije, hmm?“
   „No… myslím, že jsou dvě možnosti. Buď se Darren rozčílí a zabije ho, nebo se k němu přidá.“
   „Skvělé vyhlídky, vážně skvělé,“ ušklíbl se skepticky a naoko mi zatleskal. Nasraně jsem ho probodl pohledem a vyletěl do stoje.
   „A máš nějaký lepší nápad? Tak mi ho řekni, já si ho milerád poslechnu, ale měl bys s tím nápadem hodit, než ten magor povraždí další nevinné lidi,“ štěkl jsem na něj. Zamračil se a já viděl, jak usilovně přemýšlí, co mi má odpovědět. Nakonec si však jen povzdechl a svěsil ramena.
   „Nemám žádný jiný nápad, ale ten tvůj se mi nelíbí.“
   „Taky z něho neskáču do stropu nadšením, ale jak jsi řekl… žádný další nápad nemáme.“
   „A jak ho chceš najít, může být kdekoliv. Nevíme, kde se skrývá, kde je nebo kde udeří.“ Zadíval jsem se z okna a zamyslel se. Jo, věděl jsem, že má pravdu, bylo nepravděpodobné, že při procházce na ulici potkám Doriena. Ale pak mě něco napadlo.
   „Kde jsi říkal, že je to obchodní centrum?“
   „No… ve městě asi 15 kilometrů odtud. Proč…“
   „Bylo to obchodní centrum, bylo tam moc lidí, chce ničit, ovládat, rozpoutat paniku, takže musíme hledat…“
   „…místa v okolí, kde se nachází velké množství lidí,“ dokončil za mě Christian. Zadíval jsem se na něj a přikývl.

22. kapitola

(Fredy)

   Sedl jsem k notebooku a začal hledat cokoliv, kde by se v následujících dnech mohlo pohybovat větší množství lidí. Centra, festivaly, koncerty, zábavní parky… cokoliv. Ale jakoby se v momentální době nekonalo vůbec nic. Ano, obchodní centra tady byla, ale bylo jich tolik, že bylo zhola nemožné určit, na které by mohl Dorien zaútočit, navíc… něco mi říkalo, že znovu by na obchodní centrum nezaútočil. Připadal mi jako někdo, kdo nemá rád okoukané věci, někdo, kdo rád překvapí a nebude jen opakovat věci vícekrát.

   „Našel jsi něco?“
   „Jako by se tu žádné kulturní akce nekonaly,“ zakroutil jsem hlavou a dál očima sjížděl po řádcích na monitoru. „A přestaň tak pochodovat po pokoji, znervózňuje mě to,“ zamrčel jsem.
   „Prostě se mi to nelíbí.“
   „Já vím, ani mně ne. Rozpadá se jediná teorie, kterou jsem měl,“ šeptl jsem a promnul si spánky. Netušil jsem, kde momentálně je Darren, ale vyhovovalo mi, že tu teď není. Nevím, čeho by byl schopen, kdyby se dozvěděl, co chystám.

   „Nic… nic většího, prohledal jsem snad všechno,“ povzdechl jsem si, opřel se do židle a zadíval se na pozadí počítače.
   „To není možné, vždyť…“ zasekl se Christian. Pootočil jsem k němu hlavu a nadzvedl obočí. Přišel na něco?
   „Co je, vyklop to.“
   „Viděl jsem to v novinách, počkej…“ otočil se a zmizel. Zavřel jsem notebook a vstal, sotva jsem přešel ke dveřím, znovu do nich vrazil Christian.
   „Tady to je… zítra se ve vedlejším městě v aréně hraje fotbalový zápas. Policie se na to připravuje už několik dní, čekají rekordní množství fanoušků, jak jsem na to mohl zapomenout!“
   „Ukaž,“ vzal jsem od něj noviny a proletěl to pohledem. Byla to pravda, mělo tam být mnoho lidí, ale jak řekl, i policie, kamer a podobně. Nebyl jsem si jistý, jestli by tohle Dorien risknul.
   „Myslíš, že je to ono?“
   „Bude tam spousta lidí, jak jsi říkal… chce rozpoutat paniku.“
   „Já vím, ale ta policie a novináři.“
   „No právě, novináři… ti z toho udělají sólo kapra, trhák, přibarví si to ještě hůř, než to skutečně bude a rozpoutají tak ještě větší paniku mezi více obyvatel.“
   „Bude tam,“ zadíval jsem se na něj, už jsem spíše konstatoval, to co Christian řekl… ano, bylo to reálné.
   „Ano, bude.“

***

   Nemohl jsem spát, celou noc jsem myslel na zítřek. Neměli jsme žádný plán, prostě tam jít. Netušil jsem, co udělám, jestli tam narazím na Doriena, netušil jsem, co by mohl udělat on, netroufal jsem si odhadnout to. Minule se mě pokusil zabít, pokusí se o to znovu? Podobné myšlenky se mi honily hlavou celou noc, teprve nad ránem se mi na chvilku podařilo usnout. Nezdálo se mi to ale ani deset minut, co jsem šel spát, když mě probudilo slunce pařící přímo na mě. Jakmile jsem si uvědomil, co se dnes všechno může stát, co se může pokazit, stáhl se mi žaludek. Možná zbytečně, možná tam Dorien dorazí, ale o tom jsem měl pochybnosti.

   „Co dneska plánuješ dělat,“ usmál se Christian na Darrena, právě když jsem sešel dolů za nimi. Christian vypadal naprosto v klidu, jakoby se nic nedělo, což se samozřejmě nedalo říct o mně a jak to tak vypadalo, Darren si toho hned všiml.
   „Rozhodně nic s tebou,“ odsekl, ale nespustil pohled ze mě a já si připadal, že mi vidí až do žaludku. Snažil jsem se ale předstírat, že všechno je v naprostém pořádku. Sedl jsem si a sáhl po něčem na snídani, i když jsem pochyboval, že to do sebe narvu.
   „Přemýšlel jsem, že bych Fredyho vzal na fotbal, trochu se odreagovat od tohohle všeho. Ale bude tam hodně lidí, nejsme si jistí, jestli by se tam nemohl objevit Dorien. Co ty, nechceš jít raději s námi?“
   „Vypadám snad, že chci někam jít?“
   „Mohl bys někam vyrazit, nemůžeš trčet zavřený v baráku jako ve vězení. Tos rovnou mohl zůstat v ústavu.“ Sotva to dořekl, přišpendlil mu Darren hlavu ke stolu.
   „Říkals něco?“ zavrčel mu do ucha.
   „Darrene, nech ho,“ chytil jsem ho za ruku a snažil se uvolnit jeho stisk, ale bylo to jako pokoušet se pohnout skalou.
   „Zopakuj to, nějak ti špatně rozumím,“ ušklíbl se na chroptícího Christiana. Polkl jsem, netušil jsem, co mám dělat, Darren byl schopný ho uškrtit, věděl jsem, že podobné narážky na ústav ho dokázaly rozlítit k nepříčetnosti. Udělal jsem jedinou věc, která mě nepadla, vzal jsem jeho hlavu do dlaní a natiskl se mu na rty. Byl tak překvapený, že skutečně jeho stisk povolil a Christian se rozkašlal. Bojovně jsem se zadíval na Darrena, kterému ve tváři překvapení vystřídal vztek.
   „Tohle ti už příště nevyjde,“ zavrčel, vstal a odešel.

***

   „Dík za to v té kuchyni,“ mrkl na mě Christian, když jsme mířili k fotbalovému stadionu.
   „Nic jiného mě nenapadlo,“ ušklíbl jsem se lehce.
   „Fungovalo to dobře, máš na něj velký vliv.“
   „Snad dost velký, aby nenechal Doriena zavraždit další lidi,“ šeptl jsem.
   „I kdyby se to stalo, víc jsi udělat nemohl. Darren s tím bojuje, od malička mu do hlavy vštěpovali, že on je ten zlý, který neumí dělat dobro. Na jednu stranu nechce být jejich loutkou, nechce dělat to, co od něj chtěli, ale na tu druhou… nic jiného nezná. Nikdy ho nikdo neměl rád pro něj samotného.“
   „To není pravda! Morris ho měl rád a tys musel taky, když jsi mu chtěl pomoct a taky… taky já.“
   „Já vím, Fredy, ale přiznej si… Darren k sobě nikdy nikoho nepustil, nikomu nedovolil, aby ho měl skutečně rád.“ Povzdechl jsem si, ale přikývl. Zadíval jsem se před sebe. Hluku a lidí začalo přibývat a všichni se hrnuli ke stadionu, kde se měl odehrávat fotbalový zápas. Všiml jsem si i novinářů a hlídkující policie a po pravdě… neměl jsem z toho dobrý pocit… z ničeho.
   „Nemám z toho dobrý pocit,“ šeptl jsem a nepřestal jsem se kolem sebe rozhlížet.
   „To ani já, drž se u mě, hlavně se mi neztrať,“ šeptl mi do ucha, ale i tak jsem měl co dělat, abych ho vůbec slyšel. Na svém předloktí jsem cítil jeho ruku, která mě svírala, ale když lidí přibývalo, bylo to těžší a těžší. Všichni se mačkali, hrnuli dopředu, strkali a rvali se, aby tam byli o sekundu dřív. Zoufale jsem se otočil, když ruka z mého lokte zmizela a Christian se mi ztratil z dohledu. Chtěl jsem se vydat jeho směrem a najít ho, ale všechny ty části lidských těl mi to nedovolovaly a korigovaly mnou naprosto někam jinam.
   Dalo mi velkou práci se vyplést z chumlu lidí do klidnějšího koutu bokem. Zhluboka jsem se nadechl a snažil se vymyslet, jak najdu Christiana, jeho číslo jsem neměl a v davu rozvášněných lidí bylo nereálné hledat jednoho člověka.

   „Hledali jste mě?“
   Prudce jsem se otočil, když se za mnou ozval chladný posměšný hlas. Srdce se mi rozbušilo dvakrát tak rychle, když jsem před sebou uviděl Doriena. Částečně byl skrytý ve stínu a podvečerním stmívání, takže jeho křídla nebyla tak viditelná, ale když jsem líp zaostřil, jasně jsem dokázal rozeznat jejich obrysy.
   „Dorien…“ zašeptal jsem bezděčně. A dál sledoval muže před sebou.  Byl tak odlišný od Darrena. Chlad v jeho očích mrazil a posměšný úšklebek jasně naznačoval, že dnes se s prohrou nesmíří a taky to, že mě tu čekal. Věděl, že tu budu a já jsem mu na to skočil i s navijákem. Nebyl tu nikdo jiný, jen já a on – napůl člověk, který snad vyšel ze samého pekla, někdo, kdo neměl s nikým slitování. I když si s Darrenem byli tak podobní… ne, Dorien byl čisté zlo a toho Darren nebyl schopen. Pořád v něm bylo něco dobrého, něco, co matka nedokázala odstranit. Ona tomu říkala porucha, já tomu říkal lidskost.

23. kapitola

(Fredy)

   „Znovu se setkáváme, Fredy a nevypadej tak překvapeně. Našels to, co jsi hledal, ale počkat… neztratil jsi někoho?“ Jeho úšklebek se rozšířil, až mu vylezly děsivě bílé zuby.
   „Nikde tu nevidím Christiana a bratříčka taky ne. To jsi doopravdy tak hloupý, že jsi přišel sám?“ zasmál se a mně z toho smíchu bezděčně přeběhl mráz po zádech.
   „Nejsem tu sám,“ pronesl jsem hlasem co nejpevnějším, abych svým slovům dodal důraz. Žádný účinek to ale nemělo, Dorien se znovu chladně rozesmál.
   „Skutečně? A kde je máš? To na mě vyskočí ze tmy? Nebuď směšný, já nejsem hloupý, Fredy,“ ušklíbl se a já uznal, že jít hledat Doriena nebyl tak dobrý nápad, jak jsem si původně myslel. Nejenže tu se mnou nebyl Darren a nebyl ani nikde poblíž, aby mi přiběhl na pomoc jako minule, ale navíc jsem někde ztratil i Christiana. Moje situace se dala shrnout do jedné krátké věty. Byl jsem v hajzlu.

   Cukl jsem sebou a o krok ustoupil, když se Dorien přiblížil. To ho ale znovu jen rozesmálo.
   „Co se ti honilo hlavičkou, když ses rozhodl mě najít. Že ti bude stát za prdelí můj bratříček a zachrání tě? Asi ses přepočítal, nikde ho tu nevidím.“
   „Pokud mi ublížíš, jen Darrena rozčílíš, zabije tě.“ Volil jsem silná slova, pořád se mi hlavou honila myšlenka, že by nad tím možná jen mávl rukou a nechal to být nebo se dokonce k Dorienovi přidal, ale když jsem si vzpomněl na to, jak mě bez výčitek nechal v hořícím domě… ano, jinak mi neublížil, ale i to bylo… děsivé.
   „Na to máme a budeme mít odlišný názor, Fredy. Ano, kdyby tu teď byl, tak mě nejspíš zastaví… nebo se o to pokusí,“ ušklíbl se a udělal ke mně další krok, načež já couvnul. „Ale Darren tu není a jak jsem někde četl… co oči nevidí, srdce nebolí. Až budeš po smrti, bude mu jedno, kdo to udělal nebo jak se to stalo. Už ho nebude nic držet, bude volný, tak jako já. A pak… pak už nás nic nezastaví.“

   Ostře jsem se nadechl, otočil se a rozběhl se pryč. Žádní fanoušci už tu nebyli, nebylo se kde ztratit, mohl jsem jen běžet setmělou ulicí neznámo kam. Netušil jsem, kde jsem, kam běžím, vnímal jsem jen své zběsile bušící srdce a narůstající pocit strachu. Byla to hloupost Doriena hledat, neměli jsme žádnou zálohu, nic. Jen hloupý plán, který nakonec nevyšel. Darren se k nám nepřidal, aby mě ochránil, jak jsme doufali.

   Zakňučel jsem, když jsem ucítil silný poryv větru a jak mě něco odhodilo na zeď starého domu. Na chvilku se mi zatmělo před očima, když jsem se uhodil do hlavy, ale než jsem se stihl vzpamatovat, ucítil jsem, jak mě něco zvedlo do vzduchu, jako bych nic nevážil. Chytil jsem ruku, která mě svírala pod krkem, a vyděšeně se zadíval do těch krutých očí.
   „Strach, tak hloupý a zbytečný cit, který z lidí dělá jen slabochy,“ ušklíbl se. „Nejsi nic víc, než jen prašivý lidský červ, který mi nesahá ani po kotníky,“ ušklíbl se a víc mi stiskl krk, takže jsem se zmohl jen na zachroptění.
   „Víš, mohl bych tě zabít jen pohnutím ruky, ale to by bylo moc snadné. Jsem jak Darren, rád si hraju. Vyprávěl ti, jaký masakr udělal v ústavu? Jednomu chlapovi tak třískl hlavou do zdi, že z ní zbyla jen kaše, dalšímu rozdrtil kosti nebo vystřelil oko z hlavy, několik jich dokonce rozpáral hřeby,“ spokojeně mlaskl a hrubě mě pustil na zem, kde jsem se rozkašlal.
   „T-to ne-byl… Da-Darren, ale… jeho al-ter ego,“ zachroptěl jsem a sevřel v ruce kousek skla, které leželo v trávě u popelnice.
   „A ty si myslíš, že jsou to dvě rozdílné osoby? Ty pošetilče, bratříček má v genech být zlý a taky takový je. Nelituje toho, co udělal a klidně to udělá znovu a ty s tím nic neuděláš,“ ušklíbl se, zvedl mě a hodil se mnou o protější stěnu. Chytil jsem se za žebra, která zlověstně zapraskala, a zalapal jsem po dechu. Bezmocně jsem se svezl k zemi, všechno se mi točilo, na tváři jsem cítil teplou krev, přesto všechno milosrdné bezvědomí nepřicházelo.
   „Jsi ubožák,“ zachroptěl jsem a pokusil se zvednout.
   „Ne, já jsem na rozdíl od tebe někdo. Mám v rukou moc, neznám strach, ani jiný z těch slabošských citů. Jsem dokonalý.“
   „Nejsi… nejsi člověk. Jsi napůl okřídlená stvůra,“ procedil jsem skrze zuby a vzpurně jsem se na něj zadíval. Měl jsem strach, bál jsem se smrti, bál jsem se jeho, ale nechtěl jsem mu dopřát pohled na to, jak se před ním plazím a prosím o život. Stejně by to nemělo cenu, on nebyl milosrdný a ke mně už vůbec ne, já mu stál v cestě… mě musel odstranit.
   Zakřičel jsem bolestí, když u popelnice sebral zlomený kus dřeva a probodl mi jím nohu.
   „Křič, ulev si… netušíš, jaká rajská hudba pro moje uši to je,“ zašeptal zlověstně a slízl mi z tváře slzy, které mi vytryskly. Zakňučel jsem, když mi zraněnou nohu stiskl a doslova se vyžíval v tom, jakou bolest mi působí.
   „Bolí to? Řekni, Fredy, chceš, abych přestal?“
   „Chcípni,“ zavrčel jsem, rozmáchl se a zabodl mu střep, který jsem stále svíral v ruce do krku. Jeho rozzuřený a skoro bolestný výkřik bylo to poslední, co jsem vnímal, než mě pohltila tma.

(Christian)

   Zpanikařil jsem, když se mi Fredy ztratil v davu rozvášněných fanoušků. Netušil jsem, co mám dělat, jediné, co mě napadlo, byl Darren. Vymotal jsem se z davu a rozběhl se k autu. Bylo mi jedno, že jedu jak prase a ostatní řidiči na mě rozčileně troubí, musel jsem zpět. Musel jsem přesvědčit Darrena, aby šel se mnou, protože jestli jsme se nemýlili a Dorien tam dnes doopravdy bude, měl Fredy velký problém.
   Vrazil jsem do domu a sotva popadal dech. Darrena jsem si všiml okamžitě, jelikož nervózně – alespoň mi to tak v první chvíli připadalo – přecházel po chodbě sem a tam.
   „Musíš… musíš se mnou…“ zasýpal jsem a zprudka oddechoval.
   „Já nemusím nic,“ odsekl.
   „Fredy… je v nebezpečí… ztratil se mi, a jestli tam Dorien je… prosím, musíš mu pomoct,“ zoufale jsem se na něj zadíval. Myslel jsem, že to s ním aspoň trochu pohne, že alespoň o něj bude mít starost, ale jediná emoce, která se mu promítla v očích, byl vztek.
   „O to vám celou tu dobu šlo,“ zavrčel. „Dostat mě tam, abych zastavil Doriena? Tohle jste měli v plánu, co?“ vyštěkl a srazil mě k zemi. Heknul jsem a setřel si pramínek krve, který mi stekl z prokousnutého rtu.
   „Darrene… ano, chtěli jsme tě tam dostat, ale tohle… chtěli jsme, abys šel sám z vlastní vůle…“
   „Nic není z mé vlastní vůle. Kdybych mohl, ten skrček by byl dávno mrtvý.“
   „Lžeš sám sobě, ve skutečnosti ti na něm záleží… tak mu pomoz,“ zakňučel jsem. Ztráceli jsme tady čas, Fredy už mohl být mrtvý. Dorien neměl slitování a pokud ho našel osamoceného, bez Darrena, byl jsem si jistý tím, že situace využil.
   „Prosím… pomoz mu… pak tě nechám být,“ zašeptal jsem. Probodl mě nenávistným pohledem a přitáhl k sobě.
   „Nikdy, opakuji nikdy už mi neříkej, co mám dělat,“ zasyčel, odhodil mě na podlahu a vyšel z domu. Zhluboka jsem se nadechl. Netušil jsem, kam šel, ale doufal jsem, že za Fredym.

(Darren)

   Nelíbilo se mi to, neměl jsem dobrý pocit, ale přesto jsem váhal, jestli by byla správná volba vydat se za Fredym. To, jak mě políbil… chtěl jsem ho chytnout a tisknout si ho k sobě víc. Ale nemohl jsem, připadal jsem si tak zranitelný, ale když jsem ho líbal, ztrácel jsem hlavu. Nic jiného neexistovalo. Chtěl jsem ho a bylo mi jedno jakým způsobem.
   Otočil jsem hlavu k Christianovi, který vrazil do dveří, jako velká voda. To co řekl… chtěli mě jen využít, oba dva. Využili mé slabosti a použili ji proti mně a to… to mě vytočilo k nepříčetnosti. Nevěděl jsem, co mám dělat, byl jsem zmatený. Nechtěl jsem skákat, jak někdo píská, nechtěl jsem nikoho poslouchat, ničí rozkazy, nechtěl jsem reagovat na manipulaci, ale Fredy… ano, byl moje slabé místo a já ho nemohl nechat zemřít.

   Když jsem vyšel ze dveří, byla už tma. Rozběhl jsem se do uličky, kde už nesvítila ani pouliční světla, roztáhl křídla a vznesl se do vzduchu. Naučil jsem se ovládat, ovládat tu neoddělitelnou součást sebe sama, moji zlou stránku, bez okovů to bylo snadnější.

   Zadíval jsem se na hřiště, kde se odehrával fotbalový zápas, ale ničeho neobvyklého jsem si nevšiml. Nadechl jsem se, ale rozletěl se bokem, abych se porozhlédl. Křižoval jsem celé město, než jsem zaslechl křik. Neváhal jsem a okamžitě tam zamířil.

24. kapitola

(Fredy)

   Ztěžka jsem pootevřel oči, ale hned jsem je zase zavřel před ostrým světlem, které mě bodalo do očí. Celé tělo jsem měl jako z olova a i ten sebemenší pohyb mě bolel. Dokonce i to pravidelné pípání, které odněkud vycházelo, mi způsobovalo tupou bolest hlavy. Nemohl jsem si vybavit, co se stalo, kde to jsem, proč tu jsem. Myšlenky jsem měl zmatené a nic jsem si nedokázal uspořádat, uvědomit.
   Když tepavá bolest v hlavě o něco povolila, odvážil jsem se znovu nadzvednout víčka. Místnost, ve které jsem se nacházel, jsem nepoznával, ale stačila chvilka a věděl jsem, kde se nacházím. Bílé stěny, lékařské přístroje a pach dezinfekce jasně napovídal, kde jsem. V nemocnici.

   O něco déle mi trvalo uvědomit si, proč tu vlastně jsem, co se stalo. Přesto i to se mi v mysli vybavilo jako děsivá noční můra. Dorien… jeho útok, křik, bolest, tma… To bylo jediné, co jsem si pamatoval. Netušil jsem, jak jsem se dostal sem, co se stalo s Dorienem, pochyboval jsem, že ho můj chabý pokus se střepem distancoval.

   S námahou jsem pootočil hlavu ke dveřím, když do nich vešel doktor. Lehce nadzvedl obočí, ale pousmál se a přešel k mé posteli.
   „Pane Soule, konečně jste se probral, jak se cítíte?“
   „Co se stalo,“ zachraplal jsem skrze vysušené rty. Teprve teď jsem si uvědomil, jakou mám žízeň.
   „Později se určitě všechno dozvíte. Teď mi řekněte, jak vám je.“
   „Všechno… mě bolí,“ zašeptal jsem a přivřel jsem oči. Nechtěl jsem diskutovat o svém stavu, chtěl jsem vědět, co se stalo. Co se stalo s Dorienem, proč pořád žiju.
   „Utrpěl jste několik fraktur v oblasti hrudního koše, dále frakturu lebky a bodnou ránu na noze. Ztratil jste hodně krve.“
   „Jak jsem… se sem dostal.“
   „Našli vás kolemjdoucí, kteří spatřili kouř,“ odpověděl a zapsal si nějaké hodnoty, které vyčetl na přístrojích.
   „Kouř? Jaký kouř.“
   „Co si pamatujete, pane Soule,“ zadíval se na mě a přisedl k mé posteli. „Kdo vám to udělal.“ Zadíval jsem se na něj a najednou netušil, co říct. Měl jsem mu říct o Dorienovi? A co Darren, co by se s ním stalo, kdyby přišli na něj.
   „Já… já nevím… nepamatuju se,“ zašeptal jsem a jen sledoval, jak se muži přede mnou vytvořila vráska mezi očima. Nadechl jsem se, ale než jsem stihl něco říct, znovu se otevřely dveře. Zmateně jsem se zadíval na dva uniformované policisty. Potichu prohodili pár slov s lékařem, než přistoupili k mé posteli.
   „Pane Soule, budeme vám muset položit několik otázek.“
   „Prosím? Já nic neudělal.“
   „Byl jste považován za mrtvého, když dům vašich rodičů vyhořel.“ Pootevřel jsem ústa a nejistě těkal očima z jednoho na druhého. „Proč jste se skrýval.“
   „Já… já…“ najednou jsem netušil, co mám říct. „Bál jsem se… moje rodiče zabili a chtěli i mě…“
   „Kdo?“
   „Muž, vysoký… s křídli,“ zašeptal jsem.
   „Je to on?“ obrátil ke mně jeden z policistů tablet a ukázal video, které bylo natočeno ve zničeném obchodním centru, na které zaútočil Dorien. Nebyl vidět zřetelně, ale jeho křídla byla nepřehlédnutá.
   „Já nevím… nejspíš ano.“
   „Nenapadlo vás zajít na policii?“
   „Bál jsem se,“ zakňučel jsem tiše. Nechtěl jsem jim nic říkat, nechtěl jsem prozradit Darrena, kde vlastně byl, potřeboval jsem ho u sebe. „Schovával jsem se… aby mě nenašel,“ zašeptal jsem, potřeboval jsem je dostat odtud pryč. Mlžit, lhát, nemohl jsem říct pravdu.
   „Někdo vás před pár dny napadl.“
   „Před pár dny?“
   „Ano, ležíte tu už čtvrtým dnem,“ odmlčel se na okamžik. „Víte, kdo to byl?“
   „Ten samý muž, co zabil mé rodiče,“ zašeptal jsem bezděčně. Slova mi vyklouzla z úst dřív, než jsem si je stačil promyslet.
   „Byl sám?“ Zmateně jsem se na ně zadíval, ale přikývl jsem.
   „Co si z toho napadení pamatujete.“
   „Já… snažil jsem se utéct, ale dohnal mě. Myslím, že mi zlomil pár kostí, když se mnou praštil o zeď. Probodl mi nohu…“
   „A dál?“
   „Bránil jsem se, podařilo se mi bodnout ho do krku. Pak nevím, ztratil jsem vědomí,“ zašeptal jsem a zadíval se na ně. Mlčky jsem sledoval, jak si jeden z nich něco zapsal, než se pomalu zvedli.
   „Budeme vás kontaktovat, kdybychom měli ještě nějaké otázky.“
   „Co… co se stalo s tím mužem,“ zašeptal jsem. Pořád jsem netušil, jak jsem se dostal z Dorienových spárů. Jak jsem se dostal sem.
   „Je mrtvý.“

   Ztuhle jsem zíral na dveře, za kterými oba muži zmizeli. Mrtvý? Dorien byl mrtvý? Jak? A kdo? Nemohl zemřít jen na to, že jsem ho bodl do krku, na to měl až rychlou regeneraci zranění. A co ten kouř. Zavřel jsem oči, když se mi znovu rozbušilo v hlavě. Bylo to na mě moc informací a ještě víc neznámých a otázek.

   Napil jsem se vody, kterou mi podala sestřička, a chtěl se na něco zeptat, ale než jsem stihl otevřít ústa, byla pryč. Zhluboka jsem se nadechl a zadíval se na strop. Co se tam stalo, když jsem byl v bezvědomí. Potřeboval jsem to vědět.

   Připadalo mi to jako věčnost, než se dveře mého pokoje znovu otevřely.
   „Christiane,“ vydechl jsem úlevou, když jsem spatřil známou postavu.
   „Ahoj Fredy,“ pousmál se a přisedl si k mé posteli. Mlčel a netvářil se moc nadšeně a to mě znervóznělo ještě víc.
   „Tak už něco řekni, co se stalo.“
   „Já… já nevím. Když jsem se tam dostal, tebe už odvážela sanitka a hasiči hasili požár.“
   „Na žádný si nevzpomínám.“
   Zhluboka se nadechl a přivřel oči. „Zpanikařil jsem, když jsem tě ztratil, vrátil jsem se domů. Darren byl hrozně naštvaný, jak jsme s ním manipulovali, a odešel.“
   „Našel mě? To on… Doriena zabil?“ zašeptal jsem sotva slyšitelně.
   „Já nevím, Fredy,“ zašeptal a zadíval se na mě. Zmateně jsem mu pohled oplatil.
   „Jak to, že nevíš. Přece ti to musel říct.“
   „Ten požár způsobilo strhnuté elektrické vedení. Zapálilo sklad, blízko kterého tě našli ti, co oznámili požár…“ šeptal Christian a já ho napjatě sledoval, až jsem téměř nedýchal. Cítil jsem, že tohle není všechno, co se mi snaží říct, že to nejhorší teprve přijde a že to mělo co dočinění s Darrenem.
   „Když hasiči uhasili požár, našli uvnitř pozůstatky dvou těl. Myslím… že se zabili navzájem,“ zašeptal. Najednou jsem se cítil jako na horské dráze. Můj žaludek udělal kotrmelec a točila se mi hlava. Ne, nemohla to být pravda. Darren nemohl být mrtvý. Po tom všem… ano, miloval jsem ho, nechtěl jsem o něj přijít. Připadal jsem si, jakoby mi někdo zabodl do srdce nůž a pomalu s ním otáčel. Bolelo to. Jen matně jsem vnímal slzy, které mi začaly stékat po tvářích. Stejně nedokázaly vyplavit bolest, kterou jsem cítil.
   „To jsem nechtěl, takhle to nemělo být,“ zašeptal jsem. „Můžu za to já.“
   „To neříkej, není to tvoje vina.“
   „Je, kdybych se nepokusil najít Doriena…“
   „Fredy, ještě ten večer, kdy se to stalo, se ke mně domů dostali lidi z FBI. To oni nechali zformátovat disk, když ses naboural do Beatina počítače. Bez Beaty a bez dohledu na Darrena a Doriena, považovali projekt Top secret za nebezpečný a vymknutý z rukou. Chystali se je zabít, zničit hrozbu, kterou jejich síla představovala. Myslím, že kdybychom tehdy večer neodešli, dopadlo by to stejně.“
   Skoro jsem nevnímal, co říká. Byl mrtvý, kvůli mně. Kvůli tomu, že mě zachránil.
   „Fredy, poslouchej mě,“ chytil mě za ramena a donutil mě zadívat se mu do očí. „Budou nás sledovat, nesmíš dát najevo, co jsi k němu cítil, nemuselo by to mít příznivé následky. Darren je mrtvý, musíme se s tím smířit.“

25. kapitola

(Fredy)

   Připadal jsem si jako v nekončící noční můře. Navenek jsem se snažil tvářit, že je všechno v pořádku, už kvůli Christianovi, se kterým jsem zůstal v kontaktu, ale ve vnitř jsem stále trpěl. Byla to moje chyba, že Darren zemřel, to kvůli mně a mé manipulaci. Nedokázal jsem se přes to dostat ani za ty tři roky, které uběhly.
   Vrátil jsem se do školy a nastoupil na vysokou, dokonce jsem si našel i brigádu v supermarketu, abych se co nejvíce zaměstnal a nemusel myslet na všechno, co se stalo, ale nešlo to. Připadal jsem si jako rozdvojená osobnost. Tělo v přítomnosti, ale mysl ztracená v minulosti a zahlcená otázkami co by, kdyby.

   „Fredy? Mohl bys za mě prosím vzít sobotní ranní směnu? Mám v pondělí zkoušku a jsem dutá,“ hodila na mě Nora psí oči, když jsem se šel do šatny převléct. Dneska mi padla. Lehce jsem se pousmál, ale přikývl, čímž jsem si vysloužil pořádnou pusu na tvář a zářivé děkuji. Neměl jsem moc přátel, ale nevadilo mi to. Večer jsem raději sedával doma, ve svém bytě, který jsem si pořídil z pojistky za shořelý dům po rodičích, a koukával jsem na televizi s kočkou, kterou jsem našel na ulici. Víc jsem nepotřeboval, co jsem potřeboval, to jsem mít nemohl a tohle mi muselo stačit.

   Nervózně jsem se ohlédl přes rameno, když jsem přecházel ulici od supermarketu. Měl jsem nepříjemný pocit z toho, že mě někdo sleduje, ale nikoho jsem neviděl. Byla už tma a těch pár lidí, co jsem zahlédl, spíš spěchali domů a o mě se nezajímali. Přesto jsem zrychlil a snažil se nepříjemný pocit v zádech ignorovat. Snažil jsem se myslet na to, že si dám doma horkou sprchu, zabalím se do županu, zavolám Christianovi a pak se budu s kocourem válet na gauči a koukat na nějaký film.
   Zrychlil jsem chůzi, když jsem zahlédl ulici, ve které jsem bydlel, schody do třetího patra jsem bral po dvou a hlasitě si oddechl teprve za dveřmi, když jsem zamkl a zajistil je zámkem.
   Usmál jsem se, když mě přiběhl přivítat Lui. Podrbal jsem ho za oušky a první mu dal najíst, než jsem se zamkl v koupelně.
   Úlevně jsem přivřel oči, když jsem na sebe pustil horkou vodu. Alespoň na chvilku se mi podařilo nemyslet na nic jiného, než na příjemný pocit z horké vody, která mi stékala po těle. Ani nevím, jak dlouho jsem tam byl, ale než jsem se umyl, docela jsem na pocit z něčího pronásledování zapomněl. Oblékl jsem si spodní prádlo a zabalil se do županu, večer jsem tak chodil nejraději, a když jsem tu bydlel sám, nikdo mi to ani nemohl vyčítat.

   Vyšel jsem z koupelny a zarazil jsem se, když mi zimou vstaly všechny chloupky na těle. Dveřmi jsem v obýváku zahlédl otevřené okno, kterým dovnitř proudil chladný noční vzduch a byl jsem si jistý tím, že já jsem ho neotvíral. Neměl jsem kdy, když jsem přišel, bylo určitě zavřené, pak jsem hned šel do koupelny a bylo nesmyslné, aby ho otevřel Lui.
   Polkl jsem a vzal do ruky deštník, když jsem z kuchyně zaslechl zvuky. Váhal jsem, jestli nemám raději utéct, ale nohy se mi rozpohybovaly směrem ke kuchyni. Deštník jsem pevně svíral v ruce jako případnou zbraň proti zloději, srdce mi splašeně bušilo, až jsem měl pocit, že mi vyskočí z hrudi. Zhluboka jsem se nadechl, ale vešel do kuchyně. Měl jsem pravdu, někdo tu byl, pravděpodobně muž a momentálně něco hledal v lednici. Neviděl jsem jeho tvář, jen záda, což byla moje šance ho překvapit a pořádně ho praštit. Napřáhl jsem se, v tu chvíli se ale muž otočil, chytil deštník a druhou rukou si mě pevně přitiskl k mohutnému tělu.
   „Víš, že ti to v koupelně neuvěřitelně dlouho trvá? Už jsem ti tam skoro vlezl,“ ušklíbl se, ale v očích mu svítily jiskřičky. Šokovaně jsem zůstal hledět na Darrena před sebou. Myslel jsem, že už nikdy neuvidím jeho tvář, typický úšklebek.
   „Darrene?“ zašeptal jsem stále ještě trochu nevěřícně.
   „Čekal jsi snad někoho jiného?“ ušklíbl se a nadzvedl obočí.
   „Ne, já… totiž…,“ začal jsem koktat, takže jsem to nakonec vzdal a vrhl se mu okolo krku. „Mysleli jsme, že jsi mrtvý,“ zašeptal jsem a pevněji ho objal. Nemohl jsem tomu uvěřit, tomu, že tu byl, že se mi vrátil. Bezděčně se mi po tváři rozlily slzy, nemohl jsem je zastavit a momentálně mi to bylo i jedno. „Proč ses ukázal až teď, víš, jak jsem se cítil?“
   „Když mě na chvilku pustíš ke slovu, tak ti to vysvětlím,“ zašeptal a lehce mě objal. Bylo to snad poprvé, co se mě takhle dotkl. Poprvé jsem z něj měl pocit, že mu na mně skutečně záleží, že to takhle nechtěl, ale jinak to nešlo. Proto jsem přikývl a nechal ho, aby se o kousek odtáhl.
   Posadil jsem se na gauč a sledoval, jak mi chystá sklenici vody a následně sedá vedle mě. Po třech letech byl tady, na dosah ruky a já o něj znovu nechtěl přijít, tím jsem si byl jistý.

   „Takže… co se stalo,“ zašeptal jsem, když jsem položil skleničku s vodou na stůl.
   „Dorazil jsem tam, když jsi omdlel a Dorien krvácel z krku. Kdybys ho nebodl, asi bych neměl moc šancí,“ ušklíbl se hořce a mně z toho přejel mráz po zádech. „Se sklem v krku stále krvácel a neuzdravoval se, proto jsem na něj musel útočit hned, aby si jej nemohl vyndat,“ šeptal s očima upřenýma neznámo kam. Sedl jsem si k němu a sevřel jeho ruku, bylo mi jedno, kdyby se mi za to teď chtěl vysmát, chtěl jsem ho cítit, být si jistý, že je tu doopravdy se mnou. Ale on ani nic neřekl, jen se na mě zadíval a nazpět sevřel moji ruku.
   „Stalo se toho hodně, částečně jsme zbourali budovu a strhli jsme elektrické vedení, díky kterému v ní začalo hořet. Oba jsme byli vyčerpaní, ale ani jeden se nechtěl vzdát. Chtěl jsem mu ublížit, chtěl jsem ho zabít za to… co ti udělal,“ zadíval se na mě a pevněji mi sevřel ruku. „Díky tobě jsem dokázal sebrat poslední zbytky sil a probodl jsem mu srdce,“ zašeptal. Mlčky jsem ho poslouchal a dával si dohromady všechny informace, které mi říkal. Takže Dorien byl mrtvý, zbývala tu otázka, kdo byl druhý člověk, kterého našli.

   „Našla se dvě těla, mysleli jsme, že jsi to ty,“ zašeptal jsem.
   „Byl to nějaký bezdomovec. Byl ve špatnou dobu na špatném místě,“ ušklíbl se a na okamžik to byl ten starý Darren, kterému byl život sem, život tam zcela jedno.
   „Tak proč jsi o sobě nedal vědět, proč ses neukázal.“
   „Skoro jsem se odtamtud nedostal, byl jsem vyčerpaný, nedokázal jsem schovat křídla a musel jsem se skrýt, abych se dal dohromady.“
   „A to ti to trvalo tři roky? Víš, jak mi bylo?“
   „Ty sis nevšiml, že tě celou tu dobu sledovala FBI?“ ušklíbl se. „Ten bezdomovec mi hrát do karet, mysleli si, že jsem to já, ale chtěli se ujistit, že jsem doopravdy pryč, že jsem tě nekontaktoval, tebe ani Christiana. Chtěli mít jistotu, že jsem mrtvý, protože se stále bojí toho, co jsem, co dokážu. Bojí se toho, že mě nemají pod kontrolou.“ Šokovaně jsem na něj hleděl, vůbec jsem si nevšiml, že by mě někdo sledoval. Vlastně jsem si nevšímal téměř nikoho. Lidi, kteří ode mě nic nepotřebovali, nebo já něco nechtěl po nich, mě přestali zajímat.
   „Takže teď, když jsi tady, už mě nesledují?“
   „Sledují, ale už ne tak bedlivě,“ ušklíbl se, ale v jeho tónu hlasu ani tváři nebyla ani stopa po strachu, jakoby se bavil o počasí a přitom já se o něj bál.
   „Darrene, já nechci, aby se ti něco stalo.“
   „Proto jsem tady.“
   „Jak to myslíš,“ zašeptal jsem a mlčky ho sledoval. Chvilku si mě prohlížel zkoumavým pohledem, ale nakonec přeci jen promluvil.
   „Odjeď se mnou pryč odtud. Začít znovu,“ zašeptal, zvedl ruku a lehce mi přejel palcem po tváři. Na chvilku jsem myslím i přestal dýchat, tak moc jsem toužil po tom, aby se mi vrátil a teď tu byl a chtěl se mnou být.
   „J-já… proč…?“ zašeptal jsem. Ano, ve skrytu duše jsem doufal, že mě má rád, že tu je z toho důvodu, ale chtěl jsem to slyšet od něj. Když jsme se viděli naposled, nedopadlo to právě příjemně. Proto jsem ho mlčky sledoval a čekal, co odpoví. Ale jak sekundy a minuty ubíhaly, začal jsem pochybovat, že něco řekne. Nakonec jsem se nedokázal dívat na jeho tvář a sklonil jsem hlavu. Možná se Christian vážně mýlil a Darren ke mně nic necítil. Žádné pouto mezi námi nebylo, možná jsme se tak chovali jen proto, že nám to ostatní namlouvali. Nebyla to chemie ani geny, ale obyčejná psychologie a působení ostatních na člověka.
   Už jsem začínal cítit, jak se mi do očí hrnou slzy, když mi dvěma prsty zvedl bradu a donutil mě, abych se na něj zadíval.
   „Protože mi na tobě záleží. To kvůli tobě jsem zabil Doriena, to co ti udělal…“ zakroutil hlavou a nadechl se, než pokračoval. „Chyběl jsi mi. Občas jsem tě sledoval,“ šeptl a znovu mi palcem přejel po tváři. „Měli pravdu, mezi námi se vytvořilo pouto. Odmítal jsem to, protože jsem nechtěl, aby něco, někdo rozhodoval za mě. Nechtěl jsem být znovu připoutaný, cítit se jako v ústavu bezmocný, odkázaný na to, co se mnou ostatní provádí… Ale nakonec jsem pochopil, že se nemůžu bránit něčemu, co chci, jen proto, že to nezačalo tak, jak bych si přál.“ Krátce jsem zatajil dech a zadíval se na něj.
   „Miluji tě,“ zašeptal s pohledem do mých očí. Pootevřel jsem ústa, ale nedokázal nic říct. Šokovalo mě nejen to, že si to přiznal, ale to, že to doopravdy řekl. Jen jsem na něj hleděl jak totální pako.
   Tiše se zasmál mému vyjukanému pohledu, naklonil se a přitiskl se mi na rty. Kdyby mi ruku neobtočil okolo pasu, asi by se mi podlomila kolena a já skončil na zemi. Teprve po chvíli jsem se vzpamatoval natolik, abych mu ruce obmotal okolo krku a zapojil se. Měl jsem ho zpět a bylo to daleko lepší než dřív.

   Země mi zmizela pod nohama a já jen cítil, jak mě položil na postel a jeho ruce mi začaly putovat po těle. Nedokázal jsem si představit, že by se mě takhle dotýkal někdo jiný, já jiného ani nechtěl. Miloval jsem Darrena a věřil, že on zase mě.

   „Neodpověděl jsi mi na otázku,“ zašeptal a rty se otřel o mé ucho.
   „Víš, že je podlé po mně teď něco chtít?“ zašeptal jsem a dlaněmi přejel po jeho nahé hrudi. Po jizvách nebylo nikde ani památky, ale já věděl, že tam byly a nebylo jich pár.
   „Změnila by se snad tvá odpověď?“ nadzvedl obočí a na chvilku přestal svými rty dráždit můj krk.
   Usmál jsem se a prsty přejel po jeho tváři, té, která mi tři roky nedala spát a stejně tak dlouhou dobu a snad i delší jsem se toužil vedle ní probouzet a sledovat ji. „Nezměnila. Chci s tebou odjet a začít znovu… jen mi dva…“

THE END