Zápisník všedního dne

Už několik týdnů jsem byla svými dětmi přemlouvána, abychom určitě tutově navštívili kočičí kavárnu. Nakonec jsem svolila. Nejsem sice žádný odpůrce němých tváří, ale ani přehnaný kočkomil a představa, že řeknu do sluchátka Macha a Šebestové „a tak štěkám jako hrom, ať je koček milion“ a poleze kolem mě neznámé množství drápkatých tvorů, mě spíše děsí.

Ale tak teda budiž, jde se do kavárny plné koček. To je vám takový podnik, kde si můžete dát dobrou kávu nebo nějakou jinou laskominu, jako v každém jiném podobném zařízení. A navíc si k tomu můžete dát Mourka nebo Micku. Podle toho, který obyvatel z kočičí říše vám zrovna vleze na klín.

A zatímco v každé jakékoli jiné kavárně by vás hygiena za jeden jediný chlup otřený o omítku protějšího baráku nejspíš hnala tzv. sviňským krokem, tady je každý kočičí chlup, který ulpí na vašich teplákách či mikině, žádoucí, protože to znamená, že se s vámi přišlo pomazlit nějaké to rozkošně předoucí stvoření. Takže chodit do kočkavárny ve fajnových šatičkách se fakt nevyplatí.

Vcházíme do kavárny a usedáme na pohodlný gauč. Než se rozkoukám, přiskočí s k nám jedna černá žíhaná číča a strčí mi hlavu do kabelky. No teda, ty jsi ale zvědavá!

Skoukneme zdejší nápojovou nabídku a objednáme si samé dobroty. Děti si daly čokoládu se šlehačkou a plnými hrstmi posypky, já zkusila zaexperimentovat s kávou a příchutí chilli a tatínek se pro jistotu naší expedice raději nezúčastnil.

Na stolku nám za chvilku přistanou lahodně vyhlížející šálky a než se rozkoukám podruhé, přistane tam taky jeden zrzoun a prachsprostě si z hrnku od děcek čórne jeden mini maršmeloun.

Zatímco já šokem zalapám po dechu, děti se rozněžní: „Dívej, mami, jak je ta kočička roztomilá!“ „Eeeeh! Nooo… ano, je úplně sladká…“ (no bodejť, po sežraném maršmelounu!).

Otevřou se dveře a do kavárny vstupuje další rodinka. Dvě děti, usměvavá maminka a táta, který sem byl evidentně zatažen proti své vůli. Sedl si na gauč, založil ruce i nohy křížem, a tak tam prakticky vydržel celou dobu jako nějaká kamenná socha. I když ostatní členové rodiny různě pobíhali a hráli si s kočičími chlupáči, tatínek stále nehnutě seděl jako by tam byl už od druhohor. Pouze oči, které pozorně sledovaly celou místnost a kmitaly z rohu do rohu, prozrazovaly, že tam nečeká na to, až jeho zkamenělina bude objevena nějakým slavným archeologem, ale že je to opravdu živoucí člověk.

Jeho ostříží zrak bedlivě sledoval, co se kde šustne, připraven kdykoliv okamžitě zneškodnit jakýkoliv pokus o kočičí přistání v jeho blízkosti. Nebyl ale sám. Na vysoko posazené podestě škrabadla v protějším rohu zase seděl kocour, který už měl mazlení a hraní prozatím dost, a stejným pohledem sledoval lidi. Co kdyby se ho někdo chtěl dotknout. Byla to docela komická dvojka. Jako dvě sfingy z Nekonečného příběhu.

Rodinka si objednala a místní známá mlsná zrzavá firma se jakoby nic ochomejtala kolem. Paní přinesla objednávku na stůl a než se všichni nadáli, maršmeloun byl v čoudu. „Ty jeden!“ Pokárala ho obsluhující paní. (Tedy toho mlsného kocoura, ne toho tatínka) „Promiňte, on je tu teprve krátce…“ Ale kolik se toho za tu chvilku stihnul naučit, pomyslela jsem si.

Ve dveřích se objevili další hosté, tentokrát mladší pár. On měl černočerné vousy, červené vlasy a růžovou mikinu, zpod které mu vyčuhoval velký pupek. Ona měla pravou půlku vlasů černou, levou růžovou a svršek měla maskáčový. Bez pupku. Oběma se jim ve tváři zračily drsňácké pohledy zkušených rockerů a tipovala jsem, že pod bundama mají trika s nápisem AC/DC.

První kočka se jim na přivítanou otřela o nohy. Jejich obličeje se změnily jako mávnutím kouzelného proutku a div se nerozpustily dojetím. „Myšáčku, koukej na tu roztomilou micindu“, vrkala ona. „Ty moje Pusinko, ta je tak slaďoučká skoro jako ty!“ Vrkal on.

Já jsem odvrátila zrak a uvolila se ochutnat moji kávu s chilli příchutí. Co ochutnat, dala jsem si pořádného loka!

Srk.

Uáááá!!!!! Mně snad zhoří hubaaaa!!!!!!! (to si myslelo moje vnitřní já).

Ovšem moje druhé já chtělo být za kultivovanou dámu a nedělat ze sebe hysterku, tudíž jsem jenom s notně vykulenýma očima držela piccolo šálek s řádně zvednutým malíčkem i s podšálkem a decentně jsem se usmívala, zatímco mi uvnitř jícnu lítal plamenomet křížený s kulovým bleskem.

Objednala jsem si ještě kýbl vody. Pro jistotu. Musím se ale hlídat, abych ho nevychlemtala naráz, aby si někdo náhodou nemyslel, že jsem kůň. Ííí-ha-ha-ha. Ffrrrk!

Dětičky si vyžungly svoje čokokakajíčka (jedno zmizelo rychlostí „než bys řekl švec“, druhé bylo úsporně šetřeno, aby mohlo být co nejdéle mlsáno), všichni jsme se pomazlili s kým se jen dalo (kromě těch rockerů) a nastal čas k odchodu domů.

Po vodolázni, aplikované niterným potrubím, jsem potřebovala uhasit něco jiného, než žízeň, a šla jsem si odskočit. (Ve skutečnosti jsem běžela sprinterským tempem.) Kabelku jsem si nechala na pohovce, na které jsme seděli.

Při této malé odbočence jsem zjistila, že mám na gatích úplné chuchvalce chlupů. Bezva, bude na nový svetr!

Když jsem se vracela a chtěla si vzít kabelku zpátky, dostavil se další šok. Na mojí kabelce sedí kočka! No tohle! To je ta, co mi tam prvně nakukovala! Tobě se ta kabelka nějak líbí, ty Mouřeníne, ale nedám a dělit se nebudu! To byl dárek!

Tento zcela evidentní kočičí přestupek jsem řešila nejprve domluvou. Bezvýsledně. Míca nevypadala, že by se hodlala svého nového pelíšku vzdát a pohledem mi naznačovala, ať se o nic ani nepokouším.

Já se ovšem jako zkušená kontrolorka nedala zastrašit a o něco jsem se pokusila. Nejsem sice žádný přehnaný kočkomil, ale rozhodně ani žádný tyran, zkusila jsem tedy číču jemně odstrkovat a zároveň popotahovat kabelku směrem ke mně, abych ty dvě nesourodé hmoty od sebe opatrně oddělila. Kočka pochopila, k jakému účelu můj manévr směřuje, a rázně na mě zamňučela: „Miaouuje! Miaouuje!“

„Nenene, to není tvoje, to je moje!“

Hodila jsem na ni pohled, že s touhle kabelkou odcházím a bez diskuze!

Sklopila hlavu a velmi neochotně a pomalu svoje místečko opustila. Ještě se ale ohlédla a její krásné lesklé oči říkaly: „Však počkej, až přijdeš příště!“

A já jsem zvědavá, jestli si mě příště bude pamatovat. Já ji určitě. Ale asi se nechám ještě nějakou chvíli přemlouvat, kdy tam zase půjdeme…