21. Nemáš tady být
Bylo v plánu najíst se v restauraci, abych Jokimu návštěvu města, která byla už třetí den stejná, ozvláštnila, i když tvrdil, že nových vjemů má ažaž. Vzhledem k tomu, že neustále vyrážel na lov do téměř prázdných pienských lesů, mi však bylo jasné, že se nudí. Abychom nepotkali příliš mnoho lidí, táhla jsem ho bočními uličkami, i když jsem se v nich sama příliš nevyznala, ale už bylo načase vyjít do rušnější části. Obrátila jsem se ke svému nastávajícímu a usmála se.
„Pojď,“ kývla jsem na něj a natáhla k němu ruku. Nejistě se usmál.
„Nemůžeme přece jen jíst v hotelu jako vždy?“ zeptal se. Udivovalo mě, že se nestydí přede mnou dát najevo svou zranitelnost, ale jestli jsem něco pochopila, tak to, že mi Joki věřil.
„Jestli chceš poznat město, musíš být v něm,“ odpověděla jsem, chytila ho a zatahala. Začal se se mnou přetahovat, ale spíše z legrace, nevložil do toho plnou silou. „Jsi. Horší. Než. Dobytek!“ vyčetla jsem mu a on se smál. Nevím, jak dlouho bychom se přetahovali a smáli, kdybych při tom nevykročila do hlavní ulice. Do někoho jsem vrazila. Něco lehkého spadlo na zem.
„Bohové! Omlouvám se!“ vyhrkla jsem a obrátila se. Vrhla jsem se k předmětu, abych ho sebrala. Byla to mapa města s nějakou dokreslenou značkou.
„Lauro?“ ozval se najednou známý hlas nade mnou, a já jsem vzhlédla. Taimi. Hleděla střídavě na mě a na Jokiho a v očích jí plál vztek. Tohle se nemělo stát. Abych nemusela nic říkat, zahleděla jsem se do mapy, abych jí případně pomohla. Když jsem však na značku zamhouřila, vyschlo mi v hrdle. Odkašlala jsem si.
„Jeskyně?“
Vytrhla mi předmět z ruky. „Nemáš tady být. A Joki už vůbec ne.“ Teprve teď jsem si uvědomila, že na ni jmenovaný konsternovaně hledí, a že nám nerozumí ani slovo.
„Mluv udgunsky, prosím tě,“ řekla jsem jí.
„Ne. Proč jsi ho sem přivedla?“
„Proč chceš jít do jeskyní?“ oplatila jsem jí otázku otázkou. Poklesla jí ramena a pohlédla na Jokiho.
„Ahoj,“ oslovila ho tiše, tentokrát už udgunsky. Vzala ho za rameno a naznačila mu , aby znovu zapluli do boční ulice. Odevzdaně jsem je následovala, ona si mě však nevšímala. „Proč jste tady?“ zeptala se ho.
Joki si založil ruce na prsa. „Pro svatební šaty. Příběh o nich by zabral mnoho času, a ty působíš, že spěcháš. Proč jsi tak vyděšená?“ Taimi mlčela. „Tuivo… je tady někde?“
„Může být,“ přisvědčila. „Nebylo by dobré, aby tě potkal.“ Joki na sobě nenechal znát jedinou emoci. Nejspíš si je vážně dovoloval jen přede mnou. Dodala jsem si odvahy a přešla k Taimi.
„Proč chceš jít do jeskyní a ještě k tomu sama?“
„Je to Tuivova mapa,“ zamumlala a uhnula pohledem. Lhala. Ale proč? „Odejděte z města. Hned.“
„Máme tu stejné právo být jako ty,“ uchechtla jsem se.
„Taimi,“ pronesl náhle Joki. „Myslíš, že bychom si mohli promluvit?“
„O čem bys se mnou chtěl mluvit?“ zeptala se nejistě.
„O Tuivovi.“
Zavřela oči. „Proč? Totiž… Nemůžu vás vzít k sobě. Přebývám u Tuivových rodičů.“
Joki naklonil hlavu na bok. „Jeho… jeho rodičů? Podle toho, co mi o nich říkal…“
Plavovláska nad tím mávla rukou. „Znovu si k nim našel cestu.“
„Můžeme k nám na hotel,“ navrhla jsem a doufala, že jsem schopná trefit změtí uliček znovu. Lov mi vytrénoval orientační smysl dost na to, abych to snad dokázala.
„To je dobrý nápad,“ schválil to Joki. Neptala jsem se jich, jestli u rozhovoru můžu být, ale nikdo nic nenamítal, ani když jsem se posadila na jednu z postelí. Joki se rozvalil na druhou, zatímco Taimi si vzala židli a způsobně sepjala ruce. Provrtávala Jokiho pohledem, dokud sám nezačal mluvit.
„Žádné vytáčky,“ začal. „Jak moc jsem mu ublížil?“
Taimi se nejistě usmála a poposedla. „Hodně.“
Joki na ni upřel pronikavý pohled. „Jak přesně?“
„Proč…“
„Prostě mi jen odpověz, Taimi.“ Těžko říct, jestli k němu ještě nesla úctu, nebo za to mohl ten autoritativní tón, ale narovnala se a poslechla ho.
„Nikoho nenechá vidět ty jizvy. Bojí se fyzického kontaktu. On říkal, že po fyzické stránce se mu to líbilo, ale po psychické…“
„Jen se mě bál. Teď už to vím,“ sykl.
Taimi se nevesele usmála. „Měl jsi ho rád?“
„Já jsem věděl, že patří k tobě. Nikdy jsem ti ho nechtěl vzít. Naopak, byl jsem rád, že se vezmete, protože jste se znali tak dobře a měli jste se rádi a… Nicméně, vážně jsem si myslel, že ho můžu mít alespoň takto.
„Řekl ti někdy ne?“ zeptala se ho s upřímným zájmem. „Myslím před tím bičováním.“
Zavřel oči. „On se mnou nemluvil. Ale bál se a to jsem věděl, jen jsem to ignoroval, protože… nechtěl jsem, aby odešel. Taimi, já se mu chci omluvit.
„To není dobrej nápad,“ prohlásila jsem a plavovláska kývla. „Omluvu od tebe nevezme.“
„O důvod víc, proč by ji měl slyšet. Chci se s ním sejít. Před váma. Až odsud odejdeme, možná už nebude příležitost.“
Potřásla jsem mu hlavou. „Co mu chceš říct? Tuivo dost možná tvoji omluvu nevezme, jak říkám. Co potom?“
Pokrčil rameny. „Zaslouží si se s tím srovnat a já mu pomůžu, jakkoli to půjde. I kdyby to znamenalo nechat si všechno vyčíst.“
„Nebude s tebou mluvit, jestli přijdeš s tímhle,“ povzdechla jsem si. Taimi však tentokrát zavrtěla hlavou.
„Tuivo se změnil. Možná že to tak bude nejlepší. Minimálně mu to zkusím navrhnout.“
„Děkuji,“ prohlásil Joki s viditelnou úlevou. „Lauro, dnes do restaurace nepůjdeme.“ Kam zamíří místo toho, mi došlo, když sebral svůj luk. Potřásla jsem nad ním hlavou, ale nechala ho odejít. Zřejmě potřeboval popřemýšlet nad setkáním s Tuivem. Taimi mi nedala mnoho času nad ním uvažovat. Sotva zaklapl dveře, vykulila na mě oči.
„Proč jsi ho sem vůbec vzala? Jsem ráda, že budou mít šanci si promluvit, ale… proč?“
„Šli jsme opravdu pro svatební šaty.“ Povyprávěla jsem jí všechno o violetti, o tom, že můj bývalý kmen obchoduje s vnějším světem, přestože ho nesnáší, až po týdenní čekací lhůtu. Taimi přikyvovala a ke konci se mi zdálo, že to chápe. Nyní jsem však měla otázku já.
„Proč ty jeskyně?“
Taimi si zaryla nehty do dlaní a sklonila hlavu. „Snažím se zjistit, co se stalo Ristovi. Nechtěla jsem, aby to dělal Tuivo.“
Ignorovala jsem bodnutí při srdci. „To je hezký, ale neměla bys to dělat ani ty.“
Roztřeseně se nadechla. „Na to už je pozdě.“ Zvedla se a zkrátka sebrala své věci a odešla. Vyběhla jsem za ní na chodbu.
„Po-počkej! Co se stalo!?“
„Nic, co bych neměla pod kontrolou! Zavolám ti, jestli se s ním Tuivo bude chtít setkat.“ Vrátila jsem se do pokoje a usedla na židli. Do čeho se to Taimi zapletla, to mi bylo záhadou. Věděl o tom Tuivo? Jyrki? Přece by ji nenechali tam jít, nebo snad ano? Co všechno zjistila? Proč jsem se vlastně nezeptala, jestli o Ristovi něco ví? Byla jsem ta špatná, když jsem nechtěla riskovat a nepotopila se tam teď sama? Položila jsem si dlaň na břicho. Ne, rozhodně ne. Musím ochránit své dítě, udělala jsem pro to tak hodně.
Joki se vrátil krátce po setmění. Jen na mě krátce kývl. Chtěl se svalit na postel, ale ukázala jsem na koupelnu a hodila po něm ručník. V kmeni bych na to nenaléhala, ale tady mi připadalo nepatřičné, aby si lehl hned po lovu. Naštěstí už to pochopil. Mýdlo jsem mu nevnucovala, v takové podobě ho vůbec neznal, stačilo mi, že se alespoň omyl. Co jsem ho rozhodně nenaučila, tak to, že by měl spát v oblečení. Zkrátka to nepochopil. Automaticky jsem sklopila hlavu, když se vrátil.
„Lau,“ zamumlal tiše a pokusil se mě obejmout. Ztuhla jsem děsem.
„Teď… teď ne.“ Odvrátila jsem se od něj. Nikdy se mě ještě nepokusil obejmout, když byl nahý.
„Děje se něco?“ zeptal se a já jsem se zarazila, protože zněl opravdu upřímně zmateně.
„Nemůžeš se mě dotýkat, když jsi nahý,“ uchechtla jsem se.
„Jaký je v tom rozdíl?“
„Pro tebe žádný. Pro mě, jsi muž. Já jsem žena. A vůbec… vůbec nevypadáš zle.“ Obrátila jsem se k němu a přinutila se soustředit na jeho tvář.
„Omlouvám se,“ hlesl a přehodil přes sebe přikrývku. Chtěla jsem si lehnout a druhou stranu postele, ale najednou mi došlo, za co se vlastně omlouval.
„Joki,“ oslovila jsem ho. Natočil se ke mně. „Vždyť já vím, že tě nikdy nebudu přitahovat. Jen… nemůžu poručit svému tělu.“
„Chceš, abych…“
„Ne, nechci, abys pro mě cokoli dělal. Jen se smiř s tím, že z mé strany to možná… možná nebude úplně stejné jako z té tvé.“
Pohladil mě po tváři. Ucukla jsem, ale pak mi došlo, že mě nejspíš chce jen uklidnit. „Počítal jsem s tím, že se to může stát. To je v pořádku, Lau. Mám tě rád.“ S těmi slovy se znovu odvrátil a skoro okamžitě usnul. Mně myšlenky takový komfort nedopřály.