Misantropova knihovna

8

Dokázali to. Nakonec to dokázali.

Místnost, v níž stáli, byla podlouhlá a měkce osvětlená. Obrazovka byla ztlumená do tichého šepotu; tmavomodrý koberec byl tak hustý, že člověk měl dojem, jako by šlapal po sametu. Na vzdáleném konci místnosti seděl O’Brien u stolu pod lampou se zeleným stínidlem a po obou stranách měl haldy novin. Ani se nenamáhal vzhlédnout, když sluha uvedl Julii s Winstonem.

Winstonovi bušilo srdce tak silně, že pochyboval, zda bude schopen promluvit. Dokázali to, nakonec to dokázali, o ničem jiném neuvažoval. Bylo ukvapené vůbec sem přijít a bylo čiré šílenství přijít sem spolu; pravda však je, že přišli každý z jiné strany a setkali se až před O’Brienovými dveřmi. Jenže už vkročit na takové místo vyžadovalo velké nervové vypětí. Jen při velmi vzácných příležitostech bylo možné nahlédnout do obydlí členů Vnitřní strany nebo třeba jen proniknout do městských čtvrtí, kde bydleli. Celá atmosféra těch ohromných činžáků, blahobyt a dostatek prostoru, neznámé vůně dobrého jídla a dobrého tabáku, tiché a neuvěřitelně rychlé výtahy, které klouzají nahoru a dolů, sluhové v bílých kabátcích, spěchající sem a tam – to všechno vyvolávalo strach. Přestože měl dobrou záminku, aby sem přišel, na každém kroku se bál, že se najednou za rohem objeví strážce v černé uniformě, požádá o jeho papíry a vykáže ho ven. Avšak O’Brienův sluha vpustil oba bez problémů. Byl to malý tmavovlasý člověk v bílém kabátku, s bezvýraznou tváří ve tvaru kosočtverce, snad Číňan. Chodbu, po které je vedl, pokrýval měkký koberec, na stěnách krémové tapety, bílé obložení, všechno nádherně čisté. To také nahánělo hrůzu. Winston si nepamatoval, že by kdy viděl chodbu, kde by zdi nenesly stopy lidských těl.

O’Brien držel v prstech útržek papíru a zdálo se, že ho pozorně studuje. Jeho hrubý obličej, skloněný tak, že bylo vidět linii nosu, vypadal zároveň hrozivě i inteligentně. Asi dvacet vteřin seděl bez hnutí. Pak si přitáhl mluvopis a vyklopil ze sebe hlášení v hybridním žargonu Ministerstev.

„Položky jedna čárka pět čárka sedm schválené plně stop návrh obsažený v položce šest převelesměšný hraničící s ideozločinem škrtnout stop nepokračovat v uvádění vstřícného překračování předpokládaného objemu strojírenské produkce konec hlášení.“

Rozvážně se zvedl ze židle a přešel k nim po koberci, který pohlcoval jeho kroky. Trochu té strojenosti jako by z něho spadlo spolu s novořečovými výrazy, ale vypadal mrzutější než obvykle, jako by mu nebylo po chuti, že ho vyrušili. Se strachem, který Winston pocítil, se smísil záblesk obyčejných rozpaků. Připadalo mu docela možné, že se prostě dopustil hloupého omylu. Jaký má vlastně důkaz, že O’Brien je politický spiklenec? Žádný, jen záblesk očí a jedinou dvojsmyslnou poznámku; dál už jen vlastní představy založené na snu. Nemůže ani předstírat, že si přišel vypůjčit Slovník, protože jak by vysvětlil Juliinu přítomnost? Když O’Brien přecházel kolem obrazovky, něco mu napadlo. Zastavil se, otočil a stiskl vypínač na stěně. Něco ostře cvaklo. Hlas zmlkl.

Z Juliiných úst se vydral tichý zvuk, výkřik překvapení. Winston měl sice strach, ale přece jen ho to zaskočilo natolik, že nedokázal držet jazyk za zuby.

„Vy to můžete vypnout?“

„Ano,“ řekl O’Brien, „my to můžeme vypnout. Tu výsadu máme.“

Stál proti nim. Jeho mohutná postava se nad nimi tyčila a výraz jeho tváře byl stále ještě nevyzpytatelný. Nemilosrdně vyčkával, až Winston promluví, jenže o čem? I teď bylo stále ještě možné, že je prostě zaneprázdněný člověk, kterého udivilo a podráždilo, že ho vyrušili. Nikdo nepromluvil. Když vypnul obrazovku, nastalo v místnosti hrobové ticho. Vteřiny překotně míjely. Winston s námahou hleděl O’Brienovi do očí. Najednou se zachmuřená tvář prolomila do náznaku úsměvu. O’Brien si charakteristickým gestem srovnal brýle na nose.

„Mám to říci já, nebo chcete vy?“ řekl.

„Já to řeknu,“ řekl Winston promptně. „Je ta věc opravdu vypnutá?“

„Ano, všechno je vypnuté. Jsme sami.“

„Přišli jsme, protože…“

Odmlčel se, protože si poprvé uvědomil, jak jsou jeho motivy neurčité. Ve skutečnosti nevěděl, jakou pomoc od O’Briena očekává, a nebylo snadné zformulovat, proč vlastně přišel. Pokračoval a uvědomoval si, že to, co říká, zní zároveň chabě i důležitě:

„Věříme, že existuje nějaké spiknutí, tajná organizace, která pracuje proti Straně, a vy jste do ní zapojen. I my se chceme zapojit a pracovat pro to. Jsme nepřátelé Strany. Nevěříme v zásady Angsocu. Jsme ideozločinci. A navíc cizoložníci. Říkám vám to, protože se vám chceme vydat na milost. Jestli chcete, abychom uvedli další zločiny, jsme k tomu ochotní.“

Zmlkl a podíval se přes rameno, protože měl pocit, že se otevřely dveře. A opravdu, drobný sluha se žlutou tváří vstoupil bez klepání. Winston viděl, že nese podnos s lahví a sklenkami.

„Martin je jedním z nás,“ řekl O’Brien věcně. „Přines to pití sem, Martine. Na kulatý stůl. Máme dost židlí? Takže si můžeme sednout a pokojně si pohovořit. Přines si židli, Martine. Jde o služební věci. Příštích deset minut můžeš přestat dělat sluhu.“

Človíček uvolněně usedl, ale jeho vzezření bylo přesto stále ještě servilní, vypadal jako komorník, který požívá jistých výsad. Winston ho sledoval koutkem oka. Napadlo mu, že život tohohle člověka je jedno velké divadlo a že z pudu sebezáchovy si nemůže dovolit vypadnout ani na chvíli z role. O’Brien uchopil láhev a naplnil sklenky tmavočervenou tekutinou. Ve Winstonovi to vzbudilo mlhavé vzpomínky na cosi, co kdysi dávno viděl někde na zdi nebo na plakátovací ploše – obrovskou láhev složenou z elektrických žárovek, které se jakoby pohybovaly nahoru a dolů a nalévaly její obsah do sklenice. Když se na tu tekutinu podíval shora, vypadala skoro černá, ale v láhvi zářila jako rubín. Měla sladkokyselou vůni. Viděl, jak Julie zdvihla sklenku a přivoněla k ní s upřímnou zvědavostí.

„Jmenuje se to víno,“ řekl O’Brien s nepatrným úsměvem. „Určitě jste o něm četli v knihách. Bohužel, do Vnější strany se toho moc nedostane.“ Jeho tvář opět zvážněla a on zvedl sklenku. „Myslím, že je na místě začít přípitkem. Na našeho vůdce, na Emanuela Goldsteina.“

Winston zvedl sklenku skoro dychtivě. O víně čítával a snil. Patřilo, stejně jako těžítko anebo polozapomenuté říkánky pana Charringtona, do romantické minulosti, do starodávných časů, jak je označoval ve svých tajných myšlenkách. Z nějakého důvodu si o víně vždy myslel, že má chuť výrazně sladkou, jako ostružinový džem, a bezprostředně omamující účinek. Když je nyní polkl, pocítil vlastně zklamání. Po letech, kdy pil jen gin, nemělo vlastně žádnou chuť. Odložil prázdnou skleničku.

„Takže člověk, jako je Goldstein, existuje?“ zeptal se.

„Ano, existuje a žije. Kde, to nevím.“

„A spiknutí – organizace? Existuje doopravdy? Není to prostě jen výmysl Ideopolicie?“

„Ne, doopravdy existuje. Říkáme jí Bratrstvo. Nikdy se o Bratrstvu nedovíte o mnoho víc, než že existuje a že k němu patříte. Hned se k tomu vrátím.“ Podíval se na hodinky. „Není rozumné ani pro členy Vnitřní strany vypínat obrazovku na víc než na půl hodiny. Neměli jste sem chodit společně a budete muset odejít každý zvlášť. Vy, soudružko,“ uklonil se hlavou Julii, „odejdete první. Máme k dispozici asi dvacet minut. Jistě pochopíte, že vám na začátku musím položit několik otázek. Všeobecně vzato, co jste ochotní dělat?“

„Cokoli, co dokážeme,“ řekl Winston.

O’Brien se pootočil na židli tak, že seděl čelem k Winstonovi, Julii téměř ignoroval, jako by pokládal za samozřejmé, že Winston mluví i za ni. Krátce zamrkal. Pak začal chrlit otázky rychlým, bezvýrazným hlasem, jako by šlo o rutinu, jakýsi katechismus, kde většina odpovědí mu byla už známá.

„Jste ochotní obětovat svoje životy?“

„Ano.“

„Jste ochotní vraždit?“

„Ano.“

„Páchat sabotážní činy, které mohou způsobit smrt stovek nevinných lidí?“

„Ano.“

„Zradit svou vlast cizí mocnosti?“

„Ano.“

„Jste ochotní podvádět, falšovat, vydírat, kazit děti, distribuovat návykové drogy, podporovat prostituci, rozšiřovat venerické nemoci – dělat cokoli, co by mohlo demoralizovat Stranu a oslabit její moc?“

„Ano.“

„Kdyby například sloužilo našim zájmům vychrstnout dítěti do tváře kyselinu sírovou – jste ochotní to udělat?“

„Ano.“

„Jste ochotní zříci se své totožnosti a žít do konce života jako číšnice nebo přístavní dělník?“

„Ano.“

„Jste ochotní spáchat sebevraždu, když vám to nařídíme?“

„Ano.“

„Jste ochotní, vy dva, se od sebe oddělit a nikdy už jeden druhého nespatřit?“

„Ne!“ vpadla Julie.

Winstonovi připadalo, že uplynula dlouhá doba, než odpověděl. Na okamžik jako by ztratil řeč. Jeho jazyk se pohyboval ne beze zvuků, vytvářel počáteční slabiky nejprve jednoho slova, potom jiného, a zase znova. Dokud to nevyslovil, nevěděl, co řekne.

„Ne.“

„Udělali jste dobře, že jste to přiznali,“ řekl O’Brien. „Je nutné, abychom věděli všechno.“

Obrátil se k Julii a dodal hlasem o něco výraznějším:

„Chápete, že i když přežije, stane se z něj pravděpodobně jiný člověk. Budeme mu třeba muset dát novou totožnost. Jeho tvář, pohyby, tvar rukou, barva vlasů – ba i jeho hlas se změní. A vy sama se možná stanete jiným člověkem. Naši chirurgové dovedou změnit člověka k nepoznání. Někdy je to nutné. Občas dokonce amputujeme některý úd.“

Winston se neubránil, aby se znova nepodíval úkosem na Martinovu mongolskou tvář. Nebylo vidět žádné jizvy. Julie o odstín zbledla, vystoupily jí pihy, ale na O’Briena se dívala směle. Zamumlala něco, co se podobalo souhlasu.

„Dobře. Tak to bychom měli.“

Na stole ležela stříbrná tabatěrka. O’Brien ji s trochu nepřítomným výrazem přistrčil k ostatním, vzal si cigaretu, pak vstal a pomalu začal přecházet sem a tam, jako by se mu líp přemýšlelo ve stoje. Byly to znamenité cigarety, tlusté, dobře nacpané, i papír měly neobyčejně jemný. O’Brien se znovu podíval na hodinky.

„Už bys měl jít do kuchyně, Martine,“ řekl. „Za čtvrt hodiny to zase zapnu. Než odejdeš, dobře si prohlédni tváře soudruhů. Ještě je uvidíš. Já možná ne.“

Černé oči toho človíčka jim těkaly po tvářích, přesně jako když přišli. V jeho chování nebylo stopy srdečnosti. Vrýval si do paměti, jak vypadají, ale nejevil o ně ve skutečnosti zájem, anebo to aspoň tak vypadalo. Winstonovi napadlo, že uměle vytvořená tvář snad ani nemá mimiku. Martin odešel beze slova a bez pozdravu a tiše za sebou zavřel dveře. O’Brien přecházel sem a tam, jednu ruku v kapse černé kombinézy a v druhé cigaretu.

„Chápete,“ řekl, „že budete bojovat a tápat ve tmě. Stále budete tápat ve tmě. Budete dostávat příkazy a budete je plnit, aniž byste věděli proč. Později vám pošlu Knihu, z níž se dovíte o skutečné povaze společnosti, ve které žijeme, a o strategii, která povede k její zkáze. Teprve až si tu Knihu přečtete, stanete se členy Bratrstva. Ale o tom, co patří k všeobecným cílům, za které bojujeme, a co jsou bezprostřední úkoly přítomné chvíle, nebudete nikdy vědět nic. Říkám vám, že Bratrstvo existuje, ale nemohu vám říci, zda má sto členů anebo deset miliónů. Na základě vlastního poznání nebudete nikdy ani schopni tvrdit, že jich má tucet. Budete mít tři nebo čtyři kontakty, které budou čas od času nahrazovány novými. Náš kontakt bude zachován, protože byl pro vás první. Rozkazy, které budete dostávat, budou přicházet ode mne. Když zjistíme, že je třeba se s vámi spojit, uskuteční se to přes Martina. Až vás nakonec chytnou, přiznáte se. To je nevyhnutelné. Ale kromě vlastních činů nebudete mít dohromady co přiznat. Nebudete moci zradit víc než hrstku bezvýznamných lidí. Pravděpodobně nezradíte ani mne. V té době už budu možná mrtvý anebo ze mne bude jiný člověk, s jinou tváří.“

Přecházel dál sem a tam po měkkém koberci. Přestože jeho tělo bylo nemotorné, pohyboval se neobyčejně půvabně. Projevovalo se to i v gestu, kterým strčil ruku do kapsy nebo manipuloval s cigaretou. Vyvolával spíš trochu ironický pocit důvěry a porozumění než dojem síly. Jakkoli byl možná ryzí, nebylo v něm nic z posedlosti fanatiků. Když hovořil o zradě, vraždě, sebevraždě, pohlavních nemocech, amputovaných údech a změněných tvářích, trochu to zlehčoval. „Je to nevyhnutelné,“ jako by říkal jeho hlas. „Musíme to dělat, nedá se před tím couvnout. Ale nebudeme to dělat, až bude zase stát za to žít.“ Ve Winstonovi se zvedla vlna obdivu k O’Brienovi, skoro posvátná bázeň. Na chvíli zapomněl na nezřetelnou postavu Goldsteinovu. Když se člověk podíval na O’Brienova mocná ramena a na hrubě řezanou tvář, tak škaredou a přitom ušlechtilou, nemohl uvěřit, že by ho mohli porazit. Nebylo takové válečné lsti, které by nedovedl čelit, nebezpečí, které by nedokázal předvídat. I na Julii, jak se zdálo, udělal dojem. O’Brien pokračoval:

„Asi jste už slyšeli různé pověsti o Bratrstvu a nepochybně jste si o něm udělali svůj názor. Pravděpodobně si představujete rozsáhlé podsvětí spiklenců, kteří se scházejí tajně po sklepích, čmárají si vzkazy po zdech a navzájem se poznávají podle hesel anebo zvláštních pohybů rukou. Nic takového neexistuje. Členové Bratrstva nemají žádné poznávací znamení a ani jeden člen nezná víc než několik nejbližších. Kdyby sám Goldstein padl do rukou Ideopolicie, nemohl by jim poskytnout úplný seznam členů, ani informaci, která by je k takovému seznamu dovedla. Žádný takový seznam neexistuje. Bratrstvo se nedá sprovodit ze světa, protože to není organizace v běžném slova smyslu. Nespojuje ji nic kromě ideje, která je nezničitelná. Nebudete mít nikdy nic, oč byste se mohli opřít kromě té myšlenky. Nebudete mít přátele a nedostane se vám žádného povzbuzení. Až vás nakonec chytnou, nedostane se vám žádné pomoci. Nikdy svým členům nepomáháme. Nanejvýš, když už je absolutně nutné někoho umlčet, můžeme příležitostně propašovat vězni do cely žiletku. Budete si muset zvyknout žít bez výsledků a bez naděje. Chvíli budete pracovat, potom vás chytnou, vy se přiznáte a zemřete. To jsou jediné výsledky, se kterými se setkáte. Neexistuje možnost, že by ještě za našeho života došlo k nějaké znatelné změně. My jsme mrtví. Náš jediný opravdový život je v budoucnosti. Budeme se na něm podílet jako hrst prachu a úlomky kostí. Jak vzdálená budoucnost to je, nelze předpovědět. Možná tisíc let. V současnosti se nedá dělat nic, jen kousek po kousku rozšiřovat oblast zdravého rozumu. Nemůžeme jednat kolektivně. Můžeme jen šířit vědomosti od jednotlivce k jednotlivci, od generace ke generaci. Tváří v tvář Ideopolicii není jiné cesty.“

Zastavil se a potřetí se podíval na hodinky.

„Už je skoro čas, abyste odešla, soudružko,“ řekl Julii. „Počkejte, láhev je ještě z poloviny plná.“

Naplnil skleničky a pozdvihl svou.

„Na co to bude tentokrát?“ řekl, stále ještě s nepatrným nádechem ironie. „Na zkázu Ideopolicie? Na smrt Velkého bratra? Na lidskost? Na budoucnost?“

„Na minulost,“ řekl Winston.

„Minulost je důležitější,“ souhlasil O’Brien vážně.

Vyprázdnili své sklenky a Julie se po chvíli zvedla k odchodu. O’Brien vzal ze skříňky malou krabičku, podal Julii plochou bílou tabletku a řekl, aby si ji položila na jazyk. „Je důležité,“ poznamenal, „aby člověk nepáchl vínem, když odchází; liftbojové si takových věcí všímají.“

Sotva za ní zaklaply dveře, jako by zapomněl, že vůbec existuje. Udělal ještě pár kroků sem a tam a potom se zastavil.

„Je třeba dohodnout nějaké podrobnosti,“ řekl. „Předpokládám, že máte nějaký úkryt?“

Winston mu řekl o pokoji nad obchodem pana Charringtona.

„To zatím postačí. Později vám najdeme něco jiného. Důležité je často úkryt měnit. Zatím vám pošlu jeden výtisk Knihy“ – Winston si všiml, že i O’Brien vyslovil toto slovo, jako by bylo napsáno kurzívou – „Goldsteinovy knihy, rozumíte. Co nejdřív. Potrvá možná několik dní, než ji dostanu. Není jich mnoho, to si umíte představit. Ideopolicie po nich slídí a ničí je skoro tak rychle, jak je stačíme vyrábět. Na tom však nezáleží. Ta kniha je nezničitelná. I kdyby zmizel poslední výtisk, dovedli bychom ji reprodukovat téměř slovo od slova. Nosíte s sebou do práce aktovku?“ dodal.

„Zpravidla ano.“

„Jak vypadá?“

„Černá, hodně odřená. Má dvě ucha.“

„Černá, dvě ucha, hodně odřená – dobře. Jednoho dne v blízké budoucnosti – datum vám dát nemohu – bude jedna ze zpráv mezi vaší ranní prací obsahovat zkomolené slovo a vy budete muset žádat, aby vám je zopakovali. Příští den se na ulici nějaký muž dotkne vaší ruky a řekne: ,Myslím, že vám spadla aktovka.‘ V té, co vám podá, bude výtisk Goldsteinovy knihy. Vrátíte ji do čtrnácti dnů.“

Chvilku mlčeli.

„Máme ještě pár minut, než budete muset odejít,“ řekl O’Brien. „Sejdeme se zase – jestli se ještě sejdeme…“

Winston k němu vzhlédl. „Na místě, kde není temnoty?“ řekl váhavě.

O’Brien přikývl bez známky překvapení. „Na místě, kde není temnoty,“ opakoval, jako by poznal narážku. „Chcete něco dodat, než půjdete? Máte nějaký vzkaz? Otázku?“

Winston se zamyslil. Už asi neexistovala žádná otázka, na kterou by se chtěl zeptat; a ještě méně se mu chtělo pronášet nafouklé banality. Místo věcí, které souvisely s O’Brienem nebo s Bratrstvem, mu v mysli vyvstal složený obraz temné ložnice, kde jeho matka strávila své poslední dny, pokojíku nad obchodem pana Charringtona, skleněného těžítka a ocelové rytiny v rámu z růžového dřeva. Jen tak nazdařbůh řekl:

Pomeranče citróny, u Klementa maj zvony.
U Martina vyzvánějí, tři farthingy po mně chtějí.
Kdy zaplatíš? Zbytí není, jinak přijdeš do vězení.

A O’Brien dodal:

Až budu bohatý, šlápnu ti na paty.

„Vy znáte ten poslední verš!“ řekl Winston.

„Ano, znám ten poslední verš. A teď už je bohužel čas, abyste šel. Ale počkejte. Měl byste si vzít tu tabletku.“

Winston vstal a O’Brien napřáhl ruku. Mocným sevřením drtil Winstonovy kosti. Ve dveřích se Winston ohlédl. Ale O’Brien ho už zřejmě nevnímal. Čekal s rukou na vypínači, kterým se ovládala obrazovka. Za ním Winston viděl psací stůl a lampu se zeleným stínidlem, mluvopis a drátěné koše, vrchovatě naložené novinami. Příhoda skončila. Napadlo mu, že za půl minuty bude O’Brien zase zabrán do důležité práce pro Stranu, z níž ho vyrušili.

 

9

Winston se třásl únavou jako rosol. Ano, rosol bylo to pravé slovo. Napadlo ho docela spontánně. Připadalo mu, že má tělo nejen tak slabé, ale že je i stejně průsvitný. Měl pocit, že kdyby zvedl ruku, viděl by skrze ni světlo. Nezřízené pracovní orgie z něho vyždímaly všechnu krev a mízu, takže zůstala jen křehká soustava kostí, nervů a pokožky. Všechny pocity jako by se umocnily. Na ramenou ho dráždila kombinéza, dlažba šimrala na chodidlech, dokonce i otevřít a sevřít pěst vyžadovalo takovou námahu, že mu až klouby praskaly.

Za pět dní odpracoval víc než devadesát hodin. Tolik pracovali na Ministerstvu i všichni ostatní. Ale teď už to bylo všechno za nimi a Winston neměl doslova co dělat až do zítřka rána, neměl žádnou práci pro Stranu. Mohl strávit šest hodin ve skrýši a dalších devět ve své vlastní posteli. V mírném odpoledním slunci kráčel pomalu špinavou ulicí směrem k obchodu pana Charringtona, napůl oka pátral po patrolách, ale z neznámých důvodů byl přesvědčen, že toho odpoledne nehrozí nebezpečí, že by ho někdo vyrušil. Nesl těžkou aktovku, která ho při každém kroku tloukla do kolena a přenášela po noze slabé vibrace. V aktovce byla kniha, kterou měl u sebe už šest dní a ještě ji neotevřel, ba ani se na ni nepodíval.

Šestý den Týdne nenávisti, po průvodech, projevech, po všem tom křiku, transparentech, plakátech, filmech, výstavách voskových figurín, po víření bubnů a vřeskotu trubek, dupotu pochodujících nohou, rachotu tankových pásů, po všem tom řevu letadel jednotlivých perutí, po dělostřelbě, po šesti dnech, kdy se velký organismus křečovitě chvěl k vyvrcholení a všeobecná nenávist k Eurasii vyvřela do takového deliria, že kdyby dav dostal do rukou dva tisíce eurasijských válečných zločinců, kteří měli být veřejně oběšeni v poslední den Týdne, byl by je nepochybně roztrhal na kusy – právě v tomto okamžiku bylo oznámeno, že Oceánie vlastně nevede válku s Eurasií. Oceánie je ve válce s Eastasií. Eurasie je spojenec.

Samozřejmě ani slovo o tom, že došlo ke změně. Bylo pouze dáno na vědomí, zčista jasna a všude naráz, že nepřítel je Eastasie a nikoli Eurasie. Winston byl na demonstraci na náměstí ve středu Londýna právě ve chvíli, kdy se to stalo. Byla noc a bílé tváře a červené transparenty zalévalo sinalé světlo. Na náměstí se mačkalo několik tisíc lidí, mezi nimi sevřený šik dětí v uniformách Zvědů. Na tribuně, potažené červenou látkou, stál řečník Vnitřní strany, malý hubený člověk s neúměrně dlouhýma rukama, velkou holou lebkou, z níž splývalo několik rovných pramenů vlasů, a pronášel slavnostní řeč k zástupům. Vypadal jako Rampelník, celý zkroucený nenávistí, jak jednou rukou svíral mikrofon a druhou obrovskou tlapou na konci kostnaté paže hrozivě chňapal do vzduchu nad hlavou. Jeho hlas v ampliónech kovově chrlil nekonečný seznam ukrutností, masakrů, deportací, lživé propagandy, neoprávněných agresí, porušených smluv. Bylo téměř nemožné poslouchat ho a nedat se nejdřív přesvědčit a potom propadnout zoufalství. Každých pár minut zuřivost davu kulminovala a řečníkův hlas utonul v řevu divokých šelem, který se jako nezadržitelný příval valil z tisíců hrdel. Nejdivočejší skřeky pocházely od školních dětí. Když už projev trval asi dvacet minut, vběhl na tribunu posel a vložil řečníkovi do ruky útržek papíru. Ten ho rozbalil, přečetl a ani svůj projev nepřerušil. Nic se nezměnilo, ani v jeho hlase, ani ve vystupování, či v obsahu toho, co říkal, ale najednou byla jména jiná. Davem projela vlna porozumění beze slov. Oceánie je ve válce s Eastasií! V příštím okamžiku nastal mohutný pohyb. Plakáty a transparenty, jimiž bylo náměstí vyzdobeno, jsou nesprávné! Na dobré polovině z nich jsou nesprávné tváře. To je sabotáž! Goldsteinovi agenti zapracovali! Došlo k rozběsněné mezihře, v níž se strhávaly plakáty ze zdí, transparenty se rvaly na kusy a dupalo se po nich. Zvědové předváděli pravé divy, jak šplhali po hřebenech střech a odřezávali vlajky, které se třepotaly z komínů. Za dvě, tři minuty bylo po všem. Řečník stále ještě svíral mikrofon, ramena nachýlená kupředu, volnou rukou chňapal do vzduchu a bez přerušení pokračoval v projevu. A po další chvíli dav zase zařičel divokým, zuřivým řevem. Nenávist pokračovala přesně jako předtím, jen terč se změnil.

Při pohledu nazpět Winstonovi nejvíc imponoval fakt, že řečník přehodil výhybku z jedné koleje na druhou doslova uprostřed věty, a nejen že se neodmlčel, ale ani nenarušil skladbu věty. V té chvíli ho však zaměstnávaly jiné věci. V okamžiku, kdy došlo k tomu chaosu a strhávaly se plakáty, mu nějaký muž, jemuž neviděl do tváře, poklepal na rameno a řekl: „Promiňte, neztratil jste aktovku?“ Aktovku si od něho vzal roztržitě, beze slova. Věděl, že uplynou dny, než bude mít příležitost se do ní podívat. Hned po demonstraci šel přímo na Ministerstvo pravdy, i když bylo už skoro třiadvacet hodin. Šlo tam celé osazenstvo Ministerstva. Příkazů, které už přicházely z obrazovky a volaly do práce, nebylo ani zapotřebí.

Oceánie je ve válce s Eastasií; Oceánie byla odjakživa ve válce s Eastasií. Velká část politické literatury z posledních pěti let byla teď zastaralá. Zprávy a záznamy všeho druhu, noviny, knihy, pamflety, filmy, zvukové nahrávky, fotografie – to všechno se muselo bleskovou rychlostí opravit. I když nebyla vydána žádná direktiva, vědělo se, že šéfové Oddělení chtějí, aby do týdne nezůstala nikde ani zmínka o válce s Eurasií nebo o spojenectví s Eastasií. Byla to záplava práce, protože pozůstávala z procedur, které nemohly být nazvány pravými jmény. V Oddělení záznamů všichni pracovali osmnáct hodin ze čtyřiadvaceti a dvakrát po třech hodinách spali. Ze sklepů vynesli matrace a rozložili je všude po chodbách; k jídlu dostávali obložené chlebíčky a Kávu vítězství, které na vozíčcích rozváželi zaměstnanci závodní jídelny. Když Winston přerušil práci, aby si tři hodiny pospal, snažil se pokaždé zanechat čistý stůl, a když se pak přišoural zpět se zalepenýma očima, celý rozbolavělý, našel další záplavu svitků papíru, které pokrývaly jeho stůl jako závěj, skoro pohřbily mluvopis a přetékaly na zem, takže je pokaždé musel nejdřív urovnat do úhledné hraničky, aby měl kde pracovat. Nejhorší bylo, že vůbec nešlo o čistě mechanickou práci. Často stačilo nahradit jedno jméno jiným, ale každá podrobná zpráva o událostech vyžadovala péči a představivost. Člověk potřeboval i značné zeměpisné znalosti, aby mohl přenést válku z jedné části světa do druhé.

Třetí den ho nesnesitelně rozbolely oči a vždy po několika minutách si musel utírat brýle. Bylo mu, jako by se mořil s nepřiměřeně obtížným úkolem z fyziky, s něčím, co měl sice právo odmítnout, ale co přesto až s přehnanou úzkostlivostí plnil. Pokud měl vůbec čas na to myslet, nevadilo mu, že každé slovo, jež mumlal do mluvopisu, každá čárka inkoustovou tužkou, byly vědomá lež. Jako všichni z Oddělení si dával úzkostlivě záležet, aby podvrh byl dokonalý. Šestého dne ráno se příliv papírových svitků zpomalil. Celou dlouhou půlhodinu z potrubí nic nevypadlo; potom jeden svitek, dál už nic. Přibližně ve stejnou dobu se práce všude zpomalovala. Oddělením jako by zazněl hluboký, tajemný vzdech. Obrovské dílo, které nebude nikdy nikde zmíněno, bylo dovršeno. Žádný člověk nikdy na podkladě dokumentů nebude moci dokázat, že byla nějaká válka s Eurasií. Ve dvanáct nula nula bylo neočekávaně oznámeno, že všichni pracovníci Ministerstva mají do zítřka do rána volno. Winston šel domů, stále ještě s aktovkou, v níž byla kniha, kterou měl při práci mezi chodidly a pod sebou, když spal; oholil se a ve vaně skoro usnul, i když voda byla sotva vlažná.

Vystupoval po schodech nad obchodem pana Charringtona a v kloubech mu téměř rozkošnicky praskalo. Byl unavený, ale ne už ospalý. Otevřel okno, zapálil malý, špinavý petrolejový vařič a postavil konvici s vodou na kávu. Julie tam bude za chvíli; zatím tu má knihu. Usadil se do špinavého křesla a rozepjal přezky na aktovce.

Těžký černý svazek, amatérsky vázaný, bez titulu na obálce. Také tisk vypadal poněkud nepravidelně. Stránky byly na okrajích otřepané a daly se lehce otáčet, jak kniha prošla mnoha rukama.

Na titulní straně stálo:

TEORIE A PRAXE OLIGARCHICKÉHO KOLEKTIVISMU

Emanuel Goldstein

(Winston začal číst:)

Kapitola I.

NEVĚDOMOST JE SÍLA

Po celou historickou dobu, možná už od konce mladší doby kamenné, byly na světě tři druhy lidí: Ti nahoře, Ti uprostřed a Ti dole. Dělili se ještě dál, byli nazýváni různými jmény a jejich poměrný počet, jakož i postoj jedněch k druhým se měnil v průběhu věků; ale ve své podstatě se struktura společnosti nikdy nezměnila. Dokonce i po obrovských převratech a zdánlivě neodvolatelných změnách se vždy znovu prosadil týž model, jako se gyroskop vždy vrátí do rovnováhy, poté co se vychýlil daleko na jednu nebo druhou stranu.

Cíle těchto tří skupin jsou naprosto neslučitelné…

Winston přestal číst, hlavně proto, aby vychutnal skutečnost, že čte v pohodlí a bezpečí. Byl sám: žádná obrazovka, žádné ucho na klíčové dírce, žádné nervózní nutkání ohlédnout se přes rameno nebo zakrýt stránku rukou. Lahodný letní vzduch ho hladil po líci. Někde z dálky slabě doléhal křik dětí; v pokoji bylo naprosté ticho, až na hmyzí hlas hodin. Uvelebil se hlouběji v křesle a nohy opřel o mřížku krbu. Tomu se říká blaženost, tak vypadá věčnost. Najednou, jak to člověk někdy dělá s knihou, o níž ví, že ji přečte celou, ji otevřel na jiném místě a octl se u Kapitoly III.

 

Kapitola III.

VÁLKA JE MÍR

Rozštěpení světa na tři velké superstáty bylo událostí, která se dala předvídat a opravdu se předvídala ještě před koncem první poloviny dvacátého století. Když Rusko pohltilo Evropu a Spojené státy Britské impérium, zrodily se dvě ze tří dnes existujících velmocí – Eurasie a Oceánie; třetí, Eastasie, se objevila jako samostatná jednotka až po dalším desetiletí zmatených bojů. Hranice mezi třemi supervelmocemi jsou na některých místech umělé, jinde kolísají podle válečného štěstí, ale většinou se řídí podle zeměpisných daností. Eurasie zabírá celou severní část evropského a asijského území, od Portugalska po Beringovu úžinu. Oceánie zahrnuje obě Ameriky, atlantské ostrovy včetně Britských, Australoasii a jižní část Afriky. Eastasie, která je menší než druhé dvě velmoci a má méně definitivní západní hranici, zahrnuje Čínu a země na jih od ní, japonské ostrovy a velkou, leč kolísající část Mandžuska, Mongolska a Tibetu.

Tyto tři superstáty jsou v té či oné kombinaci neustále ve válce a tak to trvá už pětadvacet let. Válka však už není zoufalý, zničující boj jako v první polovině dvacátého století. Zúčastněné strany bojující o omezené cíle jsou neschopné zničit se navzájem, nemají žádnou materiální příčinu sporu a není mezi nimi skutečný ideologický rozdíl. To však neznamená, že vedení války anebo převažující přístup k ní se staly méně krvelačnými anebo rytířštějšími. Naopak, válečná hysterie neustává, je všeobecně rozšířená ve všech zemích, a znásilňování, drancování, zabíjení dětí, zotročování celých národů a represálie proti zajatcům až po vaření a upalování zaživa se považují za normální, a pokud se jich dopustí vlastní strana a nikoli nepřítel, za záslužné. Fyzicky se válka týká velmi malého počtu lidí, většinou vysoce vyškolených specialistů, a bývá v ní poměrně málo mrtvých. Boj, pokud k němu dojde, se odehrává na neurčitých hranicích, jejichž polohu může průměrný člověk jen odhadnout, anebo na Plovoucích pevnostech, které střeží strategické body na mořských trasách. V centrech civilizace neznamená válka nic víc než neustálý nedostatek spotřebního zboží a občasný výbuch raketové střely, která však zabije jen několik lidí. Charakter války se fakticky změnil. Přesněji řečeno, důvody, pro něž se války vedou, změnily pořadí důležitosti. Motivy, jež byly v malé míře přítomny už ve velkých válkách první poloviny dvacátého století, se nyní staly dominantní, jsou vědomě uznávány a postupuje se podle nich.

Pro pochopení charakteru současné války je především nutné si uvědomit, že nemůže být nikdy vedena až do vítězného konce; je to totiž stále táž válka, přestože se seskupení v několikaletých intervalech mění. Žádný ze tří superstátů nemůže být definitivně poražen, i kdyby se druhé dva spojily. Jsou nadmíru vyrovnané a jejich přirozená obrana je příliš silná. Eurasii chrání její obrovská rozloha, Oceánii šíře Atlantského a Tichého oceánu, Eastasii plodnost a píle obyvatelstva. Za druhé, v materiálním smyslu není už o co bojovat. Jakmile bylo ustaveno soběstačné hospodářství, v němž výroba a spotřeba do sebe zapadají, skončil boj o trhy, hlavní příčina předchozích válek, a soupeření o suroviny už není otázkou života a smrti. Každý ze tří superstátů je tak rozlehlý, že může získat téměř všechny potřebné suroviny na svém území. Pokud má válka nějaký přímý ekonomický cíl, pak je to boj o pracovní síly. Mezi hranicemi superstátů leží nepravidelný čtyřúhelník vymezený Tangerem, Brazzavillem, Darwinem a Hongkongem, v němž žije asi pětina obyvatelstva země a který trvale nepatří žádnému z nich. O vlastnictví těchto hustě obydlených oblastí a o ledovou čepičku kolem severního pólu ty tři velmoci neustále bojují. Prakticky žádná z velmocí nemá nikdy pod kontrolou celou tuto spornou oblast. Její menší úseky neustále mění vlastníka a šance zmocnit se některé části náhlým zrádným úderem diktuje nekonečné změny uskupení.

Všechna sporná území jsou bohatá na cenné nerosty a některá z nich poskytují důležité rostlinné produkty, jako například gumu, která se v chladnějších podnebích musí vyrábět synteticky poměrně nákladnými metodami. Především však obsahují bezedné rezervy laciné pracovní síly. Velmoc, která má pod kontrolou rovníkovou Afriku, země Středního východu, jižní Indii anebo indonéské souostroví, disponuje desítkami nebo stovkami miliónů špatně placených kuliů. Obyvatelé těchto oblastí, uvržení více méně do stavu otroctví, přecházejí neustále z jednoho dobyvatele na druhého a jsou využíváni podobně jako uhlí nebo nafta v zápase o to, kdo vyrobí více zbraní, zmocní se většího území, ovládne větší množství pracovní síly, aby se mohl zmocnit většího území a tak dál donekonečna. Stojí za zmínku, že boj se opravdu nikdy nepřenese za hranice sporného území. Hranice Eurasie se táhnou mezi povodím Konga a severním pobřežím Středozemního moře; ostrovů v Indickém a Tichém oceánu se neustále střídavě zmocňují Oceánie nebo Eastasie; jsou fakticky z větší části neobydlené a neprozkoumané. Ale rovnováha sil vždy zůstává zhruba vyrovnaná a území, které tvoří jádro každého superstátu, zůstává nedotčené. Navíc není práce vykořisťovaných národů kolem rovníku ve skutečnosti pro světové hospodářství potřebná. K bohatství světa nepřispívají ničím, protože to, co vyrobí, se použije pro válečné cíle, a cílem války je vždy získat lepší pozici, z níž se povede další válka. Národy otroků svou prací umožňují, aby se tempo nepřetržitého válčení zrychlovalo. Ale kdyby neexistovaly, struktura světové společnosti a proces, jímž sama sebe udržuje, by nebyly podstatně odlišné.

Prvotním cílem moderní války (v souhlase s principy dvojmysli řídící mozky Vnitřní strany tento cíl současně uznávají a neuznávají) je zužitkovat produkty průmyslu, aniž by se zvýšila všeobecná životní úroveň. Problém s nadprodukcí spotřebního zboží je latentně obsažen v industriální společnosti už od konce devatenáctého století. Dnes, kdy se jen malý počet lidských bytostí dosyta nají, není tento problém zcela zřejmě naléhavý a snad by se ani naléhavým nestal, kdyby nebyly působily umělé procesy ničení. Dnešní svět je pustý, hladový, polorozpadlý, ve srovnání se světem, jaký existoval před rokem 1914, a ještě víc ve srovnání s imaginární budoucností, k níž lidé tohoto období vzhlíželi. Začátkem dvacátého století byla představa budoucí společnosti – neuvěřitelně bohaté, s dostatkem volného času, uspořádané a výkonné, společnosti zářivého, aseptického světa ze skla, oceli a sněhobílého betonu – součástí vědomí skoro každého gramotného člověka. Věda a technika se rozvíjely obrovskou rychlostí, a zdálo se přirozené předpokládat, že se tak budou rozvíjet i nadále. To se však nestalo, zčásti proto, že vědecký a technický pokrok závisel na empirickém myšlení, které ve striktně formované společnosti nemohlo přežít. Vcelku je svět dnes primitivnější než před padesáti lety. Jisté zaostalé oblasti udělaly pokrok, rozvinuly se různé vymoženosti vždy nějakým způsobem související s válčením a policejní špionáží, ale experimentování a výzkum byly většinou zastaveny a trosky po atomové válce z padesátých let nebyly nikdy úplně odstraněny. Nebezpečí, která přinesla průmyslová výroba, jsou však stále přítomná. Od okamžiku, kdy se stroj poprvé objevil, bylo všem myslícím lidem jasné, že zmizela potřeba lidské dřiny, a tím i do velké míry zdůvodnění rozdílů mezi lidmi. Kdyby se strojů záměrně využívalo k tomuto cíli, hlad, dřina, špína, negramotnost a choroby by byly odstraněny v průběhu několika generací. A opravdu, průmyslová výroba, i když jí nebylo použito k tomuto účelu, jaksi automaticky – tím, že produkovala bohatství, které bylo někdy nemožné rozdělit – pozvedla značně životní úroveň průměrného člověka přibližně v posledních padesáti letech devatenáctého století a na začátku století dvacátého.

Bylo však také jasné, že všestranný růst bohatství hrozí zničit – a v jistém smyslu opravdu zničil – hierarchickou společnost. Ve světě, v němž by měl každý člověk krátkou pracovní dobu, dosyta se najedl, žil v domě s koupelnou a ledničkou, vlastnil auto nebo dokonce letadlo, by nejzřejmější a snad nejpodstatnější forma nerovnosti už dávno vymizela. Kdyby se bohatství stalo všeobecným, neodlišovalo by jednoho člověka od druhého. Bylo bezpochyby možné představit si společnost, v níž by bohatství, ve smyslu osobního vlastnictví a přepychu, bylo rovnoměrně rozděleno, zatímco moc by zůstala v rukou malé privilegované kasty. Ale v praxi by taková společnost nezůstala nadlouho stabilní. Kdyby totiž volného času využívali všichni stejně, pak by se velká masa lidí, normálně otupených bídou, stala gramotnou a naučila by se myslet vlastní hlavou; a jakmile by lidé jednou dospěli až sem, uvědomili by si dříve nebo později, že privilegovaná menšina neplní žádnou funkci, a svrhli by ji. Domyšleno do důsledků, hierarchická společnost může existovat jedině na základě bídy a nevědomosti. Návrat k zemědělské minulosti, jak o tom snili někteří myslitelé na začátku dvacátého století, není uskutečnitelný. Dostává se do konfliktu s tendencí k mechanizaci, jež se živelně šíří téměř po celém světě, a co víc, každá země, která průmyslově zaostala, je ve vojenském slova smyslu bezmocná a nutně se musí, přímo či nepřímo, podrobit pokročilejšímu soupeři.

Neuspokojivé se taktéž ukázalo udržovat masy v chudobě omezováním výroby zboží. Tak se to dělo do velké míry v průběhu konečné fáze kapitalismu zhruba mezi lety 1920 a 1940. Hospodářství mnoha zemí stagnovalo, půda ležela ladem, kapitálové investice byly omezovány, masy obyvatelstva byly bez práce a udržovány tak tak při životě státní charitou. Ale to také způsobilo vojenskou slabost, a protože následné strádání bylo očividně zbytečné, byla opozice nevyhnutelná. Problém byl, jak udržet v chodu kola průmyslu, aniž by vzrostlo skutečné bohatství světa. Zboží se vyrábět musí, ale nesmí se distribuovat. V praxi existuje jediný způsob, jak toho dosáhnout: nepřetržitá válka.

Podstatným aktem války je ničení; nemusí to být ničení lidských životů, ale produktů lidské práce. Válka je způsob, jak rozbít na kousky anebo vystřelit do stratosféry či potopit do hlubin moře hmotné statky, které by se jinak daly použít k dosažení nadměrného pohodlí mas a v důsledku toho nakonec i k jejich nadměrné inteligenci. I v případě, že se zbraně nezničí, je jejich výroba stále ještě výhodnou cestou, jak vynaložit pracovní sílu a nevyrobit přitom nic, co by se dalo konzumovat. Například na Plovoucí pevnost se spotřebovalo tolik práce, kolik by bylo zapotřebí na vybudování několika set nákladních lodí. Nakonec se odloží do starého železa jako zastaralá, aniž někomu přinesla sebemenší materiální užitek. Válečné úsilí se plánuje vždy tak, aby pohltilo každý přebytek, který by mohl vzniknout po uspokojení základních potřeb obyvatelstva. V praxi se potřeby obyvatelstva vždy podcení a výsledek je, že je chronický nedostatek poloviny životních nezbytností, ale to se považuje za výhodné. Jde o záměrnou politiku udržovat dokonce i favorizované skupiny skoro na pokraji nouze, protože všeobecný stav nedostatku zvětšuje význam drobných privilegií, a tak rozšiřuje propast mezi oběma skupinami. Podle měřítek ze začátku dvacátého století žije i člen Vnitřní strany přísným, jednoduchým, pracovitým životem. Ale i těch několik přepychových věcí, kterých se mu přece jen dostane – velký, dobře zařízený byt, lepší oblečení, kvalitnější jídlo, pití a tabák, dva tři sluhové, soukromé auto nebo vrtulník – to vše ho uvádí od světa, který se liší od světa člena Vnější strany, a členové Vnější strany mají řádově stejné výhody ve srovnání se zuboženými masami, které nazýváme „proléti“. Společenské ovzduší připomíná atmosféru obleženého města, kde vlastnictví kusu koňského masa představuje rozdíl mezi bohatstvím a bídou. Zároveň vědomí, že je válka, a tedy nebezpečí, způsobuje, že lidem připadá jako přirozená a nevyhnutelná podmínka přežití, že všechna moc se soustřeďuje v rukou malé kasty.

Válka, jak vidíme, přináší nejen nevyhnutelné ničení, ale navíc je psychologicky přijatelným způsobem zdůvodňuje. V zásadě by bylo celkem jednoduché, kdyby se mrhalo nadbytečnou pracovní silou světa tak, že by se stavěly chrámy a pyramidy, že by se kopaly a zase zasypávaly jámy, nebo by se dokonce produkovala obrovská kvanta zboží a vzápětí se pálila. To by přece poskytovalo jen ekonomickou a ne citovou základnu pro hierarchickou společnost. Zde nejde o morálku mas, jejichž postoj není důležitý, pokud jsou udržovány neustále v pracovním procesu, ale o morálku samotné Strany. I od nejpokornějšího člena Strany se očekává, že bude schopný, pilný a v jistém omezení dokonce inteligentní. Je však zároveň nutné, aby byl důvěřivý a nevědomý fanatik, v jehož emocích převládá strach, nenávist, pochlebnictví a orgiastická radost z vítězství. Jinými slovy – je potřebné, aby jeho mentalita byla přizpůsobena podmínkám válečného stavu. Nezáleží na tom, zda se skutečně válčí, a protože rozhodující vítězství není možné, je dokonce lhostejné, zda se válka vyvíjí dobře nebo špatně. Potřebné je jedině to, aby válečný stav existoval. Schizofrenie myšlení, kterou Strana od svých členů vyžaduje a jíž se mnohem snáze dosahuje ve válečné atmosféře, je nyní už téměř univerzální, ale čím výš na společenském žebříčku, tím je markantnější. Právě ve Vnitřní straně je válečná hysterie a nenávist k nepříteli nejsilnější. Člen Strany v řídící funkci často ví, že ta či ona část válečného zpravodajství je nepravdivá, a možná si někdy i uvědomuje, že se celá válka jenom předstírá a buď se vůbec nevede, nebo se vede za úplně jiným cílem, než se prohlašuje; ale takové vědomí se lehce neutralizuje technikou dvojmysli. Přitom žádný člen Vnitřní strany ani na okamžik nezakolísá ve své mystické víře, že válka je skutečná a že musí skončit vítězstvím Oceánie jako nesporného vládce celého světa.

Všichni členové Vnitřní strany věří v toto budoucí vítězství jako v článek víry. Má se ho dosáhnout buď postupným získáváním území a vybudováním nepřekonatelné mocenské převahy, nebo vynálezem nějaké nové, rozhodující zbraně. Výzkum nových zbraní pokračuje bez ustání a je jednou z mála zbývajících činností, v nichž vynalézavý a přemýšlivý duch může najít možnost využití. V Oceánii dnes věda ve starém slova smyslu téměř přestala existovat. V novořeči není pro „vědu“ výraz. Empirická metoda myšlení, na níž byly založeny vědecké objevy v minulosti, se příčí nejzákladnějším zásadám Angsocu. Dokonce i k technickému pokroku dochází jen tehdy, když se dá nějak použít k omezování lidské svobody. Ve všech užitečných dovednostech svět buď stojí na místě, anebo kráčí nazpět. Na polích pracují koně, zatímco knihy píší stroje. Ale v životně důležitých věcech, což znamená ve věcech války a policejního dozoru – se empirický přístup ještě stále podporuje, anebo aspoň toleruje. Strana má dva cíle: dobýt svět a jednou provždy zničit každou možnost nezávislého myšlení. Proto existují dva velké problémy, jejichž řešením se Strana zabývá. První je, jak proti vůli lidské bytosti zjistit, co si myslí; druhý – jak v několika vteřinách zabít několik miliónů lidí bez předchozího varování. Pokud ještě vědecký výzkum trvá, je toto jeho předmětem. Současný vědec je buď napůl psycholog a napůl inkvizitor, který do detailu studuje význam výrazu tváře, gest, intonace hlasu, zkoumá účinky drog, šokové terapie, hypnózy a fyzického mučení na pravdivou výpověď, anebo je chemik, fyzik či biolog, který se zabývá jen těmi odvětvími svého oboru, která mají nějaký význam při zabíjení lidí. V obrovských laboratořích Ministerstva míru a v pokusných stanicích, skrytých v brazilských pralesech nebo v australské poušti či na opuštěných ostrovech v Antarktidě, neúnavně pracují týmy odborníků. Někteří se prostě zabývají logistickým plánováním příštích válek; jiní vymýšlejí větší a větší raketové střely, stále ničivější výbušniny a ještě neproniknutelnější pancéřování; další vynalézají nové, smrtonosnější plyny, rozpustné jedy, které by se daly vyrábět v takových množstvích, aby zničily vegetaci celých kontinentů, nebo nové druhy choroboplodných zárodků, imunních vůči všem protilátkám; jiní se snaží vyrobit vozidlo, které si bude razit cestu pod zemí jako ponorka pod vodou, nebo letadlo, které by bylo tak nezávislé na své základně jako plachetnice; jiní zkoumají možnosti ještě vzdálenější, například jak soustředit sluneční paprsky v čočkách „zavěšených“ tisíce kilometrů daleko ve vesmíru, anebo jak vyvolat umělé zemětřesení a vlny přílivu působením žáru zemského jádra.

Ale žádný z těchto projektů se nikdy nepřiblíží k realizaci a žádný ze tří superstátů nezíská významnější náskok před druhými. Pozornost zaslouží fakt, že všechny tři mocnosti vlastní už nyní zbraň daleko účinnější než ty, jež by jejich současné výzkumy mohly objevit, totiž atomovou bombu. I když si Strana podle svého zvyku dělá nárok na vynález atomové bomby, první exempláře se objevily už ve čtyřicátých letech a ve velkém byly použity asi o deset let později. Tehdy bylo svrženo několik set bomb na průmyslová centra, hlavně v evropském Rusku, západní Evropě a Severní Americe. Výsledkem bylo, že se vládnoucí skupiny všech zemí přesvědčily, že několik dalších atomových bomb by znamenalo konec organizované společnosti a tedy i konec jejich moci. Potom už nikdy žádné bomby svrženy nebyly, i když nebyla uzavřena žádná formální dohoda a nikdo to ani nenavrhl. Všechny tři velmoci prostě atomové bomby nadále vyrábějí a skladují pro rozhodující příležitost, která – jak všechny věří – dříve či později nastane. A zatím zůstává válečné umění téměř nezměněné už třicet nebo čtyřicet let. Vrtulníky se používají víc než dříve, bombardovací letadla byla většinou nahrazena raketovými střelami a zranitelné bitevní lodi vystřídaly téměř nepotopitelné Plovoucí pevnosti; ale jinak skoro nedošlo k žádnému vývoji. Stále ještě se používá tanku, torpéda, ponorky, samopalu, dokonce i pušky a ručního granátu. A přestože se v tisku a v televizi stále mluví o nekonečném zabíjení, zoufalé bitvy z dřívějších válek, v nichž bylo za několik týdnů pobito statisíce anebo dokonce milióny lidí, se už nikdy neopakovaly.

Žádný ze tří superstátů se už nepokouší o riskantní manévr, který by mohl zapříčinit vážnou porážku. Když už se podnikne nějaká velká operace, je to obvykle překvapivý útok proti některému spojenci. Všechny tři velmoci postupují podle stejné strategie, nebo aspoň samy sobě předstírají, že podle ní postupují. Jde o to získat kombinací boje, vyjednávání a správně načasované zrady prstence základen, které obklíčí jeden nebo druhý soupeřící stát, a potom se soupeřem podepsat pakt o přátelství a setrvat s ním v mírových podmínkách tak dlouho, až se podezření dostatečně ukolébá. Do té doby je třeba shromáždit na všech strategických bodech rakety s atomovými hlavicemi a vypálit je nakonec všechny naráz s tak ničivým účinkem, že odplata nebude možná. Potom nastane čas podepsat pakt o přátelství se zbývající světovou velmocí a připravit se na další útok. Není třeba dodávat, že toto schéma je pouhá snová fikce. Žádný boj se již nevede mimo sporné oblasti kolem rovníku a pólu; nikdy se nepodniká invaze na území nepřítele. Tím se vysvětluje skutečnost, že na některých místech jsou hranice mezi superstáty umělé. Například Eurasie by snadno mohla dobýt britské ostrovy, které jsou geograficky součástí Evropy, na druhé straně Oceánie by mohla posunout své hranice k Rýnu nebo až k Visle. Tím by se však porušila zásada kulturní integrity, která se na všech stranách dodržuje, přestože nikdy nebyla slovně formulována. Kdyby Oceánie dobyla území kdysi známé jako Francie nebo Německo, bylo by nutné místní obyvatelstvo buď vyhubit, což je fyzicky krajně obtížný úkol, anebo asimilovat asi milión lidí, kteří jsou aspoň technickou vyspělostí zhruba na oceánské úrovni. Tento problém je pro všechny tři superstáty stejný. Jejich struktury vyžadují absolutně nezbytně, aby se zabránilo kontaktu s cizinci, až na válečné zajatce a barevné otroky, a i to jen v omezené míře. I na momentálně oficiálního spojence se pohlíží vždy s nejtemnějším podezřením. Průměrný občan Oceánie nikdy nespatří občana Eurasie anebo Eastasie, samozřejmě kromě válečných zajatců, a znalost cizích jazyků je zakázána. Kdyby mu byl povolen styk s cizinci, zjistil by, že jsou to bytosti podobné jemu samému a že většina toho, co se o nich říká, jsou lži. Pečeť světa, v němž žije, by se zlomila a strach, nenávist a klam, které podmiňují jeho morálku, by se možná vypařily. Proto vládne všude přesvědčení, že Persie, Egypt, Jáva nebo Cejlon mohou bezpočtukrát změnit držitele, ale hlavní hranice jsou překročitelné jen pro bomby.

Za vším se skrývá pravda, kterou nikdo nahlas nevysloví, která je mlčky uznávána a podle níž se jedná: že totiž životní podmínky jsou ve všech třech superstátech úplně stejné. V Oceánii se převládající ideologie nazývá Angsoc, v Eurasii Neobolševismus a v Eastasii má čínské jméno, které se obyčejně překládá jako Uctívání smrti, ale lepší by snad bylo Sebezapomnění. Občan Oceánie nesmí vědět nic o principech druhých dvou ideologií, ale je mu vštěpováno, že je má zatracovat jako urážku mravnosti a zdravého rozumu. Ve skutečnosti se tyto tři ideologie sotva dají rozeznat jedna od druhé a společenská zřízení na nich vybudovaná jsou už docela k nerozeznání. Všude táž struktura pyramidy, totéž uctívání polobožského vůdce, táž ekonomika, která existuje jen kvůli nepřetržitému válčení. Z toho vyplývá, že tři superstáty nejen nemohou jeden druhý dobýt, ale ani by tím nic nezískaly. Naopak, pokud jsou v konfliktu, podpírají se navzájem jako tři snopy obilí. A jako obvykle si vládnoucí skupiny všech tří velmocí současně uvědomují i neuvědomují, co činí. Zasvětily své životy dobývání světa, ale vědí také, že vítězství není žádoucí a válka je nekonečná. To, že svět dobýt nelze, jim přitom umožňuje popírat skutečnost, což je zvláštní rys Angsocu a s ním soupeřících ideologií. Zde je třeba opakovat, co bylo řečeno už dříve: tím, že se válka stala nepřetržitou, změnil se od základu její charakter.

V minulých dobách byla válka něčím, co už skoro podle definice muselo dříve či později skončit, obvykle jednoznačným vítězstvím nebo porážkou. V minulosti byla také válka jedním z hlavních nástrojů, jimiž byla lidská společenství udržována ve styku s hmotnou skutečností. Všichni vládcové ve všech dobách se snažili vštípit svým poddaným falešné pojetí světa, ale nemohli si dovolit vzbudit iluzi, která by směřovala k oslabení vojenské zdatnosti. Pokud porážka přinesla ztrátu nezávislosti anebo nějaký jiný výsledek, který se všeobecně považoval za nežádoucí, opatření, která by porážce zabránila, musela mít smysl. Hmatatelná fakta se nedala ignorovat. Ve filosofii, v náboženství, v etice nebo v politice by snad dvě a dvě mohlo být pět, ale při konstrukci děla nebo letadla to musí být čtyři. Neschopné národy byly vždy dříve či později poraženy a boj o výkonnost škodil iluzím. Aby byl člověk výkonný, musel se navíc učit z minulosti. Noviny a knihy o historii bývaly samozřejmě vždy zkreslené a zaujaté, ale falzifikace toho druhu, jak se praktikují dnes, by byly bývaly nemožné. Válka byla bezpečnou zárukou zdravého rozumu, a pokud jde o vládnoucí třídy, pravděpodobně záruka vůbec nejdůležitější. Dokud se válka dala vyhrát nebo prohrát, nemohla být žádná vládnoucí třída úplně nezodpovědná.

Když se však válka stane doslova nepřetržitou, přestane být nebezpečná. Když je válka nepřetržitá, neexistuje nic takového, jako je vojenská nutnost. Technický pokrok se může zastavit a nejhmatatelnější fakta se dají popřít nebo nebrat v úvahu. Jak jsme viděli, stále ještě existuje výzkum pro válečné účely, který by se dal nazvat vědeckým, ale v podstatě je to jen snění a není důležité, že nepřináší výsledky. Výkonnost, dokonce ani vojenská výkonnost, už není zapotřebí. V Oceánii je efektivní už jenom Ideopolicie. A protože všechny tři superstáty jsou neporazitelné, je v důsledku toho každý z nich svět sám pro sebe, v němž se dá bezpečně praktikovat jakákoli myšlenková perverze. Realita vykonává tlak jedině skrze potřeby denního života – potřebu jíst a pít, potřebu přístřeší a oděvu, potřebu zabránit tomu, aby člověk nepolykal jed, nevypadl z okna v nejvyšším poschodí, a tak podobně. Mezi životem, smrtí a fyzickou rozkoší je stále ještě rozdíl, ale to je také všechno. Občan Oceánie je jako tvor v mezihvězdném prostoru, protože nemá styk s vnějším světem a minulostí, nemá možnost zjistit, který směr vede nahoru a který dolů. Vládcové takového státu jsou absolutními vládci, jakými nemohli být ani faraóni ani císaři. Musí předcházet neúměrnému procentu úmrtí z podvýživy a musí udržovat stejnou úroveň vojenské techniky jako jejich soupeři, ale jakmile se tohoto minima jednou dosáhne, mohou realitu překroutit do jakékoli podoby, která se jim zlíbí.

Válka, měříme-li ji podle měřítka předchozích válek, je potom pouhý podvod. Připomíná boj mezi jistými přežvýkavci, kteří mají rohy posazeny v takovém úhlu, že nemohou jeden druhého zasáhnout. Ale i když je neskutečná, není bezvýznamná. Požírá přebytek konzumovatelného zboží a pomáhá uchovávat zvláštní duchovní atmosféru, kterou hierarchická společnost potřebuje. Válka, jak uvidíme, je nyní čistě interní záležitost. V minulosti vládnoucí skupiny všech států, i když neuznávaly své společné zájmy, a ničivost války proto omezovaly, přece jen proti sobě bojovaly a vítěz vždy plenil poraženého. V dnešních časech proti sobě nebojují vůbec. Válku vede každá skupina proti svým vlastním poddaným a cílem války není dobýt nějaké území nebo zabránit jeho dobytí, ale udržet strukturu společnosti nedotčenou. Samo slovo „válka“ se proto stalo klamným. Přesnější by asi bylo říci, že když se válka stala nepřetržitou, přestala existovat. Zmizel zvláštní tlak, který válka na lidské bytosti vykonávala od mladší doby kamenné do první poloviny dvacátého století, a byl nahrazen čímsi zcela jiným. Kdyby se, místo aby spolu bojovaly, tři superstáty dohodly, že budou žít v trvalém míru, v rámci svých hranic, účinek by byl asi stejný. V tom případě by totiž každý z nich byl stále ještě vesmírem pro sebe, navždy osvobozený od vlivu vnějšího nebezpečí, které přináší vystřízlivění. Skutečně trvalý mír by byl totéž jako permanentní válka. I když obrovská většina členů Strany to chápe jen v užším smyslu, toto je vlastní význam hesla strany: Válka je mír.

 

Winston přestal na chvíli číst. Někde velmi daleko zahřměla raketová střela. Blažený pocit, že je sám se zakázanou knihou v pokoji bez obrazovky, dosud nevyprchal. Samota a bezpečí byly fyzické pocity smíšené s tělesnou únavou, měkkostí křesla a dotykem lehkého vánku od okna, který mu hladil tvář. Kniha ho fascinovala, anebo přesněji: dodávala mu jistotu. Vlastně mu neříkala nic nového, ale v tom byl právě kus její přitažlivosti. Říkala, co by byl řekl sám, kdyby dokázal uspořádat své roztroušené myšlenky. Byla výplodem podobného mozku, jako byl jeho, jenže mnohem schopnějšího, systematičtějšího a nebojácného. Nejlepší knihy, uvědomil si, jsou takové, které člověku říkají, co už sám ví. Právě se vrátil ke Kapitole I., když uslyšel na schodech Juliiny kroky; vstal ze židle, aby ji přivítal. Odhodila na zem hnědou brašnu a vrhla se mu do náruče. Neviděli se už víc než týden.

„Mám tu knihu,“ řekl, když se vymanil z objetí.

„Ach, máš ji? Prima,“ řekla bez zvláštního zájmu a klekla si k vařiči, aby udělala kávu.

K tématu se vrátili až po půlhodině, kterou strávili v posteli. Večer byl tak chladný, že se přikryli pokrývkou. Zdola k nim doléhal známý zvuk zpěvu a šourání bot po dlažbě. Svalnatá žena s červenými pažemi, kterou Winston zahlédl při první návštěvě, už jako by ke dvoru patřila. Zdálo se, že neexistuje čas, kdy by nepřecházela od necek ke šňůře, nestoupala si na špičky s prádlem a kolíčky a nezačínala další a další písničky. Julie se uvelebila na své straně a zdálo se, že už skoro usíná. Natáhl se pro knihu, která ležela na podlaze, posadil se a opřel se v hlavách postele.

„Musíme to přečíst,“ řekl. „Ty taky. Všichni členové Bratrstva to musí číst.“

„Ty to čti,“ řekla se zavřenýma očima. „Čti nahlas. Tak je to nejlepší. Aspoň mi to můžeš vysvětlovat.“

Ručičky na hodinách ukazovaly šest, což znamenalo osmnáct hodin. Opřel si knihu o kolena a začal číst.

 

Kapitola I.

 

NEVĚDOMOST JE SÍLA

Po celou historickou dobu, možná už od konce mladší doby kamenné, byly na světě tři druhy lidí: Ti nahoře, Ti uprostřed a Ti dole. Dělili se ještě dál, byli nazýváni různými jmény a jejich poměrný počet, jakož i postoj jedněch k druhým se měnily v průběhu věků; ale ve své podstatě se struktura společnosti nikdy nezměnila. Dokonce i po obrovských převratech a po zdánlivě neodvolatelných změnách se vždy znovu prosadil stejný model, tak jako se gyroskop vždy vrátí do rovnováhy, poté co se vychýlil daleko na jednu nebo druhou stranu.

 

„Julie, nespíš?“ zeptal se Winston.

„Ne, má lásko, poslouchám. Čti dál. Je to úžasné.“

Četl dál.

 

Cíle těchto tří skupin jsou naprosto neslučitelné. Cílem Těch nahoře je zůstat, kde jsou. Cílem Těch uprostřed je vyměnit si místo s Těmi nahoře. Cílem Těch dole, pokud mají nějaký cíl – je totiž trvalou charakteristikou Těch dole, že jsou příliš zkrušeni dřinou, než aby si častěji uvědomovali cokoli mimo svůj každodenní život – je zrušit všechny rozdíly a vytvořit společnost, v níž si budou všichni lidé rovni. A tak se v průběhu dějin znova a znova odehrává boj, který je ve svých hlavních obrysech stále stejný. Po dlouhá období se zdá, že Ti nahoře jsou bezpečně u moci, ale dříve či později pokaždé přijde chvíle, kdy buď ztratí víru v sebe nebo schopnost účinně vládnout, nebo obojí. Potom je svrhnou Ti uprostřed, kteří získají Ty dole na svou stranu předstíráním, že bojují za svobodu a spravedlnost. Jakmile Ti uprostřed dosáhnou svého cíle, uvrhnou Ty dole nazpět do dřívějšího postavení otroků a sami se stanou Těmi nahoře. Od jedné ze zbývajících skupin se okamžitě odtrhne nová skupina Těch uprostřed a boj začíná nanovo. Z těch tří skupin se jen Těm dole nikdy ani dočasně nepodaří dosáhnout svého cíle. Bylo by přehnané tvrdit, že v celých dějinách nebylo dosaženo žádného materiálního pokroku. Dokonce i dnes, v období úpadku, žije průměrný člověk lépe než před staletími. Ale žádný růst bohatství, zjemnění mravů, reforma nebo revoluce nepřiblížily ani o milimetr lidskou rovnost. Z hlediska Těch dole žádná historická změna nikdy neznamenala o mnoho víc než změnu jména jejich pánů.

Koncem devatenáctého století začal být opakovaný výskyt tohoto modelu zřejmý mnohým pozorovatelům. Tehdy vznikly školy myslitelů, kteří interpretovali dějiny jako cyklický proces a snažili se dokázat, že nerovnost je nezměnitelný zákon lidského života. Tato doktrína měla samozřejmě vždy své příznivce, ale nyní nastala významná změna ve způsobu, jakým se předkládá. V minulosti byla potřeba hiearchického uspořádání společnosti výhradně doktrínou Těch nahoře. Hlásali ji králové a aristokraté, kněží, právníci a jim podobní, kteří se na ní přiživovali a obvykle ji zmírňovali sliby, že vše bude vyhrazeno v imaginárním záhrobním světě. Pokud Ti uprostřed bojovali o moc, vždy využívali pojmů jako svoboda, spravedlnost a bratrství. Nyní však koncept lidského bratrství začali napadat lidé, kteří ještě nebyli ve vládnoucích pozicích, ale pouze doufali, že zanedlouho budou. V minulosti vedli Ti uprostřed revoluce pod praporem rovnosti, a nastolili novou tyranii, jakmile byla stará svržena. Nové skupiny Středu však vyhlásily svou tyranii předem. Socialismus, teorie, která se objevila v první polovině devatenáctého století a byla posledním článkem řetězu myšlenek, které sahají až ke starověkým vzpourám otroků, byla stále ještě hluboce nakažená utopismem minulých věků. Ale v každé variantě socialismu, která se objevila po roce 1900, se stále otevřeněji vytrácel cíl nastolení svobody a rovnosti. Nová hnutí, která se objevila v polovině století, Angsoc v Oceánii, Neobolševismus v Eurasii, Uctívání smrti, jak se to obvykle nazývá, v Eastasii, si vědomě kladla za cíl navěky zachovat nesvobodu a nerovnost. Nová hnutí vyrostla samozřejmě ze starých hnutí, usilovala podržet si jejich jména a přiživit se na jejich ideologii. Jejich skutečným cílem však bylo zastavit pokrok a zmrazit dějiny ve vhodném bodě. Měl nastat známý výkyv kyvadla, a pak se kyvadlo mělo zastavit. Jako obvykle, Ti nahoře měli být vyhnáni Těmi uprostřed, kteří by se potom stali Těmi nahoře, ale tentokrát si podle promyšlené strategie Ti nahoře mají udržet své postavení navždycky.

Nové doktríny vznikly částečně v důsledku nahromadění historických poznatků a vzrůstu historického vědomí, které před devatenáctým stoletím skoro neexistovalo. Cyklický pohyb historie byl srozumitelný, anebo se takový aspoň zdál, a jestliže byl srozumitelný, byl i změnitelný. Ale zásadním vnitřním důvodem bylo, že už začátkem dvacátého století se lidská rovnost stala technicky možnou. Stále ještě bylo sice pravda, že si lidé nejsou rovni vrozenými schopnostmi a že funkce musí být specializovány takovým způsobem, že některým jednotlivcům se dá přednost před jinými, ale neexistovala už skutečná potřeba rozlišovat se podle tříd nebo podle bohatství. V dřívějších dobách byly třídní rozdíly nejen nevyhnutelné, ale i žádoucí. Nerovnost byla cenou za civilizaci. S rozvojem průmyslové výroby však nastala změna. I když stále ještě bylo nutné, aby lidé vykonávali různé práce, nebylo už nutné, aby žili na různých společenských nebo ekonomických úrovních. Z hlediska nových skupin, které se měly chopit moci, nebyla proto lidská rovnost už ideál, o který by měly usilovat, ale nebezpečí, které je třeba odvrátit. V primitivnějších dobách, kdy spravedlivá a mírumilovná společnost nebyla uskutečnitelná, se v ni docela snadno dalo uvěřit. Představa pozemského ráje, v němž by lidé žili pospolu jako bratři, bez zákonů a bez tvrdé práce, pronásledovala lidskou mysl po tisíce let. A tato vidina měla jistý vliv dokonce i na skupiny, které měly ve skutečnosti prospěch z každé historické změny. Dědicové francouzské, anglické a americké revoluce částečně uvěřili svým vlastním frázím o právech člověka, o svobodě projevu, o rovnosti před zákonem a podobně, a dokonce připustili, aby to do jisté míry ovlivnilo jejich chování. Ale ve čtvrtém desetiletí dvacátého století byly už všechny hlavní proudy politického myšlení autoritářské. Pozemský ráj byl zdiskreditován přesně ve chvíli, když se stal uskutečnitelným. Každá nová politická teorie, ať už se nazývala jakkoli, vedla nazpět k hierarchii a diferenciaci společnosti. A při všeobecném utužení poměrů, k němuž došlo někdy okolo roku 1930, se praktiky, od nichž se dávno, v některých případech už před staletími upustilo – věznění bez soudu, používání válečných zajatců jako otroků, veřejné popravy, mučení za účelem vynuceného přiznání, držení rukojmí a deportace celých národů – staly nejenom běžnými, ale byly tolerovány a dokonce obhajovány lidmi, kteří je považovali za osvícené a pokrokové.

Teprve po desetiletích válek mezi národy, občanských válek, revolucí a kontrarevolucí ve všech částech světa, se Angsoc a s ním soupeřící učení vynořily jako plně rozpracované politické teorie. Ale už předtím byly předznamenány různými systémy všeobecně označovanými jako totalitní, které se objevily v první polovině století, a už dávno bylo zřejmé, jaké budou hlavní rysy světa, který vzejde z vládnoucího zmatku. Právě tak bylo zřejmé, jaký druh lidí bude tento svět ovládat. Novou aristokracii tvořili z větší části byrokraté, vědci, technici, odborářští organizátoři, reklamní experti, sociologové, učitelé, žurnalisté a profesionální politikové. Tyto lidi, kteří pocházeli ze střední třídy zaměstnanců a z vyšších vrstev dělnické třídy, zformoval a sešikoval sterilní svět monopolního průmyslu a centralizované vlády. V porovnání se svými předchůdci v minulých dobách byli méně lakotní, méně bažili po přepychu, zato víc po čiré moci a především si byli více vědomi toho, co dělají, a více usilovali o rozdrcení opozice. Tento poslední rozdíl byl zásadní. V porovnání s dnešní tyranií byly všechny tyranie minulosti polovičaté a neefektivní. Vládnoucí skupiny byly vždy do jisté míry infikovány liberálními idejemi a spokojily se s tím, že dělaly věci napůl, braly v úvahu jen činy a nezajímaly se o to, co si jejich poddaní myslí. I katolická církev ve středověku byla podle moderních měřítek tolerantní. Důvodem byla spíš skutečnost, že v minulosti neměla žádná vláda takovou moc, aby držela občany pod dohledem. Avšak vynález tisku usnadnil manipulaci veřejného mínění a film a rozhlas dovedly tento proces ještě dále. S rozvojem televize a technickým pokrokem, který umožnil příjem i vysílání týmž přístrojem, skončil soukromý život. Každý občan, anebo aspoň člověk dost důležitý, aby se vyplatilo ho sledovat, mohl být po čtyřiadvacet hodin denně držen pod dohledem policie a v doslechu oficiální propagandy, protože všechny ostatní komunikační kanály byly uzavřeny. Poprvé existovala možnost nejen si vynutit úplnou poslušnost vůči Státu, ale úplnou jednotu názorů všech poddaných.

Po revolučním období padesátých a šedesátých let se společnost jako vždy přeskupila na Ty nahoře, Ty uprostřed a Ty dole. Jenže nová skupina Těch nahoře, na rozdíl od svých předchůdců, nejednala instinktivně, nýbrž přesně věděla, co je zapotřebí, aby si zachovala své postavení. Už dávno si uvědomili, že jedinou bezpečnou základnou oligarchie je kolektivismus. Bohatství a privilegia se obhajují nejsnáze, když jsou společným vlastnictvím. Takzvané „zrušení soukromého vlastnictví“, k němuž došlo v první polovině století, znamenalo, že ve skutečnosti se vlastnictví soustředilo v rukou daleko menšího počtu lidí než předtím; avšak s tím rozdílem, že noví vlastníci byli skupinou a ne masou jednotlivců. Každý člen Strany jako jednotlivec vlastní jen drobné osobní příslušenství. Strana jako kolektiv vlastní v Oceánii všechno, protože má kontrolu nad vším a disponuje všemi produkty, jak uzná za vhodné. V letech po revoluci mohla tuto vedoucí úlohu přejmout téměř bez překážky, protože celý proces se vydával za akt kolektivizace. Odedávna se předpokládalo, že když se vyvlastní třída kapitalistů, bude nutně následovat socialismus; a kapitalisté vyvlastněni byli, o tom není sporu. Továrny, doly, půda, domy, doprava – všechno jim bylo odňato; a jelikož tyto věci už nebyly soukromým vlastnictvím, vyplývalo z toho, že musí být vlastnictvím veřejným. Angsoc, který vyrostl z dřívějšího socialistického hnutí a zdědil jeho frazeologii, splnil vskutku hlavní bod socialistického programu; s výsledkem, který se předvídal a zamýšlel už předem, že totiž hospodářská nerovnost je a bude trvalá.

Ale problémy zachování hierarchické společnosti na věčné časy sahají ještě hlouběji. Existují jen čtyři způsoby, jak vládnoucí skupina může ztratit moc. Buď je přemožena zvenčí, nebo vládne tak neefektivně, že se masy pozdvihnou k revoltě, anebo dovolí, aby vznikla silná a nespokojená Střední skupina, anebo ztratí svou sebedůvěru a vůli vládnout. Tyto příčiny nepůsobí jednotlivě; zpravidla jsou do jisté míry přítomny všechny čtyři. Vládnoucí třída, která se dokáže uchránit všech čtyř, zůstane u moci natrvalo. Rozhodujícím, konečným faktorem je myšlenkový postoj vládnoucí třídy samé.

V druhé polovině tohoto století první nebezpečí už ve skutečnosti pominulo. Každá ze tří mocností, na které se teď svět dělí, je fakticky neporazitelná a mohla by se stát porazitelnou jedině v důsledku pomalých demokratických změn, kterým však vláda s tak rozsáhlou mocí může snadno zabránit. Druhé nebezpečí je také jen teoretické. Masy se nikdy nevzbouří z vlastního popudu a nikdy se nebouří jen proto, že jsou utlačované. A pokud nemohou srovnávat, nikdy si dokonce ani neuvědomí, že jsou utlačované. Opakující se hospodářské krize minulých dob byly naprosto zbytečné a nyní už vlády nedopustí, aby k nim došlo, ale mohou nastat a propukají jiné, právě tak rozsáhlé otřesy, bez následných politických efektů, protože neexistuje způsob, jímž by se nespokojenost dala vyjádřit. Pokud jde o problém nadvýroby, který existuje ve společnosti od dob rozvoje průmyslové výroby, řeší se pomocí nepřetržitého válčení (viz Kapitolu III), což je také užitečné pro pozvednutí veřejné morálky na potřebnou úroveň. Proto je z hlediska našich nynějších vládců jediným opravdovým nebezpečím odštěpení nějaké nové skupiny schopných, nevyužitých lidí bažících po moci a vzrůst liberalismu a skepticismu v jejich vlastních řadách. Problém je tedy takříkajíc výchovný; je to otázka neustálého formování jak vládnoucí skupiny, tak širší skupiny exekutivy, která je v hierarchickém žebříčku na druhém místě. Vědomí mas stačí ovlivňovat pouze negativně.

Z toho všeho by se dala odvodit (kdyby ovšem už nebyla známá) všeobecná struktura společnosti v Oceánii. Na vrcholu pyramidy stojí Velký bratr. Velký bratr je neomylný a všemocný. Má se za to, že každý vědecký objev, veškeré znalosti, veškerá moudrost, veškeré ctnosti pramení z jeho vedení a inspirace. Nikdo nikdy Velkého bratra neviděl. Je tváří na transparentech, hlasem z obrazovky. Můžeme si být jisti, že nikdy nezemře, a vládne už značná nejistota o tom, kdy se narodil. Velký bratr je podoba, v níž se Strana ukazuje světu. Jeho funkcí je působit jako úběžník lásky, strachu a úcty – citů, které je snazší chovat k jednotlivci než k organizaci. Za Velkým bratrem následuje Vnitřní strana; počet jejích členů je omezen na šest miliónů neboli o něco méně než dvě procenta obyvatelstva Oceánie. Pod Vnitřní stranou je Vnější strana, kterou, jestliže se Vnitřní strana označuje za mozek Strany, lze právem přirovnat k rukám. Následují němé masy obvykle označované jako „proléti“. Tvoří asi 85 procent obyvatelstva. Podle naší dřívější klasifikace jsou proléti Ti dole; otrocké obyvatelstvo rovníkových zemí, které neustále přechází od jednoho přemožitele k druhému, není ani stálou, ani nutnou součástí struktury.

V zásadě není příslušnost k těmto třem skupinám dědičná. Dítě rodičů Vnitřní strany se teoreticky nerodí pro Vnitřní stranu. Do jedné ze dvou větví Strany může být přijato na základě zkoušky, kterou skládá ve věku šestnácti let. Neexistuje ani rasová diskriminace, ani jiná nadvláda jedné rasy nad druhou. Židy, černochy, Jihoameričany čistě indiánského původu lze najít v nejvyšších vrstvách Strany a správcové určité oblasti se vždy vybírají z místního obyvatelstva. Obyvatelstvo žádné části Oceánie nemá pocit, že by bylo obyvatelstvem koloniálním, řízeným ze vzdálené metropole. Oceánie nemá hlavní město a její titulární hlavou je osoba, o níž nikdo neví, kde se nachází. Kromě toho, že angličtina je hlavní lingua franca a novořeč oficiální jazyk, není Oceánie jinak centralizována. Její vládcové nejsou spojeni pokrevními svazky, ale příslušností ke společné doktríně. Je pravda, že naše společnost je stratifikovaná, a to velmi přísně stratifikovaná na základě zásad, jež na první pohled připomínají princip dědičnosti. Pohyb z jedné skupiny do druhé je mnohem výjimečnější, než tomu bylo za kapitalismu anebo dokonce v předindustriální éře. Mezi oběma větvemi Strany existuje určitá vzájemná výměna, ale jen do té míry, aby se zajistilo, že slaboši budou z Vnitřní strany vyloučeni a že ambiciózní členové Vnější strany budou zneškodněni tím, že se jim umožní povýšit. Prolétům se v praxi nedovoluje vstoupit do Strany. Nejnadanější z nich, kteří by se snad mohli stát zdrojem nespokojenosti, si Ideopolicie vytipuje a eliminuje. Ale tento stav věcí není nezbytně trvalý, ani zásadní. Strana není třída ve starém smyslu slova. Neusiluje o přenesení moci na vlastní děti jako takové, a kdyby nebylo jiné cesty, jak udržet nejschopnější lidi na špičce, byla by naprosto ochotná rekrutovat celou novou generaci z řad proletariátu. Skutečnost, že Strana není dědičnou institucí, měla velký podíl na neutralizaci opozice v kritických letech. Socialisté staršího typu, vycvičení, aby bojovali proti čemusi, čemu se říkalo „třídní výsady“, se domnívali, že co není dědičné, nemůže být trvalé. Nechápali, že kontinuita oligarchie nemusí být fyzická, ani se nepozastavovali nad tím, že dědičná aristokracie měla vždy krátké trvání, zatímco adoptivní organizace, jako třeba katolická církev, trvají celá staletí nebo dokonce tisíciletí. Podstatou oligarchické vlády není dědičnost z otce na syna, ale stálost určitého světonázoru a způsobu života, které přecházejí z mrtvých na živé. Vládnoucí skupina je tak dlouho vládnoucí skupinou, pokud může jmenovat své nástupce. Straně nejde o zachování vlastní krve, ale o zachování sebe samé. Není důležité, kdo je držitelem moci, za předpokladu, že hierarchická struktura zůstane provždy nezměněna.

Všechny víry, zvyky, záliby, city, intelektuální postoje příznačné pro současnost slouží de facto tomu, aby udržovaly mystiku Strany a zabránily vyjevení pravé povahy dnešní společnosti. Fyzická vzpoura anebo jakýkoli pohyb ke vzpouře směřující nejsou v současné době možné. Od proletářů se není čeho bát. Ponecháni sami sobě budou přetrvávat z generace na generaci a z jednoho století do dalšího, budou pracovat, množit se a umírat nejen bez jakéhokoli pokusu o vzpouru, ale neschopni pochopit, že svět by mohl být jiný než je. Nebezpeční by mohli být jedině tehdy, kdyby si rozvoj průmyslové výroby vynutil, aby dostali vyšší vzdělání; ale protože vojenské a obchodní soutěžení už není důležité, úroveň lidového vzdělání vlastně upadá. Považuje se za lhostejné, jaké názory masy zastávají nebo nezastávají. Může se jim poskytnout intelektuální svoboda, protože nemají intelekt. Na druhé straně se u člena Strany nemůže tolerovat sebemenší odchylka v názoru na sebebezvýznamnější věc.

Člen Strany žije od narození do smrti pod dohledem Ideopolicie. Ani když je sám, nemůže si být jist, že je sám. Ať je kdekoli, ať spí či bdí, pracuje či odpočívá, ať je v posteli či ve vaně, může být sledován bez varování, aniž ví, že je sledován. Nic z toho, co dělá, není bezvýznamné. Přátelé, odpočinek, chování k ženě a k dětem, výraz tváře, když je o samotě, slova, jež si mumlá ve spaní, dokonce i charakteristické pohyby těla, to vše se zkoumá s žárlivou pečlivostí. Nejen každý skutečný přestupek, ale každá výstřednost, jakkoli nepatrná, každá změna zvyklostí, každé podrážděné chování, které by mohlo být příznakem nějakého vnitřního zápasu, všechno bude určitě odhaleno. Nemá svobodu volby v žádném směru. Na druhé straně nejsou jeho činy regulovány žádným zákonem anebo jasně formulovaným kodexem chování. V Oceánii nejsou žádné zákony. Myšlenky a činy, jejichž odhalení znamená jistou smrt, nejsou formálně zakázány, a nekonečné čistky, zatýkání, mučení, věznění a vaporizování se neukládají jako trest za zločiny, které byly skutečně spáchány, nýbrž slouží jen k vymazání osob, jež by možná mohly spáchat nějaký zločin někdy v budoucnu. Od člena Strany se vyžaduje, aby měl nejen správné názory, ale i správné instinkty. Mnohé názory a postoje, které se od něho vyžadují, nebyly nikdy výslovně stanoveny, a stanovit se ani nedají, aniž by se na světlo vynesly rozpory, které jsou Angsocu vlastní. Člověk od přírody ortodoxní, v novořeči dobromyslící, bude bez rozmýšlení a za všech okolností vědět, jaký je správný názor nebo vhodná emoce. Důmyslný duševní výcvik, jímž v dětství prošel a který se opírá o novořečová slova stopzločin, běločerný a dvojmysl ho činí neochotným a neschopným uvažovat o čemkoli příliš do hloubky.

Od člena Strany se očekává, že nebude mít žádné soukromé emoce a že si od nadšení prostě neoddechne. Předpokládá se, že bude žít v ustavičné zuřivé nenávisti k cizím nepřátelům a domácím zrádcům, že bude jásat nad každým vítězstvím a bude se pokořovat před mocí a moudrostí Strany. Nespokojenost, kterou takový pustý a neplodný život vyvolává, se promyšleně odvede stranou a rozptýlí pomocí zařízení, jako jsou Dvě minuty nenávisti, a úvahy, které by snad mohly navodit skeptické anebo odbojné nálady, jsou už předem likvidovány vnitřní kázní, kterou si v dětství osvojil. První a nejjednodušší stupeň této kázně, kterému je možné naučit i malé děti, se v novořeči nazývá stopzločin, který znamená schopnost zarazit se skoro instinktivně už na prahu každé nebezpečné myšlenky. To zahrnuje dovednost nechápat analogie, nevšimnout si logické chyby, nerozumět nejjednodušším argumentům, jsou-li nepřátelské Angsocu, cítit se znuděn anebo odpuzován jakýmkoli myšlenkovým pochodem, který by mohl směřovat ke kacířství. Stopzločin, stručně řečeno, znamená ochrannou hloupost. Ale hloupost nestačí. Naopak, pravověrnost v plném smyslu vyžaduje ovládat vlastní duševní pochody tak dokonale, jako hadí muž ovládá své tělo. Oceánská společnost spočívá v konečném úhrnu na víře, že Velký bratr je všemohoucí a Strana neomylná. Protože však Velký bratr ve skutečnosti všemohoucí není a Strana také není neomylná, je zapotřebí neúnavně a neustále přizpůsobovat fakta. Klíčovým slovem je tu běločerný. Tak jako mnohá novořečová slova, i toto má dva vzájemně protichůdné významy. Když jde o protivníka, znamená návyk bez ostychu tvrdit, že černé je bílé, i když to odporuje prostým faktům. Když jde o člena Strany, znamená loajální ochotu říkat, že černé je bílé, kdykoli to vyžaduje stranická disciplína. Ale znamená také schopnost věřit, že černé je bílé, a co víc, vědět, že černé je bílé, a zapomenout, že jsi sám někdy věřil, že je to naopak. To předpokládá neustálé pozměňování minulosti, jež umožňuje systém myšlení, který zahrnuje všechno ostatní a je v novořeči znám jako dvojmysl, podvojné myšlení.

Pozměňování minulosti je nutné ze dvou důvodů, z nichž jeden je vedlejší a takříkajíc preventivní. Vedlejším důvodem je, že člen Strany, stejně jako proletář, snáší současné poměry zčásti proto, že nemá žádné měřítko pro srovnání. Musí být odříznut od cizích zemí, protože je nezbytné, aby věřil, že je na tom lépe než jeho předkové a že průměrná úroveň hmotného blahobytu neustále stoupá. Ale pro přizpůsobování minulosti je daleko důležitější potřeba zabezpečit neomylnost Strany. Nejde jen o to, že projevy, statistiky a záznamy všeho druhu se musí neustále uvádět do souladu se současností, aby se ukázalo, že předpovědi Strany byly ve všech případech správné. Jde také o to, že se nikdy nemůže připustit, že došlo ke změně v doktríně anebo v politickém zaměření. Změnit své mínění anebo dokonce konání totiž znamená přiznat slabost. Jestliže například Eurasie nebo Eastasie (může to být kterákoli z nich) je dnes nepřítel, musela být nepřítel vždycky. Pokud fakta tvrdí něco jiného, je třeba je změnit. Tak se historie neustále přepisuje. Toto dennodenní falšování minulosti, které provádí Ministerstvo pravdy, je pro stabilitu režimu právě tak nezbytné jako represe a špiclování, které provádí Ministerstvo lásky.

Plasticita minulosti je ústřední zásadou Angsocu. Dovozuje se, že minulé události nemají objektivní existenci, ale přežívají jen ve psaných záznamech a v lidské paměti. Minulost je to, na čem se shodnou záznamy a paměť. A z toho, že Strana má plně pod kontrolou nejen všechny záznamy, ale i vědomí svých členů, vyplývá, že minulost je taková, jakou se Straně uráčí ji udělat. Z toho také plyne, že i když je minulost změnitelná, nebyla nikdy změněna v žádném konkrétním případě. Pokud totiž byla přetvořena do jakékoli momentálně potřebné podoby, je tato nová verze minulost a žádná jiná minulost nikdy neexistovala. To platí i tehdy, když, jak se často stává, se jedna a táž událost musí k nepoznání změnit několikrát v průběhu jednoho roku. Strana má vždy absolutní pravdu a je jasné, že co je absolutní, nemohlo být nikdy jiné než jaké je to teď. Z toho je patrné, že vláda nad minulostí závisí především na trénování paměti. Zajistit, aby se všechny psané záznamy shodovaly s tím, co je momentálně pravověrné, je pouze mechanický akt. Je však nutné si také pamatovat, že události se odehrály žádoucím způsobem. A je-li nutné změnit vlastní paměť anebo zfalšovat písemné záznamy, pak je třeba zapomenout, že to člověk udělal. Tomu, jak to dokázat, se lze naučit jako každé jiné mentální technice.

Většina členů Strany se tomu také opravdu učí, zvláště ti, kteří jsou inteligentní a současně pravověrní. Ve starořeči se tomu říká „ovládání reality“. V novořeči se to nazývá dvojmysl, ačkoli dvojmysl obsahuje ještě mnoho jiných významů.

Dvojmysl znamená schopnost podržet v mysli dvě protikladná přesvědčení a současně obě akceptovat. Stranický intelektuál ví, jakým směrem musí změnit svou paměť; proto také ví, že zachází se skutečností hanebně; ale použití dvojmysli mu současně poskytne útěchu, že skutečnost nebyla znásilněna. Musí to být vědomý proces, jinak by nebyl uskutečněn s dostatečnou přesností, ale musí být zároveň nevědomý, neboť jinak by s sebou přinášel pocit nepravosti a tím i pocit viny. Dvojmysl leží v samém jádru Angsocu, protože základní linií Strany je záměrně používat lži, a přitom zachovávat pevný cíl, který se opírá o naprostou čestnost. Je nezbytně nutné říkat úmyslně lži a přitom jim doopravdy věřit, zapomenout každý fakt, který se stal nepohodlným, a bude-li to nezbytné, vytáhnout ho ze zapomnění na tak dlouho, jak bude třeba, popírat existenci objektivní reality a přitom brát v úvahu realitu, kterou člověk popírá. I při používání slova dvojmysl je nutné aplikovat podvojné myšlení. Už tím, že člověk slovo použije, připouští totiž, že falšuje skutečnost; když však použije dvojmysl po druhé, vymaže toto vědomí z paměti; a tak dál až do nekonečna. Lež je vždy o krok před pravdou. Koneckonců právě pomocí podvojného myšlení mohla Strana – a podle všeho bude moci po tisíce let – brzdit běh dějin.

Všechny minulé oligarchie přišly o moc proto, že buď zkostnatěly, nebo změkly. Buďto zhlouply a staly se arogantními, nedovedly se přizpůsobit změněným podmínkám a byly svrženy, nebo se staly liberálními a zbabělými, dělaly ústupky tam, kde by měly použít násilí, a byly svrženy. Dalo by se říci, že příčinou jejich pádu bylo jednak vědomí, jednak nevědomí. Straně se podařilo vytvořit takový systém myšlení, v němž obojí může existovat současně. Na žádném jiném intelektuálním základě by nemohlo být panství Strany trvalé. Jestliže má někdo vládnout natrvalo, musí umět zvrátit smysl skutečnosti. Tajemství vládnutí spočívá totiž v tom, jak spojit víru ve vlastní neomylnost se schopností učit se z minulých chyb.

Není ani třeba dodávat, že nejdovedněji praktikují dvojmysl ti, kdo ji vynalezli a vědí, že je to rozsáhlý systém myšlenkového podvodu. Ti v naší společnosti, kteří nejlépe vědí, co se děje, mají zároveň nejdál k tomu, aby viděli svět takový, jaký je. Všeobecně vzato: čím víc kdo chápe, tím víc podléhá klamu, čím inteligentnější je, tím méně má zdravého rozumu. Jasně to dokresluje fakt, že intenzita válečné hysterie vzrůstá v souladu s postupem na společenském žebříčku. Nejracionálnější postoj k válce mají porobené národy z území, jež jsou předmětem sporu. Pro tyto lidi je válka prostě nepřetržitá pohroma, která se valí sem a tam přes jejich těla jako vlny přílivu. Je jim naprosto lhostejné, která strana vítězí. Jsou si vědomi toho, že jakákoli změna vrchnosti prostě znamená, že budou pracovat stejně jako předtím, pro nové pány, kteří s nimi budou zacházet jako ti staří. Ti z dělníků, kteří jsou na tom o něco lépe a jimž říkáme proléti, si válku uvědomují jen občas. Když je třeba, je možné dohnat je k šílenému strachu a nenávisti, ale ponecháni sami sobě dokáží nadlouho zapomenout, že je válka. Pravé válečné nadšení lze najít v řadách Strany a především v řadách Vnitřní strany. V dobytí světa věří nejpevněji ti, kteří vědí, že je nemožné. Toto zvláštní spojení protikladů – znalosti s nevědomostí, cynismu s fanatismem – je jedním z hlavních charakteristických rysů oceánské společnosti. Oficiální ideologie si bohatě protiřečí, i když k tomu není praktický důvod. Tak Strana například ve jménu socialismu odmítá a popírá zásady, za které původně socialistické hnutí bojovalo. Hlásá opovržení vůči dělnické třídě, jaké nemělo v minulých staletích obdoby, a přitom odívá své členy do stejnokroje, jaký kdysi nosili manuálně pracující a který byl z toho důvodu zaveden. Systematicky podrývá soudržnost rodiny, a přitom nazývá svého vůdce jménem, které přímo navozuje cit rodinné oddanosti. Dokonce i názvy čtyř Ministerstev, která nám vládnou, předvádějí, s jakou drzostí se úmyslně překrucují fakta. Ministerstvo míru se zabývá válkou, Ministerstvo pravdy lží, Ministerstvo lásky mučením a Ministerstvo hojnosti šířením hladu. Tyto protimluvy nejsou náhodné ani nevyplývají z prostého pokrytectví: jsou záměrným cvičením dvojmysli. Protože jedině smiřováním protikladů se dá moc udržovat donekonečna. Jiným způsobem se starodávný cyklus nedá zlomit. Jestliže má být navždy znemožněna rovnost mezi lidmi – jestliže Ti nahoře, jak jsme je nazvali, si mají natrvalo udržet své postavení – potom musí být řízené šílenství převažujícím stavem mysli.

Ale existuje otázka, kterou jsme až do této chvíle téměř pominuli: Proč by měla být lidská rovnost znemožněna? Za předpokladu, že jsme mechanismus tohoto procesu správně popsali, jaký je motiv toho obrovského, přesně naplánovaného úsilí zmrazit dějiny v určitém okamžiku?

Tady se dostáváme k ústřednímu tajemství. Jak jsme viděli, mystika Strany a především Vnitřní strany závisí na dvojmysli. Ale ještě hlouběji spočívá původní motiv, nepochybný instinkt, který vedl k uchopení moci a potom vytvořil dvojmysl, Ideopolicii, nepřetržité válčení a všechno ostatní příslušenství. Tento motiv ve skutečnosti spočívá…

 

Winston si najednou uvědomil ticho, jako si člověk uvědomí nový zvuk. Zdálo se mu, že Julie je už nějakou dobu velmi klidná. Ležela na boku, od pasu nahoru nahá, s tváří položenou na ruce jako na polštářku, s pramenem rozcuchaných černých vlasů přes oči. Ňadra se jí pomalu a pravidelně zvedala a klesala.

„Julie.“

Žádná odpověď.

„Julie, jsi vzhůru?“

Žádná odpověď. Zavřel knihu, položil ji pozorně na zem, lehl si a přetáhl přes Julii i přes sebe přehoz.

Ještě stále se nedověděl konečné tajemství. Pochopil jak; nechápal proč. Kapitola I. stejně jako Kapitola III. mu vlastně neřekly nic, co by nevěděl; pouze utřídily znalosti, které už měl. Ale když je přečetl, věděl líp než předtím, že není šílený. To, že je v menšině a že je možná jediný, z něj ještě nedělá šílence. Je pravda a je nepravda, a když se člověk drží pravdy, třeba proti celému světu, není šílený. Žlutý paprsek zapadajícího slunce dopadal oknem šikmo na polštář. Zavřel oči. Slunce na jeho obličeji a na dívčině hladkém těle, dotýkajícím se jeho hrudi, mu dodávalo silný, ospalý pocit jistoty. „Zdravý rozum se nedá podchytit statisticky,“ šeptal. Usnul s pocitem, že tato poznámka obsahuje hlubokou moudrost.

 

10

Když se probudil, měl dojem, že spal dlouho, ale pohled na starodávné hodiny mu řekl, že je teprve dvacet třicet. Chvíli ležel a podřimoval; ze dvora zazněl obvyklý zpěv v hluboké tónině:

Bylo to jen marný vokouzlení,
vodešlo jak aprílovej den;
ale ten pohled a to slovo,
mi vzaly mýho srdce sen.

Cajdák byl zřejmě pořád populární. Stále ještě ho bylo všude slyšet. Přežil Píseň nenávisti. Julie se vzbudila, rozkošnicky se protáhla a vstala z postele.

„Mám hlad,“ řekla. „Uděláme si ještě kávu. Sakra! Vařič zhasl a voda je studená.“ Zavřela vařič a zatřásla jím. „Není v něm petrolej.“

„Snad nám pan Charrington trochu dá.“

„To je zvláštní, byl přece plný. Obleču se,“ dodala. „Nějak se ochladilo.“

Winston také vstal a oblékl se. Neúnavný hlas zpíval dál:

Říká se, že čas vše zhojí
a že člověk zapomene.
Ale úsměv, slzy bolí
v srdci ještě po letech.

Popošel k oknu a utáhl si opasek na kombinéze. Slunce jistě zašlo za domy, do dvora už nesvítilo. Dlažební kostky byly mokré, jako by je právě umyli, a Winstonovi připadalo, že obloha je také umytá, tak svěží a bledá byla modř mezi komíny. Žena pochodovala vytrvale sem a tam, v intervalech se dávala do zpěvu a zase umlkala, věšela další plenky a další a ještě další. Uvažoval, zda pere na výdělek, nebo jen otročí pro dvacet, třicet vnoučat. Julie si stoupla vedle něj; se zvláštním zaujetím hleděli spolu na rozložitou postavu. Když tak pozoroval ženu v jejím charakteristickém postoji, její silné paže, jak se natahují ke šňůře, silné hýždě, vystouplé jako u kobyly, poprvé mu napadlo, že je vlastně krásná. Nikdy předtím mu nepřišlo na mysl, že by tělo padesátileté ženy, rozkynuté po porodech do obrovských rozměrů, potom zpevněné a zdrsněné prací, až zhrublo jako přezrálý tuřín, mohlo být krásné. Ale bylo krásné, a konečně, pomyslel si, proč ne? Vztah mezi celistvým beztvarým tělem, připomínajícím kus žuly, s drsnou narudlou kůží, a dívčím tělem, se podobal přirovnání šípku k růži. Proč by se měl plod považovat za méně cenný než květ?

„Je krásná,“ šeptal.

„Ta má víc než metr přes zadek,“ řekla Julie.

„V tom je její půvab,“ usmál se Winston.

Objímal Julii lehce jednou rukou kolem pružného pasu. Od boku ke kolenům se navzájem dotýkali. Z jejich těl nikdy nevzejde dítě. To je něco, co nikdy nemohou udělat. Mohou předávat tajemství jedině slovem, od mysli k mysli. Ta žena dole nemá myšlenky, má jen silné paže, vřelé srdce a plodné lůno. Byl by rád věděl, kolik dětí porodila. Klidně jich mohlo být patnáct. Kdysi, nakrátko, možná na rok, rozkvetla do krásy divoké růže a potom naráz napuchla jako pohnojený štěp, ztvrdla, zčervenala, zhrubla a pak už celý život prala, drhla, zašívala, vařila, zametala, leštila, spravovala, drhla, prala, nejdřív pro děti, potom pro vnoučata, přes třicet let! Bez přestání. A na konci toho všeho ještě zpívá. Tajemná úcta, kterou k ní pociťoval, se mísila s pohledem na bledou, bezmračnou oblohu, která se táhla nekonečně daleko za komíny. Je zvláštní, že obloha je táž pro každého, v Eurasii, v Eastasii, tady… A lidé pod touto oblohou jsou také skoro stejní – všude, na celém světě, miliardy právě takových lidí, kteří navzájem nevědí o své existenci, odděleni zdmi nenávisti a lži, a přece téměř přesně stejní – lidé, kteří se nikdy nenaučili myslet, ale v srdcích, v útrobách a ve svalech hromadí sílu, která jednoho dne vyvrátí svět. Jestli je vůbec nějaká naděje, spočívá v prolétech! Ještě sice knihu nepřečetl do konce, ale už věděl, že toto je určitě Goldsteinovo konečné poselství. Budoucnost patří prolétům. Ale má jistotu, že až přijde jejich čas, svět, který vybudují, nebude jemu, Winstonu Smithovi, právě tak cizí jako svět Strany? Ano, má, protože to přinejmenším bude svět zdravého rozumu. Kde je rovnost, může být i zdravý rozum. Dříve nebo později se to stane, síla se změní ve vědomí. Proléti jsou nesmrtelní, o tom není pochyb. Stačí podívat se na statnou postavu na dvoře. Nakonec procitnou. A než k tomu dojde, i kdyby to mělo být za tisíc let, zůstanou naživu, všemu navzdory, jako ptáci, a budou si, tělo tělu, odevzdávat životní sílu, kterou Strana nemá a kterou nemůže zabít.

„Vzpomínáš si,“ zeptal se, „na toho drozda, co nám zpíval první den na kraji lesa?“

„Nezpíval nám,“ řekla Julie. „Zpíval si pro svoje potěšení. Vlastně ani to ne. Prostě zpíval.“

Ptáci zpívají, proléti zpívají, Strana nezpívá. Po celém světě, v Londýně a v New Yorku, v Africe, v Brazílii a v tajemných zakázaných zemích za hranicemi, na ulicích Paříže a Berlína, ve vesnicích na nekonečných ruských pláních, v čínských a japonských bazarech – všude stojí táž pevná, nepřemožitelná postava, která se prací a porody stala tak obrovskou, dře od narození do smrti, a ještě zpívá. Jednoho dne z těch mocných beder nutně vzejde plémě uvědomělých bytostí. Vy jste mrtví; jim patří budoucnost. Aby se člověk mohl na této budoucnosti podílet, musí si zachovat rozum, tak jako proléti udržují naživu tělo, a odevzdávat dál tajné učení, že dvě a dvě jsou čtyři.

„Jsme mrtví,“ řekl.

„Jsme mrtví,“ opakovala Julie oddaně.

 

 

„Jste mrtví,“ řekl kovový hlas za nimi.

Odskočili od sebe. Winstonovy vnitřnosti jako by se změnily v led. Viděl bělmo kolem duhovek Juliiných očí. Její tvář dostala mléčně žlutou barvu. Stopy líčidla na lícních kostech ostře vynikly, jako by nesouvisely s pokožkou.

„Jste mrtví,“ opakoval kovový hlas.

„Bylo to za obrazem,“ vydechla Julie.

„Bylo to za obrazem,“ řekl hlas. „Zůstaňte přesně tam, kde jste. Ani se nehněte, dokud nedostanete příkaz.“

Už to začíná, konečně to začíná! Nemohou dělat nic, jen stát a navzájem si hledět do očí. Utéci, aby se zachránili, dostat se z domu dřív než bude pozdě – nic takového je ani nenapadlo. Bylo nemyslitelné neuposlechnout kovový hlas ze zdi. Něco cvaklo, jako by se otevřela západka, a zařinčelo rozbíjené sklo. Obraz spadl na zem a odkryl obrazovku za ním.

„Vidí nás,“ řekla Julie.

„Vidíme vás,“ řekl hlas. „Postavte se doprostřed pokoje. Zády k sobě. Sepněte ruce za hlavou. Nedotýkejte se navzájem.“

 

 

Nedotýkali se, ale jemu se zdálo, že cítí, jak se Juliino tělo chvěje. Nebo že se možná chvělo jeho tělo. Podařilo se mu zabránit, aby mu drkotaly zuby, ale kolena zvládnout nedokázal. Bylo slyšet dupot holínek dole, v domě i venku. Dvůr byl zřejmě plný mužů. Vlekli cosi po kamenech. Ženin zpěv naráz zmlkl. Bylo slyšet, jak se necky s rachotem převrátily a jely přes dvůr, potom se ozval zmatený, hněvivý křik, který skončil výkřikem bolesti.

„Dům je obklíčen,“ řekl Winston.

„Dům je obklíčen,“ řekl hlas.

Slyšel, jak Julie drkotá zuby. „Asi bychom se měli rozloučit,“ řekla.

„Asi byste se měli rozloučit,“ řekl hlas. A potom jiný, docela jiný, tichý, kultivovaný hlas, který Winston jako by už kdysi slyšel: „A když už o tom mluvíme: Zlatá brána otevřena, zlatým klíčem podepřena, kdo do ní vejde, hlava mu sejde.“

Něco dopadlo na postel za Winstonovými zády. Konec žebříku prorazil okno a přerazil rám. Kdosi lezl do okna. Nahoru po schodech zběsile dupaly holínky. Pokoj se naplnil hranatými muži v černých uniformách, okovaných holínkách, s obušky v rukou.

Winston se už netřásl. Téměř nepohnul očima. Záleželo na jedné jediné věci: stát nehnutě, docela nehnutě a nedat jim záminku, aby ho uhodili. Muž s hladkou tváří profesionálního boxera, v níž ústa byla jen škvírou, se zastavil před ním a zamyšleně pohupoval obuškem mezi palcem a ukazováčkem. Winston se setkal s jeho očima. Pocit, že je nahý, s rukama za hlavou, s tváří a tělem úplně odhalenými, byl téměř nesnesitelný. Chlap vystrčil špičku jazyka, olízl místo, kde by měly být rty a šel dál. Zazněla další rána. Někdo vzal ze stolu skleněné těžítko a rozbil ho na kusy o krb.

Úlomek korálu, droboučký růžový svitek, jako cukrová růžička z dortu, se kutálel po koberečku. Tak maličký, pomyslel si Winston, vždycky byl tak malý! Za ním se ozval těžký dech, dupot a Winston dostal prudký kopanec do kotníku, až skoro ztratil rovnováhu. Jeden z mužů vrazil Julii pěst do žaludku, až se zlomila jako skládací metr. Svíjela se na zemi a lapala po dechu. Winston se neopovážil otočit hlavu ani o milimetr, ale její zesinalá tvář, lapající po dechu, se občas objevila v jeho zorném poli. Přes vlastní hrůzu mu bylo, jako by její bolest cítil ve svém těle, smrtelnou bolest, která však přesto byla méně palčivá než zápas o dech. Věděl, jaké to je: strašlivá, umrtvující bolest, která tu sice stále byla, ale nemohla být ještě protrpěna, protože především bylo třeba dýchat. Potom ji dva z těch mužů zvedli za ramena a pod koleny a vynesli z pokoje jako pytel. Winston ještě zahlédl její tvář, obrácenou dolů, žlutou a zkřivenou, s očima zavřenýma a ještě stále se šmouhami líčidla na lících; a to bylo to poslední, co z ní viděl.

Stál naprosto bez hnutí. Nikdo ho zatím neudeřil. Myšlenky, které přicházely samy od sebe, ale zdály se docela nezajímavé, mu probleskovaly hlavou. Byl by rád věděl, jestli dostali pana Charringtona. A co udělali s ženou na dvoře. Uvědomil si, že se mu strašně chce močit, a byl tím mírně překvapen, protože močil sotva před dvěma či třemi hodinami. Všiml si, že hodiny u krbu ukazují devět, to znamená jednadvacet. Ale světlo se zdálo příliš silné. Nemělo by se v srpnu v jedenadvacet hodin už stmívat? Uvažoval, jestli si nakonec s Julií nepopletli čas – spal dvanáct hodin a myslel si, že je dvacet třicet a zatím ve skutečnosti bylo nula osm třicet následujícího rána. Ale dál tu myšlenku nerozváděl. Nebylo to zajímavé.

Na chodbě se ozvaly další, lehčí kroky. Do pokoje vešel pan Charrington. Chování mužů v černých uniformách se najednou stalo podřízenější. Něco se také změnilo v celém zjevu pana Charringtona. Jeho zrak padl na střepy skleněného těžítka.

„Posbírejte to,“ řekl zostra.

Jeden z mužů se poslušně shýbl. Lidový londýnský přízvuk zmizel. Winston si najednou uvědomil, čí hlas to slyšel před několika okamžiky z obrazovky. Pan Charrington měl stále ještě na sobě staré sametové sako, ale jeho vlasy, předtím bílé, byly teď černé. Také neměl na nose brýle. Věnoval Winstonovi jediný ostrý pohled, jako by si ověřoval, zda je to on, a pak už si ho nevšímal. Byl to stále ještě on, ale už to nebyl týž člověk. Jeho tělo se napřímilo, jako by vyrostlo. Jeho tvář prošla nepatrnou změnou, která stačila, aby byla úplně jiná. Černé obočí nebylo tak husté, vrásky zmizely, rysy obličeje jako by se změnily a dokonce i nos se zdál kratší. Byla to svěží, chladná tvář muže asi pětatřicetiletého. Winston si uvědomil, že se poprvé v životě s plným vědomím dívá na příslušníka Ideopolicie.

 

ČÁST TŘETÍ

1

Nevěděl, kde je. Mohl se jen domnívat, že v budově Ministerstva lásky, ale zjistit se to nedalo.

Byl v cele bez oken, s vysokým stropem a stěnami z lesklého bílého porcelánu. Skryté lampy ji zaplavovaly studeným světlem a bylo slyšet tiché nepřetržité hučení, o němž předpokládal, že má něco společného s přívodem vzduchu. Lavice, spíše jen prkno, právě dost široké, aby se na něm dalo sedět, se táhla podél stěny, přerušená jedině dveřmi a na druhém konci vchodu záchodovou mísou bez dřevěného sedátka. Byly tam čtyři obrazovky, na každé stěně jedna.

V břiše cítil tupou bolest. Trvala od chvíle, kdy ho nacpali do uzavřeného vozu a odvezli. Měl také hlad, krutý, nezdravý hlad. Mohlo to být čtyřiadvacet hodin, co naposled jedl, ale mohlo to být i třicet šest. Stále ještě nevěděl a pravděpodobně se to nedoví, jestli ho zatkli ráno nebo večer. Od chvíle svého zatčení nedostal jíst.

Seděl nehnutě, jak jen dokázal, na nízké lavici s rukama zkříženýma na kolenou. Už se naučil sedět nehnutě. Jakmile udělal neočekávaný pohyb, zařvali na něj z obrazovky. Ale touha po jídle vzrůstala. Nadevšechno toužil po kousku chleba. Myslel na to, že má pár drobtů v kapse kombinézy. Bylo dokonce možné, myslil si, že by tam mohl být i dost velký kus kůrky, protože občas jako by ho něco šimralo na noze. Pokušení zjistit to nakonec přemohlo strach; vklouzl rukou do kapsy.

„Smith!“ zařval hlas z obrazovky. „6079 Smith W.! Ruce z kapes na celách!“

Seděl zas nehybně, ruce zkřížené na kolenou. Než ho dali sem, strčili ho nejdřív do jiné cely, pravděpodobně v obyčejném vězení, do jakési dočasné díry, kterou používaly patroly. Nevěděl, jak dlouho tam byl; určitě několik hodin; bez hodinek a bez denního světla bylo obtížné odhadnout čas. Bylo to hlučné a hnusně páchnoucí místo. Strčili ho do cely, která se podobala té, v níž byl teď, ale byla odporně špinavá a celou dobu v ní bylo nacpáno deset až patnáct lidí. Většinou obyčejní zločinci, ale i několik politických vězňů. Seděl mlčky, opřen o stěnu, špinavá těla do něho strkala, strach a bolest v břiše ho zaměstnávaly příliš, než aby se zajímal o své okolí, ale přesto si všiml ohromného rozdílu v chování vězňů-straníků a těch ostatních. Vězni-straníci byli tiší a vystrašení, kdežto obyčejní kriminálníci si nevšímali nikoho a ničeho. Vykřikovali nadávky na dozorce, zuřivě se s nimi prali, když jim zabavili nějaké věci, psali na podlahu oplzlá slova, jedli pašované jídlo, které vytahovali z tajemných skrýší v šatech, a dokonce pokřikovali na obrazovku, když se snažila zjednat pořádek. Někteří se strážci zřejmě dobře vycházeli, oslovovali je přezdívkami a pokoušeli se loudit cigarety kukátkem ve dveřích. Dozorci také zacházeli s obyčejnými zločinci s jistou shovívavostí, i když drsně. Hodně se mluvilo o táborech nucených prací, kam bude většina vězňů podle očekávání poslána. Usoudil, že v táborech je to celkem dobré, pokud má člověk dobré styky a ví, jak na to. Bují tam úplatkářství, protekce a vyděračství všeho druhu, homosexualita a prostituce, dokonce je tam k mání nedovolený alkohol, destilovaný z brambor. Důvěry tam požívají jen obyčejní zločinci, především gangsteři a vrahové, kteří tvoří jakousi šlechtu. Všechnu špinavou práci vykonávají političtí.

Neustále přicházeli a odcházeli vězni všeho druhu; pašeráci drog, podomní obchodníci, zloději, bandité, šmelináři, opilci, prostitutky. Někteří opilci byli takoví násilníci, že se ostatní vězni museli spojit, aby je přemohli. Jednou přivlekli čtyři dozorci obrovitou ženu, trosku okolo šedesátky, s velikými, houpajícími se prsy a hustými loknami bílých vlasů, které jí zplihly, jak se bila, kopala a křičela. Stáhli jí holínky, protože se je pokoušela kopat, a hodili ji Winstonovi na klín, že mu skoro přerazili stehenní kosti. Žena se vztyčila a vyprovázela je řevem: „Zasraný hajzlové!“ Když si všimla, že sedí na čemsi nerovném, sklouzla z Winstonových kolen na lavici.

„Promiň, drahoušku,“ řekla. „Nesedla bych si na tebe, ale ti buzeranti mě sem hodili. Nevěděj, jak zacházet s dámou, že jo?“ Odmlčela se, poklepala si prsa a říhla. „Pardón,“ řekla, „nejsem docela ve svý kůži.“

Naklonila se kupředu a důkladně se vyzvracela na zem.

„Už je to lepčí,“ opřela se dozadu se zavřenýma očima. „Člověk to v sobě nikdá nemá držet, to já říkám. Vyndat, dokud je to v žaludku čerstvý, že jo?“

Znovu ožila, obrátila se, aby se s odstupem podívala na Winstona, a zřejmě se jí okamžitě zalíbil. Položila mu kolem ramen obrovskou paži a přitáhla ho k sobě, dýchajíc mu do obličeje pivo a zvratky.

„Jak se jmenuješ, drahouši?“ řekla.

„Smith,“ řekl Winston.

„Smith?“ zeptala se. „To je sranda. Já jsem taky Smithová. No co,“ dodala sentimentálně, „mohla bych být tvoje máma.“

Mohla by to být moje matka, pomyslel si Winston. Byla asi v tom věku a stejné postavy a bylo pravděpodobné, že lidé se po dvaceti letech v pracovním táboře poněkud změní.

Nikdo jiný na něj nepromluvil. Bylo až překvapující, jak obyčejní zločinci ignorovali vězně-straníky. „Ti političtí,“ říkali o nich s lhostejným pohrdáním. Vězni-straníci se zřejmě báli promluvit s kýmkoli, a především jeden na druhého. Jenom jednou zaslechl v změti hlasů, jak si dvě ženy-straničky, přitisknuté k sobě na lavici, vyměnili několik spěšně zašeptaných slov; a zvlášť mu utkvěla nesrozumitelná narážka na jakousi místnost, které říkaly „stojednička“.

Asi před dvěma, třemi hodinami ho přivedli sem. Tupá bolest v břiše nikdy docela neustoupila, ale někdy to bylo lepší, někdy horší, a podle toho se i rozpínaly nebo stahovaly jeho myšlenky. Když bolest polevila, propadal panice. Byly chvíle, kdy tak realisticky předvídal, co se s ním stane, až se mu srdce rozbušilo a dech se mu zastavil. Cítil rány obušků na loktech a okované holínky na holeních; viděl se, jak se plazí po zemi, křičí o slitování přes vyražené zuby. Na Julii sotva pomyslel. Nedovedl se na nic soustředit. Miloval ji, nezradil by ji; ale to byl jen fakt, který znal tak, jako znal pravidla aritmetiky. Necítil k ní lásku a nebyl zvědavý, co se s ní děje. Častěji myslel na O’Briena, se zábleskem naděje. O’Brien přece musí vědět, že ho zatkli. Říkal, že Bratrstvo se nikdy nesnaží zachránit své členy. Ale je tu přece žiletka; poslali by žiletku, kdyby mohli. Snad by zůstalo pět vteřin, než by dozorci vtrhli do cely. Žiletka by se do něho zakousla s palčivým chladem, a dokonce i prsty, kterými by ji držel, by prořízla až na kost. Všechny jeho myšlenky patřily trpícímu tělu, které se třáslo i před nejmenší bolestí. Nebyl si jist, zda by žiletku použil, i kdyby měl příležitost. Bylo přirozenější existovat od chvíle ke chvíli a přijímat dalších deset minut života, i když s jistotou, že na konci bude mučení.

Někdy se pokoušel spočítat porcelánové dlaždičky na stěnách cely. Mělo by to být jednoduché, ale vždy se na nějakém místě v počítání zmýlil. Častěji si kladl otázku, kde je a jaká je právě denní doba. Jednu chvíli si byl jist, že venku je plné denní světlo, a v příštím okamžiku si byl právě tak jist, že je hluboká tma. Na tomto místě, to věděl instinktivně, se světla nikdy nezhasínají. Je to místo bez temnoty; teď mu bylo jasné, proč O’Brien zřejmě pochopil tu narážku. Na Ministerstvu lásky nebyla okna. Jeho cela je možná v samém středu budovy anebo hned u vnější zdi; možná že je deset poschodí pod zemí anebo třicet nad zemí. V duchu se pohyboval od místa k místu a snažil se podle tělesných pocitů určit, zda hnízdí vysoko ve vzduchu anebo je pochován hluboko pod zemí.

Zvenčí zazněl dusot holínek. Ocelové dveře se s řinčením otevřely. Dovnitř rázně vstoupil mladý důstojník v elegantní černé uniformě, jako by se celý leskl nablýskanou kůží, jeho bledá souměrná tvář připomínala voskovou masku. Pokynul dozorcům venku, aby přivedli vězně. Do cely se vpotácel básník Ampleforth. Dveře se zase s řinkotem zavřely.

Ampleforth udělal jeden nebo dva nejisté pohyby ze strany na stranu, nejspíš hledal další dveře, kterými by vyšel ven, a potom začal přecházet sem a tam po cele. Ještě si nevšiml, že je tam Winston. Jeho unavené oči hleděly na stěnu asi metr nad úrovní Winstonovy hlavy. Byl bez bot a z děravých ponožek trčely velké špinavé palce. Také se už několik dní neholil. Štětinaté fousy mu pokrývaly tvář až po lícní kosti a dodávaly mu vzezření lotra, jež divně ladilo s jeho velkou hubenou postavou a nervózními pohyby.

Winston se trochu probral z letargie. Musí s Ampleforthem promluvit, i s rizikem, že na něj obrazovka začne řvát. Dalo se dokonce předpokládat, že Ampleforth má žiletku.

„Ampleforthe,“ řekl.

Řev z obrazovky se neozval. Ampleforth se zastavil, mírně vyveden z míry. Pomalu zaostřil pohled na Winstona.

„Á, Smith?“ řekl. „Ty taky?“

„Za co jsi tady?“

„Abych pravdu řekl…“ Sedl si neohrabaně na lavici proti Winstonovi. „Existuje jediný prohřešek, ne?“ řekl.

„A dopustil ses ho?“

„Zřejmě ano.“

Položil si ruku na čelo a chvilku si tiskl spánky, jako by se snažil na něco se rozpomenout.

„Tyhle věci se stávají,“ začal neurčitě. „Podařilo se mi oživit jeden případ – možný případ. Byla to neopatrnost, o tom není pochyby. Připravovali jsme konečné vydání Kiplingových básní. Ponechal jsem na konci jednoho verše slovo Bůh. Nemohl jsem si pomoci,“ dodal téměř rozhořčeně a zvedl oči, aby se podíval na Winstona. „Ten řádek se nedal změnit. Rýmovalo se to s kruh. Víš, že v celé slovní zásobě existuje jen asi dvanáct rýmů na kruh? Lámal jsem si hlavu celé dny. Jiný rým nebyl.“

Výraz v jeho tváři se změnil. Zmizela rozmrzelost a na okamžik vypadal téměř potěšeně. Skrze špínu a rozcuchané vlasy prosvítala intelektuální vroucnost, radost pedanta, který objevil nějaký nepotřebný fakt.

„Napadlo tě někdy,“ řekl, „že celé dějiny anglické poezie jsou determinovány faktem, že anglický jazyk postrádá rýmy?“

Ne, tato zvláštní myšlenka Winstona nikdy nenapadla. Ani mu za těchto okolností nepřipadala nijak důležitá nebo zajímavá.

„Víš, jaká denní doba je?“ zeptal se.

Ampleforth se zase zatvářil zděšeně. „Ani jsem o tom nepřemýšlel. Zatkli mě – mohlo to být tak před dvěma dny – možná před třemi.“ Těkal očima po stěnách, jako by očekával, že tam najde okno. „Tady není rozdíl mezi dnem a nocí. Nechápu, jak by si člověk mohl vypočítat čas.“

Hovořili o různých věcech několik minut a vtom je řev z obrazovky bez zjevného důvodu napomenul, aby byli zticha. Winston seděl pokojně, ruce zkřížené. Ampleforth, příliš velký, než aby mohl pohodlně sedět na úzké lavici, se neklidně vrtěl ze strany na stranu, objímaje svýma hubenýma rukama střídavě obě kolena. Obrazovka na něj štěkla, aby seděl klidně. Čas míjel. Dvacet minut – hodina – těžko říci. Venku se znova ozval dupot holínek. Winstonovy vnitřnosti se sevřely. Brzy, velmi brzy, možná za pět minut, možná hned, bude ten dupot znamenat, že na něho přišla řada.

Dveře se otevřely. Do cely vstoupil mladý důstojník s chladnou tváří. Úsečným pohybem ruky ukázal na Amplefortha.

„Místnost 101,“ řekl.

Ampleforth nemotorně vypochodoval mezi dvěma dozorci, ve tváři nejistotu, zmatek a nepochopení.

Zdálo se, že uplynula dlouhá doba. Znovu se ozvala bolest v břiše. Winstonovy úvahy se točily po stejné trase jako kulička, co padá stále do stejných škvír. V hlavě mu rezonovalo šest věcí: bolest v břiše; kousíček chleba; krev a křik; Julie; O’Brien; žiletka. Zachvátila ho další křeč v útrobách; okované holínky se přibližovaly. Otevřenými dveřmi zavál silný pach studeného potu. Do cely vstoupil Parsons. Měl na sobě khaki šortky a sportovní košili.

Tentokrát byl Winston tak ohromen, že na své útrapy zapomněl.

„Ty zde!“ zvolal.

Parsons se na Winstona podíval pohledem, v němž nebyl ani zájem ani překvapení, jenom utrpení. Začal křečovitě přecházet sem a tam, zřejmě nebyl schopen zůstat v klidu. Kdykoli narovnal masitá kolena, bylo vidět, jak se třesou. Oči měl doširoka otevřené a upřeně zíral před sebe, jako by se nemohl ubránit, aby hleděl na cosi ve střední vzdálenosti.

„Za co jsi tu?“ zeptal se Winston.

„Ideozločin!“ řekl Parsons skoro s pláčem. Z tónu jeho hlasu bylo jasné, že úplně uznává svou vinu, že se toho hrozí a nechce se mu věřit, že by se s ním takové slovo mohlo spojovat. Zastavil se proti Winstonovi a dychtivě začal dorážet: „Nemyslíš si, že mě zastřelí, že ne, kamaráde? Přece člověka nezastřelí, když vlastně nic neudělal – jenom za myšlenky, kterým se nemůže ubránit? Já vím, že člověka spravedlivě vyslechnou. Ach, v tomhle já jim důvěřuju! Přece mají o mně záznamy, ne? Ty přece víš, jaký jsem byl. Vlastně ne špatný chlap. Ne moc chytrý, samozřejmě, ale snaživý. Já se přece snažil udělat pro Stranu všechno, no ne? Vyváznu z toho s pěti lety, nemyslíš? Anebo možná s deseti? Chlap jako já by mohl být v pracovním táboře docela užitečný. Přece by mě nezastřelili jen za to, že jsem jednou vyjel z kolejí?“

„Jsi vinen?“ zeptal se Winston.

„To se ví, že jsem vinen!“ vykřikl Parsons a servilně pohlédl na obrazovku. „Snad si nemyslíš, že by Strana zavřela nevinného člověka?“ Jeho žabí obličej se uklidnil a dokonce dostal poněkud svatouškovský výraz. „Ideozločin je příšerná věc, člověče,“ řekl pompézně. „Je zákeřný. Zmocní se tě, ani nevíš jak. Víš, jak se zmocnil mě? Ve spánku! Ano, je to tak. A já tak pracoval, snažil se hledět si svýho, vůbec jsem nevěděl, že mám v hlavě něco špatnýho. A potom jsem začal mluvit ze spaní. A víš, co mě slyšeli říkat?“

Ztišil hlas jako někdo, kdo musí pronést před lékařem neslušné slovo.

„Pryč s Velkým bratrem! – Ano, to jsem řekl! A zřejmě jsem to opakoval znovu a znovu. Mezi námi, kamaráde, jsem rád, že mě dostali dřív, než to došlo dál. Víš, co jim řeknu, až přijdu před tribunál? ,Děkuju vám,‘ řeknu, ,děkuju vám, že jste mě zachránili dřív, než bylo pozdě.‘“

„Kdo tě udal?“ zeptal se Winston.

„Moje dcerka,“ řekl Parsons s jakousi žalostnou pýchou. „Poslouchala klíčovou dírkou. Slyšela, co jsem říkal, a hned na druhý den si to štrádovala k patrole. Na takovýho prcka je to výkon, co? Vůbec jí to nemám za zlý. Fakticky jsem na ni pyšný. Každopádně to dokazuje, že jsem ji vychovával ve správným duchu.“

Udělal ještě několik trhavých pohybů, a přitom vrhl toužebný pohled na záchodovou mísu. Pak si najednou strhl šortky.

„Promiň, brachu,“ řekl, „nemůžu si pomoct. To je tím čekáním.“

Vrazil svou velkou zadnici do záchodové mísy. Winston si zakryl obličej rukama.

„Smith!“ zařval hlas z obrazovky. „6079 Smith W.! Odkryjte si tvář. Na celách si nikdo tvář zakrývat nebude!“

Winston dal ruce dolů. Parsons použil záchodu hlučně a mohutně. Potom se ukázalo, že splachování je pokažené a cela dlouhé hodiny hnusně páchla.

Parsonse odvedli. Přicházeli další vězni a zase záhadně mizeli. Jednu vězeňkyni poslali do „Místnosti 101“ a Winston si všiml, že jako by se scvrkla a změnila barvu, když ta slova uslyšela. Mohlo být odpoledne, v případě, že sem byl přiveden ráno; anebo půlnoc, v případě, že ho sem přivedli odpoledne. V cele bylo šest vězňů, mužů i žen. Seděli docela tiše. Proti Winstonovi byl chlapík s vystouplými zuby, bez brady, jehož obličej připomínal velkého neškodného hlodavce. Tučné skvrnité tváře měl vespod tak vyboulené, že by člověk skoro věřil, že tam má skryté malé zásobníky s potravou. Bledě šedé oči bázlivě těkaly po ostatních, a rychle se odvracely, jakmile zachytily něčí pohled.

Dveře se otevřely a byl přiveden další vězeň. Při pohledu na něj Winstona zamrazilo. Byl to obyčejný člověk, jistě nebýval žádný fešák ani šereda, snad inženýr nebo třeba technik. Úděsná byla však jeho vychrtlá tvář. Připomínala umrlčí lebku. Byla tak hubená, že ústa a oči vypadaly nepřiměřeně velké a zorničky jako by byly naplněny vražednou, nesmiřitelnou nenávistí ke všemu živému.

Usedl na lavici kousek od Winstona. Winston na něj už nepohlédl, ale tu zmučenou umrlčí tvář viděl v duchu tak živě, jako by ji měl přímo před očima. Najednou si uvědomil, oč jde. Ten člověk umírá hladem. Na tuhle myšlenku zřejmě přišli všichni v cele naráz. Lidmi na lavici proběhla vlna nepatrného pohybu. Pohled muže bez brady zalétl k člověku s umrlčí tváří, pak se zase odvrátil a znovu se k němu vrátil, jakoby přitahován neodolatelnou silou. Najednou se začal na lavici vrtět. Pak vstal, neohrabaně a kolébavě přešel přes celu, zalovil v kapse kombinézy a s rozpačitým výrazem podal umouněný kousek chleba člověku s umrlčí tváří.

Z obrazovky zazněl zuřivý, ohlušující řev. Bezbradý se skokem vrátil na své místo. Umrlec rychle strčil ruce za záda, jako by chtěl celému světu ukázat, že dárek odmítl.

„Bumstead!“ zařval hlas. „2713 Bumstead J.! Pusťte ten kus chleba!“

Bezbradý nechal kousek chleba spadnout na zem.

„Zůstaňte stát, kde jste,“ řekl hlas. „Tváří ke dveřím. Nehýbejte se.“

Bezbradý poslechl. Jeho ducaté tváře se neovladatelně třásly. Dveře se s cvaknutím otevřely. Vešel mladý důstojník, a když ustoupil stranou, objevil se za ním malý, podsaditý dozorce s obrovskými pažemi a rameny. Postavil se proti bezbradému a na důstojníkův signál mu vší silou dal příšernou ránu do úst. Úder byl veden takovou intenzitou, že bezbradého skoro smetl z podlahy. Jeho tělo letělo přes celu a zastavilo se o spodek záchodové mísy. Chvilku tam ležel omráčený a z úst a z nosu mu vytékala tmavá krev. Slabounce sténal, spíš kňučel, zřejmě byl v bezvědomí. Potom se převalil a nejistě se vzepřel na rukou a na kolenou. V proudu krve a slin mu z úst vypadly dvě poloviny umělého chrupu.

Vězni seděli úplně tiše, ruce na kolenou. Bezbradý se doplazil na své místo. Spodní část jeho obličeje na jedné straně pomalu tmavla. Ústa opuchla v beztvarou masu třešňové barvy, s temnou dírou uprostřed. Krev mu občas kapala na kombinézu. Šedivé oči těkaly z jedné tváře na druhou a byl v nich provinilý výraz, jako by se snažil zjistit, nakolik jím ostatní pohrdají pro jeho ponížení.

Dveře se otevřely. Důstojník ukázal na muže s umrlčí lebkou.

„Místnost 101,“ řekl.

Po Winstonově boku se ozval vzdech a zaúpění. Muž se vrhl na kolena se sepjatýma rukama.

„Soudruhu! Pane důstojníku!“ křičel. „Tam mě nesmíte dát! Copak jsem vám neřekl všechno? Co ještě chcete vědět? Neexistuje nic, co bych nepřiznal, nic! Jen mi řekněte, co, a já to hned přiznám. Napište to a já to podepíšu – cokoli! Jen ne místnost 101!“

„Místnost 101,“ řekl důstojník.

Mužova tvář, už teď velmi bledá, se zbarvila tak, že by Winston nebyl věřil, že je to možné. Nabyla naprosto nepochybně zeleného odstínu.

„Dělejte se mnou, co chcete!“ křičel. „Moříte mě celé týdny hladem. Skončete to a nechte mě umřít. Zastřelte mě. Pověste mě. Odsuďte mě na pětadvacet let. Mám ještě někoho udat? Jen řekněte koho a já vám povím, co budete chtít. Nezáleží mi na nikom, nezáleží mi na tom, co s těmi lidmi uděláte. Mám ženu a tři děti. Nejstaršímu ještě není šest. Můžete si je všechny vzít a podřezat jim krky před mýma očima, a já budu stát a dívat se na to. Jen ne místnost 101.“

„Místnost 101,“ řekl důstojník.

Muž se šíleným výrazem rozhlédl po ostatních, jako by chtěl poslat někoho jiného místo sebe. Jeho oči se zastavily na rozbité tváři bezbradého. Vymrštil hubenou paži.

„Toho byste měli vzít, ne mě!“ křičel. „Vy jste neslyšeli, co říkal, když mu rozbili hubu. Dejte mi příležitost, já vám to řeknu doslova. On je proti Straně, ne já.“ Dozorci postoupili dopředu. Mužův hlas se změnil ve vřískot. „Vy jste ho neslyšeli!“ opakoval. „V obrazovce se něco pokazilo. Jeho hledáte, ne mě. Vezměte jeho, ne mě!“

Dva podsadití dozorci se sehnuli a uchopili ho pod paží. V tom okamžiku sebou mrštil o zem a chopil se železné nohy od lavice. Začal beze slov výt jako zvíře. Dozorci se ho chopili, aby ho odtrhli, ale on se držel s překvapující silou. Snad dvacet vteřin ho tahali. Vězni seděli tiše, ruce na kolenou, a upřeně hleděli před sebe. Kvílení ustalo; muži došel dech a už mu zbývaly síly jen na to, aby se nepustil. Potom zazněl úplně jiný výkřik. Jeden z dozorců mu dupl holínkou na ruku a rozdrtil mu prsty. Postavili ho na nohy.

„Místnost 101,“ řekl důstojník.

Muže vyvedli. Kráčel vrávoravě, se skloněnou hlavou, držel si rozdrcenou ruku a všechna bojovnost z něho vyprchala.

Uplynula dlouhá doba. Jestliže odvedli muže s umrlčí tváří o půlnoci, je teď ráno; jestli se to stalo ráno, tak je odpoledne. Winston byl sám, už celé hodiny. Od sezení na úzké lavici ho všechno bolelo tak, že vstal a procházel se, a obrazovka ho nenapomínala. Kousek chleba ležel stále tam, kde ho bezbradý upustil. Zpočátku se jen s velkým sebezapřením bránil, aby se na něj nepodíval. Nyní hlad ustoupil žízni. V ústech měl lepkavou a špatnou chuť. Hučení a neměnné bílé světlo vyvolávaly skoro mdloby, pocit prázdna uvnitř hlavy. Vstával, nucen nesnesitelnou bolestí v zádech, a hned si zase sedal, protože byl příliš malátný, než aby vydržel stát na nohou. Jakmile však ovládl tělesné pocity, vrátil se strach. Někdy myslel se slabou nadějí na O’Briena a na žiletku. Nejpravděpodobnější bylo, že by žiletka mohla být ukrytá v jídle. Ale dosud mu nedali najíst. Pomyšlení na Julii bylo horší. Možná je jí právě v této chvíli ještě hůř než jemu a křičí bolestí. Kdybych mohl zachránit Julii tím, že by se moje utrpení zdvojnásobilo, udělal bych to? Ano, udělal. Ale to bylo pouze rozumové rozhodnutí, protože věděl, že by to udělat měl. Ale necítil to. Na tomto místě člověk nemohl cítit nic, jen bolest a očekávané utrpení. A je vůbec možné v situaci, kdy člověk už tak zkouší jako zvíře, aby se jeho vlastní bolest zvětšila? Na tuhle otázku ještě nedokázal odpovědět.

Holínky se znovu přibližovaly. Dveře se otevřely. Vešel O’Brien.

Winston vyskočil. Byl tím pohledem šokován tak, že z něj vyprchala všechna opatrnost. Poprvé po mnoha letech zapomněl na přítomnost obrazovky.

„Tebe taky dostali?“ vykřikl.

„Mne dostali už dávno,“ řekl O’Brien s mírnou, skoro lítostivou ironií. Odstoupil stranou. Za ním se objevil rozložitý dozorce s dlouhým černým obuškem v ruce.

„Tys to věděl, Winstone,“ řekl O’Brien. „Neklam sám sebe. Tys to přece věděl – od začátku jsi to věděl.“

Ano, teď chápal, že to od začátku věděl. Ale nebyl čas na to myslet. Teď měl oči jen pro obušek v dozorcových rukách. Může dopadnout kamkoli, na temeno, na okraj ucha, na paži, na loket…

Loket! Svezl se na kolena, téměř ochromen, svíraje si zasažený loket druhou rukou. Všechno explodovalo žlutým světlem. Nepředstavitelné, je nepředstavitelné, že by jediný úder mohl způsobit takovou bolest! Světlo zmizelo a viděl jen ty dva, jak na něho hledí. Dozorce se smál tomu, jak se složil.

V každém případě však dostal odpověď na svou otázku. Za nic na světě si člověk nemůže přát znásobení bolesti. Když jde o bolest, může si člověk přát jediné: aby přestala. Nic na světě není tak zlé jako fyzické utrpení. Tváří v tvář takové trýzni není hrdinů, není hrdinů, opakoval si v duchu, když se svíjel na zemi, bezmocně svíraje zchromlou levou paži.

další část >>>

<<< předchozí část