16. Musíte se vydat na severozápad
Trochu mě vylekalo, když jsem se probudila vedle Tuiva, ale vzápětí jsem si uvědomila, že se museli vystřídat. Protože zatím spal, dovolila jsem si pohled na jeho tvář. Prohlížela jsem si jeho vystouplé lícní kosti, ostře řezanou bradu a spíše úzké, ale hezky tvarované rty. Prohlížela jsem si jeho nazrzlé vousy, kterých neměl nikdy mnoho. Přesunula jsem pohled na jeho malý nos a na několik neviditelných pih rýsujících se kolem něj. Byla jsem jedna z mála, kdo si jich vůbec kdy všiml. Husté řasy skrývající pronikavé zelené oči se mu zachvěly. Málem jsem mu projela dlaní skrze teď už krátké vlasy, ale naštěstí jsem se včas zarazila. Nemohla jsem si to dovolit. Již ne. Netušila jsem, jestli k němu ještě vůbec něco cítím. Spíše ne, ale stále mě přitahoval.
Když se rozhodl utéct ke své svobodě, a já s ním, trávili jsme spolu dny i noci, vedli živé rozhovory o smyslu života, o jeho minulosti a o tom, co ho naučila, zkrátka o všem. Někdy jsme se i hádali, ale než jsme došli do Aletasa, celkově to byly asi nejkrásnější chvíle v mém životě. Kdykoli to šlo, tulili jsme se k sobě, a přestože jsme oba tvrdili, že se jen chráníme před chladem, bylo nad slunce jasné, že naše láska sílí, že k sobě máme blíže než kdykoli předtím, že se milujeme. Všechno se to pokazilo až příchodem do města, kdy našel nový a pro něj lepší život.
Zavrtěla jsem sama nad sebou hlavou. Pro něj už jsem nic neznamenala. A i když ještě ano, on o mně nejspíš takto nikdy nepřemýšlel. Věnovala jsem mu poslední úsměv a opatrně se zvedla, abych ho neprobrala. Měla bych to v sobě uzavřít jednou provždy. Nezáleželo na tom, že brzy možná zemřu, tuto skutečnost bych měla mít vyřešenou tak či tak, nebo mě bude pronásledovat i po smrti. Vylezla jsem ze stanu.
Protřela jsem si oči a zadívala se k ohništi. Doufala jsem, že tam uvidím Jyrkiho, což se mi i vyplnilo, ale něco bylo hrozně zle. U ohně seděl ještě někdo další. Byl to ten stařec. Nehádala bych, že by ho vůbec při sobě nechal, ale Jyrkiho posed dokonce ani nebyl nějak napjatý. Většinu času sice oba mlčeli, ale když už Jyrki něco řekl, nepřišlo mi, že by mu ten rozhovor byl proti srsti. Vypadal zamyšleně, ale ne naštvaně. Zmátlo mě to. Nenapadalo mě, co mám dělat, ale nedali mi ani k ničemu příležitost.
„Taimi!" zvolal stařec tak hlasitě, až jsem se bála, že probudí Tuiva. „Pojď k nám." Poslechla jsem ho, protože mi stejně nedal na výběr. Až když jsem byla u nich, došlo mi, co bylo na jeho slovech zvláštního. Řekl je v udgunštině. I mé jméno, které bylo v obou jazycích podobné, vyslovil spíše udgunsky. Jyrki na něj také překvapeně pohlédl, ale nic neřekl. Když jsem se posadila, přesměroval svůj zrak na mě. Trochu se pousmál. Bylo to hloupé, ale dodalo mi to odvahu.
„Vítej, děvče," pronesl stařec a zazubil se na mě. Instinktivně jsem se přesunula blíže k Jyrkimu. Až když se ušklíbl, došlo mi, že jsem to neměla dělat. „Pěkně jsme si tady popovídali, ale už bylo načase, abyste se probudili. Ačkoli jsi zatím přišla jen ty. Pověz, Taimi, myslíš si, že byste spolu opravdu dokázali být šťastní?"
Překvapeně jsem se na něj podívala. O čem to mluvil? A nejhorší na tom bylo, že Jyrki na mě se zájmem pohlédl. Copak on věděl, o čem je řeč? „N-nejspíš nerozumím," hlesla jsem.
„Pocházíte z velmi rozdílných světů," vysvětlil stařec. Pochopila jsem, že mluví o Tuivovi a o tom, co mezi námi bylo, nebo spíše nebylo, ale nechápala jsem proč. „Vytvořila sis iluzi, že je to ten, koho bys potřebovala, ale časem by tato iluze opadla, kdyby ti dovolil ho milovat. Proto se pro něj netrap, děvče. Tolik k tomu, co bych ti chtěl říct. Nyní však musím jít probudit toho ospalce, musím připravit několik důležitých kouzel, a i když je mi tu s vámi dobře, přátelé, nemohu tu strávit celý den."
„Probudím ho já," vyhrkl Jyrki trochu zděšeně.
„Ne, mladíku," zasmál se stařec. „Oba dobře víme, že on by k ohni nepřišel." Jyrki chtěl něco namítnout, ale zastavila jsem ho pohledem. Věděla jsem, proč to stařec udělal. Chtěl, abychom měli alespoň pár minut na rozhovor spolu. Ačkoli i já jsem se trochu bála, jak Tuivo zareaguje, když ho probudí zrovna on.
„Co je?" skoro zašeptal.
„To mi řekni spíše ty. O co tady jde?"
„Nevím," povzdechl si. „Přišel za mnou, když svítalo. Ale... tentokrát si prostě jen přisedl, řekl, že počkáme na vás, a začal si se mnou povídat o... určité věci. Teda, on začal s tím svojím, že ze mě cítí temnotu, ale... nějak to ze mě dostal. A... pomohlo mi to. Promiň."
„Za co se omlouváš?" podivila jsem se, i když mě doopravdy zajímalo, o čem spolu mluvili.
„Za to, že se mu svěřuju, když je proti nám a..."
„Není proti nám. Jen Tuivo je zkrátka zaujatý, protože..." Viděla jsem, jak se starý muž blíží. Kupodivu ho Tuivo následoval, i když jeho pohyby byly nejisté. Jak ho k tomu přiměl? Když k nám přišel, znepokojeně nás přejel pohledem.
„Co vám je?" zeptal se nás a prohlížel si nás od hlavy k patě.
Zamračila jsem se. „Ei mitään."
„Nic, Tuivo, nic se nestalo," usmál se stařec. „Potřeboval jsem tě sem dostat. Takže když jsme již všichni..."
Tuivo se zvedl, ale Jyrki ho zachytil za paži. „Zůstaň," zavrčel.
„Nejsem tvůj pes," odpověděl Tuivo stejným způsobem a vytrhl se mu. Jyrki se snažil udržet vážnou tvář, ale pak se usmál.
„Prosím tě, vydrž. Jenom na chvilku." Tuivo si rezignovaně povzdechl a posadil se vedle svého kamaráda. Stařec se na něj usmál.
„Ty mne zkrátka za žádnou cenu neposlechneš, viď?" Tuivo se viditelně stáhl do sebe, přestože využil laskavý tón. „Chci vám pomoct. Měl sis odpočinout. Zase jsi usnul. Víš, že se ti to jednou může vymstít?"
Nemohla jsem mlčet. „Ty jsi na hlídce usnul? Vždyť..."
„Nech ho být," obořil se na mě Jyrki. Držel pevně Tuiva za rameno. Kdyby chtěl, zřejmě by se mu vykroutil, ale nejspíš Jyrkimu věřil alespoň tak, jak to fungovalo obráceně.
„Každopádně, jsem na vaší straně. Jen jsem chtěl, abyste si ve městě odpočali, to je vše."
„Na naší straně. Jasně," odplivl si Tuivo. Stařec na to nereagoval.
„Snažím se vás ušetřit problémů. A pokud mne budete poslouchat, tak se vám nemusí nic stát. Již máte spoustu starostí, nemusíte si tuto cestu ještě více ztěžovat." Přikývla jsem. To znělo rozumně. Jyrki i Tuivo se tvářili pochybovačně, Tuivo o něco více, ale byla jsem ráda, že zatím opravdu neutekl. Stařec si protáhl prsty. „Je div, že jste to zatím všichni přežili. Ne všichni však svůj cíl splníte tak, jak si představujete." Znepokojeně jsme na sebe pohlédli.
„To jako umřeme?" zeptal se Tuivo a neklidně se zavrtěl.
„Nemůžu vyprávět o vaší budoucnosti," zacvrlikal stařík. Pohlédl na ztemnělé nebe. Vypadalo, jako by se blížil úsvit, ale všichni jsme dobře věděli, že žádný nenastane. Byla tu jen nekonečná noc. „Nicméně mne v tuto chvíli dobře poslouchejte." Jeho hlas zhutněl a zhrubl. „Důvod, proč jsem přišel, je ten, že za chvíli dorazíte k místu, odkud neznáte cestu. Musíte se vydat na severozápad, pokud nechcete skončit zle."
Tuivo se zasmál. „Ale... Pieni je východně, to je jediná věc, kterou jsem si jistý."
„Další město vám není souzeno," pravil stařec a překvapivě čile se zvedl.
„Potřebujeme zásoby," namítl Jyrki chabě. „Určitě by se dalo..."
„Se mnou se nehádej, mladíku. Hádej se s osudem," pravil stařec, a i když se ho oba muži snažili vyptávat na detaily, již neodpovídal. Vzdálil se od nás a nakonec zmizel v šeru.
Tuivo do Jyrkiho trochu strčil a postavil se. „Proč jsi doprdele chtěl, abych poslouchal tyhle kecy?"
„Protože jsou ty kecy možná důležité," odvětil jeho kamarád a postavil se naproti němu.
„Jo? A jak víš, že nás nakonec nezavede do pasti? Nebo že nás nezabije či já vím co? Ty o něm nic nevíš." Jen jsem bezmocně pozorovala vznikající hádku. Divila jsem se, že zatím oba mluví docela klidným hlasem.
„Možná bych věděl, kdybys mi něco řekl."
„Sakra, já nevím, co se stane, když..."
„Tyhle řečičky si nech. To si říkáš kamarád, když jsi mi za celé posrané roky nedokázal říct, že jsi z nějakýho kmene?" Znovu do něj strčil. To se chtěli prát? Tuivo mu to naštěstí neoplatil.
„O to tady ale..."
„Samozřejmě že jde. Protože kdybys dokázal poslouchat něčí rady, tak by se nám nic za celou cestu nemuselo stát!" Jyrki trochu zvýšil hlas. Mlčela jsem, protože jsem netušila, na čí stranu se přiklonit. „Kdybys tu nebyl, bylo by všechno v pohodě!"
„Do toho jezera jsi spadl ty a svojí vinou. Kdybych tu nebyl, tak bys umřel, blbe," zavrčel Tuivo. „Nemůžu za to, že ses dotkl tý kytky."
„Kdybys mi třeba řekl, že něco jako kletba existuje..."
„A jsme zase u toho, co?" ušklíbl se Tuivo. „Mohl bych tě taky zabít, fakt nevím, co se stane, když..."
„Tak bys to měl zjistit." Měla jsem už toho plné zuby.
„Nechcete se přestat hádat? Každý z vás má svůj díl pravdy a..." vložila jsem se do toho.
„Ty se do toho nepleť," řekl mi Tuivo. Věděla jsem, že je naštvaný na Jyrkiho a ne na mě, ale stejně to zabolelo. „Neměl jsem ti pomáhat. Nikdy a ani s tímhle."
„V čem jsi mi pomohl?"
„V čem jsem ti pomohl? Děláš si srandu?!"
„Nezvyšuj hlas, dobře víš..."
„A ty ho zvyšovat můžeš?" Tuivův tón byl kousavý.
Jyrki ztichl a o pár okamžiků později zavrtěl hlavou. „Už se hádáme o blbostech. Promiň." Měla jsem chuť ho obejmout za to, že dostal rozum, ale asi by to neocenil.
„Jasně. I ty promiň," pousmál se Tuivo.
„Jenom si prostě myslím, že bychom ho měli poslechnout. Pokaždý ty jeho věštby vyšly."
„Akorát si potřeboval získat naši důvěru. Oni to takhle dělají." Pevně jsem semkla rty. Věděla jsem, koho má na mysli, ale nelíbilo se mi, že o nich tak mluví.
„Kdo oni?" zeptal se Jyrki, což se dalo čekat.
„Ti šamani," povzdechl si Tuivo.
„Tak počkej, ten dědek je šaman? Tak proč teda..."
„Ne, není. Teda, jak se to vezme. Má k nim blízko, ale..."
„Tuivo, mlč!" promluvila jsem na něj v udgunštině. „Ta kletba..." Až posléze mi došlo, že schválně udělá pravý opak.
„Má k nim blízko a může do jejich obydlí a tak, ale nepodílí se na rozhodování o důležitých věcech, protože..." Odmlčel se. „Nás zradil."
„Co? Jak?"
„Do tohohle se radši nestarej, ale prostě, má moc, ale je to lhář a podvodník. Jenom ze strachu před jeho mocí nerozhodli, že nás musí opustit úplně. " Zamračila jsem se. Věděla jsem, že říká pravdu, ale neměl ji říkat.
„Tak už mi to řekni pořádně, když jsi to nakousl. Co tak strašnýho udělal?" zajímal se Jyrki.
„To bys asi nepochopil. Nic ve zlém, ale nechápu to pořádně ani já, a to jsem v tom kmeni žil deset let." Nesnášela jsem, když takto zpochybňoval věci, které byly dané.
„A pak?"
„Pak už jsem to tam nemohl vydržet. Teď o tom nechci mluvit, a vlastně ani není o čem. Odešel jsem a zbytek znáš."
Jyrki pokrčil rameny. „Ale i tak si myslím, že bysme ho měli poslechnout. Teď určitě bude chtít, abysme mu věřili, takže nám poradil dobře."
„A co zásoby? Potřebujeme do toho města."
Jyrki si povzdechl. „Já vím. Ale ty věštby mě fakt děsí." Podíval se na mě. To jsem nečekala. „A co si myslíš ty, Taimi?"
Několikrát jsem zamrkala. Nečekala jsem, že se mě zeptá. Zamyslela jsem se. „M-měli bychom ho poslechnout. Já vím, že udělal chybu, ale myslím, že nám chce vážně pomoct."
Tuivo si odfrkl. „Oba jste naivní." Já jsem se však musela usmát, protože jsem věděla, že to znamená, že souhlasil.