Zápisník všedního dne

Uááááh, vstávám. Ráno jako malované, pomalu se klube sluníčko. Vypadá to na hezký den. Taky jsem si předevčírem objednala nějaké sukně a šaty a měly by dneska dorazit! Juch! Rozšoupla jsem se, takže čekám celkem tři balíčky. Všechno si to nechávám poslat na výdejní místo, je to pohodlnější si vyzvednout, kdy mám čas, než se nahánět s kurýrem, jestli jsem doma nebo v práci nebo co.

Normálně jdu do kanceláře v očekávání příjemného dne. Než se rozkoukám, přijde mi esemeska, že mi dnes budou doručovat balík. No vždyť jo, vždyť na to čekám! Slinty slinty, mnu si ruce a nemůžu se dočkat, až si vše vyzvednu, rozbalím a vyzkouším. Nic na tom nezmění ani fakt, že se nám po třech týdnech pokazila nová konvice a na svůj obvyklý ranní čaj si dneska můžu leda nostalgicky zavzpomínat. Dokonce ani to, že jsem při zalívání kytek polila půl skříně, mi naprosto nemůže vzít vítr z plachet.

Než se rozkoukám podruhé, telefon vyzvání a neodbytně se dožaduje, aby byl hovor přijat. Stisknu zelené tlačítko a s úplně obyčejným „Prosím“ nečekám žádné těžkosti.

„Paní Lišková, vezu vám balíček, jste doma?“

„Eeeh? Balíček čekám, ale zadávala jsem výdejní místo, doma nikdo není, nemá to kdo převzít.“

Asi ňáká chyba nebo co. Chvilku přemýšlím, jak to vyřešit. Napadla mě hodná paní sousedka, která bývá doma, ale jelikož nám nedávno nečekaně přebírala jinou zásilku, která nešla nijak přehodit, nechtěla jsem ji znovu obtěžovat a stresovat ji. Prve se chudina lekla, co jí kdo cpe za balíček, když si nic neobjednala. Takže tuto variantu jsem zavrhla.

Pak jsem ale dostala jiný nápad a nadhodila paní rozvážející, že pracuju v areálu Svitu, a kdyby náhodou jela kolem, mohla by mi balíček hodit sem.

Světe div se, nejenže paní měla jet náhodou kolem, ale ukázalo se, že zatímco mi telefonuje, stojí s autem prakticky přímo pod okny naší kanceláře. V cukuletu jsme se domluvily a já vyběhla ven, v pantoflíčkách, neb mozkové buňky byly zaneprázdněny náhlým zcela nečekaným rozuzlením a úplně mi zapomněly dát signál na přezutí.

Vysypala jsem se rychle ven. Kdo se někdy pohyboval ve Svitu ve všední den, tak ví, že uličky jsou úzké, provoz velký a je zcela běžné, že mezi sebou kličkují auta a chodci navzájem, po vzoru uhni jak umíš.

Po chvíli, kdy jsme se naháněly a neviděly přes další auta a lidi, jsme se šťastně uhlédly, dostala jsem balíček a spěšně vykročila zase zpátky.

Nevšimla jsem si zpropadeného kovového sloupku, který tam nedávno namontovali a který byl v pozici „položen k zemi“.

BUM!!!

Nohy v pantoflíčkách se zasekly o natažený sloupek, zatímco tělo vzduchem pokračovalo dál a bylo zastaveno až tvrdými dlaždicemi. Hodila jsem takovou šipku, že by mi mohl závidět leckterý skokan do vody.

Chvíli jsem zůstala nehnutě ležet s očima vytřeštěnýma na šedý beton jen pár milimetrů pod nosem. Hlavou mi proběhla myšlenka: Tak… a teď jsem mrtvá. Teď určitě vystoupám vzhůru k nebesům, objeví se slibovaný tunel se světlem na konci a já zaklepu svatému Petru na andělskou bránu, či by byl tak laskav a pustil mě dovnitř. A už se nedozvím, že se tam dole seběhnou lidi, přijede sanitka a záchranáři brzy konstatují, že víc už udělat nemohli.

Mrk.

„Proboha, paní, jste v pořádku?“ seběhne se hlouček dam, které šly zrovna kolem.

„A-A-Ano“, vykoktám a současně si uvědomuju, že mě vlastně ani nic nebolí.

„Opravdu?“ Skoro mi to nechtějí věřit a přiznám se, že ani já sama tomu zprvu moc nevěřím. Ale čím dál víc si uvědomuju, že mě opravdu nic nebolí, že jsem celá, snad jen trochu cítím koleno.

„Pane jo, to teda bylo fakt děsivé! Opravdu Vám nic není?“ Ujišťovaly se starostlivě opět ženy a já je tentokrát s plným vědomím ubezpečila, že jsem doopravdy celá a v pořádku. A na potvrzení jsem se zvedla, oprášila, moc jim poděkovala a odešla zpátky do kanceláře.

Na záchodku jsem zjistila, že koleno to opravdu trochu schytalo a začala mi z něj téct krev, ale naštěstí tak šikovně, že sukni mi to nezamazalo. (To je samozřejmě velmi důležité!)

Jelikož jsem si už odvykla nosit s sebou náplasti, co kdyby se děti někdy potloukly, dávno už nejsou malé, byla jsem na suchu. Odebrala jsem se tedy do kuchyňky, kde prodlévá kouzelná skříňka s červeným křížem a zjišťovala, jaké poklady v sobě ukrývá.

Tak ruma ani slivovici jsem tam nenašla. Ale pár náplastí, obvazů a jiných ošetřovatelských pomůcek tam bylo dosti. Chtěla jsem si tedy koleno zalepit, když tu náhle se v kuchyňce objevil jeden velice starostlivý kolega, říkejme mu třeba Ládík. Známá ochranářská firma.

Ládík, když uviděl moje zakrvácené koleno, zbledl a zesinal a málem jsem ještě musela křísit já jeho. Oklepal se a se vší vervou se pustil do mojí záchrany. Vytahoval objemné obvazy, lepítka, lahvičky, vybral půl lékárničky a pranic na něj nefungovalo mu říkat, že je to zbytečné. Je to jen rozbité koleno, které spraví jedna náplast. Jak se říká, házet hrách na zeď. Nejraději by mě zamotal do obvazů jako mumii, ale naštěstí jsem se ubránila.

Vrátím se do kanceláře a pomalu se vzpamatovávám z celé situace. V ten moment zazvoní pracovní telefon. Volá mi šéfová, že prý jestli přijdu vyplnit formulář na pracovní úraz.

„Cože?“

„No volala mi ta a ta, že to má od té a té, že jí volal Ládík, že prý máte velký pracovní úraz.“

Tož pavlačový internet jede rychle, pomyslím si.

„Ale né“, začínám se už usmívat, „je to jenom rozbité koleno.“

Tak nakonec vše dobře dopadlo. To, že se mi později v obchodě vysypaly rohlíky na zem, protože se mi protrhl sáček, a to, že mě u pokladny úplně trapně a prachsprostě předběhl chlap, aby s těmi dvěma půllitry rezavé vody nemusel čekat, až já si namarkuju svůj větší košík, to už mě dožrat nemohlo.

Ale balíčky s oblečením, které mi všechny přišly na výdejní místo a čekají se mnou doma na rozbalení, až dopíšu tuto povídku, dnes otvírat raději nebudu. Kdyby mi ty oblečky nepasovaly (což by se dneska fakt mohlo stát), to by mě teprve dožralo! Zítra už mi určitě padnou jako ulité. 

A to je asi tak všechno, co jsem vám dneska chtěla napsat.

Anebo ne?

Ono totiž, záleží na tom, jak se k tomu všemu teď postavím. Můžu nakrásně halekat a nadávat a stěžovat si, jaký mám dnes úplně zkažený den, a že jsem spadla a mám odřené koleno a co všechno se mi nepovedlo.

Nebo taky ne.

Můžu si uvědomit, že je vlastně úplný zázrak, že jsem při takovém držkopádu vyvázla jen s odřeným kolenem. A za to jsem vděčná.

Můžu si uvědomit, že se ke mně okamžitě seběhly dobré duše, které se strachovaly, jestli jsem si neublížila, připraveny ihned pomoci. A za to jsem vděčná.

A můžu si taky uvědomit, že stačí opravdu málo, lusknutí prstu, a jste někde jinde a váš život se může obrátit vzhůru nohama.

A já jsem vděčná za život, který mám.