4. Znovu už od tebe neodejdu
„Jsme tu správně,“ šťouchla do mě Auri, když jsem zase zkoumal turistickou mapu. Nejistě jsem pohlédl na hospodu, u který jsme čekali. Usoudili jsme, že asi přijde v noci, když se ukáže měsíc, takže jsme tu byli za stmívání. Hospoda očividně fungovala nonstop.
„Tohle není její styl,“ zavrtěl jsem hlavou. „Když už nic, v kmenech nepijou alkohol. Teda ve většině.“
„Mají tu i džusy,“ namítla.
„Ale i tak.“
„Joni, ty souřadnice sedí. Já tu už byla, a těm souřadnicím tohle místo fakt odpovídá. Já se na to včera ptala Asty. On tomu rozumí.“
„Tos nemusela,“ protočil jsem oči.
„V pohodě. Byl milej. A fakt spolu s Tyyne chodí.“
„To je mi teď ukradený,“ zavrčel jsem. Až když se zatvářila ublíženě, došlo mi, že jsem na ni zbytečně vyjel. „Promiň, jsem vynervovanej.“
„Já vím,“ vydechla a objala mě. Vdechl jsem květinovou vůni jejích vlasů. Jak voněly ty Jalmariiiny, to jsem si samozřejmě nepamatoval.
„Kdys tu vlastně byla? Já fakt nevěděl, že na úpatí vůbec něco je,“ pokusil jsem se napravit svoji chybu nenuceným rozhovorem. Auri ztuhla. Opatrně jsem ji pustil a ona na mě provinile pohlédla.
„Jyrki mě tu pozval, ale nic v tom nebylo. Byli jsme promrzlí po projížďce a…“
„Auri, prosím tě, mně se obhajovat nemusíš,“ povzdechl jsem si. „Stačilo, že ti to tu ukázal Jyrki.“ Kývla a zdálo se, že se trochu uklidnila. Mrzelo mě, že v ní Astovo chování zanechalo takovou stopu. „Dali jste si kávu?“
„Čaj,“ odpověděla. „Říkal, že po kávě by neusnul. Bylo pozdě.“ Smutně se pousmála.
„Jyrki se vrátí,“ uklidňoval jsem ji. „Vím, že ho neznám jako ty, ale on tě má fakt rád, Auri. Nevykašle se na tebe.“
„Já spíš přemýšlím, jak se má,“ přiznala.
Usmál jsem se a políbil ji na tvář. „Určitě dobře, jestli je s Tuivem a Taimi.“ Auri potřásla hlavou.
„Nemám já utěšovat tebe?“
„To je dobrý, já…“ Odmlčel jsem se a zkusil znovu začít nevážný rozhovor. „Jalmi ve městě pila kávu s čtyřma cukrama a ještě s mlíkem.“
Auri předstírala, že je jí špatně. „Kávový barbar.“ Pak jsem v dálce uviděl známou lehce se pohybující siluetu.
„Kávový barbar jde přesladit kávu,“ zavtipkoval jsem, ale pak jsem úplně zpanikařil. „Ne, tohle nezvládnu. Pojď domů,“ zatahal jsem Auri za ruku.
„Ani nápad. To bude dobrý, Joni.“
„Nebude,“ zaúpěl jsem, ale Jalmari si mě očividně všimla, protože na mě mávala. Černé dlouhé vlasy jí splývaly s okolní tmou a její bílá bunda naopak zářila jako nejjasnější hvězda. Když byla skoro u mě, zíral jsem na její výrazné rysy a úsměv. Byla krásná jako bohyně.
„Hodně štěstí, Joni,“ promluvila na mě Auri a já se vrátil do reality. Jalmi možná vypadala jako bohyně, ale taky se tak chovala. Nikdy by nenechala svoje emoce, aby se jí zjevily na tváři tak jako Auri. Neukázala by smutek ani radost. Byla laskavá, ale chladná.
„Ne,“ zašeptal jsem. „Zůstaň tady. Prosím.“
„Joni, to není…“
„Ahoj,“ přerušil ji ten nádherný melodický hlas. Málem se mi podlomila kolena.
„Ahoj, Jalmi,“ odpověděl jsem a byl rád, že se mi netřese hlas. „Tohle je Auri,“ ukázal jsem na svoji holku. „Nevadí, že jsem ji tu vzal taky?“
„Nikoli,“ pronesla a znovu se usmála a natáhla k Auri nejprve obě ruce, aby je položila na ramena, ale pak si uvědomila svou chybu a potřásla si s ní. „Ty jsi jeho milá?“
Auri zaváhala. „Ne. Jsem jeho sestřenka, ale Joni chtěl podporu.“ Nechápal jsem, proč lhala. Chtěl jsem, aby Jalmari věděla, že mám krásný život. Přišlo mi ale trapný to teď vytahovat, a Jalmi nás stejně trochu postrčila dopředu.
„Pojďme si objednat nějaký nápoj,“ navrhla. Přikývl jsem.
„Pořád si dáváš čtyři cukry?“ zeptal jsem se, když na nás skoro došla řada. Přišlo mi správný nám to všem zaplatit, a i když Auri obvykle protestovala, dneska to nechala být.
„Jen tři,“ usmála se Jalmari. „A bez mléka.“
„To je velká oběť,“ usmál jsem se na oplátku, ale moc do smíchu mi nebylo. Objednal jsem dvě černé kávy a jednu pro kávového barbara. Zacukaly mi koutky, když jsem si to slovní spojení spojil zrovna s důstojnou Jalmari.
„ Čemu se směješ?“ zeptala se tmavovláska a chtěla mě vzít za ruku. Ucukl jsem. Spousta věcí se změnila.
„Na jeden vtip, co před chvilkou říkala Auri. To bys nepochopila.“
Jalmari se zamračila. „Jistě si vzpomínáš, že mi není příjemné, když si myslíš, že váš svět je lepší než ten náš.“
„Já si to nemyslím,“ odpověděl jsem unaveně. „Jalmi, furt mi dlužíš vysvětlení toho všeho. Myslel jsem, že ses zabila, protože jsi nedokázala žít tu ani v kmeni.“
Jalmi se ještě víc zachmuřila. „Můžeme si promluvit o samotě?“
„Hele, Auri… Auri si vymýšlela. Je to moje holka a moc dobře ví, jak jsem byl smutnej, kdyžs odešla.“
Jalmari jí přejela pohledem. Auri se na ni usmívala, ale Jalmi jí to neoplatila. „Znám tě, Joni. S takovým druhem dívek bys nebyl.“
„Tak to mě neznáš. Jalmari, už mi to řekni, doprdele. Dlužíš mi to, nemyslíš?“
Ona se usmála, ale její oči se nesmály. „Byl jsi smutný?“
„Jo,“ povzdechl jsem si. „Miloval jsem tě.“
„Jak jsem ti psala, stále tě miluji.“
„Já tebe určitým způsobem taky, ale… taky mě naštvalo, žes mi neřekla, kam jdeš.“
Jalmari naklonila hlavu na bok. „Domů. Omlouvám se, že jsem se nerozloučila, bylo by to pro mě příliš těžké. Ale doma jsem také nebyla šťastná ani tentokrát. S tebou jsem poznala alespoň lásku, proto jsem se vrátila.“ Nahnula se ke mně. „A znovu od tebe neodejdu.“ Začínala mě děsit a najednou jsem vůbec nechápal, co jsem na ni kdy viděl. Byla krásná a důstojná, jenže jsem se vedle ní cítil nesvůj. Nikdy bych si nedovolil si z ní utahovat nebo dokonce být sám sebou. Stala se přízrakem a tak to bude lepší. Budu ji obdivovat ve vzpomínkách jako pěknou sochu.
„Jenže já mám Auri,“ uchechtl jsem se. „Jalmi, hrozně rád tě vidím a můžeme se někdy sejít, ale…“ Najednou vypadala jako zraněné zvíře.
„Vrátila jsem se kvůli tobě.“
„To mě mrzí, ale nemohla sis myslet, že budu celý ty roky sám. Já si myslel, že jsi mrtvá!“
„Myslela jsem, že ty jsi věrný. Zklamala jsem se v tobě,“ prohlásila a na důraz svých slov si položila ruku na srdce.
„Jalmi, fakt mě to mrzí, ale nebyl bych s tebou šťastnej.“
„A pomyslel jsi někdy na mé štěstí?“ zeptala se a já jsem toho měl akorát tak dost.
„Vzpomínky na tebe jsou hezčí,“ zavrčel jsem, prudce vstal od stolu a omylem vylil na zem půlku kávy. Zamířil jsem na plošinu s výhledem na zasněžený vrcholky a zhluboka dýchal. Byla to Auri, kdo za mnou přišel a objal mě kolem ramen.
„Hezký, co?“ usmála se a kývla na hory.
„Jsou krásně špičatý,“ ušklíbl jsem se a Auri se zazubila. „Pojď domů.“
„Jalmi se ti omlouvá. Nechtěla ti ublížit, chtěla jen… být znovu s tebou. Ona podle mě ani neví, že na tebe moc tlačila.“
„Já vím, že ne,“ povzdechl jsem si. „Je stejná, jako si ji pamatuju, a stejně… já nevím, proč jsem ji miloval.“
„Miluješ,“ opravila mě.
„Ne. Ta láska už je teďka pryč. Ona je… je to bohyně, ale já potřebuju normální holku jako jsi ty.“
„Tak dík,“ usmála se.
„Neřekl jsem obyčejnou,“ zamračil jsem se a ona do mě strčila.
„Znovna jsi to řekl.“
Povzdechl jsem si. „A přesně o tomhle mluvím.“
„Tak se pojď aspoň rozloučit,“ přemlouvala mě a já jsem přikývl. „A tu kávu příště nevylívej, já bych to vypila. Je to děsná škoda.“
„Rozkaz,“ protočil jsem oči a zamířil k nejistě se usmívající Jalmi. „Promiň. Není to tvoje chyba, já už prostě jenom chci žít jinak.“
Jalmari vážně přikývla. „To je v pořádku. Jsem ráda, že jsem tě mohla znovu vidět. Zřejmě tady zůstanu, a ano, můžeme se ještě někdy setkat.“
„Díky,“ zamumlal jsem a položil jí ruce na ramena. Zřejmě to byl pozdrav při seznamování nebo vítání, ale bylo mi to jedno. „Měj se.“
„Ty také,“ odvětila a já vzal Auri za ruku a prostě odešel. Když jsme zabočili za roh, zastavil jsem.
„Já chci ještě jednu kávu. Nebo čaj. V klidu, jenom s tebou, ale teda v kavárně. Domů se mi ještě nechce,“ zaprosil jsem.
Auri se zasmála. „Platím.“ Pak zvážněla. „Jsi v poho? Asi ti to rozbilo iluze.“
„Já tam šel, abych si je rozbil. Čekal jsem to, jenom jsem to nějak nezvládl,“ zavrtěl jsem hlavou. „Tak teď už je Jalmi fakt minulost.“
„Vždyť se ještě potkáte,“ namítla.
Nevesele jsem se usmál. „Dobrej vtip. Ne, Auri, já to řekl, aby nebyla smutná. Prostě se vypařím z jejího života, pro ni to tak bude lepší. Teď pro mě konečně navždycky zmizela.“
.
(L. , 23. 6. 2022 18:36)