CO DOKÁŽE PŘÍZE
Háčkuju, háčkuju, pod rukama mi vzniká rozkošné modré autíčko, a protože mám dost dobrý odhad na spotřebu příze, u předního pravého blinkru zjistím, že buď bude muset být fáro „bourané“ a látané jinak barevným dílem, nebo se vypravím do galanterky, kde jsem asi před rokem klubíčko kupovala, a budu prosebně obracet svůj zrak k nebesům, aby tam némlich ten stejný odstín ještě měli. (Teda, to je ale dlouhá věta!)
Jindy bych do obchůdku se serepetičkama pro tvořilky seběhla pěšky, tak 20 minut sešupem přes město, ale zatím nevím, jestli jsem po chirurgickém řezu (raději bych řez bez rumu, s ovocem a se šlehačkou prosím) v tak zdatné kondici, a nejsem si jista, zda bych po dešti tento triatlon pro hlemýždě ještě udýchala.
Nabízela se tedy varianta, že vyzvednu autem dceru z tábora a zajedeme tam spolu vozem. A jak vám jsem tak zvyklá chodit tam pěšky, vůbec nemám šajnu, jak je to s parkováním. Jen si vybavuju, že je tam parkoviště celkem velké, nejspíš za poplatek, když je to v centru města, ale z toho se nervově nezhroutím.
Jedém!
Jelikož jsou prázdniny, léto, silničáři pracují pohodovým tempem. V centru města je ze tří hlavních jednosměrných pruhů ponechán jediný, aby statečně čelil jadrným nadávkám nespokojených řidičů. I tak se mu to mnohdy nedaří a vzduchem létá nepřeberné množství různorodých názvů ženských pohlavních orgánů. Občas i těch mužských. Někdy i jiných, třeba vylučovacích částí těla.
Ale my, zkušení řídící matadoři, kteří se bojíme jen vytížených křižovatek bez semaforů, jsme v klidu, a dokonce to umíme vychytaně objet a vyhnout se tomu nejhoršímu. No to víte že jo, já vám řeknu kudy a vy tam budete jezdit taky! Tůdle nůdle…
Záhy přijíždím k obchůdku, auto střídá auto, vybočím z kruháče rovnou do toho parkoviště před restauracemi, obchody a firmami, a než se stihnu vzpamatovat, míjím značku zákaz vjezdu mimo povolení bla bla bla, tak rychle číst neumím.
Neřeším, však jenom vběhnu, vyběhnu a vypadnu. Ale oni s takovými podobnými kujóny evidentně počítají, protože zaparkovat opravdu není kde, všude jsou zámky, zamčené na deset západů nesolidárními rezidenty, a obyčejná rychlokoupěchtivá občanka lačná modré příze má smůlu.
Projíždím tedy parkovištěm skrz na druhou stranu, kde je výjezd a snažím se pohledem zachytit nějaké volné místo v přilehlé ulici. Všude plno jak v novém akčním týdnu před kauflandem. Dojedu na konec parkoviště a teprve teď mě „vopravdu vomejou“. Nevěřím svým očím, ale z parkoviště se dá vyjet pouze přikázaným směrem jízdy doprava, je tam jednosměrka! To by samo o sobě nebylo tak hrozné, ale ta jednosměrka ústí nahoře do jedné z nejvytíženějších ulic ve Zlíně. Oprava, do té úplně nejstrašnější. Dva pruhy v každém směru, přechod, a to vše bez semaforu!!!
Prozatím se mi podaří v té jednosměrce legálně zaparkovat, půjdu omrknout přízi a vyvracet se budu až pak. Na to je ještě čas…
V obchodě ukážu prodavačce vzorek, které klubíčko přesně potřebuju, a začnu výskat radostí, protože ho ještě mají. Jupí jupí jou jou jou!
Zaplatím, přesun k autu, zamrzající úsměv na rtech. Teď to přijde.
Blížím se k ústí jednosměrky do hlavní třídy. Dva pruhy zleva, dva pruhy zprava. Já potřebuju projet rovně nahoru do kopce, abych se dostala domů. Nebo? Začnu spekulovat, jestli neodbočit doprava a ušetřit si tak polovinu pruhů, ale kudy to pak zase budu objíždět abych nabrala správný směr? Překotně uvažuju, kterou variantu zvolit, času je málo, ulice končí, do které části se vřadit? Rovně a riskovat že vůbec nevyjedu, nebo vjet do chlívku se šipkou vpravo, snáz vyjet, ale pak zase obkroužit půl města?
Blížím se na rozhraní bíle namalovaných šipek na vozovce. Kam? Rovně? Nahoru? Doprava?
Na nejvíc poslední chvíli jsem se rozhodla zariskovat a použít šipku rovně.
V ten okamžik se nebe rozjasnilo (= záhadně se zastavila všechna auta ve všech pruzích), a já jsem jak Mojžíš rozestoupeným mořem převedla svůj lid (= sebe, dceru, drahocennou přízi a táborové zážitky), projela přímo, rovně, bez mrknutí oka nejbližší cestou domů. Pak se hladina aut znovu uzavřela, jako by tam ta skulinka na prosvištění nikdy neexistovala.
Šálil mě zrak nebo co?
Nemohl mě šálit, vždyť jsem tudy právě úplně v pohodě projela!
Říká se, že jakým způsobem řídíte auto, řídíte i svůj život. Do jisté míry.
Takže jestli mám nakročeno k tomu, že se vše kolem dokonale poskládá, abych mohla jet přímo k sobě domů, pak je to vážně dobré znamení.
PS: Ještě je tady možnost B. Když řidiči na hlavní třídě viděli, kdo chce tou křižovatkou projet, raději šlápli na brzdu v obavách o svoji bezpečnost. 