Chalupář Karel
(návrat domů)

Prolog.

Protože víme v příběhu Jana Jindřicha a Markéty řečené Pyskaté jak dopadne, tak víme, že celý příběh je  poněkud zmatečný a v blízké i následné budoucnosti bude směřovat do ztracena. 
Král Jan, protože byl v té době skutečně schopným diplomatem, zřejmě dopředu tušil, že v příběhu o rozšíření lucemburského majetku o Tyroly a Korutany mu slunce spíše zapadá. Nepomazaný císař římský Ludvík Bavorský, spolu s habsburskými vévody, byli sveřepými nepřáteli obou Lucemburků, své pikle pomalu, ale jistě naplňovali. K tomu v pravou chvíli použili v její dospělosti pozdější intrikánku hraběnku Markétu.

O 700 let později se čtenáři spíše zdá, že král Jan to pochopil již v době kdy mu došlo, že jeho otec římský král, Jindřich VII. měl pravdu, když nechtěl souhlasit s tím, aby si s jeho čtrnáctiletým synem jako svým slabým nezkušeným králem v Čechách a na Moravě…

Obr. č. 1 
 

Otec král Jan mezitím provedl úspěšně několik diplomatických vítězství a získal tím dočasně přízeň římského „císaře“ Ludvíka Bavorského. Ještě jsme si neřekli, že Jindřich Korutanský z rodu Menhardovců spolu s bratrem měli jen dcery, a po meči již neměli dědice. To ovšem Jan Lucemburský věděl a usiloval o nástupnictví v Tyrolích a Korutanech tím, že ožení Jana Jindřicha s dcerou Jindřicha Korutanského Markétou. K tomu mu pomohl „císař“ Ludvík tím, že potvrdil Jindřichovi Korutanskému dědičný nárok Markéty a jejího manžela na říšská léna. Tím uklidnil Jindřicha Korutanského, který usiloval o to, aby hrabství a vévodství zůstalo v rodině.

Obr. č. 2

Dne 16. září 1330 se opravdu konala svatba Jana Jindřicha a Markéty, asi na hradě Tirol (obr. č.1), který je historickým sídlem rodu  Menhardovců a možná i v kapli na témže hradě (obr. č. 2). Smutnou shodou okolností je, že 28. září 1330 zemřela v Praze ve věku 38 let královna Eliška-Přemyslovna, matka Jana Jindřicha a Karla.
 Markétu mnohem později nazývali Pyskatou, což podle Jiřího Spěváčka i jiných historiků nebyla pravda. Byla to pěkně rostlá žena, která příběh svých vztahů s Janem Jindřichem zintrikovala po smrti otce Jindřicha tak, že se manželství rozpadlo, Jana vyhnala z hradu pro jeho údajnou impotenci, ale to již řešili král Jan a Karel později v Čechách.

Obr. č. 3 

V popisu jednání v Meránu je uvedeno, že probíhala na hraběcím dvoře v Meránu.
(Pravděpodobně jde o hrad SCENA v obci Scena, která je prakticky součástí Merána. Zámek byl postaven kolem roku 1350 na místě starého hradu Scena, který je zmiňován v dokumentu z roku 1346.  V té době zde byla poslední hraběnka Tyrolska Markéta  (obr. č. 3 a č. 4).

Problém opět nastal v tom, že od 2. července 1324, kdy stvrdil král Jan přísahou závazek, že Jindřich Korutanský dostane „odškodné“ a za svatbu dětí slíbených 40 000 hřiven stříbra, později datovaných v pěti splátkách, žádné hřivny složeny v Meránu nebyly. Dvakrát od r. 1324 se dohoda upřesňovala a v r. 1327 vyrazila z Českého království početná delegace velmožů (doprovod malého Jana Jindřicha), která byla smluvním jednáním přítomná, také z tyrolské strany tomu přihlíželo mnoho místních šlechticů.
Pro upřesnění uvedeme ty, kteří byli v Meránu na té druhé výpravě z Čech (popis je úryvek z Krále diplomata):

Obr. č. 4

S Janem Jindřichem vyjelo z Čech celkem třináct předních šlechticů v čele s olomouckým biskupem Hynkem z Dubé. Byli to: nejvyšší pražský purkrabí Hynek Berka z Dubé, Petr z Rožmberka, Vilém z Landštejna, Těma Z Koldic, Jindřich z Lichtenburka, Hynek z Dubé, řečený z Náchoda, Oldřich Pluh, Oldřich Zajíc ze Zbiroha, Vilém z Egerberka, Zdeněk z Valdštejna, Zdeněk Zajíc ze Žebráku a Hynek Hlaváč z Dubé.
Opavský vévoda Mikuláš, oba Jindřichové z Lipé (otec-zemřel 1329 a syn), Ješek, syn pana Voka z Kra¬vař, podkomoří Českého království Závis, Beneš z Vartemberka a Ješek Z Michalovic. K dohodě byli připojeni závazně dodatečně.
 (Proložená jména původně severočeského rodu Ronovců zvýraznil autor.)

Jednání s Jindřichem Korutanským bylo uzavřeno a zlistiněno 20. listopadu 1327. Poté se olomoucký biskup Hynek (Jindřich) spolu s ostat¬ními českými šlechtici zaručili za krále, že bude řádně splaceno 40 tisíc hřiven stříbra.

Ale ani v r. 1332, pět let po podepsání prvních smluv a složené přísahy krále Jana potvrzující platnost, není zaplacena ani jedna ze stanovených pěti splátek domluvené částky. Termín poslední možnosti zaplacení dluhu byl 29. září r. 1334. Zbýval jeden rok.

Dohody stanovují, že pokud král v termínu nezaplatí, přechází povinnost na ručitele, jeho syna Karla a na dvanáct (13) českých a moravských šlechticů, kteří mají vést další jednání k nápravě.

Zajímavé je, že v těch dobách platilo mezinárodní říšské ujednání o postupu při řešení postihů šlechticů za nevyrovnání dluhů. Rozhodčí soud mohl stanovit dlužníkům a jejich ručitelům  DLUŽNÍ LEŽENÍ. Jednodušším vysvětlením je dobrovolné domácí vězení v místě, které si dlužníci sami určí. V místě museli dlužníci setrvat až do vyrovnání dluhu.
Vedle takového postihu smlouva obsahovala i záruku nemovitostí t. j. měst s přilehlými oblastmi, které byly současně převedeny do majetku věřitele.

(

Obr. č. 5 
Král Jan a jeho našeptávač- „možná“ Oldřich Pluh-film Slasti otce Vlasti.

Král Jan byl od února 1333 v Parmě, kde se setkal s Karlem. Lucemburské panství v Itálii se neustálými šarvátkami s italskou ligou zmenšovalo. Nedařilo se, nepomazaný císař Ludvík se cílevědomě snažil „hodit klacek“ mezi oba Lucemburky. To se však téměř podařilo až po r. 1335. V Parmě ještě král pravděpodobně (i když to historik nepotvrzuje), v několika společných měsících projednával s Karlem další postup splácení dluhu. 

Již koncem srpna vyslal syna do Merána s přesně stanoveným rozsahem pravomocí. Jan udělil Karlovi plné moci k jednání v Meránu a tudíž i právo k určení ručitelů a podepsání příslušných listin. 4. října 1333 odejel z Tridentu i z Itálie a nikdy se tam již nevrátil. Jindřich Korutanský zemřel 2. dubna 1335. V té době markrabí Karel zvýšil v Čechách a na Moravě svojí moc, kdy dva roky zde vládl za nepřítomného otce, česká šlechta znervózněla a vhodila mezi oba Lucemburky i „svůj klacek“ (obr. č. 5).  
A tak se začal odvíjet příběh, znázorněný také ve filmu Slasti otce Vlasti.

Jiří Spěváček se přiklonil k názoru, že českomoravskou delegaci ručitelů, kterou reprezentoval, pozval kralevic Karel z Čech do Merána nikoliv z otcova, ale z vlastního rozhodnutí.
Česko-moravská „delegace“ velmožů dorazila do Merána 6. října 1333.

                                                                                   
Byli to: (Obrázky výše jsou seřazeny ve stejném pořadí.)

Jan, řečený Volek, nevlastní bratr Elišky Přemyslovny a probošt vyšehradský, a kancléř království českého, Petr z Rožmberka druhý nejvýznamnější velmož království, Těma z Koldic, pozdější diplomat Karla IV.,  Vilém z Landštejna, Jindřich z Lipé mladší (otec Jindřich z Lipé zemřel v r. 1329) a Ota z Bergova.

Z původních 13ti jich bylo v Meránu šest (na obr. č. 7) je vyznačená zeleně pravděpodobná cesta velmožů z Čech do Merána. Pravděpodobně to byli ti, kteří byli ochotni do Tyrol přijet. Karel se v nových dohodách měl zavázat, že přiměje v Čechách ještě pražského purkrabího Berku z Dubé a Oldřicha Pluha, aby dali písemnou záruku na nově stanovené platební lhůty.
Faktem zůstává, že uvedení šlechtici zastupovali na jednání Česko moravský Zemský sněm.
Král Jan zřejmě hodně dlouho věděl, že dluh bude zaplacen. Asi se tak stalo, avšak nevíme, jen se domníváme, kdo a kdy dluh zaplatil.

Obr. č. 6

Film Slasti Otce Vlasti, 
zleva Vilém z Landštejna - Vilém Besser, kralevic Karel IV.- Jaroslav Hanzlík,
Bušek z Velhartic,- Oldřich Velen

Nemusíme pochybovat o tom, že král Jan minimálně vzal na vědomí, spíše to však věděl, že  kralevic Karel následně odjede se skupinou předních šlechticů domů do Čech. Nemusíme přímo fabulovat, když použijeme často užívané sdělení, že to mohlo být „neveřejnou“ součástí dohod. Napadá nás myšlenka, že král Jan se rozhodl již před první „kolektivní“ návštěvou Merána, přinutit českou šlechtu k pokoře. Ta potřebovala, aby na trůn zasedl co nejdříve král, který se bude více starat o české země, než otec Jan. Jan je donutil (nevíme jak), aby podpořili syna Karla, který byl hlavním ručitelem za „jeho“ dluh vyhnání Korutance z království, když mu bylo 14 let. To již asi i Karel věděl, že to bylo na nátlak české šlechty a jeho matky. A otec se rozhodl, že „ze svého královského“ dluh nezaplatí.

To by odpovídalo diplomatickým schopnostem obou Lucemburků. Ale v Čechách se také dobře vědělo, jaký je Karel člověk a jak si vedl v italské Lucce. Proto jej otec někdy v lednu 1334 jmenoval markrabím Moravy. Karel oficiálně začal spoluvládnout s otcem.

Obr. č. 7
(Černé značky, cesta Karla do Merána; zelené značky, cesta cesta delegace do Merána; červené značení návrat Karla a šlechticů do Čech a pozdější inspekce do Horní Lužice.)

Návrat do Čech z Merána započal několik dní po 6. říjnu 1333 (obr. č. 6), kdy byly  podepsány dohody o nových lhůtách zaplacení 40 000 hřiven stříbra, za které se syn krále českého Karel a přítomní zástupci české a moravské šlechty zaručili.

Na mapě je černými značkami vyznačena srpnová cesta Karla z Luccy do Parmy, kde  se setkal s otcem, pak cestoval do Verony. Je třeba upozornit, že syn krále Jana si za tři roky v Itálii vybudoval dobré postavení, ve šlechtických sídlech byl vítán s úctou. V Lucce měl kancelář, která mu umožňovala v místě „vládnout“. Nepochybně, jako svého následníka, jej otec nejenom hlídal, ale i finančně kryl. Nemusel s tím mít moc práce, Karel si na sebe asi i “vydělal“. 
Do Verony cestoval s honosným doprovodem. V sídle vládnoucího rodu byl přivítán a obdarován, po dvou dnech cestoval k pánům v Avii nad Adiží a přes Trident do Merána, asi na hrad Tirol, nebo do hraběcího dvora v obci Scena.

Z Merána (již po červené značce), tentokrát zřejmě s neméně honosnou a vojensky vybavenou skupinou jezdců, pravděpodobně přes Brenerský průsmyk, jeli do Insbrucku. Dále na Mnichov a poté na návštěvu u Karlovy sestry Markéty do Landshutu, kde sídlila s manželem, vévodou Jindřichem Dolnobavorkým Starším.

V české filmotéce je vícero filmů o Karlu čtvrtém. Černobílý film  režiséra Karla Steklého z r. 1969 Slasti Otce vlasti, ze kterého jsme si vypůjčili obrázky (č. 5 a č. 6 a č. 9 a č. 11), je volným vyprávěním vlastních příběhů věrných přátel Karla IV., který těžce onemocněl a na Karlštejně (obr. č.8 ) se z nemoci pomalu uzdravuje. Přátelé se snaží, aby Karel vyprávěl i své příběhy, které prožil, a tím se vrátil do života.

Obr. č. 8
(Antonín Karel Balzer nar. 1771, byl grafik, mědirytec a kreslíř.)

Spisovatel František Kupka použil volné vyprávění, které umožňuje spojit i různé příběhy do jednoho, bez přesného historického vymezení. Zjednodušeně vyjádřeno „tak nějak to mohlo být“. (Dekameron)
Z historické novely Karlštejnské vigilie, je ve filmu využit příběh, jak se syn krále Karel navrátil do Čech, který se volně prolíná s příhodou konfliktu ženatého mladého kralevice se stárnoucím králem Janem Lucemburským v jiné cestě do Itálie.  Vigilie jsou křesťanskou liturgií, dnes spíše vzpomínková setkání.
Film má skvělé herecké obsazení a příběhy naznačují, že“ to opravdu tak přesně nebylo“.

 Na šumavskou hranici Českého království dorazili ve směru na Kašperk, později zde postavil Karel IV. hrad Karlsberg, dnes Kašperk.

Obr. č. 9
Slasti.Otce.Vlasti.1969.1080p.WEB-DL.H264-R.i.H - online ke zhlédnutí a stažení - Přehraj.to (prehrajto.cz)

 (Klasická hranice filmových veseloher (obr. č. 9) s dřevěnou závorou, erbem Rožmberků a zbrojnoš s kopím, který nepustí budoucího krále skrz území Rožmberků. To není při prvém příjezdu Karla do Čech pod vlajkami Lucemburků možné, vedle krále by stál Petr z Rožmberka. A nebyli by před Kašperkem, ale před Krumlovem. Ve vigilii je vše možné.
K tomu je třeba dodat, že většinou se filmové zpracování drží příběhů, které se udály v Itálii, kam markrabě Karel „prchl“ před rozezleným otcem mezi r. 1335 a 1337. Pět roků po svém návratu do Čech.) 

 Dále váháme, jede na Plzeň, nebo na hrad Zvíkov. Na Plzeň a podle Berounky na Zbraslav do kláštera ke hrobu Přemyslovny.

Před 690 lety bylo kralevici Karlovi sedmnáct a půl roku. Na pohřeb matky to nestihl, tak i to chtěl napravit. V říjnu 1333 byl u hrobu matky na Zbraslavi a byl následně s ovacemi přivítán Pražany, jako budoucí král Český.

 
Obr. č. 10

Pro nás v Trávníku a Naději má tento příběh malé, ale důležité pokračování. Ještě v listopadu téhož roku vykonal Karel inspekční cestu do horní Lužice. (Neměl v té době titul, byl „pouze“ syn krále.) Navštívil Budyšín a Žitavu a možná i Ojvín. 

Patrioti v Trávníku a Naději nemohou pochybovat, že by inspekce nejela po středověké Lipské silnici (obr. č. 10), která již tehdy procházela Trávníkem. Můžeme ale pochybovat, že v té době byla již cesta součástí kulturní krajiny jako dnes. Mohl zde být hluboký les, ale také lánová pole, (93 let po králi Přemyslovi Otakarovi II., který inicioval kolonizaci českého severu).
Žitava byla již majetkem Jana Lucemburského, protože jí v r. 1310 vyměnil s Jindřichem z Lipé starším za pozemky na Moravě. 

  
Obr. č. 11 a č. 12
 Představa, že po této středověké magistrále od Cvikova před 690 lety sjíždí z kopce do Trávníku doprovod s příštím králem Karlem IV., cestou na Ojvín a do Žitavy, je neprůkazná, ale krásná.

Karel měl určitě reprezentativní doprovod, ve kterém byli nejspíš Jindřich z Lipé mladší, nebo Berkové z Dubé. 
Jak uvádí Jiří Spěváček, neměl Karel dopředu nijak zajištěné ubytování v Praze. Jel se šlechtici, které jediné znal. Město neznal a česky zapomněl (z Karlova osobního autoživotopisu). Palác na Hradčanech byl v dezolátním stavu, teprve v květnu 1334 mu nabídl  pražský purkrabí Hynek Berka z Dubé ubytování v purkrabství na Pražském hradě. 

 Do Budyšína a Žitavy pravděpodobně vyjížděli ze Starého města pražského, od domu U Štupartů, který již neexistuje a na jeho místě na rohu Jakubské a Malé Štupartské stojí dům č. p. 647 (obr. č. 13 a č. 14). To není samo o sobě ničím mimořádným. Pokud nebyl Hrad v dobrém stavu, pak třeba i král Jan s královnou Eliškou bydleli nějakou dobu v domě U kamenného zvonu na Staroměstském rynku (obr. č. 14 ). Není známé místo, kde se v r. 1316 na Starém městě pražském Karel IV. narodil. Více se uvažuje o místě domu U Štupartů, ale je možné, že to mohlo být i v domě U kamenného zvonu. Byl to již ve středověku reprezentativní dům na Staroměstském rynku s velkou rozlohou oproti současnosti.
 Král Václav IV. pravděpodobně pro neshody s macechou královnou vdovou Alžbětou Pomořanskou si zřídil Králův dům - (Králův dvůr) na místě dnešního Reprezentačního domu,  poblíž Ungeltu. 

Obr. č. 13  a č. 14
Ungelt byl dvůr za Týnským chrámem.  Zde se platilo povinné clo (staroněmecky ungelt). Od 11. století bylo toto místo střediskem mezinárodního obchodu v Praze; všichni cizí kupci, kteří do Prahy přijeli, se museli shromáždit zde. Král a patriciové zde měli přednostní nákup.

Jeli samozřejmě na koních. Neexistují však žádné podrobnější informace. 
Jak by jeli?
Přeci po modré a pak po hnědé značce (obr. č. 18). Tyto silnice již existovaly za Přemysla Otakara II. Již jsme o tom psali ve Vládcích na severu Českého království.

 V šedesátých a sedmdesátých letech minulého století jezdili touto nejkratší spojovací silnicí do Trávníku a Naděje naši přátelé a kamarádi nikoliv na koních, ale na motorkách. Z Letné a Holešovic (obr. č. 18), údajně za hodinu jízdy. Fyzicky je jízda na koni a na motorkách té doby dost podobná, zejména v listopadu. Dospívající mládež se přesouvala často ve dvojicích v sobotu odpoledne a do Prahy se z chaloupek vraceli od hospody (obr. č. 16) v Trávníku v neděli odpoledne.
 
 
      
Obr. č. 15 a č. 16
(Na obr. č. 15  je se svojí motorkou Láďa Sochor a na sousedním obrázku č. 16 se loučí odjíždějící skupina motorkářů s kamarády a šenkýřkou u Trávnické hospody.)

Ze Štupartské projeli  bránou Mikuláše od věže (později Horskou bránou, kterou se vyjíždělo na Kutnou horu). Nebrodili Vltavu, protože u dnešního Libeňského zámečku vyjeli na Bulovku a Březiněves, směrem na Mělník, Liběchov, „Oudolíčkem“ do Dubé, do Jestřebí, Zahrádek a České lípy.

Tam mohla na hradě Lipý kralevicova družina napojit koně i sebe.  Místo Nového Boru, který neexistoval,  projeli  Sloupem na Radvanec a Cvikov. Projeli Trávníkem po cestě, na které je dnes asfalt  a úvozy vyhýbajícími se ostrohu (obr. č. 11 a č. 12 ), na kraji vesnice. Antonínovým údolím projeli do Mařenic a dále na  Krompach. Někdy k večeru jsou na Oybině – tehdy Ojvíně. Spíše však v Žitavě, kde bylo určitě pohodlnější ubytování, než na poměrně malém kamenném hradě, který byl spíše pevností.

Hrad Ojvín v listopadu 1333 vypadal zcela jinak než hrad, který na skále nechal postavit později král Karel IV. (obr. č. 17). 

Obr. č. 17

V těch dobách končí na severu Českého království hlavní část kolonizace. Oblast  málo obydlených  a neprostupných lesů za Bezdězem, se přibližně za osmdesát let po Přemyslu Otakarovi II.(včetně) podstatně změnila. Kolonizovaná oblast byla majetkově rozparcelována na většinová  panství tří starých a silných českých šlechtických rodů Ronovců, - Vartenberků a Markvarticů. Tato panství již s městečky a vesnicemi, se vnitřně ještě dělila na menší majetky, většinou v rodové přízni a děděním. Tito majitelé si na svojí obranu a správu majetku postavili tvrze, nebo pevné kamenné hrady. V celé námi sledované oblasti Českolipska jde asi o 24 hradů (obr. č. 18), většinou již zřícenin, které byly vybudovány ve třináctém a čtrnáctém století. 

Obr. 18.

Na české straně v blízkosti hradu na  Ojvínu, postaveného Jindřichem z Lipé starším, stálo asi 15 hradů, včetně Lipého. Lze do této skupiny přiřadit také Grábštejn a Tolštejn. Je nepochybné, že mezi těmito hrady existovaly vzájemné vztahy a určitě i čilé společenské kontakty. Zejména díky velmi nepřesnému vyznačení hranic příslušného zboží mezi vlastníky, panovaly ve vzájemných vztazích často i ozbrojené konflikty. 

Obr. č. 19  
(obr. č. 19 , Bezděz– manský palác je pod č. 8 na obraze )
Tento obraz s popisem je asi již vyobrazením hradu jako kláštera s Křížovou cestou. Ten byl zrušen Josefem II. a od té doby chátral.

Známe většinou romantické zbytky hradů na okolních kopcích. Neznáme, jak tyto hrady vypadaly. U některých, jako je Lemberk, nebo Grabštejn jde již o přestavbu na renesanční zámky. Víme, že stavbu hradů povoloval český král. Již za Přemysla II. snad i platilo, že mohutnost a nedobytnost hradu měly vliv na postavení majitele hradu v hierarchii nejvyšších úředníků královského dvora. 

Povolení ke stavbě bylo také spojováno s manstvím-majetkovou odměnou za věrnost a služby prokázané manem, nižším šlechticem velmoži, jako léno.  Manství se také uplatňovalo mezi majiteli velkých panství a církevních majetků s jinými dědičnými nájemci, kteří  vykonávali vlastní hospodářskou správu pronajatého území, na kterém si postavili hrady, nebo tvrze. Manství znamenalo povinnost těchto hradních pánů, zpravidla rytířů – leníků, manů- uživatel léna byl vázán svému lennímu pánovi slibem věrnosti a poslušnosti a rovněž případné vojenské pomoci.

 V případě královského Bezdězu například výkonem velitelské funkce u hradní stráže a jiné služby, včetně hospodářských.   V případě královského Bezdězu například výkonem velitelské funkce u hradní stráže a jiné služby, včetně hospodářských. Na Bezdězu k tomu postavili až ve druhé etapě, ještě ve 13. st. dva manské paláce (č. 8 na obr. č. 19), kde byl podle rozpisu „služeb“ man – urozený rytíř krátkodobě ubytovaný a byl pravidelně střídán s jinými leníky-many. V přítomnosti krále na Bezdězu se  služby rozšiřovaly.

Obr. č. 20 a č. 21  

Hrad na Bezdězu je v této oblasti nejzachovalejším útvarem, který respektuje středověkou strategii stavby takové pevnosti. Tento královský hrad byl sídlem správce kraje, který sídlil v purkrabství (č. 6 na obr. č.19 ). Obvyklé je umisťování dalších okolních hradů na vysokém a strmém kopci. Již tehdy existovala domluvená dálková signalizace prostřednictvím ohně na hradních věžích. Stavebně jde o hrad bergfritového typu (již jsme o tom psali v článku Jak se stavěly hrady. Na obrázku č. 20   je vyznačen vrcholový hřeben Bezdězu-ostroh, který celkovou strmostí je obtížně přístupný, dobře jsou vidět na sousedním obrázku v té době nedobytné hradby (obr. č. 21). 
I jiné hrady za Bezdězem byly ve 13. století stavěny na ostrohu a strmých skalách a kopcích, byly však mnohem menší, než na Bezdězu. Tyto stavby byly tvořeny bergfritem, hradbou a palácem.

Obr č. 22 a č. 23

Zříceniny středověkého hradu Jestřebí, později Habsteinu, na křižovatce dodnes významných silnic od Bezdězu a od Prahy, stál původně na jednolitém obráceném kuželovitém bloku pískovcové skály. Na kolorované mědirytině A. Pucherny z r. 1797, je tato velmi romantická skála s troskami hradu v zátopové oblasti rybníků, součástí již městečka, které mělo ve středověku název Krušina.

   Obr. č.  24 a č. 25

Na původně jednolité pískovcové skále, kterou voda a mráz později rozdělily na dva pilíře (obr. č. 24), stál relativně malý kamenný a těžko dobyvatelný hrad, možná s roubeným dřevěným palácem. Pravděpodobně to mohl být bergfrit z doby 1295-1300, to znamená s obrannou věží, které se za Přemysla II. v kraji stavěly ve velkém počtu. To je však pouhá domněnka.

Obr. č. 26

Autoři publikace Hrady okresu Česká Lípa existenci kamenné věže nepodporují. Tento názor možného „unifikovaného“ modelu „malých“ bergfritových hradů na Českolipsku vzniká u nás pozorováním znatelných stop základů staveb, které jsou na letecké fotografii z dostupných map zřetelně viditelné na vrcholových plošinách (obr. č. 25), kde stavby stály. Na obou leteckých snímcích z map je dobře viditelné rozdělení původního pilíře a plošiny v 3D  (obr. č. 24), na kterých stály stavby hradu. Menší palác a menší věž mohly na plošině stát na vyznačených místech starého reliéfu zdiva. Na levém – zadním pilíři my starší pamatujeme cimbuří, které na pískovcovém suku na obrázku připomíná věž (obr. č. 26). Pokud byl věží, mohl v nižších partiích hradu stát ještě druhý bergfrit. Ale to je amatérský pohled na historii stavby hradu Jestřebí. V současné době jsou trosky hradu velmi pěkně opraveny a zpřístupněny.

Typ hradu na Bezdězu, tak jak je vyobrazen, byl postaven v letech 1264–1278. Je dokonalejší bergfritovou stavbou, protože je opevněný obvodovou hradbou. Má dva bergfrity – mohutné kamenné věže s ochozem a střílnami. Bergfrity-věže byly pevnostní stavbou s vycvičenou vojenskou posádkou, umístěné v místech hradu, které měly být nejlépe bráněny. Nejsou určeny k bydlení, ale nelze vyloučit, že by v případě nutnosti nesloužily jako místo „poslední“ záchrany.

Pro další pokračování našich úvah, zda se příští král Karel IV. mohl věnovat také radostem i starostem podobných, jako o šest set devadesát let později chalupářským „rekreantům v Lužických horách.
 Vrátili jsme kralevice domů do Čech, ale také jsme naznačili, že „není chalupa jako chalupa“, i když i do Čech s mladým Karlem rozhodně začne vát „jiný vítr“.

V tomto středověkém čase, až ukončí svojí inspekční cestu do Budyšína a do Žitavy, najdeme kralevice Karla pravděpodobně někde na Lipské silnici, nejspíš mezi Mařenicemi, Trávníkem, nebo ve Cvikově. Pokusíme se ho zeptat, jak se mu líbilo v Lužických horách a jak se mu jelo po Lipské cestě (obr. č. 27).

0br. Č. 27
Nezapomeneme se zeptat, jak to v té době vypadalo na hradech, kam směřovala jeho inspekční cesta královstvím, které neznal.

Dodatek. 

Jsme téměř na konci příběhu o tom, jaký byl člověk Karel, pozdější král a císař?
Delegace velmožů z Českého království mnoho informací o Karlovi neměla. Prakticky do r. 1330 byl v dětském věku ve Francii a Lucemburku, málokdo o něm v jeho 14 letech něco podstatného věděl. To, co následovalo ve třech dalších letech v Itálii, se v Čechách a na Moravě asi vědělo. Zdaleka ne všechny obtíže a zhoršení životních podmínek lidí v Čechách nastaly v důsledku špatného kralování otce Jana.
To koresponduje i s tím, jak se díváme na člověka Karla a jeho otce Jana po 690 letech dnes.

Přemýšlíme-li o první velké životní zkoušce budoucího krále, který v době dalších třinácti let bude se svým otcem v království spoluvládnout, můžeme tuto kapitolu uzavřít. Přes všechny zvraty, kterými společně prošli a ne vždy se s tím Karel smířil, dokonce i před králem otcem prchl, slepnoucího otce neopustí až do konce jeho života.

Markraběte Karla však po celý společný život neopustil ani jeho otec, třebas to tak z našeho velmi vzdáleného pohledu někdy vypadalo.
Jan Lucemburský úspěšně dovedl Karla i Jana Jindřicha připravené převzít královské žezlo. Jako římský kurfiřt prosadil v době spoluvlády Karla jako římského  krále, kterým otec Jan nikdy nebyl.  

Jak jsme již v úvodu naznačili, nemusíme být daleko od pravdy, která se nabízí, můžeme vyjádřit názor, jak to v celém příběhu s Janem Jindřichem a Markétou Tyrolskou a jejím otcem Jindřichem Korutanským mohlo v Meránu také probíhat.

 Otec král diplomat dobře věděl, že situace obyvatel a hospodářství v jeho království se stává pro zemskou šlechtu neudržitelná. Nemohla to zachránit ani dost vysoká těžba stříbra. Proč? To řekneme až v závěru.

Řešil však zájmy Lucenburska v Itálii a nehodlal zaplatit dluh z účtu královského dvora, tedy ze svého. Určitě věděl, že on, čtrnáctiletý mladíček, který byl českými  velmoži a hezkou, ale přemyslovskou tradicí umanutou budoucí manželkou byl zatažen do Českého království, kde vládl právoplatně zvolený král, Korutance nevyhnal. On jeho potupu nezavinil. Nevíme, jak král Jan přiměl zástupce českomoravské šlechty, pokud v budoucnu chtějí mít králem Karla, aby si jej jako hlavního ručitele dluhu vyplatili. V Meránu to s Karlem a vévodou Korutanským dohodli.
 A historie neuvádí, kdo to zaplatil.
Tím také otec Jan otevřel cestu Karlovi domů do Čech.

Tuto verzi však nám žádná historická literatura nenabízí, nebo o ní nevíme.

…v Itálii, kde je teplo, která dobou ledovou zřejmě postižená nebyla.

Poslední důležité upozornění.

Karel se narodil v r. 1316. V r. 1315, dodnes nevíme proč, v Evropě se náhle změnilo  počasí a nastala tzv. „malá doba ledová“. 

Zasáhla západní, severní a střední Evropu. Trvala až do první poloviny 19. století. Přišlo ochlazení, nekončící deště se záplavami, horká krátká léta a arktické zimy. 
Rok narození Karla byl pro pěstování obilovin nejhorším ve středověku vůbec. V Evropě následoval celoplošně hladomor, děsivý i v Čechách. Zhroutila se produkce vína, nebyla píce pro dobytek. Ve Zbraslavské kronice je poprvé zmínka o kanibalismu  z hladu. Extrémní podmínky se v Evropě vyskytovaly dlouhodobě, ale místně. Při katastrofických podmínkách se tak dalo obilí nakoupit v sousedních zemích. Tento zoufalý stav měl obrovský vliv na všední život lidí. Nepřipravená Evropa, protože celá předchozí staletí se nic takového nepřihodilo, se dostala v poměrně krátké době do neřešitelných potíží. Prakticky ze dne na den klesly výnosy zemědělské výroby.

 Jen jeden příklad.  Pšenice, která tvořila hlavní surovinu pro výživu lidí, protože brambory se do Evropy dostanou později, koření na polích mělce, v bahně pšenici kořeny uhnily. Znamenalo to neorat mělce hákem, nebo rádlem (5-10cm), sestrojit těžký záhonový pluh a zasít žito do větší hloubky (20cm i více). Ale tak to bylo se vším.

Zcela závěrem.

Český král Jan Lucemburský zažil prudký úder „malé doby ledové“ pět let poté, co se v Praze ujal vlády. Možná nebude shodou okolností, že hlavním důvodem vyvezení prince Karla do Paříže byly neshody s manželkou Eliškou. Jan věděl, že v přímořské Paříži bude malý Karel více chráněný před důsledky počasí, než v ledových, gotických Čechách. Podobně se později postaral i o druhého následníka Jana Jindřicha, jeho “oženěním“ do Merána v Itálii, kde je teplo,  která dobou ledovou zřejmě postižená nebyla.

Kralevic Karel se domů vrací s pevnou vůlí změnit České království ve svůj trvalý domov a posílit jeho význam ve středověké Evropě. Ani jako silně věřící člověk té doby, to nebude mít lehké

Použité zdroje:
Spěváček,  Jiří:  Král diplomat, Panorama 1982
Spěváček,  Jiří:  Karel IV., Svoboda  1972
Vondruška, Vlastimil:  Život ve staletích - 14. století, MOBA 2011
František Gabriel-Jaroslav Panáček: Hrady okresu Česká Lípa
Slasti.Otce.Vlasti.1969.1080p.WEB-DL.H264-R.i.H - online ke zhlédnutí a stažení - Přehraj.to (prehrajto.cz)
Vigilie – Wikipedie (wikipedia.org)
Manská soustava – Wikipedie (wikipedia.org)
Man (leník) – Wikipedie (wikipedia.org)
Grabštejn – Wikipedie (wikipedia.org)
Oybin (Berg) – Wikipedia
Antonín Pucherna (1776–1852) / hrady-zriceniny.cz
Další informace z Wikipedie a Internetu (mapy.cz. a Google map.)
Vlastní archiv autora

Členy Spolku Trávník a Naděje

a jeho příznivce

zdraví  administrátor
Zpravodaje Trávník a Naděje.

V Praze 30. ledna  2024