JAK JSEM SE STALA BABIČKOU
Co si budeme povídat, ještě nějakou chvíli mi bude 43 let, tudíž jsem žena v rozpuku, v plné nádheře a v nejlepších letech. Jak jinak?
Starší dceři je 12.
Říkáte si, tady nějak nevychází počty, jaká babička, tady byl někdo už příliš dlouho na sluníčku ne?
Přátelé, všechno je možné!
To máte tak. Tady ve Zlíně byl dětský filmový festival. Miluju ho. Skvělá atmosféra, skvělé filmy v kině (vždy se mi podaří vybrat opravdu dobře a jsem mnohem víc spokojená než u klasických filmů v distribuční síti). Spousta netradičních doprovodných akcí, kde si vybere opravdu každý to své.
Pozvali jsme také mé dvě sestry (tady bych ráda zdůraznila slovo SESTRY) se svými rodinami, které bydlí na dalekém jihu Moravském, protože na festival aspoň o víkendu také vždy rády přijedou.
Jedním ze stánků v parku byl přístřešek generálního partnera celé akce, kde jste si mohli vyrobit jednoduchou hezkou korunku na hlavu a v mžiku se tak stát princem, princeznou nebo králem či královnou. A protože organizátoři byli věru štědří, vypsali také soutěž. Kdo si korunku vyrobí, může se s ní vyfotit, umístit fotku na facebook pod konkrétní příspěvek a tím se zařadí do losování o pěkné ceny (to jsem si nepřečetla, že hlavní cenou byly velké sady lega!).
Zásadně se takovýchto soutěží neúčastním. Zbytečně se kdesi angažovat s focením a umísťováním a pravděpodobnost výhry je tak malá… Takže když si synek vyrobil královskou korunu ozdobenou malými matičkami od šroubků (přece si tam jako chlap nebude dávat korálky), ani nápad že bych jeho podobiznu šlechtice někde zveřejňovala. Fotím výhradně pro naši domácí potřebu, ccc!
Tímto způsobem ovšem neuvažoval švagr. Šup lup a už jejich fotky visí na daném místě.
Za tři dny se mi dostane zajímavého telefonátu.
„Nazdár, švagrová!“ zdraví mě rozverně táta mé desetileté neteře a skoro sedmiletého synovce.
„No nazdar…“ nahodím veselou notu se svým pokusem o vtip.
„Švagrová, tak si představ, že mi přišla zpráva, že jsme vyhráli nějakou cenu, že nás vylosovali, že budeš tak hodná a vyzvedneš nám to, když my bydlíme tak daleko?“
„Cože?! Vy jste fakt vyhráli?“ zvolám překvapeně, ale mám radost. „No jasně, můžeš s tím počítat!“ ujistím ho a přemýšlím, že jen maličko zaběhnu ze své nákupní trasy po městě a není to pro mě žádný problém.
Vyrazila jsem hned z práce. Začalo kapkat. Deštník vytahovat nebudu, to nestojí za to. Za chvíli jsem tam a stejně budu chodit po obchodech. V půli cesty se už rozpršelo víc a já si říkala, že než se nechtěně zúčastnit soutěže „Miss mokré tričko“, raději zalovím v batohu a vytáhnu plonkovní skládací deštník. Evidentně jsem ho už dlouho nepoužila, protože když jsem ho roztáhla, vysypaly se mi na hlavu zbytky drobků a mouky a jiného bordýlku, který se mi povaloval na dně batohu. Ale co, hlavně že už jsem v suchu!
Dorazila jsem do stánku a vypadala jako zmoklá slepice jen zčásti. To ujde, nebude to tak zlé, možná se mě neleknou a dárek mi bez remcání vydají.
Ale to mi nikdo neřek, že se budu fotit s výhrou!
Slečna se mým zjevem nedala odradit a trvala na tom, že bude dobré se s tou obrovskou krabicí lega nechat zvěčnit. No tak když myslí… Sice nemám malou nožku, útlý pas a zlaté vlasy jako princezna Zlatovláska z Cimrmanovy hry Dlouhý, Široký a Krátkozraký, ale to snad nevadí a ňádra dmoucí hravě schovám za tu velkou krabici. No tak jo!
Korunku na hlavu, sýýýýýýýr, cvak! A je to.
Pak se mě slečny ještě poptaly, komu že ta cena bude putovat, já jim pověděla o neteři a synovci a ony měly radost, že se to tak pěkně trefilo.
Minulo pár dní, cenu se podařilo předat do výherních rukou a děti si užily parádní hry.
Po několika dnech jsem si vzpomněla na tu fotku. Ani jsem ji neviděla, jestli se povedla (nebo spíše nepovedla, když vezmu v potaz mé fotogenické vlastnosti). Zabrouzdala jsem na facebook onoho generálního partnera.
A opravdu! Příspěvek o výhercích už tam visí i s fotkami!
Ale tak, není to tak hrozné, zhodnotím svůj portrét, mohlo to být horší. A hele, je k tomu i nějaký psaný text.
Čtu. To lego, které jsem vyzvedávala, prý poputuje z rukou babičky k vnukům. Cože?! BABIČKY?!!!! VNUKŮM?!!!! No to snad ne! A jako pravá citlivá dáma padám do mdlob a nezabrání mi v tom ani urputné ovívání vějířem.
Když se vzpamatuju, ještě jednou se na tu fotku podívám. Opravdu už jsem tak stará?
Prdlačky! Mávnu nad tím rukou, ať si klidně jsem pro někoho babička.
Každý, kdo se na tu fotku podívá, musí hlavně vidět, že jsem KRÁLOVNA!!!