Misantropova knihovna

JAN NERUDA

výpisky z díla

ŽERTY, HRAVÉ I DRAVÉ
 

O drobotinách

Nemohu děti ani cítit. Kdyby se mě někdo zeptal, koho že z dějin mám za největšího muže, řeknu hned a bez rozmýšlení: Herodesa. Chci-li učinit obrazotvornosti své zvláštní pochoutku, vmyslím se do rozkoší betlémských vražd. Já, jaký jsem, chytil bych každé dítě za zadní nohu, zatočil jím kolem hlavy...
 

Z domácnosti

Přece se nemusíme emancipace ženské tak příliš bát. Ženská zcela přirozeně se drží jen oboru svého.
 

Po funuse s křížkem!

Přečtěte si v slavném Gil Blas, co praví Mergelina: „Láska je duševní zimnicí, je chorobou, ano jakous zuřivostí, která na nás přichází jako na němou tvář.“

Cituju zase jistého učence, pravím-li, že děvče dívá se na každého mužského jako na vykupitele, který z ní může sejmout dědičný hřích panenství a dát se pro ni přibít na kříž manželský.
 

Popeleční myšlenky

Pak prý není člověk užitečné domácí zvíře! Povídám, že ještě mnohem užitečnější než husa nebo ovce, kráva nebo kůň! I ten, který nebyl zaživa k praničemu na světě, sotva že umřel, již pomáhá celému stu lidí k živobytí.
 

Kobližky

Ondyno napsal kdosi: „Masopůst liší se teď od postu jedině tím, že není mezi oběma už pražádného rozdílu.“

Hanuš ve svém Kalendáři bájeslovném praví zcela určitě, že „naše masopostné koblihy jsou zajisté co zvláštní pečivo sváteční původně jakýmsi symbolem, jako vánočka.“ Praví-li jinde zas, že „masopostné hody byly původně jarní svátky,“ je pro můj důmysl zrovna hračkou rozhodnout, že buclatá, kulatá, svítivá, červená kobližka není praničím jiným než obrazem věčného slunce. Náboženství těch, kteří se klaní slunci, není tak příliš hloupé! Když sluníčko hodně svítí a září, vypadá vždy, jako by bylo obaleno čerstvým máslem, a proto také obraz jeho, kobližku, převracíme v tom másle čerstvém. Učenost nás učí, že masopostní neděle zove se u Rusů „maslina“, hlavní masopostní čtvrtek pak že u nás Čechů podnes zove se „čtvrtkem tučným“. Němci říkávali tučnému čtvrtku „schmutziger donnerstag“, neboť u starých Němců byl „schmutz“ tolik co tuk. Zrovna tak, jako že to, čím noví Němci tuční, je také zas jen „schmutz“.¹

Opatrný čtenář snad pozoroval, že mluvě o masopustních kobližkách masopostní šišky naprosto opomíjím. Ó, já jsem chytrý! Šiška je bez nádivky – co je ale po kterémkoli tvoru, ve kterém nic nevězí! Opovrhuji jím.
 

Dva kriminální listy!

Řekněte třeba, že jsem zloděj, mně je to jedno. „Lepší jest zloděj nežli ustavičnost muže lživého,“² praví písmo svaté – a prosím, kolik mužů máme, kteří nejsou lživi? Jsem tedy lepší než daleká většina mužského lidstva. Mohl bych se odvolat k známému výroku velkého Francouze socialisty,³ že „majetek je krádež,“ nebo k velkému Němci,⁴ jenž ve svém hluboce myšleném „Atta Trollu“ praví:

Žádných věru majetníků
nestvořila příroda –
rodíme se bez kapes. –
Co to: kapsa!? Vymyšlenost
jako všechen majetek,
jak zákony o vlastnictví –
zloději jsou všichni lidé! –

Mohl bych také sám trefně poukázat k tomu, že není člověka, který by patřil jen samu sobě, že každý patří dětem, ženě, vlasti, národu, a že když člověk ani sám není svůj, jak že může něco, což jeho jest, býti jeho? Tisíc neviditelných rukou leží na nás a stále nás ohmatává! Ale pohrdám všemi pomůckami těmi, poukazuju jen ke skutečným poměrům společenským, ptám se prostě: prosím, kolik je teď lidí, kteří nekradou? Jeden na burze milióny, druhý košili neb kabát, třetí politickým svým odpůrcům čest, čtvrtý svému sousedu poklid a štěstí atd. „Řekni mně, co kradeš, a řeknu ti, co jsi.“
 

Noční schůze feudálně-klerikálního českého sněmu

Je neslušno žádat na velkopanských dětech, aby se učily jako my, a i když ničeho nevědí, státníky např. přece se mohou stát.

Biblická šlechta

Jákob – hotový šlechtic! Ukládal-li už také do anglické banky, nelze určit, ale bohat byl, velmi bohat. Okradl svého tchána o tuze mnoho a soudím tedy, že byl Jákob už baronem, poněvadž u Italů slovo to posud znamená ničemu!⁵ Vskutku také podnes stávají se na mnohých místech židovští bankéři s velikou zálibou barony.
 

Několik skutečně moudrých slov o spisovatelském honoráři

Říká se tomu „honorář“ – míním honorář za díla spisovatelská, básnická atd. – a je to hřích proti svatému duchu, ba víc: je to nesmysl.

„Můj milý, s cílem svého života se minuvší příteli! Čímpak chceš vlastně být, spisovatelem aneb prodavačem?

Pranic se nedivím, dá-li si zlatník zaplatit prsten nebo švec boty. Ale básník! Cožpak potřebuje ku svému dílu kůže, dratve, floků, smůly atd? A od koho pak chce peníze za své dílo? Objednává si je někdo u něho? Nikoli, on pracuje z vnitřního popudu, on musí básnit, on sám má nejvyšší radost ze spředených svých snů – potěší-li pak ještě někoho jiného, je to náhoda, ne úmysl. Není to hanba, když chce brát básník dvacet zlatých honoráře za arch písní, které ho nestály pranic? Nebo když člověk, který se povznese nad oblaky, také sobě vedle toho ještě přeje dvou ušpiněných desítek? Když člověk, který je králem, kdy a jak dlouho chce, sníží se až k tomu, že nabízí knihkupci svůj rukopis prodejem? I fuj!“
 

Vegetus, a, um. – Anima, ae.

Vegetarián je muž zbožný, který dobře ví, že v modlitbě páně je řeč jen o „vezdejším chlebě“, ani muk ale o vezdejším mase.
 

Dnes ráno, když jsem přicházel na Václavské náměstí, kde stálo na sta vozů vrchovatě naplněných zelím, bylo mně tak krušno, jako kdybych vcházel do koncertního sálu, v němž se má provozovat „hudba budoucnosti“.

Papež přijde prý do Prahy, snad se sám stane předsedou vegetariánů – on je velmi rozhodně proti všemu, v čem je „anima“.
 

Ty proměny! Lidstvo a lidé předělají se zcela. Jen co tak najednou s řezníky! Ovšem, mohou se stát mediky, aby neupustili od svého; ale i to zaopatření bude jen dočasné, neboť lidé budou pak tak zdrávi, že budou umírat už beze vší lékařské pomoci. – Musíme o tom přemýšlet, co že s řezníky.
 

Lékařky, kněžky, právničky

I.

Já pro svou osobu především uznávám srdnatost, jaká se jeví v tom, že když byly posud ženské jen pomocnicemi ku porodu, chtějí být od nynějška také pomocnicemi k smrti, že chtějí rovněž jako mužští obohacovat vědu a hřbitovy, a rovněž léta se učiti latině, jazyku mrtvému, a tedy jedině způsobilému, aby pomáhal těm, kteří umřít míní! A vzpomenem-li sobě, co už lékařský stav zažil posměchu, co ve všech literaturách panuje proti němu špásů, vtipů, průpovídek, epigramů a jiných neslušností, objeví se nám náhlá srdnatost posud tak jemně citlivého, skoro rozbrečeného pohlaví tím skvěleji.

A jaký je to ráj, v němž je zapovězený strom, a jaká by to byla emancipace, z níž by bylo vyloučeno některé umění! Očekávám důvěrně, že příroda, která už přes šest tisíc let svá tajemství lékařům skrývá, náhle je teď zjeví nějaké zvědavé blondýně, neboť dáma dámě ani nedovede zamlčet tajemství, povídají. Ale posavadní praxe učí, že není ani potřeby, aby lékař všechno věděl, a konečně se přec dotyčná blondýnka z medicíny snadno za jedinou hodinu doví víc – než dovede pak za celý život zapomenout. „Ducha medicíny snadno pochopíš: prostuduješ celý velký i malý svět a pak necháš všechno jít, jak se pánu bohu líbí.“ A nepovídá se, že všichni posavadní lékaři jsou vlastně slepí, že přikročují k loži se zavázanýma očima a napřáhnou smrtící své umění: trefí-li nemoc, je po ní, trefí-li nemocného, je po něm. V prvním případu se řekne, že lékař zvítězil, v druhém se řekne, že pánbůh tak chtěl. Ženské jsou zbožny a oddají se tak snadno do vůle boží, a co se týká té sleposti, mají zajisté talent. Není Amor také slepý a neumějí jím výborně zatočit? Nemusíme zvlášť při „chorobách srdce“ očekávat pravé divy? Ano, mějme důvěru v lékařky, copak nás to může stát, nanejvýš život! Vždyť budou smět zabíjet jen nemocné, žádného zdravého, a nemocný už nyní je každý „ve velkém nebezpečí“, jakž tvrdí každý lékař – zcela bez satiry na sebe. Já mám důvěru obrovskou a jakmile bude první lékařka, ihned si ji zavolám a dám si od ní ostříhat nehty na pravé ruce, na levé to dovedu vždycky sám.

Ale s honorářem bude zle, honorovat dámě návštěvu je věc tak choulostivá. Avšak to se poddá!

Nechají se lékařky, když samy onemocní, léčit od lékařů? Myslím, že ano, vždyť je samovražda zapovězena. Budou se také vdávat lékařky? Těžká odpověď! Ono ovšem rozmnožování lidstva lékaři ani nepřísluší, ale vždyť z těch dětí, budou-li řádně vychovány, také mohou býti jednou zas pacienti!

Arci je také možnost, že mužští pak také ženským přenechají lékaření zcela, jako jim už teď přenechávají podřezávání kuřat, paření živých raků atd. Nu dámy si to zastanou, a až některá doktorka umře „za spásu celého lidstva“ – zrovna jako Kristus – ulehne si zrovna jako hrdina Leonidas: „kolem sebe mrtvoly zbitých.“

II.

Konečně, pročpak by nemohly být ženské také kněžkami?! Kázat dámy zajisté dovedou, ba mají k tomu mnohem větší talent než muž.

Rovněž rády a ochotně budou dámy naslouchat tajnostem v zpovědnici jim svěřovaným, zrovna zábavou jim to bude. Při tom se ani jediná nedostane pro přílišnou mlčenlivost do nějakých malérů nepomucenských!

Hůř bude s právnictvím. „Kněz se modlí za všechny, voják bojuje za všechny, sedlák oře za všechny, a advokát – sní všechny.“

Celá budoucnost naše bude v něžných rukou ženských, ženská něžnost nás svlíkne z kabátu, pak nás zabije a pak nás vyprovodí v ornátu až k bráně.

Za padesát let

Dejme tomu, že budu za padesát let ještě živ, totiž tělesně – o duševní nesmrtelnosti mé nemůže být žádné pochybnosti. Pak tedy, po padesáti letech, vzbudím se ráno již co člen „slabého krásného pohlaví“, neboť pojmy budou pak již zcela převráceny. Nechám se ufrisírovat, namastit voňavkami, nabarvit bílými a červenými líčidly a vyjdu si na Příkopy „dělat dojem“. Mnoho ho již nenadělám, při devadesáti letech, ale krásné pohlaví se chce i tenkráte ještě líbit, když se už nelíbí.

Zastavím se před výlohou. Nic nového – „Jak se má žena chovat, když se uchází o ruku mužovu“, vedle kniha „Je-li rozumno zavádět emancipaci pohlaví mužského“, pak „Návod, jak se má muž chovat nežli slehne“ atd.

Ptám se známé mně dámy: „Ale račte mně říci, tak málo dnes vidím starých dam na ulici – za dávných let jsme jim říkali babičky, také baby. Kde jsou?“

„Vždyť je dnes zasedání sněmu, jsou tam – kde by byly!“

„Ach ano,“ udeřím se do čela; zapomněl jsem zcela, nu ovšem, teď nám mužským do sněmu nic není!“

Rozžehnáme se. Jak zvláštně vypadá teď ta „Mužská třída“, bývalá „Ovocná ulice“! Ty firmy! „Antonín Procházčin, putzmacher“⁶, „František Proščin, modista“, „Josef Landin, modista“ – člověk by myslil, že je někde na Rusi, kdyby nevěděl, že ti obchodníci mají jméno dle toho, které ženě náležejí.

Za Žižkovem odhalují nový pomník, postavený vojačkám, hrdinně padlým za poslední války. Tak rád se dívám na vojačky.

Je to pohled na ty ozbrojené řady! Pravé amazonky, vesměs bez ňader! Vtom – strašný, zoufalý výkřik, vyražený z tisíců hrdel najednou!

A hned potom divoký útěk do vedlejších ulic za ohlušujícího kvikotu, odhazování zbraní, volání o pomoc, pronikavý křik, nářek – –

Z kanálu byla vyskočila německá myš.⁷
 

Cesta po tramvaji

„Orlové lítají osamělí, havrani houfně – společnosti potřebuje jen bloud, samoty ale mudrc.“

Ó samoto, samoto! Člověk potřebuje půvabu ze společné zábavy a když nemá nikoho, mluví sám se sebou.

O samotě rostou nejvyšší palmy a pnou se cedry do nebes. V samotě budí se vyšší život.
 

Rok co rok „Mlynář a jeho dítě“

Vyndám brejle a nasadím; moje brejle zvětšují totiž a tuze rád se jimi dívám na chyby svých bližních.
 

Cítím se skutečně vysoko, cožpak jsem ale zrovna jako vysoká hora, že bouřky věčně za mnou táhnou?
 

Václava Štulce „Básně“

Básníci se rozdělují na tři druhy: na ty, kteří prorocky letí před dobou svou, na jiné, kteří jsou básníky čistě časovými, a konečně na ty, kteří s poetickým pinklíčkem⁸ svým přicházejí do nádraží vždy tenkrát, když jich století bylo právě teď z něho odjelo.
 

O andělích a tedy také o ženských

Člověk je samolibý. Praví sobě, že on je nejkrásnějším kouskem celého tvorstva. Je pochopitelno, že člověk se samu sobě líbí nanejvýš, avšak – líbí se rovněž tvorům ostatním? Nelíbí! Kohoutu se strakatá slepice líbí stokrát líp než nejbělejší naše dáma. Díváme-li se chladným rozumem na tělo lidské, je na něm snad úplná harmonie? A může bez této být absolutní krása? Na člověku vidíme jen stopu ruky sochařského učně, arci že učně talentovaného, nikoli ale umělce nějakého dokonalého, mistra. Ty četné hrany na těle lidském, ty dutiny, otvory, výrůstky, nač ty jsou? Hlava je na krku jako na šťopce, ruce a nohy, vybíhající v rohaté krajky, jsou zajisté výbornými nástroji na držení vařečky nebo na šlapání pedálu u šicího stroje, ale jsou krásny? Hlava člověka má ovšem tvar poměrně nejdokonalejší, kulovitý. A jen protože jsou ženské obyčejně kulovitější nežli my – „boubelatější“ se tomu říká – jsou také andělům podobnější, andělštější.
 

Pozorujme lásku, která k nám, jak známo, přichází shůry. Oba milující na počátku, pokud jsou sobě ještě vědomi vyššího původu svého citu, mluví spolu jen zrakem. Pak v nich vítězí nižší lidskost a mluví spolu slovy. Pak klesnou ještě hloub, až na chuť, a tu se pak stává věc politováníhodná, hubička.
 

Člověk zvířecí srsti zbavil se skoro již zcela, jeho kůže se stává průsvitnou; také již vnitřní city jeho mluví barvami na jeho obličeji. Zvláště ženy mluví touto řečí často, jenže jim vždy ještě vadí kousek pozemské slupky, sic by nám byly průhledny zcela.
 

O šibřinkách a o novém světě

Co posud české šibřinky⁹ provedly, bylo pouhou abecedou nesmyslu: nesmysl, má-li v celé své důstojnosti rozkvést, zcela jinak se musí popadnout. Obrácený svět ať jednou provedou, to bude něco! Ale pořádně, soustavně ať to provedou! Ryba sedí kouříc na břehu a čeká trpělivě, až se na červa chytne člověk. – Rak prodává kuchařky, tučnějších kopu za 3 zl. – Živý drak nechává papírového kluka lítat, „káča“ maže kluka, aby se točil. – Šiml jede na majoru. – Žito mlátí sedláky. – Pes nechává myslivce aportovat, pudl svého pána přes hůl skákat. – Nezbedný pták vybírá děti z hnízda. – Tympán tluče tympanistu do kulatého břicha. – Zkrachovaná akcie s povzdechem klade do kasy své jen samé bezcenné bankéře. – Sudy pobíjejí kulatého sládka obručemi, aby blahobytem neprask'. – Učený brouk napichuje na špendlíky sbírku lidí, vždyť je mezi lidmi vskutku tolik hmyzu!

Skutečně obrácený svět! Všechny zákony přírodní obráceny! Společné bavení se bude mít svůj zvláštní, zcela pikantní ráz; bude-li chtít někdo někomu něco říci, neřekne mu nic; napřed se budem vtipu smát a vtip ten vypravovat dál, pak teprv se ten vtip udělá; kdo promluví, promluví napřed slova a pak teprv bude přemýšlet, co říci chce; vyvede-li někdo nějaké hulvátství, bude to považováno za známku dobrého vychování; fackování není sice zapovězeno, ale společenský takt toho žádá, aby podobné výlevy intimnější pohlavní lásky neděly se zrovna na veřejném bále. – Vrah se napřed pověsí, pak se odsoudí k smrti, poté se provede přelíčení a pak teprv vrah půjde a zabije někoho, aby se stal předchozího trestu hoden. – Kousky pečeně přejdou z úst na pekáč, upekou se tu do surova, pak to donese kuchařka k řezníkovi, řezník na jatky a zde z toho sestaví skopečka a telátko, vsadí jim oči, nacpe vnitřnosti, natáhne kůži a pak si je odvede venkovan domů. Ba celý život se dá znázornit velmi dobře obráceně. Hrobníci budou jaksi pomocnicemi ku porodu, krchovy budou porodnice. Z muže se stane jinoch, z jinocha uličník, z uličníka nemluvně a to vezme hrobniční bába a vloží je v mateřské lůno.¹⁰

Jen ve věcech politických odporučujeme opatrnost. Kdyby chtěl někdo např. znázornit naši českou politiku obrácenou, vypadla by pak rozumně, a to by už – nebylo podobné pravdě.
 

Svatebčané na cestách

Vstup náhodou do kupé, kde je takový párek. Ovane tě ihned nepříjemné přesvědčení, že jsi tak něčím jako nejzbytečnějším člověkem na světě. Pohlédnou na sebe a v očích jejich je žaloba na pánaboha, že stvořil tak mnoho, ach tak mnoho lidí!

Člověk se na ně podívá rád, nejraději takhle, kdyby seděli ve vonné besídce, ale v železničním kupé jsou naprosto protivní! Ovšem i mimo kupé!
 

Můj nářek

Já jsem také trpící. Já pro samé utrpení odříkám se už vší radosti, přátel a všeho světa. Nespravedlivé lidstvo, než odstoupím do samoty, má ještě zaslechnout bolestný, ječivý výkřik můj.
 

Nedělní kázání na základě Darwinovy nauky

(dle několika umělců zpracováno a překládáno ode mne)

1871

I.

Drazí soulidé!

Apoštol Darwin vrátil nás přírodě, tím nás vrátil lásce. Již dávno šířilo se totiž ve vzdělaném lidstvu přesvědčení, že třeba milovat zvířata, netrýznit jich, a přisuzovat také jim cit a rozum. Nabýváme-li ale Darwinem poučení, že člověk sám se vyvinul ze zvířete, dojdem konečně k tomu, že v člověku budem milovat toto zvíře, že člověka už pro jeho zvířecí původ nebudem trýznit a že budem každému člověku přisuzovat cit a rozum. Naše školní mládež nebude se více tahat za vlasy, národové se nebudou vraždit, milenci nebudou jeden druhého soužit a žurnalisté se nebudou prát. Ať žije apoštol lásky!

Darwin praví, že člověk nestvořen dne šestého, také ne hned co člověk, nýbrž že se vyvíjel znenáhla vedle a ze zvířat, dle podnebí, vrstev zemských atd. To má své důvody.

My všichni, kteří jsme chodili do trochu vyšších škol, víme, že je říše nerostů, bylin a zvířat, ale o nějaké říši lidstva neslyšel přec nikdo z nás, ani vědecky, ani statisticky, ani politicky. Politicky už docela ne! Víme sice, že platíme např. nelidské daně, ale o lidských daních jsme ještě neslyšeli. Zvláštní říše lidstva nemůže být také již za tou příčinou, že člověk má se zvířetem příliš mnoho společného, že často nerozeznáváme, jsou-li činy jeho z pudu nebo z rozumu. O tom vždy bylo nějaké nejasné tušení v člověku samém, ode vždy odvozoval své ctnosti a chyby od toho onoho zvířete, ano celí národové brali národní své znaky z říše zvířat, kdežto neznáme ani jediného případu, aby byla zvířata připisovala sobě vlastnosti lidské a jimi se chlubila. Český národ si dal do znaku lva a orlici, jiní národové medvěda, pardála atd. Dějiny lidstva znají knížete Lví srdce, Jindřicha Lva, Albrechta Medvěda, ale ani jednoho např. Marcela Člověka. Ani jednou se mně ještě nestalo, že by se mně byl představil nějaký pan Člověk, ale už jsem seznal těch dost, kteří se jmenovali Lev, Liška, Rys, Jelen, Zajíc, Pštros, Kapr, Vydra atd. Člověk není spokojen sám s sebou; on by byl vůbec celou přírodu učinil jinakou, kdyby byl měl do toho co mluvit. Nemohl-li stvořit, alespoň maluje červené lvy, zelené slony, modré voly a zlaté hady. Zvířata nám to nesplácejí, nejmenují se podle nás, nepřemalovávají nás.

Mimovolně člověk vždy uznával vznešenost zvířete, jakýs cit to vděčnosti dítěte k otci. Žádnému zvířeti ještě nenapadlo, aby se modlilo k člověku; člověk ale již často povýšil zvíře na boha a vlastního bratra svého snížil na zvíře. Většina zvířat byla už někdy bohem nebo je jím posud a chová se při tom slušně. Známe svaté hady, svaté slony i svaté – voly. Zlaté tele ani už nevyjde nikdy z módy a spojuje veškeré lidstvo v náboženství jediné. Indický bůh Hanuman je opicí a Mundi býkem. Křesťané v Habeši považují Bileamovu oslici za svatou a mnohé naše svaté poznáš na obrazech jen dle přidaných k nim zvířat, sv. Antonína dle štětináče, sv. Lukáše dle roháče atd. Považuje-li člověk zvířata za svatá, dokazuje tím lidštější svůj náhled.

Zvíře se málokdy přetvařuje, a proto máme více znalců zvířat než znalců lidí. I v té přímosti je zvíře výš než člověk, jakož v mnohém ještě jiném. Orfeus uchlácholil zpěvem svým i dravce, ale ať jde na vídeňskou burzu a zpívá tam: „Vždyť zlato je přelud pouze!“ Lev se spřátelí třeba s malým psíkem, ale nikdy se podobně nezištně nespřátelí boháč se žebrákem, kníže s poddaným. Hafne-li si psíček na novofoundlanďana, ani si tento ho nevšímá – aby takhle diurnista si vyjel na pana radu! Na venkovských dvorech vidíme kolem škopíčku psa, kozu, jehně, kočku, kuřata, husy, kachny, králíky ve svorné společnosti, ale posaďte k jedinému stolu monarchistu, republikána, radikála, konzervativce, ateistu, kapucína, cislajtaňáka, federalistu, a jděte se za chvilku podívat na ně!

Ano, bývali jsme někdy také tak vznešeni jako zvířata, ale tomu je dávno! Bylo to v ráji. Praotcové se tam však prohřešili, chtěli vinu svou přičíst zvířeti, prohřešili se zrádně proti svým bratřím, dali neposkvrněným, zbožným zvířatům zlý příklad a byli za trest vyhnáni do té budoucí lidské společnosti, kterou sobě teprv sami museli opatřit. Je známo, že s nimi zvířata po tu dobu zacházela zcela jako se sobě rovnými, vždyť beztoho pravý ráj jako pravá republika neznají rozdílu v společnosti.

Upíráme zvířatům mluvu a tuze se mýlíme. Je-li to s tím rajským hadem pravda, musel mít obrovskou výmluvnost, že přemluvil celé tehdejší lidstvo! Mezi sebou rozumějí si zvířata velmi dobře, že my jim nerozumíme, je naše chyba. My nerozumíme ani druh druhu a chcem obyčejně to, čeho náš bližní naprosto nechce. A kolikpak zná kdo jazyků z těch 4000, kterými se mluví po zeměkouli? Není pražádného rozdílu! Špaček a papoušek naučí se mluvit, rozvážem-li mu jazyk. Dáme-li člověku, např. mnohému poslanci, řád, křížek, stužku, trochu zlata, můžem ho rovněž nechat mluvit a mlčet, co a kdy nám libo. Zvířata zavíráme, lidi také; zaslepujeme ona, aby zpívali dle naší píšťalky, a tyto také; zvířata ubíjíme po tisících a lidi také. Tygr napadne tygra jen v době lásky, ze žárlivosti, člověk člověka už kvůli nějaké diplomatické nótě.

Rozum zvířat velmi podceňujeme, mnohý kůň má zrovna lidský rozum a mnohý člověk je hloupý jako buvol. Oni milují jako my a mají monogamii jako my. Ano lze říci, že mají citu a rozumu víc než člověk. Samičky kojí svá mláďata vždy sama; stane-li se pak jednou, že lidská matka doopravdy při nebezpečí brání své dítě, ihned jí pochlebují a srovnávají ji s „lvicí“. Zvíře miluje svou vlast a svobodu víc než člověk. Většina zvířat je věrna a k dobrodincům vděčna; nevděčnost je čistě lidská nectnost. Lev je sice králem všech zvířat, ale pyšen není ani dost málo. Hejl má sice kanovnický plášť, je papežem všech zvířat, ale ještě ho nenapadlo, aby se dal prohlásit neomylným! To není rozum?

II.

Soulidé a souzvířata!

Pokračujme dále u svém bohumilém zpytování, jak že povaha zvířete je čistější než povaha člověka, a přispějeme tím, že člověk přece snad jednou povznese se až k sebevědomí, k ctnosti, k zvířeti.

„Jak vznešena jste vy, ó zvířata!“ zvolal jsem nesčíslněkrát za této prusko-francouzské války. Zvíře nikdy nevraždí z pouhé vražedné choutky, nýbrž jen z hladu, ze msty, v nebezpečí. Výraz „zběsilost zhovadilá“ nebo „surovost zvířecí“ je naprosto chybný. Zvíře co zvíře není nikdy surové, člověk zdivočilý neklesá k zvířeti, nýbrž překročuje meze lidskosti. Známe dost a dost nelidí, ale ani jediné nezvíře. Žádné ochočené zvíře není ukrutné nebo krvežíznivé, nejvzdělanější člověk upadá do obého až příliš často! Zvíře nikdy nepáše zločinů ni hříchů, ničí jen, pokud fyzická mu síla stačí, člověk přibírá k ničení i veškerou sílu duševní.

Co to za neskromnost, že člověk se odvažuje srovnávat se nejlepšími (i nejhoršími) stránkami a ctnostmi svými k zvířeti! On prý vidí jako sokol, je prý srdnatý jako lev a chytrý jako liška. Mladé dámy mají vždy oči jako holubice nebo jako gazela, svižná dívka je prý jako srnka. Člověk je ukrutný jako tygr, falešný jako kočka, hloupý jako osel nebo husa, neobratný jako medvěd, drzý jako štěnice, vilný jako kozel, pyšný jako páv, pilný jako včela, nestálý jako motýl, dotěrný jako moucha, zlodějský jako straka a němý jako ryba. Farář počítá své ovečky, student „vylíhne“ teplem svého mozku „husy“, primadona zpívá jako slavík, koloraturní zpěvačka trylkuje jako skřivan, kluk na kruchtě kokrhá jako kohout, tenorista mečí jako koza, kdo vyhraje velký los, má sviňské štěstí, kdo pracuje celý den, má hlad jako vlk, hltá jako štika a spí pak jako dudek. Manžel je vždy jako krocan, manželka vždy jako holubice; mezi dívkami jsou husy, kačeny, a řekne-li se jim „koťátko“, už se lísají; služebná děvčata bývají hezká jako blechy nebo zas neobratná jako kobyly. Matky se stydí za své děti, za ty „červíčky“, a říkají, že jim je přinesl čáp. Fuj! Na nosiče se nakládá jako na mezka, listonoš se uběhá jako pes, a jde-li člověk k večeru na Příkopy, potkává „hejna koroptviček“.

„Ty mezku, ty osle, ty tele!“ slyšíš nadávky lidí na lidi. Ale žádné zvíře neurazí druhého zvířete nadávkou: „Ty člověče!“ Byla by to ovšem nadávka přespříliš ukrutná, vždyť i lecjaký ministr, kdyby se mu řeklo: „Poslouchej, člověče!“ byl by uražen vzdor tomu, že člověkem konečně je přece. Velmi nespravedlivo je, řekne-li se nějakému opilci, že je „s odpuštěním jako...“ – vy už víte, jako kdo. Ale ani jediný vepřík nepije lihovin, nepije přes žízeň, žádný hospodský se nemůže chlubit, že by byl kdy nalil skleničku hořké nějakému vepříku, vzdor tomu, že by sklenička hořké byla na tolik tuku zcela zdráva. Často si člověk zahraje s psíkem nebo kuřetem nebo koněm a opije je – co se pak stane? – zvíře je pak opilé jako člověk! A jak hloupé jest, řekne-li se nějakému ženskému cumplochu, že je „nečistá jako...“ – vy už víte jako kdo! Cožpak jste si vzali práci, abyste pro svině vynalezli mýdlo, lázně a parkety? Kdyby měla krmnice lázeň první třídy po ruce, nepoložila by se do kalužiny, a kdyby měla kanape, neležela by v bahně!

Zvíře je daleko rozumnější než člověk, neřídí se dle žádné módy a přec je vždy ošaceno slušně a době přiměřeně. Jen opice vypadají někdy neslušně, protože jsou lidem tak podobny. Pes se vylíná, pták vypelichá, had, když sobě byl nahospodařil kůži novou, svlékne kůži starou, všichni zůstávají při staré fazóně, při kůži a srsti vlastní, kdežto se člověk za kůži svou tak stydí, že ruce skrývá raděj do koží myších, než aby ukazoval kůži svou vlastní.

Ach, jak vysoko stojí zvíře! Člověk sobě pokládá za čest, je-li srdnatým jako lev – lev je vždy srdnatým jako lev, nikdy jako člověk. To je to, že každý člověk rád se dá titulovat o něco výš, než čím je, kdežto zvíře je skromné. Někdy až příliš skromné! Kdo viděl v české aréně „Preciosu“¹¹, ví, jaký dramatický efekt způsobili mezci, kobyly, kočky a mlíkařští psi. Obecenstvo jásalo, opona šla vzhůru – ani jeden mezek nepřišel, aby se poděkoval!

Snad se nám přece poštěstí, že se naučíme něčemu od zvířat, došedše pravého zvířecího uvědomění. Blížíme se mu trochu, to je pravda. O věrnosti lidské skoro už se ani nemluví, psí věrnost udržuje se co věčné pořekadlo. Filosofové a bajkáři dávají nám nejvznešenější příklady na zvířatech, k zvířatům se utíkají, chtějí-li pronést velké pravdy – a zvířata nemají jim to za zlé a poučují lidstvo svědomitě svými zvířecími příklady. Buďme vděčni, dovedem-li toho, neurážejme jich dále, nejmenujme ušlechtilého hřebce „Nero“ nebo čistou arabskou klisnu „Evženie“!¹²

Život zvířecí je prvotním pramenem všech našich „lidských“ vlastností a pudů, a z téhož pramene vážil jsem také veškeru moudrost, kterou jsem právě měl čest vám vykládati.
 

Načež zase říkání kajícníkovo

I.

„Lidský život je pavučina,“ praví Tomáš Kempenský. Člověk je tedy pavouk, a o pavouku je známo, že pavučinu svou spravuje znovu třeba každý den. Jenže musí to každý myslit upřímně jako já, jenž vždy tak kolem 26. prosince přemýšlím, čím as jsem roku toho lidstvu uškodil nejvíc, a vždycky vše napravím, když mne to nic nestojí.

Letos např. tuze jsem chybil, že jsem, dada se unést „hříšným, nerozumným a přímo hloupým darwinismem,“ (jak jistý pražský profesor teologie velmi trefně se vyjadřuje) také já v listech těchto jal se dokazovati, že člověk a zvíře jedno jsou.

Vždyť je to také holý, do očí bijící, zrovna za vlasy přitažený nerozum tvrdit, že všichni lidé pocházejí od zvířat! Někteří třeba ano; ale smím také říci, že sultán turecký, s nímž jsme v diplomatickém spojení, je původu zvířecího? Není to velmi neslušné a proti všemu respektu, mluvíme-li o králi španělském nebo švédském nebo o jiném některém potentátu jako o nějakém svém spoluzvířeti? Mráz mne teď probíhá, pomyslím-li sobě, že jsem byl také darwinista a velmi blízek tomu věřit a hlásat, že to či ono ministerstvo není nic víc než samá zvířata, zrovna jako našinec; že okresní některý hejtman, ano, že mnozí soudcové, státní zástupci atp. nejsou ani lidé! To by byly čisté náhledy a chraň nás pánbůh teprv před jejich konsekvencemi! Dojít takhle štěstí, že by člověk směl políbit papeži pantofel, a mezi povznášejícím tím aktem povznést oči vzhůru a pomyslit sobě: „Z čehopak asi pochází tenhleten papež!?“ Nebo mít audienci u nějakého knížete a mezi poníženou prosbou o nějaké místo najednou nahlas si myslit: „Ten chlap vypadá jako pudlík!“ – Je vědecky dokázáno, že respekt musí být, a bylo by proti všemu respektu mít velké pány za tvory původu zvířecího.

Vezměte např. členy stavu kněžského, toho, kterému uložen celibát. Může být při nich řeč o nějakém původu zvířecím? Cožpak mají vůbec nějaký přirozený původ? Nerozmnožují se zcela a zcela jinak než květina, než němá i lidská tvář? Každý ví, že pocházejí sami ze sebe, z nikoho jiného! Stalo se ovšem prý, že v Palermu měl jistý františkán s jistou kupcovou dítě, holčičku – co je tím ale dokázáno? Byla ta holčička snad také františkánem? Nebo co má vysvítat ze všech těch středověkých povídaček o jeptiškách, jež se staly matkami? Za prvé se to stalo jen leckde, za druhé jen náhodou, a za třetí nesmí nikdo tvrdit, že by se to bylo stalo z povolání a „ženského určení“. Proto také nelze ani při jeptiškách mluvit o nějakém „původu zvířecím“.

Mimoto se stává, že i jeptišky jsou někdy krásnými damami. Nu a smí se snad i při krásné dámě myslit na původ zvířecí? Ženské jsou andělé – můžete si při takovém osmnáctiletém, krásném, čarovném andílku, nesoucím se po Příkopech, myslet, že pošel dle Darwina z opice? Kam bychom přišli?

II.

A teď se podívejme kamkoli a všude nám náhle napadne obrovský rozdíl mezi člověkem a zvířetem. Jsou mezi zvířaty mrzutí staří mládenci, nebo jsou tam pomlouvačné staré panny? Nežli se zvířata spáří, musí se ženich dřív vykázat nějakou živností? Chodí tygr do knih, aby se přesvědčil o věně své nevěsty, dává se medvěd pojistit na život kvůli dětem? Má husa ke svým dětem guvernantku? Neučí oslice své dítky hýkat sama? Přinutila už někdy nějaká čápice svého čápa, aby kvůli jejím šatům a šperkům připravil se směnkami na mizinu? Hledají si zvířecí samice nová povolání, nové směry? Volají po emancipaci? Chtějí mít práva politická? Orlice má zajisté pěkná brka ve svém křídle – a psala už někdy o poměru samic mezi drůbeží? Nosí jalovice krinolínu, hrdlička chignon,¹³ podléhá klisna módě, líčí se koza, má štika ňadra z gutaperči?

Kdybychom kdy připustili, že člověk je zvířetem, nemusili bychom pak dále říci: člověk je zvíře pospolité, žijící v stádech?

Rvou se zvířata kvůli národnosti? Zadávají vlaštovky k policii za dovolení, když chtějí odbývat podzimní tábor? Ukládá král lev nějaké daně, nebo dává si peníze do nějaké banky, aby i po nějakém Sedanu¹⁴ pořád ještě byl – ne sic více lvem, ale „aspoň něčím“? A král orel, vypoví-li dle majestátního práva svého někomu válku, smí si snad zavolat rekruty a nemusí boj vybojovat sám? Je některé zvíře tak bídné, aby ke králi lezlo s prosbou o řády a tituly? Nezařehce si kůň kdy chce, aniž by směl mu někdo říci: „Drž hubu!“?

Zvíře nepotřebuje jezuity, aby mu zprostředkovali spojení s vyšší mocností. Zvíře nechodí nikdy k zpovědi, neboť nehřeší. Ono nelže nikdy, ideálně je upřímné. Opice se lva bojí, ale nelichotí mu. Naučil-li se papoušek říkat „darebáku“, řekne „darebáku“ třeba nějaké excelenci. Kůň vyhodí kopytem i po nejurozenějším hraběti. Vrabec znečistí klobouk třebas i policajtovi. Moucha si sedne třeba na nos knížete – zkus toho, člověče!

Zvíře, dokud má co jíst, nezná žádného půstu. Jemu není zapovězeno nic, pranic, a když sobě i někdy žaludek zkazí, dobrá, vyléčí se zajisté zase samo. Zvíře jí a jí, aniž by se ptalo po tržní ceně, telátko se nacucá mléka, aniž by se ptalo po akcisu,¹⁵ kanár neví, co je daň potravní, ba ani vlk se jakživ nedověděl, co znamená ten (ostatně germánský) „fleischbeitrag“.¹⁶ Srnec má byt s věčně svěžím vzduchem, datel své hnízdo vždy měkké a teplé – člověk, čím je ho víc, tím v smrdutějších a nezdravějších sídlí děrách. Zkrátka je to nesmysl co nejholejší tvrdit, že my lidé pocházíme od zvířat; kdyby byla na tom jen špetka pravdy, nemusili bychom na zvířatech pozorovat také hloupost, blbství, pobožnůstkářství atd.? Ať se těmi vlastnostmi některé zvíře zahonosí, ať se opováží přivlastňovat sobě něco, co tak výlučně a výhradně patří jen nám!

Dost! Člověku se až dech ouží při tolikerých a při takových důkazech! Ostatně – už to je hloupé chtít za našich dob něco dokazovat. Ptá se svět snad někdy po důkazech, když tě někdo pořádně pomluví? Druhdy ovšem bývalo prý jinak; povídá se, že když někdo něco řekl, musil to také něčím dokázat. Nyní toho více nepotřebujem, my víme, že dokázat lze na světě všechno, každý náboženský, každý politický, každý učený náhled. A tím jsem řekl víc než všechno.

MALOSTRANSKÉ POVÍDKY
 

TÝDEN V TICHÉM DOMĚ
 

Starý mládenec – všeho štěstí vejlupek

Pořekadlo

Nejasná jakás myšlénka leze nám v mozku jako housenka sem a tam, lehtá i škrábe, rozčílí jednu čivu, druhou, třetí, až je celá čivní soustava v rozčilení. Není nic platno, musíme se vzdát práce, musíme veškeru pozornost soustředit na myšlénku tu, až se tato konečně někde pevně usadí a znenáhla v pevný kokon zapřede. Je-li slunko fantasie dosti teplé, pukne pak kokon a do světa vyletí motýl – báseň.
 

Kousky zápisů praktikantových

K satyře se nehodí jen zcela rozumný nebo hloupý člověk; satyra na tohoto by rozplakala, na onoho by sobě musela zajít se stanoviska sférického a zkysala by v dokazování, že naproti věčnosti a všemumíru je vše směšno, co děláme.

Ale ti ostatní – jak pilně píšou, jak pracují! To jsou tváře, to jsou hlavy, to jsou oči! Ani by se to k jinému člověku nehodilo než k úředníkovi, všechno dle předpisu! Je na těch obličejích vidět, že je „duševní“ jich práce nenamáhá a že ani jedinou jich myšlenku nenapadne, aby se povznesla nad úřední normále. Je jim to patrně jedno, vyšlapují-li akta aneb užije-li se jich jako v Banátě tahounů, aby vyšlapávali obilí!

―

To je vzduch! Prometheova hlína voněla prý lidským masem, tady ti lidé zavánějí hlínou, ale ne mastnou.

Strašní lidé! Jsou asi tam, kde jsem byl co malý hošík. Tenkrát jsem četl německy psaného Robinsona; „insel“, myslel jsem, že je totéž co „inslicht“,¹⁷ a přece se mně to líbilo. Ti lidé zde mají podobně světlý názor o celém světě a svět se jim přece líbí. Myšlenky považují za státní monopol jako sůl a tabák. To jsem si dal s trojanským koněm; zevnitř dřevo, uvnitř dřevo, tluč do toho, jak chceš, nic než dřevo!

―

Kde je taková duševní chudoba, musí být také chudoba hmotná. A je! Podivil jsem se, jaký ti lidé žijou život povrchně klamný, uvnitř bídný.

Snad dvě třetiny z nich mají gážovní archy u žida, jenž jim prvního dá z milosti, co chce. Chodí k nám baba rohlíčkářka, té prvního zaplatí a druhého od ní zase na dluh berou.

―

Dnes jsem dostal presidiální přípis, abych sobě dal ostříhat své trochu dlouhé vlasy. To bych byl blázen!

―

Vylhal jsem si dovolenou. Řekl jsem, že mně babička, po níž dědit mám, k smrti stůně.

Pan rada mně dovolenou sice dal, podotknul ale přísně, že by praktikant ani neměl mít babičku.
 

Další doklad pořekadla

Na velkého spisovatele je třeba velkého talentu, a malí spisovatelé našemu národu nepomohou. Malí jsou jen svědectvím duševní naší nedostatečnosti, zeslabí lid myšlenkově, a cítí-li se potřeba něčeho vydatného, sáhá se pak do ciziny. Jen ten, kdo je schopen veskrz původních a nových myšlenek, má právo vstoupit do literatury. Obratných nádenníků máme víc, než je nám zdrávo!

Nechme těch slov „veliký“ a „malý“ a pak vyslovím směle, snad i drze, že znám velikost cíle, a kdo tu dobře zná a přece se odváží, má kus oprávněnosti v sobě a dovede něco alespoň. Nebudu se zanášet vyplňováním literárních mezer, nebudu pracovat podle šablony. Budu psát moderně, totiž pravdivě, brát osoby ze života, život v nahotě jeho líčit, přímo řeknu, co myslím a co cítím.
 

Lid náš věří tištěnému, co se mu neschválí, o to se nestará.
 

PAN RYŠÁNEK A PAN SCHLEGL

Je to zcela bezpečné faktum z historie, že bohové vyrůstají přímo ze svého lidu. Jehovah byl bůh zamračený, zlý a mstivý, ukrutný a krvežíznivý, jako celý národ židovský. Řečtí bohové byli elegantní a duchaplní, krásní a veselí, Hellenové ve všem všudy. Slovanští bohové – pardon! my Slované neměli dost plastické síly ani na ustrojení velkých států, ani na vytvoření zcela určitých bohů, naši bývalí bohové jsou nám dnes vzdor Erbenům a Kostomarovým¹⁸ pořád ještě mlhavou skupinou, samá měkkost, samá neurčitost.
 

DOKTOR KAZISVĚT¹⁹

Neříkali mu vždycky tak. Vlastně se jmenoval pan Heribert. Pan Heribert byl lékařem, ale neléčil pranikoho a praničeho. Byl to člověk prazvláštní.

Zdálo se, že vůbec o lidi nestojí. Nikoho nepozdravil, pozdraven nikomu nepoděkoval. Když šel po ulici, vypadalo to, jako když vichr svadlý list honí sem a tam. Svou postavičku kormidloval ulicí tak, aby byla od ostatních postav lidských vždy aspoň na dva kroky vzdálena. Odtud to zmítání. Modré jeho oko bylo jaksi plno ostychu, jako oko kopnutého psa. V létě chodil již o čtvrté hodině ranní do sadů na Mariánských hradbách a tu si zasedl s knihou v ruce někam na nejodlehlejší lavici. Stalo se, že některý dobrosrdečný soused malostranský si k němu přisedl a mluviti začal. Ale dr. Heribert vstal, sklapnul knihu a šel, neodvětiv ani slova. Pak ho už nechali zcela. Ano tak daleko to přivedl dr. Heribert, že vzdor tomu, že mu bylo teprve asi čtyřicet let, nestarala se z malostranských panen o něho už ani jedna.
 

HASTRMAN

Pro jeho jméno a pro jeho zelený fráček říkali jsme mu hastrman.

Slyšel jsem ho, jak rozmlouval s dvěma kanovníky. Mluvili o „Frankreichu“ a o nějaké „svobodě“, samé divné řeči. Najednou zdvihl pan Rybář prst a hvízdnul: „Ďjó, já se držím Rosenaua! Rosenau praví: „Svoboda je jako ty šťavnaté potraviny a silná vína, kterými se navyklé jim silné nátury živí a posilují, slabé ale přemáhají, opojují a zničují.“²⁰

Já si pamatoval tu větu co obsah veškeré vyšší moudrosti. O Rosenauovi a o panu Rybářovi měl jsem stejně vznešený pojem. Když jsem pak dorůstaje dostával sám rozmanité knihy do ruky, nalezl jsem, že pan Rybář byl vskutku tenkrát citoval zcela věrně. Jen s tím rozdílem, že zmíněnou větu nenapsal Rosenau, nýbrž jakýs Rousseau. Patrně byla mrzká náhoda pana Rybáře svedla s nějakou lehkomyslnou tiskovou chybou.

Proto věru nepozbyl úcty mé. Dobrý, nesmírně dobrý člověk!
 

FIGURKY

Bylo mně nevolno vedle toho podivína. Hleděl na mne se zcela zvláštním úšklebkem a nepříjemný můj pocit rostl. Začal hlubokým hlasem pomalu a zcela opravdově:

„Vy jste rozumný člověk, vás nebudu mít za blázna! – Víte, já mám žíravou nenávist proti všem lidem – moc mně v životě ublížili – tuze moc. – Po celou řadu let nevycházím už ani z domova. Ustával jsem ve vycházkách hned, jak mně začaly vlasy šedivět. S kýmkoli mluvíš, každý ti řekne jako by v největším udivení: »Ale poslouchejte, – na mou pravdu – vždyť vy už šedivíte!« Oslové! – ne? Teď arci jsem už šedivý jako německá myš. Ale já jsem si vymyslil něco na ně,“ a Provazník se počal blaženě usmívat. „Nežli někdo mohl jen ústa otevřít, pravil jsem k němu, jako by všecek uděšen: »Pro pána boha – copak je vám – vy vypadáte špatně!« Každý, ale každý se lekne a hned cítí, že je mu nějak nanic. – Ó, já je uměl prohánět! – Já jsem míval po léta zvláštní zalíbení v tom, zaznamenat si všechno a všechno, co jsem o kom slyšel, a držet si svůj materiál v přísném abecedním pořádku – navštivte mne jednou, ukážu vám celou registraturu malostranských lidí. A když se mně z lidstva pak rozlila žluč, vytahoval jsem balíček po balíčku a psal anonymní listy – lidé se mohli zbláznit, čeho všeho se dočtli o sobě od neznámého jim člověka – na mne nepřipad' nikdo, nikdo! Vám to mohu říci, už se tím beztoho nezanáším. Chci napsat už jen jediný list – ten šťastný párek vedle mne mě mrzí – něco jim musím vyvést – ale posud bohužel nevím ničeho.“

Vyskočil jsem. Nemohl jsem to déle vydržet. „Odpusťte, musím domů...“ – a už jsem pádil.

Za mnou zněl hlasitý, ostrý chechtot.

Měl mne za blázna?
 

Už stojí zase před zrcadlem. Není smutnějšího podívání nad – nad muže před zrcadlem.
 

Mluví zajímavě; mnozí lidé jsou dost povrchní, aby mluvili o všem zajímavě.
 

„Vy musíte mít velmi zajímavé živobytí, pane doktore!“ – „Jak to?“ – „No, v blázinci musí být ohromný jux.²¹ Prosím vás, povídejte nám něco.“ Povídá něco o rozdílu mezi maniakálním a mezi melancholickým nemocným, ale to je nebaví, oni chtějí slyšet, co „si každý o sobě myslí,“ jak mužský myslí, že je císařem, a ženská, že je panenkou Marií. Jensen nevyhovuje, vykládá jen doktorsky dál, konečně mu uklouzne výrok, jako že „je skoro každý člověk trochu duševně chorý.“ To pobouřilo skoro všechny.

Sedím s Otýlií v besídce. Přistupuje k nám Provazník. Hledí chvilku na nás, pak praví: „Vy se oženíte, pane doktore?“

Nepříjemná otázka, jsem v rozpacích. Ale usměju se nuceně a odpovídám: „Ano, pane Provazníku, ožením se.“

„Máte pravdu – musí to být přece jux – děti baví; dítě je ještě mnohem komičtější než mladý řeznický pes.“

Proklatý chlap!
 

PRO STRACH ŽIDOVSKÝ

Politická studie

1870

I.

Evropskou společností lidskou zašplouchla nyní nová vlna myšlenková, palčivě náruživá. Nesmíme ji nechat odšplouchnout kolem sebe, abychom nezkusili loď svou po ní pošinout dál, nás se ta otázka nová týká víc než jiných, odpovídají-li jiní k ní jen z hlediska společenského či uměleckého, my máme k ní také odpověď politickou a národní. Míníme starou otázku židovskou, již nyní nově povznesl velký skladatel a ještě větší Němec a liberalista Richard Wagner.

Nejedná se o to, mají-li či nemají židé být emancipováni. Jsou již – tím je otázka rozluštěna. Nejedná se víc o emancipaci židů, nýbrž o emancipaci od židů, o to, abychom se vybavili z výstřednosti druhé a nestali se z tyranů otroky. Wagnerův spis „Das jugentum in der musik“ mluví na jednom místě o „neuvědomělém pocitu, jaký se v lidu jeví co nejvnitřnější nechuť k židovské bytnosti,“ a na druhém místě praví: „Výminečné postavení židů volalo k spravedlnosti naší, jakmile v nás samých vzbudil se pud po vlastní společenské svobodě. Když jsme bojovali za emancipaci židů, byli jsme vlastně spíš bojovníky za princip než za daný případ... Při všem tom mluvení a rozepisování se pro emancipaci židů cítili jsme přece vždy, jakmile jsme opravdu a činně s židy se setkali, jenom odpuzování.“

Co se mé osobnosti týče, k nenávisti k židům nemohu se právě tak přiznat, jako se musím přiznat k politickému a národnímu, ale mužnému nepřátelství k nim. „Do puntíku“ dovedu udat, kdy nepřátelství to počalo, bylo to, když jsem úplně poznal nesmiřitelně jízlivý, hluboký a činný jejich antagonismus proti naší národnosti české a veškerým našim snahám národním a politickým. Odkázav víru v nepodmíněnou všeobecnou humanitu a svobodomyslnost v říš poezie, ucítil jsem ledový chlad nepřátelského rozpočtu.

Hádanka se nám rozlušťuje, ústa, na která jsme tiskli políbení nejsvětějšího bratrství, zkřivila se v nejprotivnější úšklebek. Kouzlo minulo – dnes žijeme v nahé pravdě, v politickém nepřátelství s národem nám ve všem a úplně cizím.

Nám urvali deset kmenů polabských, český kmen zdupali, mozek mu pálili, srdce provazy stáhli, zdálo by se lidskou nemožností, přece jsme se znovu rozmnožili! A když jste přišli mezi nás Slovany, poznali jste, že u nás je pohostinství zákonem božím. Jinde jsme nepoznali toho ani my ani vy, u sousedů, k nimž nyní lnete, bylo slovanské, „wendické“ dítě z počestnosti právě tak vyloučeno jak dítě vaše, u nás jste kladli všude volně nohu a přece se nyní nestavíte k nám!

Ale ruka naše více se nevztáhne, místo srdce vložil by se do ní úšklebek. Vidíme jej na vás již napřed. Vaše tepny nebijí, jen počítají, vaše srdce je sobeckou cizotou vypáleno na uhel – a ten nehřeje, jen třísní.

II.

Nechť oni sami mluví hlavně v Německu a nejvíc ve Vídni a v Praze cokoliv například o svém „němectví“, Němci jsou přece právě tak málo jak jinde zas Francouzi, všude jsou v přední řadě Židy.

Velmi jasně vidíme z historie, proč se Židé nerozplynuli v národech ostatních. „Mojžíš dal lidu, aby jej ohradil pro všechny časy, nové zákony, se zákony ostatních smrtelníků naprosto se nesnášející; vše je jim nečisto, co nám svato, vše jim dovoleno, co se nám protiví,“ pozoroval již Říman Tacitus. Tak rozumím Ahasveru, „věčný Žid“ v tom ohledě zní: „Věčný je Žid!“ Ovšem, přijde doba, kdy i Ahasver si ulehne tam, kde budou pochovány všechny náboženské náhledy o „věčnosti“.

Nepozdravuj gojima, můžeš-li se vyhnout; ze strachu před nepřátelskými následky můžeš modloslužebníku (to jest křesťanu, „edomitu“) podat i léku, pak ale nikdy zdarma – tak zněly středověké zákony židovské. Cizinec nežil více mezi Židy, nýbrž Žid již mezi cizinci.

„Zákonu“ se učit bylo přední povinností každého. Neznalý byl jen „amhaarez“, totiž lůzou. „Je dovoleno amhaarezi roztrhnout nozdry, i když je den smíru, jenž připadá na sobotu.“

III.

Židé žijí všude co národ cizí, u nás co nejcizejší. Vědomí cizosti té není jen u nás, kde má ráz již hotového národního nepřátelství, nýbrž všude. Výtečný jeden pozorovatel německý praví: „Němec může se státi spíše Židem než Žid Němcem. Jsou a zůstanou bodákem vraženým do našeho masa. Nemůžeme obžalovat bodák ten; avšak nikdo se nemůže divit, vzkřikneme-li při bolesti, kterou nám způsobuje, a pozorujem-li se strachem, jak po každém léčitelském pokusu hnisání dále se šíří.“

Jejich vlastnosti jsou orientální, tedy naprosto jiné než národů evropských. Ovšem má Shylock²² pravdu, ptá-li se: „Což necítíme mrazu a tepla jako vy? Což nás to nebolí, když nás pálíte?“ – ale velmi mnoho jiného je pranic nepálí, co nás tuze a tuze bolí. My podrobujeme se těžké práci, on se jí vyhýbá, my s malým výtěžkem jsme již spokojeni, on rozmnožuje své jmění do smrti, my milujeme požitek, jemu je požitkem výdělek, my jsme lehkověrni, on stále nedůvěřivý, my často nestřídmí, on nikdy – zcela jiný člověk, který od nás nepřijal praničeho, od kteréhož my ale učíme se ledačemu.

Tisíc let žije mezi námi, pranic se nezměnil, ta cizota vyvolává onu vnitřní nechuť lidu k němu, o které Wagner mluví. V střední Evropě fysiognomie se vyrovnávají, Žid zůstává při své. Evropan může být spíš podoben Židu než Žid Evropanu, lze říci zase zde. Někdy zdá se, že jednotlivec ztrácí ráz, avšak již syn vrací se zas k prototypům Starého zákona. Dejme mu řasné roucho a sandály a je podnes ihned nejpřirozenější stafáží krajin palestinských. Gustav Doré potřebuje vzít ku své ilustrované bibli jen kteroukoli z hezčích našich židovek a dát jí, sestupující k pramenu Siloah, starožitnou nádobu na hlavu, aby již dobře archaisoval a charakterisoval.

Jazyka svého národního nezná, ale jazyky naše mluví a píše pořád co cizí, kterým se nedávno, a to dost špatně, naučil. „Po židovsku“ mluvit, výraz ten znají ve všech jazycích a všude přibírají jazykovou tu zvláštnost do svého písemnictví co působivý moment nižší komiky. Německá literatura má několikasvazkové spisy, naplněné samými „židovskými deklamacemi“, naše literatura je chudá a dobrácká jako náš národ, omezuje se v komice té na jedinou národní píseň a její refrén: „Já vám budu phovím, budethe se dhivím...“ atd.

A jejich duševní součinnost s námi? Neznáme ji, známe ve vědě židy jen jako poloveličiny. Jejich Spinoza vyrostl z talmudu. Mimo lékařskou byla jejich věda celé tisíciletí jen spekulativní a omezovala se na spekulaci mystickou, kabalistickou atd. – Nadání neupírám, uvádím faktum, že nepřispěli než poloveličinami.

Cizota židovská ostřeji než ve vědě cítí se v umění. Umění žádá přirozeného, opravdového nadšení – bůh ví, já neviděl ještě žádného nadšeného Žida, zuřivých již dost. V umění nepřivedl to Žid nad nucené „poumělkování“ za jinými. Wagner praví: „Naše celá evropská vzdělanost a umění zůstalo pro Žida taktéž jazykem cizím; jakož u vzdělávání tohoto s námi se nezúčastnil, neměl také v rozvíjejícím se umění podílu, nešťastný vyhnanec stál naproti němu chladný, ba nepřátelský.“

Slovy těmi odsuzuje Wagner, zajisté hluboký znalec, hlavně židovskou hudbu, moderní židovské skladatele. Mohlo by se co do ostatního umění říci: Židovi na vlastním lidu záleželo víc než na lidu, ve kterém bydlel, co mu bylo do velkých duševních činů evropských? Koncil kostnický měl nanejvýš proto snad pro něho význam, že knížata, světská i duchovní, potřebovala ke koncilu peníze – jakž mohlo ho bolet upálení Husovo, jakž může se zastavit u „Husa“ Lessingova?²³

Avšak zde je jiná ještě příčina cizoty, příroda! Žid je právě jiný člověk než Evropan, jeho příliš pohyblivá obrazotvornost nemá klidu ani nadání pro umění výtvarné. A neměla nikdy! Chrám jerusalémský stavěli féničtí cizinci, socha a obraz byly Mojžíšem zapovězeny, Mojžíšem, který vždy věděl několikeré proč. „Národ židovský nebyl národem umění výtvarného, nýbrž národem výrazu slovního,“ praví Carrière.²⁴

A jakož cize stojí v našem společenském životě, s ledovým chladem vedle našeho umění, takž co cizinci stojí v historii evropské. Jen ji pozorovali, aby se ranám uhnuli, a kdo z nich měl vliv, užíval ho jen pro sebe neb lid svůj. Leckdy se přiznávají k některé straně politické, a to dosti rozhodně: to činí ze své politiky. Byli pro francouzskou revoluci vítězící a proti polské revoluci beznadějné, kvůli svému prospěchu; to nevadilo, aby tajně nepodporovali stranu druhou, když v tom byl prospěch. Byli-li pro konsulát ve Francii nadšeni, byli pro císařství ještě nadšenější, a pak dle pořádku zas pro to, co přišlo. U nás se míchají pomocí novin také do politiky, píšou, pracujou pro „svobodu“ a skutečně se jim podařilo, že „svoboda průmyslová“, „obchodní“, „svoboda tisku“ stala se monopolem jejich a těch, kterým oni pomáhají. Co jim záleží na národech, které je k tomu ještě tak dlouho hnětly! Oni jsou národ svůj, který má také politiku svou. Ta hledí všude k hmotnému prospěchu, pomocí toho stoupají výš a výš, tradice „národa vyvoleného“, „národa národů“ působí tajně i zjevně dál, snad vidí již v duchu dobu rozhodného svého panství, jakož praví Micheáš: „A budou ostatkové Jakobovi mezi národy uprostřed lidí mnohých jako lev mezi zvířaty lesními a jako lvík mezi stády dobytka: kterýž když přijde a pošlapá a polapí, není, kdo by vytrhl.“

IV.

Temný středověk vrhá své stíny sice stále ještě v dobu naši, avšak jakož jeho paměť vždy dál a dále zapadá, také jeho stíny táhnou se za ním. Co v něm Židé zakusili, víme; že tím částečně byli sami vinni, nepovíme, alespoň obšírněji ne. Historie mstí všechno. V Čechách prováděli po hranicích obchod s otroky, Slovanstvu do té doby zcela neznámými, a stalo-li se jim kdy něco nepatrného v Čechách, stalo se to hezky později. A kde jinde se pak co stalo, vedle zášti náboženské, kterou věru nenapadne nikoho ani z jedné, ani z druhé strany omlouvat, která je ale stavěla ke křesťanským spolubydlitelům v příkré, žádného styku nedovolující nepřátelství, stalo se to velmi často kvůli jejich lichvě. Obchod v penězích byl již tenkrát v jejich rukou, křesťanům koncilie jej přísně zapovídaly. Knížata, obce a jiné vrchnosti bývaly jim tak zadluženy, že bylo k nesnesení; proto také nemírnily pak lid, ba dosti často ho samy popíchly. „Je třeba pomoci proti pijavce lichvě, dobře někdy lisem Židy prohnat, ač ne do krve,“ bylo pravidlem tenkrát lidí nejdobromyslnějších.

To pominulo. Z bohoslužebného rituálu svého vynechávají prý již od roku 1848 všechny výkřiky bolesti a pomsty, ale do nové doby přece přenesli rozhodné pravidlo jedno: „Jdeš-li do vrchu nebo po srázu, nenech pohana nad sebou, aby ti lebku nerozrazil.“ – jdou nyní do závratného vrchu, k panství nad lidstvem, a skutečně nenechávají křesťana modloslužebníka výš neb jen vedle sebe. Jako dlouho zadržovaná spoušť vodní vyhrnuli se mocně a najednou a strhli vše s sebou. Počítá-li páter Wiesinger šest velmocí evropských: Rakousko, Prusko, Francii, Rus, katolickou církev a revoluční ideje, musíme my přičísti sedmou, velmoc všech velmocí: židovstvo. „Nebude vojna,“ řekl pyšně Rothschild, „nedámť peněz!“

Úplná emancipace jejich stala se za doby hotové prohnilosti evropské, nejtužšího, posud arci trvajícího rozpadu vlád s národy. Vládám záleželo na zevnějším zdání, na zevnějším lesku osedlaného komoně. Hlavně to byli francouzští politikové, kteří, aby se zevně leskl, jako koňař koni dali svému národu trochu utrejchu: demoralisaci. K té bylo třeba peněz a těch měli sdostatek jen Židé. Peníze Židé dali, do proudu samého se nepouštěli, provozovali vedle něho politiku svou, měli z něho svou radost jako Saphir z „Hugenotů“ Meyerbeerových: „Křesťané se mezi sebou melou a Žid k tomu dělá muziku.“ Žid má pravidlo: „Líp ve voze než před koly.“ Z velkých peněz se dělaly nové ještě větší peníze, jak známo, a také je známo, že peníze řídí politiku evropskou. Kdyby Židé nepůjčili peněz, musí politikové a diplomaté vyplňovat vůli lidu nebo odstoupit. Proto je dřívější „věřitel králů“ nyní „králem věřících“ a jako dříve mnohý král své Židy, má nyní mnohý Žid své krále.

Žid se stal historickým vývojem mužem lehkého výdělku. Rolníkem není kvůli svému talmudu; kdekoliv směl zakoupit se, zařídil hned „obchod v pozemcích“. Řemeslníkem není, nemáť z práce samé radost. Je jen obchodníkem, často velmi lehkomyslným výdělkářem. Je-li kdy soudně stíhán, je zajisté kvůli jistému výdělkářství, viz statistiku soudní. On měl a má všecky vlastnosti, aby také z politiky měl výdělek. Výdělek ten je za posledních dvacet let úžasný. Zúčastnili se v něm jen ti z nás, kteří měli vlastnosti židovským obchodním podobné. Výtečný jeden politik a národohospodář líčí výsledek následovně: „Za tento čas (zmíněných dvacet let) vzrostla geometrickou řadou moc peněžní, nemající uzdy ni na lidských ni na národních ohledech, beroucí, aniž by sama pracovala, veškeré výhody svobody podnikání, utiskující všechnu práci, nechráněnou a neuspořádanou, i vzmohl se pocit útisku vždy nesnesitelnějšího a strach před příští porobou úplnou. Všech nehod té doby, revolucí, válek, drahoty, krizí v průmyslu i obchodu, využitkovala moc peněžní zase pro sebe a nově jimi nabubřela. Stala se obrovskou politickou i sociální mocí, která již nyní marně se skrývá za jiným vymýšleným či přepjatým neštěstím. Veškeré »otázky«, »výkřiky«, »reformy«, agitace a demonstrace jsou jen k tomu, aby národové, vlády a veřejné mínění odvrátily se od této jediné velké otázky, aby pravé příčiny všeobecně trapného pocitu se nepoznaly a prostředků pomocných se nevyhledávalo.“ … „Dělají se finanční operace (v evropských státech), jimiž peněžníci bohatnou, stát i lid chudne. Finanční ministerstva bývají jakoby pumpami, naplňujícími kasy bankéřské na útraty státu. Bankéř koupí papíry lacino a stát je mnohými penězi musí zas od něho vykoupit. Pak nechávají bankéři kurzy zase klesnout, laciná koupě zase začíná, až nastoupí zas vykupování drahými penězi.“ … Atd. Každý ví sám, jak as dalece to „bankéřství“ se židovským „obchodem“ souvisí!

Z toho také vysvítá, proč pořád ještě říkají, že nejsou emancipováni, proč z každého pošlápnutého kuřího oka leckterého svého nestydy dělají hned otázku celého židovstva a otázku moderní kultury. Zdá se skoro, že máme již zcela zvláštní mezinárodní právo – židovské, „v němž jsou zaznamenány svobody Židů a služební povinnosti křesťanů.“ K tomu, ač proslulý wormský rabbi Gerson již v 11. století polygamii u nich zrušil, nesmírně, skoro starozákonně se rozmnožují. Množstvím roste jejich srdnatost, noví potomci pak nedělí se o staré miliony, nýbrž vydělají si zajisté ještě nové.

Nebezpečí (snad je to nebezpečí zase „historická odplata“, namířená nyní proti nám) je velké a národové musí sobě sami pomoci. Jak? Ne pronásledování Židů, emancipace od Židů je naše heslo. Ale opatrně, sic slaví oni nové vítězství!

V.

Napoleon pronesl své proroctví: „Evropa bude za sto let buď francouzská, nebo kozácká“ – a nikdo se v Evropě nebál. Lady Wilsonová prorokovala: „Budoucnost patří Židům a mouřenínům“ – a nikdo se o budoucnost nebojí. Přec musíme při naprosto faktické moci Židů býti opatrni, třeba bychom nevěřili právě Jeremiáši, že „všichni, kteří sžírají tebe (Izrael), sežráni budou,“ neboť by se mohlo stát alespoň místy dle Izajáše – když už jednou v citování bible jsme – že „státi budem a pásti dobytek jejich a synové naši že jejich oráči a vinaři budou.“

Takovým izajášským místečkem by mohly být právě Čechy, alespoň zrovna tak dobře, jak země jiné. Ba spíš než mnohé jiné! A politicky je nyní židovstvo rozhodně proti nám. Nepotřebuji ještě jednou opakovat, co finančně v Rakousku dělá proti nám přímo či nepřímo, nepotřebuji také uvést, jak politicky (cestou žurnalistickou nebo jinou) činni jsou vždy proti, nikdy pro nás.

Emancipaci českou od Židů hlavně bráti musíme co emancipaci od židovského obchodu, od židovského využitkování cizí práce.

Bylo velmi přirozeno, že obchod dostal se u nás zcela skoro do rukou Židů. Žid, který se řemeslem ani nezabýval, začal s řemeslnickým zbožím hned obchod, při dostatečných penězích, náš lid peněz neměl.

Takový obchodník mimo zboží své hledí sobě ještě jiného. Nechť schází sedláku neb chalupníku cokoli, peníze či dojná kráva či jiné, hned je onen obchodník zde a prodá na úvěr. Na dlouhý úvěr, s nehrubými úroky – skoro ani neupomíná, leda když ví, že nemožno právě platit – ještě připůjčuje v penězích či v peněžní hodnotě – a náhle je chalupníček, ba i sedláček, v jeho rukou, škrábe se za ušima, je rád, vezme-li věřitel budoucí žeň, která se nyní ještě ani odhadnouti nemůže – pak přijdou daně, nová půjčka, nakonec exekuce nebo stěhování se do Ameriky.

Spolčujme se!

Není nic platno, celý národ musí do emancipačního boje – je pravda, bude to tuhý boj, finanční ta síla je obrovská, ale svorně produktivní síla národa je obrovštější! Jsou proti nám v každém ohledu, my musíme být na základech těchže principů nové doby proti nim také v každém ohledu. Předně arci zas v politickém. Kdo se nepřiznává a neosvědčil zcela co našinec, buď považován co politický protivník. Nezapomeňme, že jsou Židé národem nám zcela cizím, jenž nechce mít s námi politiku stejnou. Vzhledem k Židům praví Němec Robert von Mohl, že „jsou funkce v státním životě, které žádají celého vlasteneckého srdce a ničím neoddělovanou starost o němectví a stát německý, které žádají muže celého, ne polovičky jeho, a netrpí ani nejmenší pochybností co do smýšlení národního.“ Když již u Němců, stonásob víc u Čechů! Větu Mohlovu si pamatujme vůbec a – zvláště v případě Židů!
 

VYSVĚTLIVKY: