Jdi na obsah Jdi na menu
 


Adolfovice

ADOLFOVICE

Odkaz na mapy cz.   https://mapy.cz/zakladni?source=base&id=2337920&ds=1&x=17.1911943&y=50.2004323&z=16

 

Adolfovice byly pravděpodobně založeny ve 3. čtvrtině 13. století lokátorem německého jména Adolf, podle kterého získaly i své jméno. Vznikly v rámci kolonizační vlny, kterou inicioval vratislavský biskup Tomáš I. (Thomas I.). Prvně je ves zmiňována v červenci 1284 jako  Adolcouici, kdy je vedena v soupisu obcí, které byly důvodem sporu mezi vévodou Jindřichem IV. (Henrich IV) a vratislavským biskupem Tomášem II. (Thomas II). V roce 1290 je uvedena v listině „Liber fundationis episcopatus Vratislaviensis“. V roce 1305 se objevuje název Adolphi villa a je zmiňováno fojtství a farní kostel. Farní kostel neměl dlouhého trvání, jeho zánik však není přesně znám. V roce 1666 tu byly ještě patrny zbytky kostela a malá věžička se zvonem, který daroval farář Oppitz z Freiwaldau. V roce 1410 se v listině „Registrum censuum“ poprvé objevuje název Adelsdorf. Adolfovice jsou jeho počeštěnou verzí. V roce 1964 byla obec spojena se sousedním Domašovem v jednu obec s názvem Bělá pod Pradědem.

Koncem 18. století začala vrchnost rozprodávat zájemcům půdu, což vedlo k poměrně rychlému růstu usedlíků. Převážná část z nich živila pole, les a přádelnictví, což bylo k přežití nedostačující. Od 16. století byla v obci pila, v 18. století k ní přibyla potašovna a dvě bělidla, počátkem 19. století pak i pálenice. V roce 1881 zde vznikla továrna na nástroje a pily A. Legler, roku 1916 firma M.Weihonig, která se zabývala výrobou dřevité vlny. Sporadické zprávy jsou také o dolování železné rudy, které však definitivně skončilo v roce 1850.

Za první republiky měli v obci nejprve hlavní slovo křesťanští sociálové, později přívrženci K. Henleina. Za druhé světové války zde bylo několik poboček zajateckých táborů. Po válce se v obci obnovil dřevozpracující průmysl. Továrna na pily a nástroje byla v roce 1947 převzata národním podnikem Pilana v Hulíně a v roce 1960 došlo k převodu do okresního průmyslového podniku  Jesan a začala se zde vyrábět výstroj pro běžecké lyže. V Adolfovicích má sídlo správa polesí Bělá Lesního závodu v Jeseníku. Podstatná část adolfovického katastru je součástí Chráněné krajinné oblasti Jeseníky.

Prvními majiteli byli vratislavští biskupové, kteří také iniciovali založení vsi, která zaujala rozlohu třiceti velkých lánů, tj. asi 776 ha. Byl zde také založen kostel, kterému patřily dva lány. V roce 1283 obsadil ves svými lidmi vévoda Jindřich IV., který neuspěl ve svém pokusu o získání českého regentství, a proto obrátil svou pozornost k vlastní zemi. Adolfovice se tedy staly vévodským majetkem. 23. června 1290 však ve svých testamentech Jindřich IV. potvrdil vratislavskému biskupství niskou a otmuchovskou zemi a rezignoval na vévodská práva k nim ve prospěch „kostela sv. Jana ve Vratislavi“. Na základě těchto testamentů a skutečnosti, že právě kolem roku 1290 byl vyhotoven základ tzv. niského rejstříku příjmu vratislavského biskupství, převážilo v historické literatuře mínění, že biskup Tomáš II. obnovil svou plnou svrchovanost nad celým Niskem. Odkaz vévody Jindřicha však zanedlouho po jeho smrti zpochybnil vévoda Bolko, který některé statky v pohraničí znovu obsadil. To trvalo až do 13. dubna 1296, kdy byl uzavřen smír mezi Bolkem a biskupem Janem. Výčet osad v obou dokumentech z roku 1284 však zjevně nereprezentoval všechny osady kolonizované biskupy. V případě Adolfovic není uvedena ani šoltýsova krčma, ani mlýn, které jsou v jiných oblastech uváděny závazně.

Podle listiny z 13. dubna 1296 dosadil vévoda Bolko do Adolfovic Haugwitze, kteří později vystupují jako držitelé. Prvním držitelem byl Rüdiger Haugwitz, který 23. srpna provázel vévodu Bolka na jednání s českým králem Václavem II. do Olomouce. Spolu s ním byl držitelem Adolfovic také jeho příbuzný Kilián Haugwitz. Ti také zahájili výstavbu opevnění a tvrze. Dalším byl Jindřich Hugwitz, který je zmiňován v roce 1325 také jako držitel frýdberského statku s pevným hradem, na který rezignoval 7. prosince 1325 Jan Wüstehube. V té době byl právě Jindřich Haugwitz hlavou rodu. Po Jindřichovi zdědil Adolfovice jeho nejstarší syn Rüdiger. Ten pojistil Adolfovice jako věno své manželce Alžbětě.  Po jeho smrti přijali jeho synové Albert, Merboto a Otto ves i s opevněním za příznivých podmínek od biskupa Přeclava v léno. Toto jednoznačně vyplývá ze záznamu v rejstříku biskupských příjmů z doby kolem roku 1420. 21. července 1370 byl do niských zemských desek zapsán odprodej Albertova dílu Merbotovi. 3. prosince 1372 rezignovala vdova Alžběta na svoje práva ve prospěch Otty. Otta měl dva syny Rüdigera a Gunzelina. Po jeho smrti se Merboto vyrovnal se svými synovci a od konce roku 1377 se stal jediným držitelem adolfovického sídla a statku.  Merboto zemřel po roce 1379 a Adolfovice zdědil Kilián Haugwitz. Ten v roce 1417 společně se svou manželkou Anežkou odprodal ze svých příjmů z Adolfovic roční plat ve výši jedné hřivny grošů otmuchovskému kanovníkovi Mikuláši Glaubiczowi. Za husitských válek Kilián pravděpodobně padl.

V roce 1436 už v Adolfovicích hospodařil jesenický měšťan Jakub Fricze, který tehdy odprodal roční plat pojištěný na výnosech z Adolfovic.  V roce 1463 rezignoval kladský Hanuš Bertka, řečený Haugwitz, na všechna rodová práva k Adolfovicím ve prospěch jesenického měšťana Václava Platzmeistra, který už od roku 1461 skupoval jednotlivé podíly dalších osob, vesměs rovněž jesenických měšťanů, na adolfovickém majetku. V roce 1547 koupil lenní panství Freiwalde, k němuž patřily i Adolfovice, biskup Balthasar von Promnitz. Po roce 1505 získali ves známí podnikatelé Fuggerové. Roku 1547 však byla opět včleněna do biskupských statků a podléhala vrchnostenskému úřadu ve Frývaldově. Po zrušení poddanství se Adolfovice dostaly do kompetence okresního soudu i politického úřadu ve Frývaldově.

 

Tvrz

 

Adolfovická tvrz stávala na Zámeckém kopci nad řekou Bělou. Byla umístěna přímo nad vsí, v centru dění. Měla nevelký rozsah jádra s jedinou ústřední obytnou i obrannou stavbou. Z kamenné architektury se mnoho nedochovalo, ale valový systém, který svědčí o velmi rozsáhlých zemních pracích, je vidět dodnes. Byla postavena na ochranu hraničního hvozdu v oblasti Jesenicka a dálkových obchodních cest. Stavbu zahájili Rüdiger a Kilián Haugwitzové v letech 1295 – 1296 a dokončili ji Kiliánovi syni Jindřich a Rüdiger z Haugwitz teprve ve druhém desetiletí 14. století. Tvrz zanikla patrně ve druhé čtvrtině 15. století.

Původně vcelku rovná plošina, která je na východní straně zakončena prudkým srázem, byla rozčleněna dvěma podkovovitými příkopy, které ústí přímo do svahu, čímž chrání vzniklé nevelké jádro fortifikace, které tímto vzniklo, z přístupové západní strany. V jeho jižní části jsou ještě dnes vidět základové partie centrální věžovité stavby. Rozpadající se zdivo, které je tvořeno nelámanými kameny, je spojováno vcelku kvalitní maltou. Další útržky zdiva představují pozůstatky hradební zdi. Na její stavbu byly použity opěrně pilíře, což je na slezských fortifikacích nezvyklé. Zde jsou však na místě, protože terasa řeky Bělé, na které je opevnění zbudováno, se velmi drobí, což je způsobeno neustálým zvětráváním a erozí. Stavitelé toto předvídali, a proto předimenzovali i mohutný val mezi oběma příkopy. Temeno valu je ještě dnes 5 – 7 m a místy dokonce i 15 m široké.

Druhý příkop dosahuje na vrcholu šířky až 20 m.  Střední partie příkopu byla v posledních letech poškozena destrukcemi a navážením odpadu. Severní a západní okraj fortifikace je lemován dvěma kratšími úseky vnějšího valu, který je dnes jen velmi obtížně rozpoznatelný. Na jižní straně probíhá pod opevněním úsek úvozové cesty, která je ještě dnes patrná. Ta přicházela od západu a po levobřežním svahu Javořického potoka klesala v těsném dotyku s opevněním do údolí řeky Bělé. Severozápadně od tvrziště se ve vzdálenosti asi 100 m rozkládal starší hospodářský dvůr s rybníkem.

Zajímavý obranný i architektonický prvek představuje pravoúhlá obvodová hradba na čtvercovém nebo obdélníkovém půdorysu, která vyrůstá od paty fortifikace a je zesílená předstupujícími pilíři. Délka jedné strany činila 23 m.  Zajímavá byla i věž, která měla mohutný až předimenzovaný obranný systém, který se vymyká představám o zabezpečení této kategorie opevněných sídel.

Ve 30. letech 20. století zde probíhal archeologický výzkum. Bylo nalezeno poměrně velké množství archeologických artefaktů, především keramických zlomků, převážně hrnce, hrnky, mísy a misky, ale také džbány. Nalezeny byly také okraje zvonovitých poklic, prožlabená pásková ucha, komorové a zřejmě i nábytkové kachle. Byla nelezena také stříbrná mince, zřejmě brakteát, ale i robustní hrot s tulejí střely kuše a masivní klíč do válečkového zámku.

 

DRŽITELÉ

  Tomáš I. zvaný Kozlowaroga zemřel 30. května 1268. Byl patnáctým vratislavským biskupem (1232 – 1268). Pocházel z původně mazovského rodu Ravičů (Rawicz). Ti odvozovali svůj původ od českých Vršovců. Přídomek „Kozlowaroga“ získal až zpětně. Tomáš I. studoval v Itálii a používal titul „doctor decretorum“ (doktor práv). Roku 1220 se stal kanovníkem vratislavské kapituly. Působil jako kancléř knížete Jindřicha I. Bradatého. Po smrti biskupa Vavřince byl zvolen 31. října 1232 novým vratislavským biskupem. V roce 1244 zahájil ve Vratislavi stavbu nové katedrály v gotickém stylu a získal pro ni rameno svatého Jana Křtitele, jemuž byla katedrála zasvěcena. Soustředil se na stabilizaci slezské a polské církve. Roku 1245 vymohl pro své biskupství ochrannou bulu, kterou vystavil papež Inocenc IV. Kromě toho založil roku 1232 kolegiátní kapitulu v Opolí a v roce 1262 přidal ke stávajícím arcijáhenstvím ve Vratislavi, Hlohově a Opolí čtvrté arcijáhenství v Lehnici. Zároveň pokračoval v osidlování biskupských statků  nissko-otmuchovského majetku. Biskup Tomáš zemřel ve vysokém věku a byl pochován v kryptě nově dokončeného presbyteria vratislavské katedrály. V závěti odkázal peníze na zřízení oltáře svatého Stanislava ve vratislavské katedrále.

Tomáš II. zvaný Zaremba se narodil kolem roku 1230 a zemřel 15. března 1292. Byl šestnáctým vratislavským biskupem (1270 – 1292). Jeho matkou byla sestra vratislavského biskupa Tomáše I. Od roku 1250 byl kanovníkem vratislavské katedrální kapituly a patřil ke spolupracovníkům svého strýce Tomáše I. Od roku 1264 byl arcijáhnem opolským a od roku 1268 katedrálním kustodem. Po smrti administrátora diecéze knížete Vladislava byl zvolen biskupem. Energicky se věnoval správě diecéze i církevního majetku. Za svého pontifikátu svolal v letech 1279 a 1290 diecézní synod. V letech 1288 – 1290 nechal sestavit seznam biskupského majetku, tzv. „Antiquum registrum“, a pro účely jeho správy nechal přeložit do latiny saské zemské právo. Po své smrti 15. března 1292 byl biskup Tomáš II. pohřben ve vratislavské katedrále ve dvojité hrobce se svým strýcem, biskupem Tomášem I.

Jindřich IV. Probus se narodil roku 1257 nebo 1258 a zemřel 23. června 1290. V letech 1270 – 1290 byl vratislavským knížetem a v letech 1288 – 1290 i krakovským. Pocházel ze slezské linie Piastovců. Byl synem vratislavského knížete Jindřicha III., který byl jedním z mnoha synů Přemyslovny Anny, dcery Přemysla Otakara I., a jejího manžela Jindřicha Pobožného. Po otcově smrti roku 1266 byl svěřen do péče strýce Vladislava, jenž byl salcburským arcibiskupem. Zbytek dětství strávil na dvoře královny Kunhuty, kde získal výchovu rytíře. Po strýcově smrti roku 1270 převzal plně vratislavský knížecí stolec. Vzhledem k jeho nízkému věku mu dělal poručníka Přemysl Otakar II. V roce 1280 se oženil s Konstancií, dcerou Vladislava I. Opolského. Roku 1284 byl společně s míšeňským markrabětem Jindřichem Jasným zprostředkovatelem mírového jednání mezi Závišem z Falkenštejna a jeho šlechtickými odpůrci. Okolo roku 1287 nechal Jindřich anulovat pro bezdětnost své manželství s Konstancií. Okolo roku 1288 se znovu oženil s Mechtildou. Jako první používal titul „pán celé Vratislavi“. Hovořil několika jazyky, byl mecenášem německé rytířské kultury a dvě z jeho básní jsou v Codexu Manesse. Zemřel bezdětný.  Je pohřben v Kostele sv. Kříže a sv. Bartoloměje ve Vratislavi, který založil po zakončení dlouholetého sporu s biskupem Tomášem II.

Boleslav - Bolko - I. Surový se narodil někdy mezi roky 1252 – 1256 a zemřel 9. listopadu 1301. Byl druhým synem Boleslava II. Plešatého, vévody z Lehnice. Jeho matkou byla Hedvika, dcera Jindřicha I. hraběte z Anhaltu. Po smrti otce v roce 1278 zdědil spolu se svým bratrem Bernardem Světelným Javor a Lwówek. V roce 1281 si Bolko I. a Bernard svá panství rozdělili a Bolko se stal jediným vládcem Javoru. V roce 1284 se oženil s Beatricí, dcerou markraběte Otty V. Vysokého Braniborského. Měli spolu deset dětí.  Poslední roky života strávil posilováním své pozice nejmocnějšího slezského knížete, čehož dosáhl po svém uznání papežským vazalem dne 21. března 1299. Zemřel náhle 9. listopadu 1301 a byl pohřben v opatství Krzeszów.

  Jan III. Romka zemřel 19. listopadu 1301. Byl sedmnáctým vratislavským biskupem (1292 – 1301). Poprvé je zmiňován v listině z 3. června 1267 jako kaplan vratislavského biskupa Tomáše II. Roku 1268 je již uváděn jako kanovník vratislavské katedrální kapituly a také jako magistr. Od března roku 1287 byl Jan Romka také děkanem kolegiátní kapituly v Hlohově. Po smrti Tomáše II. byl zvolen dne 24. dubna 1292 vratislavskou katedrální kapitulou biskupem. Papež volbu potvrdil. Zprávy o činnosti Jana III. Romka v samotné správě diecéze nejsou četné. Na rozdíl od svých předchůdců se neúčastnil synod polského kněžstva. Biskup Jan III. Romka zemřel 19. listopadu 1301 při epidemii a byl pochován v presbyteriu dosud nedostavěné vratislavské katedrály.

Haugwitzové z Biskupic též Haugvicové jsou starobylý slezský, český, moravský a kladský šlechtický rod, původu míšenského. Rod se záhy rozvětvil na řadu větví a bočních linií, z nichž některé existují dodnes.

Rozvětvený rod Haugwitzů soustředil od přelomu 13. a ve 14. století svou pozornost na skoro celou sudetskou oblast od česko-míšeňského až po moravsko-slezské pomezí. Zakladatelem rodového vzestupu ve Slezsku je Rüdiger Haugwitz, který již 29. července 1289 svědčil v Lehnici v doprovodu vévody Bolka a doprovázel ho také na jednání s českým králem Václavem II. do Olomouce. Rüdiger společně se svým příbuzným Kiliánem Haugwitzem získali některé statky na Jesenicku, především Adolfovice. V letech 1295 – 1296 začali v Adolfovicích výstavbu opevnění. To dokončili Kiliánovi synové Jindřich a Rüdiger Haugwitzové. Jindřich převzal 7. prosince 1325 frýdberský statek. V té době byl hlavou rodu a v roce 1338 se stal královským zemským hejtmanem ve Vratislavsku. V březnu 1344 Jindřich odkázal rozsáhlé majetky na jižní hranici Münsterberska a v okolí kameneckého kláštera, jejichž významnou položkou bylo město Reichenstein se zlatými doly, svým čtyřem synům: Rüdigerovi, Swydgerovi, Jindřichovi a Václavovi z Haugwitz. Rüdiger zemřel 1. března 1358. Měl čtyři syny Merobota, Ottu a Alberta. Z nich zaujal významné postavení jen Otto, připomínaný od 15. září 1359 velmi často v průvodu biskupa Přeclava. Za manželku měl Alžbětu, dceru Jindřicha z Ledlowa. Zemřel 7. srpna 1375 nebo 1376. Zanechal syny Rüdigera a Gunzelina. Jeho bratr Merboto vstoupil v otcových a dědových šlépějích do korunních služeb a jako císařský vazal se do konce roku 1359 prakticky trvale zdržoval ve Vratislavi a v doprovodu královských hejtmanů. Od roku 1377 byl Merboto z Haugwitz prakticky jediným a nepochybně značně sebevědomým držitelem formálně lenního adolfovického sídla a statku. Meroboto zemřel po roce 1379.  Měl syny Kiliána a Dětřicha. Od 22. července 1391 byli ve službách olomouckého biskupa Mikuláše na Moravě. Kilián zemřel 9. února neudaného roku.

Přeclav z Pohořelé se narodil 5. května 1299 nebo 1310 a zemřel v noci z 5. na 6. dubna 1376. Byl dvacátým vratislavským biskupem (1341 – 1376) a od roku 1352 kancléřem Karla IV. Doba jeho episkopátu je označována jako zlatý věk vratislavské diecéze.

Michael Oppitz byl v letech 1647 – 1652 farářem Kostela Nanebevzetí Panny Marie v Jeseníku.

Baltazar z Promnic se narodil roku 1488 a zemřel 20. ledna 1562 v Nise. Byl vratislavským biskupem a od roku 1540 slezským hejtmanem. Studoval na Wittenberské univerzitě, kde získal licenciát z práva. Roku 1534 se stal proboštem u svatého Kříže ve Vratislavi a v roce 1538 arcijáhnem vratislavské katedrály. Biskupem byl zvolen po smrti Jakuba ze Salzy. V otázkách víry byl Baltazar značně benevolentní. Zemřel 20. ledna 1562 a je pochován v bazilice svatého Jakuba v Nise.

Podnikatelé Fuggerové byli augsburský obchodnický rod. Základ rodinného majetku tvořily příjmy především z obchodování s bavlnou v Itálii. V Augsburgu vlastnili rovněž obchod s plátnem a přízí. Rodinná firma zažila rychlý růst poté, co bratři Ulrich, Georg a Jakob začali realizovat bankovní půjčky a obchody s habsburským rodem a papežskou kurií a současně začali s horním podnikáním v Tyrolsku. Od roku 1525 vlastnila firma rodiny Fuggerů rovněž práva k dobývání rtuti a cinabaritu v Almadénu v Kastilii.

Liber fundationis episcopatus Vratislaviensis  česky Kniha dávek vratislavského biskupství je registr desátků vratislavského biskupství, který byl sestaven na začátku 14. století v latině. Zahrnuje mnoho slezských vesnic a je nejstarším dochovaným historickým zdrojem, ve kterém byla poprvé uvedena jejich existence.

Vývoj názvu obce:           1284  Adolcouici

                                           1370  Adilsdorff

                                           1417  Adolphsdorf

                                           1566  Adosldorf

                                           1805 byl také používán název Mitteldorf

           1924 Adolfovice

 

Pověst o Adolfovicích

 

V dávných dobách žil na tvrzi věrný a chrabrý pán, který byl pro svou laskavost u poddaných velmi oblíbený. Jednoho dne napadla hrádek horda loupeživých vojáků. Jejich velitelem byl ukrutný pán, který zatoužil stát se majitelem tvrze. Jeho horda byla ve velké přesile. Obránci tvrz se však velmi statečně bránili  Adolfovický pán byl smrtelně raněn a do rána opustil tento svět. Duch však zůstal se svými věrnými poddanými a společnými silami se jim podařilo tvrz ubránit. Loupeživé vojáky porazili a zpupného násilníka zabili. Díky tomu si zachovali svobodu, což pro ně byla nejdůležitější věc na světě.

 

Odkazy

 

http://bela.cz/historie-obce/ms-3018

https://www.turistika.cz/mista/adolfovice-rondo/detail

https://zakopcem.cz/clanek/adolfovice

https://cs.wikipedia.org/wiki/Tomáš_I._Kozlowaroga

https://cs.wikipedia.org/wiki/Tomáš_II._Zaremba

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jindřich_IV._Probus

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_III._Romka

https://cs.wikipedia.org/wiki/Haugvicové_z_Biskupic

https://cs.wikipedia.org/wiki/Přeclav_z_Pohořalé

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jakob_Fugger

https://cs.wikipedia.org/wiki/

https://cs.qwe.wiki/Bolko_I_the_Strict

 

Použitá literatura:

 

Liber_fundations_episcopatus_Vratislavensis

Pavel Kouřil – Dalibor Prix – Martin Wihoda; Středověké opevnění v Adolfovicích na Jesenicku

Jan Halada; Lexikon české šlechty

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář