Minde

6. kapitola

   „Ahoj, co kutíš,“ posadil jsem se na lavičku vedle Filipa. Nohy měl skrčené, na nich položeny tvrdé desky a papír. Mlčky hleděl do dálky a kousal konec tužky.

   „Ahoj. Snažím se sát dohromady slohovku do angličtiny,“ povzdechl si. „Nemůžu nic vymyslet, nikdy jsem nebyl spisovatelský typ.“ Zasmál jsem se a nahlédl mu přes rameno.

   „Egypt?“ zvedl jsem obočí.

   „Hmm… něco z Egypta. Vůbec nic o něm nevím, jen, že jsou tam pyramidy, slyšel jsem o Tutanchamonovi, je tam spousta písku a vykradači hrobů, o tom jsem četl na Wikipedii, ale vůbec mě nenapadá, jak to dát do souvislosti.“

   „A co Kleopatra?“

   „Slyšel jsem o ní, ušknul ji had,“ pokrčil rameny.

   „A znáš její příběh?“ zablesklo se mi v očích.

   „No… měla myslím nějaké pletky s Caesarem… nenuť mě vzpomínat si, co jsme se o tom učili v prváku,“ podíval se na mě zmučeně.

   „To ani nehodlám,“ zasmál jsem se. „Myslíš, že by mi tě doktoři tak na tři hodinky pustili?“

   „No… já nevím,“ pokrčil rameny.

   „Fajn, tak tu počkej, zajdu se zeptat… pokud teda nemáš nic proti.“

   „Děláš si legraci? Byl jsi vůbec někdy zavřený v léčebně, kde nevěděli, jak ti pomoct?“ ohrnul pohrdavě ret. Zasmál jsem se a spěšně odešel.

   Trvalo mi docela dlouho než jsem doktora Poláka přesvědčil, aby mi Filipa půjčil, ale dokázal jsem to. Musel jsem slíbit, že na něj dám pozor a kdyby se cokoliv stalo, dovedu ho zpět do léčebny.

   „Kam vlastně jdeme?“ zeptal se Filip nejistě, když jsme vyšli z brány léčebny.

   „Ke mně domů, myslím, že je tam něco, co by ti mohlo pomoci se slohovkou.“ Zastavil jsem si, když jsem si všiml, že je Filip zarazil.

   „K tobě domů? Já nemyslím, že… vlastně tě vůbec neznám, já…“

   „Nejsem masový vrah, nehodlám tě zabít, znásilnit nebo sežrat,“ zvedl jsem ruce a přátelsky se na něj usmál.

   „Tak jsem to nemyslel, jen… nikdy nevíš,“ ušklíbl se a pomalu se zase rozešel. „Snad jsem tě neurazil?“

   „Vypadám uraženě?“ upřímně jsem se rozesmál. To blonďaté stvoření se mi líbilo. Filip byl takový… upřímný a milý. Líbil se mi.

   Hned když jsem vešel do bytu věděl jsem, že Dáša doma není. Obvykle totiž bytem duněla hudba, byla neschopná se bez ní učit a vzhledem k tomu, že bylo v bytě ticho jako na hřbitově, bylo očividné, že někde lítá. Nejspíš po nákupech, jak jsem ji znal.

   „Omlouvám se za ten nepořádek, tohle bylo trošku neplánované,“ pousmál jsem se omluvně.

   „Myslím, že to přežiju.“

   „Dáš si něco k pití? Kofolu, džus, mám tu i čaj, kafe.“

   „Kofola by bodla,“ přikývl, zatímco se kolem sebe rozhlížel.

   „Není to nic moc, nejsme nijak bohatí a já si na přepych nikdy nepotrpěl. Byl jsem vychováván jako venkovský kluk,“ ušklíbl jsem se na něj.

   „Je to hezké,“ usmál se. „Líbí se mi tu, nemám rád přepychové věci, na rozdíl od Erika.“ Zvedl jsem obočí a zavedl ho do obýváku, kde jsme se posadili. Pokrčil rameny. „Já prostě nevidím rozdíl mezi riflemi za dvě stovky a za dva tisíce, on jo.“

   „Někdo je tak důležitými vlastnostmi obdařen, s tím se prostě musíme smířit,“ mrkl jsem na něj a přešel ke stojany s DVD.

   „Budeme se dívat na film?“ zvedl překvapeně obočí.

   „Viděl jsi tohle?“ vytáhl jsem jeden a zamával jím Filipovi před obličejem. Mlčky zakroutil hlavou.

   „Myslím, že by nám to mohlo pomoci dát dohromady tu tvoji slohovku,“ usmál jsem se a strčil do mechaniky svého notebooku muzikál Kleopatra. Ujížděl jsem na muzikálech, strašně se mi líbily.

   Hned po několika písničkách jsem si všiml, že Filip na muzikál hledí se stejným zájmem, jako já poprvé. Líbil se mu to, alespoň podle jeho výrazu. Na chvíli jsem odskočil k lince nechat péct pizzu na oběd, abychom nepošli hlady. Na nic složitějšího jsem neměl náladu a ani ingredience. Dáša zase nenakoupila.

   Když jsem se pak pustili do té slohovky, hodně jsem se u toho nasmáli a šlo nám to, řekl bych. Filip byl v angličtině hodně dobrý, takže to bez problémů hned překládal. Ne, že já bych nějak pokulhával, ale on je tu ten, kdo má úkol. Samozřejmě bych mu poradil, kdyby měl s něčím problém, ale on ho neměl, tak proč se vnucovat. Občas jsme si něco ověřili na internetu, přeci jen si to režiséři občas upravují podle sebe.

   Byla skoro jedna, když v zámku zarachotil klíč. Samo o sobě by mi to vůbec nevadilo, ale moc mě nepotěšilo, když jsem uslyšel dva hlasy. Filip taky zpozorněl a překvapeně se postavil, když do dveří bytu vešla Dáša a Erik.

   „Eriku? Co tu děláš?“ – „Filipe? Co tu děláš?“ zeptali se zároveň.

   „Štěpáne?“ podíval se na mě Erik.

   „Pomáhal jsem mu se slohovkou do angličtiny, je na tom snad něco špatného?“ zamračil jsem se na blondýna.

   „Eriku, co tu ty děláš? A počkat, vy dva se znáte?“ ukázal na nás střídavě Filip.

   „Jo, známe se. Chodím s Dášou, jeho spolubydlící, už jsem ti o ní říkal a my dva se seznámili nedávno,“ odpověděl Erik.

   „Aha, takže máš zase nutkavou potřebu se v tom rýpat i za mými zady, co?“ vyštěkl na něj. „A ty…“ otočil se na mě. „myslel jsem… radši nic,“ zakroutil zklamaně hlavou, vklouzl do bot a prosmýkl se ven.

   „Filipe!“ zakřičel jsem. Obul jsem si botasky a spěchal za ním. „Filipe, není to tak, jak to vypadá,“ chytil jsem ho za rameno, když jsem ho na ulici dohnal.

   „Ne? Chceš mi říct, že ti brácha neřekl, co se stalo a že jsem blázen? Chceš mi říct, že ti neřekl, aby ses na mě ´podíval´?“ zeptal se tiše a v jeho hlasu bylo znát velké zklamání.

   „Fajn, přiznávám, že mě požádal, abych se na to zkusil podívat z hlediska jiného než doktorského, ale to nic nemění na tom, že… že…“

   „Že co, pane psychologu?“

   „Že jsem se s tebou chtěl spřátelit a počkat, dokud mi sám nebudeš chtít říct, co se stalo, co vlastně vidíš.“ Vzdychl a posadil se na lavičku.

   „Já… vlastně nevím, co to je, prostě…“

   „Filipe, neříkej mi to, pokud nechceš. Chci, abys mi první věřil,“ položil jsem mu ruku na rameno. Mlčky se na mě podíval a přikývl.

   „Jsi divný psycholog,“ řekl nakonec. Rozesmál mě tím.

   „Taky jsem teprve student. Ale já prostě první chci člověka poznat a získat si jeho důvěru,“ pokrčil jsem rameny.

   „Asi bychom měli jít, nebudou rádi, že jsem tak dlouho pryč.“

   „Jo, doprovodím tě.“

   „Nemusíš.“

   „Chci,“ usmál jsem se a vydal se vedle něj s rukama v kapsách k léčebně.

   „Tak co, je mi odpuštěno?“ zeptal jsem se, když jsme se posadili na lavičku v parku léčebny.

   „To se ještě uvidí,“ přivřel oči. „Měl jsi mi říct, že tě poslal Erik.“ Pokrčil jsem rameny.

   „Třeba bych si tě našel i sám. Přece tu mám praxi,“ usmál jsem se.

   „Možná.“

   „Hele, měli bychom dodělat tu tvou slohovku, ještě nám chybí závěr… Filipe?“ podíval jsem se na něj. Nehýbal se a oči třeštil před sebe. Ruce se mu roztřásly a z očí se rozlily slzy.

   „Filipe!“ položil jsem mu ruku na rameno. Sesunul se k zemi, kde se skroutil do klubíčka.

   „Prosím… dost! Ne!“ křičel. „Pomoc! Prosím!“

   „Filipe!“ třásl jsem s ním. Vypadalo to hodně děsivě. Tiskl si hlavu a třásl se na zemi.

   „Co se děje!“ přiběhl k nám doktor Polák.

   „Nevím, najednou jakoby přestal vnímat.“

   „Další záchvat.“

   „Filipe,“ držel jsem ho za ruku a jemně mu odhrnul vlasy. Pomalu se uklidňoval až nakonec otevřel oči. Hned je s povzdechnutím zase zavřel.

   „Filipe?“ položil mu ruku na rameno doktor.

   „Už je to dobré, pane doktore,“ povzdechl si a podíval se na nás. „Asi si půjdu lehnout.“

   „Pomůžu mu,“ nabídl jsem se a pomohl Filipovi se postavit. Třásl se jako osika, raději jsem ho podepřel.

   „Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se ho tiše, když jsme se vydali k budově.

   „Nevím, já vážně nevím,“ zakroutil hlavou.

7. kapitola

(Štěpán)

   „Ahoj, jen jsem se chtěl zeptat, jak se cítíš,“ strčil jsem hlavu k Filipovi do pokoje.

   „Pojď dál,“ kývl a odložil knížku. Poslechl jsem a posadil se na vedlejší postel.

   „Omlouvám se za včerejšek, vždycky to přijde tak náhle…“

   „Proč se omlouváš? Za to přece nemůžeš,“ zakroutil jsem nechápavě hlavou. Filip se díval před sebe a mlčel. Nohy měl zkrouceny do tureckého sedu a ramena svěšená.

   „Prodělal jsem klinickou smrt, od té doby…“

   „Filipe, nemusíš mi to říkat.“

   „Chci ti to říct. Já… vidím věci a nechápu, co znamenají. Cítím strach, zoufalství, slyším hlasy… je to strašné. Neumím s tím žít, nevím, co dělat,“ povzdechl si a sebral ze stolku nějaký papír.

   „Tohle jsem nakreslil včera, vždycky to na mě přijde, ruka si kreslí co chce, řekl bych, že to jsou útržky těch… vizí nebo co to je,“ řekl a podal mi papír. „Není to nic moc, byl to jeden z těch menších záchvatů,“ zamumlal. Vzal jsem si papír a pozorně si ho prohlédl. Vypadalo to, jakoby to někdo načmáral ve spěchu, přesto jsem rozluštil slovo noc, číslici 7 a 49 a taky tam byla nějaká rozmazaná šmouha.  

   „Začíná mě to vysilovat, každý mě má za blázna, ve škole se se mnou baví jen v nejnutnějších případech, myslí si, že chci být zajímavý, když se uprostřed hodiny složím a fňukám jako malá holka. I profesorům dochází trpělivost, nesnáší mě, podle nich jsem jen puberťák s touhou být středem zájmu, ale ve skutečnosti… ve skutečnosti jsem tím vším už unavený, stává se mi to čím dál častěji, někdy se mi před očima mihne jen jeden obraz a je klid, jindy to trvá i několik minut. Čím je to delší, tím je mi hůř, cítím větší beznaděj, bolest, ale stejně nedokážu přesně říct, co jsem viděl. Všechno je tak rychlé, jako zrychlený, zpřeházený film a já nestíhám sledovat, co to je, co se děje. Jsem z toho zmatený.

   Připadám si všem na obtíž, mamka je kvůli mně strašně nešťastná, Erik si to dává neustále za vinu a já už nemám sílu jim pořád dokola opakovat to samé. Už mě unavují všichni ti doktoři, kteří dělají, jak jsou chytří, kteří dělají, že mi chtějí pomoci, přitom mě vůbec nechápou a stejně jako ostatní si myslí, že chci být zajímavý a všechno zveličuju. Chodí za mnou řady psychiatrů, kteří ze mě dělají blbce.

   Jejich diagnózy jsou většinou stejné. Mám halucinace a jsem schozofrenik… Ale já vážně netrpím schizofrenií, nemá jiné příznaky,“ zašeptal. Mlčel jsem, to, co musel prožít muselo být strašné. Sedl jsem si k němu a objal ho okolo ramen.

   „Chci ti pomoct, chci se o to pokusit.“

   „Chci mít zase normální život, bavit se a nemít strach, že každou chvíli se můžu zase složit.“

   „Já vím, něco s tím uděláme.“ Možná jsem kecal, netušil jsem, jestli s tím dokážu něco udělat, ale chtěl jsem se o to pokusit. Netušil jsem s čím začít, co zkusit, ale strašně moc jsem chtěl vidět ty šedomodré oči se smát.

***

   Od oné události u mě v bytě před dvěma dny jsem se s Erikem neviděl, ale Dáša mi pořád tvrdila, že ho to jen překvapilo a nemá problém s tím, že se s Filipem bavím. Jako by mu to problém dělat mělo, on sám mi přece říkal, jestli bych se na ten jeho problém nemohl podívat.

   Ulevilo se mi, když jsem strčil hlavu do ledničky a objevil jsem tam poživatelné jídlo. Dáša byla s Erikem v Nightu a užívali si. Mně se nechtělo, i když mě lákali. Navíc jsem musel dokončit seminárku do školy a stejně jsem nebyl v té správné náladě, abych se bavil.

   Bylo půl dvanácté, když mi zazvonil mobil. Zmateně jsem se podíval na display, kdo mi v tuhle hodinu může volat. Překvapení bylo hned pryč, když jsem spatřil Dášino číslo.

   „Už jsem ti přece říkal, že dnes nemám na klub náladu,“ zahučel jsem místo pozdravu. Čekal jsem tisíc jedna důvodů, abych přišel, ale na druhém konci bylo ticho.

   „Dášo?“ Zdálo se mi to, nebo jsem v pozadí zaslechl zvuk sirén a jekot lidí?

   „Štěpánku, mohl bys prosím přijít? J-já to sama domů asi nezvládnu,“ zašeptala plačtivě.

   „Dášo, co se stalo! Ublížil ti někdo?“ Ve spěchu jsem popadl mikinu, nazul si boty a vyběhl z bytu. Tohle se mi vážně nelíbilo, takovouhle jsem ji neznal.

   „Ne, ne jen… prosím přijď pro mě,“ zavzlykala do mobilu a položila to. Přidal jsem do kroku, dokonce jsem silnici přeběhl na červenou, abych byl do nejdřív u baru.

   Zamrzl jsem na začátku ulice. Stálo v ní hasičské auto a také dvě sanitky a policie. Ještě teď jsem mohl cítit štiplavý kouř, který z baru vycházel.

   „Dášo!“ přiřítil jsem se ke své spolubydlící, která seděla na obrubníku a sledovala mumraj okolo sebe.

   „Štěpí,“ pověsila se mi okolo krku. Byla cítit kouřem a svůj účes měla rozhozený na všechny strany.

   „Je to v pohodě. Co se stalo? A kde máš Erika?“

   „Začalo hořet a Erik se snažil pomoct dostat lidi ven, ale nadýchal se kouře, odvezli ho do nemocnice,“ zašeptala a křečovitě mě sevřela.

   „Bude v pohodě,“ přejel jsem jí rukou po zádech. „Počkej tu chvilku, dobře? Zajdu se podívat co se stalo.“ Dáša jen přikývla a objala si kolena.

   Přešel jsem k baru, z jehož dveří i okem stále stoupal šedý dým.

   „Co se vlastně stalo?“ zeptal jsem se jednoho přihlížejícího.

   „Dva chlapi se tam pobili a převrhli svícen. Okamžitě chytily závěsy a požár rychle postupoval. Pět zraněných, naštěstí žádný mrtvý,“ odpověděl.

   „Támhle ti dva to zavinili!“ vyjekl někdo a ukázal na dva muže, u kterých stáli policisté a něco se jich ptali. Zakotvil jsem pohledem na tom vyšším, měl na sobě černou mikinu s číslem, kterou jsem onehdy viděl v obchodě a chtěl jsem si ji koupit. Nakonec jsem ale objevil hezčí, takže upadla v zapomnění.

   Vrátil jsem se k Dáši a zvedl ji na nohy.

   „Pojď, jdeme domů. Erik bude určitě v pořádku,“ pousmál jsem se na ni a objal ji okolo pasu. Dáša se ke mně přitiskla a nechala se vést. Mírně se třásla, ale bylo to spíš následkem prožitého zážitku než zimou, přeci jen měli být za chvíli prázdniny.

   Když jsme čekali na přechodu, zatoulal jsem se myšlenkami k Filipovi, ani nevím proč. Prostě jsem si vzpomněl na jeho včerejší slova a také to, co nakreslil. Ztuhl jsem.

   „Štěpí, děje se něco?“ dloubla do mě Dáša a popostrčila mě, abych se pohnul, protože jsme měli zelenou.

   „Panebože,“ zašeptal jsem nevěřícně duchem úplně nepřítomný. Noc – Night! 7 – 7 lidí bylo zraněno. Šmouha na papíře – to mohl být dým z ohně. A 49… tohle číslo stálo na mikině toho kluka, který byl na vině požáru.

   „Panebože,“ zašeptal jsem znovu.

   „Štěpáne, co se děje? Začínáš mě děsit.“

   „On… on vidí… věci, co se stanou…“ podíval jsem se Dáši do očí.

   „Cože? O čem to mluvíš? Jaké věci? Kdo co vidí?“ Neodpověděl jsem, chytil jsem Dášu za ruku a pospíchal do bytu.

   „Štěpáne, co blázníš? Počkej!“

   Domů jsem se vřítil jako hurikán a rozházel všechny papíry k seminární práci, abych našel obrázek, který mi dal Erik.

   „Dášo, byla v posledním týdnu někde poblíž na ´silnici´ nehoda?“ chytil jsem se slova, které bylo na papíře napsané.

   „Cože? O čem to mluvíš? Jak to mám k sakru vědět?“

   „Promiň, hned ti to vysvětlím,“ zamumlal jsem a otevřel notebook. Vyťukal jsem do klávesnice slovo Brno, nehoda a silnice a počkal, co mi to vyplivne. Klikl jsem hned na druhý odkaz a začetl se do zprávy.

   … Brně vážná dopravní nehoda, která ochromila provoz na téměř tři hodiny. Řidička dostala na silnici smyk a vrazila do protijedoucí Fabie… To byla ta nehoda, kvůli které přijela sestřička pozdě do léčebny a já dával pozor na Davida, uvědomil jsem si.

   … stála život pěti lidí… Zadíval jsem se na papír, kde se skvěla velká číslice pět.

   … dvacet jedna lidí bylo zraněno… Druhá číslovka jakoby se mi posmívala a mrkala na mě z papíru jako ďáblovo znamení.

   … chodkyně byla usmrcena odhozeným autem, byla rozmáčknutá a na místě mrtvá… S nepříjemným pocitem jsem se podíval na černou šmouhu. Teprve teď jsem si všiml, jak dokonale má zaoblené všechny záhyby. Teď mi víc než kdy před tím připomínala krev.

   „Štěpáne?“ položila mi Dáša ruku na rameno. Mlčky jsem se na ni podíval.

   „Filip… Erikův bratr. Asi už vím, co znamenají všechny ty záchvaty, co má,“ řekl jsem pomalu. Dáša na mě vykulila oči a posadila se naproti mně. „Zní to strašně hloupě, ale… myslím, že vidí věci, nehody, co se stanou.“ Podal jsem jí oba výkresy a řekl jí své domněnky, podle mě to zapadalo, ale ještě jsem to nemohl říct jistě. Mohla to být náhoda, ale když jsem si vzpomněl na Filipova slova… Cítím strach, zoufalství, slyším hlasy… je to strašné… Jako by popisoval pocity lidí, kteří byli oběťmi nehod nebo jim byli přítomni.

   „Chceš říct, že Filip je… něco jako médium?“

   „Nevím, může to být jen náhoda, ale čím víc o tom přemýšlím, řekl bych, že ano.“

8. kapitola

(Štěpán)

   Když jsem šel druhý den do léčebny, měl jsem smíšené pocity, netušil jsem, jestli jsem si všechno jen nevymyslel a je to jen hloupá náhoda. Vždyť ty Filipovi obrázky s těmi nehodami nemusely vůbec souviset, ale jeho slova… pocity, které při těch ´vizích´ cítil. Nevěděl jsem, co si mám myslet a raději jsem se rozhodl prozatím mlčet. Znělo to totiž šíleně. Sice jsem byl z vesnice a za bábi často chodily starší ženy, se kterými byla jedna ruka. Uměly vykládat z karet, jedna tvrdila, že vidí budoucnost. Abych pravdu řekl, nikdy jsem tomu nevěřil, jen bábi byla do podobných věcí blázen. Proto jsem byl na rozpacích, co si teď myslet. Možná mě těmi svými báchorkami zblbla natolik, že jsem vidět duchy i tam, kde nebyly. To mi tvrdila i Dáša. Zdálo se jí nemožné, aby Filip něco podobného dokázal, aby viděl nehody, které se stanou.

   Rozhodl jsem se, že zatím Filipa ani nikoho jiného svými teoriemi zatěžovat nebudu.

   „Ahoj, jak je?“ posadil jsem se na lavičku vedle Filipa. Zase měl v ruce knížku z povinné četby a mračil se na řádky.

   „Mizerně,“ povzdechl si a zavřel ji. „Erik je v nemocnici.“

   „Jo, vím o tom,“ kývl jsem. „Bude v pořádku, jen se trochu nadýchal kouře,“ usmál jsem se na něj povzbudivě. Přikývl a na chvíli zavřel oči.

   „Spal jsi?“

   „Asi hodinu. Mamka mi to ještě včera volala, a když jsem si uvědomil, že naposled jsem na Erika křičel do telefonu… Co kdyby se mu stalo něco vážného?“ podíval se na mě. Věděl jsem, jak se musí cítit. Já si stále vyčítal, že jsem na sestřičku neměl čas a pořád se jí vymlouval, když mě chtěla někam vytáhnout.

   „Bude v pořádku, nemysli na to, co by kdyby.“

   „Nikdy jsme se nehádali, nikdy.“ Zamračil jsem se.

   „Něco se mezi vámi stalo?“ Nechtěl jsem to z něj tahat násilím, ale něco mi říkalo, že je tu něco, o čem bych měl vědět.

   „Erik žárlí,“ ušklíbl se.

   „Žárlí? Na co prosím tě?“

   „Spíš na koho. Žárlí na tebe,“ podíval se na mě svýma modrýma očima. Vykulil jsem na něj oči.

   „Na mě? Proč by na mě žárlil?“

   „Víš, já nemám moc přátel. Ve škole si buď myslí, že jsem psychouš nebo že chci být zajímavý a tady se s moc lidmi vyjít nedá. Každý ti předhazuje co se mu stalo, ptá se tě na názory sebevraždy a tohle já vážně nemusím. S tebou… je to jiné. Jsi jiný, bavíš se se mnou normálně a tak.

   Víš, když jsi tu nebyl, byl pro mě Erik vším, byl jsem s ním většinu svého času, ale teď jsi tu ty a jeho už tolik nepotřebuju. Žárlí, protože si myslí, že sis mě ukradl, že jsem s tebou častěji.“ Rozesmál jsem se, byla to taková kravina! Tak Erik si může randit s Dášou a já si nemůžu povídat s Filipem? Blondýnek se na mě šklebil a laskavě čekal, až se dosměju.

   „Promiň, ale připadá mi to postavené na hlavu.“

   „Jo, to nejsi sám, proto jsme se pohádali,“ zamračil se mírně.

   „Nemyslím si, že jsem s tebou častěji než on. Jen Erik teď prostě tráví víc času s Dášou.“

   „Jo, to jsem mu řekl taky. Seřval mě jako malýho fagana, že tomu nemůžu rozumět, protože jsem malej a blbej,“ ušklíbl se.   

   „To tak bude žárlit, i když si domů dovedeš nějakou slečnu?“ ušklíbl jsem se.

   „Neřekl bych. Bude řádit ještě víc,“ zamumlal a přísahal bych, že mu mírně zrudly tváře. Zvědavě jsem nadzvedl obočí.

   „Proč by řádil? S tím se bude muset smířit, že si někoho přivedeš.“

   „To jo, ale on neví… neřekl jsem mu…“ povzdechl si a zadíval se před sebe. „Ještě jsem se mu neodvážil říct, že jsem nejspíš na kluky.“ Vyvalil jsem oči. Filip že je na kluky?

   „A ty se bojíš, co by na to řekl?“

   „Já nevím. Nikdy jsme se o podobných věcech nebavili. Vlastně ani já si nejsem stoprocentně jistý svou orientací, ale když jdu po ulici, daleko častěji se ohlédnu za pěkným klukem než prsatou blondýnou,“ ušklíbl se. Rozesmálo mě to. Jo, podobný problém jsem měl v patnácti.

   „Když jsem s Erikem volal, říkal, že kdybys na mě něco zkoušel, mám mu hned říct,“ uchechtl se a zvědavě ke mně zvedl pohled. „Mám to snad chápat tak, že jsi taky na kluky?“

   „Nejspíš nemá cenu zapírat,“ zasmál jsem se. „Jen doufám, že nedostanu od Erika přes hubu za to, že se s tebou bavím.“

   „On není špatný, jen je vůči mně až moc ochranitelský. Má pocit, že mi něco musí vynahrazovat a abych řekl pravdu, někdy mě to už štve.“

   „Nemyslí to zle, jen to někdy trochu přehání. Má tě rád.“

   „Já vím, ale někdy by vážně mohl ubrat,“ vzal do ruky knihu a vstal z lavičky. „Promiň, musím se ještě mrknout na matiku. Zítra jdu do školy a vzhledem k tomu, že za dva týdny končí škola a matikář šílí, že nemám napsanou pololetku, dá mi ji zítra,“ zakoulel očima.

   „Matika sice nebyla můj nejoblíbenější předmět, ale šla mi, chceš pomoct?“

   „Netvrdím, že by se mi pomoc nešikla, ale přece tě nemůžu zneužívat,“ ušklíbl se.

   „Oživení praxe, proč ne,“ zasmál jsem se a následoval ho do léčebny.

   „Ale vážně, jestli nechceš, nemusíš. Měl mi s tím pomoct Erik, ale nějak nemůže. Matika mi nikdy nešla,“ ušklíbl se.

   „A co bys chtěl dělat? Jakou výšku?“

   „Vždycky mě bavila chemie, tak asi někam tímhle směrem,“ pokrčil rameny. „Ty máš sourozence?“

   „Jo, staršího bráchu a… měl jsem mladší sestru.“

   „Měl?“

   „V protisměru do nás vrazilo auto, byla na místě mrtvá,“ zamračil jsem se mírně. Pořád jsem si neodpustil, že to já seděl na sedadle řidiče a včas nezareagoval.

   „To je mi líto,“ řekl tiše. Mlčky jsem se na něj podíval.

   „Už jsou to tři roky, nic na tom nezměním.“

   „Promiň, neměl jsem se ptát.“

   „Nemohl jsi to vědět,“ pousmál jsem se. „Spíš ukaž tu matiku,“ pobídl jsem ho, když jsem si sedl na židli u stolu. Zmučeně vytáhl sešit, učebnici a ukázal mi, co nepochopil. Naštěstí jsem tohle učivo ve škole docela pobral a rychle jsem se znovu zorientoval, takže pro mě nebylo těžké mu velkou část toho vysvětlit. Filip byl naštěstí chytrý, takže to docela rychle pobral.

   „Už budu muset jít, ještě musím nakoupit a protože tuším, že Dáša bude dělat večeři nejen pro mě a pro sebe, měl bych si pospíšit,“ ušklíbl jsem se.

   „Tak pozdravuj toho zrádce a ať mi aspoň zavolá, že je v pořádku a zítra mi přijede pro věci, vypadá to, že doktory nepřekecám a dnes večer si mě tu ještě nechají a do školy půjdu odtud.“

   „Jasně, s tou matikou ti budu držet pěsti.“

   „No, to budu potřebovat,“ zasmál se. „Jestli to dám, někam tě zvu.“

   „To zní dobře,“ mrkl jsem na něj a vzal za kliku.

   „Počkej! A jak ti dám vědět, jak jsem dopadl? Protože neplánuju se tu v nejbližší době opět objevit.“ Zasmál jsem se a nadiktoval mu své číslo. Pak jsem se rychle rozloučil a vyrazil ven z léčebny.

   Cestou domů jsem se zastavil na nákup. Neměl jsem ponětí, co koupit, takže jsem radši zavolal Dáši, co chce. No… neměl jsem to dělat, nadiktovala mi toho tolik, že jsem se vrátil do bytu ověšený taškami jako Santa Clause bez saní a bez sobů.

   „Nazdar Štěpáne, Vánoce přece ještě nejsou,“ objevila se v předsíni Erikova hlava.

   „Někdo má zřejmě jiný názor,“ ušklíbl jsem se na Dášu, která mě praštila bagetou po hlavě a uraženě odkráčela do kuchyně něco ukuchtit.

   „Hej, Eriku, mám tě pozdravovat od Filipa a máš mu prý zavolat, měl o tebe strach.“ Blonďákovi se ve tváři mihl zvláštní výraz a ne právě hezky se na mě podíval. Nakonec jen přikývl a zmizel v kuchyni. Možná měl Filip pravdu, žárlil. Ale já s tím nehodlal nic dělat, byla jeho vina, že teď trávil víc času s Dášou než s ním. Ušklíbl jsem se a zapadl do svého pokoje.

   Jen co jsem se převléknul, zapípala mi na mobilu SMS. Překvapeně jsem ji otevřel a hned jsem se musel rozesmát.

   ´Tak co, zatím žiješ? Já jen, jestli ti někdo neukousnul hlavu :D´ I když to nebylo podepsané, byl jsem si jistý, že je to od Filipa.

   ´Žiju a zatím jsem byl jen zabit pohledem, snad to má do reality daleko :D´ vyťukal jsem nazpět a odeslal. Zároveň jsem si uložil Filipovo číslo.

   ´Jestli si chceš Kerberose udobřit, začni mluvit o San José Sharks, zbožňuje je xD´

   No, sice jsem tenhle hokejový tým neměl nejraději, ale úplný blbec jsem v tomhle nebyl. Takže za pokus nic nedám. Nestojím o to chodit do svého bytu a narážet tu na někoho, kdo se mi bude snažit ukousnout hlavu jen za to, že si přátelsky popovídám s jeho bratrem. Nechápu, co tím tedy Erik sledoval. Já nebyl psycholog – zatím, a abych řekl pravdu, prozatím se mi osvědčovaly mé metody. První se s někým spřátelit a teprve pak pomalu odkrývat to, co se skrývá za problémem. Neviděl jsem řešení v metodě – nazdar, jaký máš problém, když mi to řekneš, vyřeším to a nezajímá mě nic o tobě. Pokud si to Erik představoval takhle, měl chlapeček smůlu, tohle nebyl můj styl a navíc, Filip byl super kluk a on mi nemůže zakázat se s ním bavit.

   ´Díky za radu, jde se čelit Kerberosovi ;)´ Odepsal jsem Filipovi a vydal se do kuchyně, ze které už na mě Dáša řvala, ať jim jdu pomoct nebo nebudu jíst. Rozhodně jsem nestál o to pojít hlady, tak jsem raději šel.

   ´Hodně štěstí :)´ přišlo mi ještě. Jen jsem se pousmál a chopil se škrábání brambor.

9. kapitola

   Docela mě to začínalo vytáčet. V noci jsem se nevyspal, dopoledne, když tu bylo ticho (protože tu nikdo nebyl) jsem nebyl doma ani já a odpoledne se znovu třásl celý byt. Neznal jsem hlučnější dvojici než byla Dáša s Erikem. Vážně jsem se nemohl soustředit ani na tu pitomou knížku a že jsem ji měl mít už dávno přečtenou!

   „Můžete kruci už ubrat volume? To, že se neučíte vy, neznamená, že se neučím já!“ vyjel jsem naštvaně. Oba na mě překvapeně hleděli. Jo, byl jsem spíš klidnější povaha, ale když mě něco rozčílilo, šel ze mě docela strach.

   Rozhostilo se mezi námi ticho, které přerušilo zapípání mého mobilu. Už trochu klidnější jsem ho vytáhl z kapsy. Psal mi Filip.

   ´Jak jsem slíbil, někam tě zvu, dal jsem to xD Co říkáš na kino? Dnes v šest?´ Pousmál jsem se, byl jsem rád za Filipa a abych řekl pravdu, nemohl si vybrat lepší dobu, aby mě vytáhl ven. Potřeboval jsem se trochu vyventilovat.

   „Promiň, Štěpí, my se někam stáhneme,“ špitla Dáša a tahala Erika z pohovky.

   „Ne, jdu já.“

   „To ne! Nechceme tě vyhnat!“

   „Nevyháníte, jdu ven s kamarádem,“ pokrčil jsem rameny a vyťukal Filipovi kladnou odpověď. Bylo pět hodin, takže jsem se vydal do pokoje převléknout. Než jsem tam ale zmizel, strčil jsem hlavu zpět do obýváku.

   „Dnes si tu dělejte co chcete, klidně to tu zbourejte, ale zítra bude všechno v cajku a já budu mít klid na učení, jasný?“ probodl jsem je pohledem. Dáša rychle přitakala a Erik se k ní přidal.

   „Fajn,“ zabručel jsem a zmizel v pokoji. Natáhl jsem na sebe černé džíny, bílé tričko a tmavě modrou mikinu. Popadl jsem klíče od bytu, mobil, peněženku a vyřítil se na ulici dřív, než se mě Dáša stihla zeptat s kým a kam jdu a taky kdy se vrátím. Sám jsem to nevěděl, ale doufal jsem, že až se vrátím, bude barák stát a já se nestanu svědkem něčeho, co bych viděl moc nerad. Stačilo mi to slyšet.

   Ke kinu jsem to měl čtyři zastávky tramvají a když jsem dorazil na místo, zjistil jsem, že Filip už tam čeká.

   „Ahoj!“ usmál se zářivě.

   „Čau, takže dopadls dobře?“

   „Tss! Dostal jsem za dva, ale jen proto, že mě ten profesor nesnáší,“ nafoukl se. „Ale prolezl jsem, takže paráda,“ ušklíbl se.

   „Tak to velká gratulace.“

   „To spíš já děkuju tobě, podělal bych to. Takže… na co jdeme? Dávají buď Karate Kid, Avatara nebo Počátek.“

   „Bral bych toho Avatara, je to dlouhý,“ ušklíbl jsem se.

   „Tím chceš naznačit co přesně?“ ušklíbl se. „To tě tak těší moje přítomnost nebo to má jiný podtext?“ zasmál se a přešel k pokladně, aby koupil lístky.

   „No, nepopírám, že mě tvá přítomnost těší, ale na druhou stranu bych byl nerad přítomen při něčem ne právě veřejném, co se nejspíš teď odehrává u mě v bytě.“ Filip vyprskl, až se po něm jedna starší žena pohoršeně podívala.

   „To není vtipný, kdo se má v tom rachotu, co nadělají, i když si jen povídají, učit? Mám mít zkoušky a umím kulový!“ nafoukl jsem se naštvaně.

   „No, máš dvě možnosti – buď si koupíš špunty do uší nebo je vykopneš z bytu,“ usmál se nevinně a zamířil k pultu s občerstvením. Zastavil jsem ho dřív než stihl otevřít pusu.

   „Tys kupoval lístky, já koupím tohle.“

   „Já tě zval.“

   „A já do toho sálu nepůjdu, pokud budeš všechno cáhlovat ty.“ Zamračil se, ale mlčel, nejspíš poznal, že to myslím vážně. Spokojeně jsem se usmál a koupil velký popcorn a dvě střední koly.

   „Hele, já nevěděl, že pouští blázny do kina, co tu děláš Chvílo?“ ozvalo se štěkavé zasmání. Filip se mlčky otočil na pihovatého kluka, který nevypadal, že by kdysi, když se rozdával rozum, stál v řadě. Čekal jsem, co mu blondýnek odpoví, ale nevypadalo to, že by měl chuť něco říct, raději se otočil a chtěl odejít, ale já ho zadržel. Jestli teď uteče, jestli bude utíkat, bude utíkat celý život. Prosebně se na mě podíval, prosil mě pohledem, abychom odešli, ale já mu to nedovolil. Počkal jsem, až k nám partička kluků přejde a pořádně jsem si je prohlédl.

   „Copak Chvílo, máš sebou dozor?“ sjel mě jiný kluk pohledem a ´zabavil´ nějaké holce popcorn.

   „On? Spíš bych typoval, že ho potřebuješ ty, neutekl jsi náhodou z nápravného zařízení? Měl bych tam zavolat, že jim chybí jeden hajzlík.“

   „Kdo si myslíš, že jsi, vole?“

   „Právě se potvrdila tvá vysoká inteligence. S lítostí ti oznamuji, že se zasekla někde ve stádiu pračlověka, i když… i o tom lze pochybovat, i pralidé totiž rozeznali člověka od zvířete. Přeji příjemnou zábavu,“ usmál jsem se a odkráčel s Filipem do sálu. Ten ještě v průběhu mé diagnózy vybuchl v salvu smíchu, takže jsem mu tu colu musel zabavit, aby si ji nevybryndal na zem případně na oblečení. Skupinka zůstala zkoprněle stát, ani bů nestihli dodat, jak byli vytočení z míry.

   „To byli tví spolužáci?“ zeptal jsem se Filipa. Přikývl, ale pořád mu ještě cukaly koutky.

   „Jsem rád, že tebe ta nemoc s názvem debilita nepostihla. Je to vysoce nakažlivé,“ řekl jsem s vážnou tváří, načež blondýnek znovu vybuchl.

   „Hej! Zmlkněte!“ ozvalo se odněkud zařvání. Filip si na pusu přitiskl ruce a dusil smích, čemuž jsem se jen ušklíbal. Stačilo překvapivě docela málo, abych ho rozesmál. Strčil jsem mu do ruky popcorn, který si hned narval do pusy, aby se přestal smát, bohužel to nemělo právě ten nejlepší účinek, začal se dusit a dvě puberťačky se na nás nepodívaly právě laskavě, když jim polovinu toho, co si narval do pusy, vykuckal na natupírované hlavinky. To jsem se musel rozesmát já. Vypadalo to… hodně komicky.

   Musím se přiznat, z kina nás málem vyhodili. Nejednou jsme byli okřiknuti, ať držíme huby, že oni si zaplatili za film a ne za naše ječení. Totiž za Filipovo. Já Avatara už viděl a ten film se mi líbil, Filip na tom byl poprvé a když tam byl nějaký ten moment, kdy se najednou někde něco objevilo, prostě zaječel a já se rozesmál. Prostě mi to přišlo vtipný. Jednou mi málem vybil zuby, jak se leknutím rozmáchl.

   „No, myslím, že nás tu dlouho nebudou chtít vidět,“ zašklebil se Filip, když jsme se vyvalili z budovy kina.

   „No tebe určitě ne,“ šťouchl jsem do něj a rozesmál se jeho nafouknutému výrazu.

   „Prostě nemám rád ty překvapivý scény, no bóže.“

   „Jo a proto u toho ječíš jako malá holka, málem jsi mi vybil všechny zuby, jak jsi se rozmáchl.“

   „A dobře ti tak, kdybys teď byl bez zubů, třeba by sis ze mě nedělal srandu.“

   „Myslíš? Třeba bych ti to vyšišlal.“ Filip znovu vyprskl smíchy, pousmál jsem se. Ani trochu mi teď nepřipomínal toho kluka, který se hroutí v nejméně očekávaný okamžik, který snad vidí budoucnost. Vlastně mi teď připomínal normálního teenagera.

   „Zajdeme ještě někam na jídlo? Mám docela hlad, když jsi půlku toho popcornu vyprskal těm holkám na hlavy,“ ušklíbl jsem se. Hodil po mně kyselý obličej, ale zacukalo mu v koutcích.

   „Kousek odtud je KFC.“

   „Tak jdeme.“

   Byl jsem hodně překvapený, kolik toho vychrtlinka jako Filip dokáže spořádat.

   „Wow, tebe živit musí být fuška,“ ušklíbl jsem se.

   „V léčebně moc dobře nevaří, tak se musím najíst, když jsem na svobodě, ne?“ zašklebil se a pustil se do dalšího Twistera.

   Když jsme vyšli z KFC, byla už tma. Nebylo se čemu divit, táhlo už k desáté hodině. Filip se otřásl, když kolem zafoukal chladnější noční vítr. Sundal jsem si mikinu a podal mu ji.

   „To nemůžu, bude ti zima,“ zakroutil hlavou a rukama si objal trup.

   „Nemel, nevezmu si na triko, že jsi nemocný, tvůj bratříček by mě zabil,“ ušklíbl jsem se. Blondýnovi cukly koutky a s tichým díky si mikinu oblékl.

   „Co Erik, už je to mezi vámi lepší?“ zeptal jsem se.

   „Moc ne. Odmítl jsem jeho pomoc, když se v půl desáté večer přiřítil ke mně do pokoje, že mi pomůže s matikou,“ ušklíbl se.

   „Cos mu řekl?“

   „Že není pupek světa a že když na mě nemá čas, dokážu si poradit sám a že mi pomohl někdo jiný, kdo se mnou jedná jako se sobě rovným a né jako s nějakým nechápavým blbečkem. Vážně je někdy až moc starostlivý. Štve mě to, připadám si pak jako bych nebyl soběstačný,“ zamračil se.

   „Měl bys mu to říct.“

   „Já mu to říkám, ale on mě neposlouchá,“ povzdechl si.

   „Měl by pochopit, že nejsi malé dítě a nepotřebuješ, aby se k tobě tak choval.“

   „Jo, ale když on je v těchto věcech takový tupec!“ Na chvíli mezi námi zavládlo ticho, ale nebylo to to tísnivé, kdy není co říct. Šli jsme mlčky parkem ozářeným pouličními lampami a dívali se na hvězdy, které zářily na obloze.

   „Tak… tady bydlím,“ podíval se na mě Filip, když jsme se zastavili před větším rodinným domem.

   „Byl to moc příjemný večer,“ usmál jsem se. „Takovou odměnu jsem si snad ani nezasloužil.“

   „Jsem rád, že jsi se mnou šel. Já… chtěl bych něco zkusit,“ zamumlal rozpačitě. Zvedl jsem obočí a pousmál jsem se. Na chvilku zaváhal, než ke mně udělal krok, natáhl se ke mně a políbil mě. Pak se ale rychle stáhl a s otázkou v očích se na mě podíval.

   „To bylo to nejhezčí zakončení večera,“ pousmál jsem se a přejel mu palcem po tváři. Ve světle té pouliční lampy to sice nebylo zřetelné, ale vsadil bych boty, že se začervenal.

   „A víš, že se mi to líbilo?“ pousmál se.

   „Tak si to dobře zapamatuj, příště bude lepší,“ zašeptal jsem mu do ucha a mírně se zasmál. Teď jsem si byl jistý, že je rudý až za ušima. Sundal si mou mikinu a podal mi ji.

   „Díky za krásný večer, Štěpáne. Dobrou noc.“

   „Dobrou,“ usmál jsem se a stál před domem do chvíle, dokud nezmizel za dveřmi. Pak jsem se otočil a pomalu se vydal domů. Doufal jsem, že ti dva už tam nedělají bordel, protože bych je nejspíš vyrazil ať už oblečené nebo ne.  

10. kapitola

(Štěpán)

   Právě jsem si podíval s jednou ošetřovatelkou v léčebně, když se mi rozezvonil mobil. Překvapeně jsem se podíval na display, na kterém blikalo Filipovo jméno.

   „Filipe? Děje se něco?“ ozval jsem se. Neměl jsem dobrý pocit z toho, že mi volá. Sice jsme si od toho ´rande´ před pár dny víc psali a tak, ale teď měl být ve škole. Znejistěl jsem, když se v mobilu rozhostilo ticho. Omluvně jsem se podíval na ošetřovatelku a poodešel pár kroků.

   „Filipe? Mluv prosím, děsíš mě.“

   „Štěpáne, já… mohl bys pro mě prosím přijít?“ ozval se tiše. „Já… já vím, že máš praxi, ale… Erik má nějakou zkoušku a naši nejsou ve městě a já… prosím,“ šeptal zničeně.

   „Samozřejmě, za chvilku jsem tam, počkej na mě, dobře?“

   „Jo-o. Děkuju,“ řekl tiše a položil to. Něco se stalo. Měl snad další záchvat? Další vidění? Zároveň jsem si přál, aby ho měl, ale na druhou stranu mi ho bylo líto. Ale potřeboval jsem potvrdit mou teorii o viděních, protože jinak jsem mu nemohl pomoci a já mu pomoci chtěl. Protože ten blondýn si získával mé srdce, chtěl jsem s ním být, chtěl jsem ho držet, chtěl jsem mu pomoci zvládnou všechen tenhle chaos.

   Spěšně jsem vysvětlil sestře, že se bratrovi udělalo špatně a nemá pro něj kdo jiný přijít. Trochu jsem kecal, ale nechtěl jsem Filipa hned hnát do léčebny, protože podle mě mu tam nepomůžou, podle mě to jen ničí jeho psychiku, on nepotřebuje léčebnu, on potřebuje přijmout to, co se s ním děje.

   Sestra to naštěstí pochopila a pustila mě, za což jsem jí byl doopravdy vděčný. K Filipově škole to nebylo daleko, takže jsem tam dorazil poměrně rychle, ale blondýnka jsem nikde neviděl a mobil mi nezvedal.

   „Promiň, hledám Filipa Chvílu, nevíš, kde by mohl být?“ zastavil jsem jednu holku. Jen zakroutila hlavou a pokračovala v cestě. Zastavil jsem ještě několik děcek, teprve u jednoho kluka jsem měl štěstí.

   „Psychouška? Schovává se na záchodě ve druhém patře, brečí,“ ušklíbl se a odešel. Jindy bych mu něco moc hezkého řekl, ale teď jsem se raději rychle zorientoval na cestu do druhého patra, měl jsem o Filipa docela strach. Než jsem se dostal přeplněnou chodbou k chlapeckým toaletám, zazvonilo. Byl jsem radši, protože to znamenalo, že tam nebudou zbyteční čumilové.

   Jen co jsem vešel dovnitř, zaslechl jsem tichý vzlykot, který se ozýval z poslední kabinky.

   „Filipe?“ zaklepal jsem na kabinku. Zakolísal jsem, když se dveře najedou prudce otevřely a blonďaté stvoření se mi vrhlo okolo krku.

   „Já už nechci znovu,“ zašeptal a roztřásl se. Pevně jsem ho objal a posadil se s ním na zem ke stěně.

   „Já už nechci, Štěpáne, nevydržím to. Radši se zabiju,“ vzlykal mi do trička.

   „To neříkej, zvládneš to a já ti pomůžu. Uvidíš, že to bude dobré,“ zašeptal jsem mu do ucha a přejížděl mu rukou po zádech. Držel jsem ho v náručí do doby, dokud se neuklidnil a ani pak jsem se neptal, co se stalo. Nechtěl jsem ho nutit, věděl jsem, že až bude chtít, řekne mi to sám.

   „Šel jsem na hodinu biologie, když se mi rozbušilo srdce a… zase jsem viděl obrazy, lidi. Ženu, která měla děs v očích a tiskla si k sobě malé dítě. Slyšel jsem, jak křičí a pak…“ zlomil se mu hlas a já cítil, jak v pěstech sevřel moje tričko. „Pak jsem nic nestíhal sledovat, bylo toho tolik naráz… já nevím, nedokážu přesně říct, co to bylo.“

   „To je v pořádku,“ řekl jsem tiše a přejel mu dlaní po tváři. „Půjdeme ke mně, co říkáš? Odpočineš si tam.“ Mlčky přikývl a roztřeseně se postavil na nohy. Také jsem se postavil a vešel do kabinky, abych mu vzal tašku. Zarazil jsem se v polovině pohybu a mlčky hleděl na kachličky, které byly pokresleny černou fixou.

   „Prostě jsem musel, nutilo mě to, neuvažoval jsem… nevěděl jsem, co dělám,“ šeptl Filip provinile. Jen jsem se pousmál a znovu se zadíval na zeď.

   Rozeznal jsem nějakou mřížku, číslici čtyři, šest, potom dvě číslice odděleny tečkou 17.6. a anglické slovo killer.

   „Měli bychom jít,“ otočil jsem se na Filipa. Jen přikývl a pomalu se vydal ke dveřím. Já si ještě ony kachličky vyfotil a pak jsem se vydal za ním.

   Filip se ještě omluvil u hospodářky, že mu není dobře a že ho odvedu domů. Ta baba sice nebyla moc nadšená, že ho musí pustit, ale bylo jasně vidět, že Filip nesimuluje, takže musela.

***

   „Pojď dál,“ pobídl jsem blondýna do bytu. Celou cestu jsme mlčeli, nechtěl jsem ho nutit do mluvení, ale také jsem nechtěl, aby myslel jen na to, co se stalo. Vzal jsem ho okolo pasu, načež reagoval překvapeným výrazem, který se změnil v lehký ruměnec, avšak nevyvlékl se mi.

   „Sedni si, donesu ti něco k pití,“ usmál jsem se.

   „Děkuju, Štěpáne, vážně, já…“ Jen jsem se pousmál a lehce ho políbil na rty.

   „To nic, už na to nemysli, dobře?“ pohladil jsem ho po tváři a odešel do kuchyně. Uvařil jsem čaj a narychlo udělal několik chlebíčků, aby mi tu neumřel hlady. I tak, když jsem se vrátil do pokoje, ležel na posteli stočený do klubíčka a spal. Pousmál jsem se, všechno jsem položil na stůl a přešel jsem k posteli. Posunul jsem Filipa víc doprostřed, aby nespadl a přehodil přes něj jen lehkou deku. Už jsem chtěl odejít, když mě z ničeho nic chytil za ruku a přitáhl si ji k sobě. Pousmál jsem se a pokusil se ji vysvobodit, načež reagoval jen pevnějším stiskem. Tiše jsem si povzdechl a lehl si k němu. Téměř okamžitě se ke mně přitiskl blíž. Objal jsem ho okolo pasu a odhrnul mu z obličeje vlasy. I ze spánku se lehce mračil.

   Filip spal asi jen půl hodiny, než zmateně zamrkal.

   „Jak ti je?“ usmál jsem se.

   „Myslím, že tohle bych si nechal líbit,“ pousmál se a položil si hlavu na mé rameno.

   „Nemáš hlad? Udělal jsem nějaké chlebíčky, ale nechtěl jsem tě budit, když jsi tak krásně spal,“ prohrábl jsem mu rukou jeho blonďaté vlasy.

   „Ještě chvilku,“ zaškemral a sklopil hlavu, aby se nemusel dívat do mé pobavené tváře.

   „Jsi roztomilý, když se stydíš,“ zasmál jsem se.

   „Já se nestydím,“ zvedl bojovně bradu a zamračil se. Ušklíbl jsem se.

   „Vážně?“ zvedl jsem obočí. Přivřel oči a chvilku mě sledoval, najednou se ke mně nečekaně natáhl a políbil mě. V první chvíli mě to docela překvapilo, ale pak jsem neváhal a přidal se. Tohle už nebyla ta nevinná pusa co před pár dny, tentokrát jsem převzal iniciativu. Lehce jsem se na něj přetočil a přejel mu jazykem nejprve po horním a potom po dolním rtu. Jen co pootevřel rty, vklouzl jsem dovnitř a začal si hrát s jeho jazykem. Cítil jsem, jak mi omotal ruce okolo krku a pak se mi jednou rukou začal probírat ve vlasech, bylo to příjemné.

   Nestihl jsem zareagovat, když se dveře mého pokoje rozrazily a něco nebo spíš někdo mě odtrhl od Filipa. Skončil jsem na zemi a než jsem si stačil uvědomit, co se děje, přistála mi v obličeji pěst a ne jedna.

   „Eriku, nech ho!“ uslyšel jsem Filipa zděšeně zakřičet, když mi na tváři přistála potřetí pěst. „Slyšíš? Přestaň!“ Rány ustaly, ale já se nebyl schopen ani posadit, jak mi okolo hlavy lítaly hvězdičky.

***

(Filip)

   V první chvíli jsem nechápal, co se děje, když jsem ale uviděl Erika, jak na zemi mlátí do Štěpána, věděl jsem, že je zle.

   „Eriku, nech ho!“ zakřičel jsem zděšeně. „Slyšíš? Přestaň!“ vrhl jsem se na něj a pokusil se ho od Štěpána odtáhnout. Nakonec se mi to povedlo, možná proto, že mi pomohla ta Dáša.

   „Nech ho? Nech ho? Děláš si ze mě srandu, Filipe? Rozbiju mu hubu, zasranému homoušovi!“ ječel Erik. Vzpamatovala ho facka od té holky. Překvapeně se chytil za tvář a ublíženě se na ni podíval.

   „Nikdo, mu nebude nadávat do homosexuálů, ani ty ne,“ píchla mu rozzuřeně do hrudi. „Možná by ses mohl pokusit některé věci řešit v klidu, jak to tak vypadá, není to, jak sis myslel, mám pravdu?“ otočila se na mě. Jen jsem kývl a klekl si ke Štěpánovi, kterému z nosu valila krev.

   „Dobrý? Můžeš se posadit?“ zeptal jsem se a pomohl mu do sedu.

   „Vysvětlí mi někdo, co se tu děje?“ zavrčel Erik rozzuřeně. Naštvaně jsem se na něj otočil.

   „Co chceš vysvětlovat? To, že jsi ho bezdůvodně zmlátil?“ zavrčel jsem.

   „Bezdůvodně? A ten jazyk, cos ho měl až v krku ti nevadil?“ vřískl.

   „Proč by mi měl vadit? To já začal líbat jeho!“ Erik vyvalil oči a několikrát naprázdno otevřel pusu. Bylo mi to jedno, dobře mu tak.

   „Pojď, odvedu tě do koupelny,“ zvedl jsem Štěpána a nasměroval ho ven z pokoje. Nejspíš se mu ještě trochu točila hlava a já se mu nedivil, Erik měl dobrou ránu, nechtěl bych být na jeho místě.

   „Promiň, Erik je strašně horkokrevný a co se týče mě…“

   „Je hodně ochranářský, jo, to už jsem si všiml,“ ušklíbl se Štěpán, zatímco si smýval krev z obličeje.

   „Bolí to moc?“ zeptal jsem se provinile.

   „Nic co, by se nedalo zvládnout,“ pousmál se. „Ale asi budu mít pár ozdob na obličeji.“

   „Promiň,“ kníkl jsem.

   „Ty se nemáš proč omlouvat. Nemůžeš za to.“

   „Můžu, kdybych tě nezačal líbat…“

   „Kdybys mě nezačal líbat, udělal bych to já. Můžeme?“ otřel si tvář ručníkem a vyšel z koupelny se mnou v patách. V kuchyni už seděla Dáša s Erikem. Dáša se ušklíbala, zatímco brácha seděl ztuhle na židli a rentgenoval nás pohledem. Štěpán si to zamířil rovnou k mrazničce, odkud vytáhl sáček s mraženou zeleninou a přitiskl si ho na tvář.

   „Takže? Můžete mi to konečně vysvětlit?“ Jen jsem se ušklíbl a založil si ruce na prsou.

   „Myslel jsem, že už jsi pochopil,“ povzdechl jsem si nakonec. „Víš, tušil jsem to už delší dobu. Vždycky jsem se radši otočil za hezkým klukem než za prsatou holkou a… Štěpána mám rád, víš já…“ zadíval jsem se na tmavovláska, který mě zvědavě sledoval. Vlastně jsem mu ještě neřekl, co k němu cítím, ještě jsem to nepřiznal ani sobě a vlastně…

   „Promiň, Eriku, ale prostě už to nejsi jen ty. Já potřebuju něco víc, než bráchu, který se o mě stará jako o malé děcko, což už mě začíná pěkně štvát a myslím, že ve Štěpánovi jsem to našel. Já jsem gay, brácha.“ Smutně jsem se podíval na Erika, který se naštvaně zvedl a odešel z bytu, aniž by mi věnoval jediný pohled. Zamrzelo mě to. To vážně nedokáže překousnout, že se mi líbí kluci? Že se mi líbí Štěpán? Proč?

   Po tváři se mi rozlily slzy. Nešťastně jsem se přitiskl ke Štěpánovi, který mě objal okolo pasu.

   „Filipe, neboj, on přijde k rozumu,“ usmála se na mě Dáša. Doufal jsem, že má pravdu, protože i když mě Erik tou svou přehnanou starostlivostí často štval, pořád to byl můj bratr a já ho měl rád.