Misantropova knihovna

RAKETY

MÉ SRDCE OBNAŽENÉ

DENÍKY CHARLESE BAUDELAIRA

(výpisky)

Láska je náklonnost k prostituci. A není ušlechtilé záliby, jež by nemohla být převedena na prostituci.

Co je umění? Prostituce.
 

Láska se velice podobá mučení nebo chirurgické operaci. I kdyby dva milenci byli velmi zaujati a velmi naplněni vzájemnými touhami, jeden z obou bude vždy klidnější nebo méně ovládnutý než druhý. Tento nebo tato je operatérem nebo katem, druhý je předmětem nebo obětí. Slyšíte ty vzdechy, předehry zneucťující truchlohry, ty stony, ty výkřiky, ta úpění? Kdo jich nevydával, kdo jich neodvratně nevynucoval? A lidská tvář, již Ovidius pokládal za utvářenou k obrážení hvězd, ta teď neříká více než vyjádření ztřeštěné divokosti nebo upadá do jakéhosi druhu smrti. – Úděsná hra, v níž je nutno, aby jeden z hráčů ztratil vládu nad sebou samým!

Já pravím: jediná a svrchovaná rozkoš lásky spočívá v jistotě působení zla. A muž a žena vědí, od narození vědí, že ve zlu se nalézá veškerá rozkoš.
 

Když člověk ulehne, skoro všichni jeho přátelé mají tajné přání vidět ho umírat; jedni, aby zjistili, že měl zdraví špatnější než jejich; druzí v neúčastné naději na studování agonie.
 

Milovat ženy inteligentní je rozkoš pederastická. Zvířeckost tedy vylučuje pederastii.
 

Jean-Jacques říkal, že vcházel do kavárny jen s jistým rozechvěním. Pro povahu nesmělou divadelní kontrola podobá se poněkud soudu pekel.
 

Život má jen jedno pravdivé kouzlo: je to kouzlo hry. Ale je-li nám lhostejno, zda vyhrajeme či prohrajeme?

Národy mají velké muže jen proti své vůli – jako rodiny. Vynakládají všechno své úsilí, aby jich neměli. A tak velký člověk potřebuje, aby existoval, vládnout útočnou silou větší než síla odporu vyvinutá miliony jedinců.

Netvrdím, že by se radost nemohla sdružit s krásou, ale pravím, že radost je ozdobou nejvšednější, kdežto melancholie je její takřka vznešenou družkou, tou měrou, že ani nechápu typ krásy, v němž by nebylo neštěstí. Opíraje se o tyto myšlenky – jiní by řekli: posednut těmito myšlenkami – měl bych pochopitelně učinit závěr, že nejdokonalejším typem mužské krásy je Satan – dle vzoru Miltonova.
 

Kdyby básník žádal po státu právo mít ve své stáji několik měšťáků, vzbudilo by to veliký úžas, kdežto kdyby měšťák žádal pečeného básníka, nacházelo by se to zcela přirozeným.

„Číčo, čičí, čičinko, má kočko, můj bručoune, moje opičko, velká opice, velký hade, moje melancholická opičko.“ Podobné jazykové rozmary příliš opakované, příliš časté zvířecí názvy svědčí o satanské stránce v lásce. Což nemají satani podob zvířecích? Velbloud Cazottův,¹ ďábel a žena.
 

Až budu inspirovat všeobecný hnus a děs, získám si samotu.
 

Bůh je skandál, skandál, který vynáší.
 

Předčasná náklonnost k ženám. Nerozeznával jsem vůně kožešiny od vůně ženy.
 

Co je opojného na špatném vkusu, je aristokratická rozkoš nelíbit se.
 

Je snadné uhodnout, proč demokraté nemilují koček. Kočka je krásná; odhaluje myšlenky přepychu, čistoty, rozkoše atd.
 

Stvořit vzor, to je genius. Musím stvořit vzor.
 

Co je nesmyslnějšího než pokrok, když člověk, jak je dokázáno případem dennodenním, stále je podoben a roven člověku, totiž vždycky ve stavu divokém? Čím jsou nebezpečenství, hra a prérie vedle každodenních srážek a zápasů civilizace? Ať se člověk poflakuje po bulváru, nebo probodává svou oběť v neznámých lesích, není věčně člověkem, to jest nejdokonalejším kořistivým zvířetem?
 

Říká se, že je mi třicet let; ale jestli jsem žil třicet minut v jedné minutě..., není mi devadesát?
 

Člověk, totiž každý člověk, je přirozeně tak zkažený, že trpí méně všeobecným úpadkem než zřízením rozumné hierarchie.
 

Přijde konec světa. Jediný důvod, pro který by mohl trvat, je ten, že existuje. Jak je tento důvod slabý, přirovnám k těm všem, které ohlašují opak, zvláště k tomuto: Co příště má svět před nebem vykonat? Neboť, předpokládaje, že bude hmotně existovat dále, bylo by to bytí hodné toho jména a Slovníku historického?² Neříkám, že se snad vrátíme k divokému stavu, že půjdeme s puškou v ruce omšelými zříceninami naší civilizace hledat svou potravu. Ne; neboť tato dobrodružství předpokládala by ještě jistou životní sílu, ohlas prvních věků. My, nový příklad a nové oběti neúprosných mravních zákonů, sejdeme tím, čím domnívali jsme se žít. Mechanika nás tak zamerikanizuje, pokrok tak plně v nás umoří duchovní stránku, že nic z krvežíznivých nebo protipřírodních snění utopistů nebude moci býti přirovnáno k jeho pozitivním výsledkům.

Žádám od každého myslícího člověka, aby mně ukázal, co ze života trvá. Vlastnictví zmizelo; ale přijde čas, kdy lidstvo jako mstivý lidožrout vyrve poslední kus těm, kteří si budou myslit, že v revolucích legitimně dědili.

To bude poklesnutím srdcí. Jest mi třeba říkati, že to málo, které zůstane z politiky, utluče se trudně ve stiscích všeobecné zvířeckosti a že vladaři budou nuceni, aby se udrželi a aby zřídili stín pořádku, utéci se k prostředkům, které by rozechvěly naši nynější humanitu, tak přece zatvrzelou? – Tehdy to, co bude se podobat ctnosti, co říkám ctnosti, vše, co nebude chtivostí Pluta,³ bude považováno za náramnou směšnost. Spravedlnost, bude-li moci v té šťastné době spravedlnost ještě existovat, vypoví občany, kteří nedovedou nabýt bohatství. Tvá dcera, ó měšťáku, s dětinskou dospělostí bude snít ve své kolébce, že se prodá za milion, a ty sám, ó měšťáku, jsa ještě méně básníkem, než jsi dnes, nenalezneš ničeho, co bys namítal; nebudeš ničeho litovat.

Pokud jde o mne, jenž cítím někdy na sobě směšnost věštcovu, vím, že tu nenajdu nikdy lásky lékařovy. Ztracen v tomto sprostém světě, smýkán davy, jsem jako člověk opuštěný, jehož oko vidí vzadu, v hlubokých letech, jen vystřízlivění a hořkost, a před sebou jen bouři, kde není obsaženo nic nového, ani poučení, ani bolest.

MÉ SRDCE OBNAŽENÉ
 

Žena hladoví a chce jíst; žízní a chce pít. Je v říji a chce být ... – Krásné vlohy! – Žena je přirozená, to jest ohavná. Též je vždy vulgární.
 

Být člověkem užitečným zdálo se mi vždy něčím velice ohyzdným.
 

Slavná císařství lze založit na zločinu a vznešená náboženství na podvodu.

Pocit osamělosti od mého dětství. Vzdor rodině a uprostřed soudruhů zvláště – pocit osudu věčně osamělého. Přece však velmi živá chuť k životu a rozkoši.

Skoro celý náš život je vynaložen na pošetilé starosti. Zato jsou věci, které by měly nejvyšší měrou vzbuzovat starost lidí, ale které, soudě dle jejich obyčejného života, nevnukají jim starost žádnou.
 

Národy mají velké lidi jen sobě navzdory. Velký člověk je tedy vítězem nad celým svým národem.
 

Víra v pokrok je doktrínou lenosti. Je to jedinec, který počítá se svými sousedy, aby vykonali jeho úkol. Nemůže tu být pokroku (pravého, to jest mravného) než v jedinci a jedincem samým. Ale svět sestává z lidí, kteří mohou myslit jen společně, v tlupách. Jsou též lidé, kteří se mohou bavit jen ve společnosti. Pravý héros baví se zcela sám.
 

V každém člověku, v každé chvíli, jsou dvě současné žádosti: jedna k Bohu, druhá k Satanu. Vzývání Boha, čili spiritualita, je touha stoupat v hodnosti; Satan, čili živočišnost, je radost ze sestupu. K této poslední radosti má patřit láska k ženám a důvěrné hovory se zvířaty, se psy, kočkami atd.
 

Mučení se zrodilo z nízké části lidského srdce, žíznivé po rozkoších. Krutost a rozkoš – city totožné.

Dandy⁴ nedělá nic. Dovedete si představit dandyho, mluvícího k lidu, vyjma aby ho hanobil?

Existují jen tři úctyhodné bytosti: kněz, válečník a básník. Věděti, zabíjeti a tvořiti. Ostatní lidé jsou poplatníci nebo robotníci stvoření pro stáj, to jest ku provozování toho, co se nazývá povolání.
 

Není třeba věřit, že ďábel pokouší jen lidi nadané. Opovrhuje ovšem pitomci, ale nepohrdá jimi jejich přispěním. Právě naopak, do těchto skládá své velké naděje.

Voltaire tropí si žerty z nesmrtelné duše, která po devět měsíců sídlila mezi výkaly a výměstky. Skutečně, můžeme se milovat jen ústrojím vyměšovacím.
 

Nudným v lásce je to, že je zločinem, v němž se nelze obejít bez spoluviníka.
 

Člověk tolik miluje člověka, že když prchá z města, je ještě s to, aby hledal dav, to jest, aby znovu zřídil město na venkově.
 

První příchozí, zmocniv se telegrafu a Národní tiskárny, může ovládat veliký národ. Hlupáci jsou ti, kteří si myslí, že podobné věci mohou se vykonat bez svolení lidu – a kteří si myslí, že sláva může se opírat jen o moc! Diktátoři jsou sluhy lidu – ničím více... Úloha ostatně – a sláva je výsledkem přizpůsobení se ducha k národní zpozdilosti.

Být velkým člověkem a světcem sobě samému, to je jediná důležitá věc.

Co je láska? Potřeba vystoupit ze sebe. Člověk je zvíře uctívající. Uctívat znamená obětovat se a prostituovat se. Rovněž veškerá láska je prostitucí. Bytost nejprostituovanější je bytost svrchovaná, to jest Bůh, poněvadž je svrchovaným přítelem každému jedinci a poněvadž je společnou a nevyčerpatelnou nádrží lásky.

Jen básník, kněz a vojín jsou z lidí velicí; člověk, který zpívá, člověk, který žehná, člověk, který se obětuje. Zbytek je stvořen pro bič.

Žasl jsem vždy, že bylo dopuštěno, aby ženy vstoupily do kostela. Jakou rozmluvu mohou s Bohem mít?

Věčná Venuše (vrtoch, hysterie, rozmar) je jedním ze svůdných podob ďáblových.

A nezapomeňme na velkou kapitolu o umění prorokování z vody, karet a zkoumání ruky.
 

Žena neumí oddělit duši od těla. Je prostá jako zvíře. – Satirik by řekl, že to je proto, že má jen tělo.
 

Spisovatel je nepřítelem světa.
 

V lásce, jako ve všech skoro lidských záležitostech, je dobrá shoda výsledkem nedorozumění. A ti dva hlupáci jsou přesvědčeni, že myslí souhlasně. – Neodstranitelná propast, kterou způsobuje nesdělitelnost, zůstává neodstraněna.
 

Saint-Marc Girardin⁵ řekl výrok, který potrvá: „Buďme prostředními!“ Přirovnejme tento výrok k Robespierrovu: „Ti, kdo nevěří ve svou nesmrtelnost, posuzují se správně.“ Výrok Saint-Marc Girardinův obsahuje nesmírnou nenávist k vznešenému.
 

Vzrostl jsem částečně volnou chvílí – ke své velké škodě; neboť volná chvíle, beze jmění, množí dluhy, vydírání mají za následek dluhy; ale k mému velikému prospěchu, vzhledem k citlivosti, k přemítání a k způsobilosti k dandysmu a k diletantismu. Jiní spisovatelé jsou většinou nízcí dříči, velmi nevědomí.
 

Neodstranitelná náklonnost k prostituci v srdci člověka, z níž se rodí jeho děs ze samoty. – Chce být dvěma. Člověk geniální chce být jedním, tedy osamělým. To je tento děs ze samoty: potřeba v cizím těle zapomenout na své já, co člověk nazývá ušlechtile potřebou milovat.
 

Molière. – Moje mínění o Tartuffovi je, že to není komedie, ale pamflet. Ateista, je-li prostě dobře vychovaným člověkem, bude si myslit u příležitosti tohoto kusu, že lůze nesmějí být nikdy kladeny jisté vážné otázky.
 

Chtít každého dne být největším z lidí!

Jako malé dítě, cítil jsem ve svém srdci dva protichůdné city: děs ze života a extázi ze života. Je to vskutku případ nervově chorého.
 

Obchod je ve své podstatě satanský. Obchod je půjčka za oplátku; je to půjčka s nápovědí: Vrať mi více, než ti dávám. – Duch každého obchodníka je úplně zkažený. – Obchod je přirozený, je tedy nectný. – Nejnečestnější ze všech obchodníků je ten, který říká: „Buďme čestnými, abychom vydělali mnohem více peněz než zpozdilci, kteří čestní nejsou.“ Pro obchodníka je sama čest zištnou spekulací. Obchod je satanský, protože je jednou z forem egoismu, a to tou nejnižší a nejmrzčí.
 

Svět se točí jen díky nedorozuměním. Díky všeobecným nedorozuměním je celý svět ve shodě. Neboť kdyby naneštěstí panovalo srozumění, nebylo by možno být nikdy ve shodě. Člověk duchaplný, ten, který není ve shodě nikdy s nikým, má hledět zamilovat si rozmluvu hlupáků a četbu špatných knih. Bude z nich mít trpké požitky, které štědře vynahradí jeho namáhání.
 

Nějaký úředník, ministr, ředitel divadla nebo novin mohou být někdy bytostmi váženými; ale nikdy nejsou bytostmi božskými. Jsou to osoby bez osobnosti, bytosti bez originálnosti, zrozené pro úřad, to jest pro veřejné služebnictví.
 

Je nemožné prohlížet nějaké noviny, kteréhokoliv dne nebo měsíce nebo roku, aniž by se tam nenalezly na každé řádce známky nejděsnější lidské převrácenosti. Celé noviny, od první řádky po poslední, jsou jen tkání hrůz, válek, zločinů, krádeží, necudností, muk, zločinů knížat, zločinů národů, zločinů jednotlivců, opojení všeobecnou ukrutností. A civilizovaný člověk doprovází svoje jídlo každého rána tímto odporným projímadlem. Vše na tomto světě vypocuje zločin: noviny, zeď i tvář člověka. Nechápu, že by čistá ruka mohla se dotknout novin bez křečí odporu.
 

Edgar Poe naučil mě uvažovat.
 

Buď vždy básníkem, i v próze.

VYSVĚTLIVKY: