Vzkaz 8.
Nevím, jak dlouho jsem tam klečela se svěšenou hlavou a čekala na Náčelníkovo rozhodnutí. Byla jsem tak hloupě neopatrná, neuvědomovala si, jak moc se tím proviním. Hloupý Vahva, bez jeho podpory by se to nikdy nestalo. Na druhou stranu, bez ní bych nepocítila ten vděk za soucit. Náčelník utnul mé myšlenky.
Náčelník: Lauro.
Já: Ano?
Náčelník: Vstaň.
Poslechla jsem ho. Snažila jsem se z jeho hlasu a tváře vyčíst, k čemu došel, ale nedal najevo jedinou emoci. Možná právě proto mě jeho další slova tak šokovala.
Náčelník: Musíš zemřít.
Já: To mě stejně čeká.
Náčelník: Ano. A do té doby budeš plýtvat vašim jídlem a našimi léky. Už nejsi jednou z nás, Lauro. Dávám ti sedm východů slunce, aby tvá duše neodešla nesmířená. Teď jdi pryč.
Jeho slova mě ale zmrazila na místě. Samozřejmě, že se to dalo čekat, ale dostala jsem jen sedm dní? To proto, že jsem se držela za ruku s cizincem? Nebo to chtěl udělat už dávno kvůli Temnotě? Každopádně jsem musela ctít jeho rozhodnutí, aby mi ten zbývající čas ještě nezkrátil. Vypotácela jsem se z jeho stanu a očima zabloudila k tomu tvému, jen kousek opodál stojícímu.
Na pár sekund mě přemohla lítost, že se k němu nemůžu vydat, pozdravit tě, ale pak přišlo poznání. Udeřilo mě jako poryv ledového větru. Nebyla jsi vzácnější než Náčelník. Přesto se mnou byl zavřený v jednom stanu. Ano, držel si odstup, ale zachoval se ke mně stejně jako ke všem. Přizval si mě, aby mi sám řekl své rozhodnutí. Ty jsi mi jen po Léčitelce vzkázala, že už mě nechceš nikdy vidět. Dávno předtím, než se nemoc vůbec naplno rozběhla. Nemusela jsi to udělat, když to neudělal ani on. Prudce se mi sevřel žaludek. Bylo to tvoje rozhodnutí. Odepsala jsi mě dříve, mnohem dříve, než bylo nutné. Možná ses chtěla uchránit před bolestí, která by pak přišla, ale copak sis jí stejně nemusela projít? Nevěřícně jsem nad tím uvědoměním zavrtěla hlavou. Doploužila jsem se do léčitelského stanu. Chtěla jsem jen svou deku a plakat. Cizinec ani nikdo jiný mě momentálně nezajímal. Slzy mi začaly téct, ještě než jsem prošla kolem Léčitelky.
Léčitelka: Děvče.
Já: Promiňte.
Léčitelka: Ne. Copak ti řekl?
Já: Dal mi poslední týden. Aby má duše odešla smířená.
Léčitelka: Bude to tak lepší. Myslím pro tebe. Proto jsem mu řekla o tom cizinci. Lauro, jen bys chátrala.
Pohlédla jsem na ni. Soudě jejího pohledu to myslela vážně. Chtěla mi tím pomoct.
Já: Já jen nevím, jestli mi sedm dní bude stačit.
Potřebovala jsem slyšet, že je to více, než jsem mohla doufat. Ona mě ale znovu překvapila.
Léčitelka: Na smíření to dost není. Na něco jiného snad.
Já: Co tím myslíte?
Léčitelka (s úšklebkem): Tak běž za ním.
Já: Z-za kým?
Léčitelka: Za Ristem přece.
Já: Ale vždyť…
Léčitelka: Vždyť na tom nezáleží. Proč si myslíš, že jsem vás nějak neoddělila? Tento stan je dost velký.
Já: Děkuju.
Vždy jsem si myslela, že ona je pravá ruka Náčelníka, ale někdo, kdo se staral o zraněné, zřejmě úplně bezcitný být nemohl. Usmála jsem se na ni a pospíchala za cizincem. Hned mi začal něco ukazovat na svých nákresech a já jsem si k němu chtěla přisednout a dívat se, co vymyslel, ale on pak zřejmě poznal, že něco není v pořádku. Rozpřáhl náruč a já jsem se do ní stulila. Pak udělal něco, co jsem ani v nejmenším nečekala. Začal mi prsty probírat vlasy. V ten moment jsem se rozplakala. Nepamatovala jsem si, že by to kdy kdo udělal. Zavřela jsem oči a odevzdala se jeho konejšení.