Markusové
Ti jež žili pod zvláštní ochranou zámeckého pána
Už dlouho nebylo tak nádherné léto. Od rána se nad Bílovcem klenulo jasné modré nebe bez mráčků, slunce hladilo zem zlatými paprsky, k večeru pak přicházely vlahé deštíky, které ochlazovaly horký a dusný vzduch. Země přijímala tu životodárnou sílu, za níž se odvděčovala bujnou vegetací. Stromy, keře i tráva byly nádherně zelené a na polích zlátly klasy. Psal se 18. červenec milostivého roku léta Páně 1790.
Městskou branou prošli dva muži oba měli na sobě dlouhé kaftany, podivné čepce, zpod kterých se jim draly dlouhé vlasy na skráních stočené do kudrlinek, tvář jim halil plnovous. Když ti dva kráčeli do Městského kopce směrem k zámku barona Sedlnitzkého svobodného pána z Choltic, mnozí se za nimi nenávistně otočili, protože teď šli ti, kteří ukřižovali Ježíše Krista. Věční poutníci, věční vyvrženci. Jiný oděv, jiné vzezření, jiná víra. Ale Žid G. Markus a jeho syn Moises už na to byli zvyklí a naučili se s tím žít. Tady na bíloveckém panství konečně našli klid. Žili pod ochranou samotného zámeckého pána a ten si jejich služeb velmi považoval. Když do Bílovce po roce 1752 přišli z Osoblahy (tehdy Hotzenplotz) na pozvání barona Václava Karla Sedlnitzkého, začátky nebyly vůbec jednoduché. Pan baron jim milostivě pronajal svou lihopalnu ve Velkých Albrechticích a svůj šenkovní dům na náměstí. Lihopalna byla tehdy v žalostném stavu a bylo nutné hodně investovat do nového zařízení, ale i do zchátralých budov. Nyní po téměř 40 letech práce se G. Markus pyšnil čestným titulem „Roš-ham´dina“ – hlava slezských Židů, výběrčí židovské daně atc. . Plody své celoživotní dřiny pomalu předával synovi, protože již pomalu získával jistotu, že dny jeho pozemského bytí jsou sečteny. Proto si také na dnešek vyprosil audienci u jeho excelence pana barona Karla Mikuláše Sedlnitzkého, aby s milostivým pánem dojednal nové nájemní smlouvy. Také na radnici se musí s Moisesem zastavit, aby na něho nechal přepsat všechny dlužní úpisy a hypotéky slovutných měšťanů. „Když vidí Žida, raději přejdou na druhou stranu ulice nebo si odplivnou, ale peníze si vypůjčit to jim nevadí. Ono jak se říká ty peníze nějak divné smrdí, ale ten smrad se dá vydržet“, pomyslel si smutně G. Markus. Pobídl syna k rychlejší chůzi, aby už byli co nejdříve v zámku a vrchnost na ně nemusela čekat…
Kdy G. Markus přesně zemřel nevíme. Jeho syn Moises otcovo dědictví nebývale rozšířil. V roce 1811 je uváděn také jako rabín, pro vévodství opavské a krnovské.
Moises Markus, zakladatel dynastie židovských podnikatelů, právníků, světoznámých lékařů a finančníků, zaklepal na nebeskou bránu 11. května 1843. Jeho dcera Fanni, která je v posledním pořízení uváděná jako universální dědička získala ukrutné jmění.
Moises Markus nejen, že velice svědomitě vedl lihopalnu, kterou ještě rozšířil o hostinské místnosti, ale také půjčoval peníze „s úrokem od 4 do 6 procent“. Dalo by se s nadsázkou říci, že nebyl v Bílovci snad nikdo kdo by neměl od Markusů vypůjčené peníze, včetně samotného města nebo i majitele zámku barona Karla Michaela Sedlnitzkého (100 zl.) Na hotových penězích získala dědička sumu 6000 Zl, dalších 6000 zl. bylo uloženo na dlužních úpisech, za hypotéky ručili měšťané až na vyjímky vždy svým domem (čp.71- Václav Ressel, 307 – Josef Krischke, 163 – Franz Thomas, 196 – Ignác Huebner, 327 – Alex Stein a další).
Hypotéky na některé domy Fanni Markusová přepsala 18. září 1850 na svého manžela Moritze Markuse (byl vzdálený příbuzný původem též z Osoblahy, nájemce lihopalny ve Slatině).
Další obrovské jmění bylo uloženo v předmětech, které měšťané dali do zástavy: ca. 3400 zl, např. kabát vyšívaný zlatem, medvědí rukávník, 2 obrazy květin, drahá paruka, mnoho zlatých prstenů s drahokamy, korály, velké stříbrné hodiny, šňůry ze žlutého jantaru, náhrdelníky s diamantovými sponami, letní oblek z bobří srsti, ženské šaty, mnoho obrazů, brokátové šaty, malé varhany atd.
Ovšem v závěti nebyli opomenuti ani synové Isak (*1796) a Rafael (*1800 Osoblaha), získali již otcem vyjednané výhodné nájemní smlouvy na lihovar a pivovar ve Velkých Albrechticích. Ve zboží jim po otci zůstalo dohromady 1850 věder rozličných vín, 3 vědra kvalitní pálenky a 900 věder piva v celkové hodnotě 8350 zl. „Dole“ v Arendě (budova lihovaru) prostorný šenk s velkými stoly, lavicemi, salonek s pohodlnými lenoškami.
Posledním nájemcem vrchnostenské lihopalny a šenku ve Velkých Albrechticích z rodu Markusů byl Isákův syn Jakob (*1836), jeho synové později zakoupili dům na Dolním předměstí (dnes pekárna Ilik) a založili proslulou likérku. (Dalším nájemcem hraběcího lihovaru a hostince byl Reimund Hanisch a posledním předválečným ředitelem byl František Caha).
Když bychom ještě v 60. letech minulého století přešli od lihovaru jen kousek přes cestu, došli bychom k dalšímu zajímavému domu, kterému v Bílovci neřekli jinak než „Archa“. Nikoho asi nepřekvapí když napíšu, že i na tento dům půjčil později Jakob Markus peníze.
Nyní se pomyslně vraťme v čase do roku 1761 kdy Wenzel Giller, zakoupil pozemek pro stavbu „nového domu“. Po otci dědil dům jeho syn Wenzel jun. V roce 1833 přišla do kanceláře barona Karla Michaela Sedlnitzkého tato žádost:
„Johann Bahner bývalý vrchnostenský správce statku Velké Albrechtice nyní vrchnostenský správce panství Velké Tošanovice v Těšínském kraji, žádá urozeného pána pana Karla Sedlnitzkého svobodného pána z Choltic, dědičného pána na Bílovci, Kunčicích a Hrabství aby pomohl k co nejrychlejšímu prodeji jeho domu čp.144 ve Velkých Albrechticích. Tento velmi pěkný pohodlný dům leží nedaleko bíloveckého zámku, je z pevného materiálu dobře a kvalitně postaven. V přízemí jsou dvě prostorné klenuté místnosti vhodné k vytvoření krámku s dveřmi do ulice kde projde denně mnoho lidí z města i do města. Pod domem je velmi suchý sklep.
V I. patře jsou dvě světlé místnosti, dvě menší místnosti vše s novou dřevěnou podlahou. Tato krásná nemovitost byla v roce 1820 ošacována na 1618 Zl. Zájemci o koupi domu si ho mohou prohlédnout 15. února, pokud nebude prodán tak pak ještě 1. března vždy v 9 hodin ráno. Kauce činí 200 Zl. Vážní zájemci o koupi domu čp. 144 se mohou přihlásit v úředních hodinách v zámecké kanceláři. Minimální akceptovatelná částka za dům je 1200 Zl.“
Dalším rodem usazeným na domě čp. 144 byli Jedlitschkové, příbuzní panského sluhy a zámeckého zahradníka Lebedy.
Karel Jedlitschka, povoláním bednář potřeboval peníze na opravu domu a na koho se nejlépe obrátit? No přeci jen přes ulici na souseda. Jakob Markus ochotně vypomohl požadovanou částkou 200 zl. se „sousedským“ úrokem 4 procenta ročně, kterou si nechal 12. července 1879 pečlivě zaknihovat. Vdova Terezie Jedlitschková si od souseda Jákoba vypůjčila 17. února 1882 další peníze tentokráte 600 zl. s úrokem 6 procent ročně. Další peníze na dům si Jedlitschkové vypůjčili od laskavého souseda Jakoba Markuse, který vždy ochotně a rád vypomohl, to i v letech 1892 – 120 zl a 1896 – 350 zl.
Anna Jedlitschková se živila tkaním plátna a občas vypomáhala na zámku s úklidem, ale výdělek... škoda mluvit. Sňatkem 17. dubna 1907 ve velkoalbrechtickém kostele sv. Jana Křtitele s ševcovským mistrem Hermannem Hellriegelem se její tíživá situace přece jen o něco zlepšila. Dluhy, které na domě vázly po rodičích byly obrovské a Markusové vyžadovali přesné splácení.
Po válce byl dům zabaven jako německý konfiskát. Dne 25. února 1950 dům koupil Emil Gruenwald.
V 60. letech minulého století Archa i Arenda (Lihovar) navždy zmizely z mapy Bílovce, zůstaly nám však zachovány na starých zažloutlých fotografiích. A Markusové buď emigrovali před Hitlerem do Jižní Afriky, USA nebo Velké Británie a ti co to nestihli nebo nevěřili, byli zavražděni v koncentračních táborech.
