Misantropova knihovna

(výpisky)

PŘEDMLUVA
 

„Třebas i Hloupost jsem chválil, ne však hloupě.“

„Abych odpověděl k výtce kousavosti, té svobody všem duchům vždy přáno bylo, aby beztrestně vtipem doráželi na lidstvo jako celek, jen když volnost nezabíhá do zběsilosti. A tím více se podivuji v našich dobách citlivosti sluchu, jež téměř nic jiného již nesnese než lichotivé tituly.

Než kdo život lidí kárá tak, že nikoho osobně se nedotýká, co myslíte – jest kousavý či spíše poučuje a napomíná? Jinak, věřte, musil bych sám sebe potupiti! Mimoto ten, jenž žádného stavu lidí nepomíjí, ten, zdá se, na žádného člověka se nehněvá, ale ovšem na chyby všech. Jestliže tedy někdo se vyskytne a křičeti bude, že se mu křivdí, tím prozradí, že má buďto zlé svědomí anebo strach.“

CHVÁLA BLÁZNOVSTVÍ

Bláznivost mluví

Aťsi o mně smrtelníci jakkoliv mluví – a není mně neznámo, jak špatnou pověst má pošetilost i u nejpošetilejších – přece tvrdím, že já jediná mocí svou obveseluji bohy i lidi.

Především – co může býti příjemnější nebo vzácnější než sám život? Než – vznik života komu as spíše za zásluhu přičítati než mně? Zkrátka, mne, pravím, mne si musí zavolati na pomoc, chce-li se kdo státi otcem… A proč bych si volněji s vámi nezažertovala? Ptám se vás: může hlava nebo tvář, prsa, ruka nebo ucho, kteréžto části těla vesměs za počestné se pokládají, zploditi lidi? Nemyslím. Naopak – ten úd, tak hloupý a směšný, že bez smíchu ho ani jmenovati nelze, jest rozplozovatelem pokolení lidského: to jest ten posvátný pramen, z něhož vše prýští. Nuže, který muž – přísahám! – ochotně vlezl by do ohlávky manželské, kdyby napřed uvážil všecky nevýhody tohoto života, jak činívají mudrci? Anebo která žena oddala by se v objetí mužovo, kdyby věděla a přemýšlela o nebezpečných útrapách porodu a obtížích při výchově dětí? Ani sama Venuše, třebas by Lukretius námitky činil¹, by nezapřela, že bez mé božské pomoci by její úsilí bylo zbytečné a marné.

Také všecko, co je v životě příjemného, jest darem mým. Bylo by vůbec možno život tento životem zváti, kdyby rozkoš vzata byla? Tleskáte. Věděla jsem ovšem, že nikdo z vás není tak moudrý, či lépe hloupý – ne, spíše moudrý, aby byl tohoto mínění. Vždyť ani stoikové rozkoší nepohrdají, třebas to usilovně zapírají a tisícerými potupami ji zahrnují mezi lidem;² a není divu ovšem – činí tak proto, aby odstrašíce jiné, sami jí plněji užívali. Ale ať mi řeknou, kterápak chvíle života by nebyla smutná, neutěšená, ošklivá, hloupá a trapná, kdybychom ji nezpříjemnili rozkoší, kořením pošetilosti? A toho dosti závažným svědkem může býti dosud nedosti uznaný Sofoklés, jehož překrásná chvála o nás známa jest: „Život v nerozumu jest životem nejpříjemnějším.“

Kdo neví, že nejútlejší věk lidský jest nejradostnější a daleko všem nejmilejší? Co jiného jest to u dětí, že je líbáme, objímáme, ošetřujeme, že ani nepřítel tomuto věku pomoci neodpírá, co jiného než kouzlo pošetilosti, jímž moudrá příroda úmyslně obdařila děti, aby tímto závdavkem potěšení zpříjemnily námahu vychovatelů a získaly přízeň pěstounů?

Po dětství přichází jinošství. Jak oblíbeno jest všemi, jak všichni upřímně mu přejí, jak snažně podporují, jak ochotně podávají ruku pomocnou! Než odkud – táži se – tento půvab mládí? Odkud – ne-li ze mne? Mým dobrodiním co nejméně rozumu má, a proto co nejméně útrap zakouší. Nelžu, tvrdím-li, že brzy na to, jakmile povyrostli a životní zkušeností a učením začnou býti trochu moudrými, krok za krokem krása jejich vadne, čilost ochabuje, půvab se ztrácí, svěžest mizí; a čím více ode mne se vzdalují, tím méně a méně žijí, až přikvačí obtížné stáří, nejenom sobě, nýbrž i jiným protivné. A to by žádnému smrtelníku naprosto nebylo snesitelné, kdybych opětně z útrpnosti nad tolika svízeli pomocí svou nepřispěla a kdybych tak, jak bohové u básníků hynoucí zachraňují nějakou metamorfózou, pokud možno k dětství opět nevrátila starce již nad hrobem schýlené; a proto ne nesprávně lid nazývá je velkými dětmi.

Avšak takovíto již blázní – říká se – již pošetilí jsou. Budiž! Ale to právě jest omládnouti. Či snad hochem býti jest něco jiného než blázniti, pošetilým býti? Či není největším půvabem právě tohoto věku, že je nerozumný? Neboť kdo s odporem a s hrůzou jako strašidlu se nevyhýbá chlapci s rozumem vyspělým? Tomu přisvědčuje i velmi často užívané přísloví: „Nenávidím hošíka příliš moudrého.“

Uvažte ještě, že starci obzvláštní radost mají z dětí, a děti navzájem mají zalíbení ve starcích – „jak už bůh rovného k rovnému vždycky zas druží.“ Neboť jaký jest mezi nimi rozdíl, než že stařec je vrásčitější a počítá více let života? Ostatní všecko, bělost vlasů, bezzubá ústa, malé tělo, chuť na mléko, koktavost, žvatlavost, bláznovství, krátkou paměť, zapomětlivost a bezmyšlenkovitost – všecko mají společné. A čím více stárnou, tím více se podobají dětem, až konečně zcela jako děti – bez omrzelosti životem, bez hrůzy smrti odcházejí ze světa.

A teď ať si někdo přirovná toto mé dobrodiní k proměnám, jež způsobují jiní bohové! Co v hněvu činí, to ani připomínati nechci. A ty, jimž nejvíce jsou nakloněni, často proměňují ve strom, v ptáka, cvrčka, ba i hada; jako by věru již to nebylo smrtí státi se něčím jiným! Já však vracím člověka k nejlepšímu a nejšťastnějšímu věku života. A kdyby se smrtelníci úplně zdrželi styku s moudrostí a stále žili se mnou, ani stáří by nebylo, nýbrž šťastně by prožívali věčné mládí. Či nevidíte oněch škarohlídů, oddaných studiím filosofickým nebo vážným a těžkým úkolům životním, kterak stárnou dříve, než mužného věku dospějí, a to ovšem starostmi a ustavičným úsilným přemítáním, jež znenáhla ducha i tělesnou svěžest vyčerpává? Kdežto naopak moji blázínkové napapáni jsou, tváří hebkých a hlaďoučkých, mohlo by se říci s pořekadlem „jako prasátka“; a ti skutečně žádné trampoty života nepocítí, leda by snad, jak se stává – nakazili se stykem s mudrci. A tak život lidí nedovoluje, aby někdo úplně byl šťasten. A k tomu přistupuje závažné svědectví lidového pořekadla, že bláznovství jest jediná věc, jež mládí, beztak velmi prchavé, prodlužuje a oddaluje strastné stáří.

Na zemi nic veselého, nic šťastného nespatříme, co není mým darem. Především vidíte, s jakou prozíravostí matka příroda, tvůrkyně pokolení lidského, postarala se o to, aby nikde nechybělo koření hlouposti. Podle definicí stoiků moudrost nic jiného není, nežli býti ovládán rozumem; naproti tomu pošetilost a bláznovství jest dáti se říditi libovůlí vášní. Nuže, aby život lidský nebyl zhola smutný a jednotvárný, oč více vášní než rozumu dal Jupiter lidem! A mimoto odkázal rozum do úzkého koutku hlavy, celé ostatní tělo vydal na pospas bouřím vášní. Potom dva takřka nejmocnější tyrany postavil proti jednomu rozumu: hněv, jenž sídlí v tvrzi všech útrob, tudíž v samém zdroji života, v srdci, a žádostivost, jež vládu má všude, až dolů k samému ohanbí. Co zmůže rozum proti těmto dvěma mocnostem, o tom dostatečně poučuje obecný život lidí. Kdežto rozum – což jedině mu dovoleno – až do ochraptění křičí a předpisuje pravidla počestnosti, hněv a žádostivost odhazují uzdu pánu svému a ještě zlostněji lomozí, až i jimi unaven dobrovolně ustupuje a vzdává se.

Avšak poněvadž bylo třeba uštědřiti drobet rozumu muži, jenž zrozen jest k správě věcí veřejných, Jupiter chtěje též o to řádně se postarati, mne vzal na poradu jako i v ostatních věcech. A brzy jsem mu dala radu sebe důstojnou, totiž aby mu dal ženu; tvora ovšem pošetilého a přihlouplého, přece však rozkošného a milého, aby žena ve společném životě svou pošetilostí zpříjemňovala a oslazovala, co vážného a smutného jest v povaze mužově. Neboť tím, že Platón, jak se zdá, jest na rozpacích, má-li ženu zařaditi mezi tvory rozumné či nerozumné, nic jiného nemínil, nežli naznačiti charakteristickou známku toho pohlaví – pošetilost. A chce-li snad některá žena býti pokládána za moudrou, nic jiného tím nedosáhne, než že dvakráte hloupá bude, právě jako by někdo vola chtěl natříti olejem, jímž zápasníci se natírali – toť ovšem, jak se říká – Minervě na odpor a proti vůli.³ Kdokoliv k zapření přirozené povahy své masku ctnosti si nasazuje a tím klamati chce, ten zdvojuje nedostatek svůj. Právě tak – dle řeckého přísloví – opice je vždy opicí, byť se přioděla i šatem purpurovým.⁴ Tak žena vždycky je ženou, to jest pošetilou, ať se jakkoliv přetvařuje. A vskutku nepokládám ženy za tak velice pošetilé, aby se proto na mne horšily; vždyť já sama, žena a Pošetilost, jim pošetilost připisuji. Zajisté budou-li na věc správně hleděti, jistě za dar Pošetilosti musí uznati to, že v mnohých ohledech jsou šťastnější než mužové. Především takovým darem jest půvab a krása tváře, kterouž ženy samy právem nade vše ostatní cení, a touto mocí tyranizují i samy tyrany. Odkud pak ono hrozné vzezření, drsná pleť a hustý vous, což všecko u muže již stáří znamená – odkud, ne-li z moudrosti? Naproti tomu vždy heboučké tváře žen, něžný hlas a měkká pleť jako by věčné mládí napodobovaly! A potom – po čem jiném baží na tomto světě, než aby se co nejvíce líbily mužům? Či není k tomu všecko to strojení, tolik líčidel, tolik lázní, tolik účesů, mastí a voňavek a všecka tajemná umění, jak pěstovati, líčiti a krášliti tváře, oči i celou pleť? Nuže, zdaž něčím jiným mužům více se líbí než pošetilostí? A čeho mužové ženám nepopřávají? Než proč, za jakou odměnu rozkoše? A rozkošné nejsou ženy ničím jiným než svou pošetilostí. Že je to pravda, nepopře nikdo, uváží-li, jaké dětinské řeči mluvívá a pošetilosti tropí se ženou muž, kdykoliv chce v rozkoši se pokochati.

Povaha všech věcí taková jest, že čím bláznivější jsou, tím více oblažují život smrtelníků, jenž ani životem by se zváti nemohl, kdyby byl smutný. A v zármutku uplynul by život váš, kdybyste hoře, jež s vámi zároveň se rodí, nezaplašili kratochvílemi.

Obě oči mhouřiti k chybám přátel svých, mýliti se, býti slepým a schválně jich neviděti, i zcela zřejmé vady jako přednosti milovati a obdivovati se jim – či není to vše tak blízké bláznovství? Což když jeden líbá bradavici na tváři přítelkyně své, jinému lahodí zápach z úst milenčiných, což, když otec syna silně šilhavého jenom mhouravým nazývá, co, pravím – co jiného je to než čiré bláznovství?

O smrtelnících mluvím, z nichž žádný bez chyb se nerodí, a nejdokonalejší jest ten, jenž jich má nejméně.

Převeliká část lidí pošetilá jest, ba není nikoho, kdo by tu a tam nebláznil – pak jsou si tedy rovni, a není přátelství, leč mezi rovnými. A vznikne-li někdy mezi mrzouty vzájemná náklonnost, jistě nebývá stálá a nemá dlouhého trvání, čemuž nelze se diviti u škarohlídů tak bystrozrakých, že chyby přátel svých tak bystře postřehují jako orel.

Každému vše vlastní krásným se zdá.

Co hloupějšího než z lecjakých důvodů pouštěti se v boj, z něhož obě strany mají vždy více škody než prospěchu? A když na obou stranách vojska vyzbrojená stanou proti sobě a „vřeštivým odevšad zvukem zaznějí rohy“ – prosím vás, nač třeba mudrců, kteří vysíleni studiemi, s troškou studené krve v žilách sotva dýchají? Silných a dobře živených jest zapotřebí, aby co nejvíce odvahy měli a rozumu co nejméně.

Sókratés míní, že filosof nemá se účastniti věcí veřejných.

Moudrosti má se vystříci ten, kdo chce býti za člověka pokládán.

Lidé, kteří se oddali studiu moudrosti, bývají nejen v ostatních věcech, nýbrž obzvláště v plození dětí velmi nešťastni; příroda totiž sama – a na tom trvám – postarala se, aby toto zlo moudrosti dále se nerozlézalo mezi smrtelníky. Vždyť známo jest, že Cicero měl zvrhlého syna a onen moudrý Sókratés měl – jak kdosi dobře řekl – děti podobnější matce než otci, to jest hloupé.

Ale to všechno bychom snad odpustili, že k věcem veřejným filosofové tak způsobilí jsou jako oslové k houslím, kdyby alespoň k čemu byli v životě soukromém. Pozvete-li filosofa k hostině, zkazí vám zábavu buď trapným mlčením nebo nesnesitelnými otázkami. Vmísí-li se do rozmluvy, máte pojednou vlka v ovčinci. Vyzveš-li jej k tanci, řekl bys, že to velbloud skáče. Vezmi jej k veřejným hrám, už vzezřením svým zkazí zábavu diváků – a moudrý Kato bude musit opustiti divadlo, neodloží-li na chvíli svou vážnost.

Povahou svou zcela se různí od obecného mínění a veřejných zařízení. Odtud nutně vzniká také zášť, a není divu, když životem a smýšlením tak se liší od jiných. Neboť vše, co mezi smrtelníky se podniká, je plno bláznovství, vždyť blázni s blázny to konají. A chce-li snad jedinec všem odporovati, tomu bych poradila, aby po příkladu Timónově odstěhoval se někam do samoty a tam nerušeně těšil se ze své moudrosti.

Jaká to moc sloučila v obec lidi hrubé, neotesané a nevzdělané? Nic jiného než lichocení. Vždyť nic jiného neznamenají známé báje. Co pohnulo lid římský, když už nejhorší obmýšlel, aby se vrátil do svorné obce? Snad filosofická řeč? Ba nikoliv! Naopak – směšná a dětinská bajka. Která řeč mudrcova by byla účinkovala tak jako vymyšlená povídačka a směšný výmysl? Vybájenými smyšlenkami uměli v poslušnosti držeti hloupý dav. Takovýmito pošetilostmi dá se ovládati mocné a ohromné zvíře – lid. Který stát kdy přijal zákony Platónovy nebo Aristotelovy anebo zásady Sókratovy?

Co pošetilejšího, než jako kandidát úřadu s prosbami obcházeti lid a lichotiti mu, za úplatky přízeň si kupovati, honiti se za potleskem tolika hlupáků, míti radost z jejich souhlasu… A kolik jmen a čestných názvů! Tolik božských poct, prokazovaných bídnému smrtelníku! Ba i nejzlotřilejší tyranové slavnými obřady za bohy byli prohlášeni! To všecko jest nesmírně hloupé a tak směšné, že by sám Démokritos nestačil vysmáti se tomu.

Toto bláznovství tvoří obce, jím trvají říše, úřady, náboženství, sbory poradní, soudy – a úhrnem život lidský nic jiného není než jakás hra bláznovství.

Kdo neuznává, že král jest bohatý a mocný pán? Nicméně, nemá-li výborných vlastností ducha a nemá-li na ničem dosti, jistě velmi ubohý jest. A je-li duch jeho oddán přemnohým neřestem, jest bídným otrokem. Takto bylo by možno uvažovati též o ostatních stavech.

Jest celý život něco jiného než jakási divadelní hra, v níž každý v jiné škrabošce vystupuje a hraje svou úlohu, až ředitel jej odvolá z jeviště? Přestrojeno jest všecko, ale celá ta komedie jinak se nehrává. A pojednou nějaký filosof s nebe spadlý objeví se v divadle a bude křičeti, že ten, na nějž všichni v údivu hledí jako na boha a pána, ani člověkem není, protože po způsobu dobytka vášněmi jest ovládán, že jest zcela sprostý otrok, protože dobrovolně otročí tolika hnusným pánům! A jiného zas, jenž chlubí se dlouhou řadou vznešených předků, nazve plebejcem a parchantem, ježto prý jest dalek ctnosti, kteráž jedině jest zdrojem pravého šlechtictví – – a takto stále o všech ostatních hercích bude mluviti – prosím vás, čeho jiného dosáhne, než že ode všech bude pokládán za šílence smyslů zbaveného?

Jakož nic hloupějšího není nad nevhodnou moudrost, tak nic nerozumnějšího nad zvrácenou chytrost.

Jest obecně uznáno, že všecky vášně jsou panstvím pošetilosti; vždyť tímto znakem rozeznávají mudrce od blázna: tomuto vládnou vášně, onomu rozum; a proto stoikové vystříhají mudrce všech náruživostí jako nemocí. Arcistoik Seneca tvrdí, že mudřec nižádných náruživostí nemá. Ale tím už nenechal člověka člověkem, nýbrž stvořil spíše jakéhos nového boha, ba staví mramorovou sochu člověka, ztrnulou, bezduchou a beze všeho cítění lidského. Kdo pak by strachem neutíkal před takovýmto člověkem jako před obludou a strašidlem? Vždyť tento filosof jest hluchý ke všem přirozeným citům, nemá vášní, lásky ani milosrdenství – „křemeni tvrdému roven neb strmící skále“. Nic mu neunikne, v ničem se nemýlí, všecko očima proniká, všecko podle pravítka odměřuje, ničeho neodpouští, jedině sám se sebou jest spokojen, sám bohat, sám rozumný, sám král, sám svoboden, zkrátka vším jest sám, ale jenom sám jest tohoto přesvědčení, nemá přítele, není přítelem nikomu, i ze samých bohů blázny si tropí a vše, co na světě se děje, zahrnuje potupou a výsměchem jako bláznovství! Nuže, takovýto tvor, toť onen dokonalý mudřec.

Kdyby se někdo z výšiny po světě porozhlédl, spatřil by, kolika pohromám vydán jest život lidí a jak jest bídný; jak nečisté zrození, jak pracné vychování, kolika útrapám vystaveno dětství, jakých námah plno jinošství, jak obtížné stáří, jak krutá nutnost smrti, a konečně v celém životě jak hejna nemocí dorážejí na člověka, kolik neštěstí číhá, kolik soužení se hrne, jak všude všecko plno hořkosti, neřku-li, abych připomínala všecka soužení, jež člověk člověku způsobuje, jako chudobu, žaláře, bezectnost, hanbu, týrání, úklady, zradu, hašteření, lstivost, podvody atd. – – všecko to vypočísti znamenalo by počítati zrnka mořského písku.

Co na tom, že celý dav syčí a píská, jen když ty sám si tleskáš? A jedině bláznovství to umožňuje.

Zdá se mi, že slyším reptání filosofův. Vždyť přece – namítají – jak ubohé, bídné jest býti ovládán hlupstvím, chybovati, žíti v klamu a nevědomosti! Naopak, pravím – to právě jest býti člověkem.

Jako kůň, neznalý gramatiky, není ubohý, tak ani pošetilý člověk není nešťastný, protože pošetilost jest jeho přirozeným údělem.

Mezi vědami v největší vážnosti jsou právě ty, které jsou nejblíže prostému rozumu, tj. hlouposti. Jedině „lékař zajisté jiným se mnohým vyrovná mužům“. A právě v tomto povolání, čím kdo jest méně učený, čím odvážnější a opovážlivější, tím více jest vážen i samými panovníky.

A po nich hned nejpřednější, ne-li také první místo se dává právníkům, jejichž vědě – sama bojím se to říci – filosofové jednomyslně se vysmívají jako vědě oslí. Ale přece libovůlí těchto oslů řídí se všecky záležitosti – od nejdůležitějších do nejnepatrnějších.

Nade vše nejšťastnější jsou ti lidé, kterým bylo dopřáno nemíti nižádného styku s vědami a jako vůdkyně držeti se přírody, jež v žádném ohledu ničeho nepostrádá, nesnažíme-li se ovšem přeskočiti ohradu svého lidského údělu. Příroda nenávidí přetvářky a líčidel a daleko nejblaženější jest to, co vyšlo z rukou jejích a nebylo uměle zkaženo. Nevidíte, že z každého druhu ostatních živočichů ti právě jsou nejšťastnější, kteří jsou co nejdále každému nucení a jsou vedeni pouze jedinou učitelkou přírodou? Co šťastnějšího nebo podivuhodnějšího jest než včely? A ty ani všech smyslů tělesných nemají. Co podobného jejich stavbám může vymysliti architektura? Který kdy filosof podobně uspořádal stát? Oč kýženější jest život much a ptáků, kteří žijí zcela svobodně a dle přirozeného instinktu, nakolik ovšem jim to dovolují úklady lidí! Zavřeš-li však ptáka do klece a neučíš jej napodobiti hlasy lidské, podivíš se, kolik pestrosti a půvabu svého ztrácí. A tak v každé příčině blaženější jest, co příroda stvořila, než co lidské úsilí přetvořilo a zbarvilo.

Pročež nemohu si vynachváliti onoho kohouta Pýthagoru: ačkoliv sám v tolik podob se byl vtělil a byl filosofem, mužem, ženou, králem, soukromníkem, rybou, koněm, žábou a tuším též houbou, přece žádného živočicha za tak nešťastného nepokládal jako člověka, protože všichni ostatní tvorové jsou spokojeni určením přírody, a jedině člověk snaží se překročiti meze svého lidského údělu – a mezi lidmi v mnohém ohledu Pýthagorás dává přednost hlupákům před učenými a mocnými.

Tak jako ti ze smrtelníků, kteří se oddávají moudrosti, velmi málo blaženi jsou, a tím právě jsou dvakráte pošetilí, kdyžtě lidmi se zrodivše, přece na skrovný úděl svůj zapomněli, baží po životě nesmrtelných a za příkladem gigantův úskokem svých věd přírodě válku vypovídají, tak nejméně útrap prožívají ti, kdož svou hloupou přirozeností nejvíce se blíží zvířatům a nesnaží se o nic více, než co člověku náleží.

Blázen bláznu se směje, a tím vzájemné potěšení si způsobují. A nezřídka vídáte, že větší blázen tím hlučněji se směje menšímu.

Čím více kdo blázní, tím šťastnější jest – tak alespoň míním já, Pošetilost.

Věru nevím, zdali by bylo možno mezi všemi smrtelníky nalézti jediného, jenž by stále, v každé chvíli byl rozumný a nebyl stižen nějakou troškou bláznovství.

K těm jest připočísti i ty, kteří kromě honby zvěře vším na světě opovrhují a říkají, že neuvěřitelnou rozkoš pociťují, jakmile zaslechnou onen protivný zvuk rohů a štěkání psů. Myslím, že snad i k výkalům psů labužnicky čichají jako k vonné skořici. A jaká to rozkoš, když mají vyvrhnouti zvěř! Aťsi nízký lid zabíjí krávy a ovce – zvěř vyvrhovati dovoleno pouze urozeným. A činí to s hlavou nepokrytou, kleče a zvláštním nožem k tomu určeným, předepsanými pohyby usekává určité části, vše v předepsaném pořádku a takřka nábožně. A na to s obdivem, jako na věc nádhernou a posvátnou, mlčky hledí okolo stojící dav, třebas vše to viděl už více než tisíckrát. A měl-li kdo štěstí kousek masa z takového zvířete okusiti, hned v pravdě se domnívá, že nemálo mu přibylo na jeho vážnosti. A tak ustavičným pronásledováním a pojídáním zvěře ničeho jiného nedosahují, než že sami zdivočí téměř jako zvěř, a přece domnívají se, že vedou život královský.

Ve velkých věcech dostačí vědomí, že jsme alespoň chtěli. A naříkají na krátkost života, jenž nestačí k tak velkému úkolu.

Bez odporu zcela našeho rázu jsou ti lidé, kteří rádi poslouchají i vypravují podivné a zázračné povídačky, a nikdy se nemohou dosti nasytiti, vypravují-li se i nejhroznější nemožnosti o zjeveních, příšerách, strašidlech a skřítcích; a čím dále jest pravdy všecko to, tím pevněji tomu věří, tím příjemněji to lechtá jejich uši. A takové bajky se hodí nejen k ukrácení dlouhé chvíle, nýbrž i k zisku, obzvláště kněžím a kazatelům.

A co mám říci o těch, kteří spoléhajíce na všelijaké formulky a modlitbičky, jež vymyslil nějaký zbožný šibal sobě pro zábavu nebo na výdělek, všemožné blaho si slibují – bohatství, pocty, rozkoše, hojnost jídla i pití, stálé a dobré zdraví, dlouhý život, čilé stáří a jednou – místečko v nebi vedle samého Krista. Ale toho posledního by neradi dosáhli příliš brzy, nýbrž co možná hodně pozdě; až by totiž proti své vůli musili opustiti pozemské rozkoše, jichž zuby nehty se drží, potom teprv ať přijde ona nevýslovná blaženost nebeská.

Ale zde na světě myslí si kupec, voják i soudce, že věnuje-li jediný haléřek z tolika podvodů a krádeží, že tím okamžikem smyl se sebe všecky ohavnosti svého života, a domnívá se, že řádně odčinil a odpykal tolik křivých přísah, tolik smilných kousků, obžerství, rvačky, krveprolití, podvody, věrolomnost i zradu – ba tak důkladně odčinil, že může opět začíti s jinou hromadou nepravostí.

Co však bláznivějšího, ale i šťastnějšího nad ty, kteří odříkavše oněch sedm známých veršíčků svatých žalmů, slibují si jistojistě nejvyšší blaženost po smrti. Tyto zázračné veršíčky prozradil prý sv. Bernardovi jakýsi ďábel, zajisté vtipný, ale spíše ješitný než vypočítavý; bylť, chudák, obratně napálen. A tyto hloupé věci, tak hloupé, že já sama téměř se stydím, jsou schvalovány a doporučovány, a to nejen od nízkého lidu, nýbrž i od veřejných učitelů náboženství.

Co jiného lidé žádají od svatých, než co hlouposti se týče? Nu, viděli jste někdy mezi tolika obětními dary, jimiž stěny, ba i klenby některých chrámů jsou takřka přecpány, viděli jste někdy, že by byl někdo děkoval za to, že unikl bláznovství nebo že snad o chlup zmoudřel? Zloděj, jenž už měl provázek na krku, přízní jakéhos svatého, snad patrona zlodějů, spadl s šibenice, aby třebas i chudáky dále okrádal. Jiný na zlost svému lékaři uzdravil se ze zimnice. Ale nikdo neděkuje za odvrácení hlouposti. Hloupost jest člověku tak milá a líbezná, že spíše za vše jiné se smrtelníci modlí, jen ne za odvrácení hlouposti.

Do jisté míry hemží se celý život křesťanů hloupostmi a pověrami; a kněží je přece ochotně připouštějí a podporují, dobře vědouce, kolik zisku jim z nich plyne. A kdyby najednou do toho se vmísil nějaký nenáviděný mudřec, viděli byste, jak by náhle připravil mysli lidí o všecko štěstí a jak by je uvedl v nepokoj a starost!

Nemohu přejíti mlčením těch, kteří až ku podivu vychloubají se svou domnělou urozeností, ačkoliv nijak se neliší od nejnižší lůzy. A je dosti jiných stejně hloupých lidí, kteří takového hlupáčka uctívají jako boha.

Všichni umělci jsou plni takové samolibosti, že bys snáze našel takového, jenž by se zřekl podílu otcovského než mínění o svých schopnostech; jsou to obzvláště herci, zpěváci, řečníci a básníci. Čím kdo z nich je nevzdělanější, tím nestoudněji si lichotí, tím více se nadýmá a nafukuje. A jako vždycky vrána k vráně sedá, tak i tito nacházejí zas jiné hlupáky, ba čím kdo pitomější, tím více má obdivovatelů, jak už to bývá, že nejhroznější nesmysly většině lidí se líbí, protože převeliká část lidí holduje bláznovství. Tudíž, jestliže člověk hodně neumělý sobě samému se líbí a u jiných obdiv vzbuzuje, proč by kdo bažil po vzdělanosti, jež by ho nejprve mnoho stála, potom udělala jej pedantem a bázlivcem a konečně by se líbila jen několika málo lidem?

Sobě samému každý jest milejší a dražší, což zajisté jest hlavní podmínkou blaženosti. A co dojemnějšího nad ochotu, s jakou dva mezkové se vzájemně šimrají?

Je-li někdy možno úplné pravdy se dobrati, ta právě nezřídka znemožňuje blaženost životní. A konečně – povaha lidí jest už taková, že daleko více je vábí lež a přetvářka než pravda.

Oč lacinější jest iluzí získati si blaženost? Vždyť skutečné věci samy, byť i velmi snadné, jako znalost gramatiky, nutno často velmi namáhavě si osvojiti. Zato však velmi snadno lze si osvojiti domněnku, iluzi, která právě tak jako skutečnost bezpečně nebo ještě snáze vede k blaženosti.

Buďto tedy není žádného rozdílu mezi blázny a moudrými, aneb je-li snad jaký, úděl bláznů jest lepší. Předně proto, že jejich štěstí, tj. pouze iluze blaženosti, je skoro nic nestojí, potom i proto, že své blaženosti užívají společně s většinou lidí.

Kdo neví, jak málo jest moudrých, ačli vůbec lze jednoho nalézti! Z tolika staletí Řekové počítají celkem sedm mudrců; ale kdyby je někdo bedlivěji prozkoumal, krk dám na to, že by sotva půl mudrce našel, ba snad jenom třetinu.

Mezi mnohými přednostmi Bakchovými nejvíce – jakož také jest hlavní – cení se ta, že zbavuje ducha trampot, a to pouze na kratičko, neboť jakmile trošku se vyspíš, hned – jak říkají – na bílém čtyřspřeží vracejí se starosti a útrapy ducha. Oč úplnější a vzácnější jest mé dobrodiní – vždyť já v ustavičné takřka opilosti naplňuji mysl radostmi, rozkošemi a sladkým mámením, a to zcela zadarmo! A žádného vůbec smrtelníka nenechávám bez dobrodiní svého, kdežto ostatních darů božských dostává se lidem po různu – jedněm těch a jiným zas oněch. Nerodí se všude sílicí a blahodárné víno, jež zahání útrapy a obohacuje ducha sladkou nadějí. Já jediná, já Pošetilost, všechny lidi stejně zahrnuji tak ochotným dobrodiním. Neboť v těchto věcech ostatní bohové tak jsou citliví a zlostní, že by skoro bylo lepší a docela bezpečnější nedbati jich, než je uctívati. Takoví jsou i mnozí lidé, tak nevrlí a hned podráždění, že raději býti od nich co nejdále, nežli je míti za přátele. A kněží mám všude dost, kdekoliv jsou lidé.

Podívejme se trošku na život lidí – na všechny od krále po pastuchu: všechen všudy pln jest tolika rozličných kousků bláznivých a tolik jich vymýšlí den ode dne, že by ani tisíc Démokritů nestačilo se jim vysmáti. Ba nevěřili byste, kdybych vám pověděla, co smíchu, zábavy a potěšení lidičky každodenně poskytují nebešťanům. Usednou, kde nebe jest nejvyšší, a sklonivše hlav svých dívají se, co dělají lidé. A není rozkošnější podívané! Bohové nesmrtelní, jaké to divadlo!

Ze všech nejbláznivější a nejšpinavější jsou kupci, protože zabývají se věcí ze všeho nejšpinavější, a to všemožným způsobem: třebas že všude lžou, křivě přísahají, kradou, podvádějí a šidí, přece nade všecky lidi se vynášejí, protože mají prsty plné zlatých prstenů. A nechybí fráteříčků pochlebných, kteří se takovým kupcům diví a na veřejnosti nazývají je ctihodnými, a nedivno – činí tak proto, aby z nakradeného majetku také pro ně něco ukáplo.

Kdybys náhodou, jako kdysi Menippos, s Měsíce pozoroval nespočetné zmatky a hemžení lidí, myslil bys, že vidíš mračno much nebo komárů, jak mezi sebou se hádají, válčí, úklady strojí, kradou, baví se, dovádějí, jak se rodí, padají a umírají. A stěží lze uvěřiti, co rozbrojů, co neštěstí způsobí tak nepatrné zvířátko, jemuž tak brzy jest zemříti. Neboť začasté bouře neveliké války nebo moru mnoho tisíc jich uchvátí a smete.

Spisovatel, jenž bez vysilujícího bdění píše, jak mu co napadne, co mu přijde do péra, a při tom velmi málo papíru zkazí, dobře věda, že čím bláhovější hlouposti napíše, tím větší počet čtenářů, to jest všichni hloupí a neučení, jej za to pochválí. A ti dva, tři učení, i kdyby jeho spis přece náhodou čtli – těch není třeba si ani všimnouti. Anebo co bude platen nepříznivý soud několika mudrců v tak velikém davu těch, kteří mu odporují?

Filosofové, úctyhodní svými vousy i rouchem, hlásají, že sami jsou moudří, ostatní lidé prý jako stíny sem tam se potácejí. A zatím příroda směje se velkolepě všem jejich domněnkám a výmyslům.

Snad by lépe bylo mlčky přejíti theology, nehýbati touto bažinou a nedotýkati se tohoto smrdutého palníku⁵, stavu to lidí ku podivu škarohlídských a popudlivých, aby se na mne valem neobořili spoustou svých závěrů a nepřinutili k odvolání; vždyť kdybych se zdráhala, hned by mě prohlásili za kacířku. Neboť tímto hromobitím strašívají ty, jimž jsou málo nakloněni. Šťastni svou sebeláskou, jako by byli v sedmém nebi, hledí s vysoka na všecky ostatní lidi jako na dobytek po zemi se plazící a skoro jako by měli lítost nad nimi.

Kdyby měli králové a mocní dvořané jen špetku zdravého rozumu, co by bylo smutnějšího, co zavrženíhodnějšího nad jejich život? Neboť křivou přísahou a bratrovraždou neodhodlá se přijíti k vládě ten, jenž si dobře rozváží, jak nesmírné břímě nese na ramenou, chce-li býti opravdu vladařem; rozváží-li, že ten, kdo vládu na sebe vzal, zastává úřad veřejný, ne soukromý, že na nic jiného nemá mysliti než na veřejné blaho; že od zákonů, jichž sám jest původcem a vykonavatelem, ani o píď uchýliti se nesmí, že má ručiti za nezištnost všech úředníků, že oči všech upřeny jsou k němu, jenž jako spásná hvězda může lidem přinésti blaho svou bezúhonnou povahou nebo jako zhoubná kometa způsobiti nejhorší zkázu; že chyby jiných ani nejsou tak patrny, ani nemají tak zlých následků; že vladař jest na takovém místě, že kdyby se i dosti málo od šlechetnosti uchýlil, ihned nejhorší zkáza života rozšiřuje se na tolik a tolik lidí; že čím více blaho vladařů přináší s sebou takových věcí, jež svádějí jej s přímé cesty, jako urozenost, rozkošný život, svoboda, pochlebenství a nádhera, tím snažněji se má usilovati a tím ostražitěji bdíti, aby se nikde ani omylem nezpronevěřil své povinnosti. – Toto vše a přemnoho jiných takových věcí kdyby vladař uvážil – a musil by uvážiti, kdyby měl zdravý rozum – myslím, že by ani s chutí jísti nemohl, ani pokojně spáti. Ale nyní všecky tyto starosti poroučejí bohům, sami pak žijí v rozkoších a k sluchu svému nepouštějí nikoho, než kdo umí mluviti věci příjemné, aby jim snad nějaká starost nevlezla do hlavy. Domnívají se, že dosti učinili všem svým povinnostem vladařským, když ustavičně jsou na honech, když chovají krásné kobyly, když ve svůj prospěch prodávají úřady a důstojenství, když každodenně vymýšlejí nové způsoby, jak by majetek poddaných ochudili a do své pokladny obrátili, a to obratně vymyšlenými záminkami, aby i nejnespravedlivější daň aspoň trošku se zdála spravedlivou. – A představte si nyní, jak to obyčejně bývá, že takový vladař je neznalý zákonů, že je skoro nepřítelem veřejného blaha, že je zaujat soukromým svým prospěchem a oddán rozkoším, že nenávidí svobody a pravdy, že o ničem méně nepřemýšlí než o blahu státu, ale že všecko měří dle svých choutek a dle svého prospěchu!

Blázen, jak praví přísloví: „I když spí, ryby chytá.“ O moudrých však se říká: „Narodil se na nešťastné planetě.“ Štěstěna miluje hlupáčky, miluje lidi, kteří rádi bez rozmyslu o všecko se pokoušejí. Mudrci žijí v bídě, o hladu a v psotách, jsou nepovšimnuti, beze slávy a v nenávisti u lidí; zato bláznům se peníze jen sypou, jsou přibíráni k řízení věcí veřejných, zkrátka ve všem mají štěstí. A chce-li kdo dosáhnouti bohatých důstojenství církevních, k těm jistě snáze se dostane leckterý osel a vůl než mudřec. Jsi-li oddán rozkošem, věz, že dívčiny, které v této komedii jsou věcí nejdůležitější, celým srdcem oddány jsou hlupákům, mudrce však se bojí jako štíra a utíkají před ním. Konečně, chtějí-li lidé užíti trochu radosti a veselí, především zbaví se společnosti mudrcovy a vezmou mezi sebe raději lecjaké hovádko. Zkrátka, všeho dosáhneš, máš-li peníze; a právě tak, jak jimi mudřec pohrdá, tak vždycky se vyhýbají jemu.

Všichni jsou přesvědčeni o správnosti známého přísloví, že kde není věci samé, zdání bývá nejlepší. Pročež zcela správně již dětem dává se k naučení tento verš: „Dovedně v pravý čas bláznem se tvářit – toť nejvyšší moudrost.“ Ale mnohem upřímněji ještě radí ono „tučné a zářící prasátko ze stáda Epikúrova“, abychom s rozvahou spojili krátké bláznovství. Jinde praví Horatius: „Sladko jest včas si zablázniti.“ Mimoto, jak dokonalá jest chvála Ciceronova: „Celý svět je pln bláznů!“ Neboť kdo neví, že každé dobro jest tím lepší, čím více jest rozšířeno?

Napsal Kazatel: „Bláznův jest nesčíslný počet.“ Když praví „nesčíslný počet“, zdaž nezahrnuje tím všech lidí kromě několika málo, jež – nevím, zda kdy někdo viděl? Ale ještě otevřeněji vyznává to Jeremiáš: „Nechlub se moudrý v moudrosti své!“ Proč nechceš, milý Jeremiáši, aby se člověk chlubil svou moudrostí? Nu, odpoví nám, protože jí nemá. Vracím se ke Kazateli, který volá: „Marnost nad marnostmi a všecko je marnost!“ Co jiného, myslíte, tím chtěl říci, než že život lidský není nic jiného než bláznivá komedie? A co řeknete tomu, že moudrý se domnívá, že jemu nikdo není podoben? „Ale blázen i cestou jda, když sám bláznivý jest, všecky za blázny pokládá,“ napsal Kazatel.

Myslím, že jako světská knížata mají v podezření a nenávisti lidi příliš rozumné, jako Caesar Bruta a Kassia, kdežto z opilce Antonia neměl strachu, jako Nero nenáviděl Seneku, tyran Dionýsios Platóna, zato však oblibují si lidi přihlouplé a prostoduché; právě tak i Kristus nenávidí a odsuzuje mudrce, kteří se vynášejí svou rozumností. Vzpomeňte též, že Kristus své vyvolené nazývá ovcemi; a nad toto zvíře není pitomějšího, jak dosvědčuje i Aristotelovo pořekadlo „ovčí obyčeje“, jež vzato jsouc od obmezenosti tohoto zvířátka, bývá nadávkou lidem hloupým. Kristus sám nazývá se pastýřem ovcí. Tím zcela zřejmě žádá, aby v ničem nedůvěřovali svému rozumu, nýbrž aby celou myslí svou přilnuli k němu, aby ve všem byli závislí na něm. A z téže příčiny Bůh s hrozbou zapovídá našim prarodičům, aby ničeho neokoušeli ze stromu vědění. A sv. Bernard nazývá horu, na níž Lucifer sídlo si zvolil, horou Vědění.

Zdá se, že křesťanské náboženství jest v jakémsi příbuzenství s bláznovstvím a že nic nemá co činiti s moudrostí. Všimněte si, že starci, ženy a hlupáci víc než jiní lidé mají zalíbení ve svatých obřadech a nábožných zvyklostech, k čemuž je pudí jejich přirozená povaha. Mimoto vidíte, že první zakladatelé křesťanského náboženství až ku podivu drželi se prostodušnosti, jsouce úhlavními nepřáteli věd. A konečně – není větších bláznů nad ty, které jednou cele zaujala vroucnost křesťanské zbožnosti: mrhají majetkem svým, nedbají křivd, dávají se klamati, nečiní rozdílu mezi přáteli a nepřáteli, rozkoše se hrozí, žijí a tyjí půstem, bděním, slzami, útrapami a pohanou, život se jim oškliví a jediné smrti si žádají, zkrátka zdá se, že odumřeli všem pocitům světských radostí, jako by duch jejich nežil v těle, nýbrž kdesi daleko… A což jiného je to, než býti šíleným? Proto netřeba se diviti, že apoštolové zdáli se býti zpiti vínem a že soudce Festus řekl sv. Pavlovi: „Blázníš, Pavle!“

Blahoslavenství křesťanů, které vykupují tolika útrapami, není nic jiného než jakýsi druh šílenství a bláznovství.

Obyčejní lidé nejvíce si váží bohatství, potom dbají o potřeby tělesné a teprve nakonec starají se o duši; ba většina lidí myslí, že duše ani neexistuje, protože ji nelze očima spatřiti. Dav má velmi vyvinuty schopnosti tělesné, duševní pak velice málo.

Bude-li se vám zdáti, že jsem leccos blábolila příliš oplzle nebo žvavě, považte, že to mluvila Bláznivost – a žena! Přece však vzpomeňte známého přísloví řeckého: „Často i bláznivý člověk rozumné věci vám poví.“

VYSVĚTLIVKY A POZNÁMKY: