20. Já nevím, jak jinak to vyřešit
Ylermi chtěl řídit, tak jsem ho nechal. Většině lidí jsem měl strach půjčovat svůj skútr, ale on byl vždy zodpovědný. Sice svým zvláštním způsobem, ale byl. Navíc bych to možná ani nezvládl. Ne proto, že bych byl unavený nebo vyvedený z míry přímo tím, co se stalo s Jalmi, ale pravda byla, že to s tím trochu souviselo. Vlastně to s ní hodně souviselo. Vzpomínal jsem, vzpomínal jsem na minulost s ní, a hlavně vzpomínal na jeden konkrétní den, den, kdy mi došlo, že jsem se do ní zamiloval.
Seděli jsme u ohně kousek od Stossy a já se klackem vrtal v uhlících. Zřejmě bysme měli přiložit, ale ani jednomu z nás se nechtělo vstávat a vzdalovat se pro dřevo. Stejně za chvilku nastane čas, abysme se zase rozloučili. Ona z nějakýho důvodu, kterej mi nikdy pořádně nevysvětlila, přespávala prostě tady, bez stanu, bez spacáku, jenom s divnou kožešinou. Nechápu, jak to vůbec mohla přežít. Samozřejmě jsem ji pozíval k sobě, ale ona vždycky jenom zamumlala něco o svý rodině a o tom, že je z jinýho světa. Já jsem při ní spát nechtěl, na to jsem měl z hor až moc velký respekt.
„A prostě,“ pokračoval jsem ve svém líčení nápadu, který jsem nosil v hlavě už pár dní. „Vysvětloval jsem ti, k čemu jsou peníze a že je fakt potřebuju. Ale nemůžu teď sehnat práci, kde bych si je vydělal.“
„Nemáš rodinu, která by ti je dala?“ zeptala se tím svým krásným, něžným hlasem.
Odfrkl jsem si. „Já… vlastně nemám. Mám tetu, ale…“
„Tetu?“ opakovala zmateně. Celkově některé příbuzenské pojmy nechápala.
Potřásl jsem hlavou. „To tě vychovávali v izolaci nebo co? Sestra mýho táty, ale máma a táta jsou mrtví.“
„Co se stalo?“ zeptala se a přisunula se ke mně, což mě znervóznilo.
Povzdechl jsem si. „Máma byla pilotka. To je… pamatuješ si, jak ses jednou ptala, co je to na obloze za divnýho ptáka, a já ti řekl, že tou říkáme letadlo, a že je to stroj, který se může vznést do vzduchu?“ Nervózně přikývla. Nedělalo jí dobře, když jsem povídal o technologiích, které z nějakýho důvodu neznala. „Tak ona ten stroj řídila. Vedla, podobně jako ty umíš vést soby.“ Párkrát jsem ji viděl na tom zvířeti jet, ale říkala, že já jsem na to moc vysokej a tím pádem i těžkej. A asi měla pravdu, ona na tom sobovi vypadala přirozeně, ale měl jsem pocit, že kdybych si na něj sedl já, tak by to ani pro jednoho z nás nebylo moc příjemné.
„Dobře,“ odvětila trochu rozpačitě.
„A ona jednou vzala na palubu, totiž, k sobě do letadla, i tátu. Ona měla soukromé letadlo, protože…“ Zachytil jsem její zmatený pohled. „Prostě si chtěli udělat výlet. A havarovali. Letadlo spadlo z oblohy a oba umřeli.“
Jalmari se soucitně usmála. „A co zbytek rodiny?“
Mrkáním jsem zahnal slzy. „Máma zrovna čekala dítě. I proto nepracovala a mohla letět jen s tátou. Ale zemřelo spolu s ní. Nemám jiné sourozence a zbytek rodiny neznám.“
„To je smutné,“ pravila s rukou na srdci. Rodina pro ni byla vším, i když očividně nefungovala.
„Ne, to je v tomhle světě… no, ne moc normální, ale stává se to.“ Jalmi se zamračila. „Takže mám jenom tetu, a ta se o mně nikdy moc nestarala, spíš mě u sebe nechávala bydlet.“
„To je příšerné,“ odvětila procítěně.
„Neříkalas, že tvoje rodina taky nebyla úplně super?“
Sklonila hlavu. „Víš, to je něco jiného. Moje rodina je skvělá, to já jsem ta polámaná.“
„Tohle neříkej.“
„Ne,“ povzdechla si. „Zkrátka to tak je. Jsem zničená, jsem bílá vrána mezi černými.“ Upřela pohled k obloze poseté hvězdami. „Joni, omlouvám se, že tě možná zklamu, ale… ale pocházím… já…“
„To nic. Pojď ke mně a řekni mi to,“ navrhl jsem a rozpřáhl paže. Vděčně mě objala, a pak na mě pohlédla se slzami v očích.
„Jsem z jednoho z těch horských kmenů,“ vyhrkla a znovu se mi stulila do náruče. Hladil jsem ji po kožešinou zakrytých zádech a netušil, co na to říct. Nepřekvapilo mě to tolik, jako bych čekal.
„Jo,“ broukl jsem nakonec. „Dost věcí tomu nasvědčuje.“
Odtáhla se a usmála. „Nevadí ti to?“
„Jasně že ne. Důležitý je, že teď jsme tady spolu.“
„Utekla jsem od nich. Jsou hodní, ale já jsem toužila po otevřeném světě a možnosti volby. Jenže ani teď nejsem šťastná.“
„Chápu,“ odvětil jsem. „Já jsem vlastně od tety taky odešel, ale to proto, že jsme mezi sebou vlastně neměli žádnej větší vztah.“
„Nezajímala se o tebe?“ zeptala se Jalmari. Zachmuřeně jsem přikývl. Položila mi dlaň na rameno. „Netrap se. Já pro tebe budu rodina, kterou potřebuješ.“
„A já pro tebe,“ zašeptal jsem a znovu se málem rozbrečel. Usmála se na mě, tak jsem jí to oplatil, a chvilku jsme na sebe jenom tak zírali. Pak jsem si ale vzpomněl, že jsem nedomluvil to o těch penězích.
„Víš,“ začal jsem opatrně. „Teta už mi dala ty peníze nedávno a já nemám za co žít. Nechtěl jsem to udělat, ale napadlo mě, že kdybych navštívil nějaký jiný město, tak… Pořád mám ten skútr po tátovi, víš?“ Kývl jsem ke stroji kousek od nás.
„Chceš ho prodat?“ zajímala se.
Zavrtěl jsem hlavou. „To nemůžu. Zaprvý je to moje památka na rodiče, a zadruhý už bych bez něho zkysl ve Stosse úplně. To se teda asi stejně stane, až mi dojde benzín… pokud nevyloupím benzínku.“
„Cože?“ nechápala.
„Oni tam v pokladně vždycky mívají dost peněz, a pracujou tam většinou vystrašený ženský. Prostě vykradu kasu. Když to udělám dost daleko od Stossy, nepřijdou na mě.“ Nesouhlasně vrtěla hlavou. „Vím, že krádeže jsou špatný, ale já nevím, jak jinak to vyřešit.“
„Joni,“ oslovila mě a sevřela mi dlaň tak pevně, až to trochu bolelo. „Nedělej to.“
„A co mám…“
„Teta ti určitě peníze zase dá, když jí řekneš, že máš problém.“ Tím jsem si nebyl tak jistý. „Nemůžeš krást, vždyť tě můžou potrestat.“
„Nenajdou mě.“
„A když ano? Já nechci, aby tě potrestali.“
„Bude to v pohodě,“ hlesl jsem a pokusil se vyprostit ruku, ale ona mě chytila jen o kousek výše a ještě pevněji. „Au, to bolí,“ zaúpěl jsem.
„Jsi muž. Takovou bolest zvládneš,“ odvětila a já jsem chtěl něco namítnout, ale nemohl jsem. Její černé oči ztvrdly a zchladly, a já jsem nemohl protestovat. Jako by mě paralyzovala. „Joni, nemůžeš krást. Udělej to pro mě a tety se zeptej. Miluješ mě snad, nebo ne?“ Zmateně jsem na ni hleděl. Ano, byla krásná a rád jsem s ní trávil čas a rád se jí dotýkal, ale mohla to být láska? „Nemysli si, že jsem si toho nevšimla. Slib mi, že to neuděláš.“ Mluvila se mnou příkře, ale nějakým způsobem mě to uklidňovalo. Měl jsem pocit, že jsem v bezpečí, že mě ochrání před mnou samotným. Bez ní bych si zadělal na problémy a tety bych se ani nezkusil zeptat. Bál jsem se, ale když jsem hleděl do té nádherné tváře, tak jsem se bát nemohl. Ona mi pomůže.
„Slibuju,“ odvětil jsem a myslel to upřímně. Ona se usmála a její oči zjihly. Pak je zavřela a naklonila se ke mně. Než mi mohlo dojít, k čemu se chystá, políbila mě. Políbila mě přímo na rty. Ani ve snu bych si nemyslel, že se to může stát. Myslel jsem, že budeme zkrátka kamarádi. Ano, líbila se mi, ano, přitahovala mě, ale copak jsem jí mohl sahat alespoň po kotníky?
„Také tě miluji, Joni,“ řekla a pohladila mě po tváři. Holou rukou, protože nenosila rukavice, vždy je schovávala ve vnitřních kapsách tý divný kožešiny. Zachvěl jsem se. Těžko se mi tomu věřilo. Jak mě mohl milovat někdo tak dokonalý jako ona?
„Mohla bys mít kohokoli na světě,“ hlesl jsem. „Děkuju, že miluješ zrovna mě.“
Položila mi hlavu na rameno a já jsem ji opatrně objal. „Nikdo by nebyl jako ty.“ V duchu jsem si sám pro sebe pokývl. Teď už mi dávalo smysl, proč milovala zrovna mě, proč se se mnou zahazovala. Byla zvyklá na muže z kmene a já jsem byl jinej. Nic víc za tím nebylo a mě to uklidnilo, protože jsem pochopil, že mě fakt může milovat.
Zpětně jsem nechápal, proč jsem tehdy sám sebe tak ponižoval. Teď jsem si byl jistej, že mě Jalmi fakt milovala, a nejen proto, že jsem byl jinej. Možná jsem ale doopravdy nemiloval já ji. Možná jsem ji prostě jenom potřeboval, potřeboval jsem cítit bezpečí, a ona mi ho dávala. Koneckonců, díky ní jsem si nakonec o ty peníze vážně řekl a teta mi je bez problému dala, a pak už jsem si našel práci. Jedno ale bylo jistý, byl jsem rád, že jsem ji tehdy potkal, a taky, že jsem ji teď ztratil. Teď jsem patřil k Auri.
.
(L. , 26. 6. 2022 0:27)