7

Mariana záhy začala naslouchat své intuici a volání předků, které se v ní ten zvláštní den probudilo. Najednou slyšela, co jí les říká, rozuměla řeči a energii bylin, stromů i zvířat. Byli náhle tak úzce spjati, že občas měla pocit, jako by s ní promlouvali samotní dávní předci. Najednou věděla, co která bylinka umí léčit, co užitečného se dá vyrobit z toho a támhletoho. V příštích letech se naučila vařit a vyrábět léčivé lektvary a s tím, jak uměla naslouchat přírodě, měla lék a radu na každou nemoc, včetně duševní nerovnováhy. Lidé ji ale začali brát vážně až teprve ve chvíli, kdy do dvou let vypukla krutá válka a Mariana pomáhala svými léčitelskými schopnostmi zraněným i pozůstalým. A v pozdějších letech, když se země a lidstvo z války vzpamatovalo, učila ty, jež měli zájem, naslouchat přírodním rytmům a žít v souladu a respektu s Matkou zemí a zvířaty.                      

Pochopila, že proto musela projít tou tvrdou zkouškou, aby byla schopná plně využít svůj potenciál a pomoci lidem v tom, co má přijít.                                         

Mariana na sklonku života shledala, že to s Jankem bylo jen divadlo s kulisami. Les jí časem odhalil pravdu, Janek skutečně skonal v bažinách a neodešel za žádnými jednorožci do jejich světa.                                          

Za to byla Mariana na Izachiela naštvaná, za to že jí lhal, přestože si na něj často vzpomněla a až do konce života přemítala nad tím, kam najednou zmizel.                 

Janek se utopil, ale tak to bylo v plánu jeho duše. Když přišel na tento svět, už věděl, že tu bude jen krátce a dával jí to vědět, aby byla na jeho odchod připravená. Přišel, a obohatil její srdce i život, aby záhy odešel a způsobil ji tím nesmírnou bolest, která ji dohnala až na samotné dno sil. A pak, až nebylo kam klesnout, se od toho dna odrazila s nově nabytou mocí a její osud se obrátil. To ne Janek, ale Mariana byla tou vyvolenou. A ona nakonec vše pochopila a splnila úkol, který si její duše před narozením předsevzala. Pomohla tisícům lidí a předala dávná tajemství svých předků dalším generacím a sepsala je do knih, aby se na ně nikdy nezapomnělo.            

K poslednímu velkému poznání došla až po své smrti. Po tom, co celý život pomáhala lidem i zvířatům a zachraňovala jejich životy, skonala ve vysokém věku krátce po smrti svého muže, životního druha. Poté jí bylo odhaleno, že jí Izachiel nikdy nelhal. Skutečně se shledala se svým Jankem a skutečně byl v zemi jednorožců. Čekal tam na ni, v míru a nadpozemském vzduchoprázdnu. Jejich duše se po shledání spojily a proměnily se v barevný hvězdný prach na souhvězdí Jednorožce a Izachielova slova se tím potvrdila. I díky tomuto barevnému prachu se souhvězdí Jednorožce stalo jedním z nejkrásnějších úkazů na nebi.

8

Daleko za horami, v jedné jižanské zemi na druhé straně zeměkoule, žil v té době patnáctiletý chlapec. Právě šel do učení, protože byl velmi zvídavý a chytrý. Miloval vesmír, odmalička celé noci shlížel k nebi a fascinovaně zkoumal hvězdy a měsíc. Jeho rodiče mu proto sehnali první dalekohled a jeho zájem o vesmír ještě vzrost.    

Věděl, že se celý život bude věnovat tomu, co ho tolik fascinuje, astronomii a bádání po tělesech ve vesmíru. Po tom, co se školou navštívili hvězdárnu, a on tam uviděl všechna ta nejrůznější souhvězdí, si jedno obzvláště zamiloval. Souhvězdí Jednorožce, tak málo známé a bez výkonného dalekohledu neviditelné. Přesto ho měl nejradši a vždy, když ho viděl, se mu z nějakého důvodu rozehřálo srdce a naskočila mu husí kůže.                  

Tento chlapec si na svůj minulý život nepamatoval, nevěděl nic o tom, co se stalo a nepamatoval si ani na tu utrápenou ženu, která přišla o svého syna, ale jedním si byl stoprocentně jist; že když vidí Vesmír, cítí zároveň jeho duše domov.