Minde

21. kapitola

(Marc)

   Probudil jsem se unavený a celý rozlámaný a… sám, čímž jsem si byl absolutně jistý. Potvrdilo se mi to, když jsem se přeci jen otočil na druhou polovinu postele. Ovšem překvapila mě rudá růže a dopis v čistě bílé obálce. Váhavě jsem sáhl po růži a přivoněl k ní. Voněla nádherně a ještě se na ní třpytily kapky rosy. Položil jsem ji zpět na polštář a sáhl po obálce, ze které jsem vytáhl list papíru.

   „Dobré ráno, omlouvám se, že tu zase nejsem, otec mě opět odvolal. Netuším, kdy mě propustí a je možné, že budeš muset zpět do Farelska odjet sám. Přijedu za tebou, co nejdřív to bude možné, slibuji. Miluji tě Damien

PS: omlouvám se za včerejšek“

   Ten dopis jsem četl několikrát. Proč si se mnou tak hrál? Proč mi tvrdil, že mě miluje, když to očividně nebyla pravda?

   Lehl jsem si zpět do přikrývek a zadíval se balkonem na slunce. Možná bylo lepší, že tu teď nebyl, netušil bych, jak se k němu chovat. Včera mě jasně odmítl a já se bál, že se mu teď nebudu moct podívat do očí.

   S povzdechem jsem vstal a oblékl se. Dnes mi bylo docela jedno, kdo bude v jídelně kromě mě, neměl jsem na nic náladu, dokonce mi byli všichni ukradení. Bylo mi jedno, jak se na mě u stolu budou dívat, když si s něčím nebudu vědět rady nebo udělám něco špatně.

   Nevrle jsem vyšel z pokoje a vydal se do jídelny. Seděla tam jen královna Odeta a Agnes se svým snoubencem, který jí právě horečně vysvětloval pravidla amerického fotbalu a bylo hodně očividné, jak moc ji to baví.

   „Dobré ráno,“ pokusil jsem se o úsměv, který se mi moc nepovedl, protože se na mě královna podmračeně podívala.

   „Dobré ráno, Marcu,“ kývla nakonec a propichovala mě pohledem. Jindy bych se nejspíš ošil a nebyl schopen polknout, teď mi to bylo úplně jedno a začal jsem se cpát tousty s marmeládou

   „Damien má dnes nějakou práci a nemůže s tebou odjet. Vzkazuje ti, že přijede později.“

   „Jo, vím o tom,“ pokrčil jsem rameny. Vážně jsem neměl náladu na konverzaci. Zahlédl jsem jen úšklebek, který mým směrem vyslala Agnes, zato královna naštvaně našpulila pusu.

   „Kdy se chystáš odjet?“

   „Nevidím důvod zde setrvávat déle než do oběda. Pokud je to možné, odjel bych jen co si po snídani sbalím.“

   „Samozřejmě, že je to možné.“

   „Dobře,“ kývl jsem a nalil si kafe.

   „Tak hele, Ede, mě nezajímají žádní upocení chlapy, kteří smrdí jako žumpy a běhají za nějakým potrhlým míčem, takže mě tím přestaň otravovat!“ vybuchla Agnes a naštvaně práskla příborem. Nedivil jsem se jí, byl jsem v jídelně deset minut a ten Edward ještě nezavřel pusu.

   „Agnes!“ zakřičela na ni královna naštvaně. Jen pohrdavě pohodila hlavou a hrdě odkráčela z jídelny. V duchu jsem jí tleskal, získala si u mě body.

***

   Nemůžu říct, že mě to překvapilo, ale trošku mě možná zamrzelo, když se Damien se mnou nepřišel ani rozloučit. Ale… třeba přijede ještě večer.

   S rozpoluplnými pocity jsem se podíval na Amadea a nakonec se mu vyhoupl na hřbet.

   „Marcu!“ překvapeně jsem se otočil na Agnes, která se ke mně rychlými kroky na vysokých podpatcích blížila. „Damien chtěl přijít, ale nevyšlo mu to. Přijede co nejdřív bude moct.“

   „Díky, Agnes,“ přikývl jsem a pousmál se. Vlastně… to bylo poprvé, co na mě Damienova sestřička promluvila. Usmála se na mě a vzdálila se. Otočil jsem Amadea a v doprovodu ochranky zamířil zpět do Farelska.

   Docela už jsem si zvykl na rytmické pohybování koňského hřbetu a ani otěže už jsem nesvíral tak pevně, možná mi pomohl Damien, možná jsem si uvědomil, že jsem jízdu na koni doopravdy miloval a nechtěl jsem se toho vzdát.

   Pořád jsem nemohl vyhnat z hlavy včerejší události. Proč se tak Damien choval, proč mě odmítl, když očividně to chtěl taky. Bolela mě z toho hlava, znovu jsem si připadal jako přejetý parním válcem.

   Když jsem na okraji Farelska uviděl malé hospodářské stavení, rozhodl jsem se odpočinout si. Přeci jen už mě docela bolel zadek, protože jsem si nedovolil jet moc rychle, na to jsem se ještě bál.

   „Vaše výsosti,“ přispěchala k plotku starší paní a mírně se poklonila.

   „Dobrý den, mohl bych se u vás trochu napít?“ usmál jsem se a seskočil z Amadea.

   „Samozřejmě, hned něco přinesu,“ otočila se a pospíchala zpět do domku. Někoho mi připomínala, dokonce myslím, že jsem ji zahlédl, když jsme průvodem jeli do Rastinska, ale jistý jsem si tím nebyl.

   „Vaše výsosti,“ kývl hlavou starší kluk a položil na studnu talíř s buchtami a vodu. Usmál jsem se a přijal nabízený pohárek. Moje ochranka ani nezvedla zadky z koňských hřbetů, ale nenutil jsem je. Když se chovají jako psí čumáci, není to můj problém.

   „Neviděl jsem tě už někdy?“ přivřel jsem oči a prohlédl si staršího kluka. Určitě jsem ho odněkud znal, ale nemohl jsem si vzpomenout, kde už jsem ho viděl. Pousmál se a přikývl.

   „Pracoval jsem ve stájích v paláci.“

   „Už tě to tam nebavilo? Nebo proč už tam nepracuješ?“ zeptal jsem se zvědavě. Konečně nějaký normální člověk, kterého když se na něco zeptám, netváří se, jako kdybych po něm chtěl kdoví co.

   „Ne, vyhodili mě. Nesplnil jsem královo očekávání.“

   „Můj otec je náročný, nic si z toho nedělej,“ zakroutil jsem hlavou a neodolal lákavé vůni buchet, což se ukázalo být chybou, jelikož za první putovala hned do žaludku i druhá a třetí. Ten kluk se jen ušklíbal, ale mlčel. Nevadilo mi to, konečně někdo trochu normální.

   „Máš rád koně? Chybí ti ta práce?“ zeptal jsem se, když jsem toho kluka sledoval, jak dává napít Amadeovi.

   „Kdybych řekl ne, lhal bych. Miluju koně a Amadeus je nejlepší, jakého jsem měl tu čest poznat.“ Usmál jsem se a pohladil hnědáka po sametové srsti. Vyšvihl jsem se na hřbet a poděkoval starší paní za občerstvení.

   „Přijď zítra ráno do stájí, řeknu o tobě stájníkovi.“

   „Prosím? Nebudete mít problémy?“

   „Chci, aby se o Amadea starala osoba, která ho zná a které není ukradený. Přijď, pokud sis teda ještě nenašel jinou práci.“

   „Děkuji, Vaše výsosti,“ hlesl a v očích mu zazářilo. Jen jsem se usmál a pobídl Amadea ke cvalu. Něco mi říkalo, že toho kluka dobře znám, že mu můžu věřit. Jen jsem se zapomněl zeptat na jeho jméno, ale doufal jsem, že to napravím zítra.

***

   „Marečku, ráda tě vidím,“ objala mě mamka, jen co jsem seskočil z koně. Usmál jsem se a nechal se, mrzelo mě, jak se ke mně před tím, než jsem odjel, chovala. Doufal jsem, že teď se to zlepší.

   „Jak ses měl? Byli tam na tebe hodní?“

   „No… nevšímali si mě, takže ano, v rámci možností byli hodní,“ ušklíbl jsem se.

   „A Damien?“ Zamračil jsem se.

   „Já nevím, mami, netuším, co si mám myslet… Půjdu si dát sprchu, jsem unavený.“ Přikývla a starostlivě mi přejela dlaní po tváři. Něco ji trápilo, věděl jsem to, ale netušil jsem, co by to mohlo být.

   Ve sprše jsem trochu uvolnil ztuhlé svaly a celkově se od všeho odreagoval.

   Do pokoje jsem se vrátil jen v županu a hned jsem si sedl za klavír. Docela mě překvapilo, jak mi ty tóny chyběly. Poslouchal jsem melodii, kterou jsem z nástroje loudil a cítil se, jakoby ze mě něco spadlo.

   Trhl jsem sebou, když mi zazvonil mobil. Zaraženě jsem se podíval na neznámé číslo a zvedl to.

   „Prosím?“

   „Marcu! Rád tě slyším,“ ozvalo se zasmání. Zamračil jsem se, nepřipadalo mi, že bych tu osobu znal.

   „Můžu vědět, kdo volá?“

   „Jsem přítel.“

   „Omlouvám se, ale na hloupé vtipy nemám náladu,“ zavrčel jsem a chystal se to položit. Hlas mě ale zadržel, zadržela mě ta slova.

   „To ti vážně nevadí, jak ti každý lže?“

   „O čem to mluvíte?“

   „Říkám pravdu. Všichni ti lžou, i Damien… Nemáš ani tušení, co se tu dělo předtím, než jsi ztratil paměť.“ Mlčel jsem, netušil jsem, co odpovědět. Lhát? Lhali mi? Proč? V čem mi lhali?

   „Věřím, že si máme co říct, Marcu. Jsem přítel, já bych ti nelhal. Přijď zítra v šest večer k nejvzdálenější lavičce ve vaší zahradě a já ti povím všechno.“

   Ten hlas mi rezonoval v hlavě ještě dlouho po tom, co mobil ohluchl. Kdo to byl? A co vlastně chtěl? Damien mi lhal? Byla to pravda nebo jen žert? Proč by mi lhal? Co se tu k sakru dělo než jsem ztratil paměť?

   Udělalo se mi zle, nevěděl jsem, co si myslet o chování mého okolí předtím telefonátem, natož teď. Navíc jsem netušil, jestli chci znát pravdu nebo ne. Jestli chci vědět, co má ten ´přítel´ na srdci a jestli mi náhodou nelhal on.

   Prostě jsem netušil, co teď dělat.

22. kapitola

(Marc)

   Nemohl jsem usnout a když se mi to podařilo, hned jsem se zase vzbudil. Pořád jsem slyšel hlas toho kluka. Sakra, co se tu dělo? Lhal mi nebo mluvil pravdu?

   Váhal jsem, celý den jsem váhal, jestli tam jít nebo ne. Na jednu stranu jsem chtěl vědět, jestli mluví pravdu, doufal jsem, že bych to poznal, ale na druhou stranu jsem se bál toho, co bych se mohl dozvědět. Přesto… Chtěl jsem svou paměť zpět, chtěl jsem si pamatovat, co jsem měl rád, chtěl jsem mít své vzpomínky a nevařit z vody.

   Dopoledne jsem se byl podívat ve stájích. Potěšilo mě, že tam ten kluk ze včerejška – Ian, jak jsem se dozvěděl, byl. Prohodil jsem s ním ale jen pár slov. Měl jsem sevřený žaludek a neměl jsem na nic náladu, nejspíš to na mě poznal, protože se na mě tak zvláštně díval. Raději jsem stáje opustil, ten pohled mi nedělal dobře.

   „Marečku, děje se něco?“ zeptala se mamka u večeře. Přistihl jsem se, že každou chvíli střílím pohledem po hodinách a místo abych jedl, tak se v tom jídle rýpám.

   „Omlouvám se, ale nějak nemám hlad.“

   „Je ti špatně? Nejsi nemocný?“ zeptala se starostlivě.

   „Ne, jsem v pořádku. Asi… se půjdu projít do zahrady, omluvte mě,“ vstal jsem a odešel od stolu. Na schodech z paláce jsem ještě na okamžik zaváhal, ale pak jsem se rozhodným krokem vydal na konec zahrady. Slunce pořád ještě dostatečně svítilo a hřálo mě svými paprsky na tváři, já měl ale myšlenky jen na jednu věc. Na toho kluka a na jeho slova. 

   Váhavě jsem mířil na konec zahrady. Nebyl jsem si jistý, že dělám dobře, ale už jsem byl rozhodnutý tam jít, ať už se dozvím cokoliv, ať už mi bude lhát nebo říkat pravdu, chtěl jsem ho vidět.

   Přivřel jsem oči, když jsem ve stínu stromů spatřil na lavičce osobu. Zpomalil jsem, až jsem se zastavil úplně. Muž se jen uchechtl a vstal.

   „Věděl jsem, že přijdeš,“ promluvil a otočil se ke mně. Muž… spíš to byl ještě kluk, který stál naproti mně mohl být o pár let starší než já, měl tmavé vlasy a úšklebek na rtech.

   „Kdo jsi?“ zeptal jsem se a mírně se zamračil. Nelíbil se mi, připadal mi jako pěkný hajzlík, alespoň se teď tak tvářil.

   „Jsem přítel, už jsem ti to přece říkal.“ Nedůvěřivě jsem si ho prohlížel a vážně přemýšlel o tom, že se otočím a odejdu, ale neudělal jsem to. Nejspíš jsem se  němu neodvážil otočit zády.

   „Co chceš?“

   „Říct ti pravdu, Marcu. Říkal jsem, že jsem přítel a přátelé si pomáhají nebo ne?“

   „Jakou pravdu?“ Doopravdy jsem začínal litovat, že jsem sem přišel, ale už nejspíš nešlo couvnout. Poznal jsem mu na očích, že mě odtud nepustí, dokud si neposlechnu, co mi chtěl říct.

   „Pravdu o tobě, o tom dohodnutém sňatku a taky o Damienovi.“

   „Co tím myslíš?“ přivřel jsem oči. Jen se zasmál a posadil se na opěradlo lavičky.

   „Tak, jak to říkám, všichni ti lhali, všichni včetně Damiena.“

   „Tomu nevěřím, proč by to dělali?“ štěkl jsem naštvaně. Nemohla to být pravda, prostě jsem tomu odmítal uvěřit.

   „Protože potřebovali, abys přestal jančit, abys přestal bojovat proti tomu sňatku. Chtěli ti jednoduše zavřít pusu,“ pokrčil rameny a rentgenoval moji reakci. Já na něj mezitím nevěřícně hleděl. Bojovat proti sňatku? Proč? Vždyť… Damien mě… miloval a já jeho taky nebo… ne?

   „Mrzí mě, že ti to musím říct já, Marcu, ale měl bys to vědět, než si ho vezmeš. Víš… ty jsi Damiena nikdy nemiloval, nikdy sis ho nechtěl vzít. Váš sňatek byl dohodnutý a ty jsi k tomu nemohl říct ani popel.“ Hleděl jsem na něj neschopen slova, nemohl jsem tomu uvěřit. Nechtěl jsem ho poslouchat, ale on mluvil dál.

   „Ani Damien z toho nebyl nadšený, souhlasil jen proto, aby ochránil svůj lid a především mě. Překvapený?“ ušklíbl se. „Ještě před pár týdny patřil Damien mně.“

   „Ty jsi Raymond?“ hlesl jsem. Rozesmál se, až mi naskákala husí kůže. Netušil jsem, co si o něm myslet.

   „Tak zlatíčko Damien se o mně zmínil? Jak milé,“ usmál se sladce. „Ale jak jsem řekl, Marcu, se sňatkem jsi nikdy nesouhlasil a Damiena jsi nemohl vystát. Řekni mi, jaký je to pocit, když tě někdo takhle zneužije? Když ti lže do očí při slovech ´miluji tě´?“ zablýsklo se mu v očích.

   „Nevěřím ti! Jsi lhář!“ vykřikl jsem, otočil se a spěšně odešel. Ještě dlouhou dobu se za mnou nesl jeho pobavený smích.

   Celým sídlem jsem proběhl jako hurikán. Zastavil jsem se teprve ve svém pokoji, kde jsem se zamkl a padl na postel. Tohle prostě nemohla být pravda. Jen silou vůle jsem zadržel slzy, které se mi hrnuly do očí. Byla to pravda? Vážně tohle všechno přede mnou zatajili, nebo to byly jen výmysly. Co se tu k sakru dělo? Proč se mnou takhle jednají?

   Netušil jsem, co mám dělat, měl jsem v hlavě takový zmatek! Nevěděl jsem, co je pravda a co lež, kdo mi lhal a kdo mluvil pravdu, ale věděl jsem, že to bude bolet tak jako tak.

***

(Damien)

   Přestože jsem šel včera spát až okolo půlnoci, vstal jsem hodně brzy. Nechtěl jsem v Rastinsku zůstávat déle, bylo to zbytečné a vlastně jsem chtěl být s Marcem. Zarazil jsem se. Pozítří jsme se měli brát… Zakroutil jsem hlavou a spěšně vstal. Chtěl jsem být ve Farelsku co nejdříve.

   Ani jsem nesnídal, příkře jsem rodičům oznámil, že odjíždím, kývl jsem na sestru, která se chápavě usmála a vyšel jsem z paláce. Agnes věděla, co plánuju, věděla to a podporovala mě, i přesto, že tušila, jak je to pro mě těžké.

   „Damiene!“ vyběhla z paláce, když jsem se vyšvihl na Rafaela a chystal se odjet. Otočil jsem se na ni a počkal, než ke mně přiklopýtá.

   „Víš, co děláš?“ zadívala se na mě. Mlčel jsem, věděl jsem, co dělám, věděl jsem to moc dobře a přál si, abych před tímhle rozhodnutím nemusel nikdy stát.

   „Ano, ano vím.“

   „Mrzí mě to Damiene, promiň.“

   „Nemáš se zač omlouvat, uvidíme, jak to všechno dopadne,“ pousmál jsem se. Agnes přikývla a odstoupila pár kroků.

   „Hodně štěstí.“ Přikývl jsem a otočil Rafaela k bráně, pobídl jsem ho a cvalem vyjel ven.

   Žaludek se mi sevřel nervozitou, když jsme překročili farelské hranice. Něco bylo špatně, něco bylo moc špatně a já nevěděl co. Tušil jsem však, že se to brzo dozvím.

   Na dvoře paláce jsem seskočil z koně a překvapeně se podíval na Iana, který přispěchal, aby se o koně postaral.

   „Co ty tu děláš?“

   „Pracuju, přijali mě zpět.“

   „Stalo se něco?“ zamračil jsem se.

   „Nevím, včera byl strašně rozrušený, po večeři někam šel, když se vracel, běžel, jakoby mu šlo o život. Zaslechl jsem jen něco o tom, že se zamknul v pokoji,“ pokrčil rameny a odvedl Rafa do stájí. Zamračil jsem se a spěšně se vydal do paláce.

   Už z dálky jsem uslyšel hluk, který se linul z jídelny, ale slova jsem rozeznal teprve ve chvíli, když jsem stanul ve dveřích.

   „…buď se smíříš s tím, jaký jsem, nebo si hledej jiného následníka trůnu, rozumíš?“ zařval zrovna Marc na svého otce, který před ním kamenně stál. Marcova matka seděla na židli s tváří ve dlaních a bylo vidět, že plakala.

   „Děje se něco?“ odvážil jsem se na sebe upoutat pozornost. Marc se rychlostí blesku otočil a probodl mě rozzuřenýma očima. Tušil jsem, co se stalo. Vzpomněl si, bylo to očividné.

   „Marcu…“ začal jsem. Než jsem ale stihl něco říct, bez jediného pohledu se kolem mě prohnal a zmizel.

   „Říkala jsem to, já jsem to říkala!“ vstala královna. V zarudlých očích jí bylo znát rozčílení. „Ale vy jste mě neposlouchali. Je to tvoje vina, že nás teď nenávidí, je to tvoje vina,“ zakřičela na krále Vincenta.

   „Můžete mi říct, co přesně se stalo?“ zeptal jsem se.

   „Vzpomněl si, není to očividné? Včera se vrátil strašně rozrušený, nevíme co se stalo, ale když dnes ráno přišel do jídelny,… však jsi to slyšel,“ povzdechla si.

   „Damiene… Marc teď bude potřebovat čas, prosím… prosím zkus s ním vyjít.“

   „Nejspíš vím, co mám udělat,“ přikývl jsem a s krátkým ´omluvte mě´ jsem odešel z jídelny.

   Hned co jsem vyšel na nádvoří, spatřil jsem Marca stát u ohrady. Opíral se o ni a hlavu měl sklopenou. Pomalu jsem se k němu vydal. Věděl jsem, že o mně ví, ale stejně nic neřekl ani neudělal do doby, dokud jsem se nepostavil vedle něj.

   „Víš co mě mrzí nejvíc?“ zeptal se a já si všiml, jak si z obličeje setřel pár slz. Teprve pak ke mně zvedl tvář. Poznal jsem v ní bolest, hněv, ale i určitou rezignaci. Mlčky jsem zakroutil hlavou.

   „Žes mi to neřekl.“

   „Chtěl jsem ti to říct.“

   „Chtít není udělat to!“ utnul mě příkře. „Víš proč jsem se s tebou chtěl vyspat?“ uchechtl se a odvrátil pohled. „Myslel jsem, že to jediné mezi námi stojí. Že se chováš tak zvláštně odtažitě jen kvůli tomu, že bys chtěl, ale dáváš mi určitý prostor k tomu, abych si to sám rozmyslel. Myslel jsem si, že když se s tebou vyspím, ta zeď, která mezi námi byla, spadne. Netušil jsem, že je za tím něco víc.“ Mlčel jsem, nevěděl jsem, co k tomu říct.

   „Řekni mi, co by se stalo, kdyby mi včera Raymond všechno neřekl?“ Překvapením se mi rozšířily zorničky… Raymond? „Vzal by sis mě bez jediného slova? Vzal by sis mě, i když bys věděl, že až si vzpomenu, budu tě do smrti nenávidět? Netušil jsem, že jsi až taková sketa, Damiene. Abych řekl pravdu, je mi tě vlastně líto.“ Odlepil se od oplocení a vzdálil se ode mě pár kroků, pak se otočil a sjel mě opovržlivým pohledem.

   „Vezmu si tě jen proto, že mezi našimi zeměmi zavládne mír, nic víc v tom nehledej. A taky nečekej, že život po mém boku bude procházka růžovým sadem, já už sebou nenechám manipulovat,“ oznámil mi ostře a odešel.

23. kapitola

(Damien)

   Opřel jsem se o ohradu a prudce jsem vydechl. Jo, tohle prostě nemohlo dopadnout dobře. Teď jsem si byl víc než jistý, co musím udělat, i když se mi do toho vůbec nechtělo. Nejprve jsem ale vytáhl mobil z kapsy a zavolal veliteli ochranky, aby zvýšili počty hlídačů v okolí farelského paláce, tušil jsem, že Raymond jen tak neodejde. Naopak, ještě se bude dívat a smát se, jak všechno krásně zamotal. Raymond se teď nestáhne, bude čekat, co se bude dít.

   Mlčky jsem sledoval Marca, jak vyjel ze stáje na Amadeovi a zamířil si to na překážky. Chvilku jsem ho pozoroval, než jsem si všiml, že se ke mně připojil Ian.

   „Proč jste to dělali? Proč jste mu lhali? Museli jste přeci vědět, že až si vzpomene, nebude právě sdílný.“

   „Já vím…“

   „A přesto jste mu stejně jako ostatní lhal.“

   „Musel jsem, záviselo na tom spousta životů.“

   „Marc měl právo vědět to. Vy si ho vážně chcete vzít? Po tom všem?“ Otočil jsem se na toho kluka a zadíval se mu do očí. Netušil jsem, co mu mám říct. Chtěl… chtěl jsem si vzít Marca, ale zároveň jsem chtěl, aby mě ten drzý kluk opovrhující pravidly měl rád.

   „Vy ho milujete, že?“ pousmál se. Ještě před rokem bych ho za takovouhle otázku nechal vyhodit, ale ne teď. Pomalu jsem přikývl a znovu jsem se zadíval na hnědovláska, který skákal překážky.

   „Takhle si vždycky vybíjel vztek. Skákal vždy, když se pohádal s otcem nebo tak,“ pokrčil Ian rameny a opřel se o ohradu. Neptal se víc, nebylo třeba.

***

(Marc)

   Když jsem se dnes ráno probudil, oblečení, které jsem měl na sobě, bylo zmáčené potem. Po tom rozhovoru s Raymondem jsem byl docela… rozhozený. Netušil jsem, co je pravda, čemu věřit nebo co dělat. Všechno za mě ale vyřešily sny, které se mi zdály, vlastně to nebyly ani tak sny, spíš… vzpomínky. Vzpomněl jsem si na všechno. Na to, jak mi otec oznámil zasnoubení, na to, že místo očekávané Agnes jsem byl zasnouben s Damienem, na to, jak jsem proti sňatku bojoval a na další věci, které mi zatajili.

   Byl jsem rozčílený na nejvyšší možnou míru, takže když jsem ráno vrazil do jídelny, okamžitě jsem na otce začal řvát. Že to byl podlý manipulátor, to jsem už věděl, ale že je to navíc i takový bastard, to už přesahovalo všechny meze.

   Líto mi bylo jedině mamky, které začala okamžitě brečet, když si uvědomila, že jsem si vzpomněl. Vsadil bych korunu na to, že ona s tím nesouhlasila, ale byla donucena. Vysvětlila by se tak i její absence v mé přítomnosti po té, co jsem se vrátil z nemocnice.

   A pak… pak se tam objevil Damien. V první chvíli jsem byl připraven mu vrazit, ale jen co jsem se na něj točil, vzpomněl jsem si na chvíle, kdy jsem netušil nic o mém odporu ke sňatku s ním. Vzpomněl jsem si, jak mě líbal, jak mě držel a bohužel i na to, jak mě ve vaně uspokojil a já se s ním skoro vyspal.

   Prolétl jsem kolem něj jako neřízená střela a zmizel venku. Netušil jsem, co mám dělat. Všechno to bylo tak… zvláštní.

   Ano, nejspíš mi to chtěl říct, to jeho odtažité jednání, ten jeho výraz, když si myslel, že se na něj nedívám… Ale neřekl mi to a já se všechno dozvěděl od Raymonda. Co by se vlastně stalo nebýt něj? Vzali bychom se? Vzal by si mě, i když bych si nic nepamatoval? Přece by musel vědět, jak bych pak řádil, protože já bych řádil a nebylo by to ani z poloviny takhle poklidné jako teď. Vlastně jsem se divil, že jsem až takhle v klidu. Spíš bych se viděl na to, že křikem zbořím celé sídlo, ale… spousta věcí se změnila.

   Seskočil jsem z Amadea a odvedl ho do stáje, kde jsem ho předal Ianovi. Nepromluvil jsem s jím, neměl jsem náladu a on mě do ničeho nenutil. Znal mě, takže jsem mu byl vděčný, že mě nechal na pokoji.

   Ve svém pokoji jsem si dal dlouhou horkou sprchu. Byl jsem unavený, to skákání překážek mi dalo zabrat, ale byl jsem rád, že jsem mohl něco dělat. Nic nedělání by mě totiž umučilo k smrti.

   Damiena jsem od našeho ´rozhovoru´ neviděl a nejspíš jsem tomu byl  rád. Netušil jsem, co víc bych mu měl říct, vlastně jsem netušil, jak vůbec bude naše soužití fungovat a abych pravdu řekl…. Docela jsem se toho děsil.

   Nakonec jsem vypnul vodu a vyšel ze sprchy do svého pokoje, abych se oblékl a šel na večeři. Oběd jsem… vlastně stejně jako snídani vynechal, takže už mi pekelně kručelo v břichu.

   Nezajímal jsem se o to, kdo v jídelně je nebo není. Automaticky jsem si sedl za stůl a začal jíst. Bylo mi jedno, jestli na mě mluví, neměl jsem chuť je poslouchat, neměl jsem chuť jim odpovídat.

   Zvedl jsem pohled teprve ve chvíli, kdy se do jídelny bez zaklepání vřítil starý podkoní a sotva popadal dech.

   „H-hoří! Stáje hoří!“ vyrazil ze sebe. Zbledl jsem a vstal prudce od stolu, až židle zaduněla o zem. Na nic jsem nečekal a vyrazil ven. Amadeus byl ve stájích, stejně jako ostatní koně a já netoužil ani o jednoho z nich přijít. Matně jsem vnímal, jak mě všichni následují, ale ani zdaleka mi nestačili. Poháněl mě strach o zvířata, která jsem miloval, o Amadea.

   Nedbal jsem na to, že polovina budovy už je v plamenech, vřítil jsem se dovnitř a téměř hned se rozkašlal, když se mi do nosu, úst a očí dostal štiplavý kouř. Dal jsem si rukáv před pusu a začal otevírat boxy s koňmi, aby se dostali ven. Všiml jsem si Iana, že se pokouší o něco podobného, měl ale větší problémy s několika vzácnými pony, které jsme tu měli. Nikdy jsem nepochopil jejich význam, ale prostě tu byli. Byli tak vystrašení, že netušili co dělat a Ian je musel po jednom vodit ven.

   Zahlédl jsem, že oheň se rychle šíří k několika posledním boxům, ve kterých byli koně. Naštěstí všechny boxy nebyly obsazeny a budova začala hořet ze strany, kde žádná zvířata nebyla, ale i tak jsem měl jen málo času, abych je dostal ven.

   Koně nejblíže ohni se mi podařilo dostat ven, ale když jsem se přiblížil k dalšímu boxu a otevřel ho, vystřelil vyděšený kůň takovou rychlostí, že mě porazil a odhodil dobrý kus daleko. Praštil jsem se do nosného sloupu a na chvíli měl kolem hlavy andělíčky. Než jsem se ale stihl vzpamatovat, zapraskalo nade mnou a ze střechy se uvolnil jeden trám. Stihl jsem si jen zakrýt hlavu, těsně před tím, než se zřítil k zemi. Zakřičel jsem bolestí, když mi dopadl na kotník, ve kterém hlasitě křuplo. Zbledl jsem bolestí a pokusil se nohu vyndat, bohužel jsem s v ní neměl žádnou sílu. Tepala mi bolestí a sám jsem trám odstrčit nedokázal. S hrůzou jsem se zadíval na plameny, které už olizovaly vedlejší stáj. Věděl jsem, že pokud se rychle něco nestane, uhořím tu.

***

(Damien)

   Zděšeně jsem hleděl na Marcova záda, která zmizela v hořící stáji.

   „Marcu!“ zakřičel jsem, ale dobře jsem věděl, že mě neslyší. Sundal jsem si sako a rozběhl se za ním. I přes kouř, který se kolem linul jsem ho spatřil, jak vysvobozuje z boxů vyděšená zvířata. Neváhal jsem a začal jednat stejně na druhé straně. Jen jsem přeskočil pár stájí, ze kterých Ian dostával pony. 

   Bylo tu nesnesitelné horko a já s hrůzou čekal, kdy se celá dřevěná stáj zhroutí a zasype nás zaživa. Když jsem otevíral poslední box, ve kterém byl ještě kůň, zaslechl jsem skrze praskot dřeva bolestné zakřičení. Ztuhla mi krev v žilách, tušil jsem… ne, já jsem věděl, že patřil Marcovi. Rychle jsem se otočil směrem, kterým jsem si myslel, že jsem ho slyšel. Rozběhl jsem se uličkou doleva k hlavní chodbě stájí. Ztuhl jsem, když jsem uviděl ležet postavu na zemi u jednoho z nosných sloupů. Rozběhl jsem se k Marcovi, ke kterému se nebezpečně rychle přibližoval oheň.

   „Marcu,“ klekl jsem si k němu a zhodnotil situaci. Měl kotník uvězněný pod masivním trámem a v obličeji byl bledý bolestí.

   „Co tu děláš! Vypadni, během chvíle to spadne,“ zasykl a křečovitě zavřel oči, když jsem lehce zakroutil nohou s pokusem osvobodit mu ji.

   „Bez tebe nejdu,“ zakroutil jsem hlavou a přesunul se k trámu.

   „Pitomče! Zachraň si krk a mě tu nech!“

   „Možná si myslíš, že jsem jen podlý hajzl stejně jako všichni ostatní a já ti to nezazlívám,“ mluvil jsem, zatímco jsem se snažil osvobodit Marcův kotník, který nevypadal, že to přežil bez újmy, „ale v jednom jsem ti nelhal… miluju tě,“ řekl jsem ve chvíli, kdy se mi podařilo vytáhnout ho z pod trámu a zadíval jsem se mu do očí. Zaskučel bolestí a chytil se za pohmožděnou nohu.

   „Pojď, musíme vypadnout,“ sykl jsem a podepřel ho. Musel jsem ho chytat, když si stoupnul na ten kotník, který to samozřejmě nevydržel. Raději jsem ho vzal do náruče a spěšně se vydal k východu ze stájí. Oheň už byl všude kolem nás, nešířil se totiž jen z jednoho směru, ale hned z několika, jak jsem si všiml a to rozhodně nebylo dobré. Několikrát jsem musel uskočit před padajícími troskami, takže když se mi podařilo překročit práh stájí, byl jsem neskutečně rád.

   I s Marcem jsem vyčerpaně klesl do trávy v dostatečné vzdálenosti od ohně a vykašlával se. Než k nám přiběhli zdravotníci, zachytil jsem hnědovláskův vyčerpaný pohled.

   „Děkuju,“ špitl, odvrátil se ode mě a zavřel oči. Mlčel jsem, unaveně jsem se svalil do trávy a pokoušel se uklidnit své splašeně bijící srdce.

24. kapitola

(Damien)

   Jak jsem se později dozvěděl, dostali jsme se ze stájí za minutu dvanáct. Okamžik na to ji totiž celou pohltil oheň a i přes veškeré snahy hasičů spadla. Já vyvázl až na lehkou popáleninu na ruce bez úhony, Marc na tom byl se zlomeným kotníkem hůř. Pokud jsem si ale myslel, že se se mnou začne bavit, byl jsem na velkém omylu. Dokonce jsem později přemýšlel o tom, jestli jsem si to jeho ´děkuji´ nevybájil.

   Když jsem v pokoji pro hosty vylezl z koupelny, ozvalo se zaklepání na dveře.

   „Dále,“ houkl jsem, zatímco jsem si z vlasů vytíral vodu. Zvedl jsem obočí, když vstoupil velitel ochranky.

   „Pane, ten požár byl založen úmyslně.“

   Zamračil se. „Víte kdo to byl?“

   „Ano, dopadli jsme žháře, když se pokoušel prchnout zadním vchodem do zahrady.“

   „A? Kde je?“

   „Nechal jsem ho odvést do jednoho ze salonků, zatím o něm nikdo neví, šel jsem první za vámi. Je to totiž…“

   „Raymond,“ zaskřípal jsem zuby a odhodil mokrý ručník. „Zaveď mě k němu,“ vstal jsem z postele.

   „Už jsem čekal, kdy přijdeš,“ uchechtl se Raymond, když jsem vešel do místnosti. Chvilku jsem si ho prohlížel, než jsem pokynul všem co byli v místnosti, aby odešli. Chtěl jsem si s ním promluvit sám.

   „Wow, budeme mít intimčo?“ zasmál se. Rozzuřeně jsem k němu přešel a jednu mu liskl. Překvapeně se na mě podíval, nikdy se nestalo, že bych ho uhodil, ani když jsme se pohádali.

   „To co jsi udělal, Rayi… je mi z tebe zle,“ zadíval jsem se na něj tvrdě. Jak se zdálo, poprvé mu došla řeč a stačila k tomu jediná facka.

   „Tobě je zle ze mě?“ vyprskl nakonec. „Mě je zle z vás! Z ´váženého´ rodu de Conroy! Jste jen banda namyšlenců, jde vám jen o moc! Jste nicky a nepatříte na trůn!“

   „Máš pravdu, můj otec takový je, ale já už ne. Vlastně bych ti měl z části i poděkovat.“

   „Tak mě pusť a budeme vyrovnaní.“

   „Vyrovnaní bychom byli, kdybys nedělal problémy. Bohužel… teď už to neudělám, Ray. Pokusil ses zastřelit farelského následníka trůnu a žhářství na královském dvoře ti taky moc nepřidává. Promiň Ray, ale tohle už si jen tak nevyžehlíš.“

   „Necháš mě zmrskat?“ uchechtl se.

   „Ne… nechám tě odvést do Rastinska, kde půjdeš před řádný soud, ten rozhodne o tvém osudu.“ Raymond zbledl. Ano, naše soudy si se zločinci nebraly servítky a jak se zdálo, Raymond s takovým koncem nepočítal.

   „Miloval jsi mě,“ zašeptal.

   „Ano, miloval… ale to už je pryč, zklamal jsi mě,“ zakroutil jsem hlavou a otočil se k odchodu.

   „Damiene!“ vyjekl a postavil se. Ruka připoutaná ke křeslu mu ale nedovolovala udělat víc než jeden krok.

   „Chtěl jsem si tě vzít, vážně jsem chtěl, ale teď jsem rád, že na to otec přišel a překazil to. Jsi pro mě velkým zklamáním, ale jedno ti řeknu… Budu lepším králem než otec,“ řekl jsem a bez dalšího pohledu na něj odešel.

***

(Marc)

   Ani dnes jsem nemohl usnout. Kotník mě nepříjemně bolel a nutil mě zůstat v posteli, kde jsem nemohl dělat nic jiného než číst nebo přemýšlet. A protože u čtení jsem nevydržel, televize mě nezajímala, byl jsem nucen přemýšlet.

   Netušil jsem, co si myslet o Damienovi, co dělat. Pozítří jsme se měli brát, měli jsme spolu žít. Zničeně jsem zavřel oči, netušil jsem, co dělat. Ty dny, kdy jsem nic nevěděl o svém zbrojení proti sňatku, byly… jiné, zvláštní. Bylo tohle Damienovo pravé já nebo se jen přetvařoval. Přetvařoval se i přesto, že jsem si nic nepamatoval? Proč mi tvrdil, že mě miluje? Proč mi to tvrdil i dnes? Jak by mě mohl milovat, když jsem na něj byl tak nesnesitelný? Když jsem jím jasně opovrhoval?

   Naštvaně jsem vstal a dokulhal ke stolu, kde jsem si vzal notebook a odnesl si ho do postele. Nutně jsem s někým potřeboval mluvit. Sykl jsem, když jsem na nohu došlápl tvrději než jsem měl v úmyslu, ale doklopýtal jsem úspěšně zpět.

   Netrpělivě jsem vyčkával, než se zapnul a okamžitě jsem se přihlásil na skype. Ulevilo se mi, když u dobře známého jména svítila ikonka online.

   „Liz,“ vydechl jsem úlevně, když se na obrazovce objevila její tvář.

   „Marcu! Děje se něco?“ vyhrkla hned, když mě uviděla. Nevydržel jsem to, po tváři mi samovolně začaly stékat slzy. Dlouho jsem mlčel než se mi podařilo se uklidnit a převyprávět jí vše, co se stalo. Co se stalo po mé nehodě, co se stalo mezi mnou a Damienem, co se stalo dnes… Řekl jsem jí vše a doufal, že mi… že mi poradí, že mi poradí, co dělat, protože já to nevěděl.

   „Musíš tomu dát čas, Marcu. Dej Damienovi šanci, nikdy ti nechtěl ublížit.“

   „Já-já nevím, co mám dělat. Za pár dní se mám stát králem, nezvládnu to.“

   „Zvládneš to a Damien ti pomůže, uvidíš, že to nebude tak strašné.“

   „Já nevím čemu věřit,“ povzdechl jsem si a sklonil hlavu.

   „Věř svému srdci, to nikdy nelže. Kašli na formality a běž za tím, po čem toužíš. Přijedu co nejdřív, jen… mamka na tom pořád není moc dobře.“

   „Promiň, obtěžuju tě tady takovými banálnostmi, zatímco…“

   „To je v pořádku. Jsi moje rodina a já ti chci pomoci jak nejvíc to bude možné.“

   „Díky Liz.“ Mluvili jsme spolu ještě dlouho. Elizabeth mi dodala nové síly a taky naději, že všechno není ztraceno.

***

(Damien)

   Bylo to tady, poslední večeře před sňatkem. Celý den jsem Marca neviděl, byl zavřený v pokoji a nejspíš odpočíval. Doktor mu to alespoň doporučoval, ten kotník nevypadal moc dobře.

   Mlčky jsem na sebe hleděl do zrcadla. Bylo to tady, musel jsem to udělat, věděl jsem to. poslední večeře před sňatkem, na které měli být přítomní i mí rodiče, měla všechno změnit.

   Pomalu jsem vyrazil ztichlými chodbami k jídelně. Mé kroky se v chodbě hlasitě rozléhaly. Připadalo mi, jakoby mi měřily čas, který mi zbýval k popravě.

   Šel jsem pozdě, spoléhal jsem na to, že ostatní už budou přítomni a já to nebudu muset protahovat.

   Když jsem vešel do jídelny, ne právě zajímavý hovor zcela utichl.

   „Omlouvám se, že jdu pozdě,“ upřel jsem na pět lidí před sebou pohled.

   „Ať už se to neopakuje! Sedni si, ať můžeme začít jíst,“ pobídl mě chladně otec. Ani jsem se nehnul. Stál jsem u dveří a upřeně sledoval Marca. Seděl za stolem a nepřítomně hleděl před sebe. Ještě víc mě utvrdil v tom, co jsem se chystal udělat.

   „Damiene?“ otočil se na mě otec zamračeně, když si uvědomil, že jsem se nepohnul ani o centimetr.

   „Je mi líto, ale téhle večeře, stejně jako žádné jiné se nezúčastním,“ řekl jsem rozhodným hlasem. Všichni se na mě překvapeně a zároveň zmateně zadívali. Všichni včetně Marca.

   „Damiene,“ zavrčel otec varovně. Nebral jsem ho na vědomí, nemohl mi poroučet, už ne. Hleděl jsem Marcovi do očí, nic nechápal a ani nemohl. Nechtěl jsem ty krásné hnědé oči opustit, ale pokud ho to udělá šťastným, byl jsem ochoten to udělat. Bude volný, bude moci žít svůj život, po kterém touží. Ožení se s nějakou hodnou ženou, bude mít kopu dětí, následníka trůnu a já se stanu jen temným stínem v jeho minulosti. Bolelo to, ale kvůli němu jsem byl ochoten zmizet mu ze života. Miloval jsem ho až moc na to, abych mu ho zničil, nikdy bych se s tím nesmířil… Uhnul jsem pohledem a zvedl hlavu.

   „Ruším naše zasnoubení, zítra se žádná svatba konat nebude,“ řekl jsem rozhodně.

   „To nemyslíš vážně!“ zařval otec a vyskočil ze židle. Stál jsem klidně, byl jsem si svým rozhodnutím jistý. Zahlédl jsem šokovaný výraz v Marcově tváři, pak jsem se ale zase zadíval na vzteky rudého otce.

   „Tohle nemůžeš,“ zavrčel na mě nebezpečně. Nelekl jsem se ho, už mi nenaháněl strach, už dlouho ne.

   „Ale můžu a ty to dobře víš. Tohle je totiž jediná trhlina ve tvém jinak dokonalém plánu.“

   „O čem to mluvíš?“ přivřel král Vincent oči. Nevnímal jsem ho, probodával jsem pohledem svého otce.

   „Udělal jsi zásadní chybu, když jsi mě předevčírem korunoval, ale musel jsi to udělat, jinak by po Marcově korunovaci Rastinsko připadlo Farelsku a ne naopak.“

   „Zmlkni!“ zařval otec, ale já nehodlal. „Na to nemáš právo!“

   „Nemluv mi tu o právu! Ty jsi snad měl právo vyhrožovat mi, abych souhlasil se sňatkem? Tobě totiž nešlo o vyřešení sporů, ale šlo ti o území. Tobě se vlastně hodilo, že jsem gay! Agnes jsi zasnoubil a mě pak dohodil sem. A všechno jen proto, abys získal území, protože bez potomka by Farelsko připadlo Rastinsku, jelikož je Marc jedináček a já bych byl králem dřív než on.“ Na okamžik jsem se odmlčel než jsem pokračoval ve vzteklém sykání. Všechno vybublalo na povrch a já to ze sebe musel dostat, už jsem nehodlal nikoho poslouchat, už jsem totiž nemusel.

   „Je mi z těch všech lží už špatně a nehodlám v tom pokračovat. Nehodlám Marcovi zničit život jen kvůli tvé chamtivosti, proto ruším naše zasnoubení.“ V jídelně se rozhostilo ticho. Otec na mě zuřivě hleděl, matka se na mě radši nedívala a rodina de Rigerieu byla… nejspíš docela zmatená, ale bylo vidět, že začínají všechno chápat.

   „Myslím, že už není důvod zde zůstávat. Žádná válka nebude, jako rastinský král to nedovolím… Omluvte mě,“ kývl jsem hlavou a odešel.

   Bylo to zvláštní, cítil jsem se zvláštně. Mrzelo mě to všechno, ta lež. Připadal jsem si, jakoby ze mě spadl obrovský balvan, ulevilo se mi, ale zároveň jsem věděl, že už Marca neuvidím a to mě bolelo.

   Věci už jsem měl sbaleny, chtěl jsem odjet co nejdřív. Vzal jsem si je a odešel, už jsem tu neměl co dělat.

25. kapitola

(Damien)

   Už to byl měsíc, co jsem zrušil naše zasnoubení. Ani jednou jsem za tu dobu s Marcem nemluvil, ale myslel jsem na něj každý den. Viděl jsem ho jen jednou v televizi, když probíhala jeho korunovace. Na rozdíl od té mé byla veřejná a všichni o ní věděli. Vypadal jako král, věděl jsem, že to zvládne, i když to pro něj zprvu bude nejspíš těžké, on dokáže vládnout, nepochyboval jsem o tom.

   Ozvalo se zaklepání na dveře a někdo vešel. Ani jsem nezvedl hlavu, neměl jsem moc dobrou náladu, musel jsem řešit nějaké zbytečnosti a to mě vážně nebavilo.

   „Říkal jsem, abyste mě nerušili,“ zavrčel jsem a teprve pak zvedl hlavu. Ztuhl jsem a zůstal nevěřícně hledět na narušitele.

   „Agnes mě sem pustila, podruhé už bych odvahu asi nesebral,“ zamumlal Marc.

   „Marcu, co… promiň, posaď se,“ vstal jsem a ukázal na dvě křesla stojící nedaleko. Přikývl a do jednoho si sedl. Pořádně jsem si ho prohlédl. Sice na sobě neměl drahý oblek od Armaniho, jak by se od krále dalo očekávat, ale byl oblečený společensky a ne jako nějaký vesnický buran. I když mně by nevadila ani ta druhá varianta.

   „Co tu děláš?“ zeptal jsem se, když mlčel moc dlouho.

   „Chtěl jsem… si vyjasnit pár věcí,“ začal váhavě. „Tehdy, když jsem ztratil paměť, choval jsi se… choval jsi se…“ Pousmál jsem se, tušil jsem, kam míří.

   „Nepředstíral jsem, byl jsi pro mě důležitý, pořád jsi, ale nikdy tě nebudu nutit do něčeho, co sám nechceš. Záleží mi na tobě Marcu.“

   „Ty mě miluješ?“ zvedl ke mně pohled.

   „Ano,“ přikývl jsem pevně. Neměl jsem co skrývat, byla to pravda, nelhal jsem.

   „Proč? Proč já? Choval jsem se k tobě hnusně, přitom jsi… přitom jsi jen chtěl zabránit válce a zachránit Raymonda.“

   „Asi jsem se zamiloval do drzého kluka, který se umí bavit i přestože vyrostl v jiných společenských kruzích a nepohrdá obyčejnými lidmi,“ pokrčil jsem rameny a vstal. Přešel jsem k oknu, ze kterého jsem se zadíval na vrcholky zelených lesů.

   „Choval jsem se jako rozmazlený spratek, když mi oznámili, že se budu ženit.“

   Rozesmál jsem se. „To nepopírám, ale nejspíš by se tak chovalo víc lidí, kdyby jim oznámili, že si musí vzít osobu stejného pohlaví, kterou navíc ani neznají.“

   „Ani jsem ti nedal šanci, abych tě líp poznal.“

   Pousmál jsem se. To byla taky pravda.

   „Teď vím, že to byla chyba. Když jsem si nic nepamatoval… byl jsi… nevadila mi tvá přítomnost, já…“ Myslím, že jsem ještě nebyl svědkem toho, aby Marc koktal.

   „Já… políbíš mě?“ postavil se a udělal ke mně váhavý krok. Překvapeně jsem zvedl obočí. Čekal jsem cokoliv, ale tohle ne. Pousmál jsem se.

   „A co kdybys to teď zkusil ty?“ zeptal jsem se a lehce naklonil hlavu na stranu. Zamrkal a mírně zrudl. Nakonec se ke mně ale přiblížil a zvedl ruku k mému obličeji. Váhal, než lehce přitiskl své rty na ty mé. Srdce se mi rozbušilo takovou rychlostí, jakoby za sebou mělo maratón. Přitáhl jsem si ho k sobě a polibek prohloubil, nebránil se. Přejel jsem dlaní po jeho tváři, když jsem se odtáhl.

   „Omlouvám se, měl jsem ti dát šanci… poznat tě. Já… chybíš mi, Damiene,“ zašeptal. Myslel jsem, že sním, že se mi to jen zdá. Vážně tohle řekl Marc? Mlčel jsem, protože kdyby se mi to zdálo, mohl jsem aspoň snít dál.

   „Dáš mi ještě jednu šanci?“

   „Nemusíš nic takového dělat, válka nebude.“

   „Ale mně se nejedná o válku! Chci… chtěl bych být s tebou.“ 

   „V tom případě ti druhou šanci možná dám,“ usmál jsem se a znovu se sklonil k jeho rtům. Nebránil se, po chvíli se odvážil omotat mi své roztřesené ruce okolo krku.

   „Amadeus je pořád osedlaný, vyjedeme si?“ vyrazil ze sebe, když se po chvíli vzpamatoval. Usmál jsem se, popadl ho za ruku a spěchal ven z paláce. Věděl jsem o jednom místu, které myslím bude to pravé, abychom si všechno mezi sebou vyříkali, abychom se lépe poznali.

   Rafaela osedlali během chvilky, ale než stihli osedlat koně pro mou osobní stráž, vyrazil jsem s Marcem po boku ven z pozemků paláce.

***

   Seskočil jsem z koně a zadíval se na jezero, které se rozpínalo naproti mě. Měl jsem to tu rád, jen jsem sem nejezdil moc často, ani nevím proč. Nejspíš jsem tu byl nerad sám, i když… ani s Raymondem jsem tu nikdy nebyl. Ne, nechtěl jsem na něj teď myslet, chci začít nový začátek… s Marcem.

   Otočil jsem se k tmavovláskovi, který stále seděl na koni a natáhl k němu ruku. Přehodil si levou nohu na druhou stranu a sklouznul ze sedla přímo mně do náruče.

   „Proč já? Nesnášel jsem tě, proč jsi…“

   „Já nevím, prostě jsi to ty,“ pousmál jsem se a lehce políbil jeho růžové rty. Objal jsem ho okolo pasu a položil na zem. Mlčky jsem hleděl do jeho šedých očí a užíval si jeho dotyky. Jeho prsty, které mi bloudily ve vlasech. Nechal jsem ho, když sám nadzvedl hlavu a políbil mě, připadal jsem si jako ve snu, jako by se všechna moje skrytá přání splnila, jakoby ten trýznivý měsíc bez něj, jako by ten měsíc, kdy jsem věřil tomu, že už ho nikdy neuvidím, ani neexistoval.

   Překvapeně jsem hekl, když se na mě přetočil, z ničeho nic vstal a odběhl pár kroků. Podepřel jsem se na loktech a sledoval jeho rozzářený obličej. Tak jsem ho viděl snad jen jednou, tehdy u cimbálu s Liz.

   Otočil se a rozběhl se k jezeru, do kterého v oblečení skočil šipku. Zasmál jsem se, ano, tohle byl ten starý Marc, ten, do kterého jsem byl blázen.

   Zvedl jsem se a pomalu přešel k jezeru. Sledoval jsem, jak se vynořila tmavovlasá hlava a otočila se na mě.

   „Nepůjdeš? Je příjemně chladivá.“

   „Neměl bych.“

   „Proč? Protože jsi král? Ale to já taky… A osobně zastávám názor, že není správné si odepírat úplně všechno zakázané, protože pak nemůžeš být dobrým králem.“ Zasmál jsem se a odhodil košili, teprve pak jsem skočil do jezera, abych se následně vynořil u Marca a objal ho okolo pasu.

   „Děkuju, že sis mě tehdy nevzal a dal mi tak čas na rozmyšlenou,“ řekl.

   „Omlouvám se, že jsem ti to neřekl dřív.“

   „A co by se změnilo? Myslím, že oba jsme udělali několik chyb. Chtěl bych začít úplně od začátku.“

   „To nepůjde,“ zakroutil jsem vážně hlavou. Překvapeně zamrkal a tvář mu překryl nechápavý stín. „Protože už se od tebe nedokážu držet dál, teď už ne,“ zasmál jsem se tiše. Bylo vidět, že se mu ulevilo.

   „Dobře, pane králi a kde navrhujete začít?“ zeptal se a položil mi ruce na ramena. Zajel jsem mu rukama pod mokrou košili a pevněji ho objal okolo pasu.

   „Co třeba tady?“ zašeptal jsem několik milimetrů od jeho úst, která jsem vzápětí napadl. Tlumeně se zasmál a zapojil se do polibku. Věděl jsem, že už ho nikdy nepustím. Našel jsem ho a pak ztratil, podruhé už si ho vzít nenechám.