Antiliino povídkové smetiště

Život je jako osmisměrka – někdy jsi dočista ztracený.

Jako já ve svých myšlenkách. Když jsem se blížila domů, kde jsem trefila jen nějakým zázrakem, částečně jsem přestávala chápat, proč jsem vlastně utekla. Proč mě to tak vzalo. Vždyť bych Kariu stejně odmítla, i kdyby ty dopisy byly nějakým zázrakem adresované mně. Z mnoha důvodů, z nichž byl asi nejvýraznější ten, že sotva můžu opětovat city člověku, o kterém možná ani nevím, že existuje. Nebo vím, ale nevím, že je to ona. Protřela jsem si oči. Všechno to bylo tak komplikované.

Možná jsem do toho vůbec neměla strkat nos. Možná mi do toho ani nic není. Nejraději bych si řekla, že se vrátím domů, lehnu si, prospím se a zítra už tohle všechno pro mě prostě nebude existovat. Ale teď už to nešlo. Chtěla jsem se nadále bavit alespoň s některými lidmi z Marovy party, stále to byla má jediná naděje si tady najít kamarády, alespoň v nejbližší době. A jestli se s nimi chci kamarádit, musím se dozvědět, kdo je Karia, pro klid duše.

Otevřela jsem dveře. Nebylo pozdě, takže rodiče stále seděli na pohovce a o něčem diskutovali. Když mě však spatřili, rozhovor ustal. Táta se trochu nadzvedl, jako by za mnou chtěl jít, ale nakonec si to rozmyslel. „Co se stalo?“

Nic,“ pokrčila jsem rameny. „Bylo to v pohodě, ale jsem strašně unavená.“

„Vypadáš sklesle, sluníčko,“ přidala se máma. Sluníčko. Tu přezdívku jsem si vysloužila tím, že jsem se jako dítě hodně smála. Kéž by mi to mohlo zůstat.

„To je fakt jenom tou únavou,“ odpověděla jsem. „Vím, že jsem tam měla zůstat s Aeni, že jsme se měly držet spolu, ale ona se tak bavila a já…“ Rodiče na sebe pohlédli.

„Sedni si a řekni nám, co se doopravdy děje,“ vyzval mě táta. Zavrtěla jsem hlavou. Nešlo to. Beze slova jsem se odebrala do pokoje. Ale ani jsem nečekala, že jeden z nich za mnou nepřijde. Tentokrát to byl táta. Sedl si ke mně na postel. Přitulila jsem se k němu. Sice jsem tak dávala najevo, že se něco děje, ale potřebovala jsem cítit něčí blízkost.

„Avi,“ oslovil mě a pohladil mě po vlasech. „Víš, že nám můžeš říct všechno.“

„Tohle ne,“ odpověděla jsem. „Můžu si za to sama.“

„To nevadí. Určitě to má nějaké řešení, ať se stalo cokoli. Ublížil ti tam ve stodole někdo?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, to ne. Jenom… už jsem doufala, že bych mohla někoho zajímat, ale ukázalo se, že to byl jenom omyl.“

„Jak by mohl být omyl, že tě pozvali ven?“

„Protože pozvali Olu Blendovou, ne mě,“ vzlykla jsem. Možná to byla chyba, ale začala jsem mu vyprávět o dopisech, o omylu se jmény a o tom, proč jsem tak zklamaná. Mámě bych to nepověděla, ale doufala jsem, že on by pro to mohl mít alespoň trochu pochopení. Když jsem to dovyprávěla, táta chvíli se semknutými rty mlčel. Nakonec si sundal brýle a rozložil a zase složil obroučky. Dělal to vždy, když byl nervózní nebo se na něco soustředil.

„Neměly jste ty dopisy číst.“

„Já vím. Proto říkám, že si za to můžu sama. A ano, uvědomuju si, jak se to nesprávné a neférové a…“

„Já ti nic nevyčítám. Prostě jsi byla zvědavá, že?“ Přikývla jsem. „Slíbíš mi, že už to nikdy neuděláš? Že už nikdy neotevřeš cizí dopisy? Teď nemyslím od Karii, jestli ti ještě něco napíše, samozřejmě bys to měla vědět, ale obecně.“

„Ano, tati,“ odpověděla jsem a myslela to vážně.

„Dobře. Ale víš, možná si uvědomí, že tě zná líp než Olu. Možná to budeš nakonec ty, komu bude adresovat ty dopisy.“

„Tohle bych fakt nechtěla. Kdyby to tak reálně bylo, bylo by to ještě těžší, protože bych jí pak musela vysvětlovat, že nejsem na holky a že se nemůžu zamilovat do někoho, koho ani neznám a tak. Jenom… jenom mi prostě v první chvíli bylo líto, že… já vlastně ani nevím. Že mě nikdo doopravdy nechce. Mám pocit, že mě nikdo nebude chtít nikdy.“

„Ale bude,“ pousmál se. „A i kdyby to náhodou byla Karia nebo jiná holka, nemusíš se bát mi to říct, dobře?“

„Tobě by to nevadilo?“ překvapilo mě.

„Vnoučat budeme mít dost od Aeni. Hlavně jestli bude udržovat to pravidlo, že může mít dva kluky najednou.“ Rodiče to věděli, ale Aeni si tento styl vztahů od nich nenechala vymluvit, i když se opravdu snažili. Usmála jsem se nad tou poznámkou. „Ale ne, vážně, Av. Proč by měla být láska dvou holek o něco horší než normální? Myslím, že je víc v pořádku milovat jednu osobu, i když stejného pohlaví, než dělat některé věci, které dělají normální páry. Třeba to táhnout s víc kluky najednou jako tvoje sestra.“

„To jsem fakt ráda,“ odvětila jsem. „Ale tak jako tak, já na holky nejsem, tím jsem si jistá.“

„Já vím a jsem rád, protože máma má trochu jiný přístup. Ale chtěl jsem, abys věděla, že bys u mě našla i tak podporu.“ Přikývla jsem. Hrozně mě to dojalo. Něco takového bych od něj nečekala, i když jsem tušila, že je v těchto věcech poměrně tolerantní.

„Díky. Co bys jinak navrhoval ohledně Karii a tak?“

„Myslím, že je dobře, že chceš zjistit, kdo to je. A tak mě napadá, že by bylo fajn, kdyby se mohla reálně setkat s Olou, aby věděla, jestli ji stojí za to milovat. Ale to asi moc není možné.“

Zamyslela jsem se nad tím. „A ty teď máš na Blendovi kontakt? Víš, že bych Ole třeba poslala dopis nebo zavolala.“

„Nemyslím si, že by ti odpověděla. Má už svůj život, daleko odsud. Nebude se zajímat o nějakou holku, která je do ni tady zamilovaná. Nemělo by to budoucnost, kdyby se teprve teď snažily poznat a vést vztah na dálku bez toho, aby spolu vůbec někdy reálně dýl mluvily. Ale jsi hodná, že jsi to chtěla udělat.“ Přikývla jsem. „Dobrou noc, Avi.“

„Dobrou, tati. Mám tě ráda.“ Dal mi pusu na čelo a odešel. Ten rozhovor s ním mě uklidnil natolik, že jsem byla schopná usnout.

Probudil mě až příchod Aeni. Nevěděla jsem, kolik je hodin, ale pár jich určitě uplynulo, protože byla lehce opitá, ale ne natolik, aby nedokázala vnímat, co se kolem ní děje. To jsem už poznala. Nicméně na mě nebrala ohled, sedla si na mou postel a začala na mě mluvit.

„Proč jsi tam nezůstala? Vždyť to bylo fajn. A docela se tam s tebou i bavili, ne?“

Povzdechla jsem si. „Ty dopisy byly doopravdy adresované Ole. Nevěděli, že se odstěhovala, tím, že jsem jí podobná.“

Aeni na mě hleděla jako na blázna. „No a?“

„No…víš, i když bych odmítla, tak nějak jsem potřebovala mít pocit, že někoho zajímám.“

Aeni se usmála. „Ty jsi s Kariou chtěla chodit, že jo?“

„Cože? Ne. Vždyť ji ani neznám.“

Aeni se rozesmála, až jsem se bála, že sem přijdou rodiče. „Ona tebe taky ne. A ty ji znáš, z těch dopisů. Zamilovala ses, co?“

„Ne,“ odsekla jsem. Ona to nemohla pochopit. V tom to nebylo. Zkrátka jsem jen už nechtěla být déle sama. Nechala jsem ji několik útrpných minut básnit o tom, jak to věděla a jak se těší, až odhalíme, kdo Karia je, a poté se konečně rozhodla ji přerušit.

„Chci Olu kontaktovat. Rodiče ten kontakt mají. Táta sice říkal, že mě nebude poslouchat, ale měla by alespoň vědět, že tu má ctitelku.“

„Tak ji donutíme nás poslouchat,“ zatáhla se do mého plánu a naprosto jí ušel fakt, že toto naprosto odporuje jejímu plánu, jak budeme já a Karia spolu. „Pojedeme za ni.“

„Blázníš? Vždyť ani nevíš, jak je to daleko, a navíc, jak to pomůže?“

„Pojedeme tam i s Kariou.“ Z tohoto jsem usoudila, že je úplně mimo.

„Vždyť ani nevíš, kdo to je.“

„Jo. Ale je to nějaká holka z té party. Tak je tam vezmeme všechny a uvidí se!“

„A jak je k tomu přiměješ?“ pochybovala jsem.

„Řekneme jim to. A řekneme, že jestli je mezi nima Karia, je to pro ní jediná šance, jak se k Ole dostat. A jestli ostatní to o Karie ví, minimálně někteří pojedou, aby ji podpořili a aby nám nemusela ukázat svou pravou tvář.“ Znělo to hrozně bláznivě. Ale z nějakého důvodu mě to lákalo.

„Rodiče nám to nedovolí,“ pronesla jsem poslední chabý argument. Ale věděla jsem, co mi odpoví.

„Nemusí vědět, kam přesně jedeme.“ Nechtěla jsem jim lhát. A tátovi bych to měla říct především, když se mnou o tom všem mluvil. Ale věděla jsem, že by oba byli proti. Podle nich se člověk neměl vracet do své minulosti, a pokud by ten plán vyšel, přesně to by Ola udělala. A možná v tom měli pravdu. Ale chtěla jsem to všechno za každou cenu konečně vyřešit.

Život je jako osmisměrka – doufáš, že směr, kterým ses vydal, je ten správný.

A přesně v to jsem doufala já. Nechápala jsem, jak se to stalo, ale následující den nás deset stálo na nádraží. Ostatní nejevili valný zájem se této akce zúčastnit a to mi svým způsobem vyhovovalo. Věděla jsem totiž, že tím pádem jedna ze čtyř dívek musí být Karia. Karia by si určitě nenechala ujít příležitost se s Olou setkat. Alespoň jsem v to doufala. Navíc jela i Tira, takže mi zbývalo poznat jen dvě z nich, protože Aeni pochopitelně Karia být nemohla. A jel i Mar, což mi zase dodávalo víru, že to dobře dopadne, když jsem už s třemi lidmi z celé skupinky někdy mluvila a nejedu tak s úplnými cizinci.