Misantropova knihovna

Motto:

„Své vlasti neznaje běh,
jsi-li ty Čech?“

(Josef Jungmann: Oldřich a Božena)

Václav Stach:

JAZYK VLASTENSKÝ

Vlast hanobí, kdokoli vlastní jazyk odporováním
zlehčuje, neb nedbá ozdobovat ho umem.
Jak miluješ ty vlast, an jazyka sobě nevážíš?
S bratry tě a vlastí on jediný spojuje.
Národ, jenž nedbá o jazyk svůj, dbáti nemůže
též o rozum; s obojím na bludu ještě vězí.
Vždycky jazyk s rozumem jdou pospolu k vycvičenosti,
jenže rozum napřed, pak mu jazyk pomáhá.
Věřte, jazyk český nad veškerý jest mi milejší,
tancuje, jak mi jenom libo po taktu Řeků.
Na vzdory těm to dělá, jenž jsou to zakázali pyšně,
vysmívá se nyní těm napomínatelům.
 

Antonín Marek:

ZEVNITŘNÍ A VNITŘNÍ NEPŘÍTEL

Jednou v létě v dobu ranní,
když již očí nemhouřilo spaní,
zřely v háji stromů vrcholy,
an se z paloučného údolí
kára, skřípíc pod svou tíží,
plna nových seker blíží.
Slunce žhavou tváří
vůkol rozsévalo záři,
až se v hladkém oceli
jeho paprskové třpytěli.
K tomu úžasnému podívání
vznikne všechněch kmenů bědování.
Po celičkém lese
všecko chvěje se a třese.
»Jestli tyto ostré oštěpačky
do našich se stonů dají,
strach, že jenom z hračky
rázem všecky nás zde porubají.«
Takto v žalostivém povyku
děsí prostořeká jedle
choulostivou kmotru osiku.
Ale stoje vedle
starožitný dub,
vida seker bez násady,
prones slovo této rady:
»Neškodným nám bude seker rub,
drva-li ze svého boru
neposkytnem ku toporu.«
 

František Turinský:

JEDNA TOLIKO VLAST

Ó slova pravdy svaté, pravdy nelíčené!
Vás cítím bolně v duše hluboku,
a dovídám se v každém pokroku,
že srdce mrtvo, vlasti odloučené;
a volám touhou ve své trapné strasti:
Jsi jenom jedna, jedna, milá vlasti!

Vlož ruku na srdce, a projdi cizí kraje,
a projdi všeho světa končiny:
I všady zůstaneš sám sirý, jediný,
třeba rozkoší všech světů požívaje;
a řekneš uprostřed své cizokrajné slasti:
Jsi jenom jedna, jedna, milá vlasti!
 

Ján Kollár:

SLÁVY DCERA

(předzpěv)

Aj zde leží zem ta před okem mým slzy ronícím,
někdy kolébka, nyní národu mého rakev.
Stoj noho! posvátná místa jsou, kamkoli kráčíš,
k obloze, Tatry synu, vznes se vyvýše pohled,
neb raději k velikému přichyl tomu tam se dubisku,
jenž vzdoruje zhoubným až dosaváde časům.
Však času ten horší je člověk, jenž berlu železnou
v těchto krajích na tvou, Slavie, šíji chopil.
Horší, nežli divé války, hromu, ohně divější,
zaslepenec na své když zlobu plémě kydá.
Ó věkové dávní, jako noc vůkol mne ležící,
ó krajino, všeliké slávy i hanby obraz!
Od Labe zrádného k rovinám až Visly nevěrné,
od Dunaje k hltným Baltu celého pěnám:
Krásnohlasy zmužilých Slavjanů kde se někdy ozýval,
aj oněmělť už, byv k ourazu zášti, jazyk.
A kdo se loupeže té, volající vzhůru, dopustil?
Kdo zhanobil v jednom národu lidstvo celé?
Zardi se závistná Teutonie, sousedo Slávy,
tvé vin těchto počet spáchaly někdy ruky!
Neb krve nikde tolik nevylil černidla že žádný
nepřítel, со vylil k záhubě Slávy Němec.
Sám svobody kdo hoden, svobodu zná vážiti každou,
ten, kdo do pout jímá otroky, sám je otrok.
Nechť ruky, nechť by jazyk v okovy své vázal otrocké,
jedno to, neb nezná šetřiti práva jiných.
Ten, kdo trůny bořil, lidskou krev darmo vyléval,
po světě nešťastnou války pochodni nosil:
ten porobu slušnou, buď Goth, buď Skytha zasloužil,
ne kdo divé chválil příkladem hordě pokoj.

Kde jste se octly mile zde bydlivších národy Slávů,
národy, jež Pomoří tam, tuto Sálu pily?
Srbů větve tiché, Obodritské říše potomci,
kde kmenové Vilců, kde vnukové jste Ukrů?
Napravo šíře hledím, nalevo zrak bystře otáčím,
než mé darmo oko v Slavii Slávu hledá.
Rci strome, chráme jejich rostlý, pode nímž se obětné
dávnověkým tehdáž pálily žertvy bohům:
Kde jsou národové ti, jejich kde knížata, města,
jenž prví v severu vzkřísili tomto život?
Jedni učíce chudou Evropu plachty i vesla
chystati a k bohatým přes moře vésti břehům.
Kov tu jiní ze hlubin skvoucí vykopávali rudných,
více ku poctě bohům, nežli ku zisku lidem.
Tam ti neúrodné rolníku ukázali rádlem,
by klas neslo zlatý, brázditi lůno země.
Lípy tito, svěcený Slávě strom, vedle pokojných
cest sadili, chládek by stlaly vůkol i čich.
Muž syny města učil stavěti, v nich vésti kupectví,
a mláď svou učily tkávati plátno ženy.
Národe mistrovský, jakové pak máš za to díky?
Rozšklubaný hnusné zpotvořenosti věnec.
Jak včely med zavoníc kradně se do oule cizého
hrnou stádně a pak matku i dítky bijí:
tak tu domu vlastní podroben pán, chytře mu vlezlý
soused ovil těžký smutně o hrdlo řetěz.

Kde spanilá v zelených hájech pěla písně Slavenka,
už hlaholem zpěvná ústa umlkla němým.
Kde z mramoru stály hromného paláce Peruna,
z troskotaných sloupů teď psota chlévy dělá.
Kde k nebi své věžila staroslavná Arkona týmě,
zlomky drobí teď tára hostě cizého noha;
rozbořené želejí zdi chrámu Retry pověstné,
kde čněly, už ryje tam hnízdo ještěr i had.
Slávy syna k bratrům přišlého v ty kraje nezná
brat vlastní, aniže vděčné mu tiskne ruky.
Řeč ho cizá zarazí ze rtů a tváři slavenské,
zrak mu lze Slavjana, sluch klamy bolně kazí.
Neb tak přehluboko vtlačila znaky Sláva synům svým,
místo že jich vymazat nikde nemůže ni čas.
Jak dvě řeky, spojilo když i jich vody jedno řečiště,
přece i po drahné cestě je barva dělí:
Rovně tyto zmatené násilnou národy vojnou
až posavad loučí dvůj očividně život.
Odrodilí synové však své sami matce začasto,
bič macechy hříšně oblizujíce, lají.
Nejsou ni Slavjané životem, nejsou ani Němci,
půl toho, půl toho jen jak netopýři mají.
Tak peleší v krajinách osmanské plémě helénských,
koňský na vznešené vstrkna Olympy ocas.
Tak porušil zištný Evropan dva světy Indů,
za vzdělanost vzav jim ctnost, zemi, barvu i řeč.
Národ i čest zmizely, s jazykem bohové zde zanikli,
jen sama zůstává příroda nezměněná.
Les, řeky, města a ves změniti své jméno slavenské
nechtěly, než tělo jen v nich, ducha Slávy není.
Ó kdo přijde tyto vzbuditi hroby ze sna živého?
Kým přiveden slušný k své bude vlasti dědic?
Kdo rce to nám místo, kde cedil svou někdy za národ
krev Miliduch, kdo v něm sloup mu památky složí?
Kde hněvivý k novotám, otcovskou prostotu bráně,
válčícím Slavjanům Kruk po slavjansku velel?
Neb kudy vítězný máchal meč v půtce Bogislav,
a v pokoji šťastnou zákony řídil obec.
Už jich více není! s rachotem surového rekovské
články jejich zhoubný láme oráče lemeš.
Stíny jejich na dvou se času hněvajíce ničemnost,
ve mhle sivé těchto zřícenin úpně vyjí.
Úpně vyjí, že osud posavád se smířiti váhá,
a vnuka krev lecjak tam hnije, tam se mění.
Jak muselo v tom by studené být k národu srdce,
jenž by tu slz jak nad kostmi milenky nelil!
Avšak umlkni tichá, na budoucnost patři, žalosti,
osluněným rozptyl mráčky myšlének okem.
Největší je neřest v neštěstí láti neřestem,
ten, kdo kojí skutkem hněv nebe, lépe činí.
Ne z mutného oka, z ruky pilné naděje kvitne,
tak jen může i zlé státi se ještě dobrým.
Cesta křivá lidi jen, člověčenstvo svésti nemůže,
a zmatenost jedněch často celosti hoví.
Čas vše mění, i časy, k vítězství on vede pravdu;
со sto věků bludných hodlalo, zvrtne doba.
 

Matěj Havelka:

VLAST

Projdi všecky části
všeho světa ven a ven —
proti kráse naší vlasti
shledáš přec jen noc a den.

Jako krajina nebeská,
vetkaná ve světa lad,
jesti naše země česká
požehnaný milosad.
 

Marie Čacká:

VLASTENSKÁ

Úzkostí má duše trne
o tu naši drahou vlast,
jak se na ni stále hrne
těžká nehoda i strast.

Kam pohlédneš, samé hroby
pochovaných nadějí,
nejkrásnější její zdoby
jako trestem scházejí.

Pane Bože, v malém čase
tolik velkých obětí!
Zdali nahradí je zase
příznivější století?
 

Boleslav Jablonský:

TŘI DOBY ZEMĚ ČESKÉ

Byl jednou čas, kde krásné Čechů jméno
tak slavně znělo v uších národů,
že od celé Evropy bylo ctěno
co jméno reků, chrabrých vojvodů.

Byl jednou čas, kde každý hrdým býval
překrásným, slavným, mocným jménem Čech,
kde české vlasti syn se honosíval,
že ctitelem jest věd i uměn všech.

Tenkráte cítil Čech, že Čechem jesti,
tenkráte hájil kmene svého čest;
tenkráte kvetlo v zemi lvově štěstí,
jemuž lze jen při lásce k vlasti kvést. —

Však ten čas minul. Nepříznivá doba
nastala, ach, českému národu;
sil jeho mravních zmocnila se mdloba,
on klesl sám v duchovní porobu.

Čech přestal vlast, svou matku milovati,
on sebe sám si přestal vážiti;
on přestal na své otce vzpomínati,
jich hodnu být přestal se snažiti.

Čech zapřel vlast i krev i mluvu svoji,
on z domu vyhnal bůžky otců svých;
on s cizincem se v řeči, mravu pojí
a odříká se bratří pokrevných.

I zatmělo se slunce české vlasti,
i zaplakal tu její génius;
ze země prchly národní vše slasti,
i prchly sbory slavných českých Múz.

Ó což tu želel vlasti věrný ctitel
uplynulých těch zlatých v Čechách dob!
Ó což tu truchlil pravý lidu přítel,
vida, an národ v mrzký klesá hrob! —

Však, ejhle! „Vzhůru!“ volá anděl Páně —
„Povstaňte z hrobů!“ trouba jeho zní —
„Vyjasněte se, chrámu vlasti báně —
spěj, národe, k slavnosti vzkříšení!“

Duch arciotců v zázračné své síle
oživuje vše vlasti končiny;
radostně zní tu: „Vstali jest této chvíle!“
z úst obětníků v chrámě otčiny.

Nuž, vstaňte všichni, jenžto posud spíte;
Denice vzešla — Jitřenka se rdí!
Slavíci pějí — aj! proč ještě dlíte?
Hana tomu, kdo bývá poslední!

Ó žijte, bratří, národu zas svému,
nebuďte mrtví jeho údové!
Přihlaste se zas k matce své a k němu
co věrní bratří, věrní synové!

Ctěte svůj jazyk, zvyky své a práva,
dokažte skutkem, že jste Čechové,
a vlasti české opět vzejde sláva,
kterou se skvěli slavní předkové.
 

František Jaromír Rubeš:

JÁ JSEM ČECH!

Země česká mou jest vlastí,
já syn český, to mou slastí;
jen v Čechách žíti Čecha slast,
Čech do Čech spěje domů;
a lze se divit tomu?
Což není krásná naše vlast?
Rcete, kdo ji hanět může:
V srdci Evropy se stkví со růže;
hledejte v světa okolí
tak utěšené oudolí,
které věnčí nebenosné hory,
jímž se táhnou požehnané dvory,
jehož háje
jsou jak ráje,
jímž se vinou valné řeky a potůčky jemné –
a to je ta krásná země,
v níž se těší Čechů plémě,
země česká — moje vlast!
Patřte na ni, jaká slast!
Každý strůmek má své dobré bůže,
každá chýžka vlastní pohádky,
každé místo svaté památky,
pěstitelku svoji každá růže;
každý pahorek má jméno svoje,
každá kaplička své ctitele,
každá studánka své přátele,
každá lípa včeliček svých roje,
každý háj má místa utěšená,
zpěvce své a vánky jemné,
každý les své háje svatotemné,
každý rov svá kvítka poslzená,
každý kámen má své zvěsty dávné,
každá ves své muže veleslavné.
Nezávidím Němci břehů Rýna,
ani Vlachu citronový háj;
nezávidím Maďarovi vína,
ani Řeku slávobojný kraj;
přeji Švejcarovi jeho hory,
přeji Angličanu drahý krám,
přeji Španělovi zlatý chrám,
přeji Turku lepých dívek sbory;
kavárny své, Franku! sobě nech:
Já mám dosti — já jsem Čech!
Ano, Čech jsem — kdo jest víc?
Všemu světu chci jít vstříc,
volati chci v krajích všech:
»Já jsem Čech!« —
Čecha jméno
ctihodných je předků věno;
slávu naši vina nehnusí,
Čech se za svou vlast a jméno
nikde stydět nemusí.
Čech povždy ctíval svatou ctnost,
jen dobrým bohům světil chrámy,
Čech neznal ouskok ani zlost,
ni zášť, ni lest, ni klamy;
on vždy ctil svatou zásadu:
K zlým nikdy nechoď na radu;
své braň,
opuštěné chraň,
cizí nech.
Proto kvetly Čechům blaha růže,
proto Čech říct směle může:
»Já jsem Čech!«
Čech vlast a krále miloval,
pro obé statně bojoval,
pro obé rád svůj život dal;
a tam, kde válčil český lev,
tam zkrotl zhoubců krutý hněv,
tam Češi byli vítězi;
a nepříteli, který klesl,
Čech vstříc vždy palmu míru nesl,
a ne otrocké řetězy;
Čech válčil jen, když hájil své,
on neved války z návodu,
on nemá ruce krvavé,
a nezná kletbu národů.
Ano, Čech jsem, to mou slastí – –
slavnou honosím se vlastí!
 

Božena Němcová:

ŽENÁM ČESKÝM

Ženy české, matky české!
slib si dejme a v něm stůjme:
pro blaho své drahé vlasti
všecky síly obětujme!

Nejen muž buď hrdý na to,
že dá všecko pro svou vlast;
vzhůru, ženy! my též chceme
na oltář svou oběť klást.

Muž, ach, ten má meč svůj ostrý,
rámě, sílu — muž má všecko;
ale útlá, slabá žena
jen své srdce a — své děcko.

Dítě! — toto jméno sladké,
ženě nebem daný dar,
matky! nejdražší, со máme,
dejme vlasti v její zdar.

Prvním slovem lichotivým,
prvním sladkým celováním
český zvuk jim v duši vlejme
s vřelým vlasti milováním.

Jmenujme jim slavné otce,
vylitou pro právo krev,
řekněte jim, jak se znovu
hrdě zvedá český lev.

Ať z nich vzrostou reci statní,
jako lípy, jako doubce;
ať z nich máme Břetislavy,
práva hájce, zloby zhoubce.

Ženy české, matky české!
Jediná nám budiž slast:
vychovati naše děti
pro tu slavnou, drahou vlast.
 

Bedřich Peška:

VLASTENECKÁ

Vlasti své buď, Čechu, věrný,
je to zákon Boží,
vlast tě kojí a když skonáš,
v lůno své tě složí.
Darmo na tom širém světě
hledáš jiné vlasti,
zde ti žíti, zde umříti
v rozkoši a strasti.

To ta země, kde tvých otců
tekla krev pramenem,
to ta země oslavená
mnohým svatým jménem.
Zde otcové boje vedli
za tvůj národ drahý,
Žižka zde i Prokopové
potírali vrahy.

Když od věků pekel temno
rozum lidský hnětlo,
rozsvítil tu duch slovanský
pravdy jasné světlo;
Čech byl ze všech za osvětu
prvním mučedníkem,
Jiří král byl národních práv
prvním bojovníkem.

Svobodo, zde prapory tvé
záhy zašuměly,
zde v mučení z nás nejlepší
za vlast utrpěli.
Tolikerým protivenstvím
hynul syn té země,
ale ještě nezlomeno
stojí naše plémě.
 

Václav Jaromír Picek:

OTČINA

Co je vlast? ptej vlaštovky se ladné,
proč se vrací z jihu v hnízdo chladné.

A což obyvatel Tater dávný,
má-li sestoupiti v úval slavný?
Ví, že na horách slast nekyne,
a přec na těch nivách čarokrásných
při májovém zpěvu písní hlásných
touhou po horách svých — zahyne.
 

Rudolf Mayer:

PRAVÝ ČECH

Neskláněj nikdy šíji před cizím,
národu jen a právu služ!
Tvých otců hrdost hárej duchem tvým,
žij — umírej jak pravý muž,
ať slávu od sta věků zděděnou
nezanecháš potomkům zprzněnou.
Nechť celý svět se sápe jako sup,
od svého práva nikdy neodstup,
zaň obětuj poslední vzdech —
jak statný muž a pravý Čech!

Své vlasti slavné věrný syn, ji haj
až do poslední krůpěje;
boží ti vůlí dán ten kraj,
toť jmění tvé, tvá naděje.
Tys v cizině jak člunek v moři hnán,
jen mezi svými klidný najdeš stan;
svých slavných předků slavný hlídej hrob
a krásnou vlast svou jařmu nepodrob.
Jí věnuj poslední svůj vzdech —
jak statný muž a pravý Čech!

A na buben-li někdy udeří,
za svatým táhni praporem,
a v českou statečnost kdo nevěří,
ať zakusí na meči tvém.
Jen jednou prapor český strašně kles,
k novému vítězství jej opět vznes,
ne jako otrok pro zlato a dík,
pro svobodu jak boží bojovník;
tak obětuj poslední vzdech —
jak statný muž a pravý Čech!
 

Václav Šolc:

SVORNÝ DUCH

Jen svorný duch, a ruka poj se k ruce,
muž podle muže jedna hradba buď,
a všechněch srdce nechť ať hučí prudce,
nechť rázem mocným všem se zvedá hruď,
všem cílem budiž vrah a vlasti škůdce,
a všechny jedna zlost i láska puď.

Jen svorný duch a v míru práce tichá,
jak v oule buď i v našem národu,
zhyň v porodě již každá touha lichá,
jež v život metá skutků neshodu,
sobecká změň se v štědrou skromnost pýcha,
a jaré klásky v bujnou úrodu.
 

Václav Šolc:

NAŠE CHALOUPKY

Chaloupky naše, buďte požehnány!
Po vlastech porozseté v sadův lůně
fialky skromné jarní, vzácné vůně,
z vás první květy na věnce nám dány.

Chaloupky tiché, buďte požehnány!
Po vískách v utajeném skryty klidu
jste zřely nejkrutější naši bídu,
když na chlévy nám chrámy rozmetány.

Chaloupky tiché, buďte požehnány!
Nad hrobem starým kolébky vy nové,
z vás první vyletěli skřivánkové,
nesouce jarní písně v nebes stany,
vy poušti šírošíré zřídla čistá,
vy rajským květem posvěcená místa,
vy skvosty z rumu slávy vykopány —
chaloupky naše, buďte požehnány!
 

Josef Václav Sládek:

MÁ RODNÁ MLUVO...

Má rodná mluvo, ty drahý skvoste,
jediný z velkého odkazu dědů,
který jsi přetrval v svatosti prosté
všechnu jich slávu, všechnu jich bědu,
nádheru králů, velikost věků
a vše, co do prachu shroceno s ní —
tak plna tklivosti a mužného vděku
jak znělas od věků, na věky zní!

Ty prostá dceruško doubrav a nivy,
kde jsi se zrodila jako zpěv ptačí,
jako šum hvozdů plný a snivý,
jak olšin stýskání; — v smíchu i pláči
vždy stejně upřímná, velká a svatá,
když slunce svítilo, když hořel blesk,
v svobody ruměnci, v okovy spjatá,
i když ti nezbylo nic než tvůj stesk.

Když bouře zničila květno tvých luhů,
když třeskot oněměl v přílbách i meči,
ty jsi nám zvonila radlicí pluhů,
ty jsi k nám mluvila pohádek řečí: —
pastorkou ve hradech,— pod nízkým krovem,
co šlechtic zapomněl, — co nechtěl král,
ty jsi k nám mluvila tím ryzím kovem,
jehož se nedotkly rez ani kal.

Tys u nás zůstala, ty mluvo sladká;
kdy všechno zapadlo v bolu a tísni,
na dětské rty tě šeptala matka,
ty jsi nám zvučela v milenců písni,
ty jsi nám plnila modlitbou chrámy —
tebou se ozýval luh náš i les,
a strážným andělem zůstalas s námi,
když anděl smrti se přes Čechy nes.

Lupínek pozlátka na zpustlém hrobu,
korunou zapadlou v jezerním klínu:
tys byla pokladem chudému robu,
který mu svítil do mrákot stínů; —
lupínek pozlátka na starém štítu,
na vetché kronice lesk zlatých spon,
ty jsi se vmlouvala do jeho citu,
až hlas tvůj vzbudil jej jak velký zvon.

Ó zvuč a zpívej, hlahol a bouři,
ty mluvo vítězná chudého lidu!
Když hlas tvůj urdoušen v krvi a kouři,
hlahol nám u krbu v domácím klidu —
až jednou zabouříš jako hlas hromu
od horstva k horstvu přes český luh —
bude zas dědicem ve vlastním domu
ten, jehož dědicem chtěl mít zde Bůh!
 

Josef Václav Sládek:

SLOVANSKÁ LÍPA

Na slovanské lípě
roste mnoho snětí,
a my jedné matky
slovanské jsme děti.

Mnohá větev suchá,
mnohá nalomená,
ale lípa stojí
vzdorná, neskloněná.

I ať vichr duje,
blesk se do ní pustí,
ona bude státi,
ona bude růsti.

Vzdor na vzdory světu,
na radost svým dětem,
krásná, silná, velká,
obalená květem!
 

Svatopluk Čech:

VE STÍNU LÍPY

Buď zdrávo, údolí mé tiché, skromné!
Můj ráji dávno ztracený, buď zdráv!
Jak hejno křepelek tu vzlétá pro mne
z každičké brázdy upomínek dav.
Ty jabloně nad mořem zlatých klasů
mi šeptají o blahu zašlých časů,
ta bílá stezka, vinoucí se v bor,
mne vábí k místu, kde tak často vítal
mladého samotáře jedlí sbor
a z nízkých větví poustevnu mu splítal.
 

Eliška Krásnohorská:

PRALES

Zašuměla nad mou hlavou
velepíseň pralesa; 
o věčnostech se Šumavou
rokovala nebesa.

Zněly stromy od koruny
po kořen až v srdce hor,
hluboké i jemné struny
všecky napjal zvučně bor.

Každým dechem toužebněji,
výše jal se vát i hrát,
jak by víc a výmluvněji
povědít chtěl ještě rád.

Pěl tak mocně, pěl tak jemně 
v šerých větví objetí
o mladosti této země, 
v nižto sahá pamětí. 

O pradávném putování 
s neklamnými průvodci,
o budoucnu, o svítání,
o hvězdách i o noci.

O té pouti dálném cíli 
pělo nebe šumem svým;
byl to hlahol věčné síly 
zlahozený tajemstvím.

Ó jak vály zpěvy ony 
rtoma větru slavně dál, 
a mé srdce všemi zvony 
vpadlo lesům ve chorál.
 

Eliška Krásnohorská:

DVĚ LÍPY

Pod lipou v údolí veselo bývá; 
hoši jak sokoli, dívky květ růží,
babičky s dědoušky, ženy a muži, 
celičké okolí z večera dlívá 
pod lipou v hovoru; mladý svět zpívá; 
ba někdy, tak jako dnes, 
dědoušek usedne kdes, 
zahrá, i zavíří tanec a ples. 

Pod lipou na vršku hřbitůvek malý;
hoši jak sokoli, dívky květ růží,
babičky s dědoušky, ženy a muži, 
všichni tam z okolí jsou jeho hosty, 
pod lipou každý má ukryté skvosty; 
ba někdy v loučení čas 
zvonku tam ozve se hlas, 
pod lipou všichni že sejdou se zas.
 

Eliška Krásnohorská:

BUDITELŮM NAŠIM

Již nad hlavou nám třtina zlomena, 
a dějin list, kde jméno české psáno, 
     byl obrácen; dál věku soud 
pře jiné vážil. Bylo dokonáno, 
i stenů mroucích zmlkla ozvěna, 
     a zapomnění valil času proud.

Jen jméno ještě zbylo z národu, 
však i to jméno zvrhlé jeho děti 
     již zapřely. Jak v poušti hrob 
jen větrům známy, ježto přes něj letí, 
a sloupům písku, v děsném pochodu 
jej zasypávajícím beze stop.

Tak mizel v osamělém hynutí 
ten zbytek zbylých srdcí osiřelých, 
     jenž přečkal svůj i vlasti pád, 
i bylo třeba duchů žhavě smělých, 
jen zapět jemu píseň labutí, 
     a velké lásky, slzou čest mu vzdát.

Tak bídný, ztracený to národ byl. 
Ó kde jste vy, vy bohatýři sniví, 
     ó soucitní vy věštcové, 
svůj vzňali záměr božsky odvážlivý? 
Kde onu víru v mocnost lidských sil, 
     kde tolik žáru v trouchni hrobové?

Kde tolik lásky pro ten padlý lid 
hruď vaše našla, tolik smilování?
     V tom věku msty, kdy ctností jest, 
kvil slabých trestat jedem pohrdání, 
kdyť hanbou ku kleslým se nachýlit,
     i pýchou šlapat přemožených čest?

Kdo naučil vás tolik odpouštět
těm robům chabým, nehodným svých dědů?

Kdo v národ mdlý vám víru dal, 
že z jeho zubožených, mroucích sledů 
by mohla nová sláva vypučet
     jak pramen v poušti ze zvětralých skal?

Kdo dal vám naději tak zmužilou 
i předtuchu tak zázračného jasu,
     že podnikli jste hrdý div
zvát opuštěný houfec ku zápasu
s tak obrovitou krutou přesilou,
     již mocně vlasti zřel, se probudiv?

Ó jak jste milovali národ ten,
tak velkých činů za schopna jej ctíce,
     kdy v snížení mřel nejhlubším! 
Ó možno není milovati více! 
Jen taký zápal, slunný jako den,
     vzňal život nad hrobovým ovzduším.

A my, snů vašich vřelých zrozenci, 
my, národ oživený vaším dechem,
     my nemáme v se víry již? 
My zoufáme, zda zůstane Čech Čechem, 
a hlavy shýbáme jak souzenci
     před napřaženým mečem tupě níž?

Vy v lepší budoucno jste doufali, — 
hle, jsme již živou budoucností vaší, 
     již bájil sen váš sálavý! 
Ó hanba, naději-li nad vše dražší 
vám, svatí rekové, jsme zklamali 
     jak skvostů vzácných dědic mrhavý!

Váš odkaz nejdražší — toť víra v nás! 
Toť láska, která klatbu s klatých snímá 
     a žehná nám i budoucím, 
žár čistý v pokoleních bludných vznímá 
a chranlivě jim nad propastí sráz 
     v pouť jistou hradí loubím kvetoucím.

Váš odkaz, křisitelé velební,
ten vzpřimiž nás, ten roznítiž v nás ducha,
     on zbraně svěť nám nadšením! 
Nechť hesla vrou, nechť prapor vlá i buchá 
a démonové naši hrozební
     se zděsí naší spásy znamením!
 

Jaroslav Vrchlický:

MODLITBA NA ŘÍPU

V trudu, potu, boji, mdlobě,
z kraje bídy, z kraje vzdechů
modlíme se hlasně k tobě,
     děde Čechu!

Dej, by otců síla stála
našim dětem u kolébky,
aby měly jak tvá skála
     tuhé lebky!

V bázni, strázni, v tísni, v zlobě,
z kraje, kde drak sváru hýří,
modlíme se hlavně k tobě,
     svatý Jiří!

Sílu svalům vrať a dlaním,
ať se každý díla chopí,
jak ty v hrdlo mlokům, saním
     vrazí kopí.

S hory této, kam zrak sahá
ať chví hymna plesu rtoma:
Svá je zas vlast naše drahá,
     zde jsme doma!
 

Jaroslav Vrchlický:

SRBŮM LUŽICKÝM

Ó bych měla sílu dumy Kollárovy, 
jak orlice, jež světem širým letla,
a v slávských kmenů zapadlé již rovy
svým ostrým skřekem vrhla zážeh světla! 
Žel v rovy jen! — A přece život nový
zas v zemi vypučel, již zloba zhnětla, 
a národ malý v divém boje reji 
si ještě zpívá píseň o naději.

Tu sílu vdechlo božství v slávské kmeny, 
ať na Visle neb Sprévě nebo Labi, 
že blesky zryty, vichrem pokáceny 
přec odolají, proti nim že slabý 
je každý boj, že v popel utajený 
jich žár jen dřímá, k rozletu jejž zvábí 
dech volnosti, by rozletěl se světem 
a přikryl pouště nových činů květem.

Boj o život je doby naší heslo, 
je nejvíc zkusil Slovan — vše mu vzato, 
i písně šperk, meč boje, plavby veslo, 
vše, srdce čím je láskou k vlasti vzňato. 
Však nadarmo! Zas k oblakům se vzneslo, 
со nesmrtelné! Proto ryzí zlato 
buď ve koruně Slávů národ malý, 
jejž dlouhé věky trýzně nezdolaly. 

Že lid ten žije, zdá se přímo bájí, 
že neurval ten ostrov příval cizí! 
Dva bohatýři kmen ten podpírají, 
plod jeho každý v sýpky Slávy sklizí 
jich neúmorná snaha, kterou plají, 
jich nadšení a lásky plápol ryzí; 
dva bohatýři ducha jarou silou 
kmen Srbů pěstí Slávy nad mohylou. 

Řeč otců — dědictví to přebohaté, 
a zkazky, písně, báje drahých dědů, 
v prach zašlapané každé zrnko zlaté, 
ti střehou jako včely plástvy medu, 
pak silou slova duše mdlobou jaté 
zas budí, křísí z netečnosti ledu, 
až národ jako sněženky květ vstane 
z té slavné půdy zryté, udupané.

To naše útěcha a naše pýcha, 
byť neznal svět nás, že se k sobě známe, 
že víme, všem nám jaro v ňádra dýchá, 
že v srdcích vlastních spásu svoji máme! 
Nechť oráčův pot čeká mnohá lícha,
přec tato naděje nás neoklame, 
že umlčován, tupen, v jařmo skován, 
kde jednou stál, zas bude státi Slovan.
 

Karel Jaromír Erben:

ČESKÝ DIOGENES

Blaze tomu, kdo nic nemá, 
nestará se, kam со schová. 

Směle lehne, směle vstane, 
žádný mu nic neukradne.

lícha = pole, role