8. On potřebuje pomoc
Stála jsem v hloučku přátel a poslouchala, jak si povídají o závodech, ale po malé chvíli jsem si uvědomila, že Jyrki se někam vytratil. Před chvílí tady ještě byl, vyměňovali jsme si pobavené pohledy. Nenapadlo mě, že by se mohl cítit zle, ale na druhou stranu, ty závody mu musely ubližovat. Nenápadně jsem se rozhlédla okolo a uviděla jsem ho, jak místo na obrazovku hledí na závodní dráhu, kde ale ještě nikdo nebyl. Možná si představoval, jak se sám blíží k cíli. Chtěla jsem se vypařit stejně nenápadně jako on, ale po několika krocích jsem slyšela svoje jméno. Joni, Auri, Ylermi i Tuivo na mě překvapeně hleděli.
„Taimi,“ zopakoval Tuivo. „Co se děje?“
Zadívala jsem se mu do těch pronikavých zelených očí. „Možná ses měl zeptat hlavně Jyrkiho.“
Tuivo protočil oči. „Jyrki je v pohodě, jenom občas nesnese víc lidí. Vidím ho odsud, vím, že…“
„Na tom nesejde, jdu za ním,“ mávla jsem nad tím rukou a Tuivo se s pokrčením ramen znovu dal do bezstarostného rozhovoru se svými kamarády. Překvapilo mě to, protože on se vždy o Jyrkiho zajímal možná více, než bylo nutné, a teď byl naprosto lhostejný. Došla jsem až k trati.
„Ahoj,“ začala jsem. Jyrki na mě pohlédl a smutně se usmál. „Neobtěžuji tě?“
Povzdechl si. „Chci být sám, ale nevadíš mi.“
„Překvapilo mě, že za tebou nepřišel Tuivo. Musel si všimnout, že tam nejsi.“
Jyrki potřásl hlavou. „On ví, že by to bylo zbytečný. Já jsem teď v pohodě. Už dávno jsem mu řekl, že za mnou nemá v těchhle chvílích chodit. Ale díky, že se zajímáš.“
Zaváhala jsem, ale nakonec jsem mu stiskla dlaň. Stisk mi oplatil, ale odvrátil ode mě zrak a znovu ho upřel na dráhu. „Chybí ti závodění?“
Jyrki na mě udiveně pohlédl. „Co? Ne. Ne, o tohle vůbec nejde. Já to neměl úplně v lásce, měl jsem rád jenom ty chvíle, kdy jsem jel úplně sám, a těch mám teď při doručování víc než dost.“
„Já vím, ale není ti to líto? Promiň, jen to tak na mě působí, když tu stojíš a hledíš na dráhu.“
„Já hledím na hory,“ vysvětlil a ukázal na sotva viditelné vrcholky. „Ty závody jsou v pohodě, fakt. Jinak bych tu nešel.“
„Takže je opravdu všechno v pořádku?“
Jyrki přikývl, ale pak zavrtěl hlavou. „Já… pořád přemýšlím nad tím, co se stalo mezi tebou Tuivem.“
Skousla jsem si spodní ret. „Omlouvám se.“
Stiskl mu ruku ještě pevněji. „Ne, ty za to fakt nemůžeš, a i kdyby, tak jsi mi to hned řekla, a navíc jsi ho znala první a jste si hodně blízcí. Já… já nad tím akorát hodně přemýšlím a bojím se, že ti Tuivo ublíží.“
„Mně? Ublížil tobě, ne snad?“
Jyrki sklopil zrak. „Já si nemyslím, že tě fakt miluje.“
Do očí se mi vehnaly slzy. Ta slova mě udeřila, nicméně jsem rychle zamrkala a nedala na sobě nic znát. „Nemyslím to zle, ale jsi si jistý, že jen nežárlíš?“
„Ne, o to nejde, mně je vlastně docela jedno, co se stalo, ale Tuivo prostě tvrdil úplně něco jinýho, a pak ti najednou dá pusu… Mohlo to být upřímný, ale myslím, že si zase chce něco dokázat. Jenže když si to možná sám neuvědomuje, je těžký mu to vyčítat.“
Nejprve jsem mu to chtěla vyvrátit, ale když jsem se nad tím zamyslela, v podstatě to dávalo smysl. „Tu noc, kdy se to stalo, jsem mu říkala, že to není dobrý nápad, ale on dost naléhal a… nepolíbil mě jen jednou. Měla jsem tomu zabránit, já vím, ale…“
„Taimi, tohle si fakt nevyčítej. Milovala jsi ho hrozně dlouho.“
„Děkuji, ale na tom nesejde. Chtěla jsem říct, že se mu to příliš nepodobalo. Ty víš, jaký má problém s fyzickým kontaktem.“ Odmlčela jsem se. „Myslíš, že si chce dokázat, že dokáže milovat holku?“
Jyrki téměř okamžitě zavrtěl hlavou. „Ne. Já myslím, že zrovna tohle je mu ukradený. Myslím, že spíš chce… já nevím, jak to říct, ale že si chce dokázat, že všechno přestalo být tak komplikované jako v horách a těsně po nich. Snaží si dokázat, že už ho kmen vůbec neovlivňuje a že tě prostě miluje, jenže všichni víme, že to tak není, že je to prostě… složitý.“
„Je to pro něj těžké,“ pousmála jsem se. „A ještě těžší to je, když nás k sobě skoro nepustí. Jakmile ses dostal moc blízko, zase se začíná stahovat.“
Jyrki se nevesele ušklíbl. „Tuivo je dobrý člověk, to víš stejně jako já. Jenom bych ho nejradši zabil za tohle všechno. Už jsem přemýšlel, že se na něho vykašlu, když mě nechce pustit blíž, ale nemůžu.“
„Kvůli tomu, kolikrát ti pomohl?“
„To taky, ale není to jedinej důvod. On potřebuje pomoc, i když ji pořád odmítá.“
„Musíme být trpěliví. A hory nám hodně pomůžou, v nich se toho vyřešilo nejvíce.“
„Jo,“ kývl Jyrki. Nejspíš považoval rozhovor za ukončený, protože mě pustil, ale já jsem se odhodlávala ještě k jedné otázce.
„Jyrki?“ začala jsem nejistě.
„No?“ pobídl mě a objal se pažemi, jako by se chtěl ochránit. O krok jsem k němu přistoupila. Neuhnul.
„To, co se stalo mezi mnou a Tuivem… Nevadí ti to, protože… protože tvůj vztah ke mně také není úplně jednoznačný?“
Jyrki sebou trhl. „Na tom nezáleží.“
„Proč ne?“ zeptala jsem se a natáhla k němu ruku. Stiskla jsem mu rameno, ale on mě odstrčil.
„Protože na rozdíl od Tuiva vím, co chci. Chci jeho.“
„Jyrki, já vím, že to působí, že se za každou cenu snažím s někým být, ale je pravda, že vás mám oba ráda. Moc ráda.“
Jyrki se zamračil. „Tohle nejde. Jestli chceš Tuiva a on chce tebe, já vám nebudu překážet.“ Zhluboka se nadechl.
„Ale my si nemusíme vybírat,“ zašeptala jsem. „Zamyslel ses nad touhle možností? Když si budeme vybírat, tak ve výsledku bude alespoň jeden z nás nešťastný. A rozhodně bys to neměl být ty, Jyrki.“
„Nemůžu,“ hlesl.
Pohladila jsem ho po paži. „Nech tomu volný průběh. Hory nám ukážou, jak to je.“
„Ne, Taimi. Hlavně tu možnost neříkej Tuivovi, protože já nesouhlasím.“
„Proč ne?“
Odvrátil se ode mě a neodpověděl. Možná jsem to přece jen přehnala. Tiše jsem zamumlala omluvu a chystala se odejít, ale on se náhle ozval.
„Protože jsem se konečně smířil s tím, že miluju jeho. Nebylo to pro mě lehký, a teď se mám smířit s tímhle. Nejde to. Stejně to není normální.“
„Víš, co jsem na tobě vždy měla ráda?“ hlesla jsem.
„Nevím,“ zavrtěl hlavou.
„Vždy jsi byl upřímný i sám k sobě, nejen k ostatním lidem. Tak si nezačínej lhát. Do ničeho tě nechci nutit, ale nechci, aby sis ublížoval. Už jsi sobě ublížil ažaž.“
Chvíli tam jen tak stál a hleděl na vrcholky. „Zašlo to moc daleko. Nikdy jsme se neměli poznat.“ Věděla jsem, že to nemyslí vážně, ale stejně mě ta slova zabolela u srdce. Udělal pár kroků vpřed a pak zrychlil. Dohnala jsem ho.
„Tuivo je sám složitý, nikdy si u něj nebudu moct být jistá, nakolik sám před sebou něco předstírá. Ale tvoje láska ke mně, ať už byla nebo je jakéhokoliv druhu, byla vždy čistá, Jyrki,“ prohlásila jsem. Zarazil se uprostřed kroku. „Nebyl to on, kdo zastavil kletbu. Byl jsi to hlavně ty. Chci, abys to věděl.“
„U Tuiva si můžeš být jistá, jenom ho musíš dokopat k upřímnosti,“ prohlásil. „Máš pravdu, hory všechno ukážou.“ Pak se ke mně konečně otočil a pohlédl na obrazovku nad námi. „Yö je zase první, už pošestý za sebou. Ta holka je fakt dobrá.“
„Čím si myslíš, že to je? Všichni tvrdě trenují.“
Jyrki se usmál. „Je cílevědomá. Přesně ví, čeho chce dosáhnout, a dělá jí radost být ta nejlepší. Naplňuje ji, když vyhrává. Ale zároveň je hodně empatická ke psům, a co jsem slyšel, tak nějaký její strýček vlastní jeden závodní okruh, takže tam tráví víc času, než můžou ostatní.“ Odmlčel se. „Dře, ale zároveň je hodně talentovaná. Když jsem začal závodit, byla můj vzor. Tehdy ještě nevyhrávala, ale byla to jedna z mála, kdo se dostal nahoru tak, že se sám vypracoval, a taky nezačala být namyšlená nebo tak něco.“
Zaujatě jsem přikývla. „Znáš ji dobře?“
Jyrki se uchechtl. „Co myslíš? Ne, ale ona se snažila poznat mě.“
„A co kdybys jí dal šanci?“
Jyrki se zamyslel. Pak mě vzal za ruku a někam mě táhl. Brzy jsem pochopila, že k cílové čáře. Sotva jí Yö projela, přihnal se k ní. Pustil mě, ale pořád jsem byla dost blízko, abych viděla Yöino nadšení, které se měnilo v překvapení, když viděla, kdo se k ní dostal jako první. Za Jyrkim se vytvořila dlouhá řada fanoušků. S úžasem jsem sledovala, jak jí Jyrki stiskl ruku.
„Chtěl jsem ti jenom pogratulovat,“ prohlásil a sklopil zrak. „Nikdy jsem ti to neřekl, ale když jsem začal jezdit, chtěl jsem být jako ty.“
„Wow, díky, Jyrki. Fakt si toho vážím. A kdybys ještě někdy chtěl závodit, určitě jseš vítanej.“
„To asi ne, ale děkuju,“ prohlásil.
Yö ho pevně objala. Jyrki sice strnul, ale nechal ji. „No, ráda tě ještě někdy uvidím.“ Poplácala ho po rameni a Jyrki uvolnil místo fanouškům. Přešel ke mně s úsměvem, i když trochu vyděšeným.
„To bylo…“
„To je ono,“ ozval se za mnou známý láskyplný hlas, a pak Tuivo Jyrkiho pevně sevřel do náruče. „Jsem na tebe hrdej.“
„Za co?“ vydechl Jyrki. Auri protočila oči.
„Vole, šel jsi sám za někým, kdo je teď prakticky celebrita. Myslíš, že bys to udělal před pár měsíci?“ zeptal se ho Tuivo.
„Asi ne,“ odvětil Jyrki a přitulil se k Tuivovi. Když se odtáhl, Auri mu poťukala na rameno, aby jí věnoval pozornost.
„Jsi v poho?“ zeptala se ho a všimla jsem si, že na odpověď čekali všichni.
„Jo. Asi jo,“ odvětil Jyrki nervózně.
„Tak fajn. Vyrážíme do hor, ještě bude asi pět hodin světlo,“ prohlásil Tuivo a Jyrki jen přikývl. Rozloučili jsme se se zbytkem skupiny a vyrazili k Tuivově domu.
.
(L. , 19. 6. 2022 9:07)