2. Co se tehdy stalo?
Byla jsem šťastná. Ve své podstatě ano. Tady bylo mé místo, tady byl můj domov. Cítila jsem hlubokou sounáležitost se všemi lidmi, s horami kolem nás, s přírodou, s našimi tradicemi. Byl to můj svět, svět, který mi jako jediný byl doopravdy známý. Nikdo mi můj odchod nevyčítal. Věděli, že si uvědomuji, že to byla chyba. Jen jsem dostala důrazné doporučení, abych už nikdy nemluvila o Tuivovi. On už k nám nepatřil, on už pro nás neexistoval.
Snažila jsem se vrátit tam, kde jsem byla tehdy, než k nám přišel. Kupodivu to nebylo zase tak těžké. Siiri mi z nějakého důvodu hodně pomáhala, vyprávěla mi příběhy, ukazovala mi drobná kouzla, která vždy přinesla nějaký příjemný pohled nebo pocit, povídala si se mnou, i když jsme vynechávaly všechno, co se odehrálo od mého odchodu.
Ale uvědomění, že o tom mluvit potřebuji, bylo stále silnější. Potlačovala jsem to, vědouc, že se tím akorát trápím. Jednoho dne se však všechny ledy prolomily. Konečně mi natolik znovu věřili, aby mě nechali držet hlídku. Nebylo to tu noc poprvé, ale bylo to poprvé, co jsem ji měla s Tähti. Stala se z ní již skoro žena. Několik prvních hodin po mě jen zvědavě pokukovala, ale naplňovala mě neochvějná jistota, že se co nevidět ozve. A tak se také stalo.
„Taimi," oslovila mě. „Co se tehdy stalo? A co je... s Tuivem?" Až nyní mi došlo, že až na šamany si všichni musí myslet, že je mrtvý. Možná to tak mělo být, možná ho tím pádem opustili ve svých myslích, ale ona ho měla příliš ráda, a ta láska možná ještě stále přetrvávala. Vždyť ho vnímala jako staršího bratra. Nenapadalo mě, co jí na to říct.
„On nebyl okouzlen, víš," začala jsem opatrně.
„Já vím, jak to bylo," odpověděla k mému nesmírnému úžasu.
„Ty..."
„Já ti to později vysvětlím. Ale jak to bylo s Tuivem, mi prý nejlépe povíš ty."
„Prý? Ale to znamená..."
„Brzy se všechno dozvíš," přerušila mě. Nemohla jsem uvěřit, jak moc se změnila. Vždy bývala trochu ráznější, ale při rozhovoru s ní bych věřila, že já jsem ještě dítě, ne ona. „Prosím, Taimi. Chci vědět, proč... proč musel odejít."
„Je to dlouhý příběh," pousmála jsem se. „Časem ti to všechno povím, ale ne dnes. Ale můžeš si být jistá, že je naživu a snad i v pořádku." V mysli se mi zjevila jeho tvář. Bolelo to, a ještě více bolel pocit, že si ji možná jednou nebudu pamatovat. Vybledne a ztratí se jako stará fotografie. „Má kolem sebe přátelé a je šťastný."
„Přátelé?" zajímala se. „Takže teď jsou s ním?" Znělo to, jako by se jí ulevilo.
„Ano. Ano, jsou." Neviděla jsem důvod jí říkat něco bližšího o Jyrkim. Z nějakého důvodu bolelo ještě více na něj myslet, než myslet na Tuiva. Možná proto, že jsem začínala mít pocit, že mi doopravdy rozumí. Ale nejspíš to byl jen pocit, dříve nebo později by mě zklamal a já bych zklamala jeho.
„Ale stejně, proč jste tehdy odešli? A jak to, že ses vrátila jen ty? Nejde mi to do hlavy." Došlo mi, že Tähti to nemůže pochopit.
„Dobře víš, že Tuivo byl vždy jiný než my. Nenarodil se tu."
„Ale měl to tady rád!"
„Neměl. Ke konci už ne. Měl rád mě, měl rád tebe, ale nestálo mu to za to, zůstávat někde, kde se trápí."
„Ale já tím myslím, že měl rád hory."
„To měl. Nepřesunul se od nich daleko." Viděla jsem, jak jí zasvítily oči. Celý tento rozhovor byl zvláštní a vůbec jsem mu nerozuměla.
„A proč se nevrátil? Já vím, že ty jsi chtěla zlomit tu kletbu a on prokletý nebyl, ale mohl přece jít s tebou."
Zaťala jsem zuby. „On... on se mnou šel. Ale... pak ztratil odvahu se sem vrátit." Byla to jen velmi částečná pravda, ale bylo to příliš složité na pochopení i pro mě, natož pro ni.
„Kam... kam až s tebou šel?" zajímala se.
„Skoro až sem."
„Takže je..."
„Ano, Tähti, je v horách. Ale nemyslím si, že by tě ještě..."
„Tak to už všechno dává smysl!" rozzářila se náhle během toho, kdy jsem přemýšlela, jak jí šetrně sdělit, že ji Tuivo nejspíš vymazal ze svého života. „Pojď za mnou!" Vyskočila na nohy a někam se hnala.
„Počkej. Musíme zůstat tady a držet hlídku. Nechci..."
„Nic se nestane!" odpověděla mi Tähti a někam běžela. Když viděla, že ji nenásleduji, zastavila se. „Tak pojď!"
„Ale my nemůžeme!" namítla jsem a vzpomněla si na jizvy na svých zádech. Z nějakého důvodu tehdy mnohem více zbili Tuiva. Moje jizvy již skoro ani nešly vidět. Netušila jsem, proč to udělali, ale možná ho chtěli potrestat i za jeho myšlenky. Tentokrát by ale můj trest byl mnohem větší. Přiběhla ke mně, div že neposkakovala, a vzala mě za paži. Někam mě táhla a nešlo vzdorovat. Měla až překvapivě silný stisk. Jen jsem doufala, že ví, co dělá.
Když jsme doběhly až na kraj našeho hlavního území a oheň se nám skoro ztratil z dohledu, něco jsem uslyšela. Pískání. Někdo pískal. Zachvěla jsem se. Byla jasné, že to není Jyrki, ale nějakým způsobem jsem si přála, aby byl. Abych si s ním mohla ještě naposledy promluvit, říct mu všechno, co se tady od mého příchodu odehrálo. I když by mě možná ve skutečnosti neposlouchal. Když se však ze stínů vynořila známá postava, přestala jsem myslet na hlouposti. Překvapeně jsem pohlédla na Tähti, ale ona jen kývla. Přesměrovala jsem pohled ke starému šamanovi.
„Taimi," oslovil mě mnohem tišeji, než měl ve zvyku. „Zrovna v tuto chvíli tady nemám právo být, a chápu, že nemůžeš odcházet kvůli hlídce. Ale potřebuji tvou pomoc."
„Co se stalo?" zeptala jsem se. Říct, že jsem byla překvapená, by bylo nedostatečné.
„Taimi, tví přátelé jsou stále v horách." Tähti si sama pro sebe z nějakého důvodu přikývla.
Zamračila jsem se. „Už... to nejsou mí přátelé. A kromě toho, to přece vím."
„Hory jsou stále nebezpečným místem. Chci je odtud vyvést." Tähti se zamračila.
Polkla jsem. „Jako jste to udělal, když jsem byla s nimi? Ale přece..."
„Ano, Taimi. A jako jsem to udělal, když jste s Tuivem putovali do Aletasa."
Zamračila jsem se a ohlédla se k táboru, ale zřejmě se tam nedělo nic zvláštního. Tähti byla zjevně ještě více zmatená než já. Došlo mi, že ani nemůže vědět, kde Aletaso leží.
„Tehdy," začal vysvětlovat. „Jsem vám ve své podstatě odstranil překážky z cesty. Alespoň ty, které se daly předvídat." Vykulila jsem oči. „Ale poté mi došlo, že jsem vám tím vzal to, za čím Tuivo mířil. Vzal jsem vám svobodu. Proto jsem to později nechal na vás, ať si vyberete, jestli se mou radou budete řídit nebo ne."
Zmatečně jsem zavrtěla hlavou. „Stále nechápu..."
„A rád bych podobným způsobem dostal domů ty dva."
„Já... už s nimi nechci mít nic společného," pravila jsem, přestože mě to bolelo.
„Ale Taimi, bez tebe to nepůjde."
Zamračila jsem se. „Proč ne? Tuivo už přece přijal, že mu pomáháte."
„Ne. On přijal, že jsem mu pomohl, ale když se o to pokusím znovu, budeme zase tam, kde jsme byli. A o to právě jde. Oni mi nedůvěřují, a já potřebuji někoho, kdo ano. A to jsi ty, Taimi."
Odkašlala jsem si. „Ale já už tam s nimi nejsem. A nevrátím se."
„Popravdě, bylo by nejlepší, kdyby ses k nim vrátila. V takovém případě bych se za nimi mohl znovu přemisťovat," pravil a Tähti se podivně rozzářily oči. „Ale vím, že nechceš. Naštěstí mě napadl jeden způsob." Odmlčel se a já jsem se zamračila. Nechtěla jsem o tom nic slyšet, chtěla jsem se jen vrátit k hlídce. „Potřebuji, aby sis udržela silné citové pouto alespoň s jedním z nich. Když jsem vám pomáhal, jen díky tobě jsem přesně věděl, kde jste, protože jsi se mnou byla myšlenkami stále propojená, kdežto Tuivo se snažil vzpomínky na mě potlačit. To spojení by mělo fungovat i přes tebe, nicméně potřebuji, aby sis s nimi..."
„Ne. Ne, to zkrátka nejde. Já na ně musím zapomenout, abych tu dokázala být šťastná."
Stařec se nevesele usmál. „Myslel jsem si to. Ale zeptat jsem se tě musel. Kdyby sis to náhodou rozmyslela, pošli jim dopis do hotelu v Pieni, kde jste se ubytovali, když jste mířili sem. Podle mých odhadů se nějaký čas zdrží právě tam. Znám způsob, jak ho tam doručit. Pak vymyslíme způsob, jak bys s nimi mohla udržovat kontakt." Poslouchala jsem ho jen matně, protože jsem nehodlala něco takového udělat. Všimla jsem si, že Tähti o něčem přemýšlí, ale vrátila se se mnou k ohništi, takže jsem to nepovažovala za důležité. Skoro celý zbytek noci jsme mlčely. Nebylo mi jasné nic z toho, co se právě odehrálo.