Alexovice
ALEXOVICE
Alexovice leží 2 km jihozápadně od Ivančic. O jejich vzniku neexistují žádné písemné zprávy, vesnice je však určitě mladší než sousední Němčice, z jejichž katastru byly vyčleněny. Zakladatelem Alexovic byl nejspíše zeman Alexa, ale ani o jeho původu nejsou v historických pramenech zprávy. První písemná zmínka o Alexovicích pochází z roku 1533. V roce 1526 se na Moravu přistěhovala společenství novokřtěnců (jinak toufarů nebo habánů), která byla v německých zemích pronásledována. Část se jich usadila i v Alexovicích. Tam měli v užívání hospodářská stavení bývalé tvrze a rozvinuli v nich významnou řemeslnou výrobu. Vyznali se i v lékařství a jejich služeb využíval také Karel starší ze Žerotína. Habánská komunita byla bohatou obcí, z níž měla užitek také vrchnost. Ke konci své existence čítala komunita okolo 400 dospělých osob. Patrně měli i svou vlastní školu. Po bitvě na Bílé hoře skončila náboženská tolerance a nová vrchnost – Lichtenštejnové – začali prosazovat katolictví. Na podzim roku 1622 museli habáni odevzdat majetek a do čtyř týdnů se vystěhovat. Někteří habáni se pokusili přizpůsobit se novým poměrům, ale v roce 1628 vyšlo nařízení, které habány vypudilo z Alexovic úplně. Po jejich odchodu nastal velký úpadek obce, proto tu Lichtenštejnové zřídili papírnu, která fungovala až do roku 1839, kdy ji téměř zničily povodně. Dále je historie Alexovic spojena s textilní výrobou, která tu začala už na počátku čtyřicátých let 19. století. S touto tradicí v Alexovicích začal syn brněnského továrníka Filipa Viliama Alfreda Skena (starosta Brna v letech 1864 –1866). Kromě rozvoje textilního průmyslu se zasloužil i o zvelebení obce a jejího okolí – dal například vybudovat novou novogotickou kapli. Avšak období, kdy on a později i jeho syn Louis Skene v Alexovicích působil, se vyznačovalo násilnou germanizací – v roce 1900, kdy měly Alexovice 227 obyvatel, se k německé národnosti hlásila více než polovina z nich. Ale poté, co přenechal Louis Skene továrnu svému společníkovi Alfredu Placzkovi (1913) bylo z 365 obyvatel obce 326 Čechů, 38 Němců a jeden Polák (podle sčítání lidu z roku 1921). Alexovice zřejmě nikdy neměly vlastní školu. Alexovice byly několikrát zpustošeny vojskem a to v letech 1601, 1602, 1607, 1611 a 1627. Od roku 1949 jsou Alexovice součástí Ivančic.
Tvrz
Tvrz a ves byly lénem pánů z Lipé, a teprve v r. 1533 je jako středisko novokřtěnců, byli známí také jako habáni, Jan z Lipé propustil z manského svazku a prodal za 217 zlatých Janu Kytkovi ze Lhoty, ten je odkázal svým dcerám Anně a Dorotě Kytkovým. Dorota měla za manžela Petra staršího Dubňanského z Bačic, který se takto stal spolumajitelem. Od nich koupil Alexovice, tvrz, dvůr a všechno příslušenství Jindřich mladší Doupovec z Doupova, a ten je již v roce 1559 prodal Vilémovi Kusému z Mukoděl. V té době toto zboží zahrnovalo: ves Alexovice s lidmi platnými i neplatnými, s mlýnem moučným, stupami a valchou v témž mlýnu, poplatky a požitky, rybníkem a vším ostatním, co k tvrzi a vsi příslušelo. Ještě roku 1567 zapsal Vilém Kusý své manželce Kateřině rozené z Bílkova na vsi Alexovicích 203 kop grošů. Ale jejich děti prodaly před rokem 1574 Alexovice moravskokrumlovskému panství. Při prodeji není sice o tvrzi zmínka, ale připomíná se ještě roku 1625 při vkladu moravsko- krumlovského panství do desk zemských Gundakarovi z Lichtenšteina. Tím se vrátili zpět ke krumlovskému panství, kde již zůstali. Tvrz samotná za třicetileté války zpustla, stávala blízko vchodu do továrny v místech kříže.
Dvůr Karlov
Do roku 1857 zde stál panský dvůr „Karlov". Od konce 17. století do poloviny 19. století patřili okolní pozemky Jiřímu Holubovi, který na hřbitově v Ivančicích nechal postavit kamenný kříž. V roce 1845 pozemky koupil Alfréd Skene a v roce 1857 přikoupil i Karlov a změnil jej na soukenickou továrnu, pole však zůstala vrchnosti. Továrna roku 1864 úplně vyhořela, nicméně v roce 1904 zaměstnávala již 300 dělníků. V roce 1850 začal Skene s vykupováním dalších usedlostí. Dobrovolným odprodejem přešly do majetku Alfréda Skene všechny polnosti, které náležely soukromým osobám a nacházely se v katastru obce Alexovice mimo cca 10 měřic jednoho sedláka a panských polí. V 50. letech 19. století dal Skene postavit velkou vilu a okolo ní nechal založit anglický park. Později přistavěl skleník, založil ovocný sad a zelinářskou zahradu. Za obytnou budovou byla fontána, vedle budovy tenisové kurty, v zadní části zahrady pak romantický letohrádek. V parku bylo vysazeno mnoho exotických dřevin, z nichž se dodnes zachovaly dva platany. Nejnákladnější krajinářský projekt realizoval na holém slepencovém kopci Pekárka v letech 1875-1876. Na skálu dal navést ornici a plocha byla zalesněna smrky, borovicemi a duby. Sazenice byly stále zalévány. Postupem času tu byl vytvořen romantický les se dvěma vyhlídkovými altány. Ty byly propojeny cestami, které sloužily jako vycházková trasa pro veřejnost. V roce 1913 prodal Alfrédův syn Luis Skene část scelených pozemků Rudolfu Kinskému, majiteli panství v Moravském Krumlově. Za první pozemkové reformy po 1. světové válce byly pavilony na Pekárce zbořeny a využity jako stavební materiál. V roce 1913 převzal vedení továrny společník Alfréd Placzek a s ní veškeré budovy a zelinářskou zahradu. Alfrédovým vstupem do firmy došlo k modernizaci podniku, když byly postupně vyřazeny staré a nevyhovující stroje a instalovány nové a moderní pro výrobu módního zboží z česané a mykané příze. Od 30. let 20. století podnik zaměstnával na 500 dělníků. Roku 1914 byla firma přeměněna ve veřejnou obchodní společnost, kdy se společníky stali Luis Skene a Alfréd Placzek. Luis Skene roku 1920 z firmy vystoupil a Alfréd Placzek se tak stal jediným majitelem. Roku 1927 byla zřízena komanditní společnost, v níž byli osobně ručícími společníky Alfréd a jeho syn Fritz (Friedrich), komandistkou manželka Mariana s vkladem 200 000 Kč. Firma si zřídila filiálku v Brně, Divadelní ulice č. 6, kde byl sklad výrobků. Roku 1933 byla pobočka přemístěna do nově postaveného obchodního a kancelářského objektu na Cejlu č. 5, kde byla prodejna a účtárna firmy. Po okupaci Československa v roce 1939 byla do firmy jako židovského majetku dosazena nucená správa. Firma byla arizována roku 1941 a zabavený majetek prodán za 21 milionů korun. Oskar Reinhard, ředitel firmy, byl po 2. světové válce označen za „postrach“ českých dělníků. Alfréd Placzek byl s manželkou Marianou deportován pro svůj židovský původ 15. května 1942 transportem Au1-582 do Terezína, kde zemřel. Po osvobození Československa roku 1945 byla ve firmě zavedena prozatímní národní správa a na jaře 1946 byla její majetková podstata začleněna do Moravsko-slezských vlnařských závodů, n. p. Brno, později do Mosilany, vlnařských závodů, n. p. Brno. Odtud byla firma k roku 1949 vyčleněna a k 3. říjnu 1949 připojena do Lanusu, přádelen a tkalcoven, n. p. Brno, jehož název byl k 15. prosinci 1949 nahrazen názvem Vlněna, přádelny a tkalcovny vlny, n. p. Brno. Firma Skene a spol. byla vymazána z obchodního rejstříku až roku 1951 v důsledku nedořešených pohledávek a restitucí. A od této doby pokračovala postupná devastace parku. Na místo tenisových kurtů byla zřízena skládka uhlí, některé stromy byly vykáceny a dosazeny švestky a jabloně. Údržba přestala být soustavnou. Park byl zpřístupněn veřejnosti, v roce 1973 - 1974 byla provedena částečná rekonstrukce letohrádku na klubovnu SSM, park byl amatérsky vyčištěn, postavena nová fontána s čápem, umístěny lavičky, podium pro hudbu a taneční parket. Závod Mosilana platil důchodce, který se o park svým způsobem staral. Postupně intenzita péče slábla. Dnes je v areálu Mosilany například Hudební klub, Střelecký klub.
Držitelé
-
Páni z Lipé je jméno starého českého panského rodu, který se nazýval podle Lipé, dnešní České Lípy. Erb měli shodný s erbem pánů s Lichtenburka. Společný předek Berků z Dubé, panů z Lichtenburka a vůbec všech Ronovcú Smil Světlický se zasloužil i o pány z Lipé. Jeho vnuk Chval pravděpodobně založil hrad i město Lipá, rod se ihned rozdělil na lipskou a pirkštejnskou větev. Z pirkštejnské větve pocházel např. Hynce Ptáček z Pirkštejna. A z lipské připomeňme Jindřicha z Lipé, který se ve své době stal prvním mužem království.
Jan z Lipé byl v letech 1522-1541 tedy do své smrti nejvyšším maršálkem českého království.
Kytkové ze Lhoty
Jan Kytka ze Lhoty měl dvě dcery Annu a Dorotu. Dorota si za manžela vzala Petra st. Dubňanského z Bačic. Víme jen, že ve své době kolem r. 1550 nakupuje a prodává majetky v okolí.
Vilém Kusý z Mukoděl jeho manželkou byla Kateřina z Bílkova.
Jindřich Doupovec z Doupova
Doupovcové z Doupova jsou stará česká vladycká rodina, která své jméno odvozovala od hradu a vsi Doupov, nedaleko Kadaně. Jako předek rodu bývá považován žatecký purkrabí Jiří, který zemřel v roce 1116. Ale více zmínek máme o Doupovských z Doupova až ze 14. století. V tomto a následujícím století se rod velmi rozrostl a ocitl se jednou odnoží i na Moravě. Další větve rodu se usazovaly na mnoha místech země, ale nikde nezískaly velký majetek. Doupovcové tradičně byli katolíky, ale v šestnáctém století se začali přiklánět k reformaci. Většinu Doupovských postihly pobělohorské konfiskace, a rekatolizace proto mizejí v 17. století v emigraci a doma vymírají. A. Sedláček uvádí, že potomci Viléma Doupovce z Doupova, který se vystěhoval do Saska, se tu nazývali Tuppauer von Tupau a udrželi se zde do konce 18. století. Příbuzenskými svazky byli spojeni s Černíny, Dohalskými, Vratislavy z Mitrovic. Bohužel porážka na Bílé hoře a následující konfiskace a rekatolizace byli rány, z kterých už se tento rod nevzpamatoval.
Gundakar z Lichtenšteina se narodil 30. ledna 1580 v Lednici a zemřel 5. srpna 1658 ve Wilfersdorfu. Narodil se jako nejmladší syn z devíti dětí Hartmana II. z Lichtenšteina (1544-1585) a jeho manželky hraběnky Anny z Ortenburgu. Byl bratrem u nás nechvalně proslulého Karla I. Z Lichtenšteina. Byl vychováván v protestantské víře, ale s pragmatických důvodů roku 1602 přestoupil na katolickou víru. 29. září 1606 byla ve Valticích podepsána majetkoprávní dohoda mezi Karlem, Matyášem a Gundakarem, čímž vložily svůj majetek do fideikomisu. V tomto případě se jednalo o fideikomis seniorátního typu (viz slovník). Po pražské defenestraci roku 1618 byl Gundakar vyslán do Slezska, kde měl zabránit připojení slezských stavů do českého povstání, úkol se mu však nepodařilo splnit. Na počátku roku 1619 pak informoval různé německé panovnické dvory jako vyslanec o smrti císaře Matyáše. Současně hledal pro Ferdinanda II. vojenskou podporu pro boj proti českým povstalcům. Je kuriozitou, že během této cesty navštívil i falckého vévodu a kurfiřta Fridricha, budoucího českého tzv. zimního krále. Když bylo stavovské povstání v listopadu 1620 poraženo, byl Gundakar pověřen potrestáním jejich spojenců v Horních Rakousích. V letech 1620–1623 byl prezidentem císařské dvorské komory, v roce 1621 byl jmenován skutečným tajným radou a v roce 1623 získal knížecí titul, společně s prostředním bratrem Maxmiliánem, nejstarší Karel I. byl knížetem již od roku 1608. O dva roky později se nakrátko stal císařským nejvyšším hofmistrem, ale pak ho z této funkce intrikami odstranil jeho politický sok kníže Jan Oldřich z Eggenbergu předseda tajné rady císaře a majitel rozsáhlých panství v jižních Čechách. Dne 10. ledna 1634 totiž poslal generál Ottavio Piccolomini do Vídně své první udání na Valdštejna. Již 15. ledna Gundakar z Lichtenšteina napsal císaři slavné memorandum, ve kterém ho vyzýval, aby Valdštejna odstranil. O tři dny později císař jmenoval tříčlennou komisi ve složení Jan Oldřich z Eggenberga, Maxmilián z Trauttmansdorffu a Anton Wolfradt, kteří měli situaci posoudit a navrhnout další kroky. Císař pak 21. ledna vydal tajný patent, kterým Valdštejna zbavil hodnosti generalissima a umožnil jeho fyzickou likvidaci. K jeho zavraždění pak došlo o měsíc později 25. února 1634 v Chebu. Později Gundakar Valdštejnovu zradu císaře zpochybňoval. Prestižního úspěchu kníže dosáhl v roce 1633, když jeho statky Moravský Krumlov (něm.Mährisch-Kromau) a Uherský Ostroh (něm. Ungarisch-Ostra) císař povýšil na titulární říšské knížectví „Liechtenstain“. Gundakarův vnuk kníže Antonín Florián (1565-1721) dosáhl roku 1719 spojení alpských panství Schellenberg a Vaduz a jejich povýšení na skutečné říšské knížectví „Fürstentum Liechtenstein“.
Alfred Skene se narodil 15. května 1815 ve Verviers (dnešní Belgie) a zemřel 14. května 1887 ve Vídni. Byl rakouský šlechtic, průmyslník a politik, v 60–80 letech 19. století poslanec rakouské a rakousko-uherské říšské rady, dále také poslanec moravského zemského sněmu a v letech 1864–66 působil rovněž jako starosta Brna. Od roku 1858 byl místopředsedou brněnské obchodní a živnostenské komory a od roku 1875 předsedou Dolnorakouského celního spolku. V letech 1861 až 1866 byl členem brněnského obecního výboru a v letech 1864–1866 starostou města. Ve funkci inicioval demolici brněnských hradeb. Coby starosta pokračoval v pracích na regulačním plánu Brna, zahájil reformy chudinské správy a zasadil se o výstavbu nových školních budov. Měl dva syny. Většinu majetku zdědil Adolf a Luis pouze továrnu v Alexovicích.
Ferdinand Rudolf Kinský. Rod Kinských byl dlouhou dobu jedním z nejvýznamnějších aristokratických rodů v zemi. Jeho příslušníci byli známými mecenáši vědy a umění. Ferdinand Rudolf vlastnil moravskokrumlovský velkostatek jen 8 let, a zemřel roku 1916, dříve než jeho starší bratři, a proto na něj nepřešel knížecí titul.
Alfred Placzek velkopodnikatel. Původně byl zaměstnanec, od roku 1904 komandista a později prokurista mezinárodně významné textilní továrny "Skene a spol." v Alexovicích u Ivančic a roku 1913 se stal majitelem. Roku 1914 byla firma přeměněna ve veřejnou obchodní společnost, kdy se společníky stali Luis Skene a Alfréd Placzek. Roku 1920 se stal jediným majitelem. S manželkou Marianou byl z Prahy deportován dne 15. května 1942 transportem Au1-582 do Terezína, kde zemřel.
SEZNAM POUŽITÝCH PRAMENŮ A LITERATŮRY
Hrady, zámky a tvrze v Čechách na Moravě a ve Slezsku
Jan Halada Lexikon České šlechty
http://otisky.webz.cz/Alexovice.html
http://hcard.ivancice.net/discussion/8/alexovicky-park
Pavel Juřík, Liechtensteinové, Historie a sídla knížecího rodu, Libri 2015
Kolektiv, Moravský Krumlov ve svých osudech, Muzejní a vlastivědná společnost
(Brno), 2009
