Jdi na obsah Jdi na menu
 


Město Albrechtice a.

23. 1. 2021

 MĚSTO ALBRECHTICE

 

https://mapy.cz/zakladni?source=muni&id=4499&ds=1&x=17.5312393&y=50.1705375&z=11

 

Město Albrechtice patří do bruntálského okresu. Leží přibližně 12 km severozápadně od Krnova a rozkládá se na obou březích řeky Opavice nedaleko česko-polských hranic. Je tvořeno několika osadami: Biskupice, Burkvíz, Město Albrechtice, Nová Ves, Opavice, Piskořov, Ves Albrechtice a Žáry.  Od druhé poloviny 13. století probíhala z iniciativy opavských vévodů rozsáhlá kolonizace údolních oblastí řek Opavice a Opavy. V této době se zde usazovali převážně osadníci německého původu. Město bylo vybudováno na levém břehu řeky Opavice. První zmínky o tomto městě, které v té době ještě městem nebylo, pocházejí z roku 1377 v listině o rozdělení opavského knížectví po smrti knížete Mikuláše II. Albrechtice připadly ke krnovskému dílu vévody z rodu opavských Přemyslovců Jana I. Ratibořského a jako leník je držel Linhart z Ronova. I další majitelé až do roku 1625 byli v lenním poměru ke krnovskému nebo opavskému vévodství. Od roku 1390 držel albrechtické panství markrabě Jošt. V roce 1429 se staly Albrechtice samostatným statkem. V letech 1434 – 1374 vlastnil Albrechtice rod Stošů z Kounic. Jako první je připomínán v roce 1434 Heinrich Stoš. V roce 1434 a poté 1437 došlo k opětovnému dělení Opavska a Albrechtice připadly Mikuláši VI. Opavskému a ten je v roce 1437 postoupil do dědičného vlastnictví Jiřímu Stošovi. V té době s ním zde žil i jeho bratr Vilém. Po jeho smrti v roce 1450 vládl na Albrechticích Jiří sám. V 1474, kdy probíhaly spory mezi českými králi Jiřím z Poděbrad a po něm Vladislavem II. Jagellonským a Matyášem Korvínem, byly Albrechtice Matyášem Korvínem dobyty a zpustošeny. V té době Stošové o svůj majetek přišli. Ten přešel do vlastnictví Matyáše Korvína. V roce 1492 patřily Albrechtice Adolfu Makrotovi ze Studnic, který získal od krále Vladislava II. Jagellonského pro část obce městská práva, a obec se začala nazývat Město Albrechtice, zbylá část pak dostala jméno Ves Albrechtice a dnes je místní částí. V roce 1503 koupil Albrechtice Jan Sup z Fulštejna, zeť Jiřího Stoše z Kounic. Po jeho smrti v roce 1548 zdědili majetek jeho synové Ekkerik (Ekryk), Jiří a Jan. Po rozdělení připadly Albrechtice Jiřímu Supovi z Fulštejna. V roce 1566, po smrti Jiřího, je získala jeho dcera Alžběta Supová z Fulštejna, která se provdala za Jana mladšího z Valdštejna. V letech 1596 – 1600 měl Albrechtice v držení syn Jana a Alžběty Vilém z Valdštejna, pak vdova Anna Falkenhainová a od roku 1617 jejich syn Jan Kryštof z Valdštejna. Tomu však byly Albrechtice v roce 1621 zkonfiskovány za účast na stavovském povstání, on sám uprchl do ciziny. V roce 1622 zkonfiskované panství postoupil císař Ferdinand II. svému bratrovi arcivévodovi Karlovi, vratislavskému a brixenskému biskupovi, velmistru Řádu německých rytířů. Podmínkou bylo, že panství bude předáno jako náhrada za odstoupený řádový dům v Brixenu právě tomuto řádu. K tomu však nedošlo, neboť již roku 1623 postoupil Karel toto panství jím založené jezuitské koleji v Nise. V roce 1625 se na své panství vrátil jeho bývalý majitel Jan Kryštof a jezuity vyhnal. Ti se po jeho zajetí císařským vojskem na panství opět vrátili a jejich nároky v roce 1625 potvrdil i císař Ferdinand II. a zároveň vyjmul albrechtické panství z lenní pravomoci krnovských knížat. V roce 1716 bylo toto panství císařem Karlem VI. prohlášeno za status minor, tj. svobodným panství, přestalo podléhat příslušnému místnímu vévodovi a připadlo pod ústřední slezskou správu ve Vratislavi, tedy panovníkovi jako slezskému vévodovi. V roce 1742, kdy byla většina Slezska připojena k Prusku, postoupili niští jezuité Albrechtice opavským jezuitům. Po zrušení jezuitského řádu v roce 1773 papežem Klimentem XIV. se albrechtické panství dostalo do majetku císařsko – královské dvorní komory. V roce 1776 je císařovna Marie Terezie povýšila na municipální město s vlastní samosprávou a soudní pravomocí. Za válek o bavorské dědictví byly Albrechtice velmi poničeny. V roce 1824 je koupil Karel Traugott svobodný pán Skrbenský z Hříště a ten je v roce 1825 prodal opavským podnikatelům Vincentu Tlachovi a Vincentu Keilovi. Ti ve městě vybudovali válcovny plechu, které byly na svou dobu velmi moderním podnikem. V roce 1896 byl provoz ukončen a výroba přeložena do Bohumína. Dnes je v místech tohoto závodu pila. V roce 1837 zemřel Vincent Tlach a za rok po něm i Vincent Keil. Pozůstalí zprvu spravovali majetek společně, v roce 1847 se však rodiny rozdělily a panství Albrechtice připadlo Anně Hirschové, rozené Tlachové. Po její smrti v roce 1874 zdědili majetek její syn Gustav Hirsch, Karel Beyer, Jindřich Beyer a Anna Beyerová, provdaná Brunnerová. Potomci vlastnili hmotné majetky, které zde byly vybudovány během let, až do roku 1945, kdy jako německý majetek přešly do vlastnictví státu. Po odsunu německého obyvatelstva po roce 1945 bylo Město Albrechtice nově osídlováno obyvatelstvem z různých míst Slezska a Moravy, především z Opavska a Frýdecka.

 

 

Tvrz

 

V druhé polovině 14. století se centrem kolonizovaného kraje stala nová tvrz, která vznikla na západním okraji města Albrechtice. Tvrz stála v bažinatém terénu, který byl využit k její ochraně. Písemné doklady o tvrzi z této doby se však do dnešních dnů nedochovaly. V období sporů mezi českými králi Jiřím z Poděbrad a později Vladislavem II. Jagellonským a Matyášem Korvínem, za vlastnictví Jiřího Stoše, přívržence Jiřího z Poděbrad, byla tvrz v roce 1474 po dobytí města Matyášem Korvínem vypálena. Je to zároveň i první písemný údaj o tvrzi vůbec. Obnovena byla až v letech 1492 – 1498, kdy Albrechtice vlastnili Adolf Makrota, v pozdně gotickém slohu. Další přestavbu provedli v letech 1503 - 1566 Jan a jeho syn Jiří Sup z Fulštejna, kteří ji přebudovali na jednopatrový čtyřkřídlý renesanční zámek. Zvlášť velkou pozornost věnovali opevnění. Celý zámek chránily vodní příkop a val kruhového půdorysu, které sloužily i k ochraně původní tvrze. Opevnění bylo zesíleno ještě o druhý příkop, v němž se nacházely předsunuté rondely. Od roku 1623, kdy bylo albrechtické panství postoupeno jezuitské koleji v Nise, se stal zámek sídlem jejích příslušníků, kteří byli pověřeni správou panství. V roce 1742 získali zámek výměnou opavští jezuité a i za nich sloužil pouze jako sídlo správců panství. Za jezuitské vlády se zámek dočkal jen drobných barokních úprav. V roce 1773, kdy byl jezuitský řád zrušen, se zámek, stejně tak jako celé panství, stal majetkem Studijního fondu císařsko – královské dvorní komory, dál sloužil jen úředním potřebám. V roce 1824 vlastnil zámek Karel Traugott Skrbenský z Hříště, který jej v roce 1825 i s celým panstvím postoupil opavským podnikatelům Vincentu Tlachovi a Vincentu Keilovi. Ti však si místo opravy starého zámku raději postavili nový na levém břehu Opavice na hranicích hynčického katastru. Od té doby se zámek v Albrechticích nazýval Starý zámek. Ve 30. letech 19. století jej majitelé pronajali státu. Ten jej nejprve využíval jako vojenské skladiště, v letech 1873 – 1889 do něj umístil Slezský zemský ústav pro choromyslné, v devadesátých letech 19. století pak zemskou polepšovnu, poté zde zřídil byty a nakonec po roce 1945 sloužil potřebám místního státního statku a ČSAD. V roce 1956 byly zbourány zbytky opevnění. Samotná budova zámku nebyla udržována a chátrala, až byl nakonec v roce 1980 zámek zbourán, přestože se jednalo o významnou renesanční stavbu.

Nový zámek byl postaven v roce 1837 v sousedství starého zámku jako klasicistní stavba, kolem níž byl založen hodnotný krajinářský park s romantickým skleníkem.

 

Držitelé

 

 Jan I. Ratibořský se narodil kolem roku 1332 a zemřel mezi lety 1380 - 1382. Byl nejstarším synem Mikuláše II. Opavského a Anny Ratibořské. Po rozdělení majetku v roce 1377 získal Ratiboř, Bruntál a Krnov. Roku 1361 se oženil s Annou, dcerou zaháňsko-hlohovského knížete Jindřicha V. Z manželství se narodili synové Jan II. a Mikuláš V. a dcera Markéta (1380 – 1407). Je pochován v dominikánském klášteře v Ratiboři.

Linhart z Ronova

 

 Markrabě Jošt Moravský se narodil v říjnu 1354 a zemřel 18. ledna 1411. Byl synem markraběte Jana Jindřicha a Markéty Opavské z rodu opavských Přemyslovců.  V letech 1375 – 1411 zastával úřad markraběte moravského, v letech 1383 – 1389 říšského generálního vikáře v Itálii, v letech 1388 – 1411 markraběte braniborského a říšského kurfiřta, a od 1. října 1410 do 18. ledna 1411 se stal římským králem. Dostalo se mu výborného vzdělání, neboť jej vychovávali jako případného dědice trůnu. Byl velmi schopným a obratným politikem a finančníkem. Spolu se svými bratry citelně zasahoval do záležitostí českého království, kterému vládl jejich bratranec Václav IV. Po smrti svého otce se stal starším moravským markrabětem, o správu se však musel dělit se svými bratry Prokopem Lucemburským a Janem Soběslavem, mladšími moravskými markrabaty. Jan Soběslav zemřel v roce 1380 a mezi Joštem a Prokopem vypukly vleklé války, které s přestávkami trvaly až do roku 1405. V roce 1378 získal do zástavy Kladsko, zřejmě jako kompenzaci půjčky, kterou jeho otec poskytl Karlu IV. Roku 1394 zaštítil Panskou jednotu v boji proti králi Václavu IV., zatímco markrabě Prokop a králův bratr Jan Zhořelecký podpořili krále. Také v roce 1402, kdy došlo k dalšímu odboji proti králi, zůstal na straně šlechty, tentokrát ve spojení se Zikmundem Lucemburským. Brzy však se s ním politicky rozešel a po smrti Prokopa už stál na straně krále Václava IV. Roku 1410 kandidoval proti Zikmundovi na krále Svaté říše římské, jímž se po opakované volbě stal 1. října 1410. Z titulu se však dlouho netěšil, protože 18. ledna 1411 na brněnském Špilberku zemřel. Byl pohřben v kostele sv. Tomáše. V roce 1372 se Jošt oženil s dcerou vévody Vladislava II. Opolského Alžbětou Opolskou, která však ve svých čtrnácti letech náhle zemřela. Po druhé se oženil roku 1374 s Anežkou Opolskou, tetou Alžběty. Obě manželství však zůstala bezdětná.

Mikuláš VI. Opavský zemřel v roce 145. Měl dva syny Jana a Václava.

 Stošové z Kounic patří mezi staré moravské rody, které odvozují svůj původ od rozrodu Sezemiců, kteří mají ve znaku leknín neboli správněji lekno. V historicky ověřených pramenech se objevují až od poloviny 14. století, kdy se s nimi setkáváme na statcích na Opavsku, Krnovsku a Hlubčicku. V té době zde mají Stošové již významné postavení. Na Opavsku zastávají nejvyšší zemské úřady a jsou tedy počítáni mezi pány. Během 15. století nacházíme některé členy rodu ve vojenských službách, což jim vyneslo další zvětšení prestiže i majetku. V té době přijímají predikát z Kúnic.

Heinrich Stoš měl syny Viléma, Hynčíka a Jiřího. Držel také Petříkovy a část obce Levic. Jeho manželkou byla Kateřina Stošová.

Vilém Stoš zemřel v roce 1450. Byl ženat s Annou z Nové Cerekve. Jejich manželství zůstalo bezdětné.

Jiří Stoš z Kounic a Albrechtic byl synem Heinricha Stoše a jeho manželky Kateřiny Stošové. První zmínka o osobě tohoto drobného šlechtice pochází z května a června 1436, kdy jeho matka přenechává své věno, kterým byly Albrechtice, Jiřímu. Další zpráva, taktéž z roku 1436, pochází od kronikáře Jana Dlugosze, který vylíčil jeho první válečné kroky, kterého ho zavedly až do Polska. Poté byl účastníkem ještě několika drobných sporů, které se staly jen předehrou jeho životní role válečníka. Své doposud nabité válečnické zkušenosti uplatňoval v bojových skupinách slezských zeměpánů, v nekonečných bojích o kladské a minsterberské dědictví po Půtovi z Častolovic. V roce 1445 byl členem bojové skupiny knížete Viléma Opavského. S touto skupinou pořádal loupeživé výboje, ale zároveň vyvíjel samostatnou bojovou činnost, která směřovala do moravského markrabství. Zkušenosti získané za působení v bojových skupinách Viléma Opavského, nyní využil k vytvoření vlastní bojové skupiny. V polovině října 1454 obrátil svou pozornost směrem k majetkům vratislavského biskupa, v blízkosti města Nisy, kde zpustošil požárem hned několik vsí. Jiřík se uplatnil nejen na poli válečném, ale i na poli diplomatickém. Velmi aktivně se účastnil významných politických rozhovorů, které se týkaly dalších osudů samotného Opavska. V šedesátých letech 15. století se Jiří postavil na stranu Jiřího z Poděbrad a na moravsko-slezském pomezí hájil jeho zájmy. Po smrti Jiřího z Poděbrad se stal Jiří Stoš hejtmanem na Opavsku a postavil se na stranu mladého krále Vladislava II. Jagellonského. Matyáš Korvín spatřoval v Jiřím Stošovi především zemského škůdce, který narušoval jeho plány, a proto se snažil o jeho pacifikaci. Ke konci srpna 1474 oblehl jeho tvrz v Albrechticích a 29. srpna se Jiří vzdal. Tvrz byla 30. srpna rozbořena do základů. Sám Jiří byl omilostněn, ale musel se vzdát své rodové základny Albrechtic. Po roce 1475 působil jako rytmistr v Polsku. Protože se pohyboval mimo Opavsko, snažil se prokázat starobylost svého rodu. Roku 1477 jako první použil predikát z Kounic. Roku 1482 se spolu se svým synem Zikmundem obrátil na klášter v Henrykově u Minsterberku a vyžádal si zde doklad, kterým potvrzoval, že jsou v kostele pohřbíváni příslušníci rodu Stošů s erbem lekna. V té době také získali od vratislavské městské rady výpisy z listin, ze kterých vyplývalo, že ve 13. století zaujímají Stošové významné postavení v dvorské službě slezských Piastovců. Tyto listiny měly potvrzovat starobylost rodu. V roce 1484 vydal polský král Kazimír listinu pro Zikmunda Stoše, v níž mu polepšil jeho starý erb novým klenotem. V druhé polovině 15. století si Jiří se svým synem Zikmundem objednali báseň, která měla být svědectvím o významu jejich rodu a vysvětlit některé nesrovnalosti, jež souvisely s tím, že se současně hlásili k předkům z Moravy i Slezska.  Název básně zní Báseň o Vilémovi z Kounic, autor je neznámý. Líčí dobu konce 12. století, ale jako pramen je bezcenná. Věrohodné jsou pouze údaje převzaté z Jarlochovy nebo Pulkavovy kroniky.

Adolf Makrota ze Studnic v roce 1492 získal od krále Vladislava II. pro část Albrechtic městská práva.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář