Minde

6. kapitola

(Baltazar)

   Zadíval jsem se na své zbraně, které měl pořád v držení Cai. Prsty mě svrběly, byl jsem zvyklý občas sáhnout k boku a dotknout se chladného kovu svého meče, byla to moje jistota, ten tam teď ale chyběl. Připadal jsem si jako nahý a taky zranitelnější, což se mi ani trochu nelíbilo.
   „Zdejší lidé jsou sice zvyklí být ozbrojení, ale ty už vyvoláváš jisté podezření, že tu něco nehraje,“ zadíval jsem se na něj klidně. Sledoval jsem vrásku mezi jeho očima, která se tam vytvořila, nelíbilo se mu to, ale zároveň tušil, že mám pravdu. Muž se dvěma meči u pasu, několika dýkami a lukem? To bylo doopravdy do očí bijící, když navíc vedle něj byl člověk zcela beze zbraní. Navíc mi to i trochu hrálo do karet, nehodlal jsem se tu producírovat neozbrojený, ale abych přesvědčil Caie, aby mi vrátil mé zbraně, musel jsem trochu manipulovat.
   Neochotně mi podal můj luk a toulec se šípy, meč si však nechal a spolu se svým si je zavěsil do kříže na záda. Musel jsem uznat, že byl vynalézavý. Nijak jsem ale neprotestoval a vzal si od něj alespoň svoji dýku, nevěřil mi a nejspíš dělal dobře.
   „Tak jdeme,“ rozešel se zarostlou cestou.
   „Ještě ne.“
   „Musíme vyrazit, co nejdřív,“ zamračil se.
   „Nemám nic proti, ale takhle se nedostaneš ani k tomu moři. Jsi nápadný, poznají na první pohled, kdo jsi, prozradí tě minimálně tvoje vlasy a oči taky nemáš úplně typické,“ ušklíbl jsem se, ale vytáhl ze svého vaku šátek. „Zakryj si s ním alespoň vlasy.“ S očima šlo něco udělat těžko, možná tak vypíchnout, a to by byla nenahraditelná škoda. Moc se sice netvářil, ale stočil si cop k hlavě a překryl ho šátkem, jehož jeden konec nechal volně splývat podél tváře.
   „A ještě jedna věc. Nepoužívej svoji moc, v žádném případě, a to myslím vážně,“ zašeptal jsem. Věděl jsem, že se mu to nebude líbit, ale bylo to nutné.
   „Proč bych neměl?“
   „Když potkáme pár lidí, kdy bude hrozit boj a ty použiješ svoji moc, jen to přiláká víc lidí, prozradíš se a myslím, že ani ty sám neporazíš armádu ozbrojených vesničanů,“ ušklíbl jsem se. Uměli být dost drsní, když chtěli, život je naučil, zde neplatily žádné zákony, snad jen jeden a tím bylo přežití silnějšího.
   „A co když to na mě jen hraješ,“ zamračil se. Neměl jsem mu to za zlé, nic o mně nevěděl, byl v zemi, kterou neznal a šel někam, kde to doopravdy nebylo bezpečné. Cítil se ohrožený.
   „Pokud si myslíš, že to na tebe hraju, až budeš v nebezpečí, použij svoji moc a sám uvidíš, jestli jsem lhal, nebo ne.“ Probodl mě ne právě vřelým pohledem a rozešel se na severozápad. Nedělalo mi problém ho doběhnout a srovnat s ním krok, i když jsem doufal, že pěšky daleko nebudeme muset.
   „Jakmile narazíme na nějaké větší stavení, obstaráme si koně, bude to rychlejší,“ oznámil jsem mu klidně. I když cestování pěšky i na koni mělo svoje pro a proti, ale raději jsem byl ochoten riskovat na hřbetu a v případě nouze ujet, než si ušlapat nohy a být podříznut na zemi. Kupodivu Cai nijak neprotestoval a jen stroze kývl hlavou.

   „Jak ses dostal do Eurídie,“ střelil po mně pohledem. Ta otázka mu určitě nedala spát, doopravdy měli dobře zabezpečené hranice a že je někdo, a ještě k tomu jen jeden samostatný člověk překonal, se mu určitě nelíbilo.
   „Jak už jsem řekl, nebylo to jednoduché a nebylo to čestné. Využil jsem jedné ze vzpour a proklouzl během ní dovnitř.“
   „Byla tam spousta vojáků, to mi chceš říct, že si tě nikdo nevšiml?“
   „Taky jsem se divil, měl jsem hold štěstí,“ pousmál jsem se. Štěstí sice nebylo to správné slovo, ale rozhodně jsem se mu teď nechystal říct celou pravdu. Svůj život jsem měl rád a momentálně se mi stříbrovlasému elementálovi nechtělo kvůli jeho záchraně ubližovat.

   „Tak proč jsi tam byl?“ pokračoval dál ve vyptávání, zatímco upřeně sledoval cestu a okolí, na mě se ani jednou nepodíval.
   „Hodně cestuji, byl jsem už téměř všude, zajímalo mě, jaké je to u vás.“
   „To nemáš domov? Odkud jsi.“
   „Máš hodně otázek,“ pobaveně jsem se usmál, zatímco Cai mě probodl krátkým varovný pohledem.
   „Chci vědět, co jsi zač.“
   „Ty moc lidem nevěříš, co?“
   „Rozhodně ne těm, které neznám.“
   „A když ti řeknu, odkud jsem, budeš mi věřit, nebo si budeš myslet, že lžu?“ mrknul jsem na něj. Znovu se mu mezi obočím utvořila tenká vráska, vytáčel jsem ho, což se mu určitě nelíbilo.
   „O tom si udělám obrázek později.“
   „Jsem zdejší, ze Silénie, znám ji nejlíp, myslel jsem, že bude nejlepší, když se objevíme tady.“ Vráska mezi obočím mu nezmizela, ale nakonec krátce stroze přikývl, což ale asi neznamenalo, že mi věří, spíš to, že moji odpověď bere na vědomí.

   „Proč jsi chtěl jít sám a nevzal sebou alespoň pár vojáků? Vážně si myslíš, že Nashira najdeš a dostaneš zpět sám?“ zeptal jsem se tentokrát já. Cai mi jako blázen nepřipadal, ale jít sám do Tartaru, to bláznovstvím trochu zavánělo, ať už tam ten kluk byl nebo ne.
   „Rozhodl jsem se tak.“
   „Zajímá mě proč, taky chci o tobě pár věcí vědět, když už s tebou mám cestovat a pomoct ti dostat se do Tartaru, což právě hostinná země není,“ ušklíbl jsem se. Dlouho mlčel, nejspíš se mu nechtělo mi nic svěřovat, ale já byl zticha a klidně čekal, jestli začne mluvit.
   „Jsem generál, mí vojáci jsou mi oddaní a kdybych jim řekl, půjdou se mnou. Ale kdyby to zjistil Rigel, okamžitě by jim dal povel, aby mě zastavili,“ ušklíbl se. „Rigel je vládce. Neposlechnout generála na úkor rozkazu vládce je akceptovatelné, naopak ne.“
   „Proč je Rigel vládce? Je příliš… horkokrevný,“ ušklíbl jsem se tomu přirovnání. Samozřejmě, že byl jako elementál ohně horkokrevný.
   „Protože já to odmítl,“ odpověděl mi po delší odmlce. Lehce překvapeně jsem se na Caie zadíval. On měl být vládcem? Vlastně mě to ani tolik nepřekvapilo, chápal bych takovou volbu, spíš mě víc zaráželo, proč to odmítl. Byla to čest.
   „Proč?“
   „Jsem voják. Vždycky jsem byl voják. Nemám v povaze sedět na zadku, dělat diplomatická rozhodnutí a plodit nástupce,“ ušklíbl se kysele. Pobaveně jsem se pousmál, vlastně měl pravdu, nedokázal jsem si ho takhle představit. Ale stejně jsem nedokázal pochopit, proč právě Rigel. Jako diplomat by byl dobrý Dimitri a na to plození nástupců nejspíš Keid, podle toho, jak ho na slavnosti obletovaly ženy.
   „Pořád jsi mi ale neodpověděl na to, jak se chystáš sám přemoct zaklínače,“ ušklíbl jsem se. Věřil jsem sice, že Cai je dobrý, ale sám proti nim neměl šanci na úspěch.
   „Samotného mě napadlo že v tom pravděpodobně budou triky zaklínačů, a když to napadlo mě, muselo i Dimitriho. Doufám, že už se do Tartaru taky chystají, když jsem zmizel i já,“ zašeptal. Zaznamenal jsem lehkou změnu tónu v jeho hlasu. Ano, doufal, ale jistý si nebyl.

   „Když jsi říkal, že hodně cestuješ, byl jsi i v Tartaru?“ Zeptal se po delší době mlčení, když naše kroky přerušovalo jen občasné zakrákání ptáků na nebi. Musel jsem přiznat, že tu otázku jsem čekal, ale v tomhle jsem mu nehodlal lhát, stejně by to zjistil.
   „Ano, i tam jsem byl,“ přikývl jsem.
   „Co víš o zaklínačích?“
   „To co se běžně povídá. Nejsou právě moc sdílní. Jsou tři – Necron, Raynor a Shax. Jejich mocí je magie temnoty, ale to určitě víš,“ mrkl jsem na něj.
   „Jistě, jen nevím, co přesně dokáží.“
   „Necron dokáže ovládat mrtvé. Je to… nechutné. Chodící mrtvoly, které jsou jako loutky, dokud se rozkladem nerozpadnou. Raynor umí ovládat sny. Dokáže se do nich dostat a donutit, aby v nich člověk viděl to, co chce on. A Shax, ten umí měnit podoby. Dokáže se změnit v toho, koho uvidí a dokáže na sebe přebrat i schopnosti dotyčného, pokud uvidí toho člověka je používat.“
   „Nashira měl poslední dobou noční můry. To mohl dělat on? Raynor? Donutit ho díky nim projít obloukem?“ Zadíval jsem se na Caie, který se opět mračil, a ještě k tomu svíral ruce v pěst.
   „To nevím, možná, ale je to velká vzdálenost, takže kdo ví,“ pokrčil jsem rameny. Samotného mě to docela překvapilo, věděl jsem, co Raynor dokáže, ale netušil, že by to mohl zvládnout i na tak velkou vzdálenost. Znovu jsem k elementálovi stočil oči. Bylo vidět, že mu dělá velké starosti fakt, v jaké společnosti se Nashira momentálně nachází. Všiml jsem si, jak pod pláštěm nahmatal nějaký přívěsek a sevřel ho v dlani, jako by se ujišťoval, že ještě nic není ztraceno a existuje naděje na Nashirovu záchranu.

7. kapitola

(Cai)

   Necítil jsem se ve své kůži. Nebylo mi příjemné mít vedle sebe muže, o kterém jsem nic nevěděl a netušil jsem, jestli mu v tom, co říká, můžu vůbec věřit. Že by mě místní poznali, v tom měl nejspíš pravdu, byl jsem nápadný, stejně jako ostatní elementálové, a bylo lepší na sebe příliš neupozorňovat, ale že mi zakázal v případě obrany použít svou moc, takovému návrhu už jsem nakloněný nebyl.
   Ovšem víc než černovlasý muž vedle mě, mě více trápil Nashira. Pokud byl doopravdy v Tartaru se zaklínači, nebylo to dobré. Že zatím žil, bylo sice dobře, ale taky jsem chápal, co to znamená. Zaklínači nás chtěli všechny, Nashira byl jejich návnada, abychom přišli a oni nás mohli zničit. Ovšem i přes tak zřejmou léčku, jsem tam nehodlal bratříčka nechat. Díky Zarovi jsem teď nejspíš věděl, co od nich očekávat, což byla výhoda, kterou asi nepředpokládali, i přes to jsem ale tušil, že porazit je nebude jednoduché.

   „Měli bychom se pár hodin prospat, než dorazíme do nějaké vesnice. Pochybuju, že jsi spal a já ve vězení taky neměl na růžích ustláno.“
   „Jsem zvyklý,“ zamračil jsem se a šel dál. Nechtělo se mi zastavovat, když jsme se teprve dali do pohybu. Už tak jsme ztratili důležité hodiny.
   „Podívej, chápu, že se ti to nelíbí, ale za támhle tím kopcem už začínají vesnice a věř mi, že je lepší si odpočinout teď a potom klidně celý den jít, než to riskovat mezi lidmi. Pokud tě mám v celku přivést do Tartaru, mohl bys dát na moje rady.“ Mlčky jsem Zara sledoval, jak vyhloubil v zemi důlek, do kterého naskládal suché klestí a křesadlem rozdělal menší oheň.
   „Pokud budeš klidnější, můžeš mít první hlídku.“
   Nebyl jsem nadšený, ale nakonec jsem sundal ze zad oba meče, menší vak a posadil se k rozložitému stromu.
   „Svítat bude tak za 6 hodin, za tři mě vzbuď, vyměníme se,“ natáhl se na mechu, přehodil přes sebe plášť a otočil se ke mně zády. Dlouho zřejmě nemohl najít správnou polohu ke spánku, lehce se vrtěl a občas jsem si všiml, jak cukl rukou. Nakonec se však s lehkým úsměvem přetočil na záda, jednu ruku dal pod hlavu a zavřel oči. Chvilku jsem ho sledoval, než jsem se rozhlédl kolem. Okolí nebylo nijak zvlášť odlišné od lesů v Eurídii, přesto jsem cítil, že vzduch byl protkán jinou magií, než jsme ovládali my. Bylo zvláštní, že i po tolika letech se tu udržela. Ve Velké válce zahynuli všichni mágové, ale byl fakt, že zbytková magie se ještě v některých obyvatelích držet mohla, měly ji ale pouze ženy a ty dokázaly jen málo kouzel. Aby se udržela magická linie, byl potřeba mužský potomek s mocí, který zplodil syna se ženou, která určité množství magie taky měla. Plnohodnotné dědictví, které určovalo elementály, zaklínače a mágy však mohl zdědit pouze muž, ženy zdědily pouze část moci, která byla potřebná jen k dalšímu plození vládců. Nikdy se samy vládcem stát nemohly. Opačná situace byla pouze u léčitelů, kde se moc dědila v ženské linii a neexistoval plnohodnotný mužský léčitel. Mocí léčitelů byla magie světla, dokázali vyléčit téměř jakékoliv zranění, pokud to postižený sám nevzdal a bojoval o život. Hodně se spoléhali i na byliny a jejich odvary. Jediné, co nedokázali, bylo vrátit život mrtvému. Teď už ovšem nemohli nikoho ani léčit, stejně jako mágové, byli vyhlazeni.

(Baltazar)

   Stačilo, když se mě Cai lehce dotkl, abych otevřel oči. Za ty roky putování jsem si vyvinul smysl, který mě varoval před nebezpečím nebo upozorňoval na přítomnost někoho jiného. Posadil jsem se a několikrát prokřupal záda, postel na mechu a tvrdých větvičkách nebyla právě moje nejoblíbenější, doufal jsem, že v příštích dnech objevíme i něco snesitelnějšího.
   Přiložil jsem do ohýnku pár větviček a sledoval, jak se Cai natáhl naproti mě na zem s oběma meči připravenými u své ruky. Musel jsem se pousmát, spával stejně obezřetně, jako já. Zpod šátku, který měl pořád na hlavě, mu vyklouzlo pár stříbrných pramenů a já se přistihl, jak je téměř fascinovaně pozoruju. Chtěl jsem se jich dotknout, jeho tváře. Až teď v záři ohně jsem si všiml tenké jizvičky, která se mu táhla přes oko, ale nijak zvlášť mu na kráse neubírala. Vlastně bych se divil, kdyby žádnou jizvu neměl, jako někdo, kdo byl u armády od té doby, co se naučil chodit, by bylo divné, až zarážející, kdyby žádnou neměl.

   Ze zamyšlení mě probudily až světlé oči lemované fialovým proužkem, které mě probodávaly pohledem.
   „Hodláš mě celou dobu sledovat?“ zavrčel tiše.
   „Zamyslel jsem se,“ odpověděl jsem popravdě. „Nehodlám se na tebe vrhnout, jen co usneš,“ zkroutil jsem rty do lehkého pobaveného úsměvu. Cai se naposled nesouhlasně zamračil a znovu své dva poklady skryl za víčky.

   Čekal jsem, dokud neusne. Nijak jsem se nebál ho tu nechat samotného, věděl jsem, že mu nic nehrozí, ale nechtělo se mi mu vysvětlovat, jak je to možné. Teprve když jsem si byl doopravdy jistý, že usnul, opatrně jsem vstal, vzal svůj luk a zamířil do lesa. Byl jsem sice zvyklý pár dní držet i hladovku, ale když jsem se mohl najíst, vždycky jsem to udělal, nikdy totiž nebylo jisté, na jak dlouho je to poslední jídlo.
   Měl jsem štěstí, nemusel jsem se ani moc vzdalovat od našeho skromného tábořiště, aby se mi podařilo objevit slušného zajíce. Pak už stačila jen jedna přesná střela mířící do jeho oka, která následně prošla mozkem, a chlupáč byl na místě mrtvý.  S lukem jsem byl zkušený, nikdy se mi nestalo, že bych minul, pokud byl cíl na dostřel.
   Rovnou jsem zvíře pověsil na strom, stáhl z něj kůži a vyvrhl vnitřnosti. K ohni jsem se vracel se zvířetem napíchnutým na větvi, kterou jsem umístil na provizorní rošt. Cai pořád spal, jeho tvář byla lehce napjatá, jako by ho ani ve snu neopouštěly starosti a události posledních dnů.

   Zajíc byl téměř dopečený, když Cai otevřel oči a rozhlédl se kolem. Pohled mu ulpěl na zvířeti a lehce se zamračil.
   „Tys byl lovit?“ Určitě by se mu nelíbilo, kdybych mu potvrdil, že jsem ho tu nechal samotného, proto jsem mu pravdu ani nehodlal říct.
   „Měli jsme štěstí, běžel jen kousek od nás a povedlo se mi ho strefit,“ pousmál jsem se. Chvilku mě s nedůvěřivým pohledem sledoval, než nepatrně kývl, nejspíš mi příliš nevěřil, ale nehodlal to teď řešit. Přijal kus masa, které jsem mu podal a na oplátku mi dal kus tmavého chleba, který vytáhl ze svého vaku.

   V tichu jsme pojedli. Pár zbylých kousků masa jsem schoval na později, uhasil ohniště a s elementálem po boku jsem se rozešel dál. Všiml jsem si, jak si opět pečlivě zastrkal prameny vlasů pod šátek, nejspíš přeci jen mé rady nebral na lehkou váhu, což bylo dobře, pro něj tu vážně nebylo bezpečno.

   Trvalo dalších pár hodin, než jsme se dostali na okraj první vesnice. Slunce už stálo vysoko na obloze a lidé pobíhali všemi směry. Směňovali jídlo, své výrobky, nebylo výjimečné vidět chromého žebráka prosícího o kousek jídla, mezi domy se motali toulaví psi či ušmudlané děti, snažící se ukořistit alespoň suchou kůrku chleba. Bylo až smutné, jak dopadla bohatá a prosperující země, dobře se tady mělo jen pár bohatších lidí, kteří určovali chod vesnic, které obývali.
   Všiml jsem si několika jedinců i skupinek, které na nás zaměřily pohled. Byli jsme cizinci, a ještě k tomu poměrně dost ozbrojení, což je nejspíš znepokojovalo. Většina z nich neměla ráda nic, co nezapadalo do jejich denní rutiny.

   Otočil jsem hlavu, když Cai prudce chytl nějakého floutka, zkroutil mu ruku za zády a přitiskl mu k hrdlu dlouhý úzký nůž. Musel jsem uznat, že byl velmi rychlý, ani jsem si nevšiml, odkud a kdy ho vytáhl.
   „No tak, klid, co se děje?“ chytl jsem mu ruku, aby toho muže doopravdy nepodřízl.
   „Někdo by se měl naučit, že na cizí věci se nesahá,“ zavrčel a já si teprve teď všiml, že ten chlap drží ve zkroucené ruce Caiův uříznutý váček.
   „Hele klídek chlape, nic se přece nestalo, chtěl jsem ti trochu odlehčit, vypadá to, že máš peněz víc, než je zdrávo,“ ušklíbl se a podezřívavě se mu blýsklo v očích. V duchu jsem si nadal do idiotů, že na tohle jsem zapomněl. Nebylo by moc dobré, kdyby u nás našli tolik peněz, kolik Cai zřejmě měl, dost špatně by se vysvětlovalo, odkud jsou.
   „To by sis moc nepolepšil,“ usmál jsem se a vzal mu z rukou onen váček, zatímco jsem donutil Caie, aby ho pustil.
   „Vážně? A to jako proč?“ ušklíbl se ten chlap a promnul si krk, kde se ho ještě před chvílí dotýkala chladná ocel. Měl na sobě rozedřené oblečení a z obou bot mu čouhaly špinavé palce. Vlasy měl rozcuchané, slepené potem smíchaným s prachem a mezi křivými zahnědlými zuby si pohrával s třískou. Také jsem si u jeho pasu všiml rezavé dýky, blízko které se momentálně nacházela i ruka toho otrhance. Jeho kumpáni stáli poblíž a sledovali každý náš pohyb, nejspíš čekali na případné znamení.
   „Protože jsou to jen náhradní hroty šípů,“ rozdělal jsem před ním váček, kde se doopravdy zaleskly ocelové hroty. Ohrnul nad tím nos a znovu si nás nedůvěřivě přeměřil.
   „A kvůli tomu se mě pokoušel zabít?“
   „Prostě nemá rád, když se sahá na naše věci, navíc jsou pro nás důležité.“
   „Hroty šípů? Proč?“
   „Jsme lovci, živí nás to,“ odpověděl jsem mu stejným úšklebkem, zavázal váček a vrátil ho Caiovi. Bylo dobře, že nehnul ani brvou, i když obsah váčku byl úplně jiný, než nejspíš očekával.
   „A kde máte nějaký úlovek?“ uchechtl se.
   „Pokud chceš něco koupit, už tě předběhli jiní, už máme jen kousek zaječího a zaječí kůži,“ pohodil jsem si na rameni vak. Odfrkl si a zabodl pohled do Caie. Prozíravě měl oči sklopené k úzké dýce a lehce se mračil.
   „Stejně je ten tvůj kámoš divnej. Divně oblečenej, k čemu má tu guči na hlavě?“
   „Je to můj milenec a řekněme, že jsem vůči němu dost žárlivý, takže celého si ho můžu užívat jen já,“ střelil jsem po něm pohledem, který měl jasně naznačovat, že tohle myslím vážně. Na výraz Caie jsem se neodvážil podívat, jen jsem doufal, že je stejně kamenný, jako byl před chvílí.

8. kapitola

(Cai)

   „Co to bylo?“ zavrčel jsem, když jsme se konečně dostali z nechtěné společnosti do klidnější uličky, kde pobíhalo jen pár toulavých psů.
   „Chtěl jsi jim snad ukázat, jak vypadáš?“ nadzvedl Zar obočí.
   „Nic lepšího tě nenapadlo?“ zamračil jsem se.
   „Buď rád, že mě napadlo něco,“ ušklíbl se. „To ti to tak vadilo?“
   „Mohl sis to odpustit.“
   „Snad jsi už měl sex, ne? Nebo tě uráží vztah mezi muži? U vojáků je to snad běžné, ne? Tam se ženy nijak zvlášť nevyskytují.“
   „O tomhle se s tebou vážně nehodlám bavit,“ zrychlil jsem krok. Nikdy jsem neměl rád otevřené hovory o sexu a o vztazích. Nikdy jsem se s tím nechválil, byla to jen a jen moje věc, že jsem občas v posteli měl nějakého vojáka, nikoho jiného to nemuselo zajímat. Vztahy mi byly cizí, jediný, koho jsem kdy miloval, byl Nashira, nikdy mi na nikom víc nezáleželo. I když se o mě už snažilo dost lidí, ať už šlechtičen, šlechticů či vojáků, vždy jsem byl schopný dát maximálně noc se mnou, nikdy jsem nedokázal dát lásku, neznal jsem ji.
   „Dobře, tak se omlouvám, ale zabralo to,“ zvedl ruce v obraném gestu. Mlčel jsem, jen jsem nakonec lehce kývl hlavou, že to beru na vědomí.
   „A ten váček?“ pokračoval jsem ve vyptávání.
   „Vyměnil jsem je, když jsi spal. Náhodou jsem si ho všiml a uvědomil si, že by to taky nemuselo být právě nejbezpečnější, a nakonec to bylo i štěstí, nemuseli jsme dopadnout dobře. Dost špatně by se to vysvětlovalo, kdyby nás s tolika penězi chytili.“
   „Když jsem spal? To těžko,“ zamračil jsem se na něj. Kdyby se ke mně přiblížil, vím to, měl jsem dobré smysly, byl jsem vycvičený, rozhodně bych si nenechal ukradnout váček a to ne ani ve spánku.
   „Jak jinak bych to udělal? Cvičený být můžeš, ale já mám taky pár let praxe a vím, jak na to. Nechtěl jsem tě kvůli takové blbosti budit a nechtěl jsem na to zapomenout, což se také stalo, když jsem ti to zapomněl říct. Tvé peníze mám prozatím u sebe.“
   Nelíbilo se mi to, nevěřil jsem mu, tušil jsem, že mi neříká pravdu, alespoň ne úplnou. Bohužel mě momentálně nenapadal jiný způsob, jak to mohl dokázat.

   „Tak den cesty odtud by měla být vesnice, kde chovají i koně, bude fajn, když si tam nějaké opatříme,“ protrhl Zar ticho po delší době mlčení, kdy už jsme opustili vesnici a znovu se vydali polní cestou.
   „Opatříme?“ to nebylo slovo, které znamenalo získat něco poctivým způsobem jako zaplatit za to.
   „Bude bezpečnější je ukrást, koně tady nejsou levná záležitost a u dvou lovců by tolik peněz najednou bylo podezřelé. Navíc čím míň lidí nás vidí, tím líp.“ Nijak zvlášť se mi to nelíbilo, ale nakonec jsem přikývl. Byl jsem ochotný ho poslouchat, pokud mě dovede do Tartaru a k Nashirovi.
   „Znáš to tady hodně dobře.“
   „Jsem pořád v pohybu, moc se nezastavuji. Navíc jsem Siléňan, neříkám, že ostatní země znám tak dobře, jako Silénii,“ pousmál se.
   „Ale ani neříkáš, že je neznáš,“ zadíval jsem se na něj. Lehce se pousmál, jako bych trefil do černého, nebo se jen vysmíval tomu, jak moc mu nedůvěřuju.
   „Zkusím něco ulovit, kousek odtud je potok, jestli se chceš umýt,“ změnil téma a ukázal rukou kousek bokem, zatímco si sám ze zad sundal luk. Chvilku jsem ho sledoval, než jsem se vydal k potoku. Když byla možnost, rád jsem se opláchl.
   Neochotně jsem na břehu sundal zbraně a pak i oblečení včetně šátku a vlezl do vody. Byla studená, ale čistá jako křišťál. Opláchl jsem se, než jsem si rozpustil vlasy a namočil i ty. Okamžitě ztěžkly pod tíhou vody, ale byla to příjemná tíha. Chvilku jsem si to užíval, než jsem vylezl z vody a zadíval se na Zara, který stál nedaleko a sledoval mě. Nijak jsem se nesnažil zakrýt, nestyděl jsem se, v klidu jsem vzal svoje oblečení a oblékl se, než jsem se posadil na kmen nějakého spadlého stromu a začal si prsty pročesávat vlhké vlasy. Ztuhl jsem teprve ve chvíli, kdy se jich dotkly Zarovy ruce. Měl jsem tendenci vstát a odtáhnout se, ale nakonec jsem to neudělal. Připomnělo mi to, jak mi pročesával vlasy Nashira. Vlastně jsem to měl rád, měl jsem rád, když si s nimi někdo hrál, proto jsem ho nechal. Odolal jsem pokušení přivřít oči, naprosto se tomu oddat a užít si to. Pořád jsem byl ve střehu, připravený, kdyby mě chtěl podrazit.
   „Uvolni se,“ zašeptal mi u ucha a mně z toho přeběhl mráz po zádech, trochu mě překvapilo, že příjemný. Lehce jsem se ošil, ale nakonec jsem přeci jen přivřel oči a zkusil se uvolnit. Cítil jsem, jak se mi probírá vlasy, jemně od sebe odděluje zacuchané prameny, a nakonec je splétá do dlouhého copu. Bylo to příjemné, na chvilku se mi podařilo zapomenout i na veškeré starosti, které mi momentálně tížily hlavu.

(Baltazar)

   Rozhodně jsem si nemyslel, že by Cai nikdy neměl sex, to by se choval jinak, spíš to byl ten typ člověka, co se o tom jen nerad bavil a střežil si své soukromí.
   Potichu jsem našlapoval v lesním porostu a číhal na sebemenší pohyb zvěře, abychom ani dnes nemuseli zůstat o hladu. Nikde se však nepohnula ani větvička, dokud jsem na kmenu jednoho stromu nezahlédl černou veverku. Rozhodně to bylo lepší než nic. Zastavil jsem se, natáhl luk a už jen stačilo počkat na správný okamžik, než jsem k ní vyslal šíp, který ji okamžitě poslal k zemi. Stejně tak se mi po chvilce podařilo najít a sestřelit i druhou veverku, než jsem se vrátil k menší mýtince, kde jsem odložil věci a vydal se nasbírat trochu suchého dříví.

   Stejná situace jako tehdy u vodopádu. Obraz Caie stojícího ve vodě mě přinutil zastavit se a sledovat každý jeho pohyb, každou kapku, která stekla po jeho těle. Okatě jsem ho šmíroval, už jsem se ani nesnažil skrýt, díky čemuž si mě taky všiml. Překvapilo mě, s jakým klidem to vzal, nijak se nesnažil skrýt, zrychlit oblékání a zahalení svého těla. Pousmál jsem se nad tím, rozhodně jsem si byl jistý tím, že mě tento elementál nikdy nepřestane překvapovat.
   Když si prsty začal pročesávat vlasy, znovu jsem zatoužil se jich dotknout, dotknout se jeho, jako už tolikrát a tentokrát jsem se tomu poddal. Přistoupil jsem k němu a vzal mezi prsty prameny jeho pomalu schnoucích vlasů. Cítil jsem, jak krátce ztuhl, ale nakonec mě nechal se jich dotýkat. Byly jemné jako pavučina. Pomalu jsem je začal prsty pročesávat, a nakonec je spletl do pevného copu.

   Jakmile jsem skončil, Cai se postavil a zadíval se na mě. Z jeho výrazu jsem nedokázal nic vyčíst, zato já dostal neuvěřitelnou chuť ochutnat jeho rty. Než jsem se ale odhodlal i k tomuto kroku, promluvil.
   „Taky by ses měl okoupat,“ prohlásil neutrálně, načež posbíral zbytek svých věcí a odešel k mýtině. Tiše jsem se zasmál, musel jsem. I přes veškerou chladnost, se kterou ke mně Cai ve většině případů přistupoval, mě silně přitahoval už od prvního okamžiku, kdy jsem ho v sále uviděl, ale teď mi ukázal, že za tou maskou, za kterou se schovával, byl i někdo jiný, s city a potřebami, jen se muselo vědět, jak na něj.

   Rychlá koupel, i když ve studené vodě, byla příjemná a zchladila i moji horkou hlavu. Cestou k mýtině jsem nasbíral nějaké suché dříví s tím, že se opět chopím přípravy jednoduchého jídla, protože jak jsem předpokládal, Cai umění stahování zvěře nejspíš neholdoval. Příjemně mě ale překvapil ohýnek, do kterého přikládal pár větví. Pousmál jsem se, vzal obě veverky, přivázal je k větvím nedalekého stromu a obě postupně stáhl z kůže a vyvrhl. Vysoký elementál stál kousek ode mě a všechno pečlivě sledoval, proto jsem mu svůj osvědčený postup stahování začal popisovat a zdůvodňovat.

   „Takže ovládáš energii,“ zvedl jsem oči od ohně a zadíval se na Caie. Krátce mi pohled oplatil a přikývl.
   „To jsi přece mohl pocítit na vlastní kůži,“ pousmál se. Byl velký nezvyk vidět ho usmívat se, ale musel jsem uznat, že mu to velice slušelo.
   „To jsem cítil a nebyla to právě příjemná zkušenost. Spíš mě zajímá, co všechno dokážeš.“
   „Proč tě to zajímá,“ zadíval se na mě a lehce nadzvedl obočí.
   „Co vím, tak se schopnosti rozvíjí, jsem jen zvědavý.“
   „Někdy až příliš,“ ušklíbl se a vypadalo to, jako by zvažoval zda mi odpoví nebo ne.
   „Dokážu ji vizualizovat. Vytvořit něco jako jsou blesky na obloze. Když jsem byl malý, navzájem jsme se s bratry bavili podobnými kousky. Pokud je bouřka, dokážu blesky stáhnout k sobě, i kdybych umíral, nabijí mě, dodají ztracenou energii,“ znovu se pousmál a zadíval se na nebe. I ta představa byla neskutečná, člověk, do kterého uhodí blesk, a ještě mu tak dodá energii? Musela to být fascinující podívaná.

   „Podej mi ruku,“ natáhl ke mně Cai svoji. Překvapeně jsem nadzvedl obočí.
   „Ne, jeden výboj mi stačil,“ zasmál jsem se, načež reagoval prostým ušklíbnutím.
   „Nechci ti dát další výboj, chtěl jsi vědět, co umím, ne? Tak mi podej ruku,“ vyzval mě znovu. Ještě na sekundu jsem zaváhal, než jsem jeho ruku sevřel ve své, neměl jsem chuť zopakovat si nepříjemný zážitek, ale věřil jsem mu. Jeho dlaň byla teplá, trochu drsná od častého držení meče, ale o nic víc než ta moje. Chvilku se nic nedělo, než jsem ucítil drobné mravenčení. Začínalo v konečcích prstů a pomalu se propagovalo do celé paže. Nebylo to příjemné, ale dalo se to s přehledem zvládnout. Pak jsem ale ucítil, jak mi začíná rychleji bít srdce, na čele mi vyrazil pot, začala mi být zima, nohy i ruce mi ztěžkly, že bych na nich neustál, natož udržel meč či luk. Cítil jsem se jako po celodenním pronásledování honicími psy.
   „Energie proudí v každém z nás, ale jen já s ní dokážu manipulovat,“ pousmál se Cai.
   „Bože, to je moc hezké, ale vycucnout mě nemusíš,“ zasýpal jsem ztěžka, oproti mně Cai jen vzkvétal, v očích mu jiskřilo a připadalo mi, jako by vzduch okolo něj lehce zářil. Po chvilce mravenčení ustalo a já ucítil, jak se mi žilami rozlévá teplo. Třas ustával, zima mizela, mizela i těžkost nohou a rukou, a nakonec se uklidnilo i prudce bijící srdce. Jako poslední vyklouzla i štíhlá ruka z mého sevření a já mohl jen doufat, že se tam časem vrátí.

9. kapitola

(Cai)

   Znovu jsme se vydali na cestu brzo za svítání. Snídaně byla skromná ze zbylých zásob. Překvapilo mě, že lesy tu nebyly plné zvěře, když u nás se to jí jen hemžilo. Na to mi bylo odpovězeno jedním slovem: válka.
   Ani noc jsem neměl klidnou noc, zarazilo mě, kolik energie v sobě Zar měl, mnohem víc, než kolik jsem čekal a mně to nedalo spát. Nelíbilo se mi, kolik jsem toho o něm ještě nevěděl, kolik toho přede mnou tajil.

   Podle Zara jsme se do večera měli dostat do vesnice, ve které jsme mohli mít možnost získat koně, nebo spíše ukradnout. Moc se mi to sice nezamlouvalo, ale pokud mě měl dostat do Tartaru, hodlal jsem ho poslouchat.

   Cesta, kudy jsme šli, mi připadala pořád stejná. Všude jen jehličnaté stromy, cesta přikrytá jehličím, které tlumilo naše kroky. Slunce sotva se prodírající tmavým porostem a hlavně ticho. To ticho mě nutilo přemýšlet. Původně jsem většinu tohoto času myslel na Nashira a pořád kontroloval přívěsek, abych se ujistil, že je v pořádku. Ale po včerejšku jsem čím dál více myslel na černovlasého muže kráčejícího vedle mě. Samotného mě to překvapovalo a vyvádělo z míry. I já si uvědomoval, že jsem zamlklejší než obvykle, a když už jsem musel odpovědět, byl jsem protivný a odpovědi jen prostě odsekával. Nakonec toho měl pravděpodobně dost i Zar, když mě nechal u menší studánky a sám se vydal pronásledovat hubeného zajíce, který nám zkřížil cestu. Poblíž byla prý další vesnice, které se hodlal vyhnout a pokračovat lesem, na to jsem mlčel. Nejspíš to bylo dobře, dnes jsem byl v rozpoložení, že bych dost možná dalšího opovážlivce podřízl.

   Sundal jsem ze zad vak, přičapl ke studánce, opláchl obličej a upil studené vody. Alespoň na chvilku jsem se pokusil uvolnit ztuhlé svaly z neustálého napětí díky přítomnosti Zara. Nikdy jsem se takhle necítil a vadilo mi to.
   Lehce jsem sebou trhl a hned se stáhl ke skupině stromů, když jsem zaslechl a pak i zahlédl drobný pohyb. První jsem si myslel, že je to jen nějaké zvíře, ale objevilo se dítě. Malý kluk, kterému mohlo být tak sedm let, táhl v rukou mohutné dřevěné kbelíky, aby do nich nabral čistou vodu. Byl otrhaný, oblečení na něm drželo silou vůle, nohama šoupal po lesním porostu, jelikož boty mu byly tak velké, že by je ztratil, kdyby se pokusil udělat normální krok.
   Chvilku jsem sledoval jeho marnou snahu vytáhnout těžký kbelík z vody, než jsem vyšel zpoza stromů. Lehce sebou cuknul a ostražitě mě svýma bystrýma očima sledoval.
   „Nemusíš se bát, pomůžu ti.“ Přistoupil jsem k němu, načež reagoval několika kroky zpět. Nejistě přitom sledoval oba meče, které mi visely na zádech. „Neublížím ti,“ zvedl jsem pomalu ruce, sundal je a odložil bokem. Teprve pak se dítě uvolnilo a dovolilo mi k němu přijít. Chytil jsem kbelík a vytáhl ho z vody. Než jsem mu ho ale stihl podat, zaslechl jsem rychlé kroky a něco mě prudce srazilo do vody. Překvapeně jsem se nalokal, než se mi podařilo dostat hlavu nad hladinu. Chystal jsem se toho opovážlivce okamžitě srazit, asi i zabít, ale zastavil mě pohled na další špinavou dětskou tvář. Chlapci, který mi uštědřil tvrdou ránu do obličeje, nemohlo být víc než patnáct let. Chvilku mi trvalo se vzpamatovat z překvapení, než jsem ho od sebe odkopl a vstal. Svoboda ale netrvala dlouho, další dítě mi skočilo na záda a okolo krku mi zaháklo provaz, kterým mě začalo dusit. Nedělalo mi velké problémy se ho zbavit, ale z lesa vybíhaly další a další děti s rezavými nožíky, zlámanými šípy, ty větší už i s nebezpečnějšími nástroji jako sekyrkami, a všechny nejspíš s jediným cílem – zabít. Vyhýbal jsem se jejich ranám, ale bylo jich hodně a párkrát jsem cítil, jak mi některé z jejich zbraní prořízly kůži.
   Prudce jsem se sehnul před dalším útokem, ale už jsem nestihl zachytit mokrý šátek, který mi ztěžklý vodou sklouzl z hlavy a na záda mi spadl dlouhý stříbrný cop. Jako by najednou někdo zmrazil čas, všichni útočníci úlekem ztuhli, než jejich obličejíky zkřivila ještě větší nenávist a znovu se na mě vrhli. Prvního jsem chytl za štíhlou ručku pevně svírající rezavou dýku a uhnul do boku, až pozdě jsem si všiml holky s dvěma dlouhými copy, jak se na mě vrhá zezadu. Nemohl jsem nic dělat, když jí rezavá dýka, jejímuž majiteli jsem stále svíral zápěstí, projela hrudníkem. Pohled na ten děs v dětských očích, krev vsakující se do špinavé haleny, mě téměř srazil na kolena. Skoro jsem ani nevnímal šípy, které začaly pršet snad ze všech směrů najednou, ztuhle jsem sledoval, jak se tělíčko copaté holky ponořilo pod hladinu. Ostatní malí útočníci začali prchat, zatímco já se vrhl k tělu a vytáhl jej z vody. Vytáhl jsem dýku a rukou se pokusil zastavit krvácení.
   „Cai, musíme pryč,“ chytil mě Zar za paži a pokusil se odtáhnout.
   „Ne,“ vytrhl jsem se mu a znovu se pokusil stlačit ránu.
   „Je mrtvá, už jí nepomůžeš, musíme pryč, oni se vrátí a vrátí se s dospělými, viděli tě, teď na tebe budou pořádat hon, musíme pryč,“ odtáhl mě od těla. Nehybné oči vyděšeně sledovaly pomalu se stmívající oblohu. Bylo mi zle, nechtěl jsem. Tolik lidí už jsem zabil, ale nikdy jsem nevztáhl ruku na dítě, nikdy jsem dítěti neublížil a teď… teď jsem jedno zabil.

   Ztuhl jsem, když se mi na rty přitiskly jiné, horké a naléhající, pevná paže mě objala okolo pasu a do vlasů mi zajely dlouhé štíhlé prsty. Celým tělem mi projel podivný pocit tepla, než jsem se od Zara prudce odtáhl.
   „Lepší? Musíme pryč a to hned, nebo tě zabijí. Zabijí nás oba,“ chytil mě za paži a spěšně se rozešel opačným směrem, než kudy jsme měli původně namířeno jít. Chvilku jsem rozhozeně klopýtal vedle něj, než jsem vyvlékl ruku z jeho sevření a srovnal s ním krok. Slyšel jsem za námi hluk, zvuk kovu, křik, a když jsem se otočil, zahlédl jsem i světlo hořících pochodní. Přehodil jsem si přes hlavu kápi, abych světlé vlasy alespoň trochu skryl a nesvítily tak do přicházející tmy.

(Baltazar)

   Po všech neúspěšných pokusech o konverzaci mě vysvobodil prchající zajíc, za kterým jsem se vydal s vidinou možné večeře. Byl jsem naštvaný, vadilo mi, jak mě Cai odstrkoval a zcela se přestal bavit. Dostal jsem z něj jen pár vrčivých slov a zamračených pohledů. Musel jsem se odreagovat a hon na zajíce byl vítanou volbou.
   Kličkoval jsem mezi stromy sledující chlupatý kožich, než jsem za zvířetem vyslal šíp, který ho srazil k zemi. Spokojeně jsem k němu přešel, šíp vytáhl a rovnou začal zvíře stahovat, když jsem ale zaslechl dětský křik, nechal jsem všechno být a rozběhl se zpět, tohle rozhodně nevypadalo dobře. Doběhl jsem ke studánce ve chvíli, kdy se Cai vyhnul rezavé dýce a ta se zabořila do dívky za ním. Nečekal jsem, všiml jsem si, jak okamžitě šokem ztuhl, sáhl jsem proto do toulce pro šíp, který měl u opeření modrý proužek a vyslal jej mezi malé útočníky. Ti začali okamžitě prchat. Podařilo se mi ještě chytit jednoho z nich, který prchal s našimi meči, které Cai nejspíš odložil, vypáčil jsem mu je z ruky a hned si je zavěsil na záda. Teprve pak jsem se spěšně rozešel za Caiem, který klečel nad tělem té holky a snažil se zastavit krvácení. Už z dálky jsem viděl, že je to zbytečné, byla okamžitě mrtvá, nebyla šance jí pomoct.
   „Cai, musíme pryč,“ chytil jsem ho za paži a pokusil se ho od mrtvolky odtáhnout, on se mi však vytrhl a znovu se zrzavou dívku snažil oživit.
   „Je mrtvá, už jí nepomůžeš, musíme pryč, oni se vrátí a vrátí se s dospělými, viděli tě, teď na tebe budou pořádat hon, musíme pryč,“ odtáhl jsem ho. Kdyby ti malí haranti nezjistili, co je Cai zač, nejspíš by utekli a vyčíhli by si další oběť, kterou mohli oloupit, ale takhle mi bylo jasné, že to poví dospělým a tím pádem jsme v průšvihu. Ale Cai na mé naléhání nijak nereagoval, byl jsem si jistý, že tohle bylo poprvé, co viděl zemřít dítě a bylo mi jasné, že si to díky tomu, že uhnul, bere za vinu. Kdybych měl jeho moc, asi bych do něj pustil ránu, ta mi ale scházela, nezbývalo mi nic jiného, než ho šokovat jinak. Pevně jsem si ho za pas přitáhl k sobě, druhou ruku zapletl do jeho vlasů a natiskl se mu na rty. Okamžitě mnou projela vlna vzrušení, jeho rty byly dokonalé, měkké a poddajné. Zatoužil jsem, aby to trvalo déle, aby polibek prodloužil, ale když pochopil, co se děje, prudce se odtáhl. Zamrzelo mě to, nechtěl jsem, aby to tak rychle skončilo, ale alespoň jsem si získal jeho pozornost.
   „Lepší? Musíme pryč a to hned, nebo tě zabijí. Zabijí nás oba,“ chytil jsem ho za ruku a spěšně se rozešel směrem ke druhé vesnici nedaleko. Původně jsem se jí chtěl vyhnout, ale teď byla nejlepší volbou. Trochu se mi ulevilo, když se Cai snad plně vzpamatoval, odtáhl se ode mě, nasadil si kápi a srovnal se mnou krok, potřeboval jsem ho teď při smyslech.

   Spěchal jsem, museli jsme se do vesnice dostat dřív, než naši pronásledovatelé. Věděl jsem kudy jít, ale už to byla nějaká doba, co jsem tudy šel naposledy.
   Tiše jsem zavrčel, když jsem v dálce zaslechl štěkot psů, ale neměl jsem čas se zastavit a pokusit se zmást jim stopu. Snažil jsem se alespoň skrýt nás mezi stíny, aby nezahlédli náš pohyb.

   Byl to dlouhý běh a jasně bylo slyšet, že psi se blíží, ale to už jsme se dostali na okraj vesnice. Byla jen spoře osvětlena několika olejovými lampami v oknech domů, přesto jsem nehodlal nic riskovat a plížil se s Caiem v závěsu u okraje lesa k jednomu určitému domu, kde jsem lehce zabušil na dveře. Dlouhou chvíli se nic nedělo a já znovu zaslechl blížící se psy, než se vevnitř někdo pohnul.
   „Kdo je tam?“ vyjel zostra ženský hlas.
   „Irino, to jsem já, potřebuji pomoc, otevři ty dveře,“ zašeptal jsem a rozhlédl se, zda nás poblíž někdo nesleduje. Netrvalo dlouho, než zacinkal řetěz a dveře se na malou škvírku pootevřely, vrazil jsem dovnitř a zatáhl sebou i Caie.

   „Co tady děláš?“ zamračila se starší tmavovlasá žena. Musel jsem si zaclonit oči před prudkým světlem, když mi ozářila tvář starou lampou.
   „Máme problém, potřebujeme se tu na chvíli skrýt.“
   „Máte? Do čeho ses zase namočil?“ zavrčela a přesunula lampu ke Caiovi, jehož tvář stále kryla kápě. Povzdechl jsem si, ale přešel jsem k němu a pomalu mu ji sundal. Žena vyjekla, klopýtla dozadu a udělala ochranné znamení, jako by právě zahlédla ďábla.
   „Ty ses úplně pomátl, co si myslíš, že děláš? Okamžitě odejděte!“
   „Irino, potřebujeme tvoji pomoc, jen dnešní noc, pak zmizíme, slibuji.“
   „Všechny nás zabijí, jestli vás tu najdou,“ zavrčela.
   „Nenajdou, slibuji. Své sliby jsem vždycky dodržel, Irino,“ naléhal jsem. Zkusit teď odejít už bylo hodně riskantní a bojovat ve dvou proti tlupě ozbrojených vesničanů mi jako dobrý nápad nepřišlo.
   „Dnešní noc, ale jestli se byť jen někdo pokusí ublížit mé rodině, bez váhání tě vydám, Baltazare! I s tím elementálem.“

10. kapitola

(Rigel)

   Stál jsem u okna a sledoval dění venku, zatímco jsem si na ruce připevňoval nátepníky. Konečně bylo vše připraveno a my mohli vyrazit k moři, kde na nás čekaly válečné lodě. Cíl mi byl jasný v okamžiku, kdy Cai osvobodil toho muže z vězení a oba skrze oblouk zmizeli. Cílem výpravy byl Tartar a jasná vidina války.
   Jak já proklínal svého bratra! Jeho zbrklost nás stála dva živly – vzduch a energii. Ten idiot vůbec netušil, že jeho doprovodem, který mu nasliboval kdovíco, je jeden ze zaklínačů. Bylo mi to jasné ve chvíli, kdy ten muž okolo nich rozprostřel tmu a znemožnil mi tak zastavit je. Jen zaklínači měli moc ovládat magii temnoty. A ještě k tomu ten jeho úšklebek! Všechno měl naplánované, on a jeho povedení bratříčci! První dostat nejslabšího z nás a pak zlákat dalšího. My teď neměli jinou možnost než vydat se do Tartaru, ať už nás tam čekalo cokoliv.

   „Rigeli?“ Zamračil jsem se a koutkem oka mrknul na Dimitriho, který vešel do pokoje.
   „Co?“
   „Všichni jsou připraveni k odjezdu.“
   „Fajn, nejvyšší čas,“ zavrčel jsem a dodělal poslední úpravy na své zbroji.
   „Rigeli, pořád si myslím, že by měl jeden z nás zůstat. Nech Keida tady, co když je všechno tohle jen další past? Dostat nás odtud?“
   „Už jsem se rozhodl, jedeme všichni tři. Hranice jsme posílili, oni nebudou chtít území, dokud my nebudeme mrtví, což se možná díky Caiovi brzy stane.“
   „Nevěděl, že je to zaklínač.“
   „To nevěděl nikdo a on jediný se do toho pletl!“
   „Víš, jaký má vztah k Nashirovi, záleží mu na něm.“
   „Taky ho mám rád a nenasazuju hned život nás všech pro zcela absurdní plán,“ vyštěkl jsem už řádně naštvaně. Oči mi rudě žhnuly, tisknul jsem k sobě pěsti a nutil se ruce držet v klidu, abych tady něco nepodpálil. „Už jsem rozhodl, plujeme všichni tři do Tartaru,“ zavrčel jsem a připnul si k pasu meč, než jsem rázným krokem prošel okolo Dimitriho. Byl chytrý, to jsem nepopíral, ale já byl vládce a já měl poslední slovo.

   Vyšel jsem na nádvoří a vyšvihl se na svého koně, kterého mi přivedlo jedno z pážat. Čekala nás dlouhá cesta. Museli jsme k moři a pak loděmi. Bylo to nejrychlejší a pravděpodobně i nejbezpečnější, nemuseli jsme se zdržovat na ostatních územích rozpory s místními.
   Zadíval jsem se na své bratry, kteří se na koních zařadili vedle mě. Dimitri vypadal rozmrzele a nesouhlasně, přesto konečně ztichnul a začal dělat to, co jsem chtěl já. Keid byl… byl ještě hodně mladý, po Nashirovi nejmladší a dobře jsem věděl, že má daleko radši zábavu a luxus než jízdu na koni, nepohodlné kajuty a stany a s mečem se naučil jen kvůli tomu, že ho otec donutil. Nutno podotknout, že co otec zemřel, tak jeho meč jen reznul v pochvě, no… alespoň jeden z jeho mečů, ten mezi jeho nohama byl lesklý dost. Ale potřebovali jsme ho. Svůj element ovládal, což to bylo hlavní. I když více než zemětřesení a praskliny v zemi nechával pro potěchu jeho obdivovatelů rozkvétat kytky, musel zvládnout i boj.

   Pobídl jsem koně a vyjel z brány. U cest stáli lidé a sledovali nás s obavami ve tváři. Proslechlo se, že dva z nás zmizeli a pro zemi to rozhodně nebylo dobré, snažil jsem se napětí uklidnit, co nejlépe to šlo a doufal jsem, že klid vydrží, než se vrátíme. Z cesty samotné jsem strach neměl, věděl jsem, že Dimitri nám zařídí zcela klidnou plavbu. Jen jsem doufal, že budeme mít i příznivý vítr, jelikož ten nám teď Nashira nebyl schopen opatřit. Jediné, čeho jsem se trochu obával bylo, co najdeme v Tartaru. Zabijí Caie a Nashira před našima očima? Určitě nás čekají, měli obrovskou výhodu, a to se mi nelíbilo. Jiná možnost ale nebyla, nehodlal jsem tam své bratry nechat. Další boj se zaklínači byl jistý už hodně dlouhou dobu, doufal jsem, že nepřijde během mé vlády, ale mýlil jsem se. Přesto jsem se chystal pokusit se je porazit. Měli jsme skvělou armádu, Cai byl výborný generál, dost možná bude vojákům chybět jeho vedení, ale věřil jsem, že odvedou výbornou práci i bez něj. Nebo alespoň do chvíle, kdy se k nám Cai připojí.

(Nashira)

   Ležel jsem na chladné zemi a třásl se zimou. Bylo mi špatně, místnost, ve které jsem byl, už načichla zvratky, které jsem v sobě nedokázal udržet. Netušil jsem, kde jsem, co se děje, cítil jsem jen šílenou bezmoc. Všichni mí bratři byli mrtví a kdykoliv jsem, byť jen na malou chvilku usnul, viděl jsem to. Viděl jsem jejich těla, mrtvé oči. Netušil jsem, co jsem udělal, že oni zemřeli a já jsem pořád tady. Netušil jsem proč. Neměl jsem sílu se ani posadit, všechno mě bolelo, měl jsem na těle pár výrazných šrámů, které jsem si způsobil během noční můry. Krvácely, ale bylo mi to jedno, všechno už mi bylo jedno, chtěl jsem jen, aby byl konec, aby to všechno skončilo. Snažil jsem se bdít, ale byl jsem vyčerpaný. Z neustálého probouzení z nočních můr, pořád ve stresu a strachu, nešlo to. Tolik jsem doufal, že se mnou Cai zatřese, že do mě pustí jeden ze svých šoků, abych se probral a zjistil, že tohle nebylo skutečné, ale nic takového se nestalo a já tušil, že ani nestane.

   Ztěžka jsem pootevřel oči, když dveře místnosti zaskřípaly a objevil se úzký proužek světla, který ale ihned zakryla postava. Bylo to poprvé, co sem někdo přišel, chtěl jsem vstát, pokusit se ji odstrčit a utéct, chtěl jsem křičet, co se stalo, co se to tady děje, ale neměl jsem sílu se ani posadit a z úst mi vyšlo jen tiché zachrčení.
   „Nesnaž se mluvit, pomůžu ti,“ přičapla ke mně postava a já si uvědomil, že je to žena. Byla nádherná, černé havraní vlasy jí sahaly po pás a pár krátkých pramínků jí padalo do očí, když se nade mnou skláněla a prohlížela si krvácející šrámy. Měla na hlavě zvláštní čelenku z peří, uprostřed které byl i černý medailon s rudým kamenem. Připadalo mi to tak známé, ale netušil jsem odkud.
   Tiše jsem zakňučel, když mi do pořezané ruky vystřelila ostrá bolest, jakmile se jí žena dotkla.
   „To nic, bude to dobré, není to nic vážného,“ usmála se. Připadalo mi, jako by se sice usmívala, ale její oči zůstávaly smutné. Nakrčil jsem obočí, když mi znovu ruku stiskla, ale potom začala bolest pomalu mizet. Zmateně jsem se zadíval na její ruce, které slabě zlatě zářily. Chvilku jsem se to snažil pochopit, než mi to došlo.
   „Léčitelka,“ zachraptěl jsem tiše. Jemně se pousmála, ale nic neřekla, jen postupně zacelovala ty nejhorší šrámy, které na mém těle byly. Znovu jsem pootevřel rty, abych se zeptat, proč tu jsem, co se to děje, ale zakroutila hlavou dřív, než jsem stihl vydat hlásku.
   „Nemluv, bude to dobré. Napij se,“ přiložila mi k ústům sklenici s vodou a já polkl pár doušků, které mi svlažily vyschlé hrdlo. „A taky zkus něco málo sníst, dobře?“ přisunula ke mně tác, který přinesla s sebou. Nebyla tam žádná hostina, ale o tu jsem ani nestál, spíš jsem se bál, že cokoliv, co sním, skončí jako to ostatní jídlo, které jsem v sobě nedokázal udržet, a to mě odrazovalo.
   „No tak, něco sníst musíš. Stačí trocha, dobře?“ přejela mi dlaní po čele. Přivřel jsem oči, ale nakonec lehce přikývl. Bylo mi o něco líp. Když jsem sebral trochu sil, které se mi vrátily, a otevřel oči s tím, že se té léčitelky na něco zeptám, poděkuju jí, byla pryč. Na chvilku mě napadlo, jestli to nebyl jen další sen, milosrdný sen ve změti nočních můr, ale po šrámech zbyla jen lehce zarudlá kůže. Určitě tady byla.

(Necron)

   Prsty jsem poklepával do své brady a přivřenýma očima sledoval tmavnoucí oblohu. Zatím mi všechno vycházelo. Byl jsem si jistý, že elementálové jsou na cestě sem, nemohli být tak hloupí, aby si mysleli, že jejich milovaný, hloupý, a především slabý bratříček skončil někde jinde.
   Pootočil jsem hlavu ke dveřím, do kterých vešla Asa. Moc se mi nelíbilo, když za tím větrným skrčkem šla, ale měla pravdu, mrtvý by mi byl k ničemu.
   „Měli byste s tím přestat.“
   „Proč, je to zábava,“ ušklíbl se Raynor a spokojeně přehodil nohu přes nohu. Zlepšoval se, jeho sny byly dokonalé, nešly téměř rozpoznat od těch skutečných nebo od reality, dokázaly člověka dokonale zmást. Teď se mu dokonce dařilo zvládnout to na dost velkou vzdálenost, když se dostal do snů toho skrčka.
   „Je na dně, už toho moc nevydrží. Nic nejí a nepije.“
   „No a? Stejně se nechystáme ho nechat naživu. Půjde pod zem, jakmile sem dorazí jeho bratříčci, všichni půjdou pod zem, jeden po druhém,“ usmál se Shax.
   „Máte ho, proč musí ke všemu ještě trpět?“ zvýšila Asa hlas. Lehce jsem nadzvedl obočí, ale zatím jsem nereagoval, jen Raynorovi se zablýsklo v očích, vstal a nebezpečně se k ní přiblížil.
   „Protože chci! Líbí se mi to a baví mě sledovat tu bezmoc. Stejně jako tu tvoji, když ti ochotně ukazuju, jak zaklínači zabili každého léčitele, co se jim postavil do cesty. Nechtěj být další,“ zasyčel jí těsně u obličeje.
   „Už jsi mi to ukázal tolikrát, nedokážeš mi způsobit větší bolest, se mnou už víc nesvedeš.“
   „Aby ses nepletla, holčičko,“ zavrčel a prudce ji chytil za vlasy.
   „To stačí, nech ji být,“ zadíval jsem se na bratra. Chvilku ji ještě se stisknutými zuby svíral, než ji pustil. Trhl jsem hlavou ke dveřím, aby zmizela, což okamžitě udělala.
   „Proč ji držíš naživu,“ vyjel vztekle Raynor.
   „Je to léčitelka, může se hodit.“
   „Shax na sebe může vzít její podobu i s jejími schopnostmi.“
   „Dobře víš, že naše moc má určitá omezení. Shax na sebe nedokáže převzít podobu a schopnosti mrtvé osoby, stejně jako ty se nedokážeš dostat do snů silnějších elementálů, i ten větrný skrček ti dělal problémy,“ ušklíbl jsem se. Skoro jsem slyšel, jak Raynor skřípe zuby, bavilo mě ho vytáčet, na svoje schopnosti byl velmi háklivý a nelíbilo se mu, když mu někdo předhazoval jejich nedostatky.
   „Jsou silní. Pracuju na tom, až budou blíž, tak se do snů dostanu i jim.“
   „Uvidíme,“ usmál jsem se chladným úsměvem a přetočil obličej k poslední osobě v místnosti. Krátkovlasý blondýn stál se skloněnou hlavou a zavřenýma očima. Fascinovalo mě jeho soustředění, líbily se mi černé pramínky vlasů v jeho blonďaté ofině, i jeho ledově modré oči, stejně jako jsem rád studoval tetování na jedné jeho tváři, na rukou i hrudi. Dokonale jsem si ho vycepoval, stejně jako Baltazara.
   Ušklíbl jsem se, když do mě Kaan zabodl pohled svých ledově modrých očí a též zkroutil ústa do nebezpečného úsměvu. Byl mojí tajnou zbraní v nadcházející bitvě, elementálové ani netušili, čemu se hrnou do náruče.