Jdi na obsah Jdi na menu
 


George Orwell: 1984 - 3. část

orwell---1984--titul-.jpg

ČÁST DRUHÁ

1

Asi v polovině dopoledne vyšel Winston ze své kóje na záchod.

Z druhého konce dlouhé jasně osvětlené chodby přicházela osamělá postava. Byla to dívka s tmavými vlasy. Uplynuly čtyři dny od toho večera, kdy ji potkal před starožitnictvím. Když se k ní přiblížil, všiml si, že má pravou ruku v pásce. Z dálky ji nebylo vidět, protože byla stejné barvy jako její kombinéza. Pravděpodobně se poranila, jak otáčela jedním z velkých bubnů, na nichž byly „načrtnuté“ zápletky románů. To byl v Oddělení literatury běžný úraz.

Byli od sebe asi čtyři metry, když dívka zakopla a upadla jak široká tak dlouhá. Hlasitě vykřikla bolestí. Zřejmě padla na poraněnou ruku. Winston se zastavil. Dívka se vztyčila na kolenou. V tváři byla nezdravě bledá, a její rty se proto zdály ještě rudější než předtím. Upírala na něho oči s prosebným výrazem, který vyjadřoval spíš strach než bolest.

Ve Winstonově nitru se mísily zvláštní pocity. Před ním je nepřítel, který se ho snaží zabít; také lidská bytost, která trpí bolestí a má možná zlomenou ruku. Instinktivně vykročil kupředu, aby jí pomohl. Ve chvíli, kdy padala na ovázanou ruku, jako by tu bolest cítil na vlastní kůži.

„Stalo se vám něco?“ zeptal se.

„To nic není. Moje ruka – za chvilku bude v pořádku.“

Mluvila, jako by jí srdce vynechávalo. Opravdu strašně zbledla.

„Nezlomila jste si nic?“

„Ne, už je to dobré. Chvilku to bolelo, to je všechno.“

Napřáhla k němu zdravou ruku a on jí pomohl vstát. Trochu se jí opět vrátila barva a už vypadala líp.

„To nic,“ opakovala. „Jen jsem se trochu uhodila do zápěstí. Děkuji vám, soudruhu.“

A odešla původním směrem tak svižně, jako by se opravdu nic nestalo. Celá příhoda netrvala ani půl minuty. Bylo zvykem, který nabyl povahy instinktu, že člověk nedával v obličeji znát své pocity. Když se to přihodilo, stáli navíc přímo před obrazovkou. Ale i tak bylo velmi obtížné skrýt chvilkové překvapení, protože v těch dvou třech vteřinách, kdy dívce pomáhal, mu vsunula cosi do dlaně. Nebylo pochyby, že to udělala záměrně. Cosi malého, plochého. Když vcházel do dveří záchodu, vložil to do kapsy a ohmatal špičkami prstů. Byl to útržek papíru složený do čtverečku.

Teprve na pisoáru se mu podařilo papírek trochu rozvinout. Zřejmě na něm byl napsán vzkaz. Na okamžik byl v pokušení vejít do některého záchodu a hned si to přečíst. Ale dobře věděl, že by to bylo šílenství. Nebylo místa, kde by si člověk mohl být jist s větší určitostí, že ho obrazovky neustále sledují.

Vrátil se do své kóje, usedl, útržek papíru hodil nedbale mezi jiné papíry na stole, nasadil si brýle a přitáhl si mluvopis. Pět minut, řekl si, přinejmenším pět minut! Srdce v prsou mu bušilo nebezpečně hlasitě. Naštěstí práce, kterou právě dostal, byla pouhá rutina: opravoval dlouhou řadu čísel, což nevyžadovalo soustředěnou pozornost.

Ať už je na tom papírku napsáno cokoli, musí to mít politický význam. Pokud mohl předpokládat, byly dvě možnosti. Za prvé, a to bylo nejpravděpodobnější, je ta dívka agentka Ideopolicie, jak se obával. Nevěděl, proč by Ideopolicie měla doručovat vzkazy takovou cestou, ale asi mají své důvody. Na tom papírku měla být hrozba, předvolání, rozkaz spáchat sebevraždu, nebo nějaká léčka. Ale byla tu ještě jiná, divočejší možnost, která ho neodbytně napadla a kterou se marně snažil potlačit. Že totiž nepochází od Ideopolicie, ale od nějaké podzemní organizace. Možná že Bratrstvo přece jen existuje! Možná že ta dívka je jeho členka. Absurdní nápad nepochybně, ale vybavil se mu přesně v okamžiku, když ucítil papírek v ruce. Teprve po několika minutách mu napadlo jiné, pravděpodobnější vysvětlení. A ještě teď, i když mu rozum říkal, že ten vzkaz nejspíš znamená smrt, tomu nevěřil, nerozumná naděje přetrvávala, srdce mu bušilo a jen stěží se bránil tomu, aby se jeho hlas netřásl, když polohlasně odříkával čísla do mluvopisu.

Sroloval dokončenou práci do svitku a tento svitek vsunul do pneumatického potrubí. Uplynulo osm minut. Posunul si brýle na nose, vzdychl a přitáhl si další hromádku papírů, s útržkem navrchu. Narovnal jej. Stálo na něm velkým, nepravidelným písmem:

Miluji tě.

Několik vteřin byl tak omráčen, že neodhodil tu kompromitující věcičku do paměťové díry. Než to nakonec udělal, neodolal a ještě jednou si to přečetl, aby se ujistil, že tam ta slova skutečně jsou. Přitom dobře věděl, jak nebezpečné je projevit přílišný zájem.

Celý zbytek dopoledne pracoval jen s krajním vypětím vůle. Obtížně se soustřeďoval na řadu nimravých úkonů a ještě horší bylo, že musel své vzrušení skrývat před obrazovkou. Měl pocit, jako by ho v břiše pálil oheň. Oběd v dusné, přecpané a hlučné závodní jídelně byl utrpením. Doufal, že při obědě bude chvíli sám, ale ten blbec Parsons si jakoby naschvál dřepl vedle něho a pronikavý zápach jeho potu téměř překrýval kovový pach omáčky. V jednom kuse mlel o přípravách na Týden nenávisti. Zvlášť nadšený byl dvoumetrovou hlavou Velkého bratra z papírové hmoty, kterou pro tu příležitost zhotovoval oddíl Zvědů, kam chodila jeho dcera. Winstona rozčilovalo, že v šumu hlasů sotva slyšel, co Parsons říká, a musel ho neustále žádat, aby své nejapné poznámky opakoval. Jen jednou zahlédl černovlásku s dalšími dvěma dívkami u stolu na vzdáleném konci místnosti. Zřejmě ho neviděla a on se už tím směrem nepodíval.

Odpoledne bylo snesitelnější. Hned po obědě dostal choulostivou, obtížnou práci, která zabere několik hodin a bude vyžadovat, aby všechno ostatní pustil z hlavy. Spočívala v tom, že měl zfalšovat řadu zpráv o výrobě z doby před dvěma lety tak, aby to zdiskreditovalo jednoho prominentního člena Vnitřní strany, který byl teď v nemilosti. To byly věci, v nichž se Winston dobře vyznal, a tak se mu podařilo dívku na pár hodin úplně pustit z hlavy. Potom se mu však vrátila podoba její tváře a přepadla ho zběsilá, nesnesitelná touha být sám. Pokud nebude sám, nemůže přemýšlet o tom, co se stalo. Dnes večer musí do Společenského střediska. V závodní jídelně zhltl další jídlo bez chuti, pospíchal do Střediska, přidal se k jedné rádoby vážné diskusní skupině, odehrál dva sety stolního tenisu, vypil pár skleniček ginu a půl hodiny proseděl na přednášce s názvem „Angsoc a problém šachu“. Jeho duch se svíjel nudou, ale pro tentokrát se mu nechtělo ulít se z večera ve Středisku. Při pohledu na slova Miluji tě se v něm vzedmula touha zůstat naživu a podstupovat drobná rizika mu najednou připadalo hloupé. Bylo už třiadvacet hodin, když se octl doma v posteli – ve tmě byl člověk bezpečný i před obrazovkou, pokud zůstal potichu – a mohl souvisle přemýšlet.

Musí vyřešit jeden praktický problém: Jak se dostat s dívkou do styku a domluvit si schůzku. Už neuvažoval o možnosti, že by to mohla být past. Věděl, že tomu tak není, její vzrušení, když mu vzkaz podávala, bylo příliš nepochybné. Bylo vidět, jak je vyděšená, což se dalo pochopit. Také ho ani nenapadlo její výzvu odmítnout. Před pěti dny ještě uvažoval o tom, že jí rozbije lebku dlažební kostkou, ale na tom teď nezáleželo. Myslel na její nahé mladé tělo, jak je viděl ve snu. Předtím si představoval, že je hloupá jako ostatní, že má v hlavě jen lži a nenávist a v útrobách led. Roztřásl se jako v horečce při pomyšlení, že by ji mohl ztratit, že by mu to bílé mladé tělo mohlo uniknout. Nejvíc se však bál, že si to dívka prostě rozmyslí, jestli se s ní rychle nespojí. Setkat se s ní však bylo nesmírně obtížné. Bylo to jako pokoušet se o tah v partii šachu, když už má mat. Kam se člověk vrtl, všude ho sledovala obrazovka. Možné způsoby komunikace mu vlastně napadly v prvních pěti minutách po přečtení vzkazu; ale teď, když měl čas přemýšlet, probíral je jeden po druhém, jako kdyby si rozkládal nástroje po stole.

Bylo zřejmé, že takové setkání, jaké se odehrálo dnes ráno, se nedá zopakovat. Kdyby pracovala v Oddělení záznamů, bylo by to poměrně jednoduché, ale on měl jen mlhavou představu o tom, kde se v budově nachází Oddělení literatury, a už vůbec mu chyběla záminka, aby tam šel. Kdyby věděl, kde bydlí a kdy odchází z práce, podařilo by se mu možná setkat se s ní, až půjde domů, ale nebylo bezpečné pokoušet se ji sledovat, protože by nejdřív musel okounět před Ministerstvem, což by nutně zaznamenali. A vůbec nepadalo v úvahu poslat jí poštou dopis. Nebylo tajemstvím, že všechny odeslané dopisy se otvírají. Málokdo psal dopisy. Když bylo třeba poslat nějaké oznámení, stačilo vzít předtištěné dopisnice s dlouhými sloupci vět a přeškrtnout ty, které se nehodily. A beztak neznal dívčino jméno, natož adresu. Nakonec se rozhodl, že nejbezpečnějším místem je závodní jídelna. Kdyby ji zastihl samotnou u stolu, někde uprostřed jídelny, ne příliš blízko k obrazovce, a všude kolem by byl dostatečný šum hlasů, a kdyby ty podmínky vydržely asi třicet vteřin, mohli by vyměnit pár slov.

Další den prožil jako v horečnatém snu. Následujícího dne se objevila v závodní jídelně, až když už odcházel, po houkání. Asi ji přesunuli do pozdější směny. Přešli kolem sebe a ani na sebe nepohlédli. Den nato byla v jídelně v obvyklém čase, ale se třemi dalšími dívkami a přímo pod obrazovkou. Pak se po tři příšerné dny neobjevila vůbec. Jeho tělo i smysly byly postiženy nesnesitelnou přecitlivělostí, jakousi horečnatou křehkostí, která měnila v utrpení každý pohyb, každý zvuk, každý dotek, každé slovo, které musel pronést nebo vyslechnout. Ani ve spánku nemohl úplně uniknout jejímu obrazu. V těch dnech se deníku ani nedotkl. Úlevu nacházel jedině v práci, někdy se mu podařilo zapomenout na všechno na celých deset minut. Neměl tušení, co se s ní mohlo stát. Nebylo kde se zeptat. Možná že ji vaporizovali, možná spáchala sebevraždu, možná že ji přemístili na druhý konec Oceánie; nejhorší a nejpravděpodobnější bylo, že si možná všechno rozmyslela a rozhodla se vyhýbat se mu.

Příští den se objevila znovu. Ruku už bez pásky a na zápěstí náplast. Při pohledu na ni se mu ulevilo tak, že neodolal a zíral na ni několik vteřin. Následujícího dne se mu už málem podařilo s ní promluvit. Když vešel do jídelny, seděla u stolu, dost daleko od stěny, docela sama. Bylo ještě brzy a v místnosti nebylo plno. Řada postupovala dopředu a Winston už byl skoro u pultu, když se pohyb zastavil, protože u okénka si někdo stěžoval, že nedostal tabletku sacharinu. Dívka byla však pořád ještě sama, když Winston zvedl podnos a začal si razit cestu k jejímu stolu. Kráčel ležérně a očima hledal místo u některého stolu za ní. Byl asi tři metry od ní. Za dvě vteřiny tam bude. Vtom se za ním ozval hlas: „Smithe!“ Dělal, že neslyší. „Smithe!“ opakoval hlas silněji. Dál už nemohl nic předstírat. Otočil se. Wilsher, plavovlasý mladík s hloupým obličejem, kterého dohromady neznal, ho s úsměvem zval na volné místo u svého stolu. Nebylo by bezpečné odmítnout. Když byl pozván, nemohl si jít sednout k osamělé dívce. Bylo by to příliš nápadné. Přisedl si s přátelským úsměvem. Hloupá tvář pod plavou kšticí mu zářila vstříc. Winston si představoval, jak přímo do jejího středu vráží krumpáč. Místa u dívčina stolu se za pár minut zaplnila.

Musela však vidět, jak k ní zamířil, a snad pochopila. Příští den si dal pozor a přišel včas. A skutečně, byla u stolu přibližně na tomtéž místě, a zase sama. V řadě bezprostředně před ním stál malý človíček připomínající brouka, s plochým obličejem a drobnýma, podezíravýma očima. Když Winston odcházel s podnosem od okénka, všiml si, že chlapík míří přímo k dívčinu stolu. Naděje se opět rozplývala. O kus dál byla ještě prázdná židle, ale cosi v človíčkově vzezření napovídalo, že bude dbát o své pohodlí natolik, že si vybere pokud možno volný stůl. Winston šel za ním a srdce mu stydlo. Pokud nezastihne dívku samotnou, nemá to smysl. V tom okamžiku se ozval ohlušující třeskot. Mužíček upadl na všechny čtyři, podnos mu odletěl a proudy polévky a kávy se rozlévaly po podlaze. Postavil se na nohy a zlověstně pohlédl na Winstona, kterého evidentně podezíral, že mu nastavil nohu. Ale nic se nestalo. O pět vteřin později seděl Winston s bušícím srdcem u dívčina stolu.

Nepodíval se na ni. Vyložil oběd z podnosu a pustil se do jídla. Nejdůležitější bylo začít hovořit hned, než přijde někdo jiný, ale zmocnil se ho hrozný strach. Od chvíle, kdy se k němu poprvé přiblížila, uplynul týden. Rozmyslela si to, určitě si to rozmyslela. Bylo nemožné, aby to skončilo úspěšně; takové věci se v životě nestávají. Možná že by na ni vůbec nepromluvil, kdyby v té chvíli nezahlédl Amplefortha, básníka s chlupatýma ušima, jak kymácivě bloudí po jídelně s podnosem a hledá, kam by si sedl. Ampleforth byl Winstonovi jaksi nakloněn a určitě by si přisedl, kdyby ho zahlédl. Zbývala asi minuta. Winston i dívka vytrvale jedli. Polykali řídkou omáčku, vlastně fazolovou polévku. Winston začal šeptem. Ani nezvedli oči a vytrvale nabírali lžícemi vodnatou bryndu a mezi sousty si tichým, bezvýrazným hlasem vyměnili několik nezbytných slov.

„Kdy odcházíš z práce?“

„V osmnáct třicet.“

„Kde se můžeme sejít?“

„Náměstí vítězství, u Pomníku.“

„Tam je plno obrazovek.“

„Nevadí, když je tam hodně lidí.“

„Nějaké znamení?“

„Ne. Nechoď ke mně, dokud mě neuvidíš mezi spoustou lidí. A nedívej se na mě. Jen se drž blízko.“

„V kolik?“

„V devatenáct hodin.“

„Dobře.“

Ampleforth Winstona nezahlédl a sedl si k jinému stolu. Už spolu nepromluvili, a pokud to bylo možné pro dva lidi, kteří sedí proti sobě u jednoho stolu, ani na sebe nepohlédli. Dívka spěšně dojedla a odešla. Winston zůstal, než vykouřil cigaretu.

Na Náměstí vítězství byl ještě před domluvenou hodinou. Potloukal se kolem obrovského drsného sloupu, na jehož vrcholu stála socha Velkého bratra obrácená k jihu, s tváří zdviženou k oblakům, v níž se chvěla vzpomínka na chvíli, kdy rozprášil eurasijská letadla (před několika lety to ještě byla eastasijská letadla) v bitvě o Územní pásmo jedna. Na ulici před ním byla jezdecká socha, která měla představovat Olivera Cromwella. Už bylo pět minut po určené hodině a dívka se ještě neobjevila. Winstona se znovu zmocnil hrozný strach. Nepřijde, rozmyslela si to! Kráčel pomalu k severní straně náměstí a pocítil jakousi mdlou rozkoš, když rozeznal chrám sv. Martina, jehož zvony, pokud tu kdy byly, vyzváněly Tři farthingy po mně chtějí. A pak spatřil dívku u paty pomníku, jak čte, nebo dělá, že čte, nápis, který se spirálovitě vinul okolo sloupu. Nebylo bezpečné se k ní přiblížit, dokud se tu neshromáždí víc lidí. Všude kolem sloupu byly obrazovky. V té chvíli se však ozval hluk a křik a rachot těžkých vozidel zleva. Všichni jako by se najednou rozběhli napříč náměstím. Dívka spěšně přešla kolem lvů u paty pomníku a přidala se k davu. Winston ji následoval. Jak běžel, vyrozuměl z některých výkřiků, že tu prochází zástup eurasijských zajatců.

 

schuzka-na-namesti.jpg

 

Jižní strana náměstí už byla zatarasená hustou masou lidí. Winston, který se za normálních okolností snažil vyhnout tlačenici, se nyní strkal, vrážel do lidí a razil si cestu do středu davu. Brzy byl na délku paže od dívky, ale cestu mu zablokoval obrovitý prolét a téměř právě tak obrovitá žena, asi jeho manželka, kteří spolu tvořili neproniknutelnou živou zeď. Winston se natočil bokem a prudkým výpadem se mu podařilo vrazit mezi ně rameno. Na okamžik měl pocit, jako by mu dva svalnaté boky drtily vnitřnosti. Nakonec prorazil, i když ho to stálo trochu potu. Octl se vedle dívky. Stáli bok po boku a upřeně hleděli před sebe.

Po ulici se sunula dlouhá řada nákladních aut; v každém rohu stáli strážci se strnulými obličeji, ozbrojení samopaly. Na náklaďácích dřepěli hustě namačkáni žlutí mužíčci v ošuntělých nazelenalých uniformách. Smutné mongolské tváře hleděly netečně přes bočnice aut. Občas, když některý vůz poskočil, ozvalo se zařinčení, všichni zajatci měli na nohou okovy. Vůz za vozem, jeden náklad smutných tváří za druhým. Winston věděl, že tam jsou, ale zahlédl je jen občas. Dívčino rameno a paže až k lokti byly přitisknuty těsně k němu. Okamžitě zvládla situaci, právě tak jako v závodní jídelně. Začala stejně bezvýrazným hlasem, sotva pohybujíc rty; její mumlání téměř splývalo s šumem hlasů a s rachotem náklaďáků.

„Slyšíš mě?“

„Ano.“

„Můžeš v neděli odpoledne?“

„Ano.“

„Tak dobře poslouchej. Tohle si budeš muset zapamatovat. Půjdeš na Paddingtonské nádraží…“

S ohromující vojenskou přesností načrtla trasu, po níž měl jít. Půl hodiny vlakem; od nádraží doleva; dva kilometry po cestě; branka, na které chybí horní příčka; cestička přes pole; travou zarostlá ulička; pěšinka v křoví; suchý strom porostlý mechem. Jako by měla v hlavě mapu.

„Budeš si to pamatovat?“ zeptala se šeptem.

„Ano.“

„Zabočíš doleva, pak doprava, a zase doleva. A na té brance chybí horní příčka.“

„Ano. V kolik?“

„Asi v patnáct. Možná že budeš muset čekat. Já se tam dostanu jinak. Budeš si to určitě všechno pamatovat?“

„Ano.“

„Teď se ode mne vzdal. Co nejrychleji.“

To mu nemusela říkat. Jenže v té chvíli se nemohli vymanit z davu. Náklaďáky ještě stále projížděly kolem a lidé na ně dosud nenasytně zírali. Ze začátku se ozývalo pískání a sykot, ale ty pocházely jen od členů Strany a brzy ustaly. Převažující emocí byla čirá zvědavost. Cizinci, ať už z Eastasie nebo z Eurasie, byli jen zvláštní živočichové. Člověk je neviděl jinak než v úboru zajatců, ale i jako zajatce je zahlédl jen na okamžik. Nikdo také nevěděl, co se s nimi stane; pár jich pověsí jako válečné zločince a ostatní prostě zmizí, pravděpodobně v táborech nucených prací. Kulaté mongolské tváře ustoupily tvářím evropštějšího typu, špinavým, vousatým a vyčerpaným. Z vyhaslých důlků nad zarostlými lícními kostmi hleděly na Winstona jejich oči. Na okamžik v nich kmitl zájem a pak se ztratil. Pomalu se blížil konec konvoje. V posledním autě uviděl starého muže, tvář hustě zarostlou, jak stojí vzpřímen, s rukama překříženýma v zápěstí, jako by byl zvyklý mít je spoutané. Už byl skoro čas, aby se Winston s dívkou rozloučili. Ale v poslední chvíli, dokud je ještě svíral dav, nahmátla její ruka jeho dlaň a letmo ji stiskla.

Nemohlo to trvat ani deset vteřin a přece se zdálo, že se drželi velice dlouho. Dost dlouho, aby poznal každou podrobnost její ruky. Prozkoumal její dlouhé prsty, pěkně tvarované nehty, dlaň ztvrdlou prací s řadou mozolů, hladkou kůží pod zápěstím. I když ji znal jen podle doteku, poznal by ji teď i zrakem. V tom okamžiku mu napadlo, že neví, jakou barvu mají dívčiny oči. Pravděpodobně jsou hnědé, ale lidé s tmavými vlasy mívají i modré oči. Ohlédnout se a podívat se na ni by však byla nepředstavitelná bláhovost. S propletenými prsty, neviděni v davu těl, hleděli vytrvale před sebe a místo dívčiných očí zíraly na Winstona zpod rozcuchaných vlasů smutné oči starého zajatce.

 

2

Winston se ubíral skvrnitou pěšinou světla a stínu a vstupoval do zlatých ostrůvků tam, kde byla mezera mezi větvemi. Nalevo od něj se pod stromy modraly luční zvonky. Vzduch jako by člověka hladil. Bylo druhého května. Z hloubi lesa zaznívalo vrkání divokých holubů.

Přišel trochu záhy. Po cestě neměl žádné těžkosti. Dívka byla zřejmě zkušená, takže byl méně vyděšený než býval normálně. Snad se jí dá důvěřovat, že našla bezpečné místo. Všeobecně platilo, že člověk byl na venkově o mnoho bezpečnější než v Londýně. Obrazovky tu samozřejmě nebyly, ale mohly tu být skryté mikrofony, kterými mohly zachytit a dešifrovat váš hlas; kromě toho nebylo snadné vydat se sám na cestu, aniž to vyvolalo pozornost. Na vzdálenost kratší než sto kilometrů nebylo nutné mít v pase povolení, ale někdy okouněly kolem nádraží hlídky, které kontrolovaly papíry každého člena Strany, kterého nachytaly, a kladly nepříjemné otázky. Žádná hlídka se neobjevila. Winston se cestou od nádraží kradmo ohlížel, aby se ujistil, že není sledován. Vlak byl plný prolétů ve sváteční náladě, protože bylo letní počasí. Vagón s dřevěnými lavicemi, ve kterém jel, naplnila až k prasknutí jedna obrovská rodina, od bezzubé prababičky po jednoměsíční nemluvně, která jela strávit odpoledne na venkov k příbuzným, a jak bez obalu Winstonovi vyložili, sehnat trochu másla na černém trhu.

Najednou se ocitl na pěšince, o které mluvila; byla vyšlapaná od dobytka a vinula se mezi křovisky. Neměl sice hodinky, ale nemohlo být ještě patnáct hodin. Zvonečků bylo pod nohama tolik, že bylo nemožné na ně nešlápnout. Klekl si a začal je trhat, trochu aby si krátil čas, ale také s nejasným pocitem, že by dívce rád dal kytičku, až se setkají. Měl už velkou kytici a vdechoval její poněkud mdlou vůni, když ho přimrazil zvuk za zády, nepochybně praskání větviček pod lidskou nohou. Pokračoval v trhání květin. To bylo nejlepší, co mohl dělat. Mohla to být dívka, ale možná ho přece sledovali. Kdyby se ohlédl, dal by najevo, že se cítí vinen. Utrhl další zvoneček a ještě jeden. Čísi ruka mu zlehka dopadla na rameno.

Vzhlédl. Byla to ona. Zavrtěla hlavou, aby ho varovala, že musí zůstat potichu, potom rozhrnula křoví a rychle ho vedla úzkou pěšinkou do lesa. Zřejmě už tu byla dřív, protože se zkušeně vyhýbala bažinatým místům. Winston ji následoval, svíraje svou kytici květů. Znovu pocítil úlevu, ale jak sledoval její silné štíhlé tělo, pohybující se před ním, se šarlatovou šerpou staženou v pase tak, že vynikala křivka boků, těžce na něho dolehl pocit vlastní méněcennosti. Ještě teď mu připadalo docela pravděpodobné, že až se obrátí a podívá se na něho, couvne. Voňavý vzduch a zeleň listů v něm probouzely tíseň. Už cestou od nádraží způsobilo májové slunko, že si připadal špinavý a vybledlý, tvor žijící v místnosti s londýnskými sazemi a prachem, usazeným v pórech pokožky. Napadlo mu, že ho dosud pravděpodobně neviděla venku, v plném denním světle. Došli až k ležícímu stromu, o kterém mluvila. Dívka ho přeskočila a rozhrnula křoví, v němž na první pohled nebyl žádný průchod. Když Winston vešel za ní, zjistil, že jsou na přirozené mýtině, na malém travnatém kopečku obklopeném vysokými mladými stromky, které ho dokonce uzavíraly. Dívka se zastavila a otočila.

„A jsme tu,“ řekla.

Hleděl na ni ze vzdálenosti několika kroků. Až dosud se neodvážil k ní přiblížit.

„Nechtěla jsem nic říkat, dokud jsme byli na cestě,“ mluvila dál, „co kdyby tam byl někde mikrofon. Nemyslím si, že je, ale jistota je jistota. Vždycky může některá z těch sviní poznat tvůj hlas. Tady jsme v bezpečí.“

Stále ještě neměl odvahu se k ní přiblížit.

„Jsme v bezpečí?“ opakoval hloupě.

„Ano, podívej se na ty stromy.“ Byly to nízké jasany, kdysi je někdo pokácel a teď z nich znovu vyrašil les kmínků, z nichž ani jeden nebyl tlustší než zápěstí. „Není tu nic dost velkého, aby v tom mohli skrýt mikrofon. A kromě toho jsem tu už byla.“

Mluvili, jen aby řeč nestála. Teď už se dokázal pohnout blíž k ní. Stála před ním vzpřímená s úsměvem na tváři, trochu ironickým, snad se divila, proč se nemá k činu. Zvonky se rozsypaly na zem. Jako by byly spadly samy od sebe. Uchopil ji za ruku.

„Věřila bys,“ řekl, „že jsem do této chvíle nevěděl, jakou barvu mají tvoje oči?“ Všiml si, že jsou hnědé, spíš světlehnědé, s tmavými řasami. „Když teď vidíš, jaký ve skutečnosti jsem, dá se to vydržet?“

„Ano, proč ne?“

„Je mi devětatřicet. Mám ženu, které se nemohu zbavit, křečové žíly a pět falešných zubů.“

„Na tom nesejde,“ řekla dívka.

V následující chvíli, bylo těžké říci, čí zásluhou, se ocitla v jeho náruči. Zpočátku necítil nic, jen tomu nemohl uvěřit. Mladistvé tělo se k němu vzpínalo, do tváře mu padala záplava jejích tmavých vlasů a opravdu! to vlastně ona zvedla hlavu a on líbal její široká červená ústa. Objala ho kolem krku a říkala mu miláčku, drahý, milovaný. Strhl ji na zem, vůbec se nezdráhala, mohl s ní dělat, co chtěl. Ale pravda je, že nepociťoval nic tělesného, kromě její blízkosti. Jen tomu stále nemohl věřit a byl pyšný. Byl rád, že je s ní, ale zatím po ní netoužil. Ke všemu došlo příliš rychle, její mládí a půvab ho vyděsily, už si příliš navykl žít bez žen – nevěděl proč. Dívka se nadzvedla a vytáhla si z vlasů modrý zvonek. Seděla proti němu a položila mu paži kolem pasu.

„To nevadí. Nemáme naspěch. Máme celé odpoledne. Není tohle skvělá skrýš? Našla jsem ji jednou, když jsem se ztratila na společném výletě. Kdyby někdo přišel, slyšeli bychom ho už na sto metrů.“

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se Winston.

„Julie. Já vím, že ty se jmenuješ Winston Smith.“

„Jak jsi to zjistila?“

„Asi se vyznám líp než ty. Pověz mi, co sis o mně myslel, než jsem ti dala ten lístek?“

Nebyl v pokušení jí lhát. Přinese lásce oběť tím, že začne s nejhorším.

„Nesnášel jsem ani pohled na tebe,“ řekl. „Chtělo se mi znásilnit tě a pak tě zavraždit. Před dvěma týdny jsem měl vážně chuť rozbít ti hlavu dlažební kostkou. Jestli to opravdu chceš vědět, myslel jsem si, že máš něco s Ideopolicií.“

Dívka se vesele zasmála, brala to zřejmě jako poklonu za vynikající kamufláž.

„No ne, Ideopolicie. Tos nemyslel vážně.“

„No, snad ne přesně tak. Ale to, jak vypadáš – jen to, že jsi mladá a svěží a zdravá, chápeš – myslel jsem si, že asi…“

„Myslel sis, že jsem dobrá členka Strany. Čistá ve slovech i skutcích. Transparenty, průvody, hesla, hry, společné výlety a celý ten krám. A taky sis myslel, že kdyby se naskytla příležitost, udala bych tě jako ideozločince a nechala tě odpravit?“

„Ano, tak nějak. Mladá děvčata jsou často taková, víš?“

„To dělá tahle zatracená věc,“ řekla, strhla si šarlatovou šerpu Antisexuální ligy mládeže a hodila ji na větev. Potom, jako by si na něco vzpomněla, sáhla do kapsy kombinézy a vytáhla malou tabulku čokolády. Rozlomila ji napůl a jeden kousek dala Winstonovi. Ještě než si vzal, poznal podle vůně, že je to velmi neobvyklá čokoláda. Byla tmavá a lesklá, zabalená do stříbrného papíru. Normální čokoláda byla okoralá, nahnědlá hmota, která chutnala, pokud se to dalo nazvat chutí, jako dým z hořících odpadků. Ale kdysi dávno ochutnal zrovna takovou čokoládu, jako byl ten kousek, co mu dala. Když ji ucítil, vyvolala v něm vzpomínku, již nedovedl zařadit, ale která byla silná a znepokojivá.

„Kdes to sehnala?“

„Na černém trhu,“ řekla lhostejně. „Když to tak vezmeš, jsem vlastně taková, jak vypadám. Dobrá ve sportu. Ve Zvědech jsem bývala oddílová vedoucí. Tři večery v týdnu pracuji dobrovolně v Antisexuální lize mládeže. Hodiny a hodiny trávím tím, že vylepuju ty jejich blbiny po celém Londýně. V průvodu vždycky nosím jeden konec transparentu. Vypadám, jako že jásám, a z ničeho se neulejvám. Vždycky řvát s davem, to je moje heslo. Jen tak je člověk bezpečný.“

První čtvereček čokolády se Winstonovi rozpustil na jazyku. Chutnala báječně. Ale v paměti neustále něco kroužilo kolem nejasných obrysů vzpomínky, cosi, co intenzívně cítil, ale nedokázal vtěsnat do určitého tvaru, jako by šlo jen o předmět zachycený koutkem oka. Odehnal to od sebe a uvědomoval si jen, že to je vzpomínka na skutek, který by rád odčinil, ale nemůže.

„Jsi strašně mladá,“ řekl. „O deset nebo patnáct let mladší než já. Co máš na takovém mužském jako já?“

„Něco v tvé tváři. Řekla jsem si, že to zkusím. Dovedu odhadnout lidi, kteří jaksi nezapadají. Jak jsem tě uviděla, věděla jsem, že jsi proti nim.“

To nim zřejmě znamenalo Stranu a především Vnitřní stranu, o níž mluvila s posměšnou nenávistí. Winston se přesto cítil celý nesvůj, i když věděl, že jsou v bezpečí. Zarážela ho jedna věc – drsnost její mluvy. Členové Strany nesměli klít a Winston sám klel zřídka, aspoň ne nahlas. Ale Julie, jak se zdálo, se nedovedla zmínit o Straně, a zvlášť o Vnitřní straně, aniž použila slov, jaká se píší křídou ve špinavých uličkách. Winston proti tomu nic nenamítal. Byl to pouze jeden ze znaků její vzpoury proti Straně a jejím metodám, stejně přirozený a zdravý jako kýchnutí koně, který ucítí zkažené seno. Odešli z mýtiny a kráčeli zase skvrnitým stínem, objímali se kolem pasu, kdykoli byla pěšina dost široká, aby mohli jít vedle sebe. Všiml si, oč měkčí se zdál teď její pas na dotek, když neměla na sobě šerpu. Hovořili jen šeptem. Když pak opustili mýtinu, mínila Julie, že by raději měli být zticha. Došli na okraj lesíka. Zdržela ho.

„Nechoď ven. Někdo by nás mohl vidět. Takhle jsme v bezpečí, dokud jsme skrytí větvemi.“

Stáli ve stínu lískového keře. Sluneční svit, prodírající se mezi nepočetnými listy, ještě pálil do tváří. Winston vyhlédl do polí v dálce a zažil cosi jako otřes z poznání. Ten pohled znal. Stará pastvina, nakrátko spasená, s pěšinkou napříč, tu a tam krtinec. V nepravidelném živém plotě na protější straně se ve vánku sotva znatelně kývaly větve jilmů a husté větvoví se jemně chvělo jako ženské vlasy. Jistě tu někde blízko musí být potok se zelenými tůněmi, v nichž plavou bělice.

„Není tu někde blízko potok?“ zašeptal.

„Potok tu je. Na kraji dalšího pole. Jsou v něm ryby, velikánské. Můžeš se na ně podívat, jak leží v tůních pod vrbami a komíhají ocasy.“

„Jako Zlatá země,“ zašeptal.

„Zlatá země?“

„To nic. Krajina, kterou jsem viděl ve snu.“

„Podívej!“ zašeptala Julie.

Drozd usedl na větev ani ne pět metrů od nich, skoro ve výšce jejich tváří. Možná je neviděl. Byl na slunci a oni ve stínu. Rozepjal křídla, pečlivě je zase složil, na chvilku sehnul hlavu, jako by vzdával poctu slunci, a pak se dal do zpěvu. V odpoledním tichu to bylo ohromující. Winston s Julií se k sobě okouzleně tiskli. Píseň se linula dál a dál, minutu za minutou, s překvapujícími variacemi, ani jedna se neopakovala, jako by se ten pták chtěl pochlubit svou virtuozitou. Občas na pár vteřin přestal, rozestřel křídla a zas je složil, nadmul svou kropenatou hruď a znovu se dal do zpěvu. Winston ho pozoroval s úctou. Pro koho, pro co ten pták zpívá? Ani družka ani soupeř ho nesledují. Co ho nutí sedět na větvi osamělého stromu a chrlit svůj zpěv do prázdna? Uvažoval, zda přece jen není někde blízko ukrytý mikrofon. Hovořili s Julií sice jen šeptem a mikrofon by nezachytil, co říkali, ale zachytil by drozda. A na druhém konci přístroje naslouchá možná nějaký lidský chrobák tomu zpěvu. Postupně mu však příval tónů vyhnal z hlavy všechny spekulace. Jako by se kolem rozlila nějaká tekutina a smísila se se slunečním svitem, který se prodíral mezi listy. Přestal přemýšlet a jenom vnímal. Dívčin pas byl pod dotykem jeho paže měkký a teplý. Přitáhl ji k sobě tak těsně, že mezi nimi nezůstala ani mezírka. Její tělo se prolnulo s jeho, poddávalo se jeho rukám jako vodě. Přisáli se k sobě ústy; bylo to docela jiné než tvrdé polibky předtím. Když se jejich tváře odtáhly, oba zhluboka vzdychli. Pták se vylekal, zatřepetal křídly a odletěl.

 

winston-a-julie.png

 

Winston jí přiložil rty k uchu.

„Teď,“ zašeptal.

„Tady ne,“ odpověděla šeptem. „Vraťme se do skrýše. Je to tam bezpečnější.“

Kráčeli rychle zpátky k mýtině a pod nohama jim jen občas zapraskala větvička. Když se octli uprostřed kruhů stromků, obrátila se tváří k němu. Dýchali rychle a kolem koutků se jim znovu objevil úsměv. Okamžik stála, dívala se na něj, a pak nahmatala zip kombinézy. Bylo to skoro jako ve snu. Téměř tak rychle, jak si to představoval, strhla ze sebe šaty a odhodila je velkolepým gestem, jako by rušila celou civilizaci. Její tělo bíle zářilo ve slunci. Chvilku se však nedíval na její tělo; upíral oči na pihovatou tvář s jemným, vyzývavým úsměvem. Klekl si před ní a uchopil její ruce do svých.

„Už jsi to dělala někdy předtím?“

„Samozřejmě. Stokrát – no, určitě mockrát.“

„S členy Strany?“

„Vždycky s členy Strany.“

„S členy Vnitřní strany?“

„Ne, s těmi sviněmi ne. Spousta by chtěla, jen kdyby měli možnost. Nejsou tak svatí, jak vypadají.“

Srdce mu poskočilo. Dělala to už mockrát; přál si, aby to bylo stokrát, tisíckrát. Všechno, co zavánělo zkažeností, ho naplňovalo divokou nadějí. Kdoví, možná je Strana pod povrchem prohnilá, její kult horlivosti a odříkání je prostě jen pokrytectví zakrývající špatnost. Kdyby mohl nakazit celou tu bandu malomocenstvím a syfilidou, s gustem by to udělal! Všechno zmařit, oslabit, podkopat! Stáhl ji dolů, takže teď klečeli tváří v tvář.

„Čím víc chlapů jsi měla, tím víc tě miluju. Rozumíš?“

„A jak.“

„Nenávidím čistotu, nenávidím dobrotu! Nechci, aby vůbec existovala nějaká ctnost. Chci, aby byl každý zkažený až do morku kostí.“

„Tak to jsi teda našel tu pravou. Já jsem zkažená do morku kostí.“

„Děláš to ráda? Nemyslím prostě jen se mnou, myslím tu věc jako takovou.“

„Miluju to.“

To bylo víc než doufal. Ne pouze láska k jedné osobě, ale živočišný pud, jednoduchá, nezměrná touha; to je síla, která roztrhá Stranu na kusy. Stlačil ji dolů do trávy mezi spadané modré zvonky. Tentokrát neměl žádné těžkosti. Po chvíli se pohyb jejich hrudí uklidnil a oni se s příjemným pocitem bezmoci od sebe oddělili. Slunce jako by teď hřálo silněji. Oba byli ospalí. Natáhl se pro rozházené kombinézy a zčásti ji přikryl. Téměř okamžitě usnuli. Spali asi půl hodiny.

Winston se probudil první. Posadil se a pozoroval její pihovatou, pokojnou tvář, spočívající na dlani jako na polštářku. Nebýt jejích úst, nedalo by se říci, že je krásná. Když se člověk podíval zblízka, měla kolem očí sem tam vrásku. Její tmavé, krátké vlasy byly nezvykle husté a hebké. Napadlo mu, že dosud neví, jak se jmenuje příjmením, ani kde bydlí.

Mladé silné tělo, ve spánku bezmocné, v něm vzbudilo soucit a potřebu chránit je. Ale bezděčná něha, kterou pocítil pod lískou, na níž zpíval drozd, se už úplně nevrátila. Odtáhl kombinézy stranou a prohlížel si její hladký bok. Za starých časů, uvažoval, se muž podíval na dívčí tělo, viděl, že je žádoucí, a příběh skončil. Dnes však člověk nemůže mít čistou lásku ani čistou rozkoš. Žádný cit není čirý, všechno je smíšeno se strachem a nenávistí. Jejich objetí bylo bitvou, vyvrcholení vítězstvím. Úder zasazený Straně. Politický akt.
 

3

„Sem můžeme ještě jednou,“ řekla Julie. „Obvykle se nějaká skrýš dá bezpečně použít dvakrát, ale samozřejmě tak za měsíc, za dva.“

Když se probudila, její chování se změnilo. Začala být ostražitá a věcná, oblékla se, opásala se šarlatovou šerpou a začala podrobně organizovat návrat domů. Zdálo se přirozené, že jí to přenechal. Winstonovi chyběla její praktická dovednost. Kromě toho Julie dokonale znala okolí Londýna z nespočetných výletů. Trasa, kterou mu vytyčila, byla úplně jiná než ta, po níž přišel, a dovedla ho na jinou železniční stanici. „Nikdy se nevracej stejnou cestou, kterou jsi přišel,“ řekla, jako by vyhlašovala důležitou všeobecnou zásadu. Ona odejde první, Winston počká půl hodiny a potom půjde za ní.

Označila místo, kde se mohli sejít večer po práci za čtyři dny. Byla to ulice v jedné z chudších čtvrtí, s otevřeným trhem, obvykle plným lidí a hluku. Bude obcházet kolem stánků a předstírat, že hledá tkaničky do bot nebo nitě. Když usoudí, že je vzduch čistý, vysmrká se, až ho uvidí; v opačném případě kolem ní projde bez povšimnutí. Při trošce štěstí budou spolu moci uprostřed davu čtvrt hodiny hovořit a domluvit si další schůzku.

„A teď už jdu,“ řekla, jakmile si osvojil její pokyny. „Musím být zpátky v devatenáct třicet a dvě hodiny rozdávat letáky pro Antisexuální ligu mladých nebo co. Není to blbost? Opraš se, prosím tě! Nemám ve vlasech větvičky? Tak sbohem, má lásko, sbohem!“

Vrhla se mu do náručí, prudce ho políbila a v příštím okamžiku si už razila cestu mezi stromky a téměř bez hluku zmizela v lese. Ani teď ještě neznal její příjmení a adresu. Na tom však vůbec nezáleželo, protože bylo nepředstavitelné, že by se mohli sejít v místnosti nebo si vyměnit zprávu.

Na mýtinu v lese se už nikdy nevrátili. V průběhu května se vyskytla jediná další příležitost, kdy se jim podařilo milovat se. Bylo to v dalším úkrytu, který Julie znala, ve zvonici zbouraného kostela, v téměř opuštěné krajině, kam před třiceti lety spadla atomová bomba. Když tam člověk jednou byl, byl to dobrý úkryt, ale dostat se tam bylo velmi nebezpečné. Potom se už mohli setkávat jen na ulicích, každý večer na jiném místě, nikdy ne na víc než na půl hodiny. Na ulici se však obvykle dalo hovořit jen jistým způsobem. Hnali se po přeplněných chodnících ne docela vedle sebe, nikdy se na sebe nepodívali, vedli podivný přerývaný rozhovor, který blikal jako světlo majáku, náhle umlkal, když se blížila stranická uniforma nebo byla nablízku obrazovka, po několika minutách znovu ožíval uprostřed věty, najednou se přerušil, když se rozešli na dohodnutém místě, a téměř bez úvodu pokračoval následujícího dne. Julie byla zřejmě zvyklá na takový druh rozhovoru, kterému říkala „hovor na splátky“. Byla také podivuhodně zběhlá v umění mluvit, aniž pohybovala rty. Jenom jednou za téměř celý měsíc večerních setkání se jim podařilo políbit se. Šli tiše postranní uličkou (Julie nikdy nepromluvila, pokud nebyli na hlavní ulici), když tu zazněl ohlušující rachot, země se vzedmula, vzduch ztemněl a Winston zjistil, že leží na boku, potlučený a vyděšený. Docela blízko zřejmě dopadla raketová střela. Najednou si uvědomil Juliinu tvář jen několik centimetrů od své, smrtelně vyděšenou, bílou jako křída. I rty měla bílé. Je mrtvá! Sevřel ji v náručí a zjistil, že líbá živou teplou tvář. Na rtech mu ulpěl prach. Oba měli obličeje pokryté silnou vrstvou omítky.

Bývaly večery, kdy sice přišli na schůzku, ale museli projít kolem sebe nevšímavě, protože zpoza rohu právě přicházela hlídka nebo se jim nad hlavami vznášel vrtulník. A i kdyby to bylo méně nebezpečné, stejně bylo těžké najít si čas na schůzky. Winston měl šedesátihodinový pracovní týden. Julie ještě delší, volno měli v různých dnech podle návalu práce a často se jejich volné dny neshodovaly. Julie měla jen zřídka večer pro sebe. Trávila obrovskou spoustu času na přednáškách a demonstracích, distribuováním literatury pro Antisexuální ligu mladých, přípravou transparentů na Týden nenávisti, sbírkami na kampaň spořivosti a podobnou činností. Říkala, že se to vyplatí; byla to kamufláž. Když člověk dodržuje drobná pravidla, může porušovat velká. Dokonce navedla Winstona, aby si dal závazek na další večer a přihlásil se na externí práci ve zbrojovce, což dělali dobrovolně zanícení členové Strany. A tak trávil Winston jeden večer v týdnu čtyři hodiny úmorné nudy tím, že sešroubovával kousky kovu, pravděpodobně části rozbušky k pumám, ve špatně osvětlené dílně, kde byl průvan a údery kladiv se smutně mísily s hudbou z obrazovek.

Když se sešli v té kostelní věži, zaplnili mezery svého útržkovitého rozhovoru. Bylo horké odpoledne. Vzduch v malé čtvercové komůrce nad zvony byl horký, nehybný a silně páchl holubím trusem. Seděli a celé hodiny si povídali na zaprášené podlaze plné roští, a občas jeden z nich vstal a vyhlédl vikýřem, aby se přesvědčil, že nikdo nejde.

Julii bylo šestadvacet. Bydlela v internátě s třiceti dalšími dívkami. („Pořád ten ženský smrad! Jak já nenávidím ženský!“ poznamenala.) Pracovala, jak předpokládal, na zařízeních na výrobu románů v Oddělení literatury. Měla ráda svou práci, spočívající hlavně v tom, že obsluhovala silný, ale trochu nevypočitatelný elektromotor. Nebyla žádný zázrak, ale ráda pracovala rukama a mezi stroji se cítila doma. Dovedla popsat celý proces tvorby románu, od všeobecné direktivy, vydávané Plánovací komisí, po konečnou úpravu, kterou vykonávala Přepisovací četa. O výsledný produkt se nezajímala. Řekla, že „o čtení moc nestojí“. Knihy jsou prostě spotřební zboží, které se musí vyrábět, jako džem nebo tkaničky do bot.

Nepamatovala se na nic z období před šedesátými léty a jediný známý člověk, který často mluvil o časech před Revolucí, byl její dědeček. Zmizel, když jí bylo osm let. Ve škole byla kapitánkou hokejového družstva a dva roky po sobě vyhrála soutěž v gymnastice. Bývala oddílovou vedoucí Zvědů a úsekovou důvěrnicí Ligy mládeže, než vstoupila do Antisexuální ligy mladých. Vždycky měla vynikající hodnocení. Byla dokonce vybrána (což byl neklamný znak dobré pověsti) pro práci v Pornoseku, sekci Oddělení literatury, která vydávala lacinou pornografii určenou k distribuci mezi proléty. Podotkla, že lidé, kteří tam pracovali, tomu přezdívají Prasečkárna. Zůstala tam rok a pracovala na výrobě brožurek, které pak v zapečetěných balíčcích pod názvem Řízné historky aneb Noc v dívčí škole potají kupovali proletářští výrostci s pocitem, že kupují cosi ilegálního.

„Co je to za knihy“ zeptal se Winston zvědavě.

„Děsné svinstvo. A vlastně nudné. Mají jen šest témat, která se trochu obměňují. Já pracovala samozřejmě jen u kaleidoskopů. Nikdy jsem nebyla v Přepisovací četě. Nejsem literát, můj milý – prostě na to nemám.“

S úžasem zjišťoval, že s výjimkou vedoucích oddělení jsou v Pornoseku zaměstnány jen dívky; podle teorie, že sexuální pud mužů je méně ovladatelný než pud žen a že muži jsou tudíž ve větším nebezpečí nákazy svinstvem, s nímž pracují.

„Dokonce tam nechtějí vdané ženy,“ dodala. „Děvčata jsou podle nich vždycky taková nevinná. Ale tady máš jednu, co není.“

První milostný poměr měla v šestnácti s šedesátiletým členem Strany, který později spáchal sebevraždu, aby ušel zatčení.

„A dobře udělal,“ řekla Julie, „jinak by z něho dostali moje jméno, až by se přiznal.“

Od té doby měla další muže. Život, jak ho ona viděla, byl celkem jednoduchý. Člověk se chce mít dobře; „oni“, to znamená Strana, mu v tom brání; a tak člověk porušuje pravidla, jak jen může. Zřejmě si myslela, že je právě tak přirozené, že „oni“ vás chtějí oloupit o vaši radost, jako to, že vy se chcete vyhnout tomu, aby vás přistihli. Stranu nenáviděla a vyjadřovala to nejhrubšími slovy, ale všeobecně ji nekritizovala. Učení Strany ji nezajímalo, pokud se nedotýkalo jejího vlastního života. Všiml si, že nikdy nepoužívá novořečových slov, kromě těch, která přešla do každodenní praxe. Nikdy neslyšela o Bratrstvu a odmítala věřit v jeho existenci. Každá organizovaná vzpoura proti Straně jí připadala hloupá, protože musí nutně selhat. Prozíravé je porušovat pravidla a zůstat naživu. Byl by rád věděl, kolik takových jako ona asi je mezi mladší generací, mezi lidmi, kteří vyrostli ve světě Revoluce, neznají nic jiného, vidí ve Straně cosi nezměnitelného, jako je třeba obloha, nebouří se proti její autoritě, ale prostě ji obcházejí, tak jako králík kličkuje před psem.

O možnosti, že by se mohli vzít, nemluvili. O něčem tak odtažitém ani nestálo za to přemýšlet. Bylo nepředstavitelné, že by jim nějaká komise dala svolení k sňatku, i kdyby se jim podařilo nějak zbavit Katheriny, Winstonovy manželky. Bylo beznadějné o tom třeba jen snít.

„Jaká byla ta tvoje manželka?“

„Byla – znáš novořečové slovo dobromyslící? Což znamená přirozeně ortodoxní.“

„Ne, to slovo jsem neznala, ale vím, o jakých lidech mluvíš.“

Začal jí vyprávět příběh svého manželství, ale ona kupodivu jeho podstatné části zřejmě znala. Líčila mu, skoro jako by to byla viděla nebo procítila, jak Katherinino tělo ztuhlo, sotva se jí dotkl, jak ho vší silou odstrkovala, i když ho pažemi už pevně objímala. Hovořit s Julií o těch věcech mu nepůsobilo obtíže, vzpomínka na Katherine tak jako tak dávno přebolela a zůstala po ní jen pachuť.

„Byl bych to vydržel, nebýt jedné věci,“ řekl. Vyprávěl jí o chladném obřadu, k němuž ho Katherine týden co týden nutila. „Nenáviděla to, ale nic by ji nepřinutilo, aby toho nechala. Říkala tomu – ale to bys už neuhodla.“

„Naše povinnost vůči Straně,“ řekla Julie bez zaváhání.

„Jak to víš?“

„Taky jsem chodila do školy, miláčku. Sexuální besedy jednou měsíčně pro všechny nad šestnáct. A v Mládežnickém hnutí. Celé roky to do člověka vtloukají. Řekla bych, že v mnoha případech to zabírá. Ale to samozřejmě člověk nikdy nepozná; lidi jsou takoví pokrytci.“

Pustila se do širšího výkladu. Julie všechno uváděla do vztahu k vlastní sexualitě. Když šlo o ni, byla schopná pronikavého důvtipu. Na rozdíl od Winstona pochopila vnitřní význam stranického puritánství v oblasti sexu. Nešlo jen o to, že pohlavní pud navozuje svůj vlastní svět mimo kontrolu Strany, který je proto třeba zničit, pokud je to možné. Důležitější je, že sexuální strádání vede k žádoucí hysterii, kterou lze transformovat ve válečnou horečku a uctívání vůdce.

„Při milování člověk vydává energii,“ vysvětlovala, „potom se cítí šťastný a o nic se nestará. Jenže oni nesnesou, aby se člověk takhle cítil. Chtějí, aby z tebe energie v jednom kuse jen tryskala. Všechno to pochodování sem a tam a jásání a mávání praporkama je prostě zkyslý sex. Když jsi sám vnitřně šťastný, proč by ses měl vzrušovat nad Velkým bratrem, nad Tříletkou a Dvouminutovkou nenávisti a nad celým tím jejich mizerným svinstvem?“

To je naprostá pravda, pomyslel si. Mezi cudností a politickou ortodoxií je přímá a těsná spojitost. Jak jinak se dá udržet ve správné poloze strach, nenávist a šílená lehkověrnost, které Strana potřebuje u svých členů, než tím, že se potlačí nějaký mocný pud a použije se ho jako hnací síly? Sexuální pud je pro Stranu nebezpečný, a tak ho Strana obrátila ve svůj prospěch. Stejný trik provedla s rodičovským instinktem. Rodina se totiž nedá zrušit a oni vlastně lidi povzbuzují, aby měli své děti rádi skoro starodávným způsobem. Na druhé straně jsou však děti systematicky popuzovány proti rodičům a vedeny k tomu, aby je špehovaly a podávaly zprávy o jejich úchylkách. Rodina se tak vlastně stala jakousi prodlouženou rukou Ideopolicie. Nástrojem, jehož prostřednictvím je člověk ve dne v noci obklopen informátory, kteří ho důvěrně znají.

Zničehonic mu zase vytanula na mysli Katherine. Bez váhání by ho byla udala Ideopolicii, kdyby nebyla příliš hloupá na to, aby odhalila jeho nepravověrné názory. V tuto chvíli mu ji připomnělo dusné odpolední horko. Na čele mu vyrazil pot. Začal Julii vyprávět o něčem, k čemu došlo, nebo vlastně nedošlo jednoho podobně parného letního odpoledne před jedenácti lety.

Byli tehdy svoji asi tři nebo čtyři měsíce. Zabloudili při skupinovém trampování kdesi v Kentu. Zůstali jen pár minut za ostatními, ale dali se opačným směrem po kraji starého křídového lomu. Byl to asi deseti či dvacetimetrový sráz a na dně balvany. Neměli se koho zeptat na cestu. Jakmile si to Katherine uvědomila, začala být nesvá. Měla pocit, že dělá něco nesprávného, když se na chvilku vzdálila od hlučného davu výletníků. Chtěla se rychle vrátit cestou, odkud přišli, a začala ji hledat v opačném směru. V tom okamžiku si Winston všiml trsů vrbiny, které rostly v puklinách skal pod nimi. Jeden trs byl jasně červený, druhý cihlový, ačkoli zřejmě vyrůstaly z jednoho kořene. Nikdy nic podobného neviděl a zavolal na manželku.

„Podívej, Katherine! Podívej se na ty květiny. Na ty trsy dole, skoro na dně. Vidíš, že mají dvě různé barvy?“

Už byla obrácená k odchodu, ale přece se, trochu popuzeně, na okamžik vrátila, dokonce se naklonila nad útes, aby viděla, kam ukazuje. Objal ji zezadu kolem pasu, aby ji podržel. V tom okamžiku mu napadlo, jak jsou naprosto sami. Nikde živé duše, ani lístek se nepohnul, nikde ani živáčka. Na takovém místě hrozilo minimální nebezpečí, že by tam byl skrytý mikrofon, a i kdyby tam byl, zachycoval by pouze zvuky. Byla to nejteplejší a nejospalejší chvíle z celého odpoledne. Slunce pražilo, pot ho šimral na tváři. A vtom mu napadlo…

„Proč jsi do ní pořádně nestrčil?“ řekla Julie. „Já bych to udělala.“

„Ano, má milá, ty bys to udělala. Já taky, kdybych byl tenkrát takový jako dnes. Anebo bych možná – nejsem si jistý.“

„Lituješ, žes to neudělal?“

„Ano. Když se to tak vezme, lituji, že jsem to neudělal.“

Seděli vedle sebe na zaprášené podlaze. Přitáhl ji k sobě. Opřela mu hlavu o rameno a příjemná vůně jejích vlasů zapuzovala pach holubího trusu. Je velmi mladá, pomyslel si, stále ještě od života něco čeká, nechápe, že shodit nepohodlnou osobu z útesu nic neřeší.

„Vlastně by to na věci nic nezměnilo,“ řekl.

„Tak proč lituješ, žes to neudělal?“

„Jen proto, že mám rád buď ano, nebo ne. Ve hře, kterou hrajeme, nemůžeme vyhrát. Některé neúspěchy jsou jen řádově lepší než ty ostatní.“

Pocítil, jak pokrčila nesouhlasně rameny. Vždycky odporovala, když něco takového řekl. Nebyla ochotná přijmout jako přírodní zákon, že jednotlivec vždycky prohrává. Jistým způsobem si uvědomovala, že i ona je odsouzená k záhubě, že ji dříve či později Ideopolicie dopadne a zabije, ale v skrytu duše věřila, že je možné mít kliku a být mazaný a drzý. Nechápala, že něco takového jako štěstí neexistuje, že k jedinému vítězství dojde v daleké budoucnosti, dávno po tom, co bude mrtvá, že od chvíle, kdy by vyhlásila válku Straně, by už o sobě měla raději uvažovat jako o mrtvole.

„Jsme mrtví,“ řekl.

„Ještě nejsme,“ řekla Julie prozaicky.

„Fyzicky ne. Šest měsíců, rok – pět let, řekněme. Já se smrti bojím. Ty jsi mladá, tak se jí asi bojíš víc než já. Je jasné, že ji budeme oddalovat tak dlouho, jak budeme moci. Ale to nepomůže. Pokud lidé zůstanou lidmi, život a smrt budou splývat v jedno.“

„Ach, nesmysl. S kým bys radši spal, se mnou, nebo s nějakou kostrou? Nejsi rád, že jsi naživu? Nemáš rád ten pocit: to jsem já, to je moje ruka, to je moje noha, jsem skutečný, jsem pevný, jsem živý. Nemáš to rád?“

Posunula se a přitiskla se k němu hrudí. Přes kombinézu cítil její ňadra, zralá a pevná. Její tělo jako by do něj vlévalo něco ze své mladosti a síly.

„Ano, mám to rád.“ řekl.

„Tak přestaň vykládat o umírání. A teď poslouchej, miláčku, musíme se domluvit, kde se příště sejdeme. Mohli bychom třeba jít zas na to místo v lese. Dali jsme si dost dlouhou pauzu. Ale tentokrát tam musíš jít jinou cestou. Už jsem to všechno naplánovala. Pojedeš vlakem – počkej, já to nakreslím.“

Ve své praktičnosti shrnula čtvereček prachu a větvičkou z holubího hnízda začala na podlaze kreslit mapku.
 

4

Winston se rozhlédl po omšelém pokojíku nad obchodem pana Charringtona. U okna stála obrovská postel, zastlaná potrhanými pokrývkami, s podhlavníkem bez povlaku. Na krbu tikaly starodávné hodiny s dvanáctihodinovým ciferníkem. V rohu na sklápěcím stole se ve tmě lesklo skleněné těžítko, které koupil při poslední návštěvě.

Za mřížkou byl otlučený petrolejový vařič, konvice a dva šálky, které dodal pan Charrington. Winston zapálil hořák a postavil na něj konvici s vodou. Přinesl sáček plný Kávy vítězství a několik tabletek sacharinu. Ručičky na hodinách ukazovaly sedm dvacet; ve skutečnosti bylo devatenáct dvacet. Měla přijít v devatenáct třicet.

Bláznovství, bláznovství, opakovalo jeho srdce; vědomé, dobrovolné, sebevražedné bláznovství. Ze všech zločinů, které může spáchat člen Strany, se tenhle dá zatajit nejméně. Ten nápad se vlastně zrodil napřed ve formě vidiny, skleněného těžítka, které se odráželo na povrchu sklápěcího stolu. Jak předpokládal, nedělal pan Charrington s pronájmem pokoje žádné těžkosti. Očividně ho potěšilo těch pár dolarů, které to vynese. Zřejmě ho ani nepobouřilo ani neuráželo, když se ukázalo, že Winston pokoj potřebuje na milostný poměr. Naopak, byl velmi zdrženlivý, mluvil jen v náznacích a choval se s takovým taktem, že se zdálo, jako by se stal téměř neviditelný. Soukromí, řekl, je velice cenná věc. Každý potřebuje nějaké místo, kde by mohl být občas sám. A když takové místo najde, záleží jen na laskavosti toho, kdo o tom ví, aby si to nechal pro sebe. Nakonec ještě dodal, a přitom se zdálo, jako by se už téměř vytrácel, že dům má dva vchody, druhý je vzadu ve dvoře a vede do uličky.

Pod oknem kdosi zpíval. Winston vykoukl ven, bezpečně chráněn mušelínovou záclonou. Červnové slunce stálo ještě vysoko na obloze a na sluncem zalitém dvoře dole jakási obrovitá žena, pevná jako normanský sloup, s červenými svalnatými pažemi a s režnou zástěrou uvázanou v pase, přecházela mezi neckami a šňůrou na prádlo a věšela na ni bílé čtvercové kusy látky, v nichž Winston poznal dětské plenky. Když neměla právě v ústech kolíček na prádlo, zpívala mocným kontraaltem:

Bylo to jenom marný vokouzlení
vodešlo jako aprílovej den;
jenže ty voči, ta jeho slova
ukradly mýho srdce sen.

Ta písnička ovládala Londýn už celé týdny. Byla to jedna z nesčetných písní, které pro blaho prolétů vydávala příslušná sekce Hudebního oddělení. Slova písní skládal bez jakéhokoli lidského zásahu stroj známý jako veršotep. Ale žena zpívala tak melodicky, že ten příšerný brak zněl skoro příjemně. Slyšel její zpěv a šouravé zvuky jejích bot na dlažebních kostkách, křik dětí na ulici, slabý hukot dopravy kdesi v dálce, a především bylo v pokoji zvláštní ticho, protože tam nebyla obrazovka.

Bláznovství, bláznovství, bláznovství, pomyslel si znovu. Bylo nepředstavitelné, že by mohli toto místo navštěvovat déle než pár týdnů, aniž by je chytili. Ale pokušení mít skrýši, která je doopravdy jejich, mezi čtyřmi stěnami a při ruce, bylo pro oba příliš velké. Po tom, co byli spolu v kostelní zvonici, se jim nějaký čas nepodařilo se sejít. Pracovní doba před Týdnem nenávisti drasticky vzrostla. Chyběl sice ještě víc než měsíc, ale obrovské a složité přípravy, které mu předcházely, přidělávaly každému mimořádnou práci. Nakonec se jim podařilo vyšetřit volné odpoledne ve stejný den. Dohodli se, že zase půjdou na mýtinku v lese. Večer předtím se krátce sešli v ulici. Winston se jako obyčejně na Julii sotva podíval, když se tak hnali v davu proti sobě, ale i z letmého pohledu poznal, že je bledší než obvykle.

„Je po všem,“ zašeptala, jakmile usoudila, že se dá bezpečně mluvit. „Totiž – zítra.“

„Co?“

„Zítra odpoledne. Nemůžu.“

„Proč?“

„Ach, obvyklý důvod. Přišlo to tentokrát dřív.“

Na okamžik se ho zmocnil zuřivý hněv. Za měsíc, co ji znal, se jeho touha po ní změnila. Zpočátku v ní bylo málo skutečné smyslnosti. Jejich první milování byl prostě akt vůle. Podruhé to však už bylo jiné. Vůně jejích vlasů, chuť jejích úst, dotyk její pokožky, cítil je v sobě i ve vzduchu, který dýchal. Stala se mu tělesnou potřebou, čímsi, co nejenom chtěl, ale pociťoval jako svoje právo. Když řekla, že nemůže, zdálo se mu, že ho klame. Ale právě v té chvíli je dav přitlačil k sobě a jejich ruce se náhodou setkaly. Sevřela mu konečky prstů rychlým stiskem vzbuzujícím spíš něhu než touhu. Napadlo mu, že když člověk žije se ženou, bývá tento druh zklamání normální událost, která se opakuje; a najednou se ho zmocnila hluboká něžnost, jakou k ní ještě nikdy nepocítil. Přál si, aby s ní chodil po ulicích zrovna jako teď, jenže neskrývaně a beze strachu, aby mluvili o obyčejných věcech a kupovali drobnosti pro domácnost. Přál si, aby byli manželé, kteří spolu žijí už deset let. A nade všechno si přál, aby měli nějaké místo, kde by mohli být sami, bez pocitu, že se musí milovat pokaždé, když se sejdou. Vlastně ne v té chvíli, ale až druhý den dostal ten nápad najmout si pokoj u pana Charringtona. Když to Julii navrhl, souhlasila bez váhání. Oba věděli, že je to šílenství. Jako by úmyslně kráčeli do hrobu. Když tak seděl a čekal na kraji postele, myslel znovu na sklepení Ministerstva lásky. Bylo zvláštní, jak ta předem určená hrůza vstupovala člověku do vědomí a zas se z něj vytrácela. Hrůza, která předchází smrti, ležela kdesi v budoucnosti tak jistě, jako číslice 99 předchází 100. Člověk se jí nemůže vyhnout, ale mohl by ji třeba odsunout; a přesto vždy znova a znova vědomě a svévolně ten interval zkracuje.

Vtom se ozvaly na schodech rychlé kroky. Julie vtrhla do pokoje. Nesla opravářskou brašnu z hrubého hnědého plátna, takovou, jakou ji občas viděl nosit na Ministerstvu. Zamířil k ní, aby ji vzal do náručí, ale ona mu rychle vyklouzla, částečně proto, že stále ještě měla plné ruce.

„Minutku,“ řekla. „Až ti ukážu, co jsem donesla. Ty máš tu odpornou Kávu vítězství? To jsem si mohla myslet. Můžeš ji hned vyhodit, protože ji nebudeme potřebovat. Podívej.“

Klekla si, rozevřela brašnu a vyklopila z její vrchní části jakési hasáky a šroubovák. Pod tím bylo množství úhledných papírových balíčků. První, který podala Winstonovi, byl zvláštní, a přesto na dotyk povědomý. Byl naplněn těžkou písčitou hmotou, která uhýbala, jakmile se jí člověk dotkl.

„Není to cukr?“ zeptal se.

„Opravdový cukr. Ne sacharin, cukr. A tady je bochník chleba – pravý bílý chléb, ne to naše svinstvo – a sklenička džemu. A kondenzované mléko – ale podívej. Na tohleto jsem opravdu pyšná. Musela jsem to omotat kusem hadru, protože…“

Nemusela mu vykládat, proč to tak obalila. Vůně už naplňovala pokoj, pronikavá hořká vůně, která k němu přicházela z jeho raného dětství, ale s níž se člověk příležitostně setkával ještě i teď, když zavanula z nějaké uličky, než se přibouchly dveře, anebo záhadně pronikla přecpanou ulicí, na okamžik zavoněla a zase se ztratila.

„To je káva,“ zašeptal, „pravá káva.“

„Káva Vnitřní strany. Mám jí celé kilo,“ řekla.

„Jak jsi to sehnala?“

„Všechno patří Vnitřní straně. Neexistuje nic, co by ty svině neměly, nic. Jenže, samozřejmě, číšníci, sluhové a takoví lidé to kradou, a podívej – mám taky balíček čaje.“

Winston si dřepl vedle ní. Odtrhl růžek balíčku.

„Pravý čaj. Ne ostružinové listí.“

„V poslední době je hodně čaje. Zabrali Indii, nebo co,“ řekla neurčitě. „Ale poslyš, miláčku, chci, aby ses ke mně na tři minuty obrátil zády. Běž si sednout na druhou stranu postele. Ne moc blízko k oknu. A neotáčej se, dokud ti neřeknu.“

Winston nepřítomně hleděl přes mušelínovou záclonu. Dole na dvoře žena s červenými pažemi stále ještě pochodovala sem a tam od necek ke šňůře. Vytáhla z úst další dva kolíčky a procítěně zpívala:

Říká se, že čas vše zhojí
a že člověk zapomene.
Ale úsměv, slzy bolí
v srdci ještě po letech.

Znala ten cajdák nazpaměť. Její hlas se v tom sladkém letním vzduchu nesl vzhůru, melodický, plný jakési šťastné melancholie. Člověk měl pocit, že by byla dokonale spokojená, kdyby ten červnový večer neměl konce a ta kopa prádla byla nevyčerpatelná, že by tam zůstala tisíc let, věšela plenky a zpívala ty blbosti. Napadlo mu, jak je zvláštní, že ještě nikdy neslyšel, aby člen Strany sám od sebe zpíval. Dokonce by to vypadalo jako nepravověrná, nebezpečná výstřednost, jako samomluva. Možná že jen lidé na pokraji hladu mají o čem zpívat.

„Už se můžeš obrátit,“ řekla Julie.

Obrátil se a v první chvíli ji skoro nepoznal. Vlastně očekával, že ji uvidí nahou. Ale nebyla nahá. Proměna, která se s ní odehrála, byla ještě překvapivější. Byla nalíčená.

Musela vklouznout do nějakého obchodu v proletářských čtvrtích a koupit si kompletní soupravu líčidel. Rty měla sytě rudé, tváře růžové, nos napudrovaný; dokonce i pod oči si nanesla cosi, co zvyšovalo jejich jas. Nebylo to provedeno příliš dovedně, ale Winston neměl v těchto věcech vysoké nároky. Nikdy předtím neviděl ani si nedovedl představit členku Strany nalíčenou. Změna jejího zjevu k lepšímu byla překvapující. Pár doteků barvou na správných místech a byla mnohem hezčí, ale, a to především, ženštější. Její krátké vlasy a chlapecká kombinéza efekt ještě zvyšovaly. Když ji vzal do náručí, zavanulo mu do nozder syntetickými fialkami. Vzpomněl si na pološero suterénní kuchyně a na ženu s vpadlými ústy. Byla to stejná voňavka, jaké použila Julie, ale v té chvíli to jaksi nevadilo.

„Dokonce voňavka!“ řekl.

„Ano, miláčku, dokonce voňavka. A víš, co udělám příště? Seženu někde opravdové ženské šaty a obleču si je místo těhle hnusných gatí. A hedvábné punčochy a boty s vysokými podpatky! V tomhle pokoji bude žena a žádná soudružka!“

Shodili šaty a vlezli do velké mahagonové postele. Bylo to poprvé, co se před ní vysvlékl do naha. Až dosud se příliš styděl za své bílé, vyzáblé tělo s provazci křečových žil na lýtkách a bledou skvrnou nad kotníkem. Postel byla nepovlečená, přikrývka, na níž leželi, byla vetchá a hladká, ale velikost a pružnost postele je oba ohromila.

 

v-posteli.jpg

 

„Určitě je v ní plno štěnic, ale co na tom,“ řekla Julie. Dnes dvojitá postel už nebyla k vidění, leda u prolétů. Winston v dětství v takové občas spával; Julie v ní nikdy neležela, pokud se pamatovala.

Pak na chvilku usnuli. Když se Winston probudil, popolezly ručičky na hodinách skoro k deváté. Nehýbal se, protože Julie spala s hlavou na jeho ohnuté paži. Líčidlo se většinou přeneslo na jeho tvář nebo na polštář, ale lehká skvrna růže stále ještě dávala vyniknout kráse jejích lícních kostí. Žlutý paprsek zapadajícího slunce dopadl do nohou postele a ozářil krb, na němž už prudce vřela voda v konvici. Žena na dvoře přestala zpívat, ale z ulice slabě doléhal křik dětí. Uvažoval, zda v té zrušené minulosti bývalo normální ležet takhle v posteli za chladného letního večera, muž a žena, nazí, milují se, kdy se jim zamane, povídají si, o čem se jim zachce, nic je nenutí vstávat, jen tam tak prostě leží a naslouchají mírumilovným zvukům zvenčí. Určitě nikdy nebyla taková doba, v níž by se to zdálo obvyklé. Julie se probudila, promnula si oči a zvedla se na lokti, aby se podívala na petrolejový vařič.

„Polovina vody se už vyvařila,“ řekla. „Hned vstanu a udělám kávu. Máme ještě hodinu. Kdy u vás vypínají světlo?“

„Ve dvacet tři třicet.“

„V internátě zhasínají ve třiadvacet. Ale přijít musím dřív, protože – hej! Zmiz, potvoro hnusná!“

Převalila se na posteli, popadla botu ze země a mrštila jí do kouta chlapeckým švihem paže, přesně tak, jak ji viděl hodit Slovník na Goldsteina tehdy ráno při Dvou minutách nenávisti.

„Co to bylo?“ zeptal se překvapeně.

„Krysa. Viděla jsem ji, vystrkovala čumák z deštění. Ale pořádně jsem ji vyděsila.“

„Krysy?“ mumlal Winston. „V pokoji?“

„Jsou všude,“ řekla Julie lhostejně a zase si lehla. „V internátě je máme v kuchyni. V některých částech Londýna se to jimi jen hemží. Víš, že napadají děti? Namouduši. V některých ulicích nenechávají nemluvňata samotná ani na minutu. To dělají ty obrovské hnědé. A hrozné je, že ty potvory vždycky…“

„Nech toho!“ vykřikl Winston, oči měl pevně zavřené.

„Miláčku! Ty jsi bledý. Co je ti? Dělá se ti z nich špatně?“

„Ze všech hrůz na světě zrovna krysa!“

Přitiskla se k němu a ovinula ho pažemi i nohama, jako by mu chtěla dodat odvahy teplem svého těla. Neotevřel oči ihned. Po několik okamžiků měl pocit, že se zase octl ve zlém snu, který se mu čas od času vracel po celý život. Vždycky to bylo skoro stejné. Stál před temnou zdí a na druhé straně bylo něco nesnesitelného, příliš příšerného, než aby se na to dalo hledět přímo. Nejsilnější pocit v tom snu bylo vědomí, že klame sám sebe, že ve skutečnosti ví, co za tou zdí je. A že by s krajním vypětím sil, jako by rval kus vlastního mozku, dokonce dokázal vytáhnout tu věc na světlo. Pokaždé se vzbudil, aniž objevil, co to je; nějak to souviselo s tím, co říkala Julie, než ji přerušil.

„Promiň,“ řekl, „to nic. Prostě nemám krysy rád.“

„Nedělej si starosti, ty potvory tady mít nebudem. Než odejdeme, zacpu tu díru kusem hadru. A až sem půjdeme příště, donesu sádru a pořádně to utěsním.“

Temný okamžik hrůzy byl už napolo zapomenut. Trochu zahanbeně se opřel zády o čelo postele. Julie vstala, natáhla si kombinézu a udělala kávu. Vůně stoupající z konvice byla tak silná a vzrušující, že zavřeli okno, aby si toho venku někdo nevšiml a nezačal se vyptávat. Ještě lepší než chuť kávy byla jemnost, kterou jí dodával cukr, věc, na niž Winston po letech používání sacharinu už skoro zapomněl. Julie s jednou rukou v kapse, kus chleba s džemem v druhé, přecházela po pokoji, lhostejně pohlédla na knihovnu, vysvětlila, jak nejlíp opravit sklápěcí stolek, svalila se do omšelé lenošky, aby zjistila, zda je pohodlná, a shovívavě a pobaveně si prohlížela absurdní hodiny s dvanácticiferným číselníkem. Přinesla si k posteli skleněné těžítko, aby si je prohlédla na světle. Vzal jí je z ruky, jako vždycky uchvácen hebkostí skla, které připomínalo dešťovou vodu.

„Co myslíš, že to je,“ řekla Julie.

„Nemyslím, že to něco je – totiž, nemyslím si, že to někdy k něčemu sloužilo. Proto se mi to líbí. Je to kus historie, který zapomněli změnit. Vzkaz z doby před sto lety, kdyby jej někdo uměl dešifrovat.“

„A ten obraz tamhle,“ kývla k rytině na protější stěně – „mohl by být sto let starý?“

„Víc. Dvě stě, řekl bych. Těžko říct. Dnes je nemožné zjistit stáří čehokoli.“

Přešla k obrazu, aby se na něj podívala. „Tady ta potvora vystrčila čumák,“ klepla do dřevěného obložení stěny přesně pod obrazem. Co je to za místo? Už jsem to někde viděla.“

„To je kostel, anebo aspoň býval. Kostel svatého Klementa.“ V paměti se mu vybavil úryvek z říkanky, kterou ho naučil pan Charrington. Dodal s trochou nostalgie: „Pomeranče a citróny, u Klementa maj zvony.“

K jeho úžasu Julie doplnila verše:

„U Martina vyzvánějí, tři farthingy po mně chtějí. Kdy zaplatíš? Zbytí není, jinak přijdeš do vězení.“

„Nemůžu si vzpomenout, jak je to dál. Ale pamatuji si, že to končí: Zlatá brána otevřena, zlatým klíčem podepřena, kdo do ní vejde, hlava mu sejde!“

Bylo to jako dvě půlky nějakého hesla. Jenže po „přijdeš do vězení“ musí být ještě jeden verš. Možná že by ho pan Charrington vyhrabal z paměti, kdyby mu vhodně napověděl.

„Kdo tě to naučil?“ zeptal se.

„Můj dědeček. Říkával mi to, když jsem byla malá. Byl vaporizován, když mi bylo osm – teda zmizel. Ráda bych věděla, co je to citrón,“ dodala bez souvislosti. „Pomeranče jsem viděla. Takové kulaté oranžové plody se silnou slupkou.“

„Já se na citróny pamatuju,“ řekl Winston. „V padesátých letech byly docela běžné. Byly tak kyselé, že ti trnuly zuby, jen jsi k nim přičichla.“

„O co, že za tím obrazem jsou štěnice?“ řekla Julie. „Jednou ho sundám a pořádně vyčistím. Myslím, že je čas, abychom šli. Musím si smýt to líčidlo. To je otrava! A očistím ti růž z obličeje.“

Winston zůstal ještě pár minut v posteli. V pokoji se stmívalo. Obrátil se ke světlu, ležel a díval se na těžítko. Nesmírně ho zaujal ani ne tak zlomek korálu jako vnitřek toho skla. Mělo takovou hloubku, a přece bylo průsvitné skoro jako vzduch. Jako by povrch skla byl oblouk oblohy, která obepíná maličký svět i jeho atmosféru. Měl pocit, že by se mohl dostat dovnitř, že vlastně je uvnitř, i s mahagonovou postelí a se sklápěcím stolem, s hodinami, s mědirytinou a i s tím těžítkem. Těžítko je tenhle pokoj a ten korál Juliin a jeho vlastní život, zachycený navěky v jádru krystalu.
 

5

Syme zmizel. Jednoho rána nepřišel do práce, několik lehkomyslných lidí komentovalo jeho nepřítomnost. Další den už se o něm nikdo nezmínil. Třetího dne se šel Winston podívat do vestibulu v Oddělení záznamů na vývěsku. Na jedné z vyhlášek byl tištěný seznam členů Šachového kroužku, k nimž patřil i Syme. Seznam vypadal téměř přesně jako předtím – nic nebylo vyškrtnuto – ale byl o jedno jméno kratší. To stačilo. Syme přestal existovat; nikdy neexistoval.

Bylo horko jako v peci. V klimatizovaných místnostech bez oken se v bludišti Ministerstva udržovala normální teplota, ale chodníky venku pálily do chodidel a zápach v podzemní dráze býval ve špičce příšerný. Přípravy na Týden nenávisti byly v plném proudu a personál na Ministerstvech pracoval přesčas. Bylo třeba organizovat průvody, schůze, vojenské přehlídky, přednášky, výstavy voskových figurín, filmová představení, televizní programy, postavit tribuny a sochy, vymyslet hesla, napsat písně, dát do oběhu fámy, zfalšovat fotografie. Juliina pracovní skupina v Oddělení literatury musela zastavit produkci románů a horečně chrlila příšerné pamflety. Winston navíc ke své pravidelné práci trávil každý den dlouhý čas tím, že probíral stará čísla Timesů a přikrašloval a pozměňoval zprávy, které se měly citovat. Pozdě večer, když se hlučné davy prolétů toulaly po ulicích, vládlo ve městě zvláštní, horečnaté ovzduší. Raketové střely vybuchovaly častěji a někdy sem z dálky zalehl zvuk obrovských explozí, které nikdo nedovedl vysvětlit a o nichž kolovaly divoké pověsti.

Nová písnička, která měla být tematickou písní Týdne nenávisti (jmenovala se Píseň nenávisti), byla už složená a na obrazovkách ji opakovali do omrzení. Měla surový, štěkavý rytmus, který se nedal ani nazvat hudbou a připomínal spíš bubnování. Když ji vyřvávaly stovky hlasů za dupotu pochodujících nohou, šla z toho hrůza. Proléti v ní našli zalíbení a v půlnočních ulicích soutěžila se stále ještě populární Bylo to jen marný vokouzlení. Parsonsovy děti ji ve dne v noci po celé hodiny vyluzovaly na hřebenu s kouskem toaletního papíru. Nedalo se to vydržet. Winstonovy večery byly nabité víc než kdy předtím. Čety dobrovolníků, které organizovali Parsonsovi, připravovaly ulici na Týden nenávisti, zhotovovaly transparenty, malovaly plakáty, vztyčovaly žerdě na stěnách a natahovaly nad ulicí dráty pro vlajkoslávu, až to bylo nebezpečné. Parsons se vychloubal, že samo Sídliště vítězství se blýskne čtyřmi sty metry látky na výzdobu. Byl ve svém živlu, šťastný jak blecha. Horko a manuální práce mu dokonce poskytly záminku uchýlit se večer k šortkám a rozhalence. Bylo ho všude plno, strkal, tahal, řezal, přibíjel, improvizoval, každého poškádlil soudružskou poznámkou a každý záhyb jeho těla jako by produkoval nevyčerpatelné množství štiplavě páchnoucího potu.

Všude po Londýně se přes noc objevily nové plakáty. Bez textu, s obludnou postavou eurasijského vojáka, tři nebo čtyři metry vysokou, kráčející kupředu, s bezvýraznou mongolskou tváří, v obrovských botách, se samopalem namířeným od boku. Ať jste se na plakát dívali odkudkoli, zdálo se, že v perspektivě zvětšená hlaveň samopalu míří přímo na vás. Plakáty byly vylepeny na každém volném místě, na každé zdi a počtem dokonce předčily portréty Velkého bratra. Proléti, normálně vůči válce apatičtí, byli vybičováni k jednomu z periodických záchvatů vlastenectví. Jakoby v souladu se všeobecnou náladou zabíjely raketové střely víc lidí než obyčejně. Jedna dopadla na přeplněné kino ve Stepney a v troskách pohřbila několik set obětí. Obyvatelstvo z celého okolí vyrukovalo na pohřeb, který se vlekl dlouhé hodiny a byl vlastně rozhořčenou protestní schůzí. Další bomba dopadla na kus pustého pozemku, který sloužil jako hřiště, a roztrhala několik desítek dětí. Následovaly další demonstrace hněvu, byl spálen Goldsteinův obraz, strhány stovky plakátů s eurasijským vojákem a naházeny do plamenů, množství obchodů bylo v té vřavě vydrancováno; pak se rozšířila pověst, že raketové střely řídí špióni rádiovými vlnami. Jednomu starému manželskému páru, podezřelému, že je cizího původu, podpálili dům, a dvojice tam zahynula udušením.

V pokoji nad obchodem pana Charringtona lehávali Winston a Julie – pokud se tam dostali – vedle sebe na nepovlečené posteli pod otevřeným oknem nazí, aby se ochladili. Krysa se už nevrátila, ale štěnice se v tom vedru příšerně rozmnožily. Winstonovi ani Julii to však nevadilo. Ať byl pokoj čistý nebo špinavý, pro ně znamenal ráj. Jakmile vešli, poprášili pokaždé všechno pepřem, koupeným na černém trhu, strhali ze sebe šaty, milovali se zpocenými těly, potom nakrátko usnuli, a než se probudili, nabraly štěnice novou sílu a shromáždily se k protiútoku.

V červnu se tak sešli snad čtyřikrát, možná že šest nebo sedmkrát. Winston přestal pít gin v kteroukoli dobu. Zdálo se, že ho už nepotřebuje. Ztloustl, bércový vřed zmizel, zanechav po sobě jen hnědou skvrnu nad kotníkem, a ranní záchvaty kašle ustaly. Život přestal být nesnesitelný, Winston už neměl chuť zašklebit se na obrazovku anebo zplna hrdla nadávat. Měli bezpečnou skrýš, téměř domov, a tak jim už nepřipadalo jako nesnáz, že se mohli scházet jen zřídka a vždy jen na pár hodin. Důležité bylo, že pokoj nad starožitnictvím existuje. Vědět, že tam je, neporušený, bylo samo o sobě skoro jako tam být. Ten pokoj byl svět pro sebe, jakási výduť minulosti, v níž se ještě dařilo vyhynulým živočichům. Winstona napadlo, že pan Charrington je také takový vyhynulý živočich. Cestou nahoru se Winston obvykle zastavil, aby s panem Charringtonem prohodil pár slov. Stařec zřejmě vycházel jen zřídka, vlastně skoro vůbec, a také prakticky neměl zákazníky. Vedl přízračný život mezi maličkým tmavým krámem a ještě menší kuchyňkou vzadu, kde si připravoval jídlo a kde byl mimo jiné neuvěřitelně starý gramofon s obrovskou troubou. Zdálo se, že je rád, když si může popovídat. Jak se tak potloukal mezi bezcenným zbožím, s dlouhým nosem, tlustými brýlemi a shrbenými rameny v sametovém sáčku, vypadal spíš jako sběratel než jako obchodník. S jakýmsi prchavým nadšením se dotýkal kousků rozličného braku – porcelánové zátky, malovaného víčka z rozbité tabatěrky, medailónku z falešného zlata, obsahujícího pramen vlasů dávno mrtvého dítěte – a nikdy po Winstonovi nechtěl, aby něco koupil, jen aby to obdivoval. Hovořit s ním bylo jako poslouchat cinkání staré hrací skříňky. Ze záhybů paměti vylovil další úryvky zapomenutých říkánek. Jedna byla o čtyřiadvaceti kosech, jiná o krávě s křivým rohem a další o smrti kohoutka Robina. „Jen mi tak napadlo, že by vás to mohlo zajímat,“ říkal s omluvným úsměvem, kdykoli vyrukoval s dalším fragmentem. Ale nikdy se nedokázal rozpomenout na víc než na pár veršů.

Oba věděli – vlastně na to nikdy nepřestávali myslet – že tahle idyla nemůže mít dlouhé trvání. Byly chvíle, kdy hrozící smrt se zdála hmatatelná jako postel, na níž leželi, a tak se k sobě tiskli se zoufalou smyslností jako odsouzenci usilující o poslední trošku rozkoše, když zbývá sotva pět minut, než odbijí hodiny celou. Ale byly také chvíle, kdy se oddávali iluzi trvalého bezpečí. Pokud byli ve svém pokoji, měli pocit, že se jim nemůže nic zlého stát. Dostat se tam bylo nesnadné a nebezpečné, ale pokoj sám byl svatyně. Jako když se Winston díval do těžítka a zdálo se mu, že by mohl vniknout do toho skleněného světa, a jakmile by byl uvnitř, bylo by možné zastavit čas. Často snili o úniku. Štěstí jim bude přát napořád a oni budou žít v tom milostném vztahu do konce života. Nebo Katherine třeba umře a Winstonovi a Julii se podaří obratným manévrováním dosáhnout, aby se mohli vzít. Anebo společně spáchají sebevraždu. Nebo zmizí, změní se k nepoznání, naučí se mluvit prolétsky, najdou si práci ve fabrice a budou žít nepoznáni v nějaké zastrčené uličce. Byl to všechno nesmysl, oba to věděli. Ve skutečnosti nebylo úniku. Neměli dokonce ani v úmyslu provést jediný uskutečnitelný plán – spáchat sebevraždu. Žít ze dne na den, z týdne na týden, spřádat přítomnost bez budoucnosti, žít podle nepřemožitelného instinktu, který nutí plíce nabrat vždy znovu dech, pokud se dostává vzduchu.

Někdy také hovořili o tom, že se zapojí do aktivního odboje proti Straně, ale neměli ponětí, jak udělat první krok. I kdyby bájné Bratrstvo existovalo, byl stále ještě problém, jak k němu najít cestu. Pověděl jí o zvláštním důvěrném vztahu, který existoval, skutečně anebo zdánlivě, mezi ním a O’Brienem, i o tom, jak někdy cítí nutkání jednoduše za O’Brienem zajít, oznámit mu, že je nepřítel Strany, a dožadovat se jeho pomoci. Kupodivu jí to nepřipadalo nemožné ani ukvapené. Měla ve zvyku soudit lidi podle tváře a zdálo se jí přirozené, že Winston uvěřil v O’Brienovu důvěryhodnost podle jediného záblesku v očích. Navíc brala jako samozřejmost, že každý, nebo téměř každý, tajně Stranu nenávidí, a kdyby se domníval, že je to bezpečné, porušil by pravidla. Odmítala však věřit, že existuje, nebo že by vůbec mohla existovat široce rozvětvená organizovaná opozice. Povídačky o Goldsteinovi a jeho podzemní armádě, říkala, jsou prostě nesmysly, které vymyslela Strana pro vlastní potřeby, a člověk musí předstírat, že jim věří. Na stranických shromážděních bezpočtukrát vykřikovala z plných plic, aby byli popraveni lidé, jejichž jména nikdy předtím neslyšela a v jejichž údajné zločiny v nejmenším nevěřila. Když se konaly veřejné procesy, zaujala své místo v zástupu členů Ligy mládeže, kteří obklopovali budovu soudu od rána do večera a s přestávkami skandovali: „Smrt zrádcům!“ Ve Dvou minutách nenávisti vynikala nad ostatní, když šlo o to spílat Goldsteinovi. Přitom měla jen velmi mlhavé ponětí, kdo Goldstein je a jaké učení údajně zastává. Vyrůstala po Revoluci a byla příliš mladá, než aby se pamatovala na ideologické boje let padesátých a šedesátých. Něco takového jako nezávislé politické hnutí se vymykalo její představivosti: Strana je nepřemožitelná. Bude existovat vždycky a bude stále stejná. Člověk se jí může vzepřít jen tajnou neposlušností či nanejvýš osamělými násilnými činy, jako že třeba někoho zabije nebo něco vyhodí do povětří.

V některých směrech byla mnohem prudší než Winston a daleko méně podléhala stranické propagandě. Když se Winston jednou v nějaké souvislosti zmínil o válce proti Eurasii, ohromila ho, když jen tak řekla, že podle jejího názoru se válka vůbec nevede. Raketové střely, které denně dopadají na Londýn, pravděpodobně vysílá vláda Oceánie sama, aby udržela lidi ve strachu. To mu namouduši nikdy ani ve snu nenapadlo. Vyvolala v něm dokonce jistou závist, když se mu svěřila, že se při Dvou minutách nenávisti musí moc ovládat, aby nevyprskla smíchy. Ale pochybnosti o učení Strany vyslovovala jen tehdy, když se to nějakým způsobem týkalo jejího vlastního života. Často byla ochotná přijímat oficiální mytologii prostě proto, že rozdíl mezi pravdou a lží jí nepřipadal důležitý. Věřila například, že Strana vynalezla letadla, protože se to tak učila ve škole. (Winston si pamatoval, že za jeho školních časů koncem padesátých let si Strana dělala nárok jen na vynález vrtulníku, o deset let později, když chodila do školy Julie, to už bylo letadlo; a v další generaci si přisvojí vynález parního stroje.) Když jí řekl, že letadla existovala už před jeho narozením a dávno před Revolucí, připadalo jí to naprosto nezajímavé. Co záleží koneckonců na tom, kdo vynalezl letadlo? Větší šok byl, když z jakési náhodné poznámky pochopil, že Julie se ani nepamatuje, že před čtyřmi roky vedla Oceánie válku s Eastasií a žila v míru s Eurasií. Považovala sice celou válku za podvod, ale zřejmě si nevšimla, že se změnilo jméno nepřítele. „Myslela jsem si, že jsme vždycky válčili s Eurasií,“ řekla neurčitě. To ho trochu vyděsilo. Vynález letadla se datoval dávno před jeho narozením, ale ten válečný zvrat se odehrál teprve před čtyřmi roky, když už byla nějaký den dospělá. Přel se s ní o to asi čtvrt hodiny a nakonec se mu podařilo ji přimět, aby namáhala paměť, až si nejasně vybavila, že kdysi nebyla nepřítelem Eurasie, ale Eastasie. Ale celá záležitost jí i pak připadala nedůležitá. „Koho to zajímá?“ řekla netrpělivě. „Pořád je to jedna mizerná válka za druhou a každý ví, že ty zprávy jsou samá lež.“

Někdy jí vyprávěl o Oddělení záznamů a o nestydatém falšování, kterého se tam dopouštěl. Nezdálo se, že by jí takové věci připadaly zvlášť hrozné. Necítila, že se pod ní otvírá propast při pomyšlení, jak se ze lží stává pravda. Vyprávěl jí historii Jonese, Aaronsona a Rutherforda a zmínil se i o usvědčujícím útržku papíru, který jednou držel v prstech. Neudělalo to na ni zvláštní dojem. Nejprve vůbec nepochopila smysl příběhu.

„Byli to tvoji přátelé?“ zeptala se.

„Ne, vůbec jsem je neznal. Byli členy Vnitřní strany. Kromě toho byli mnohem starší než já. Patřili do starých časů ještě před Revolucí. Sotva jsem je znal od vidění.“

„Tak co tě to vzrušuje? Lidi se přece zabíjejí pořád, ne?“

Snažil se jí to vyložit tak, aby pochopila. „Tohle byl výjimečný případ. Nejde o to, že někoho zabili. Uvědomuješ si, že se vlastně ruší minulost, počínaje včerejškem? A jestliže někde přetrvá, tak je v několika málo pevných předmětech, ke kterým se neváží žádná slova, jako třeba tenhle kus skla. Už ani my nevíme skoro vůbec nic o Revoluci a o letech před ní. Všechny záznamy byly zničeny nebo zfalšovány, všechny knihy byly přepsány, každý obraz přemalován, každá socha, ulice, budova přejmenovány, každé datum změněno. A tenhle proces pokračuje den za dnem, minutu za minutou. Dějiny se zastavily. Neexistuje nic kromě nekonečné přítomnosti, v níž má Strana vždycky pravdu. Já samozřejmě vím, že minulost je zfalšovaná, ale nikdy to nebudu moci dokázat, i když jsem to falšování sám prováděl. Jak se to jednou udělá, nezůstane žádný důkaz. Jediný důkaz je v mé hlavě a já vůbec s jistotou nevím, jestli moje vzpomínky sdílí ještě nějaká jiná lidská bytost. Jen v tom jediném okamžiku jsem za celý svůj život měl skutečný konkrétní důkaz, ale až po události – léta po ní.“

„A k čemu to bylo dobré?“

„K ničemu, protože jsem to za pár minut zahodil. Ale kdyby se to stalo dnes, nechal bych si to.“

„Já ne!“ řekla Julie. „Jsem ochotná riskovat, ale pro něco, co za to stojí, a ne pro kus starých novin. Co bys s tím mohl dělat, kdyby sis je nechal?“

„Asi nic moc. Ale byl by to důkaz. Možná by tu a tam zasel pár pochybností, kdybych se ho odvážil někomu ukázat. Nepředstavuji si, že bychom mohli něco změnit za našeho života. Ale dovedu si představit, jak leckde vyrůstají odbojové skupiny lidí, kteří se spolčují, jak postupně dokonce zanechávají po sobě i nějaké zprávy, takže příští generace bude moci pokračovat, kde my přestaneme.“

„Mě příští generace nezajímají, miláčku. Já se zajímám o nás.“

„Jsi rebel jen od pasu dolů,“ řekl jí.

Připadalo jí to jiskřivě vtipné a radostně se mu vrhla kolem krku. Kdykoli se rozhovořil o principech Angsocu, o dvojmysli, o změnitelnosti minulosti, o popírání objektivní reality a používal slova v novořeči, začala se nudit, byla zmatená a říkala, že se o takové věci nestará. Ví přece, že je to všechno blbost, tak proč se tím znepokojovat? Ví, kdy má jásat a kdy křičet, a to je všechno, co člověk potřebuje. Když o těch věcech mluvil dál, obvykle usnula, což ho přivádělo do rozpaků. Byla z lidí, kteří dokáží usnout v kteroukoli hodinu a v jakékoli pozici. Když s ní mluvil, uvědomoval si, jak je snadné vypadat pravověrně, i když člověk nemá ponětí, co pravověrnost zahrnuje; svým způsobem se světonázor Strany prosazoval nejúspěšněji u lidí neschopných jej pochopit. Ty bylo možné přimět, aby přijímali i nejkřiklavější překroucení skutečnosti, protože nikdy plně nepochopili obludnost toho, co se od nich žádalo, a nezajímali se o veřejné dění natolik, aby si všimli, co se děje. Protože nechápali, zachovali si zdravý rozum. Spolkli prostě všechno, a co spolkli, jim neuškodilo, protože to nezanechávalo žádné zbytky, tak jako zrnko obilí projde nestráveno ptačím tělem.

 

winston-s-julii.jpg

 

6

Konečně se to stalo. Přišel očekávaný vzkaz. Měl pocit, že celý život žil jen pro tuto chvíli.

Kráčel dlouhou chodbou Ministerstva a když byl téměř na místě, kde mu Julie vtiskla kdysi do ruky lístek, uvědomil si, že za ním jde někdo vyšší než on. Neznámý slabě zakašlal, dával mu tím zřejmě znamení, že mu chce něco říct. Winston se prudce zastavil a ohlédl se. Byl to O’Brien.

Náhle stáli tváří v tvář a Winston by byl nejraději utekl. Srdce mu divoce bušilo. Nebyl by dokázal promluvit. Ale O’Brien pokračoval svým směrem a na okamžik položil Winstonovi přátelsky ruku na rameno, takže oba kráčeli bok po boku. Začal s tou zvláštní vážnou zdvořilostí, jíž se lišil od většiny členů Vnitřní strany.

„Doufal jsem, že budu mít příležitost si s vámi pohovořit,“ řekl. „Nedávno jsem četl jeden z vašich novořečových článků v Timesech. Zabýváte se novořečí vědecky, že ano?“

Winston se snažil najít ztracenou rovnováhu.

„Vědecky sotva,“ řekl. „Jsem jen amatér. Není to můj obor. Nikdy jsem se nepodílel na vlastní tvorbě jazyka.“

„Ale píšete jím velmi uhlazeně,“ řekl O’Brien. „To není jen můj názor. Mluvil jsme nedávno s jedním vaším přítelem, který určitě odborník je. Nemohu si teď vzpomenout na jeho jméno.“

Winstonovi zas bolestně zatrnulo u srdce. Nebylo pochyby, že naráží na Syma. Ale Syme je nejen mrtvý, je zrušený, je nečlověk. Každá zmínka o něm, která by ho identifikovala, byla smrtelně nebezpečná. O’Brien svou poznámku zřejmě pronesl jako signál, jako kód. Tím, že se před ním dopustil malého ideozločinu, udělal z něho spoluviníka. Pomalu kráčeli chodbou, když se O’Brien náhle zastavil. Postrčil si brýle na nose tím zvláštním, přátelským, odzbrojujícím gestem. Potom pokračoval.

„Chtěl jsem vlastně říci, že jsem si všiml, jak jste v tom článku použil dvou slov, která už zastarala. Ale teprve nedávno. Viděl jste už Desátá vydání Slovníku novořeči?“

„Ne,“ řekl Winston. „Nevěděl jsem, že už vyšlo. V Oddělení záznamů používáme stále ještě Deváté.“

„Desáté vydání se, myslím, objeví až za pár měsíců. Ale několik signálních výtisků je už v oběhu. Já jeden mám. Možná byste si ho rád prohlédl?“

„Velmi rád,“ řekl Winston. Hned pochopil, kam tím míří.

„Některá z nových opatření jsou geniální. Myslím, že vás zvlášť zaujme redukce počtu sloves. Víte co? Pošlu k vám s tím Slovníkem zřízence. Ale já, bohužel, na takové věci pořád zapomínám. Možná byste se pro něj mohl někdy zastavit u mne doma, až se vám to bude hodit. Počkejte. Dám vám svou adresu.“

Stáli před obrazovkou. O’Brien roztržitě prohledal své dvě kapsy a vytáhl malý, v kůži vázaný zápisník a zlaté pero. Přímo pod obrazovkou, v takové pozici, že kdokoli, kdo seděl na druhém konci přístroje, mohl číst, co psal, načmáral adresu, vytrhl stránku a podal ji Winstonovi.

„Večer bývám obyčejně doma,“ řekl. „Kdyby ne, můj sluha vám ten Slovník dá.“

Odešel a zanechal Winstona s útržkem papíru, který nebylo tentokrát třeba skrývat. Nicméně si pečlivě vryl do paměti, co tam bylo napsáno, a za několik hodin ho se spoustou dalších papírů hodil do paměťové díry.

Hovořili spolu nejvýše několik minut. Ta příhoda mohla mít jen jeden jediný význam. Byla vymyšlena, aby Winston získal O’Brienovu adresu. To bylo nutné, protože jinak než přímým dotazem se nedalo zjistit, kde kdo bydlí. Adresáře neexistovaly. „Kdybyste mě někdy chtěl navštívit, tady mě najdete,“ tak mu to O’Brien řekl. Možná že ve Slovníku bude ukryt nějaký vzkaz. Tak jako tak, jedna věc je jistá. Konspirace, o níž snil, existuje a on se dostal na první stupínek.

Věděl, že dříve či později O’Brienovy výzvy uposlechne. Snad zítra, možná až po dlouhém odkládání – nebyl si jist. Tohle všechno bylo jen pokračování procesu, který začal před lety. Prvním krokem byla tajná, bezděčná myšlenka, druhým bylo to, že si začal psát deník. Postupoval od myšlenek ke slovům, a teď od slov k činům. Poslední krok učiní na Ministerstvu lásky. Přijímal to. Konec je obsažený v začátku. Ale bylo to děsivé; nebo přesněji – bylo to jako předtucha smrti, jako být méně naživu. Když hovořil s O’Brienem a uvědomil si pravý význam slov, polil ho studený pot. Zdálo se mu, že vstoupil do vlhkého hrobu, a dávná jistota, že ten hrob na něj čeká, mu dávala sílu.


7

Winston se probudil s očima plnýma slz. Julie se k němu rozespale překulila.

„Co se děje,“ zabrumlala.

„Zdál se mi sen,“ začal a zarazil se. Bylo to příliš zamotané, aby to vyjádřil slovy. V několika vteřinách po probuzení mu sen i vzpomínka, kterou v něm vyvolal, splynuly v jedno.

Ležel na zádech, se zavřenýma očima, stále ještě ponořen do atmosféry snu. Byl to nekonečný sen plný světla, v němž se před ním rozkládal celý jeho život jako krajina za letního večera po dešti. Všechno se odehrálo uvnitř skleněného těžítka, povrch skla byl nebeskou bání a uvnitř té báně bylo všechno zalito jasným měkkým svitem, v němž bylo vidět do nekonečných dálav. Sen v sobě zahrnoval – v jistém smyslu tím byl ohraničen – pohyb paže jeho matky a o třicet let později gesto židovské ženy, kterou viděl v týdeníku, když se snažila krýt malého chlapce před střelami, než je vrtulník oba rozmetal na kusy.

„Víš, že jsem až do této chvíle věřil, že jsem zabil svou matku?“

„Proč jsi ji zabil?“ zeptala se Julie v polospánku.

„Nezabil jsem ji. Ne fyzicky.“

Ve snu se rozpomněl, jak naposledy viděl svou matku, a po chvíli bdění se mu vybavil celý roj drobných událostí, které s tím souvisely. Tu vzpomínku musel po mnoho let úmyslně vypuzovat z vědomí. Nebyl si jistý, ve kterém roce se to stalo, ale nebylo mu tenkrát víc než deset, možná dvanáct let.

Jeho otec zmizel o něco dříve, oč dřív, to si nepamatoval. Jasněji si vzpomínal na hřmot a nesnáze té doby; na pravidelnou paniku při náletech, na úkryt ve stanici podzemní dráhy, na hromady trosek, na nečitelná prohlášení vylepená na nárožích, na gangy mládeže v košilích stejné barvy, na obrovské fronty před pekařstvím, na neustálou střelbu ze samopalů někde v dálce – a především na to, že nikdy nebylo dost jídla. Pamatoval si, jak trávil dlouhá odpoledne s jinými chlapci kolem odpadových nádob a smetišť a jak odtud vybírali košťály zelí, slupky od brambor, někdy dokonce i okoralé kůrky chleba, z nichž opatrně seškrabovali spálené kousky; a také na to, jak čekávali na nákladní auta, která jezdívala po určité trase s krmivem pro dobytek, a když drkotala po hrbolaté cestě, vytrousilo se někdy trochu zbytků z olejnicových jader.

Když zmizel jeho otec, neprojevovala matka ani překvapení ani hluboký žal, ale stala se s ní jakási náhlá změna. Zůstala jakoby bez ducha. I Winstonovi bylo zřejmé, že čeká na něco, o čem věděla, že musí přijít. Dělala všechno, co bylo třeba – vařila, prala, zašívala, stlala postele, zametala podlahu, vybírala popel z krbu – vždy velmi pomalu a bez zbytečných pohybů, jako loutka, která se pohybuje sama od sebe. Její velké urostlé tělo pozvolna ochrnovalo. Celé hodiny sedávala téměř bez hnutí na posteli a krmila jeho sestřičku, dvou či tříleté drobné, churavé a velmi tiché dítě, které se svou hubenou tvářičkou podobalo opičce. Občas brávala do náručí Winstona a mlčky ho k sobě tiskla. Přestože byl ještě tak malý a sobecký, uvědomoval si, že to nějak souvisí s tou věcí, o níž nikdy nepadla ani zmínka a která se má stát.

Pamatoval se na pokoj, ve kterém bydleli; tmavou, dusnou místnost do poloviny vyplňovala postel s bílou vyšívanou přikrývkou. Na mřížce nad krbem byl plynový vařič a polička, kde se skladovaly potraviny, venku na chodbě pak hnědá kameninová výlevka, společná pro několik pokojů. Pamatoval se na matčinu statnou postavu, jak se sklání nad plynovým vařičem a cosi míchá v hrnci. A nade všechno se pamatoval na svůj ustavičný hlad a na ošklivé vášnivé zápasy u jídla. Popuzoval matku opětovnými otázkami, proč není víc jídla, křičel a dorážel na ni (pamatoval se dokonce na tón svého hlasu, který se předčasně měnil a někdy zvláštním způsobem duněl), nebo se pokoušel pateticky fňukat, aby dostal víc, než mu patřilo. Považovala za samozřejmé, že on, „chlapec“, má dostat největší porci; ale ať mu dávala, kolik chtěla, neustále žádal víc. Při každém jídle ho snažně prosila, aby nebyl sobecký a pamatoval na to, že sestřička je nemocná a taky potřebuje jíst, ale marně. Kdykoli přestala rozdělovat jídlo, začal vztekle křičet, snažil se jí vyrvat z rukou rendlík a lžíci, bral kousky jídla ze sestřina talíře. Věděl, že mučí obě hladem, ale nemohl si pomoci; měl dokonce pocit, že na to má právo. Mezi jídly, když se matka nedívala, neustále uždiboval z chudičkých zásob na polici.

Jednou se vydával příděl čokolády. To se nestalo už celé týdny nebo měsíce. Docela jasně se na ten vzácný kousek pamlsku pamatoval. Samozřejmě že se měla rozdělit na tři rovné díly. Zničehonic, jako by poslouchal někoho jiného, slyšel se Winston, jak hlasitě běduje a dožaduje se celého kusu. Matka mu domlouvala, aby nebyl chamtivý. Dlouho se hádali, pořád dokola, s křikem, nářkem, slzami, výčitkami, smlouváním. Jeho drobounká sestřička se matky křečovitě držela ručkama jako malá opička a dívala se na něho velkýma smutnýma očima. Nakonec matka odlomila tři čtvrtiny čokolády a dala ji Winstonovi. Zbývající čtvrtinu sestřičce. Děvčátko ji uchopilo a prohlíželo si ji, možná ani nevědělo, co to je. Winston stál a chvilku se na ni díval. Najednou se vymrštil, vytrhl jí čokoládu z rukou a letěl ke dveřím.

„Winstone, Winstone!“ volala za ním matka. „Hned sem pojď! Vrať jí tu čokoládu!“

Zůstal stát, ale nevrátil se. Matčiny oči se úzkostlivě dívaly do jeho tváře. Ještě dnes, když na to myslel, nevěděl, co ho k tomu vedlo. Sestřička, vědoma si toho, že byla o něco oloupena, začala tiše plakat. Matka dítě objala paží a přitiskla jeho tvářičku k prsům. Něco v tom gestu mu řeklo, že jeho sestra umírá. Obrátil se a prchal dolů po schodech s čokoládou, která mu měkla v ruce.

Matku už nikdy neviděl. Když zhltl čokoládu, trochu se zastyděl a několik hodin se potloukal po ulicích, až ho hlad zahnal domů. Matka tam nebyla. To tehdy už začínalo být normální. Z pokoje kromě matky a sestry nic nezmizelo. Nevzaly si žádné šatstvo, ba ani matčin kabát. Do dnešního dne s jistotou nevěděl, zda je jeho matka mrtvá. Bylo docela možné, že ji poslali do tábora nucených prací. Sestru asi přemístili tak jako Winstona do jedné kolonie pro děti bez domova (říkalo se jim Nápravná střediska), které vznikly jako důsledek občanské války; ale možná ji poslali do pracovního tábora s matkou, nebo ji prostě nechali někde umřít.

Ten sen je v jeho paměti ještě živý, zvlášť to objímající, ochraňující gesto, které mluvilo samo za sebe. V duchu se vrátil k jinému snu z doby před dvěma měsíci. Přesně tak jako kdysi tiskla k sobě dítě na špinavé posteli s bílou přikrývkou, seděla nyní matka na potopené lodi, hluboko pod ním, vteřinu po vteřině klesala hlouběji, ale stále vzhlížela k němu nahoru tmavnoucí vodou.

Vyprávěl Julii, jak jeho matka zmizela. Ani neotevřela oči, jen se překulila do pohodlnější polohy.

„Tys musel být pěkná bestie,“ řekla nevýrazně. „Všechny děti jsou potvory.“

„Ano, ale v tom příběhu jde ve skutečnosti o…“

Z jejího pravidelného oddechování usoudil, že zase usnula. Byl by jí rád vyprávěl o své matce. Pokud se na ni pamatoval, nebyla nikterak výjimečná žena, ani zvlášť vzdělaná. Přesto však měla v sobě jistou vznešenost, jakousi čistotu, prostě proto, že zůstávala věrná svým ideálům a normám. Také její city patřily jen jí a nikdo zvenčí je nemohl změnit. Nebylo by ji napadlo, že čin, který nepřinese výsledek, se stává bezvýznamným. Když člověk někoho miluje a když už nemá co dávat, stále ještě dává svou lásku. Když byl pryč i poslední kousek čokolády, sevřela matka dítě v náručí. Nemělo to žádný smysl, nic se tím nezměnilo, čokoláda tím nepřibyla, neodvrátilo to její smrt ani smrt dítěte, ale to gesto bylo naprosto přirozené. Uprchlice na lodi také zakryla chlapečka paží, což ho neochránilo před střelami o nic víc než kus papíru. Hrozné bylo, že Strana lidi přesvědčovala, že na hnutí mysli či citech nezáleží, a zároveň je úplně zbavovala moci nad materiálním světem. Jakmile se člověk jednou octne ve spárech Strany, vůbec nezáleží na tom, co cítí nebo necítí, co dělá nebo nedělá. Člověk tak jako tak zmizí a nikdo nikdy už neuslyší ani o něm ani o jeho skutcích. Člověk je vyňat z proudu dějin. Ještě před dvěma generacemi by to lidem nepřipadalo tak důležité, protože se nepokoušeli změnit dějiny. Vyznávali soukromé hodnoty, o kterých nepochybovali. Záleželo na osobních vztazích a docela bezmocné gesto, objetí, slza, slovo pronesené k umírajícímu, mohly mít hodnotu samy o sobě. Najednou mu napadlo, že proléti u těch hodnot zůstali. Nebyli oddáni nějaké straně, zemi nebo myšlence, byli oddáni jen sami sobě. Poprvé v životě proléty neopovrhoval nebo na ně nemyslel jen jako na dřímající sílu, která se jednoho dne probudí k životu a obrodí svět. Proléti zůstali lidští. Nezatvrdili se uvnitř. Zachovali si primitivní emoce, kterým se on musel učit s vědomým úsilím. Když o tom tak přemýšlel, vzpomněl si, aniž tomu zjevně přikládal důležitost, jak před několika týdny uviděl na chodníku utrženou ruku a odkopl ji do příkopu, jako by to byl zelný košťál.

„Proléti jsou lidské bytosti,“ řekl nahlas. „My lidští nejsme.“

„Proč ne?“ zeptala se Julie, která už byla zase vzhůru.

Chvilku přemýšlel. „Napadlo tě někdy, že by bylo nejlepší, kdybychom odtud prostě odešli, dřív než bude pozdě, a nikdy se už neviděli?“

„Ano, miláčku, už mnohokrát. Ale stejně to neudělám.“

„Máme štěstí,“ řekl, „ale už to nemůže dlouho trvat. Ty jsi mladá. Vypadáš normálně a nevinně. Když se budeš stranit lidí, jako jsem já, můžeš žít ještě padesát let.“

„Ne. Už jsem to všechno promyslela. Co děláš ty, budu dělat i já. A nedělej si starosti. Já zůstanu naživu.“

„Budeme spolu možná ještě šest měsíců, možná rok, to se nedá předpovídat. Nakonec nás stejně rozdělí. Uvědomuješ si, jak strašně osamělí pak budeme? Až nás jednou chytí, nebudeme moci jeden pro druhého nic udělat, doslova nic. Když se přiznám, zastřelí tě, a jestliže se přiznat odmítnu, zastřelí tě taky. Nic, co udělám, řeknu nebo zatajím, neoddálí tvou smrt ani o pět minut. Žádný z nás nebude ani vědět, jestli je druhý naživu nebo ne. Budeme naprosto bezmocní. Záleží jedině na tom, abychom jeden druhého nezradili, ačkoliv ani to na věci nic nezmění.“

„Jestli myslíš přiznání,“ řekla, „tak to z nás dostanou docela jistě. Každý se nakonec přizná. Neubráníš se. Budou tě mučit.“

„Nemyslím přiznání. Přiznání není zrada. Nezáleží na tom, co řekneš nebo uděláš; záleží jen na tom, co cítíš. Kdyby mě dokázali přinutit, abych tě přestal milovat, to by byla skutečná zrada.“

Přemýšlela o tom.

„To nemohou,“ řekla konečně. „To je jediné, co nemohou. Mohou tě přinutit, abys řekl cokoli – cokoli, ale nemohou tě přinutit, abys tomu věřil. Nemohou se ti vecpat do duše.“

„Ne,“ řekl trochu důvěřivěji, „ne, to je pravda. Do duše se ti nedostanou. Jestli cítíš, že zůstat lidský stojí za to, i když to nemůže mít vůbec žádný konkrétní výsledek, tak jsi je porazil.“

Pomyslel na obrazovku a její ucho, které nikdy nespí. Mohou člověka špehovat dnem i nocí, ale když si zachováš jasnou hlavu, můžeš je přelstít. S celou tou svou chytrostí ještě pořád nedokáží zjistit, co si jiná lidská bytost myslí. Možná že to není docela tak, když se jim člověk opravdu dostane do rukou. Nevědělo se, co se děje uvnitř Ministerstva lásky, ale nebylo těžké to uhodnout: mučení, drogy, jemné přístroje, které zaznamenávají nervové reakce, pozvolné vyčerpání nespavostí, samotou a neustálými výslechy. Fakta se v žádném případě nedají skrýt. Mohou je vyslídit pátráním, mohou je z člověka dostat mučením. Pokud však není cílem zůstat naživu, nýbrž zůstat lidský, co na tom v konečném důsledku záleží. Nemohou změnit cítění člověka; člověk sám se totiž nemůže změnit, i kdyby chtěl. Mohou odhalit všechno, co jsi udělal, řekl nebo si myslel, do nejmenších podrobností, ale nitro lidského srdce, které je i pro člověka samého záhadou, zůstane netknuté.

 

julie-a-winston.jpg

 

VYSVĚTLIVKA:

kohoutek Robin – postava z pohádky ze 17. století s názvem Manželství kohoutka Robina a střízlice Janičky (The Marriage of Cock Robin and Jenny Wren). – Vysvětlivka Misantropova.