HISTORIE KE KÁVĚ

BABICE NAD SVITAVOU

Obec leží uprostřed lesů na Babické plošině, asi 13 km severovýchodně od Brna, v Drahanské vrchovině v nadmořské výšce 460 m nad mořem.

Místo, kde se dnes Babice nacházejí, bylo osídleno již v době neolitické, což dokládají nálezy z Kapustovy jeskyně, které byly objeveny při průzkumu této jeskyně v roce 1949. Byly zde nalezeny střepy z velkých váz hrncovitého typu i mísových tvarů.  Na přelomu 10. a 11. století bylo území Babicka pravděpodobně navštěvováno tzv. sezónními prospektory, těžaři a hutníky, kteří pocházeli z Brněnska a zpracovávali zde železnou rudu.  Z této doby pochází nález fragmentu železářské pece. V 13. a 14. století probíhalo v této zalesněné oblasti velké osídlování. Lesy byly káceny a přeměňovány v pastviny a ornou půdu. Zakládaly se zde nové osady, ve kterých se zpočátku usazovala drobná šlechta. Oblast Babic byla postupně kolonizována rodem pánů z Obřan. Původní panství pánů z Obřan, které zasahovalo daleko na sever od Babic, bylo velmi rozsáhlé. Majitelem panství byl Gerhard z Obřan a po něm jeho syn Smil z Obřan. Po jeho smrti v roce 1312 získal panství Jindřich z Lipé, který ho vlastnil do roku 1346.  V letech 1352 – 1365 panství držel Čeněk z Lipé. Bývalé obřanské panství získal patrně jako dědictví po svém kmotrovi v roce 1365 Čeněk Krušina z Lichtenburka, který je držel do roku 1381. Počátky obce můžeme datovat do druhé poloviny 13. století. První písemná zmínka o ní pochází z roku 1365, kdy je zmiňována v zemských deskách moravských. V té době patřila k hradu Ronov. V roce 1381 panství patrně jako odúmrť získal moravský markrabě Jošt, který je v roce 1411 zatavil Vaňkovi Černohorskému z Boskovic. Panství zůstalo s malými přestávkami v držení rodu až do konce 16. století. V letech 1411 – 1412 držel Babice jako zástavu za 653 kop grošů Proček z Habrovan. V roce 1412 se vrátila do zástavy Vaňku Černohorskému z Boskovic, který ji držel až do roku 1431, kdy přešla na Oldřicha Černohorského z Boskovic. V letech 1432 – 1447 je jako držitelka uváděná Ofka z Častolovic, vdova po zemřelém Oldřichu Černohorském z Boskovic. V roce 1447 zdědil panství syn Ofky, Jindřich Černohorský z Boskovic, který je držel až do roku 1460, kdy je dostal od krále Jiřího z Poděbrad Proček z Kunštátu. Ten je měl v držení do roku 1466, kdy je získal jako zástavu za 1 300 kop grošů Čeněk z Kunštátu. V roce 1470 je zástavou za 4 000 uherských zlatých získává Dobeš Černohorský z Boskovic, který je drží až do roku 1494. Panství však za něj vedl jeho bratr Beneš, který je také v roce 1494 zdědil a držel je až do roku 1507. V letech 1507 – 1526 jsou zástavními majiteli nezletilé děti Beneše Dobeš, Jan, Tas a Jaroslav Černohorští z Boskovic. Od roku 1526 do roku 1530 jsou majiteli Jaroslav a Tas Černohorští a od roku 1530 Tas samotný. V letech 1542 – 1548 se mezi členy rodu vedly spor o držení panství. V roce 1548 je získávají Jiří Krištof a Oldřich Krištof Černohorští z Boskovic. V roce 1557 se zástavním majitelem stává Albrecht Černohorský z Boskovic, který panství v roce 1562 získává do dědičného držení, ve kterém je má až do roku 1571, kdy je dědí jeho bratr Jan Šembera Černohorský z Boskovic. Ten byl posledním mužským potomkem rodu. V roce 1597 panství zdědila jeho dcera Kateřina Černohorská z Boskovic, která se téhož roku provdala za Maxmiliána z Lichtenštejna a tak se panství dostává do vlastnictví rodu z Lichtenštejna. Po smrti Kateřiny Černohorské z Boskovic se držitelem stává její manžel Maxmilián, kníže z Lichtenštejna. V roce 1643 zdědil panství Karel Eusebius z Lichtenštejna. Dalším majitelem se stává jeho syn Jan Adam Ondřej z Lichtenštejna. Po něm dědí panství v roce 1719 Antonín Florián z Lichtenštejna. V letech 1723 – 1735 je majitelem jeho syn Josef Jan Adam, v letech 1735 – 1748 pak Jan Nepomuk Karel. V roce 1748 je získává Josef Václav Vavřinec, který je drží až do roku 1772, kdy se majitelem stává František Josef I. Po jeho smrti v roce 1781 dědí panství Alois I. Josef. Od roku 1805 do roku 1836 je majitelem Jan I. Josef.  V roce 1836 dědí panství Alois II. Josef a v roce 1858 Jan II. V roce 1923 proběhla pozemková reforma, při které přišli Liechtenštejnové o část svých pozemků. Po Janu II. z Lichtenštejna, který zemřel bez potomků, se majetku ujal jho bratr František I. Protože František neměl potomky, jmenoval svým nástupcem svého synovce Aloise I., který se nástupnictví vzdal ve prospěch svého syna Františka Josefa II. Tmu byly majetky v roce 1945 na základě Benešových dekretů zabaveny.

Babice byly původně založeny jako hornická obec. V jejím okolí byla rozšířena těžba železné rudy. Od roku 1556 se začala těžit také v Babicích. Na konci 18. století, kdy byl ředitelem panství Karel Rudzinský, došlo k otevření nových dolů u Babic. V dole Barbora v Babicích bylo dosaženo povrchovou těžbou hloubky 42 m.  Na okraji Babic se dodnes nachází opuštěný důl na železnou rudu, který byl součástí dolu Barbora. Jeho dnešní hloubka je 8 metrů a průměr asi 40 metrů.

V letech 1635 – 1648 v tzv. švédsko–francouzské válce byl kraj kolem Brna třikrát pustošen švédským vojskem.  Poprvé to bylo v červnu roku 1642, kdy se zde Švédové zdrželi celý měsíc a vydrancovali vesnice v okolí, ale o dobytí Brna se nepokusili. V polovině června 1643 zde byli Švédové opět a znovu plenili vesnice, mezi nimi i Babice. Lidé z vesnic však byli varováni a tak všechen dobytek odehnali do rozsáhlých lesů a sami také zůstali v lesích, když své cennosti ukryly na Novém Hradu. Tentokráte se zde Švédové zdrželi až do září, ale Brno se jim dobýt nepodařilo. Zanechali po sobě vypálené vesnice, které byli příčinou bídy lidí a rozšíření moru, který sklátil během října a listopadu 240 osob.  Nejhorší však byl třetí švédský vpád v roce 1645, kdy zde Švédové pobývali více jak čtyři měsíce a při svém vpádu nejen vyplenili vesnice v okolí, ale dobyli a zničili Nový Hrad, na kterém byly ukryty cennosti z okolních obcí.

Za napoleonských válek byly Babice válečných strastí ušetřeny. Ve třetí koaliční válce v roce 1805 se vojáci v Babicích vůbec neobjevili, přestože byli v Bílovicích a Líšni. Rozsáhlé lesy Babice ochránili od válečných rekvizic. Do Babic vtrhla francouzská armáda až 14. září 1809, po nešťastné bitvě u Wagranu, která se konala 5. července 1809, a kde byla rakouská armáda poražená. Devět francouzských jezdců sem přijelo rekvírovat koně, ale babičtí sedláci je včas odvedli do lesa, kde se s nimi ukrývali až do listopadu.  22. září přitáhla do obce setnina francouzské pěchoty s kapitánem Depiérem, která zde zůstala tři týdny. Vojáci se však chovali velmi slušně a seno i maso vždy hotově zaplatili.

Prusko-rakouská válka, která probíhala v roce 1866, však měla na Babice nepříznivý vliv. Nejprve do Babic přišel pěší pluk arcivévody Ludvíka a zdržel se zde šest dní. Vystřídal ho pěší pluk cara Alexandra, který zde pobyl dvanáct dní. Tyto pluky se chovaly velmi slušně a nevyžadovaly po obyvatelích žádné zásoby. Horší to bylo po prohrané bitvě. V Babicích se nejprve 17. července usadily tři setniny pruské gardové jízdy. Obyvatelé museli ze svých usedlostí opatřit seno, oves a dát dvě krávy na výsek masa. Kromě toho byli jednotlivé usedlosti povinni po celou dobu pobytu v nich ubytované vojáky živit. Po týdenním pobytu vojáci odtáhli. 3. srpna však do Babic přitáhl prapor 31. pruského pluku s velitelem hrabětem Henklem a téhož dne dorazilo i pruské dělostřelectvo a dvě setniny hulánů. Vojáci po domech požadovali jídlo a nápoje, domácí nutili, aby je obsluhovali i krmili a čistili jejich koně. Pokud jim nechtěli vyhovět, hrozili zastřelením. Všechny stížnosti na chování a požadavky vojáků, které tehdejší starosta obce Martin Hemžal přednášel důstojníkům i hlavnímu veliteli plukovníku Henklovi, vyzněly naprázdno a vojsko si počínalo bezohledně a do posledních zásob vydrancovalo celou vesnici. Zjištěné válečné škody činily 2 140 zlatých. Později však dostaly Babice pouhých 200 zlatých jako náhradu. Obecní správa poskytla úhradu pouze na selské usedlosti, přestože i chalupníci utrpěli velké škody. 

V první světové válce padlo mnoho mužů z Babic, kteří převážně bojovali proti své vůli za zájmy rakousko-uherské monarchie.

I druhá světová válka postihla Babice. Ve středu 25. dubna 1945 v dopoledních hodinách byl na Babice nad Svitavou proveden první letecký útok sovětských letadel, která odstřelovala a bombardovala seskupení německé armády. Ve 13 hodin sestřelil Wehrmacht nedaleko obce sovětské stíhací letadlo La-7. Podle místní tradice se myslelo, že jej pilotovala žena, proto pomník, který dal vystavět místní národní výbor u silnice do Křtin, zobrazoval stylizovanou ženskou postavu. V roce 1978 byly trosky letadla vyzvednuty a při tom nalezeny neúplné kosterní pozůstatky letce, které antropologický nález určil jako mužské. Toto zjištění doplnila zpráva z archivu Ministerstva obrany SSSR, v níž se uvádí, že v tomto prostoru padl gardový poručík A. I. Menšikov ze 177. stíhacího pluku 5. letecké armády.  Frontové boje zažili babičtí obyvatelé k večeru 1. května 1945, kdy sem přišla skupina sovětských vojáků, kteří si zde vybudovali předsunuté bojové postavení. Místní boje trvaly až do 8. května 1945.

V roce 1763 bylo v Babicích zahájeno školní vyučování. První škola byla vystavěna v roce 1767 před kostelem. Budova škol byla postavena na náklady kláštera premonstrátů v Zábrdovicích pod patronací opata Krištofa Jiřího Matušky. V budově byla jedna prostorná vyučovací třída a byt pro učitele. Na konci 19. století docházelo k významnému rozvoji obce. Stavěly se nové domy a přibývalo obyvatel a také dětí, proto došlo v roce 1905 ke stavbě nové školy, která byla dokončena roku 1906.