6

Vzbudil se na zemi. Helena už byla pryč, jak s úlevou zjistil. Pomalu se vyškrábal na všechny čtyři a natáhl krk, aby shledal, že vprostřed postele je natažený Trip. Válel se tam jako divoké prase v kališti.

„To se mi snad zdá. Pomažeš k boudě na řetěz!“ Pes sebou škubl a udělal rychlý pohyb. Damián si už myslel, že mu nahnal hrůzu a ten opelichaný koberec sám uteče na zahradu, kam patří. Ale pes se jen zkroutil, zvedl zadní nohu a začal hlučně vykonávat ranní hygienu.

„Dost!“ Nevěřil vlastním očím. „V mojí posteli si koule lízat nebudeš!“ Vrhl se na něj jako zuřivá saň. Popadl přikrývku, na které ležel a vysypal psa z postele. Trip to pochopil jako výzvu k nové náramně zábavné hře, kterou s ním jeho páníček nikdy nehrál. Natáhl přední tlapy a vystrčil zadek, zakousl se do opačného konce přikrývky a začal se s Damiánem přetahovat, jen povlečení křuplo a vprostřed vznikla díra jako Macocha. 

„Tak na to nemám.“ Rezignovaně pustil přikrývku na zem, vzal do ruky telefon a vytočil číslo. Šel se přitom projít ven na vzduch.

„Dědo, cos mi to udělal?“ zafňukal do sluchátka, sotva hovor na druhém konci zvednul.

„Damíku, jsem rád, že mi voláš,“ odpověděl zchřadlým hlasem děda Šíma. „Jak to doma zvládáš?“ Damián si uvědomil, že děda je stále slabý po operaci páteře a trochu se ve svém projevu umírnil.

„Dobře, dědo, dobře,“ zavrčel. „Neboj se, všechno je v pořádku. Jen nevím, co mám dělat s tou chlupatou příšerou.“

Na druhém konci bylo chvíli ticho. A pak mu děda řekl: „Zase je zpátky? Tak Damíku, v kůlně mám plašič na kuny.“

„Na kuny,“ zamumlal si Damián. Nic nechápal.

„Myslíš toho mývala, ne?“ ozval se děda a odkašlal si. „Na něj ten plašič zabírá. Mám pro tebe ale lepší radu. Mirka Kovářová z Dolních, ta, co má tu hospodu, mi hlídá Broka. Když si ho vyzvedneš, garantuji ti, příteli, že všechna škodná z okolí domu zmizí natotata. A nebude ti tam smutno. Brok je výborný pes. Nejlepší, jakého jsem měl. On je totiž směska a ti jsou moc chytří, moc. Jen se nelekni, je trošku větší.“

Damián svěsil hlavu a podrbal se zasmušile v rozježených vlasech. „Jo, dědo, to je dobrý nápad, udělám to. Ale dej mi předtím pár rad, jak s ním zacházet.“ Damián usoudil, že když osmdesátiletý stařeček zvládl zkrotit šedesátikilové monstrum, musí mít na to nějaký fígl. A skutečně, děda mu příštích dvacet minut předával své výchovné zkušenosti.

Když zavěsil, vzal Damián psa a odvedl ho k boudě, kde ho uvázal za obojek na řetěz. Děda ho tam nechával hlídat přes noc, ale teď si musí zvyknout, že takhle bude trávit celé dny, když nemá slušné vychování. Donesl mu hrnec s vodou a spokojeně se díval, jak psovi trčí hlava ze záplavy kopřiv. Trip na něj štěkl.

„To je moje postel. Moje!“ odpověděl mu. „Taky ti nelezu do boudy a netrousím ti tam blechy.“ Otočil se a šel si dát sprchu a uvařit kávu. 

O něco později si v obýváku mazal na chleba paštiku. O pružině v gauči už věděl, proto se usadil na opačný konec, a jelikož měl zaplacená data, pustil si v notebooku Netflix. Vybíral si seriál a ukusoval chleba, když ho začala rušit moucha. Zatím ji s klidem odehnal trhnutím hlavy.

Když se to opakovalo třikrát, zatínal před jejím otravným bzučením kolem jeho ucha zuby a přitom cítil, jak mu těká na spánku žíla. Ale zapřísahal se, že se tímto nenechá vytočit. Raději se na sílu soustředil na vynikající chuť paštiky z místní samoobsluhy Jednota, namlouvaje si přitom, že nemá těsně před datem spotřeby a že na ni v regále nepražilo slunce, a na čerstvý předvčerejší chléb, který koupil včera odpoledne – a vtom si na poslední chvíli všiml, že na krajíci, do něhož se právě zakusuje, sedí fialová masařka. S úlekem to odhodil, krajíc letěl a dopadl, dle zákona gravitace, na podlahu namazanou stranou. Masařka, omámená krůtí paštikou, nezvládla odletět.

Damián zaklel a vycenil zuby v zoufalém vzteku. Přišel o snídani. Zároveň měl pocit, že se na něj někdo ode dveří dívá. Střelil tam pohledem a nadskočil. „Co tu děláš?“ vybafl.

Trip zavrtěl ohonem a s vyplazeným jazykem se na Damiána usmíval. Masařka se mezitím začala pomalu sápat zpod krajíce. Už byly venku její černé nožičky od paštiky a po intervalech se ozývalo bzučení křídel, Damiánovi to připomínalo černobílou scénu z hororu od Hitchcocka. Zpanikařil. Jak mouchu zlikvidovat, než se osvobodí? Má na chleba šlápnout? Je bos, to mu za to nestojí. Má krajíc zvednout a rychle mouchu něčím zaplácnout? Čím? Na čele se připomněla tepající žíla. Masařka už byla půlkou těla venku a bzučela křídly. Nachystal si pěst a do druhé ruky botu.

V tu chvíli se přihnal Trip a krajíc chleba na jeden hlt spolkl. Damián na něj strnule zíral s očima i ústy dokořán.

„Chutnalo ti?“ Pes se olízl.

„Fajn. To vypadá na začátek spolupráce.“ Oprášil si ruce a šel zkontrolovat psí boudu. Zjistil, že se Trip vyvlíkl z obojku, který mu je 27 volný. Co to má být? Takže Trip, za dědovy vlády Brok, býval sice uvázaný k boudě, ale ve skutečnosti tam byl uvězněn zcela dobrovolně, protože se mohl kdykoliv po vlastní vůli vzdálit, zhodnotil situaci. Proč to tak děda udělal, to Damiánovi hlava nebrala. Chtěl mu kožený obojek, připevněný řetězem k boudě, utáhnout, ale nešlo to, byl napevno. Naštvaně ho odhodil. Takže se nic nevyřešilo, Trip si i nadále bude dělat co chce.

Protože přišel o pozdní snídani, a měl stále v hlavě to, co mu v noci řekla Helena, rozhodl se omrknout druhou dědinu v okolí – Horní Polany. A nepůjde sám.

Elán, se kterým vykročil po cestě přes louku, opačným směrem než obvykle, se v parnu rychle rozpustil jako kopeček zmrzliny. Jó, citrónovou, tu by si dal! Směr cesty a tempo určoval pes, Damián za ním bez odporu vlál jako spodky na prádelní šňůře. Po padesáti metrech a s rukama jako opice toho měl dost a Tripa pustil z vodítka. V ten moment se po něm slehla zem.

„Do háje, ty zmetku,“ ucedil za psem mizícím do lesa. A pak se mu zvedla nálada, protože si pomyslel, že by se už nemusel vrátit. Nakonec ten zapraný koberec neměl tak špatný nápad, co kdyby to vzal taky lesem, je tam stín.

Vlezl první odbočkou z cesty do ostružiní, aniž by si dával větší pozor na to, kam šlape. Neměl tušení, že nedaleko odtud pramení potůček Lipínek a proto je tady v okolí tak zeleno, takže po dvou krocích pravou nohou zahučel do pod porostem skryté tůňky. Z vody vyskákaly kvákající žáby a bota Nike za pět tisíc předvedla, že plavat neumí. Nahlas zaúpěl.

Už ráno, když se probudil svalený na zemi, se zatvrdil, že se dnes rozčílit nenechá. Bůh ho ale tvrdě zkouší. Silou vůle i tentokrát zachoval chladnou hlavu, když se uklidnil myšlenkou, že boty v týdnu přiveze Marcele, aby je hodila do pračky.

Šel hlouběji do lesa, rozhlížel se, ale po psovi ani památky. S čvachtající botou bloudil mezi stromy, utrhl si pár malin, a posléze si s hrůzou všiml, že chodí pořád dokola. Změnil směr a ocitl se ve smrkovém lese, to už byla jeho pravá bota obalená jehličím jako smažený řízek. Telefon bez signálu. Zatraceně, zaklel, když náhle zahlédl mezi stromy prosvítat modř oblohy. Řítil se tam s nově nabytou nadějí.

Musel vyběhnout strmý kopec a na jeho vrcholku překonat překážku hustého křoví a smrčí. Když se houštinou prodral až na druhý konec, celý doškrábaný, přivítalo ho žluté moře hlaviček líně pohupujících se slunečnic. Kdyby nebyl tak naštvaný, byl by možná tím pohledem okouzlen. Najednou zahlédl Tripovu hlavu uprostřed té žluté záplavy, jak tam v extázi skáče jako zhulený zajíc. Kus před ním vyběhl na silnici skutečný zajíc, vzal čáru a zmizel v lese naproti. To snad není pravda, řekl si.

„Zdrhl ti,“ křikl na Tripa, „pojď sem, vole.“ Trip nastražil uši a poprvé v životě Damiána poslechl. Aha, takhle se na něj musí, pokýval spokojeně hlavou.

Uvázal psa na vodítko a vydal se podél slunečnicového moře k silnici. Protože na telefonu stále neměl signál, nemohl zjistit kde je, ale silnice stoupala mírně do kopce, a tak se vydal po ní