Přítel a psí srdce 6. kapitola
6
Hodiny ubíhají a on leží v posteli skroucený na boku, s koleny skrčenými k tělu a pažemi objímající cíp peřiny. Je obrácený čelem ke stěně, a hledí na bílou omítku. Je v Ondrově posteli. Nikdy to neudělal, ale dnes mu prostě chybí, tak si do ní lehl. Ještě nikdy mu nebylo tak smutno. Ne od doby, kdy se poznali. Dneska to na něj obzvlášť dolehlo. Možná to je proto, že se mu o něm zdálo. V tom snu přišel Ondra domů až večer, jak se občas stávalo, když měl hodně práce. Jenomže tentokrát bylo něco jinak. Oznámil Vítkovi hned ve dveřích, že odchází. Nahlásil mu to jen tak, jako hotovou věc, bez emocí a s nic neříkajícím prázdným výrazem. Vypadal jako vosková figurína, téměř jako cizí bytost, nebýt toho jeho oblíbeného svetru, který nosil pořád. Vítek se ho zaskočeně zeptal, jestli jde bydlet s Kristýnou, ale Ondra mu na to neodpověděl. Místo toho mu řekl, ať to nechá být a jde dál. „Jeď bomby!“ nakázal mu a konečně se usmál. To byla Ondrova oblíbená a typická hláška. „Protože já teď odcházím a ty na mě musíš zapomenou. Nezapomeň ale na hodnoty, které jsme si dali.“ A pak se prostě rozplynul.
Vítkovi z toho bylo těžko. Živě si pamatoval každý detail, a to si jinak nikdy nic nepamatuje. Co to bylo za hloupý sen? Přemýšlel nad tím, až mu z toho šla hlava kolem. Vždyť on moc dobře ví, že Ondra odešel a nikdy se nevrátí. Moc dobře to ví, do prdele! Musí mu to připomínat a strašit ho tím i ve snu, když konečně usne?
To bylo ve čtvrtek. Nezapůsobilo to na něj vůbec dobře, začal potom vídat Ondru na ulici. Každý druhý kluk v tmavě modré bundě, která Vítkovi ještě stále visela ve skříni, byl Ondra. Dostal se do jisté teze a úzkost v něm zase houstla. Doma sám plakal, nebo hleděl do prázdna a ven vycházel jen proto, aby mohl něco ukrást a zlepšil si den. Doma zapnul hru anebo když viděl z okna na hřišti někoho z party, šel za ním na cígo.
Jednou si večer vzal čtyři kamarády ze sídliště domů, protože na pokec byla venku příliš zima a on chtěl, aby si zastříleli. Nebavilo ho hrát pořád sám a navíc slíbili, že mu donesou špeka. Marty a jeho tři kumpáni ale neměli zájem o konzoli, a nakonec neměli ani marušku. Prolezli mu celý byt, až začal mít obavy o své komiksy, které vyštrachali a rozházeli po polici. Později se jich nemohl zbavit, když vypili dvě láhve vodky, vytáhli perník, uvařili si tam klobásy a zevlili u něj až do odpoledne druhého dne. Opět se potvrdilo, že byl Ondra moudřejší, když ho varoval, aby si zval domů jen takové lidi, kterým důvěřuje a dobře je zná.
Dny se táhly jako žvýkačka, už hodně rozžvýkaná a vyčpělá. Na jednu stranu se těšil do práce, že tohle všechno skončí, ale na druhou stranu si nedokázal přestavit, kde sebere tu sílu a energii, aby dokázal tvrdě fyzicky pracovat. Cítil se slabý jako naředěný čajík a ruka v sádře ho otravovala a svědila.
Svěřil se se svými pocity Nice. Je na tom stejně, byl si jistý, že mu bude rozumět. A taky že jo. Poradila mu, že prostě musí zatnout zuby a zabrat. Překonat to. Ona si to zažívá už podruhé a blíží se chvíle, kdy smrt vstoupí do jejího života znova, protože si už brousí kosu na její babičku, která musela jít loni do domova s pečovatelskou službou. „Takže zatni zuby Vítku, takový je život, nikdo tu nejsme věčně,“ povídala mu s podivným skelným leskem v očích, když se mu dívala do tváře. Záhy přiznala, že jí bráška moc chybí a že ho taky dennodenně vídá na ulici. Vždycky se ale hned uvědomí, že to je klam, iluze jejího mozku.
Vítek ji pozorně vyslechl a na okamžik se mu ulevilo. Ale pak, když od něj odešla a on zůstal doma sám, začal se vnitřním hlasem obviňovat, že mu to nejde. Je slaboch. Nadával si a byl na sebe naštvaný, že to nedokáže tak snadno jako ona. Neumí zatnout zuby. Uvědomoval si, že by to byla pro něj lež a potlačení něčeho, co je v jeho očích naprosto a každodenně zřetelné. Bolest prostě nezmizí nějakým napomenutím se. Nemůže si lhát do kapsy, že tu není, když ho nemilosrdně rozkládá jako hnijící kus dřeva.
Najednou měl v tu chvíli před očima třináctiletého Ondru, jak mu před šesti lety přiznává, že je jasné proč se jeho ségra snadněji než on, vyrovnala se smrtí jejich rodičů. Zůstala s babičkou, měla u ní svůj domov, který dobře znala, chodila do stejné školy a měla poblíž své kamarády, zatímco jemu se společně s tím zbořil celý svět. A teď má Nika stále svou babičku a k tomu přítele. Je to její bratr, ale vídali se jen párkrát za měsíc, nebyl pro ni jediná nejbližší osoba, říkal mu Ondra v té vzpomínce. „Koho máš ty, Vítku?“ pokračoval, nespouštěje z něj v tom obrazu své hnědé oči. Vítkovi naskočila husí kůže po celém těle. Tohle už nebyla vzpomínka…
Rozklepal se a rukama si objal paže a celý se na židli zhroutil do sebe. Po Nice zůstal na stole jen hrnek se zbytkem nedopité kávy a chaos v jeho hlavě. Řekl si, že tu nemůže zůstat takhle sedět nebo mu z toho všeho přeskočí. Bušilo mu srdce a cítil, že se mu čím dál hůř dýchá, jako by mu splaskly plíce. Vyběhl z bytu, navlékaje na sebe bundu za pochodu, a spěšně zamířil do obchodního centra bez peněženky, která zůstala ležet na botníku.
Té noci, se mu zdálo o Ondrovi. Ten sen byl na chlup stejný, jako ten předešlou noc, až na jednu drobnost. Ondra přivedl s sebou černého psa. Stál mezi dveřmi, jako předtím, a oznámil Vítkovi, že odchází. Oznámil mu to opět s neutrálním výrazem, jako postava ve videohře. Vítek se ho zaskočeně zeptal, jestli jde bydlet s Kristýnou – nic by nenamítal, vždyť spolu chodí už přes rok – a Ondra mu odpověděl, ať to nechá být. „Odcházím z formy, jak mě znáš,“ řekl mu, „ale nechám ti tu někoho.“ Ondra odešel a dveře za ním zaklaply. Nerozplynul se, jako předtím. A v bytě zůstal s Vítkem černý pes.
Po probuzení Vítek nic nechápal, ale živě si vše pamatoval. Dokonce měl ze snu tak reálný pocit, že si v první chvíli myslel, že je pes s ním v pokoji. Pár vteřin po probuzení mu bylo tak dobře, ale pak si začal rozpomínat a všechno rázem vyprchalo. Jeho tělo ztěžklo a on se musel dlouho odhodlávat, aby vylezl z postele.
