DRAČÍ PŘÍBĚH
Je podzim. Venku je sice ještě teplo, ale fouká. Dost. Je takový fukéř, že když vyjdete z domu ven, okamžitě se vám převalí přes obličej vlasová clona a tváře i s ní vpadnou dovnitř jako při seskoku padákem. Vyloženě počasí na draka.
Na draka?
No tak jo!
To je ale nápad, pojďme pouštět draka!
Uvelebili jsme se na dece na naší oblíbené louce nahoře na kopci. Domečky ve vsi pod námi se tiskly k sobě jeden na druhého, jako by se bály, že je ten vítr načisto rozfouká. Uličky a silnice se držely nízko při zemi a byly pro jednou rády, že nepatří mezi výškové stavby a stromy své větve natahovaly stejně, jako batole, které vztahuje ruce ke své matce, když se chce uklidnit v jejím náručí. Dokonalý poetický obraz.
Vypustit draka nebylo vůbec těžké. Počasí vše zařídilo za nás. Ani jsme nemuseli vstávat z rozprostřené deky v trávě a drak si sám vyletěl vzhůru, šťastný z nově nabyté svobody.
Jelikož mám doma dva rybáře, bylo nemyslitelné, abychom draka pouštěli běžným způsobem jako většina obyčejných smrtelníků. Místo dřívka či roličky, kolem které bývá lanko omotané, nafasoval drak naviják od udice. Nejsme žádní žabaři.
A tak si drak poletoval vysoko na nebi, snadno jsme mu pomocí navijáku regulovali výšku a já si uvědomila, že tenhle drak, krásný, barevný, s motýlími křídly, ten opravdu patří k nám.
Vzpomněla jsem si na časy asi před pěti lety, kdy jsme ho takhle pouštěli. Synovi, tehdy asi tříletému, se tenkrát nejvíc líbilo, když jsme mu draka dali do ruky a on s tím pouštědlem švihnul do trávy. My se mohli zbláznit a honili po louce poskakující klubko provázku, které hrozilo uletět i s drakem. To byla pro něj ta největší zábava!
Ale draka jsme opět ukořistili a dostali pevně do rukou (co na tom, že nám přitom zezelenala kolena a zhnědly zadky – od hlíny samozřejmě!). Vyletěl však už příliš vysoko, vysoko nad stromy nedalekého lesa. A tam nahoře v oblacích, tam už foukaly úplně jiné proudy. Draka bylo čím dál těžší ovládat. Snažili jsme ho dostat níž, ale vzpínal se a dolů se mu pranic nechtělo.
Někdo chodí tak dlouho se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne, a někdo tak dlouho zápasí s provázkem, až se utrhne drak. Škub. A je to.
Drak se usmyslel, že si půjde na lepší a odletěl na špacír směr město. Už jsme mu jenom mohli zamávat a v poslední chvíli na něj zavolat, aby nám aspoň poslal pohled.
Pak se nám nadobro ztratil z očí a kdo ví, jakým strašlivým koncem zhynul. Určitě se napíchl na špičku nějaké borovice, nebo skončil zamotaný v bukových větvích. Nebo ho duby sestřelily svými žaludy. Bylo jasné, že dva kilometry lesa nemohl přežít.
Myslíte?
Přátelé, zázraky se dějí i u tak obyčejných věcí, jako jsou létající draci!
Týden nato jedu z práce trolejbusem a tupě civím z okna. Před očima mi bez zájmu ubíhají obchůdky a krámky, koupěchtiví lidé, kteří shání tu nové tričko, tu papuče do školy, tu léky na kašel pro babičku. Opouštíme centrum města, vjíždíme do obytné části a zastavíme pod kopcem na zastávce.
A bác! Jako by mě někdo praštil palicí! Mě snad šálí zrak!
S pusou dokořán se nadzvednu ze sedátka, promnu si oči nejmíň třikrát a za zmateného „Počkejte!“ se hrnu ze dveří ven z rozjíždějícího se trolejbusu.
Přeběhnu silnici na druhou stranu k nízkým bytovkám a zastavím se u starého trojdílného ušmudlaného okna, ve kterém si hověl roztažený a usměvavý drak. To není možné, to je opravdu on! V tom zašlém okně se pohodlně rozvaloval, spokojený, celý, nepotrhaný, stále krásně barevný. A při bližším ohledání jsem objevila i drobný lísteček s telefonním číslem.
„Haló? Dobrý den, já jsem našla ve vašem okně našeho draka!“
„Helou. I´m sorry, I don´t understand you“
„Sakra jak se řekne anglicky drak?!“ (to jsem doufám neřekla nahlas).
„Eeee-heee, mmhhm… our, náš, náš drak! In your window!“
„Aaaah, yes, tomorrow evening.“
„Zítra večer? Děkuju, přijdu! Tak zatím! Báááj!“
Tak, prvotní šok z toho, že nálezce draka nemluvil česky odezněl (nejspíš nějaký zahraniční student v podnájmu), a druhý den večer jsem si šla celá natěšená pro draka. Nemohla jsem se dočkat, až ho triumfálně ukážu doma. I angličtinu jsem si trochu víc oprášila, abych nebyla za úplné tele.
Ťuk ťuk ťuk.
Čekala jsem, až student otevře dveře a začala připravenou frází: „Dobrý den, já…“ Šok! Další! S vykulenýma očima jsem zírala do vlídné tváře staršího vousatého muže v turbanu, tmavší pleti, a na čele mezi obočím nešlo přehlédnout typickou červenou tečku. Byl to Ind!
V tomhle příběhu už mě nemohlo nic překvapit. A taky že už se nic dalšího zajímavého ani nestalo. Ale to, že náš drak putoval asi dva kilometry nad lesem zpátky do města, přistál jen jednu zastávku od našeho domu, byl nalezen milým, laskavým a zajímavým člověkem (se kterým jsme si nakonec parádně pokecali) a dostal se zpátky až k nám domů, to se asi nestává každý den.
Važme si i těch malých zázraků. Stojí to za to!